by Další, prosím!
Žena s kápí přivádí do místnosti člověka. Je mu zhruba 35 let a je evidentně rozrušený a celý se klepe.
Za stolem sedí starší muž, před sebou hromady spisů, hrnek, do kterého si z termosky právě nalévá nějaký čaj.
Jméno a bydliště.
František Horák, Praha …
Ano, ano, tak tady vás máme. Muž v černém taláru si přitáhl na stole k sobě tlustý spis v černých deskách a tenoučký spis v bílých deskách.
Prosím vás, pane, vy jste soudce? Co se to se mnou děje, kde to jsem a jak jsem se sem dostal, mohl byste mi to nějak vysvětlit, nic si nepamatuju.
Ano, ano, přirozeně, to je ale normální, vzhledem k vašemu stavu.
Jste totiž mrtev.
Asi si vzpomínáte, jak jste ležel v sanatoriu, upadl jste a pak vás vezli do nemocnice. Vezli, ale nedovezli. Tedy vás nedovezli, tělo samozřejmě ano, to dovezli, přirozeně.
Vás navštívila tady naše slečna Morana a převedla vás na druhý břeh.
K nám.
Žena si sundavá kápi a tu se po tmavém plášti rozlila záplava zlatých vlasů. Na andělsky krásné tváři se objevil hezký úsměv.
Ano, právě ta. Vypadá sice na 25 let, ale kolik je jí doopravdy, raději ani nechtějte znát.
A ano, já jsem někdo jako soudce, kdo bude posuzovat vaše minulé činy.
A co se stalo se mnou? Necítím bolest v koleni, zádech a vůbec. Připadám si, jako když mi bylo 35 let.
Ano, to je přirozené. Přece byste si nechtěl věčnost užívat jako starý, nemocný důchodce. To byste z toho moc neměl.
Pokud ale skončíte v pekle, je z určitých důvodů také lépe, když budete při síle.
Proto jste ve věku, kdy vaše tělo i duch byl při síle nejvíc.
Muž za stolem pomalu otevřel tlustý spis a povídá:
Tak tady čtu, že jste uzavřel smlouvu s Ďáblem – nebo, chcete-li, s čertem.
To není pravda!
S nikým jsem smlouvu nepodepsal, ani s čertem.
S čertem se prý podepisuje smlouva krví!
Ale co vás nemá, pane Horáku. Krví možná v pohádkách – vy jste neslyšel o tom, že cesta do pekla je rovná a hezky z kopečka, ale do nebe klikatá a do kopce?
Smlouvu s čertem jste podepisoval celý život svými špatnými skutky.
Samozřejmě, smlouvu s Bohem také, to je ta tenká složka v bílých deskách.
Cesta do nebe je prosáklá potem z práce a záda bolavá z dobrých skutků.
Tvář svraštělá starostmi o děti a rodinu.
Nebudu to číst celé, vyberu jen některé pasáže.
Tady to máme – ve škole jste křivě obvinil spolužáka, že to okno rozbil on a ne vy. Dostal poznámku a pak ho doma seřezal táta řemenem, že si dva dny nesed.
Na vysoké škole jste sliboval asistentce profesora, že ji milujete, ale nebyla to pravda. Chtěl jste jen proplout školou s co nejmenší námahou.
Dal jste se k armádě – to v době míru nebyla žádná hrozba, to by vám nepřitížilo.
Ale vy jste šikanoval lidi pod sebou a pochleboval lidem nad sebou, abyste měl rychlejší postup. A s pomocí protekce jste zničil kariéru několika čestným lidem.
Dále tu máme nevěru, kdy dívku, která vás milovala, mnohokrát jste podvedl a pak opustil.
A ani nevíte, že po světě běhá váš syn, kterého s vámi čekala.
Pak tady máme těžší provinění. Dal jste se na politiku.
To samo o sobě není nic špatného. Měl jsem zde kdysi Mahatmu Gándhího, nebo ještě dříve Jana z Husi, a těm politická dráha při závěrečném účtování naopak prospěla.
Ale zpět k vám.
Politika je povolání, kde můžete mnoha lidem pomoci a nebo mnoha lidem naopak škodit.
Vy, pane Horáku, jste ten druhý případ.
Obíral jste lidi o peníze…
To není pravda, vykřikne František, nikomu jsem nic nevzal!
Ano, ano, vy osobně jste nikomu nic nevzal, přirozeně – ale čtu tady třeba, jaký jste měl podíl na zákonu o valorizaci důchodů, kde bylo okradeno mnoho lidí.
Špatně jste spravoval společné peníze, tedy to, co jste vy a vaše skupina vybrali na daních. Dávali jste z nich hodně svým kamarádům a nezbylo pak pro jiné lidi, kteří museli živořit v bídě.
Vidím tady také váš podíl na nařizování nedostatečně vyzkoušených léčebných postupů. Vy sám jste samozřejmě řekl, že jste také prošel tím lékařským zákrokem. Ale nebyla to pravda, bylo to jenom tvrzení pro propagandu.
Někteří lidé z toho mají trvalé následky na zdraví a někteří již zemřeli.
Co tu máme dál…
…tady je vaše fotografie v duhovém oblečku a zezadu máte na slipech přidělaná paví pera.
Tady vaše vysmátá tvář z různých barevných průvodů…
To je také smlouva s čertem, promluvil František, ty průvody?
Ale samozřejmě, pane Horáku, je to proti lidské přirozenosti.
Ďábel také nemůže tvořit děti, a tak se snaží lidi zlákat pod různými záminkami k tomu samému.
A nejhorší je přemlouvat k tomu děti a dělat jim trvalé lékařské zákroky, které, až dospějí a budou mít rozum, nebudou moci vrátit.
Na tom máte také svůj podíl.
A pak tady máme…
Počkejte, říká František, vy jste vůbec neotevřel ty bílé desky.
To je pravda, pane Horáku, tak do nich také kouknem.
Soudce rozváže útlé bílé desky a vyndá z nich několik papírů.
Tak tady to je.
Pomáhal jste, když jste chodil do školy, vaší staré sousedce s nákupy.
Na střední škole jste našel peněženku a odevzdal jste ji, i když vás nikdo neviděl, jak ji ze země sbíráte.
Aha, říká František. A já se bál, že mě viděla spolužačka Eliška.
Viděla, pane Horáku, ale se svými dioptriemi neviděla, co jste to sebral.
Na vojně jste pohotově zasáhl vašemu řidiči do řízení, aby nepřejel mladou maminku s kočárkem.
A jako politik jste pomohl několika desítkám lidí, kteří prchali ze svojí země z obavy o svůj život.
Počkejte, počkejte, říká František.
Těch lidí nebylo několik desítek, to byly miliony lidí! Pomáhali jsme jim z Afriky do Evropy.
To byste mi měli započítat jako hodně dobrých skutků. Miliony dobrých skutků!
No přirozeně, pane Horáku, kdyby těm milionům lidí šlo o život, tak ano.
Ale oni chtěli do Evropy, aby si polepšili a měli se lépe, na úkor těch lidí, kteří tam už žili.
A mnoho z nich tam pak páchalo různé zlé činy. To máte také k tíži.
Pak tady máme ještě daňově uznatelný dar spolku pro pomoc nevidomým dětem, příspěvek invalidním válečným veteránům – mimochodem, vy jste tu misi, pane Horáku, kde se jim to stalo, také v parlamentu schvaloval – no, a ještě tady vidím dar sanatoriu, kde jste nakonec i sám ležel.
Tak a teď se zase vrátíme k té složce z černých desek…
…
Prosím povstaňte, vynesu rozsudek.
Jste odsouzen na dvacet let k pobytu v pekle.
Protože čas tady běží poněkud jinak, než jste byl zvyklý, bude vám těch dvacet let připadat jako dvě tisíciletí.
Pak se znovu vtělíte do nového těla.
Bude to na planetě, která umírá, nemá už téměř žádné zdroje, díky bytostem jako jste vy, pane Horáku.
Tam si prožijete jeden život a pak se zde zase setkáme, až vás slečna přivede.
Staniž se.
Morana se na Františka usmála a šibalsky mrkla levým okem.
To už se ale pod ním otevřela podlaha a František se začal propadat do hlubin Temnoty…
Jene z Helvajzu, pohádky a podobenství já moc rád.. Je možné se zabývat jen kostrou příběhu. Ale neumím je hezky tak napsat, přestože jsem je ve snech už mockrát navštívil, takže pro mě jsou téměř skutečné. Znám ty krajiny, postavy i příběhy. A nejsou?
A se svou Moranou jsem se setkal. V nemocnici, na ARU. Přišla k našemu bytu v posledním patře, ani nezvonila, ale věděl jsem, že na té tmavé chodbě někdo je. Otevřel jsem a vstoupila štíhlá postava v černé saténové kápi. Do obličeje ji vidět nebylo, žárovka v předsíni v ten ráz nějak potemněla. Nic neříkala, jenom bílou štíhlou rukou udělala gesto „Ještě ne!“ a opět se ponořila do tmy na chodbě. Trochu jsem se, omotaný hadičkami na tom ARU probral a věděl, že tenhle infarkt přežiju. Třetí den jsem šel pěšky! domů. Už je to spoustu let.
Kocoure, je to úplně OT, ale mně to přišlo zajímavé, byť ne že bych s tím souhlasil na 100 % :
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/otazka-zijeme-ve-vetsi-svobode-nez-rusove.A231231_105213_p_zahranici_nef
Ani já nesouhlasím na 100%. Je to prostě jiný svět, jinak nastavený. A zprávy jsou takové i onaké.
Ten ruský se dost podobá tomu našemu do roku 1990. Jenom – soudržnost Rusů je daleko větší než obyvatel Kotlinky. Dost velký rozdíl je třeba v tom, kam jdou vybrané prostředky. Když na ně sáhne nějaký „nový Rus“ nebo dokonce místní oligarcha, bývá rychle zlikvidován. To bylo u nás taky, nějaké to rozkrádání prošlo, nějaké ne.
Pro zajímavost pro ty, kteří nezapomněli ruštinu. Povídání o Navalném. Režisér Nikita Michalkov (mj. dobrý režisér) to vzal ze stejného úhlu jako já. Je to sice dobrý kamarád VVP., ale mi nezbývá než souhlasit. Vidím to podobně.
Umřel ateista Procházka. Ateista, tak co s ním? Šup do pekla!
Brány jedna vedle druhé, každá označená – pro ateisty, další pro křesťany, pro mohamedány, probudhisty… a tak dále, řada celkem dlouhá.
Procházka nesměle zaklepe na ateistický vstup do pekla, otevře mladý elegantní čert.
„Á, pak Procházka. Tak račte, už vás čekáme…“
Procházka vstoupí do svého nového prostoru a čert, evidentně marketingově školený, pokračuje:
„Bydlet budete támhle v tom viladomě. Máte to malé, 1 + 1, ale jste tu sám, tak vám to snad stačí. Pokud si tu najdete nějakou partnerku, uvidíme co s tím. Hned vedle máte pizzerii, támhle za tím parkem, kde je tenisový kurt, je pivnice, o kus dál vinotéka….., do divadla to máte asi čtvrt hodinky, ale do kina kousek támhle vlevo. Zrovna dávají Hrátky s čertem, takovou legraci.“
Čert dál vysvětluje, ale Procházku zaujme dřevěná stěna po pravé straně, za níž se ozývají nelibé zvuky a je cítit síru a kouř.
„Co je tam za tou stěnou?“ ptá se.
„Tam je křesťanské peklo.“
„Pane čerte, tady je vypadlý suk v tom prkně, směl bych tam nahlédnout?“
„Jasně, jen si poslužte,“ uklání se mírně čert a rukou Procházku pobízí. Ten přimáčkne oko k dírce a – tu máš, čerte, kropáč! Vidí tam kotle, v nichž se vyvářejí naříkající hříšníci, jiní jsou opékáni nad ohništěm, další bičováni či potápěni na dlouhé minuty do kádí s vodou – stále znovu a znovu. A mezi tím poskakují ohavní čerti s jedním kopytem a rohy, v rukou vidle, s nimiž své oběti postrkují od jedné tortury ke druhé. Křik, sténání, rachot řetězů, pach síry celou scénu doplňují.
„No, pane jo,“ je Procházka v šoku. „A, pane čerte, proč je to tady u nás takhle, a u křesťanů taková hrůza?“
„Jó, to já nevím, pane Procházko. Ale – oni to tak chtějí!“
😎 Je pravda, že toto je silný argument pro ateismus.
Ono to „oni to tak chtějí“ má zásadní význam. Ne ovečky to tak chtějí, ale pastýři. Kdo se bojí poslouchá. Proč myslíte, že se na KoZa tak haraší zbraněmi? Straší atomovým útokem Putina?? Aby se lidi báli a nemohli si srovnat v hlavě ta „pekla“ jednotlivých systémů.
A ta pekla jsou zhruba srovnatelná takto:
V Rusku stát okrádá občany, aby mohl nakradený majetek rozdělovat chudším. Aby se celý stát měl lépe. Pokud někdo z toho už jednou nakradeného si přikrádá jen pro sebe, bývá odhalen a potrestán.
V KoZa občany okrádají různé nadnárodní společnosti, aby si nakradený majetek mohli oligarchové ponechat pro sebe a své rodiny. Čím víc toho nakrade, tím je více společností vážený.
Vím, nepřesné a zjednodušené. Ale lidi to tak chtějí…
Výstižné. To je jako s církví, dva tisíce let bohatne na něčem, co nikdo nikdy neviděl. Ale furt to zabírá.
Godote, 👍
Jene, díky.
Kéž by to takhle fungovalo. Nám by to sice už nepomohlo, ale jim by se dostalo zasloužené odměny.
Peklo znám, nakoukl jsem tam 2x, udělal fotku a dal si ji na xichtoknihu.
První nakouknutí trvalo celý rok. Mnozí tam byli 2 roky a libovali si v něm.
Druhé nakouknutí bylo krátké. Přijeli jsme z večeře domů a hořeli jsme. Vysokým plamenem, dost hodně to hučelo. Měli jsme u domu fenku na laně, ta do hospody nemohla. Jmenovala se Hanoko Jašatope, sibiřská haskounka. Musel jsem pro ni. Lano mělo 11mm, horolezecké, na Hanoku už kapal asfalt z lepenky na střeše. Bylo teplé a snad proto jsem ho utrhl, ani jsem nezkoušel rozepnout obojek. Poté ihned zmizla a já se jedním skokem přenesl přes hromadu písku, který tam včera vysypala Tatra. Sílu mi dala myšlenka na plnou 33kg propanbutanovou bombu, která stála hned vedle. Musel jsem udéct za barák do bezpečí. Trvalo jen malou chvíli, než se ozvala detonace. Otočím se a hle – střecha letí! Pak už jsem běžel k autu, tomu jedinému hmotnému statku, který zůstal, a udělal pár fotek na památku.
To, co popisuje Kocour, mi připadalo jako nebe. Snad proto, že jsem nebyl až na kraji, ale celé 3 hodiny od něj.
https://postimg.cc/sQgkXxV0
„Mene mene tekel ú-parsín.“
Teď už si to proroctví Jene a Godote umím líp představit. Podrobněji už to ale vědět nechci. 😏
„Či máte pokrokový názor o peklu a jdete s duchem času a s reformisty? To jest místo obyčejných kotlů se sírou pro ubohé hříšníky papinské hrnce, kotle s velkou atmosférou, hříšníci se smaží na margarínu, rožně s elektrickým pohonem, po milióny let přejíždějí přes hříšníky stroje na válcování silnic a skřípání zubů obstarávají dentisti zvláštními přístroji, kvílení se zachycuje do gramofonů a desky se posílají nahoru do ráje k obveselení spravedlivých. V ráji účinkují rozprašovače kolínské vody a filharmonie hraje tak dlouho Brahmsa, že raději dáte přednost peklu a očistci. Andílokové mají v zadnici vrtuli od aeroplánu, aby se tolik nenadřeli se svými křídly. Pijte, pane kolegu, Švejku, nalejte mu koňak, mně se zdá, že mu není dobře.“
(Polní krát Otto Katz)
Tužka napíše,….díky všem,…četla jsem si.
Svého času jsem vyslechla minibajku,….jaký je rozdíl mezi nebem socialistickým a kapitalistickým,…a socialistickým a kapitalistickým peklem.
Nebe kapitalistické má všechno, jen se musí stále sbírat kosmické smetí, aby bylo možné nebeské požitky za něj vyměnit.
Nebe socialistické má opotřebované obláčky a málo chutnou nebeskou manu,….ale stačí slušně požádat anděla a každý dostane záchovnou dávku.
No a peklo,….?
V socialistickém pekle je nedostatkové zboží všechno,….nejsou kotle, není dříví, není olej, jsou líní čerti….takže se trestá jen občas.
V kapitalistickém pekle je všechno, jen si musíte hrou v karty s čerty opatřit dolary, abyste se podplacením pekelným strázním vyhnuly. A jsou tam i krásné mladé čertice. Ovšem, chybí jim třetí dírka, a to bývá to pravé peklo.
Tužka.
Za bránu do pekla bych označil vývar vodopádu Dettifoss.
OT
Pro Jiřičku; ostatním se omlouvám.
Dnes na ČRo Vltava v 19.30 koncert, součástí bude i premiéra díla Lukáše Hurníka – viz níže. Dílo trvá 25 minut, dokumentuje sto let trvání rozhlasu v Čechách. Zazní ztvárnění štěkotu psa ve Kbelích, bomb padajících na Prahu, vstupu vojsk 68, zvonění klíči 89.
—-
Program:
Griegův klavírní koncert. Hraje Marianna Shirinyan (klavír), rozhlasové symfoniky řídí Olari Elts. Na programu: Lukáš Hurník: Radio, symfonický dokument ke 100. výročí Českého rozhlasu (světová premiéra na objednávku SOČRu). – Edvard Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 16. – Jean Sibelius: Symfonie č. 5 Es dur op. 82. Slovem provází Jitka Novotná.
Moc děkuji veverko, jsem zvědavá hlavně na toho Griega. Sibelius má jeden z nejkrásnějších houslových koncertů co znám. Miluji provedení s Gidonem Kremerem. Pro fajnšmekry také s Guilou Bustabo, ale tam je třeba se smířit s horší technickou kvalitou záznamu. Jí už dnes skoro nikdo nezná, ale ve své době slávy ji osobně kvůli tomu, jak ho hrála, pozval Jean Sibelius do Finska, aby ji poznal. Je možno záznam najít na YT. Také se ostatním omlouvám je to vlastně mimo téma blogu.
Pro veverku: Díky moc. Bylo to včera velmi poučné. Jestli však chcete slyšet špičkové provedení Griegova Koncertu pro klavír a orchestr a-moll, zkuste tuto Eileen Joyce – remasterovanou loni: https://www.youtube.com/watch?v=EUwkfVFTpq8 . Byla to nahrávka vyhlášená jako Snímek století. 😏✋
Děkuji, ale nejsem odborník, jen nadšený posluchač. A asi nerozeznám špičkové provedení od běžného.
Možná že ano, zkuste to… 👵
Úplně OT:
Naše brdská větev vyjíždí se psím spřežením (6) za sněhem do Švédska.
https://postimg.cc/yk6TRcwz
Od minulého pátku se na severu Norska běží Finnmarksløpet, závod psích spřežení. Vítěz hlavní kategorie (ca 1200 km) se v cíli očekává dnes večer.
Letošní problém: moc teplo. Psi potřebují delší přestávky, aby se dostatečně zchladili.
Kdysi jsme měli 4 haskouny… teď tam jedou s ČHP – český horský pes.
Husky i ČHP jsou krásní psi. A sympaťáci.
Na Špicberkách jsem se svezla – na několikadenním výletě jsem řídila myslím šestispřeží.
No, řídila – byli jsme tři turisti a jeden vůdce a naši psi dělali přesně to, co ti vůdcovi vpředu.
Byla to nádhera. Mínus patnáct, slunce, modré nebe, nikde nikdo.
Špicaberky mi utekly ….
Jako kluk jsem o něčem takovém snil, četl jsem Londona: „Hurry up! It’s burning day!“
Dneska už mě to nějak nebere. – Vlastně ani nevím, kdy mě to přešlo… možná tehdy, když přestaly být pořádné zimy se sněhem.
Lidé mají různý vkus a různé záliby a libůstky.
V kavárnách je taky dobře. A dají se tam psát povídky, třeba o závodech psích spřežení.
(Jen drobná provokace, také jsem měl Londona rád, ale přece jen….. spíš Martina Edena).
Tak to já spíš Tuláka po hvězdách a Měsíční údolí
Měsíční údolí….. tedy pardon, ale to je červená knihovna jako vyšitá. Ale jistě má své čtenáře/čtenářky.
Je pravda, že jsem to četla někdy v dávném mládí. Ale líbilo se mi to. Ono většinou co se líbí ženským ( myslím knížky), tak chlapům ne.
A na saních za psím spřežením lze myslet na to, jak dobře je v útulné kavárně 🙂
„Starý pes“ už na závodní spřežení nemá obratnost. Teď tam jedou mlaďoši – 50, 50, 30 let. Vezou 200ks botiček, šitých v Číně. 24 nožek x 8 dní.
Mi stačí závodní musherská kolobka, bez psů.
Snídaně ve švédské trávě:
https://postimg.cc/CRn0y0qr
Sbírají po nich trus?
To určitě!
Nejstaršímu účastníkovi letošního Finnmarksløpet Rogeru Dahlovi (Norsko) je 72. Závod dokončil 27x, jedenkrát nikoli. Letos třetí místo.
Na sněhu je to jinak. U nás vládnou kolobky a kárky. V zimě psi lépe drží stopu a je méně zvěře okolo. Haskoun je lovec a zahne za zajícem do pravého úhlu, je lehký. ČHP je klidnější, větší, méně vytrvalý. Roční pes nevydržel běžet 15km, nechal se donést.
Psi jsou na místě:
https://postimg.cc/dkgtKs95
Nakonec 7 psů, momentálně -7°, ráno bude -16, sněhu metr+, nosný. Srubů cca 8, obchod 20km.
Tohle jsem právě vyfotil.
https://postimg.cc/679782fP
Spartan jede, já fotím… vot těchnika! Idre Fjall, Sweden.
Mám jako vždy dlouhé vedení. To jste fotil nějak na dálku? Nebo tam jste fyzicky přítomen?
Jsem doma a fotím ve Švédsku. Lyžař jede s mobilem, má zapnutou kamerku a přenáší mi obraz přes Facetime. Já to vidím na svém mobilu a mačkám spoušť, obraz (nebo video) se ukládá u mě doma do fotek.