by Když Stefan Zweig popisuje svoji motivaci k napsání životopisné knihy Magellan, vzpomíná na svoji plavbu luxusní lodí do Brazílie a svůj stud, porovná-li ji s objevitelskou cestou statečného Portugalce a jeho posádky. „Tento pocit zahanbení, jednou už probuzený, mne však už celou plavbu neopustil, nemohl jsem se ani na okamžik zbavit pomyšlení na ony bezejmenné hrdiny,“ píše Zweig ve své předmluvě.
V roli plagiátora si podobně připadám i já, když líčím své „dobrodružné“ cesty v devadesátých letech, například i do Číny a Ruska. A tak se s laskavým čtenářem, bude-li mít zájem, podělím o dojmy z knihy, která, pouze 100 let stará, popisuje dobrodružství skutečné. Narazil jsem na ni v antikvariátu někdy před 35 lety, nejspíš v Gottwaldově či ve Zlíně. Přečetl jsem ji hned a vzpomněl jsem si na ni až při stěhování před dvěma lety, kdy jsem likvidoval podstatnou část knihovny – tento svazek dostal šanci na přežití, jistě jen dočasnou. Kdo by ji po mně ještě četl?
Nabízí symbolický kontrast – kdysi zapadlý kout světa… a uplynulo pouhé století a vypadá to jinak. Čínské, mongolské a ruské reálie koncem roku 1923, popsané očitým a velmi zkušeným svědkem.
Sven Hedin
Byl to švédský cestovatel, zeměpisec, topograf a fotograf, narozený v roce 1865 ve Stockholmu do bohaté rodiny. Po studiích pracoval v Baku v továrně bratří Nobelů, ovládl perštinu, turečtinu, mongolštinu a čínštinu, později i ruštinu. Kromě jiných objevitelských cest se proslavil díky expedicím do vnitřní Asie, kde zmapoval Transhimálaj (nazývaný po něm též Hedinovo pohoří), prameny řek Brahmaputra, Indus a Satladž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi.
Roku 1902 byl povýšen do šlechtického stavu. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen.
Sven Hedin zemřel 26. listopadu 1952 ve věku 87 let ve svém rodném městě Stockholmu.
Podrobnější informace o něm zde: Sven Hedin – Wikipedie. Tento svůj cestopis vydal v roce 1924, český překlad spatřil světlo světa hned v roce 1925.
Expedice
Hedin se rozhodl, že podnikne zimní expedici na cestě z Pekingu do Ulánbátaru a dále na sever s Transsibiřské magistrále, aby prozkoumal, zda je možné vybudovat solidní silniční spojení na této trase. V Rusku pak chtěl využít své proslulosti a setkat se s vedoucími představiteli nového komunistického státu.
K první krátké etapě použil krátké železnice z Pekingu do zapadlého Kalganu, což mě na mapě dost potrápilo, než jsem zjistil (ó díky, strýčku Google!), že město se nyní jmenuje Čang – ťia – kchou a v jeho oblasti žijí dnes 4 miliony lidí.
Poznámka editora: Čang-ťia-kchou, pinyin Zhang Jia Gou, ve znacích 张家口, v překladu znamená „vesnice rodiny Kchou“. Kchou je i dnes běžné čínské příjmení.
Zde využil svého dlouholetého přátelství s krajanem F.A. Larsonem, proslulou osobností na rozhraní Číny a Mongolska, který žil v této oblasti desítky let. Ten mu na další cestu nabídl místo ve svém automobilu dodge.
Ještě před popisem vlastní cesty pronáší Hedin několik poznámek o Číně a západním světě. Před sto lety trochu jako dnes:
„Číňané jsou nejpodivuhodnější národ světa. My se chlubíme svojí kulturou a pokládáme ji za daleko vyšší nežli je jejich. Tento názor není dokázán, ale je dokázáno a den za dnem se nám zjevně znova dokazuje, že, díky státníkům zaslepeným nenávistí a touhou po pomstě, nedostává se nám sil abychom západní kulturu zachránili před zánikem. Ale v jedné příčině stojí Číňané daleko za všemi západnímu národy. Přes veškeré jejich nadání jim chybí všecky válečnické vlohy. Říká se, že jsou příliš pyšní, aby se bili. A nepokládají to také za hanbu, vyhnouti se boji útěkem.“
„A přece získávají Číňané v Mongolsku půdu. Dosahují toho pokojnou cestou. Jsou trpěliví a nemají nikdy na spěch, čas pracuje pro ně. Rok ta rokem pronikají hlouběji a hlouběji do Mongolska a posunují hranici čínského obyvatelstva dále a dále na sever. Ustavičně zůstávají nové čety z lidského přebytku Číny, velkou zeď za sebou a usídlují se jako osadníci a farmáři na nedotčených dosud pustinách Mongolska, z jehož půdy pak vylákávají přičinlivou prací nejlepší úrodu. Nové dvorce a vesnice vyrůstají, na podzim pak vlají vlnivá pole ve větru, na cestách se setkáš s rušným pohybem vozů, jezdců i chodců, který je rok od roku živější. Za Velkou zdí tvoří čínští osadníci novou zeď, zeď z lidí, na ochranu a podporu staré říše.“
„Dnes podobá se Čína misce, která překypěla a na nejedné straně přetéká. Žluté plemeno roste počtem i silou. Zatím se bílé plémě samo oslabuje stálými válkami mezi různými národnostmi téhož náboženství a téže kultury. Vývoj světa hodlá se dáti jinou cestou. A nad tou cestou leží pro bělochy neproniknutelné, osudové temno.“
Počet obyvatel v Mongolsku udává Hedin na 3 miliony, Číňanů pak na 400 milionů.
Na cestu se autor patřičně vybavuje:
„Koupil jsem mongolský ovčí kožich (10 dolarů), který by měl dostačiti, čínskou beranici se sklápěcími chlopněmi přes uši (3,5 dolaru), pár výtečných plstěných bot s podšívkou (13 dolarů), téměř stejně dlouhých jako celé nohy, spací vak z ovčí kůže (13 dolarů) a od Larsona jsem dostal kazajku z měkké tibetské kozí kožešiny. Když jsem se však o několik neděl později ocitl v sibiřské zimě, nestačilo to všechno, aby v teple udrželo tělo v otevřeném autě.“
Doba byla i tehdy nejistá, vzpomeňme jen na protievropské „povstání boxerů“ před necelým čtvrtstoletím: Boxerské povstání – Wikipedie
Probíhaly ovšem, a to poměrně nedávno, i další konflikty, ten poslední před pouhými třemi lety, neváhejte, stojí to za přečtení: Bitva u Urgy – Wikipedia
Zde jsem opět narazil na problém, kde leží nějaká Urga? A on to je jen původní název pozdějšího Ulánbátáru, hlavního mongolského města!
Cesta trvala několik dní, nocovalo se v jakýsi tehdejších „motelech“. Tam bylo částečně možné i stravování:
„Místo abych sahal do vlastních potravinových vaků, objednal jsem si úplný oběd z čínské kuchyně hostince. Přinesli mi tedy tatáž jídla jako čínským kupcům a mongolským vozkům. Ten oběd, ujišťuji vás, nebyl špatný. Skládal se z kapustové polévky s dobře provařeným masem, skopových střev se zeleninou, rýže, skvěle bílé a připravované, jak to jen Číňané dovedou, totiž uvařené v horké páře a suché, takže každé zrníčko leží volně pro sebe a neslepuje se se sousedem v těsto. Na konec byl zelený čaj. Kdosi pravil, že dobrá kuchyně je důkazem vysoké kultury, a Číňané, nejstarší kulturní národ světa, to opravdu v kuchařském umění přivedli daleko.“
Trasa byla poměrně frekventovaná, naši hrdinové neustále potkávali velmi početné karavany se zbožím. Z Mongolska do Číny hodně vlny a kůží, zpět stříbro a náznaky nějakého západního zboží. Hlavně ale sůl a čaj! Zde vysvětlení:
„Cihlový čaj je u kočovníků asijských velmi oblíbený druh čaje, který vaří s mlékem a ovčím sádlem. Připravuje se z listí, stonků a všelikých odpadků, které se zpaří, slisují v cihly a ty pak suší. Tyto čajové cihly sloužily v severní Asii též za obchodní minci.“
Podle vyprávění se jeví, že i krajina byla celkem osídlená, byť řídce, ale pravidelně, a tak největším problémem byla kvalita cesty, vhodné pro volské, koňské a velbloudí karavany. Cestující i osadníci jsou směsicí Mongolů, Číňanů a Rusů, nechybí další Asiaté a pár bělochů. Obtíže způsobuje i počasí, sníh toho roku přišel nečekaně brzy – v listopadu, a v poušti Gobi sněhová bouře. To všechno ale cestovatelé v dodge s mongolským řidičem celkem zvládli – netušili ovšem, že mají za sebou sice delší, o to však lepší část cesty. Ta druhá část, kratší a vedoucí do Verchně Udinsku za hranicí s Ruskem, ležícím na trase Transsibiřského expresu, bude jinačím oříškem.
Urga/Ulánbátár
Na příjezdu jsou všichni příchozí kontrolováni mongolskými vojáky a kalmyckými celníky. Nad těmi všemi ovšem dohlíží „Gospolitochran“ – Státní politický dohled, nová vymoženost po vítězství VŘSR v Rusku. Vliv Ruska je tu tradiční a nabývá jen nových forem.
Hedin, jako význačná osobnost, navštíví během svého několikadenního pobytu spoustu místních důležitých osob, jako prvního ruského Zmocněného zástupce v Mongolsku Vitalije Ivanoviče Judina. Jako skoro všechny ostatní Rusy na cestě ho schválí:
„Byl to mladý plavovlasý muž, příjemného pěstěného zevnějšku a do krajnosti ochotný a úslužný. Dovedl o všem podati výklad a byl velice zběhlý ve všech otázkách, týkajících se nejzazšího východu a nesmírné říše, obývané ruským národem. Neprovozoval žádné propagandy, žádné reklamy pro Rusko. Slíbil ihned, že zatelegrafuje Dalrevkomu, což značí Dalnyj vostočnyj revolucionnyj komitet, do Čity, aby připravili pro mne oddělení ve spacím voze expresu, vyjíždějícího druhého prosince. A dokonce mi nabídl místo ve voze svého kurýra na cestu z Urgy do Verchně Udinska.“
Automobil byl opět dodge (asi dost místně oblíbený), kurýrem byl Judinův bratr a vzdálenost 580 verst (620 kilometrů) měli urazit za několik dní.
Návštěv byla celá řada, autor se na dalších stránkách věnuje i otázkám mongolského náboženství a historii Mongolů:
„Jisté je, že mladí rudí Mongolové se obracejí k mnichům zády a otřásají autoritou lamaismu v samých základech. Nebylo to už jako dříve, Lama nebyl již více než obyčejný člověk. Je však možné, že je tomu jinak ve stepi, kde kočovníci se stěhují a bydlí.“ Tvrdé kritice na více stránkách podrobuje také cestopis jakéhosi polského autora o Tibetu jako vylhané slátaniny.
Zajímavý je popis návštěvy švédské misijní stanice, kde čtyři řádové sestry poskytují ošetření potřebným obyvatelům Urgy, především Mongolům. Zdravotní stav populace popisuje jako tragický, ale pravděpodobně je to dáno jejím vzorkem v misijní stanici:
„Přede mnou procházel dav ohyzdných lidí. Tu se otvíraly protivné, špinavé rány s černými okraji a obklopené hmyzem. U některých zmizela všechna podobnost s lidskými tvory, celý obličej byl jediná rána – příjice!“
Zajímavý je popis Hedinovy debaty s jeho přítelem, také Švédem, obchodníkem Larsonem o možnosti dodávek švédské produkce do tohoto teritoria přímou cestou přes Rusko, místo dovozem přes druhou polovinu světa přes Čínu, jak se děje dosud.
Druhá etapa
Za strašidelného mrazu mínus 32 stupňů vyjíždí dodge s mladým sympatickým ruským řidičem, Hedinem a kurýrem Judinem směrem k ruské hranici a je to hotové martýrium. Zapadání do sněhu, vyhrabávání kol ze sněhu, vůz je třeba i tlačit. A mráz a mráz a mráz… Ani tato cesta ale není opuštěná, cestovatelé potkávají řadu karavan a povozů s různým zbožím. Celou několikadenní etapu ale charakterizuje lidská vstřícnost a snaha navzájem si pomáhat – pomoc nikdy nikdo neodmítne, ať už na cestě nebo ve stísněných poměrech při noclezích za primitivních podmínek. Nejeví se tu žádné rozpory mezi národy a rasami. Drobných pozitivních mezilidských zážitků popisuje autor knihy celou řadu a zde se také poprvé (na str. 115) objevuje slovo „vodka“ – nepůsobí to tedy na první pohled dojmem, že by se tam nějak přehnaně chlastalo. Autor tvrdí:
„Pokud jde o opilství, nespatřil jsem jediného opilého muže po celé cestě z Kjachty až po Krasnyj Ostrov na finské hranici.“
„Obyvatelstvo této krajiny (na ruské straně hranice) se z velké části skládá ze „starověrců“. Říká se jim také „raskolniki“, kacíři, a podle Andrjušky (šofér dodge) to nebyli právě nejlepší dítka boží. Nejhorší jejich chybou prý je, že pokládají kouření za hřích. Utěšil jsem Andrjušku tím, že i ve Švédsku a v Americe se vyskytují ojediněle takoví idioti. Zato prý není hříchem pro raskolniky zpíti se do němoty anebo zabíti bližního svého.“
Cesta trvala pět dní:
„Dokonal jsem tak automobilovou jízdu Mongolskem a částí Sibiře, trať 1770 kilometrů dlouhou, asi tolik jako ze Štokholmu do Florencie nebo z Moskvy na Severní mys. Délka cesty nebyla o sobě nic tak ohromného, ale sněhu bylo více než obvykle a zima ničivá. Namáhavou část cesty jsem tedy již překonal, co nastávalo, byl odpočinek a pohodlí. Jel jsem sice již dříve dvakráte Sibiří a v Moskvě jsem byl nejednou. Nicméně ve Verchně Udinsku jsem měl mocný pocit, že stojím na prahu zcela mně cizího světa – bolševické Rusi!“
Verchně Udinsk
Město mělo 21 tisíc obyvatel. Málo žebráků, i když většina obyvatel vypadala chudě.
Zajímavě se jeví sovětské poměry v té době ohledně měny:
„Přijde-li někdo z Ameriky, Číny či Mongolska, kde mají peníze stálou hodnotu, je jat pocitem nejistoty, když překročí sibiřskou hranici a má před sebou čtyři různé druhy peněz: zlato a stříbrné drobné, červonce a sovětské ruble, s jejichž místní hodnotou a kolísavým kursem nemůže být dostatečně obeznámen, nepatří-li do rodu hebrejských valutových hyen.“
Ocitli jsme se tak v území s hezkým jménem „Burjat-mongolskaja sovětskaja avtonomnaja respublika“ se 465 tisíci obyvateli.
O Hedinovi je už na tomto místě říci, že byl konzervativní až ultrakonzervativní člověk (k tomu později) a tak je zajímavé číst o jeho setkání s „bolševiky“. Jeho hostitel, Rus Kotov, byl optimistou a věřil ve skvělou budoucnost a velkolepý rozvoj Východní Sibiře:
„Je ovšem v dnešní soustavě mnoho nedostatků, ale ty se časem podají. Tolik je jisto, že dnes jednotlivec více platí než dříve. Sedlák, dělník, nádeník ví nyní, že je osobností, a že nelze jeho mínění jen tak umlčeti. Jen až se vrátíme ke klidným a pravidelným poměrům a život se zase rozproudí, pak nebude nikoho, kdo by toužil po starých časech“. Hedin to ovšem komentuje, že Kotov je ve službách městských úřadů a dostává jistý, třebas odměřený plat.
Hedin navštívil městkou vládní budovu, kde ho přijal první komisař Jerbanov, burjatské národnosti, předsedu berrevkomu, což značilo „Burjatskij revolucionnyj komitét.“ Hodnotí ho jako „výborného muže“ a poctivého vlastence. Ten vidí budoucnost dokonce až v soutěži se Spojenými státy s tím, že „my budeme tím pravým Koldyke“. Tvrdí, že mají všechno pro kvetoucí průmysl a výstavba železnice do Urgy a Kalganu (kterou právě Hedin absolvoval) by je spojila s celým světem. Hedin z časových důvodů odmítá vřelé pozvání na jednání historického Kongresu k ustavení nové republiky.
Dalším cílem byl Kooperativnyj magazin i jediněnie (Družstevní prodejna a jednota):
„Přijdete do velikánského krámu, kde lze koupiti téměř vše mezi nebem a zemí. Nebylo to tu tak čisté a úpravné jako u nás ve Švédsku, ale takové to také nikdy v sibiřských krámech nebývalo“. Dále líčí rozdíl mezi družstevními prodejnami (zvýhodňovanými) a volným prodejem, popisuje ceny zboží (nám nesrozumitelné – červený hrubozrnný a velmi chutný kaviár stál rubl deset kopějek stříbra za ruskou libru). Čerstvý sibiřský sýr, místní čokoláda, ruské konzervy, ruská šunka, zavařeniny. Likéry, víno – „i vyběračný mlsoun (třeba Godot?) by byl mohl tu uspokojit svoji chuť.“
Večer navštívil Hedina muž z “čeky“, tajné policie. Nabídl svoje služby, že doprovodí cestovatele do vlaku, koupí lístek a postará se, aby dostal dobré oddělení.
„Ale více jsem o něm neslyšel.“
Setkal se s dalšími místními potentáty a večer šel do divadla, kde probíhala jakási otevřená diskuse o čemkoliv. Poslední večer jej vzal „atheista Šegurov“ do proletářského klubu, kde byl přivítán před třemi stovkami dělníků jako mimořádná celebrita a vyslechl si mj. od výše zmíněného Jerbanova „prvotřídní a velmi poučnou přednášku o politické situaci“.
„Po třech hodinách jsme byli pozváni na večeři, jež se skládala z obložených chlebíčků s máslem, pečiva a piva. Pokud jde o vystupování a chování, dávám i těmto dělníkům nejlepší vysvědčení. Manchesterští studenti, kteří mě kdysi samou roztomilostí byli udusili, byli by se mohli od těchto sibiřských proletářů mnohému naučiti.“
Sibiřský expres
Vlak nebyl dlouhý: lokomotiva, uhlák, zavazadlový vůz, pět vozů s tvrdými lavicemi a posléze spací vůz. Cestovatel měl samostatné spací kupé, které ho na celou sedmidenní cestu přišlo na 295 zlatých rublů – zase nemáme srovnání, bylo to moc nebo málo? Obával se, že cestou bude sledován policií, ale nikoho takového si nevšiml.
Hedin se nevyhýbá ani poetickým popisům přírody, líčí okolní lesy, jednotlivé zastávky, přejezdy řek. Cestující v „tvrdých vagonech“, kterých bylo plno, měli uzly, kufry, koše, pokrývky a vaky s potravinami, téměř všichni kouřili cigarety. „Všechno bylo klidné a slušné, alkoholu jsem neuzřel.“
Alkoholická vsuvka: Hedin se často zmiňuje o alkoholu, resp. o jeho téměř absenci celou cestu. Jeho citlivost na toto téma je asi dána tím, že právě v jeho Švédsku měli s alkoholem obrovské problémy.
Během první poloviny 19. století vzrostla konzumace alkoholu ve Švédsku až na údajných 49 litrů silné 50% pálenky na osobu za rok. Není divu, že se v té době začal boj proti opilství organizovat: ve 20. letech 19. století bylo založeno první z řady lidových hnutí proti alkoholismu (tzv. nykterhetsförening, což znamená doslova „hnutí za střízlivost“).
Boj proti opilství kulminoval po první světové válce, kdy se stal velkým a hojně diskutovaným tématem švédské společnosti. Roku 1922 se uskutečnilo referendum o zákazu alkoholu a zavedení prohibice, které abstinenti sice prohráli, ale jen velmi těsně – o pouhá 2 %. Už roku 1917 byly zavedeny přídělové knížky na alkohol, které omezovaly prodej alkoholu soukromým osobám: držitel knížky si směl koupit jen necelé dva litry tvrdého alkoholu měsíčně. Knížku navíc vůbec nedostávali nezaměstnaní nebo méně movití občané, ženy a mládež.
Cesta napříč Ruskem
Godot si nenechá ujít popis prvního oběda v transsibiřském expresu:
„Můj první oběd se skládal ze soljanky, jeseteří polévky s houbami a zeleninou (1:50 zl. rublů), soleného stlačeného kaviáru (2 ruble), másla (40 kop.) a sýra (50 kop.), pečeně husy (1:25 rub.), kávy (25 kop.), lahve citronovky (40 kop.), krabičky 20 cigaret (75 kop,). To vše činilo tedy 7:05 rubblů. Ihned jsem mohl něco seznati: Rusové jsou lepší kuchaři než Američané. Později jsem okusil jiných jídel: kachnu, zelné závitky, masové knedlíčky (pirogy) a zvláště své dávné oblíbené jídlo osetrina po russki (jeseter po rusku). Všecko výborně chutnalo a bylo čistě a úpravně podáváno.“
Později Hedin zjistil, že je možno jít na společný oběd, který stál jen jeden zlatý rubl a skládal se ze tří jídel – polévky, masa a zákusku. Láhev kavkazského bílého vína stála 4 ruble, většina hostů pila pivo, čaj nebo limonádu.
U jezera Bajkal Hedin vzpomíná, jak v dubnu 1897 jel přes jezero 70 kilometrů na saních.
Průvodčím spacího vozu byl „dobrý staroch“. Jak vyprávěl, jezdí již 16 let sibiřskou drahou sem a tam. Cestou dvakrát měnil ložní prádlo, které vždy vyjmul ze zapečetěného papírového sáčku, bylo vždy sněhobílé a dobře vyžehlené. Popřel, že by se v kupé mohly vyskytnout štěnice, protože obzvláště mezinárodní spací vozy jsou „co nejúzkostlivěji desinfikovány“. Vypravuje, že za tažení admirála Kolčaka téměř všechny mosty v té krajině před Omskem byly potrhány. Je znamenité, jak rychle byly opraveny.
V Irkutsku přišlo Hedina pozdravit „15 pánů a jedna dáma“. Někteří hovořili německy, jiní rusky. Děkan lékařské fakulty, šéfové Geologického výboru a Zeměpisné společnosti a podobně. Oslavné proslovy a prosby, aby přerušil svou cestu a učinil na místní univerzitě přednášku o Tibetu. Zde se začíná projevovat, že Hedin byl opravdu významnou celebritou, což se ještě více potvrdí v Moskvě.
Dále cestovatel popisuje sibiřskou zimu jako „velkolepou svou pustou majestátností“. Vánice. Všechno je bílé a bílé. Vesnice s lidmi spícími zimním spánkem. Závěje. 14 stupňů mrazu, v kupé „dostatečných“ 16,7 stupně.
Cestující v „tvrdých vagonech“:
„Muži v starodávných halenách, opascích, širokých nohavicích, holínkách a beranicích kouřili a hovořili. Mladé matky se zabývaly nemluvňaty, jiné děti si hrály. Stařeny pletly punčochy nebo šily. Jiní cestující si krátili čas kartami. Jeden jinoch hrál na tahací harmoniku a jeho sousedé si mručeli píseň“. (Působivý popis, jako bych tam byl – dodává Godot). Pro doplnění atmosféry:
„Ve vagonu-restoranu seděl jeden muž u klavíru a hrál a i ve spalnyj vagon vnikaly ze sousedního oddělení měkké teskné písně.“
Jednotlivé stanice – některé téměř pusté, jiné s trhy přímo na nádraží.
„Porovnáme-li s poměry v jiných zemích, je cesta Sibiří velmi laciná. Sotva 300 švédských korun (asi 2750 Kč, dodává český překladatel v roce 1925) za týdenní jízdu první třídou.“ Mosty přes Jenisej, Irtyš, Ob a spoustu jejich přítoků.
Jekatěrinburg s připomínkou vyvraždění carské rodiny:
„Zde byl podlými ničemy zavražděn car Mikuláš II. a patrně i celá jeho rodina. S hrůzou pomýšlíte na muka, jež jistě přestáli nevinní představitelé soustavy tak jako tak k smrti odsouzené, než je smrt vysvobodila. Neustále se vám vtírá otázka: nebylo by bývalo možné zachrániti jejich život?“
„Sergijevo je poslední stanicí, v níž vlak zastavuje před Moskvou. Nastoupil k nám jistý novinář a ukazoval mi nové číslo Izvěstijí, v němž jsem se objevoval slovem i obrazem. Vypravoval mi také, že se mne hodlá ujmouti několik učených společností. V Mitišči, téměř už v Moskvě, se ohlásí malý pán, který přistoupil už v Jaroslavli a má za úkol telegrafovat, zda Hedin je opravdu v tomto vlaku.“
(Mitišči připomínám rád, neb jsem tam několikrát byl – je to sídlo Mitiščinskovo mašinostrojitělnovo zavóda, kde se vyráběly původní soupravy pražského metra. Škoda Plzeň chtěla spolupracovat na jejich rekonstrukcích nejen pro ČR, ale pro celý bývalý SSSR. Leč ředitel Gulko o to nejevil velký zájem, soustřeďoval se na výrobu raketového systému Tunguzka. Taková byla ruská realita v letech devadesátých.)
Moskva
Hedina přivítala skupina Rusů, Švédů a Baltů. Lidový komisař zahraničí Čičerin poslal svůj automobil, ubytován byl u představeného švédského obchodního zastupitelství Knuda Lundgrena. Hned dopoledne jej přijal zmíněný ministr zahraničí Čičerin, rozhovor trval dvě hodiny, týkal se světové války a evropské politiky, ale také Tibetu, Japonska, Číny a Mongolska.
„Všechno, co řekl, bylo veskrze taktní a nevášnivé, mám prý úplnou svobodu, abych viděl, co mi libo. Mluvili jsme německy, vládl němčinou naprosto lehce, francouzsky a anglicky hovoří rovněž plynně. Jeho vzdělání je na výši, však také je mužem z dob starého režimu, k jehož diplomatickému sboru patřil. Pochází ze staré ruské šlechty. Sám zjevně byl nakloněn Německu, ačkoliv vytýkal rozličné přehmaty, jichž se Němci dopustili, především v Brestu Litevském. Posléze mluvil o zápase ruské vědy, aby se opět octla ve styku s bádáním ostatního světa.
Svým zevnějškem a svými slovy nečinil Čičerin dojmu, že by byl větším bolševikem než já. Působil dojmem učeného filosofa, myslitele a snílka. Řekl mi:
Podívejte se na ty mladé lidi, které potkáte v domě i mimo dům. Jako děti prožili hrozná léta válečná, revoluce a doby porevoluční. Každý z těch jinochů má základní dávku životní zkušenosti, na níž vzpomínka nikdy nevybledne, a která tvoří silné osobnosti. Až jednou úplně vyrostou a přetvoří dědictví dnešního pokolení, bude ruský lid velkým a mocným národem.“
Cestovatel popisuje prohlídku Kremlu a netají se svým ohromením nad jeho poklady. Stejně nadšen byl i za pár dní, když navštívil Treťjakovskou galerii, a dva kláštery, i nadále velmi vyzdobené náboženskými i jinými symboly z carských časů. V Novoděvičím v té době žilo 176 řeholnic, píše Hedin.
„Tázal jsem se jednou komunisty, který mě doprovázel, jak to, že tu smějí zůstati ty odznaky carské moci. Odpověděl zcela klidně, že nic neznamenají, jsou to jen historické vzpomínky. Ze soch a pomníků stojí nadále všechny, které mají uměleckou hodnotu.“
Odpoledne pak zavítal na schůzi Moskevského sovětu v divadle Těatr Simina, usadili jej do lóže. Divadlo bylo přeplněno až po střechu, mluvil předseda Kameněv a „mluvil skvěle!“ jako profesor. Zde se Hedin dostává k hospodářskému tématu:
„Lenin prý dal velkolepý důkaz prozíravosti a obezřetnosti zavedením „nepu“, nové ekonomické politiky. Znělo mi to podivně, když jsem slyšel, jak Kameněv velebil prozřetelnost vlády, ba vychloubal se tím, že obchod takměř úplně uvolnila. Neboť tím bylo jednotlivci umožněno, aby vyzískal a hromadil kapitál, zcela tak, jako před revolucí v roce 1917. Ale jedním z velkých cílů proletářské revoluce právě bylo, aby byl kapitál zničen a vyhuben. Nyní se shledalo, že je hospodářský život řízen zákony, které jsou stejně neúchylné jako příroda. Když Lenin nahlédl, že nelze těch zákonů beztrestně překračovati, byl tak statečný, že otevřeně činem přiznal, že on a jeho soudruzi se dopustili chyby, která musí býti napravena. A tu zahájili pochod nazpět ke starému. Když nyní Kameněv o tom mluvil, znělo to tak, jako by on a jeho soudruzi učinili velkolepý objev, za nějž jim má národ děkovati.“
Auditorium se důsledně domáhalo informací o zdravotním stavu V.I. Lenina, fakta se ale žádná nedozvědělo. Pozdravný telegram byl poslán nejen Leninovi, ale i Trockému. K Leninovi Hedin píše:
„Na své cestě asijskou i evropskou Rusí mi byla denně připomínána neslýchaná moc, již měl tento člověk nad celým ruským národem. Pozbyli „cara báťušky“ a potřebovali nového nadčlověka, k němuž by mohli vzhlížeti a jej vzývati jako vyšší bytost. Lesy a stepi, vesnice i města se ozývaly Leninovým jménem. Ústavy, kluby, čítárny byly pojmenovány podle Lenina. Pro asijské národy byl Bělyj car, Ak Padišah, Šach-i-sefid, Tsagan Chan, téměř mystickou postavou. Že je ve skutečnosti slabým a křehkým člověkem nepřišlo Asijcům ani na mysl. Národy, zjitřené strašnými skutečnostmi války, se naučily nahlížeti, že vlastní špatnost lidská řídí svět. Všem bylo jasné, že Lenin je pravý člověk, který jediný dovedl osvobodit miliony Rusů od despotismu. Byl jediný, kdo měl svrchovanou autoritu, a v jehož rozhodnutí choval celý národ neomezenou důvěru. Za poměrů, které vládly v Rusku a ostatním světě začátkem roku 1924, byla jeho smrt beze vších pochyby velkou a nenahraditelnou ztrátou. Byl-li Lenin krátce před smrtí s to jasně mysliti, pak jistě vešel v soud se svým svědomím a přiznal si, že ztroskotal. Stotřicetimilionového národa užil jako pokusného králíka, jak přenášeti fantastické ideje do praktického života. Žil dostatečně dlouho po revoluci, aby nahlédl, že bez kapitalismu, bez svobodného obchodu a svobodné soutěže není v naší době možný hmotný rozkvět. Ale nechť se stane v budoucnu cokoliv – a o tom vlastně nevíme nic – musíme přece býti Rusům vděčni, že měli odvahu, vyzkoušeti šílené teorie Karla Marxe v praxi. Zkrátka dali lidstvu gigantický důkaz, že tak to nejde“. (Mistři slepých uliček? Dodává spolu s Cimrmanem Godot)
Nechybí ani drobné postřehy:
„V Moskvě jsem měl nejednou příležitost viděti švadrony jedoucí po ulicích. Pěkný zjev, výborné koně. Veškerá jízda sovětské Rusi je pod velením Buděnného. Jezdec dnešní armády se také již nejmenuje kavalerista, nýbrž buděnovec.“
„Uliční osvětlení bylo bezvadné a bylo nemálo podporováno výklady, v nichž na ochranu proti zlodějům nechávají hořeti po celou noc elektrické lampy.“
„Na některých místech stojí malé drožky dlouhými řadami. Vozkové nezměnili vůči dřívějšku ani dost málo povahy či vzezření. Byli právě tak přívětiví, žoviální a dobromyslní jako druhdy, nosili tytéž vysoké klobouky nebo kožešinové čepice a tytéž naděté temněmodré dlouhé prošívané kabáty s pásem, jako za starých časů. Ale každý izvozčik byl nyní tovaryšč nebo graždanin, tedy člověk, osobnost. Svému koni říkal jako dříve golubčik. Setkal jsem se však s jedním, který nadával svému koni prokletý komunisto.“
„Nyní, za noci, činila Moskva stěží dojem velkoměsta. Život v ulicích byl tlumený a mdlý. Bylo to jako v Pekingu, ne jako v Chicagu. Nepodařilo se mi obdržeti spolehlivé údaje o počtu obyvatelstva, odhaduje se na 1 850 000. Možná.“
Hedin v Moskvě navštívil i divadelní představení v Bolšom Těatru a byl překvapen hojnou účastí mužů v žaketu či ve smokingu a žen v róbách a s bohatými šperky. „To je nová buržoazie, bylo mi řečeno. To jsou takoví, kteří vydělali na nepu. Leckteří mezi nimi jsou prý židé.“ Dávala se Aida, kterou na tomtéž místě shlédl Hedin před 15 lety a současné provedení hodnotí pozitivněji. „Myslím, že nepřeháním, tvrdím-li, že na žádném operním jevišti světa nemůže dnes býti dávána Aida lépe než ve Velkém divadle moskevském.“
Cestovatel přednesl tři bohatě navštívené ryze odborné přednášky a následují návštěvy dalších významných moskevských osobností. Vyberu jen namátkou:
Profesor Michail Pavlovič, profesor u generálního štábu Rudé armády
Profesor I.N.Borozdin, předseda Všeruské vědecké společnosti pro výzkum Orientu
Profesor Avinov z moskevské university
Popisuje a hodnotí (většinou kladně) i několik různých moskevských vědeckých institucí.
Poslední významnou audiencí byla návštěva u lidového komisaře (= ministra) pro lidovou osvětu Anatolije Vasiljeviče Lunačarského. Tématem bylo mj. odstraňování negramotnosti v Rusku.
„Soudíce podle zevnějšku Lunačarského, těch živě hrajících tmavých očí, toho velkého zahnutého nosu, tmavého kníru a vousu, mohli byste se domnívati, že je z hebrejského plemene. Ve skutečnosti však pochází ze staré ruské šlechty. Mluví plynně německy a francouzsky a mluví zjevně rád. Je vzdělaný a sčetlý.“
Petrohrad
Tady je trochu zmatek, protože Hedin píše, že z Moskvy odjíždí 15.prosince, což mi nepasuje s předcházejícím datováním cesty, leč pak jsem (Godot) si uvědomil rozdíl mezi juliánským a geregoriánským kalendářem. Sovětské Rusko zavedlo gregoriánský kalendář až 14. února 1918 (přeskočilo se 13 dní, po 31. lednu následoval 14. únor). Ruská pravoslavná církev změnu odmítla a pro liturgické účely stále používá juliánský kalendář. Stejně mi to nějak nepasuje, ale pustil jsem to z hlavy.
Úroveň vlaku Hedin opět hodnotí velmi vysoko, ubytován byl u zástupce Švédského červeného kříže Johna Tunelda, zdržet se měl jen do příštího dne. Hlavní přednášku měl na Petrohradské universitě před více než dvěma tisíci posluchači, další v Domě učenců. Petrohrad líčí jako v dešti zasmušilý a pustý.
„Tu a tam bylo viděti muže či ženy, šli jakoby bez cíle. Byla neděle, ale zvony nezvonily. Zřídka zafičelo kolem auto, jen tu a tam se ploužil izvozčik s prázdnou drožkou pomalu a hřmotivě podél tichých, neživých domů. Byl to Petrohrad, druhy tak veselé, lidmi se hemžící město?“
Návštěva Ermitáže byl stejně obrovským zážitkem, jak obdobných institucí v Moskvě.
„Jako v kremelském museu a Treťjakovské galerii, nabyl jsem i zde přesvědčení, že umělecké sbírky ruské nenáleží k zařízením, jež byla politickými převraty poškozena či zničena. Jak to vypadá v jiných museích (jen Petrohrad jich má 60!) posoudit nemohu. Ale bylo mi řečeno, že jsou všechna v nejlepším stavu.“
Celkově je návštěva Petrohradu pro Hedina zřetelně méně významná než Moskva a tak se schyluje k závěrečnému hodnocení vztahů Ruska se světem.
„V Rusku přišly na zmar neodhadnutelné hmotné i duševní hodnoty. Ale ruský národ je tu stále, mladý národ kypící životem a nepotlačitelnou rozpínavostí. Není dnes ovšem nikoho, kdo by mluvil o rozpětí na západ. Tím častěji se však mluví o pohotovosti Rudé armády. A zcela právem! Neboť bez silné obrany by Rusko nikdy nemělo od sousedů pokoje.“
„Když jsem přednášel o Tibetě v Moskvě a Petrohradě, neopominul jsem zdůrazniti, jakými díky jsem povinován caru Mikuláši II. za kozáckou eskortu, již mi dal k službám, aby ulehčil jednu z mých výprav. Nikdo tím nebyl dotčen. V Rusku jsem nikdy nepozoroval nějaké zášti vůči carovi. Pochybuji, že ho někdo činil osobně odpovědna za despotický útisk, pod nímž lid žil.
Je nesčetně těch, kdo soudí, že ruský národ neměl důvodů k stížnostem. Kdož tak smýšlejí, žili za staré vlády sami v přebytku a málo se starali, aby zlepšili poměry lidu. Ten lid byl ještě roku 1861 v nevolnictví, a svoboda, jež pak nastala, nebyla opravdovou svobodou. Roku 1910 vykonávalo 150 000 vypověděnců otrocké práce v sibiřských dolech. Listopadová revoluce vypukla v celém Rusku živelnou silou. Je beznadějné bojovati proti přírodnímu živlu.“
Dále Hedin srovnává situaci se Švédskem, kde vládne svoboda a proto není zapotřebí komunistických převratů, protože takový systém je i pro Švédsko nevhodný a vyzývá k poznání Ruska, nejlépe organizovanou výměnou návštěv a pobytů hlavně mladých lidí (hle – Erasmus v roce 1924, dodává Godot).
Snad závěrem jako zvolání k dnešku:
„Musíme my nekomunisté zde ve Švédsku přestati spílati všemu, co se jmenuje ruské a voziti se po všem tom. Rusko je radovým Ruskem, bolševickou zemí, a my tomu nezabráníme, byť bychom sebevíce křičeli. Musíme se pokusiti, abychom Rusy důkladně poznali, abychom je prostudovali i jejich zemi, jejich obyčeje, smýšlení i zámysly. Dokud nás neobtěžují, není nám zhola nic do jejich vnitřních poměrů, a nemáme práva vměšovati se do správy jejich země.“
Godotův závěr
Omlouvám se všem, že je to taková kláda, jsem sám zvědav, kdo to dokáže přečíst. Přišlo mi to ale, vzhledem k tomu stoletému časovému odstupu, až úžasné – a to jsem musel spoustu zajímavých údajů a myšlenek ve svém výtahu přeskočit. Kniha má totiž také jistou uměleckou hodnotu, kterou jsem až na výjimky vynechal.
Přijde mi báječné přečíst si zprávu očitého svědka, byť ten se samozřejmě pohyboval spíše „aristokratických“ kruzích, revoluce nerevoluce, ruskou vesnici a lidi v nich zahlédl pouze z pohodlí svého kupé v expresu.
Rusko opouští koncem roku 1923. Lenin umírá za pár týdnů a v pozadí už se zvedá poněkud temná postava Stalinova, o níž Hedin nejspíš neví, neb se o ní vůbec nezmiňuje.
NEP skončil na přelomu let 1928/1929, nastala éra důsledného centrálního řízení a kolektivizace – leč to už je úplně jiná kapitola.
