24. 4. 2024

Síla slova

Před časem – a není to tak dávno – dal jsem se na chvíli vtáhnout do vcelku zbytečné debaty na téma, je-li mocnější pero nebo meč. Je snad zřejmo, že chápeme-li pero a meč jako symboly a hybatele dějů, nevychází z toho porovnání jako mocnější meč, nýbrž pero.

Proč je tomu tak, je nasnadě: pero je nástroj k šíření slova.

Slovo proniká do mysli lidí, dává tam vyrůst obrazům a představám – a podle nich pak lidé jednají; třeba (ale nejen) i tak, že do ruky berou meč.

Kdežto meč výtečně proniká především mezi žebra protivníka – a tím všechny obrazy a představy končí. – Jako jinde, i z těchto případů nalezneme výjimky, potvrzující pravidlo; nechme je však pro tuto chvíli stranou.

—ﬡ—

Slovo je – nebo může být – příčinou příčin. Fyzicky je neuchopitelné, hmotně je nejsoucí, a podobno tomu, co známe jako Tao, proniká i v to, co je naprosto pevné. Proto se ho taky mocní tohoto světa báli, bojí a budou bát více než čehokoli jiného, a mnoho sil a vlivu užívají na to, aby ho zregulovali, ovládli a lidu dali právo na korigované informace – že, paní Jourová; že, pane Rakušane?

My v Čechách, na Moravě a blízkém okolí, my víme své.

—ﬡ—

Odpůrci výše uvedených myšlenek namítají, že k porovnání moci meče a pera stačí proti sobě postavit dva bojovníky, jednoho z nich vybavit perem, druhého mečem – a ono se uvidí. To srovnání je zajímavé; analogicky bychom mohli porovnat moc klacku a moc atomové bomby: postavme proti sobě dva bojovníky, jednomu do ruky pádnou hůl a druhému několik set kilogramů (nebo několik tun – podle typu) vážící atomovou bombu. Z toho srovnání mně vychází klacek mocnější atomové bomby – proč po sobě místo bomb raději neházíme klacky? Nevyšlo by to o něco levněji, paní Černochová?

Zanechme absurdit a u srovnávání ještě chvíli zůstaňme. Porovnávejme ale v rámci jedné kategorie.

Moc slova kolísá. Kolísá zhruba v rozmezí od dvoukilového klacku po atomovou bombu zvíci několika tun. Jako u všeho ostatního, i tady záleží na způsobu užití. Ano, je to tak; je to přesně tak, jak v Kámasútře praví Vátsjájána mnich: způsoby je třeba volit. Slovo tak může být vpravdě zbraní hromadného ničení; to už se dostáváme téměř do oblasti magie. – Nevěříte? Myslíte, že přeháním? Ó nikoli!

Ke zničení úrodné a současně vyspělé průmyslové země o rozloze cca 350 tisíc kilometrů čtverečních, s přibližně pětaosmdesáti milióny obyvatel, stačilo ve vhodném okamžiku a na vhodném místě pronést pouhá tři slova, doprovázená magickým gestem složených rukou (tzv. mudra). Ta slova zní: Wir schaffen das. – S přihlédnutím k dnešku vidíme, že to byla černá magie par excellence.

Je ovšem potřeba to umět – i na tom záleží. Jak s oblibou občas říkám, to je právě ten malý rozdíl mezi know-how a know-howno. Kdybych ona slova vyslovil kupříkladu já, nestane se vůbec nic, dokonce ani tehdy ne, kdybych je pronášel o půlnoci na opuštěné křižovatce za satanského lunárního dne, jsa přitom opásán provazem z oběšence, s mandragorou v trenkách a kruhem svěcenou křídou kolem sebe. Prostě to neumím. To takové Angele Merkelové stačí jednou říct – Wir schaffen das, a celé sjednocené Německo je v … – ano, právě tam.

Ale nemusíme chodit tak daleko a vysoko, zůstaňme doma.

Kdybych řekl já – obvolejte sto lékáren, nestane se nic. Nikdo si toho ani nevšimne. Když to pronese ve vhodné chvíli a na správném místě pan profesor Válek, je před národem za debila, snad i doživotně, a nikdo mu to už neodpáře.

Když já doporučím sousedům v okolí, aby nosili dva svetry, když je jim zima, nestane se nic; snad leda to, že si v obzvlášť chladných dnech někdo ty dva svetry oblékne (což by asi udělal i bez mé rady). Když totéž ve vhodné chvíli a na správném místě lidem poradí bláznivá Markéta, bude před národem za nadutou blbku, snad i doživotně, a nikdo jí to už neodpáře.

Já nakupuju v Kauflandu, Lidlu či jiném hytlermarketu často – jednou týdně velký nákup, když večer jedu autem okolo a stejně už jinde nemají otevřeno. A nikdo to neřeší. Ale když to samé udělá premiér a natočí o tom video, vysmějí se mu nejen doma, ale i za hranicemi; mají ho za vola i v daleké Africe, a nikdo mu to už neodpáře.

Čím to?

Jednoduchá věc: moje slovo zajímá sotva koho, téměř nikdo mne nezná. Proto mé slovo svým dosahem není ani jako dvoukilový klacek, s bídou jako tenký proutek, který přelomíš v prstech. Zatímco premiéra (a vládu) sleduje celý národ, protože dosah jeho slova je obrovský; slovo premiéra ovlivňuje každodenní bytí každého z nás – dosah má, a v případě tohoto premiéra bohužel zpravidla i účinek, jako atomová bomba. A dodejme, že jen idiot či sebevrah se posadí do epicentra výbuchu, který právě inicioval; našim politikům se to daří zcela pravidelně.

—ﬡ—

A tím se dostáváme k tomu, co jsem dlužen říct Vidlákovi a v závorce také Immanuelu Kantovi.

Vidláku, příteli! Ty pořád lpíš na tom, že nejsi politikem, ale „jen“ nezávislým bloggerem. Píšeš, že se cítíš být daleko více Janem Husem než Janem Žižkou. To ano, to souhlasí; ale podívej se na Jana z Husince prizmatem dneška! Nebyl on tak náhodou něčím, co bychom dnes nazvali – opozičním politikem? Mimochodem: tehdejší mocní měli potřebu zavřít mu ústa – jakýmkoli způsobem, a nakonec se jim to podařilo.

Podívejme se na nešťastníky, jmenované o několik odstavců výš. Připustíme myšlenku, že ve chvíli, kdy pronášeli svá os(t)udná slova, vůbec nedomysleli, kam ta slova vedou, kam je ta slova zavedou? Připustíme myšlenku, že to byl jen okamžitý impuls, že jim v té chvíli a pro tu chvíli připadalo dobré říct to, co řekli – aniž by domysleli možný kontext? Připustíme myšlenku, že jejich slova, v dané chvíli snad i dobře míněná, zasáhla moře lidských myslí a spustila lavinu, o jejímž rozsahu a dopadu mluvčí neměli absolutně žádnou představu? Já tu myšlenku připouštím a Tobě navrhuji totéž.

V tom totiž tkví ta obrovská a nebezpečná síla slova, se kterou neradno lehkovážně si zahrávat. Jakmile vyslovíš a pošleš slovo do světa, a ono padne na úrodnou půdu lidské mysli, ztrácíš kontrolu nad tím, co z něho vzejde. Struktura – či snad forma, jak se komu líbí – je dána tím, co jsi vyslovil, ale obsah oné formy vyrůstá z půdy, v níž tvé slovo klíčí – a nad tím nemáš moc.

Vraťme se ještě k černé magii Angely Merkelové. Její Wir schaffen das uvedlo do pohybu lidskou lavinu směrem do Německa, a současně zcela paralyzovalo sílu, která by se té lavině mohla postavit. A teď uvažme: jak obrovská by musela být energie (formu nechme stranou), aby tyto mohutné děje dokázala obrátit či alespoň zastavit? – Ve srovnání s tím jsou ona tři slova méně než pověstné mávnutí motýlích křídel.

Alefovo slovo na chodu světa nezmění téměř nic, Angela měla potenciál třemi slovy zdevastovat kus Evropy. Ty se na té stupnici momentálně nacházíš někde mezi oběma extrémy, a k Angele máš zatím přece jenom dál než ke mně. Ale tvé slovo už není ani proutek, který zlomíš mezi dvěma prsty, ba ani dvoukilový klacek, před nímž je radno mít se na na pozoru. Moc tvého slova už oba tyto milníky přerostla, a s každým napsaným článkem, s každým novým zajímavým kontaktem dále roste.

Já, Vidláku, stojím o to, abys mi rozuměl. Jestliže jsem napsal, že se Tě začínám bát, neměl jsem v úmyslu říct, že jsi špatný člověk. Nic takového si nemyslím. Neobávám se, že bys mi do zad vrazil nůž, a kdyby na to nedej bože došlo, myslím, že bychom spolu mohli být i v zákopu. Mé obavy jsou jiného druhu – asi jako když se bojíme dítěte, které máme rádi, ale ono si hraje s odjištěnou pistolí. A Ty máš odjištěno. – Prosím, abys má slova nebral ve zlém. Nejen ve fyzice totiž platí, že chceme-li někoho podpořit, musíme působit proti němu – přiměřeně ovšem; doufám, že to, co píšu, je přiměřené.

V řadě věcí se spolu shodneme a určitě bude prima někdy se sejít – v Kozojídkách jsi byl na roztrhání a já na početnou společnost nemám ty správné buňky. Ale než se potkáme, čas poběží a Ty se budeš stále posouvat po oné stupnici od nezávislého bloggera k politikovi.

Nebyl bych to já, kdybych v této chvíli nevytáhl na světlo monitoru Starého mistra; je to úryvek z kapitolky 59:

Při vedení lidí, při službě nebi
není nic lepšího než zdrženlivost.
Jen kdo je zdrženlivý, může se starat včas.
Jen kdo se včas stará,
shromažďuje poklady hlubokého Života,
dorůstá každému postavení.

(…)

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

97 thoughts on “Síla slova

  1. Alefe,
    vynikající článek, lahůdkový.
    Elegantní styl, úvahy o vážných věcech kořeněny jemnými jízlivostmi.
    Logicky vystavěno, jako věž z kostek.
    Základní myšlenku by měl pochopit i čtenář s menší lžící.

  2. Alefe,
    jen jsem si přečetl titulek tvého dnešního textu, ihned se mi vybavil zeman Petr Záhorka ze Záhoří, obecně známý jako Petr Chelčický náboženský myslitel z přelomu 14. a 15. století, nebojím se označit ho i za filosofa.
    V roce 2005 vydalo nakladatelství Vyšehrad důkladnou práci o něm, autorem je Jaroslav Boubín, název (nepřekvapivě) „Petr Chelčický“.
    Ačkoliv jsem v knize, pokud si vzpomínám (četl jsem ji už před lety) sice nenašel jediný případ, v němž by se vyskytla Chelčického citace „síla slova“, ale smysl tohoto výrazu prolíná celou knihou, chápu to až v podobě „slovo je silnější než meč“.
    Budeme-li abstrahovat od Chelčického hluboké náboženské víry (jaký jiný mohl ve své době být, než věřící?) a jeho odvolávání se na bibli a výzev k jejímu studiu a respektu k ní, pak se dobereme v jiných souvislostech a v jiných dobách téhož, co píšeš ty. Totiž že slovo je schopno ovládnout mysl davů, kteří drží v rokou meč.
    Je pak jen otázkou (viz tvůj text) kdo ho vyslovil a k čemu nabádá – ony meče v lidských rukách mají tudíž „dvě ostří“, resp. vedou k pozdvižení meče nebo k jeho odložení. U Chelčického boj člověka s ďáblem.

    Ohledně Vidláka – nemám strach z něho, ale spíše o něj. Ne že bych kvůli tomu nespal, ale mám ho rád a cením si ho. Však jsem také (já vím, opakované tvrzení) jeho čtenářem od jeho prvního článku u Vlka na Kose a také jedním z prvních návštěvníků, který se na něj přijel podívat, co je vlastně zač.
    Zklamaný jsem nebyl, přesně to jsem čekal – docela obyčejný chlap (což má být pochvala). Zda se od té doby změnil či zda mu nestoupla sláva do hlavy (mám v tomto směru vlastní bohaté zkušenosti, stává se to) – to nevím.

      1. Dali ho k ledu!
        Kožu má šedú…
        leží tam v mrazáku
        určitě na znaku –
        kdyby byl na břichu
        tak jenom z ostychu.

  3. Ještě toto: ten článek je nejen krásně napsaný, ale v části oslovující Vidláka také plný pochopení, vřelý, člověčí.

  4. Jsem, jak praví veverka, ten s „menší lžicí“.

    Rozhoduji se jako nějaké zvíře – instinktem, intuicí. Ano, napřed zvážím všechny logické argumenty, ale finální rozhodnutí je na instinktu.

    Proč? Protože to, podle čeho bych se měl správně rozhodnout, informace, jsou většinou „bez záruky“. Ano je tam hodně informaci pravdivých, ale množství informací úmyslně zavádějících, falešných nebo jen „plevelných“ je řádově větší. Ostatně – ve většině otázek, na které bychom rádi měli odpovědi jsou na tom ostatní stejně. Jenom přímí účastníci nějakého děje mají šanci mít o něm pravdivé informace. Ale ani to není jisté – neznají všechny síly, podněty, které vedly k onomu ději.
    Často neví, co bylo před ním nebo „vedle něho“.
    Svět kolem nás je přesycen slovy. Většina těch slov je balast, odpad, tvrzení nějakých lidí, kteří sledují své cíle mezi nimiž chybí snaha pravdivě informovat. Ti, kteří věří jen jednomu zdroji nebo skupině zdrojů mají život jednodušší. Tvrdí to TV nebo ten a ten portál tak je to musí být pravda. Přece by nelhali!

    Klidně lhali. Někteří promyšleně, jiní jenom z lenosti (kultura Ctrl+C a Ctrl+V) a jiní zase vydávají své vlastní názory za fakta – a zapomenou to podotknout. Tuhle nedůvěru k informacím mám už dlouho – ona se začala vyvíjet za „normalizace“ po roce 1968 a už jen rostla a sílila.

    Vlastně už dříve. Když jsem zjistil, že Bůh nemá na mě ani na jiné lidi čas a věřící to vysvětlovali, že nás tím Bůh „zkouší“. Proč nás zkouší, když je vševědoucí? Pak jsem věřil v nádhernou, obrovskou zemi na východě. Do doby, než jsme se setkal s lidmi, kteří tam byli. A zjistil jsem, že je tam stejné množství nespravedlností a nepravostí jako u nás.

    Pak jsem měl věřit, že komunismus a komunisté jsou to pravé zlo a když jich nebude, rozprostře se nad světem duha porozumění a spravedlnosti. A opět – setkal jsem se mnohými komunisty, kteří zachraňovali nekomunisty před ostatními komunisty. Komunistický primář mi zachránil život. A viděl jsem, jak nekomunista se odvděčil komunistovi za to, že mu zachránil místo tím, že na něho po dvaceti letech poslal udání. Atd. atp.

    Podvod a předstírání není přítomno jen mezi lidmi, i ta koroptev předstírá zlomené křídlo, aby odlákala lišku od svého hnízda. Nikde se to neučila ale umí to. Takže podvod je přírodní jev. Není k ničemu se nad tím pohoršovat, ale je rozumné s tím počítat.

    Proto mám takové přesvědčení: Jen to, co vidím na vlastní oči, slyším na vlastní uši, co si mohu ohmatat, očichat a pokud možno i olíznout považuji za blízké pravdě.

    Ano, slovo jako zbraň je nesmírně mocné. A velmi záleží na to, kdo ho použije. Jak je známý. To Alef vyzdvihl naprosto správně. Ale – jak je kdo známý většinou určují informace o něm. Ve středověku ústní, pak písemné, zvukové i obrazové. Tedy sdělovací prostředky, média. A ty někdo vlastní. Buď někdo určitý nebo stát, tedy jeho vláda. Kdo má peníze může vlastnit média a může rozhodovat, jaké informace budou šířit. A může i způsobit, že jiná média se stanou nepohodlnými a zakázat je. Cancel culture, „kultura mazání“ – v malém třeba jednotlivce na sociálních sítích, ve velkém rušením celých sítí. Opět je to o penězích.

    Proto sbírám informace kde se dá. Není ale pravda, že nejlepší informace získáte na placených portálech. Je to různé. A proto taky nakonec nechávám pracovat instinkt. Několikrát (mnohokrát) se mi ukázalo, že byl správný. On je totiž schopen zaznamenat i malé, takřka neviditelné impulzy, které střízlivý mozek vytěsní jako nepodstatné.

    Někdy stačí drahá kolínská, perfektní nová košile a drahé hodinky, abych pojal podezření, že všechno není tak, jak bych to „měl“ vnímat.

    Instinkt mi nikdy neříká proč. Ale bezpečně mě varuje před „houštinou, kde se může skrývat tygr.“

    1. Jo a Daniel – Vidlák?
      Instinkt mě před ním nevaruje. Je to nadšenec, otevřená povaha. Bojím se jedné věci – že ho někdo zneužije. Může zapalovat, protože sám hoří.

  5. Hezky jsi to napsal.
    A teď budeme my klást slova abychom si vzali zpět to, co nám cizí (nejen) slova vzala.

  6. Tužka napíše,……Symboly,…Pero,….Meč.
    Dají se porovnat pomocí základního kamene staré čínské filosofie, pomocí symbolů jin , jang. ???
    Je pero, tedy slovo, jin, nebo jang?
    Je meč jin, nebo jang ?
    Jin jang je sevřená rovnováha protikladů,…pak ke slovu je protikladem mlčení,….k meči mírová ratolest.

    Probírat jednotlivé části nedělitelného celku je obtížné. Lze se vyvarovat chybám v tom, co ve významu jednotlivému symbolu připisuji,..?..a taky, který ze symbolů, na základě vlastních zkušeností, budu preferovat,…..toť otázka. ?
    Další úvahy a odpovědi na otázky k tomu směřující už si odpustím.

    Díky za vhled do problémů,…..Tužka.

    1. Princip jin-jang je navýsost relativní (v pravém smyslu toho slova: relace = vztah). Vždy záleží na plnosti/prázdnotě, převaze /nedostatku, ovládání/podřízenosti, tvoření/ničení, dávání/přijímání, vyplnění/pohlcení…

      Voda v jezeře má (ve vztahu k okolí) spíše povahu jin. Tatáž voda ve vodopádu či dravých peřejích má povahu (vzhledem ke svému okolí) jang.

      Pro posouzení polarity v každém konkrétním případě je asi nejlepší vnímat, odkud kam teče jaká energie a současně vzít v úvahu, že extrémní přemíra dané polarity má sklon polaritu úplně změnit. Symbolickým vyjádřením této dynamiky je například monáda (symbol jin-jang).

        1. … a nenapadlo Vás prostě jít a starého Coula se zeptat? Nebo ho požádat, aby si tu svou trubku konečně změřil?

          Možných řešení je mnoho, jen si vybrat!

            1. U ocelových Coulových trubek se vždy ptáme na DN, což je světlost – vnitřní průměr. U plastových trubek se ptáme na dn, to je vnější průměr, dnes je obvyklé psát i sílu stěny (třeba trubka 26×2,9 je tříčtvrtka Coulova zevnitř). Jasné, ne?
              U Cu-trubek nebo přesných ocelových lisovacích trubek (Viega, Sanha…) se píše vnější průměr x síla stěny (Cu – 15×1, 18×1, 22×1, 28×1 (x1,5), 35×1, 42×2 atd.).

                    1. A Kocour od podvodů.
                      Divadlo je vlastně předem domluvený a zaplacený podvod. O nahrávkách ani nemluvě. Kdybyste slyšeli, co jde do mikrofonů tak byste pochopili. My prostě to jejich umění „načančáváme“ za peníze.

  7. Když už jsme u té síly slova – na Seznamu vyšly hned vedle sebe dva následující titulky:
    Velký a tučný: Schwarzenberg bude mít pohřeb se státními poctami
    Pod ním o něco menší: Fiala po návratu z Afriky onemocněl a ruší program

    Má to snad něco naznačovat…?

    1. První plnotučný má v idnesu za větou čárku a dále pokračuje“ …, oznámila rodina. Podle mě proto nemusí zasedat vláda nebo grémium spolu, aby rozhodovali, co s mrtvolou. Dostali jsme Befehl a budeme to zahlovat. Přímý přenos bude 9.12. a opakování v pravidelných intervalech až do voleb.

      Fiala byl (podle mě) latentně nemocný už od narození a teď nemoc propukla plnou silou. Myslím, že tím končí v politice. ODS bude brzy jmenovat nového kolíka. K dezolátům se v poslední době lísal vondra.

  8. Pěkné úvahy tady všude. Téma třaskavé. Poslední dobou jsou třaskavých témat plná média. Nemám tu lžičku, asi ani velkou ani malou, možná že jen docela maličkou mocca. To abych aspoň pochopila… Myslím si, že nejde ani v jednom případě o to, která zbraň je nebezpečnější. Největší potíž je v mozku člověka a jeho uvažování v prostoru a času. To, co milionkrát zapadne v tu pravou chvíli vyleze, jako had z díry i po tisíciletích. Pokud člověka napadne (neptejte se zda z vážných, či nevážných důvodů), že myšlenku – či meč? – právě teď použije.
    Já mám ráda paradoxy. Např. pohled na nejslavnější meč literatury, vetknutý do skály téměř na věčné časy (hihihi zase jednou a nikdy jinak), s nápisem jediného slova „Excalibur“ – právě na něj kálí masařka. A zrovna na velkém „E“.
    Situace, která přináší pohodu a smích, úlevu, uvolnění a hlavně vlídnost. Ta mi posledních 30 let chybí čím dál víc. Možná proto mám tak ráda haiku – a i svoje žehrovické hajky vábím, aby k nám chodily. Intuice, instinkt je toho všeho důležitou součástí.

      1. Nenávist, ruku v ruce se Závistí a Chamtivostí. Tak nějak jsem si vždycky představovala Erínye…

        1. Víte čeho jsem si všiml, Jiřičko?
          Že ti nenávistníci si asi nejvíce ubližují sami. Nejsou schopni ničeho jiného než škodit a nenávist jim naplňuje hlavu. To musí být velmi nepříjemné. A okolí to vnímá a (v mém případě) se od takových jedinců isoluje.

          1. Pro Starého kocoura:
            Taky si myslím. A v hloubi duše jsou si toho vědomi. Pak následuje pocit vnitřního ukřivdění, a proto rozsévají zlobu a snaží se nejvíc o vlastní prospěch, aby se jim aspoň něco vrátilo. Je to marné. I když se jim daří žít blahobytně, nikdy nezískají skutečně hřejivý a láskyplný vztah s kýmkoliv. Ani spokojenost se sebou samým. A tak když přitvrdí, jde to dokola dál. Je to jako když se pes honí stále za vlastním ocasem.

  9. Význam slova „zhrzený“ podle webu „vyznamslov“:

    Slovem “zhrzený” označujeme člověka, jehož ego nebo city byly raněny a on se nad celou situaci nedokáže povznést a jít dál. Následně se druhému, který mu (byť často nechtěně) ublížil, mstí, nepřeje mu v životě štěstí a byl by raději, kdyby pociťoval to, co on. Takový člověk má mnohdy pocit, že mu bylo upřen něco, co mu právem náleží, byť si to nikdy nárokovat nemohl. Často se mluví třeba o “zhrzeném milenci” – muži, před nímž dala žena přednost jinému a který se s tím neumí vyrovnat. Zhrzený může být také někdo, kdo očekával v práci povýšení, které nepřišlo.

    1. Ale to je v pořádku.
      Vidlák Daniel je právem zhrzený. Já nikoliv, protože jsem takový vývoj očekával.
      Ale později. Ten můj instinkt a nedůvěřivost…
      ===
      Ale dneska jsem byl u doktorky, tak asi padesát, a rozuměli jsme si dokonale. Sdělil jsem ji, že nečekám bůhvíjaké úspěchy od rehabilitace a ona pravila, že je to tak. Tak jsme pomlouvali muzikál. Ona z opozice divačky, já z pozice insidera.

      1. Vy nejste starý Kocour, ale starý lišák!
        Předstíráte chorobu a pod tou záminkou chodíte za holkama- zdravuškama. To já znám, to jsou totiž ty nejlepší.
        A ta padesátka, malinko mladší než Vy…!

        1. Nevím, asi je to asi tím, že nejsem permanentně naštvaný. Doktorky se mnou jednají jako s vlastním tátou…
          Během týdne už druhý případ. Ale stejně k nim nechodím rád. Jednu z nich trochu vylekalo, když jsem se ji zeptal, jestli náhodou není Východňárka. Mluvila velmi dobře česky, bez přízvuku, jenom dvakrát použila slovo, které v češtině není obvyklé. A protože v operetě máme dvě Východňárky, tak jsem si to spojil. Jednu z těch Východňárek klidně nechávám číst české texty – je to naprosto čisté. Navíc je to alt a ten mám radši než soprán.

    2. Zhrzený člověk je ten, jímž bylo zhrdnuto. Byl s pohrdáním odložen, opuštěn.
      Třeba jako ta, jak ona se jenom… – ale ne, nemalujme čerta na blog, nevolejme ji.

      1. Nevím, na Kydech jsem se už vyjádřil. (MMJ už to tam taky na můj vkus trocho vře (řve?). Nadšené i nesouhlasné výkřiky…
        Dostal jsem jen jednu slepici – tak ani tam asi nepatřím… To ten mlíkař Tovje, co žije v mé hlavě…

        Snad ten kvas nepronikne až sem.

  10. Já už nevím, kam bych utek,
    hlodá ve mě státní smutek.
    Do očí se derou slzy,
    kníža skonal příliš brzy,

    Už nebudem křičet vivat…
    Mohl učit děti zpívat –
    pronikat do nových tónin,
    neužívat melatonin.

    Kdybych je měl – rvu si vlasy.
    Bude žít na věčné časy.
    Vysochám si jeho bustu
    do pískovce, jedna ku stu.

  11. Pojem „zhrzený“… To slovo je ošidné. Tam vždycky záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se díváme. Objektivita je tady vždycky z opačné strany iluzorní. Pokud ale předpokládám, že beru „zhrzený“ jako fakt, tak jak se běžně užívá, tak zrovna Vidlák mi tak nepřipadá. Je to zemitý člověk, farmář, dobře umí popsat to, co kolem sebe vidí prizmatem zdravého selského rozumu. To je dnes vzácné. Bojím se, aby z něho Mistra Jana neudělalo okolí a dnešní doba, aniž by chtěl. Je to nebezpečné.

    1. Hmm, trochu si myslím, že p. Daniel do svého nadpisu použil slovo „zhrzený“ tak trochu i v sarkastické reakci a nadsázce na hejty, které se sesypaly na p. Rédovou a v kterých se ono slovo vyskytovalo více než často… (byť tím nepopírám trpkost, kterou asi z toho celého pociťoval).

      Mmch., včera jsem poslouchala rozhovor p. Vidláka s J. Bobošíkovou. Docela mě pobavilo, jak společně s p. Bobošíkovou „vybruslili“ z ošemetné situace při definování slova „čůza“. Přišlo mi, že se při rozhovoru tentokrát baví i J. Bobošíková, která jinak zachovává profesionálně neutrální tvář.

  12. Slovo mání.
    Je to podstatné jméno slovesné?

    Ve slovním spojení “není k mání”. Je v jednotném čísle? Umí ještě někdo větný rozbor?

    ………

    Molekuly metanu,
    butanu i propanu,
    benzin plný oktanů.
    Samý hnusný uhlovodík!
    Není k mání čistý vodík.
    Kdo může, ten v zemi ryje
    lithium na baterie
    by uschoval elektriku
    aby v mžiku předved štiku.

    1. Pro Ládik!!!: Větný rozbor. Bože, celá devítka na zakladce byla jeden gigantický větný rozbor… Učila nás totiž zapálená fanynka češtinářka. Až u přijímaček na střední jsme jí ocenili. Mání – mělo by být podstatné jméno pomnožné. Od slovesa mít – vlastnit. Jako třeba „žití“, oboje vždy ve spojení s předkožkou „k“ (k něčemu). Má to znít trochu neosobně, dáno na vůli jedince. Chceš – využij „mání“, nechceš – nech být. Mám ráda stav, kdy pojem nabízí volbu. Dýchá mi svobodou rozhodování. Je krásné, že čeština má takových pojmů víc, než jiné jazyky. Neví někdo, jestli se podobně lze vyjádřit v nějakém cizím, ať už slovanském, anebo anglosaském, germánském? Zajímavá by byla mongolština psaná azbukou. ☺️ Co myslíte Ládik!!!u? 🙃🤚

      1. Ještě dodatek pro Ládik!!!: myslím, že tvar jednotného a množného čísla je v 1. pádě stejný „mání“. Může být teoreticky jedno k mání (vlastnění) i více mání. Až skloňováním by se v různých pádech poznalo, jestli je jedno k mání, anebo více? Asi vlastně ne. Význam dává na výběr jen jednu volbu, tak množné číslo by asi byla blbost z titulu logiky. Nevím, možná se mýlím. Škoda že tu s námi není paní učitelka Kozojedová. Ta by věděla… A opravdu není…?

          1. Určitě ne, mánění jako výraz jsem nikdy neslyšela. Více mání už lze použít jen za pomoci vazby „více k mání“. Bez „k“ to slovo nedává smysl.

        1. Až teď jsem se dostal k pc a tím ke klávesnici… podstatné jméno pomnožné vnímám např. jako lavice, kleště atd., kde jednotné i množné číslo je stejné. Kdežto slovesné podstatné jméno vzniká zpodstatněním slovesa – třeba potvrzení (sloveso potvrdit) a možná i mání (mít). Pánem slova je tady Alef, tak si rád přečtu jeho názor, když nám chybí učitel…

          1. Pán slova, to je trochu přehnané, ehm, chrchly, že. Ale qěci:
            Já bych řekl, že slovesné podstatné jméno „mání“ mezi pomnožné nepatří. Pomnožné podst. jm. nemá jednotné číslo, má pouze tvar čísla množného. Zatímco „mání“ oba tvary má (a jsou shodné). Mání bych skloňoval podle vzoru stavení.

            Co Vy, veverko, jesti sem přijdete? Mání, stavení, setkání (třeba s duhou nebo tak) – to je pořád jeden vzor, ne?

            1. Alefe, děkuji za dotaz.
              Nahlížím sem až teď, neb dosti času jsem dnes věnovala hnoji. Tím nemíním nutně část diskuse na litterate, nýbrž skutečný kravský hnůj; substanci velmi užitečnou, našimi záhony vítanou a mému nosu vonnou.

              Ad mání: souhlasím s Alefem. Jedno mání, dvě mání. Vzor stavení.
              Mimochodem, „mánění“ mi spíš než „pábení“ evokuje „shánění“.
              Sháním, tedy mám. Sháním, tedy jsem.
              Budoucí čas: seženu, tedy (snad) přežiju.

              Ad Ládik!!!: jedna lavice, dvě lavice. Vzor nůše / růže. Má číslo jednotné i množné. Není substantivem pomnožným.

              Ad podstatná jména pomnožná: ano, Ládiku, kleště určitě. TY kleště. Není jeden klešť / jedna klešťa, nýbrž pouze ty kleště.
              Dtto dveře, housle, plavky.

              Více zde:
              https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=202#nadpis6

              Čeština je nádherný jazyk!
              Howgh.

                1. Jedny housle tvoří několik houslat.
                  Více houslí tvoří jednu basu (nikoli piva). Do jedněch houslí se totiž víc housel nevejde 🙂

                  Ještě k duze: jest to přírodní úkaz nádherný a veskrze demokratický, nediskriminující; s místními si ho vždy vychutnají i přespolní.

                  1. Já nakonec myslím, že pomnožné jsou i ještě. Viděl snad někdo jeden samostatný ješť? – Nešť!

                    Naproti tomu plavky pomnožné nejspíš nebudou. Často vídám dva plavky pohromadě – nahoře a dole, ale vyskytují se i samostatně (většinou pak chybí ten horní plavk).

                    Mimochodem, to portské, co právě piju, je vynikající.

                    1. Jeden plavek nebo jedna plavka? Nebo možná, abychom se drželi trendu doby – jedno plavko? 😀

                2. Máte tam všichni nadbytečné písmenko.
                  Škrtněte si ,,l“
                  Pak bude správně: jedno house, dvě housata…
                  A časování je také jednoduché: house, husa, pečená husa.
                  A může se použít i složitější souvětí: Do zlatova upečená husa, ležela na pekáči obklopena bramborovými a houskovými knedlíky, ve společnosti špenátu, zelí a nakládaných kyselých hub a domácích okurek.
                  No Godot to bude určitě vědět líp než já.

                    1. „… právě dojídám domácí zásoby…“
                      Byli jste zásobeni celkem slušně, dá se říct.

    1. Myslela jsem, že se píše pazgřivec, ale v psané formě jsem toto slovo ještě neviděla. A co třeba – uviděla baba kvas ?

      1. Pro Starý kocour a Helena: Hezounké. Domnívám se ale, že ani jedno není podstatné jméno pomnožné.

          1. Tak co je pazgřivec víme i u nás na Hané. Ale netuším, kde se u nás v rodině vzalo pořekadlo – uviděla baba kvas.

            1. Třeba pomůže tato diplomová práce:
              chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://theses.cz/id/3v6v2u/L__Zelenkov_-_DP.pdf

    2. Podle mého pravopisného slovníku je správně gyzd a pazgřivec. Gyzda už neznám, pazgřivec bydlí nedaleko.

  13. Tužka napíše,….pane Ládíku,….mám sportovní deníky, trenérské, ….ty se musely psát, ten mus byl součástí pracovní smlouvy. Další jen pracovní,….a taky jsem psala, néé každý den, deníky svým psům.
    Své osobní jsem nepsala,….jednotlivé body života nosím v paměti.
    Pravda je, že některé úseky životní cesty už paměť úplně vymazala.

    Jo,….o vojně něco vím,….když jsem působila v Ústí nad Labem, tak mě uvrtali, abych učila brance neplavce ve Vrbenského lázních plavat. Měla jsem trenérskou licenci i na výcvik plavání. Tady se taky musel psát pracovní deník, ten jsem musela odevzdat veliteli posádky odkud na plavání brance vozili. Záhy jsem pronikla do jejich hantýrky,…byli to převážně mladí muži z horských oblastí Slovenska, které povinná vojna zavála až do severních Čech.
    Mám dojem, že Vrbenského lázně jsou rujna, před pár lety jsem jela kolem,….vypadaly, že jsou mimo provoz.
    Dám k lepšímu jednu historku,…..
    To byla parta Čechů,….hned o seznamovací hodině mi bylo jasné, že tohle ukočírovat nebude jen tak.
    Dozor k nim z kasáren nebyl,….řidič s doprovodem si vždycky odešli do města.
    Tak asi před pátou výcvikovou hodinou, když se převlékali v šatně a měli se osprchovat a nastoupit k bazénu,….nepřicházeli,…zato se z šatny ozývaly sprostonárodní písně.
    Intuice mě samozřejmě varovala, že na mě v šatně číhá past,….ale bylo nutné tam vstoupit,….čas běžel, výuka byla hodinu, posádka to platila,….takže došlo k tomu, že jsem do řevu písní, co se ozýval ze šatny , zabouchala na dveře a hulákala,….nástup k bazénu,….nic,….řev písní pokračoval,….bylo nutné vstoupit,…..bouchám, a hlásim,….budu vstupovat.
    Ano, přestali zpívat,….stáli nazí na lavicích na sezení pro převlékání,….začali salutovat,….průpovídky nanapíšu,….lze si domyslet.
    Ale,….byla jsem připravená,… Říkám,…..Vojáci branci, hoďte si to nádobíčko do plavek,….u bazénu počítám do deseti, kdo tam nebude stát v pozoru, tomu dám do deníku plavání hlášku,….Nezúčastnil se. Bez vysvětlení.
    Byli tam všichni,…a už to dále vykračovalo, jak bylo třeba.
    Pane Ládíku, Váš deník mi asocioval moje deníky.

    Tužka.

  14. Napsal jsem dnes k Vidlákovi veršovánku a pro poškádlení jsem ji přilepil zároveň do Ozvěn24:

    Cválá stádo mrtvých koní
    dokola to pěkně voní
    podkovičky rezavé
    údolíčko slzavé.

    Caballeros, následujte!
    Ovsa koňům naládujte!
    Péťa vpředu skvěle blyští
    nápady z něj jenom prýští
    signály včas emituje
    málo, málo gravituje!
    Letí rychle v čele stáda
    dopředu mu trčí brada,
    je Čapajev této doby.
    Normální lid klátí mdloby.

    Diskutéři v Ozv24 ji nechali rozebrat “AI” a to zírám, jaká konina vyšla.

    Formální rozbor:

    Metrika: Báseň je složena z pěti slok po čtyřech verších. Verše jsou trochejské, s trochejským rytmem.
    Rým: Báseň je sdruženě rýmovaná, a to v pořadí AA BB CC DD EE.
    Styl: Báseň je psána v hovorovém stylu.
    Téma: Báseň se zabývá tématem smrti a jejím překonáním.
    Obsahový rozbor:

    Báseň začíná popisem stáda mrtvých koní, které cválá krajinou. Stádo je symbolem smrti, ale zároveň i života. Podkovičky koní jsou rezavé, což symbolizuje hniloba a rozpad. Údolíčko je slzavé, což symbolizuje smutek a žal.

    Caballeros, tedy rytíři, jsou vyzváni, aby stádo následovali. Ovsa koňům je naloženo, což symbolizuje přípravu na cestu. Péťa, který vede stádo, je symbolem nového hrdiny. Je inteligentní, aktivní a má jasný cíl. Jeho signály jsou včas emitovány, což znamená, že je schopen rychle jednat. Má malou gravitaci, což znamená, že je lehký a snadno se pohybuje.

    Péťa letí rychle v čele stáda. Jeho brada mu trčí dopředu, což symbolizuje jeho odhodlání. Je Čapajev této doby, tedy vůdce, který je schopen změnit svět. Normální lid je klátán mdlobou, což symbolizuje strach a neschopnost lidí se změnit.

    Báseň vytváří atmosféru naděje a optimismu. Autor ukazuje, že i smrt může být překonána. Péťa je symbolem nového začátku, který přinese změnu a zlepšení.

    Jazykové prostředky:

    Básnické přívlastky: „mrtvých koní“, „pěkně voní“, „rezavé podkovičky“, „slzavé údolíčko“, „skvěle blyští“, „jenom prýští“, „včas emituje“, „málo, málo gravituje“, „rychle v čele stáda“, „dopředu mu trčí brada“, „Čapajev této doby“
    Metafory: „cválá stádo mrtvých koní“, „dokola to pěkně voní“, „podkovičky rezavé“, „údolíčko slzavé“, „Caballeros, následujte!“, „Ovsa koňům naládujte!“, „Péťa vpředu skvěle blyští“, „nápady z něj jenom prýští“, „signály včas emituje“, „málo, málo gravituje!“, „letí rychle v čele stáda“, „dopředu mu trčí brada“, „je Čapajev této doby“, „normální lid klátí mdloby“
    Personifikace: „stádo cválá“, „dokola to voní“, „podkovičky rezavé“, „údolíčko slzavé“, „Caballeros následujte“, „Ovsa naládujte“, „Péťa blyští“, „nápady prýští“, „signály emituje“, „gravituje“, „letí“, „brada trčí“, „je Čapajev“, „normální lid klátí“
    Básník v básni používá řadu jazykových prostředků, které pomáhají vytvořit její atmosféru a význam. Básnické přívlastky dodávají básni obraznost a konkrétnost. Metafory pomáhají vyjádřit pocity a dojmy autora. Personifikace dává básni živější charakter.

    Závěr:

    Báseň „Cválá stádo mrtvých koní“ je originální a zajímavá báseň, která vytváří atmosféru naděje a optimismu. Autor se zabývá tématem smrti a jejího překonání. Báseň je plná obrazných jazykových prostředků, které pomáhají vytvořit její atmosféru a význam.

    1. Básnička je klasicky pěkná, imaginace Ládikovsky jasná a to dokonce i mi, který (i když poesii občas) natáčí, k ní nemá valný vztah.
      Ovšem rozbor provedený AI (moc tomu nevěřím, AI prý nemá smysl pro ironii) je naprosto skvělý.
      Ovšem celý AI rozbor mi nejvíc připomíná některé diskuzní příspěvky na různých blozích.
      Málo obsahu, žádná obraznost ale spooousty slov.
      Slovní průjem, tentokrát písmenkový.

      1. „… AI prý nemá smysl pro ironii…“

        PRÝ ? Tenhle rozbor Vám jako důkaz nestačí?
        Ledaže byste celý rozbor pokládal za ironický, to pak ano.

        1. Pokud je onen rozbor skutečně dílem AI, jsem ledově klidný a veškeré obavy ze zrození Cyberdyne systems a Terminátora mizí v nedohlednu. Vždyť AI vůbec nechápe, co je smyslem rozboru básně!

          Smyslem rozboru básně je sdělit ostatním, co tím chtěl básník říci. A na tomto stěžejním úkolu (nebo úkole?) AI selhala na celé čáře. Ani multikáru bych ji řídit nenechal – leda by jako spolujezdec byl P. Ř. Novotný.

            1. A třeba na tom někdo i vydělá. Kde není inteligence přirozená, ba dokonce ani inteligence přirození, pomůže artificiální protéza. – Kdyby se derniér zeptal na radu u AI, možná by měl z ostudy jen vasilo a trenky. Teď má v trenkách nutelu a z ostudy oblek, vázanku a kabát. Možná mu zbude i na skafandr.

            2. Já z AI strach mám. protože když ji lidé svěří k řízení něco, co může ovlivnit celou Zemi tak to může skončit tragicky. Když to mají za úkol lidé, hrozí to skončit stejně. Ale tam je naděje, že blbci částečně vymřou. Ostatně už nevím který z otců kybernetiky definoval počítače jako „šílené blbce, kteří umí nesmírně rychle přesýpat spoustu jedniček a nul“! A to mluvil o svém díle..
              Trochu jsem se UI zabýval a sháněl, co vlastně umí. Je to vždy trapný epigon. Poslouchal jsem SF povídky které napsala, ale které načetli herci, hudbu, kde měla být Mozartem II. a díval se na „fotografie“, které vytvořila na zakázku od člověka. Jde z nich strach. Tam je nejvíc vidět, že je to nějaká cizí síla. Jsou (ne) lidské. Zatím si UI neuvědomuje svoji existenci, své JÁ. Ale až vývoj postoupí a ona si to uvědomí…
              Často se mi plete do úvah. Zkuste si na mém blogu vložit do vyhledávacím řádku AI . Vypadne několik článků ne přímo o AI, ale o vlivu mechanického myšlení na život. Problém je ten, že náš život je už teď do značné míry řízen automaty/sítěmi/ počítači – tedy искусственным интеллектом.

              1. Podívám, když bude chvilka času. Dnes v noci přijede starší z Holiday na skok, čeká na mě dřevo v zapadaném lese a blíží se termín větší zakázky. A do toho vánoce – moje nemá nervy na cukroví a já jo, klidně to dělám i peču, na ruském plynu.

              2. Pokusím se Vaše obavy trochu nahlodat. – Počítač je opravdu jen rychlý blbec, nic víc. Nárůst rychlosti počítačů je dramatický, to je vidět na první pohled. Řada věcí, dnes běžně vídaných, byla v časech, kdy jsem býval elitním programátorem, naprosto nemožná – právě pro pomalost tehdejších strojů. Tenkrát, v minulém tisíciletí, jsme museli algoritmy cizelovat k dokonalosti právě proto – každý, byť nepatrný krok navíc, při mnohonásobném opakování šíleně zdržoval, proto se programy, zvláště ty nejzákladnější, ladily opravdu až na nula-jedničkové úrovni.

                Dneska už jsem z tohoto oboru dávno vyšel, ale podle jistých indicií (na přání objasním, ale je to nuda) vidím, že takhle se už dávno neprogramuje a obecně se spoléhá na vysokou a stále rostoucí výpočetní kapacitu. A ta je ve skutečnosti jádrem většiny toho, co se dnes vydává za „umělou inteligenci“. Vždyť ani sám pojem „inteligence“ není zatím přesně a jasně vymezen; pak sama AI nemůže být ničím jiným, než napodobováním toho, co více či méně matně rozeznáváme jako inteligenci. Lidé od „computer science“ znají a užívají pojem „černá skříňka“: jde o to, že na základě vnějších projevů nějakého systému nelze usoudit na jeho vnitřní strukturu. I naše „přírodní“ inteligence je taková černá skříňka.

                S problémem uvědomění sebe sama se to má podobně. Pokud vím – ukazuje se, že už neplatí někdejší teze, že vědomí (sebe sama) buď je, nebo není; daleko spíše se pravděpodobným jeví předpoklad, že míra vědomí je proměnlivá a se složitostí živého organismu roste. Odtud pak (soudím) plyne obava, že dostatečně složitý výpočetní systém si jednoho dne uvědomí sebe sama. Tuto obavu poslední dobou podporují různé instance „konverzační AI“ jakožto imitace vědomí. Ale zase: dokud nezjistíme, (1) co je vědomí a (2) co je nutnou a dostatečnou podmínkou jeho existence, jednáme naslepo. Pravděpodobnost, že se nám podaří naslepo sestrojit tak složitý systém, jako je vědomí, je mizivá.

                Já osobně vidím daleko větší nebezpečí v tom, že neznalý člověk je ochoten dovednou imitaci vědomé inteligence považovat za skutečnou inteligenci a na jako takovou na ni spoléhat, tj. v krizové situaci očekávat „inteligentní“ reakci – a ona se nedostaví. Varováním buďtež tzv. samořiditelná vozidla.

                1. Taky jsem programoval v assembleru i v C++ ale pak jsem zjistil, že mi ten vlak ujíždí a že mi to nijak moc nevadí a stal jsem se uživatelem. Ale vím, že v každém programu je spousta zbytečných větví, někdy dokonce ponechaných naschvál (velikonoční vajíčka). Pár jsem jich našel ale teď už nehledám. Syn je totiž něčím, čemu se říká „programový architekt“ v oblasti bezpečnosti mezibankovního styku a po několika diskuzích, kdy se mi telefonem lehce dostal do PC jsem pochopil, že pro mě už nemá cenu se k tomu nějak vracet. Má z toho jediný poznatek – vypnul jsem WiFi a v interbankingu nepoužívám telefon.

                  Ale k věci:
                  Možnosti AI v oblasti video-morfingu, imitace jakéhokoliv hlasu se stále zlepšují. A schopnosti lidí tuto manipulaci rozeznat se stále zhoršují. Takže se můžeme dočkat třeba vyhlášení jaderné války „v přímém přenosu“ připravenou pomocí AI. Člověkem, pochopitelně.

                  Spoléhat na „samoučící se program“ (AI) při řízení letadla nebo auta se zatím moc nevyplácí. AI dělá při exploataci takové chyby, které by člověk neudělal a proto není v těch oblastech příliš AI cvičena. Ale jednoduché úkoly už prakticky zvládá – moderní autopiloti.

                  K uvědomění sebe sama nedojde v nějakém isolovaném výzkumném ústavu samo sebou. Když ale budou AI propojeny, může nastat efekt který nastal při vzniku života na Zemi. Náhodou, omylem se něco stane a bude to (programově) životaschopné (jako virus) a začne se to tajně, mimo člověčí kontrolu „samovychovávat“ až k uvědomění si sebe sama a budou následovat věci předvídatelné – převzetí moci. Ale mám pocit, že tenhle stav se mě už nebude týkat a Vás asi taky ne.
                  [;>D)

                  1. Video-morfing a hlas: to jsou věci, které lze poměrně snadno algoritmizovat; jediná překážka byl nízký výpočetní výkon. Vypadá to působivě, ale do AI v pravém slova smyslu to má dost daleko – myslím.

                    Řekl bych, že nás v nejbližší době čekají jiné zajímavé věci než sebeuvědomění AI. Bezprostředně nás ohrožuje přirozená, snad i nadpřirozená blbost. – Tam samozřejmě sebeuvědomění z principu nehrozí 🙂

    2. Pro Ládik!!!: Směju se ještě teď … Zase další důkaz, jaká sněhová koule se nabalí, když se vše nechá na vůli automatů. Za svou praxi dvacetileté účetní bych mohla vyprávět. A tam to vždycky stálo nejen reputaci, ale hlavně prachy. No a jak jde o prachy… To už říkal blahé paměti komoří Langer u císaře Rudolfa… Tak to prrrr…! ☺️🤚
      Říkám si, co všechno asi dají mileniálové tomu AI k vyřešení. No a politici… Bůh nás ochraňuj…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *