24. 4. 2024

Vídeň

Poprvé jsem Vídeň spatřila v létě 1969. Díky příbuzným mé spolužačky jsme tam mohly měsíc pracovat v čokoládovně. Jmenovala se Tivoli, sídlila mimo centrum a nejspíš už dávno zanikla. Měly jsme po maturitě, byly přijaty na vysokou školu, zkrátka svět byl náš.
Bydlely jsme v centru, pár minut od Stephansdomu. Nebo Stefflu, jak jsme mu po vzoru Vídeňáků také začaly důvěrně říkat. Neplést s obchodním domem téhož názvu; byl tam tehdy a existuje dodnes.

Do práce jsme jezdily metrem – v Praze tehdy ještě nebylo. Celé čtyři týdny jsme zavařovaly „Militärschokolade“ do plastových pytlíků. Byla hořká a chutnala docela dobře. Snažily jsme se neudělat Československu ostudu a pracovaly jsme ze všech sil; po dvou dnech nás rakouské spolupracovnice mírně nevraživě vyzvaly, abychom pracovní tempo zmírnily – kazily jsme jim totiž normy.

Během směny jsme mohly zbaštit tolik čokolády, kolik jsme chtěly – vyráběla se tam i mléčná, mj. malé ploché vánoční figurky. Ven z továrny se ale vynést nesmělo nic. U píchaček někdy zazvonil zvonek, který znamenal kontrolu kapes i kabelky či jiného zavazadla zaměstnance. Napodobily jsme rakouská děvčata a naučily se vynášet pár placatých figurek v podprsence.

Žasly jsme nad tím, že stejné vajíčko bylo dražší v centru a levnější na periferii, že zkrátka ceny byly v každém obchodě jiné.
Žasly jsme nad tím, jak pitomé jsou americké filmy; proti našemu domu bylo kino a my jsme tam nadšeně vyrazily mj. na Tarzana. Odkojeny vysokou úrovní kultury doma jsme nechápaly, jak se takový film vůbec může lidem ukazovat.
Poslaly jsme pohlednici s typickými vídeňskými motivy našemu němčináři; byl to pán hodně starý, bylo mu – považte – šedesát!

Pak se hranice zavřely a já jsem před „naším“ domem stála po dlouhých jedenadvaceti letech. Jméno dávného pana domácího na zvonku souhlasilo, i o něco starší obličej. Když jsem poněkud dojatě a nesouvisle vylíčila důvod návštěvy, nechápal. Kdyby byl měl psa, asi by ho byl na mne poštval.

V dalších letech jsme se ve Vídni občas zastavili i s dětmi, vždy cestou z Alp. Přibývalo tmavších tváří a v ulicích byly čím dál častěji slyšet i jazyky poněkud exotické. Jednou jsme si dopřáli i předvánoční atmosféru; nebylo to špatné, jenže samozřejmě hlava na hlavě a místy z toho jaksi příliš hleděl byznys.

—ooo—

Mnohem příjemnější bude Vídeň lednová, řekli jsme si, a letos vyzkoušeli. Vyšlo to. Strávili jsme tam dva všední dny, turistů minimum.

Bydlíme a pohybujeme se v centru města; cosi se tu ale změnilo, zdá se mi. Ubylo elegance. Ve výlohách namísto dámských rób a perfektně ušitých pánských obleků záplava obyčejného, často ošklivého a nepříliš kvalitního textilu. I vkusně oblečených lidí je na ulici výrazně méně. Tu a tam sedí na chodníku žebrák, zřetelně nikoli etnický Rakušan.

Klasickou vídeňskou atmosféru si zachovalo Café Sacher. Prostředí dokonalé, vše dotažené do posledního detailu. Personál perfektní. Jen někteří návštěvníci do toho c. a k. obrazu nezapadají – ve dvě odpoledne tu sedí většinou mladí lidé, i v mikinách s kapucou, trendy děravých džínách, v (čistých) červených montérkách.

Na programu Vídeňské státní opery vidím senzaci! Verdiho Aida s hvězdným obsazením: Anna Netrebko, Elīna Garanča, Jonas Kaufmann. Jsou ještě lístky? Kupodivu jeden by byl – stačí, z nás dvou jsem operním nadšencem jenom já – dokonce krásné místo v sedmé řadě v přízemí. Chvíli váhám – cena vstupenky zhruba odpovídá nákladům na celý náš výlet do Vídně. Nakonec to nechám být a aspoň si vyfotografuji plakát.

Namísto představení si dopřeji prohlídku budovy. Zájem je překvapivě velký, hlavně o výklad v angličtině; přece jen tu tedy zahraniční turisté jsou.
Vyráží současně několik skupin. Mám štěstí, nás provádí mladá dívka, které skoro všechno rozumím; mluví zřetelně a nikoli vídeňským dialektem. Projdeme celou budovu a opravdu to stojí za to. Zajímavost: až Gustav Mahler (umělecký ředitel a šéfdirigent Vídeňské opery v letech 1898 – 1907) zavedl to, co pokládáme za samozřejmé: během představení je s výjimkou přestávek v hledišti zhasnuto, nesmí se jíst, hovořit, přicházet a odcházet.

Příprava scény na zítřejší Aidu

Nejen tímto druhem kultury živ je člověk, jdeme na večeři do restaurace proslulé obřími a hlavně báječnými telecími řízky. https://www.figlmueller.at
Pro jistotu stůl předem rezervujeme. Zvolíme původní lokál s atmosférou a stolky nacpanými těsně vedle sebe, jenže bez nabídky piva, nebo novější „dceru“ téměř za rohem, kde se ten lahodný mok čepuje? Vyhrálo pivo.

Domů se vracíme z hlavního nádraží, do odjezdu vlaku spousta času. Na informační tabuli se u našeho rychlíku vypraveného odkudsi z vnitrozemí po chvíli objeví informace o stržené troleji tam někde daleko a o nejméně dvouhodinovém zpoždění. Čas plyne, zpráva se aktualizuje, zpoždění narůstá. Polovinu naší výpravy to přestane bavit a vydá se do útrob rozlehlého areálu. Já setrvám na místě a jen občas věnuji kontrolní pohled tabuli. Hlášení nádražním rozhlasem tady asi zrušili. Čas plyne, nic se nemění. Ale POZOR, najednou vypadá text jinak, červené vykřičníky zmizely, náš vlak odjíždí v původním čase, tj. za několik minut. Navíc z úplně jiného, dosti vzdáleného nástupiště.
Ježíšmarjá, honem, kde je mobil, odemknout, ta prožluklá mrňavá písmenka, vždyť na to nevidím, kde jsou brýle…
„Nemusíš, taky jsem si všiml.“ Sláva! Popadneme zavazadla a spěcháme k vlaku. Jen tak tak.

Ano, vážení cestující, délka zpoždění se může změnit; kolikrát už jsem tohle hlášení na nádraží slyšela. Nikdy mne ale nenapadlo, že se zpoždění jako zázrakem může změnit z několika hodin na nulu. No, zázrakem… namísto čekání na původní vlak přistavili jinou soupravu, vypravenou přímo z Vídně, s odjezdem přesně podle jízdního řádu.

Zanedlouho míjíme úžasnou, nádhernou Pálavu a připíjíme. Na zdraví! Její i celého toho krásného vinařského kraje.


Veverka

Autorka má ráda hory, moře, drsný sever, Slovensko, českou krajinu a krásnou češtinu. Taky české pivo a moravské víno. Názorů je spíše konzervativních a podoba dnešního světa ji poněkud děsí; nejraději před ní uniká do přírody. » Medailon autorky

View all posts by Veverka →

39 thoughts on “Vídeň

  1. Aktuální obrázek ze života.
    Vida, tak už i Vídeň….

    Za svého „moravského období“ jsem se setnámil v Gottwaldově s Mařkou Říčánkovou, která po převratu pracovala jako zpravodajka Československého/českého rozhlasu v Rakousku, nárazově pracovala i pro Č(S)T. Jezdila do staré vlasti na návštěvu, protože si vzala vídeňského Angličana a jmenovala se už Woodhamsová.
    Nu a tahle Mařka si vždycky dělala legraci a zvala nás, mě a četkaře Laďu Koželuhu, do Vídně na kafe („Teď ve středu u Sachera, jo?“). Jenže čas trhl oponou, spolu se šéfem naší pražské redakce jsem jí pomohl zpátky do Československého rozhlasu a tak jsem, někdy v roce 1990, při jedné návštěvě v bratislavské Zákrutě (moje Labuť byla se mnou), jsme to střihli zkratkou přes Vídeň. Se služební Škodou 105 (SPZ: ADC-81-48 bílé barvy /nikdy na ni nezapomenu….), jen tak bez plánu města, podle telefonického Mařčina návodu: „Pojedeš pořád po přivaděči dálnice, vlevo uvidíš za kanálem rafinérii ve Schwechatu, přes ten kanál bude vlevo postupně několik mostů. Až tě to přestane bavit, zahneš přes další most doleva, pak druhou ulicí doprava a budeš u nás…“.
    Světe div se ono to zafungovalo, k nevíře. Mařka nás provezla po Vídni, vzala na kafe k Sachrovi. Poděkoval jsem jí, s pár šilinky v kapse, a slíbil, že při příští návštěvě Vídně jí to oplatím obědem v Hiltonu.
    Stalo se tuším v roce 1995, od té doby jsem Vídeň nenavštívl, nebyl důvod…… tolik zajímavých míst na Zeměkouli.

    P.S.: Ta Nětrebko, to je správný postřeh.

    1. Marii Woodhamsovou si jako posluchač pamatuju. Nijak zvlášť ráda jsem ji ale neposlouchala – její projev mi připadal jaksi studený, odtažitý.
      S přáteli ale jistě mluvila úplně jinak.

  2. Souhlasí to s mojí zkušeností. Tmavnutí populace, ztráta elegance, hrubnutí mravů. Napíšu víc, teď mám práci, která musí být do rána hotová. Ve Vídeňské Státní opeře jsem chtěl pracovat, ale nevyšlo to. Rok prý musím natírat svodidla u dálnice nebo něco podobného, pak se mohu přijít ucházet o funkci mistra zvuku – to byl výsledek pohovoru – a to jsem tam měl přímluvce na pozici hostujícího dirigenta.
    Ale několik let jsem v létě pracoval v Garsu a. Kamp v Open Air na tamním hradu. A zajímavých postřehů jsem tam měl spoustu. Ale to je spíš na článek, takže si někdy zavzpomínám na svém blogu.

  3. Já vlastně na téma „Vídeň“ nemám mnoho co napsat. Vídní prolétám pokud možno vždy v noci a těsně nad hranicí povolené rychlosti, kdy je tam nejmenší provoz, abych za svítání přejel do Slovinska, kde plánovaně zastavuju na odpočívadle – počivališče Zima a užívám si ranní mlhu prozářenou sluncem. Ve Slovinsku už pak jedu normálně, nechám auto, ať si jede, jak chce.

    Pak z Vídně znám ještě tamní letiště, ale chválit nemohu. – Rakousku obecně jsem neuměl přijít na chuť.

  4. Pro Veverku: Aida je báječná volba všude. Obzvlášť ve Vídni. Možná se na ulici dojmy z tohoto noblesního města jaksi horší. Podobný dojem jsem měla po první návštěvě Benátek, to když jsem si všimla neustálé plísně, která ty nádherné dómy podobné jemně vyřezávané slonovině, hyzdí od vody, jako ucouraný lem krásnou krinolínu. Ale pokud se týká hudby, patří Vídeň pořád k vrcholům klasiky. Vídeňská filharmonie je srovnatelná se špičkovými soubory ve světě (Berlínští filharmonici, Londýnští symfonici, MET, The Philadelphia Orchestra – to jsou ti nejlepší pořád ještě, i když jim na paty šlapou současní výteční sólisté z Dálného Východu). Toto obsazení je skutečně skvělé a Aida, nepočítám-li naši Rusalku, jedna z nejkrásnějších oper všech dob. Asi bych být na vašem místě obrečela skutečnost, že na to představení lidi odsud nemohli mít finančně ani pomyšlení. Ale sen je to hezký, a když si nasadíte dobrá sluchátka, tak si ty nejlepší árie můžete pustit i doma na YT. Např. dokonce s legendou Marií Callas v La Scale zde: https://www.youtube.com/watch?v=LveSri3pyQM . Krásný poslech – a děkuji Veverko.

    1. Před několika lety jsem do Vídně vyrazila na Toscu. Klasické pojetí (na moderní, kdy se děj přesadí do současna, bych nešla ani zadarmo), „běžné“ vídeňské obsazení, takže cena vstupenky přijatelná. Lístek předem on-line, asi 10. řada v přízemí.
      Dopoledne vlakem tam, penzion pár minut od Opery, abych v noci nemusela být venku moc dlouho. Nádherný večer. Nazítří zase vlakem domů.
      Únor, všední dny, takže vlak skoro prázdný.

      K záznamům: kvůli covidu byla MET několik měsíců uzavřená, ale každý den dali na síť zdarma k dispozici jednu operu z archivu. To bylo báječné. Řada úžasných představení Otto Schenka, Franca Zeffirelliho a dalších mistrů. Možnost zblízka vidět a slyšet osobnosti, které jsem zatím znala jen podle jména.

      1. Vím o tom. Také jsem si MET vychutnávala. Co mě ale vzalo dech, bylo představení Trubadúra ze State Opera Berlín z r. 2013. Bylo to výtečně obsazené a velmi avantgardně pojaté scénou i kostýmy. Zkraje jsem byla až pobouřena, ale pak, asi už po čtvrt hodině, jsem se „vpila, ku půnebi tiskla“ a až do konce, na déle, jak 2 hoďky „neodtrhla více“. Nemám ráda modernu násilně cpanou do klasiky. Ale tato verze byla vizuálně až skoro groteskní, což podtrhlo příběh, viděný očima dneška. Doporučuji ke shlédnutí na YT, třeba se také „vpijete“ Veverko. Moc se mi tam po všech stránkách líbila Marina Prudenskaja v roli Azuceny.

        1. No a vidíte, já nesouhlasím.

          Opera ze záznamu (nebo přenosu) je tak třetina toho, co zažijete v hledišti. Říkám to na plnou hubu i když moje máti zpívala celý život v opeře a já tam i pracoval (kromě jiného). Atmosféra se nedá ani přenést, ani zakonzervovat, vždy ji aspoň větší část někde zmizí, vypaří se, není. Cokoliv, co se dá přenést nebo zaznamenat nemá tu sílu autentického představení.
          Viděl jsem za život přes tisíc (nepřeháním) operních představení, udělal jsem kolem stovky záznamů a bohužel, ani s tou největší péči tam tu atmosféru nedostanete. Je to vždy náhražka. Když se nahrávka dělá (pro hudební dokonalost) ve studiu, je to ještě horší.

  5. Já byl ve Vídni 2x. Poprvé po sametu v 89 mrknout na Štefana a letos jsem tam zajel na otočku podívat se na Cirque du Soleil, když jeden z hlavních artistů byl předtím týden u nás doma a měli jsme volňásky. Po dialnici cez Žilinu tam i zpät. Teď jsou v Koreji a tam nepojedu.

    1. Ovšem na víneršnycel jsem si zajel, do Feldkirchu, hrad Schattenburg. Řízek tak velký, že ho paní nesla zvlášť (na výšku, aby prošla). Ale jinak jsem v Rakousku byl, projel ho na kole, chrápal různě venku, i pod stříškou haizlu na odpčívadle a vylezl na Dachštajn.

  6. Poznatek z noční cesty autem z Vídně, přes Žilinu a 3nec, letos na jaře.
    V Rakousku všechno svítilo, po nebi se komíhala červená světla na konci lopatek větrníků. Na Slovači se netočilo nic, ale svítilo se. U nás vládla tma.

  7. Zaostřil jsem na výěsku:
    …Kazakov, Vinogradov, Bondarenko, Netrebko, Chistiyakov, Shilov
    Samá neruská jména. Naopak známá carica-smilnica Kateřina Veliká byla Němka, že? [;>))
    Ten samozvaný průvodce u jejího památníku v Pítěru to říkal s nebývalou hrdostí! Ale nevím, jestli byl hrdý na to, že to byla Němka nebo caríca nebo snad obdivoval její postelové vyjednávací postupy…
    Podle historiků byly velmi úspěšné.

    1. Tatiana, Andrej, Vadim, Nikita, Sergej…
      https://ibb.co/Pwg6kp8

      To je výřez fotky z mobilu, udělané v zákulisí Cirque du Soleil (nesmí se tam fotit) – jsou to jména artistů, jak jdou po sobě na scénu. Helmut, Hubert a Günther tam chyběli, ve Vídni…

      1. O.T.: V našem baletu t.č. tančí jeden jediný Čech – a žádná Češka.
        Španělsko, Portugalsko, Itálie. Éra ruských sólistů je minulostí, zestárli a byli odsunuti na pedagogická místa nebo zcela mimo divadlo. Kvalita baletu příliš nepoklesla, ale nevím, proč máme v názvu „Národní“.

  8. OT:

    Sněží.
    Tělo v lůžku leží
    dřevo v Morsu praská
    a zima, má láska
    může býti kratší;
    jaro už mám radši.

    Ráno vyjdu s lopatou
    nakrmím zvěř pernatou
    (parukářku, babku, sojku)
    otřepu tis, sosnu, chvojku.

    Vzor je Juha Mieto.
    Nejkrásnější mi je to,
    když na Karhu máznu vosky
    a pak pěkně bez termosky
    sám si razím horou stopu,
    s tepem na samotném stropu.

    1. Zde je zřejmé, že to jde opravdu od srdce, že to vytrysklo jaksi samovolně.
      Já se naopak teším na jaro. Sníh má být na horách, v našem statutárním městysi má být sucho!

      1. Zatím, zdá se, sněhu přibývá. Třeba se letos prkno dočká, ale neradujme se předčasně.

        Pořád – už několik let – řeším dilema: mám si koupit nové běžky? Ty staré, co mám, už jsou vypráskané, jak luby od sudu. Ale sníh kolem domu (sníh na běžky) už nebyl drahně let, cestovat daleko za sněhem mě nebaví. Že by letos…?

        1. Běžky jsem nekupoval … 30 let. Naposled Germiny se šupinama. Na pořádný sníh mám Karhu, foam fiber, easy wax. Měkké špičky i patky, vosková komora, 210cm, kopírují terén dokonale. Boční vykrojení. Unesou mých 100-105 kg (Juha Mieto je měl taky). Ale podíval bych se na Sporten Explorer s protismykem, ty budou boží.
          Běžky Artis jsem zlomil při sjíždění Bílé Opavy…

          1. No, jen aby mně pak neležely doma.
            Kdyby byly zimy se sněhem, už nové běžky dávno mám.

            Ci boha, 105 kg. To bych musel pod pažu pytel s cementem a do druhé ruky vědro s vodou.

            Proto jsem taky na poslední letošní akci (pevně tomu věřím, mraze a kupách sněhu se mi nechce) prošlápl tu podlážku, teď mi to došlo 😀

            1. Trochu to kompenzuju výškou, ale ne jako Mieto – ten měl na 100kg 196cm…3 coule zoufale chybí.

  9. Tužka napíše,…sněží,….vrátím se k Vídni.
    V zimě jsem tam nikdy nebyla.
    Cesty do Vídně byly na výstavy,….ty velké, co trvají třeba rok,….tak za přijatelného počasí.
    A k tomu vymetám kavárny
    Mám takový zvyk, že si dávám alžírskou kávu. Naučila jsem se ji pít v nádražní restauraci. Vždycky v době, když tam byla na záskok jedna paní už v důchodu.
    Obdivovala jsem její zručnost.
    Vrstvy, likér, horká káva a šlehačka se nikdy nepropojily. Vrstvy jak uříznuté podle pravítka vydržely mnoho minut, dokud káva trochu neochladla.
    Snažila jsem se to naučit jako ona,…nikdy to nebylo tak dokonalé.

    Na svých cestách jsem zjistila, že to bude opravdu umění, protože to byly už stovky různých kaváren u nás doma a i v zahraničí,….a mohu s klidem napsat, že tak dokonale oddělené vrstvy jsem už neviděla,….a i chuťově byla káva lepší.
    Vařila ji v džezvě, sedmkrát vzkypět,….předem se optala, zda si návštěvník přeje kávu s cukrem a jak sladkou, nebo bez.

    Ve Vídni se zase ptali, zda chcete likér sólo vedle kávy, šlehačku taky vedle, nebo promíchat.

    Za polárním kruhem, v malém bistru, když jsem chtěla alžírskou kávu, a napsala jsem to v několika jazycích /nosila jsem to v zápisníku na cesty připravené, pro jistotu/….tak nevěděli, o čem je řeč. Ale bylo v bistru málo návštěvníků,….tak přinesli propriety na stůl a vařila jsem alžírskou kávu. To bylo před internetem.
    Dnes je svět jedna globální vesnice,…s každým dalším rokem si říkám, že tenhle mišmaš, víc jak osm miliard,…..to nemůže dopadnout dobře.
    Proč,….člověk, jako civilizační prvek vládne silami dobra a silami zla.
    Prozatím mají síly zla veliký náskok.
    Podám důkaz,….během velice krátkého časového úseku dokáže jedinec zničit nespočet biologických jedinců všeho druhu,….to už vymyslel.
    Ale prozatím nevymyslel nástroj, aby ve stejném časovém úseku, dokázal uskutečnit něco jako zázrak,….. a vygenerovat zdravé, dospělé, životaschopné biologické jedince všeho druhu.

    Vídeň je zajímavá,….a staré, historické kavárny rovněž.
    Díky za připomenutí cest do Vídně,….Tužka.

    1. Člověk prozatím nedokáže během krátkého časového úseku vygenerovat zdravé, dospělé, životaschopné biologické jedince všeho druhu – to Vám skutečně chybí? Opravdu byste chtěla, aby lidé něco takového uměli?

      Já tedy určitě ne. Pokrok nezastavíš, říká se, ale každý objev a vynález lze využít i k cílům nekalým.
      Před časem jsme si tu o tom v diskusi psali, jen už nevím, pod kterým článkem.

    2. Uff Tužko, to snad ne…
      Sériová výroba zdravých jedinců? To je trošku jako termitiště, mraveniště nebo úl. Zdraví jedinci, geneticky přizpůsobení pro své budoucí úkoly: Dělníci, vojáci, královny a trubci? Ono by stačilo omezit agresi některých jedinců – a přidat na intelektu.

      Ale s kávou souhlasím, i když to u mě není alžírská káva. Ale káva je v různých kavárnách velmi různé kvality, s kvalitou vlastní kávy je to spojeno jen volně.

      A záleží taky a prostředí. Mám rád kavárny v červeném sametu, s mramorovými stolečky na zdobných litinových nožkách. A skvělé postarší vrchní, kteří se zjeví přesně deset vteřin poté, co je potřebujete.

    3. Na kavárenské téma jsem sepsal cosi fejetonovitého v roce 2014, zde předkládám , asi jako „zostření trestu:

      Začalo to u moslemínů
      Nejdříve se káva objevila v Mekce, pak v Medině a v I. polovině 16. století už se píše o mnoha kavárnách v Istanbulu a postupně po celém Turecku…

      (pokračování – samostatný článek, se souhlasem autora převedl Alef Nula)

      1. Godote, sepsal jste to moc hezky.
        Jediná připomínka, skoro – s dovolením – výtka: proč do diskuse? To by přece byl krásný a zajímavý článek!

        1. Jestli Godot dovolí, já bych to převzal a (samozřejmě pod jeho jménem) vydal jako článek.
          Připomínat, že je to pěkně napsáno, je zbytečné – a kdo není znalec kávy, dost se o kávě dozví.
          Godote, mohu?

      2. S definicí kaváren jako detašovaného pracoviště naprosto souhlasím. Opakováním posezení s různými zákazníky se stáváte „štamgastem“ s přednostní obsluhou a taky nemusíte pokaždé objednávat – kavárnice ví, co obvykle pijete, tak to jen potvrdíte. A nemusíte před návštěvou se stolu rychle uklízet papíry a už dopité šálky kávy.

        Kavárenským povalečem jsem se stal zásluhou/vinou režiséra Radka Lipuse, když jsme tam začali pravidelně projednávat, co bude potřebovat v další hře. U kávy je to mnohem příjemnější a na rozdíl od zvukové režie nemůže nikdo nic nabryndat do mixážního pultu.

  10. Tužka napíše pro Veverku a St. Kocoura,…..upřesním,….když jsem psala o ….vygenerování zdravých, dospělých jedinců,….vůbec jsem nemyslela na člověka a lidstvo.
    V tu chvíli jsem viděla obnovu první rozsáhlé ekologické katastrofy, ….tu,…. když otroci při stavbě pyramid, zničili rostlinstvo v místech, kde je dnes poušť Sahara.
    Vůbec mi nešlo o další lidské jedince,….vlastně, v mých představách jen o botanické,…
    Jistě,….vše se dá buď využít pro dobro, nebo zneužít pro vládu zla.
    Tužka.

    1. A já jsem zase neměla na mysli – ani nenapsala – že Vy jste mínila výrobu člověků 🙂

      Upřesňujete své přání na množení pouze rostlin – nadále nesouhlasím, nechala bych to na přírodě. Nějaký čas už to dělá a výsledky nejsou špatné. Horší byly, kdykoli jí do toho zasáhl člověk.

  11. Tužka napíše pro pana Godota,….díky za sepsání kavárenské story.

    Paříž,…tam jsem si obyčejně jako první dávala,….“zavěšené kafe.“
    Alžírskou až jako druhou objednávku.
    Dal jste si někde zavěšené kafe,….?

    Tužka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *