by Zestárnout je mladická nerozvážnost (William Shakespeare: Král Lear; králův šašek v českém převodu Martina Hilského).
Já Staroba bezmála osmdesát roků jará zapisovatelka pošetilostí usedám na svého houpacího koníka a klušu do krajin Bláznovin i Moudrovousů.
Když nezbadatelným pohybem se známými doprovodnostmi podle Homérova smýšlení nastává chalepon géras, svízelné stáří, pro některé osoby je údobím návratu do dětství. Vybraným jedincům se ve stáří navrací dětství v rázovitých příznacích, například šišlavosti (chybějí žuby a pšekáží protéža), zapomnětlivosti (syndrom VPDSP), chechtavosti s plačtivostí v jednom ranečku atd. K projevům stařeckosti si Ilja Ilf do Zápisníku trefně poznamenal: Prošedivělé mimino. Další autor Bruno Schulz podotkl: Mým ideálem je dozrát k dětství. To by teprve byla opravdová dospělost.
Jedu na houpacím koníkovi a hle, maloměstskou ulicí mašíruje rozhýřená pětašedesátiletá patnáctka: zepředu líčené lyceum, zezadu mauzoleum; tělesně věž s převisů, holé bubřiny a vyšpuleného sádelnění – tré žoky vibrující na dvou trychtýřích. Ulicí se hrne otrokyně zbičovaná reklamou na věčné mládí.
V krematoriu při rozloučení se zemřelou šestaosmdesátiletou paní Marií prostorem zněla píseň s nekonečným zoufale volajícím refrénem: být stále mlád, být stále mlád, být stále mlád…
Já Staroba jsem zaslechla, jak několik staroušků vzdychalo, že kdyby byli znovu mladí, jejich nové žití s dosaženým rozumem ve zralém věku by prý bylo jinší, přímo božské… Hračka Jojo – kdyby: „Kdyby byla polévka tak teplá, jako bylo víno, a víno tak staré jako kuře a kuře tak křehoučké jako pokojská a ta pokojská tak ochotná jako paní domu, mohl to být dobrý večírek“ (Sacha Guitry).
Božsko-člověčí toužení být stále mladistvým a žít věčně je starodávnějšího data. Vzpomeňme historických vladařů a jejich marnivosti, například v manýrismu módní vlnu bádání a vynalézání elixíru mládí. Dobové magické zaklínadlo aurum potabile, pitné zlato ochotně alchymistovali všelijací mágové. Nizozemská varianta oné zázračné tinktury s vloženým zlatým plátkem se nazývá Bruidstranen (slzy nevěsty); v internetové nabídce je elixír s koloidním zlatem. Zkrátka, trable bývají těsně propojeny s vlhkostí – buď slzy, nebo slivovice; VIPropitým teče obojí naráz, občas náraz.
Alchymii lze vykládat psychologicky: Carl Gustav Jung ve svém pojetí analytické psychologie považoval alchymické dílo nikoli za konzumaci zázračných tekutin, nýbrž za soustavnou duševní práci jednotlivého člověka na sobě samém: „Výsadou celého života je stát se tím, kým opravdu jste.“ Jedná se o proces individuace. Na cestě k jejímu uskutečnění jsou překážky. Důsledkem procesu je proměňování (transmutace) adepta skrze začleňování mimovědomých (nevědomých) archetypů/praobrazů vystupujících v podobě symbolů do vědomého Já. Archetypy jsou formy (způsoby) lidského vnímání a prožívání světa spočívající na instinktivním základu a formy vyjadřování tohoto prožívání jsou nám vrozené, leč neuvědomované. Čítankovým příkladem archetypů může být vztah mezi dvěma postavami – otce a syna, starce (Senex) a věčného mladíka (Puer Aeternus). V mýtech, legendách, snech i příbězích lidské generační zkušenosti mají Senex a Puer tradované charakterové projevy; jsou dvojznačné a protikladné – z morálního hlediska jsou jimi ctnosti i nectnosti, vždy v závislosti na jednotlivé povaze člověka a na společenských podmínkách. Ve zjednodušeném nahlížení vztahu „pozitivní Senex – negativní Puer“ vystupují např. dvojice: řád (typická vlastnost Starce) – svévole (typická vlastnost Mladíka), moudrost – nezkušenost, jistota – nespolehlivost. Z opačného znázornění „negativní Senex – pozitivní Puer“ mohou být tyto dvojice: stereotyp – vynalézavost, otupělost – bystrost, omezenost – volnost. Senex bývá strážce tradice a konzervativec, kdežto Puer je revolucionář a pokrokář (nemůže-li mladý revolucionář bořit, často se změní na teroristu, nejmoderněji ekoteroristu v říši EUtopie). Vyváženost zmíněných archetypů je vzácným jevem. V období tzv. krize středního věku by prý Puer měl definitivně předat žezlo vlády Senexovi, což je jeden z kritických přechodů, jaké člověk během života vykoná.
O stáří napsal Marcus Tullius Cicero ve spisku „Cato starší o stáří“ (Cicero věnoval příteli Attikovi). V úvahách odmítal známé nářky na projevy stáří; obracel pohled k smysluplnému přijetí závěrečné fáze života. Tvrdil, že neexistuje žádná určitá hranice stáří. Paměť slábne tomu, kdo ji nezaměstnává. Jsou-li starci mrzouti, popudlivci, svéhlavičky, nejsou to projevy věku, nýbrž povahy. Ciceron mínil, že stáří stojí na základech položených v mládí. To ve 20. století potvrzuje psycholog Erik Erikson ve fázích psychosociálního vývoje jedince. V pozdním věku může být člověk moudrým nebo zoufalým. K tomu jací budeme/jsme starci přispíváme vlastním životem ve svých třiceti, čtyřiceti letech. Dle Cicerona nejvhodnější zbraní stáří jsou svobodná umění a cvičení v ctnostech.
O všelijakých rozkoších stáří, ni soupisem doprovodných chorob opotřebené tělesné nádoby nic nenapíši, blaženosti ponechávám blazeovaným. Jakožto Staroba se dětinsky raduji, že jsem se na houpacím koníkovi dokodrcala zpět do své alkovny. Před cílem jsem u hřbitovního vchodu míjela dva starouše v krátkém rozhovoru; zvědavec se ptal souputníka: „Jak se máš?“ Tázaný zabručel: „Mám se dobře, ale špatně to snáším.“ Zvědavec nevěřícně opakoval: „Cože, jak se máš?“ S mrknutím oka sršatec zvolal: „Ále, stojí to za hovnajs – a to se ještě chlubím.“
Připomeňme si, že zestárnout je mladická nerozvážnost.
Do/slovníček: hesla převzata z knihy Slovník antické kultury. Nakladatelství SVOBODA, Praha 1974.
GERONTI – řecky gerontes , sbor starších poradců ve Spartě.
GERÚSIA, „sbor starců“ radících králi. Čítala 28 členů nejméně šedesátiletých, volených doživotně. Měla veliká práva ve správě obce a fungovala i jako nejvyšší soud zejména ve přích hrdelních a ve zločinech protistátních. Nebyla nikomu odpovědna, dozírala i na krále, kteří byli též jejími členy. Časem omezili moc gerusie eforové.
EFOROVÉ, „dozorci,“ spartští úředníci; bylo jich pět. Byli dosazováni ročně volbou občanů. Jejich funkce původně správní, časem vzrostla; dohlíželi na celý stát, svolávali sněm, měli pravomoc vojenskou, soudili, spravovali státní pokladnu. Po skončení úřadu mohli být voláni k odpovědnosti.
SENÁT – „Senatus,“ odvozeno od senex, stařec; sbor starších vážených, tj. urozených občanů má svůj původ už v době králů. Když se Řím stal velmocí, byl senát rozhodujícím činitelem mezinárodní politiky.
Obrázek v perexu: Paul Klee: Senecio, 1922
Závěrečná ilustrace: Kája Saudek: Šest Venuší z Věstonic
Stáří neřeším a fyzického chátrání se snažím nevšímat. Žiji v komplexu 98 bytů plných převážně stařenek a skoro všechny jsou o deset let starší než já (tj. 80 a výše). Potřebují víc než fyzickou pomoc a klasickou domácí péči, především pozornost, skutečný zájem. Úplně nejlepší je, že ačkoliv všichni urputně válčí se svými mobily a občas i s dětmi, kontaktní jsou tady všichni hlavně setkáváními z očí do očí. Osobní vztahy – to je to, co je nutné pěstovat. A co možná jednou lidstvo zachrání před zánikem. Jsou čím dál vzácnější a nedají se vracet do minulosti a startovat jaksi znovu, načisto. Myslím, že se potkám se Starobou až mě přestanou překvapovat a až nebudu umět žasnout každý den.
Stáří popírám (budu mít 78 let) tím, že jsem soběstačný a ještě pracuji jako externista. Vím, že kdybych přestal (to mi zatím nehrozí, pořád mě potřebují) a nic bych „nemusel“, začal bych uvažovat o smrti. Vím bezpečně, že ona si mě najde sama, tak to neřeším. Musím dochovat starého kocoura, který už na světě nemá nikoho jiného než mě (a já jeho). Potřebujeme se.
Nohy mi už moc dobře neslouží – chodím se špacírkou – ale uši, kterými se živím, jsou naštěstí v naprostém pořádku. Nechávám si je každý rok měřit, abych nebyl nakonec k smíchu, protože člověk si pomalého úbytku sluchu nemusí dlouho všimnout, ale pokaždé dostávám zprávu, že můj sluch odpovídá 40 – 50-ti letému člověku, což mi stačí. (Ale je fakt, že jsem slýchával líp. Pískání netopýrů už nevnímám…)
Jenom mi umírají spolužáci, kamarádi, přátelé a rodina. A kocouři. To mě deprimuje. Známé už mám většinou o generaci mladší. Někdy si připadám jako Elina Makropuli. Skoro všechno už jsem viděl a slyšel. Události se opakují…
V našem rodě chlapi umírají +/- v 86 letech, takže mám ještě cca 8 let čas. A pokud si pro mě přijde Smrtka, která si pro mě už jednou přišla (po infarktu před mnoha lety) tak to možná nebude nic nepříjemného. Prostě půjdu za tou štíhlou dívkou v černé kápi s graciézními pohyby tam, kam mě povede. Tenkrát mi ukázala štíhlou bílou rukou, že ještě ne, a odešla do tmy.
Ale ona se vrátí…
test bez webu