24. 4. 2024

Sv. Ludmila podruhé

Když Lidmila dospěla, začali se na hradišti na Mělníku jakoby náhodou objevovat synové okolních velmožů.
Někteří jeli jen tak kolem na své pouti po obchodní cestě od Baltu podél řek, až na Velkou Moravu. Jiní když táhli z Bavor se svojí vojenskou družinou na návštěvu Lužice.
Pak odjel otec Lidmily Slavibor na nějaký čas do Prahy, a když se vrátil, Lidmila přišla na návštěvu za starým druidem.


Nejdůležitější hradiště v době Ludmily

Mám pro tebe novinku, Aboretixi, mám se vdát za knížete Bořivoje z Prahy.
Sice se mi docela líbil, když k nám před půl rokem zavítal po cestě ke Stodoranům, je sympaťák, pořád se na mě usmíval a přinesl mi hezký stříbrný torques na krk a náušnice, ale nechce se mi ještě opouštět rodný Mělník a jít tam, kde nikoho neznám. Bylo mi nedávno patnáct, myslela jsem, že svatba ještě pár let počká.

Neměj z toho takové obavy, Lidmilo, Bořivoj je dobrý člověk a bude ti dobrým mužem a nám dobrým vládcem.

Spojíš Pšovany s Přemyslovci, to bude všem ku prospěchu. Máš ráda lidi, rychle si v Praze najdeš nové přátele. A navíc – vezmeš si s sebou svoje kamarádky. Jako budoucí kněžna budeš potřebovat okolo sebe pomocnice, které budou dělat to, co už se kněžně dělat nepřísluší.

Z Prahy to není na Mělník daleko, můžeš nás jezdit navštěvovat, a každý úplněk spolu můžeme hovořit. Vzpomeň na menhir na Žiži. V Praze u knížete Bořivoje také pomáhá můj žák, druid Theodorix, můžeš se na něj s důvěrou obrátit.

A z věže na pražském hradišti je vidět i Říp.

Ale vidím, že přišel už čas, abych si s tebou popovídal o některých věcech budoucích.

Lidmilo, čas našich starých bohů končí.

Nahradí je noví, nebude se jim už říkat bohové, ale svatí.
Následovníci proroka Krista – říkají si křesťané, šíří se do našich krajin jako mor.
Není v našich silách je zastavit.
On to se svým učením myslel dobře, ten prorok, ale jeho učení bylo mnohokrát upravováno a překrouceno. Teď se z jeho učení stal nástroj moci církve. Kdo se jim nepoddá po dobrém, na toho se vrhnou jako roj divokých včel a nepoleví, dokud ho neudolají.

Musíme se jim přizpůsobit a při tom zůstat sví. Nebude to tak těžké.

Náš Bůh Bělobog – Triglav se projevuje jako Svarog, Perun a Veles.
Jejich Bůh se projevuje jako Otec, Syn a Duch Svatý.

Jejich svatá Marie, chová na klíně malého Ježíška.
Naše Lada chová na klíně malého Leila.

I Římská říše jejich Boha přijala a posílilo ji to. Nemáme jinou cestu, která by pro nás byla výhodná. Co si ale vybrat můžeme, je, od koho nové náboženství přijmeme. Tomu pak budeme částečně podřízeni.
Proto by to měl být někdo, kdo s námi dobře vychází a nebude po nás vyžadovat ničeho, čehož bychom nechtěli sami učinit.


Radegast dle M. Alše nejvíc odpovídá představám našich předků

Tvůj nastávající Bořivoj má sestru Svatožiznu, a ta si vzala Knížete Svatopluka, který vládne Velké Moravě a my jsme pod jeho ochranou. Ten již nové náboženství přijal.
Až pojedete na Moravu po svatbě navštívit Svatopluka a představit se mu, požádejte ho, aby vás do křesťanské víry přijal on a staňte se šiřiteli této víry v Čechách.
Ať vám poskytne některé ze svých slovanských kněží.
Druidi vás v tom budou podporovat.
Buďte v zavádění nové víry rychlí a horliví.
Nepřejeme si, aby tuto víru u nás zavedli třeba Bavoři nebo Frankové a tím nás ovládli.
Pamatuj jako budoucí kněžna, že kdo zajišťuje komunikaci mezi lidem a Bohem, má větší moc než knížata i císařové.

Aboretixi, a nebudou se pro to na nás naši staří bohové hněvat a trestat nás?
Určitě nebudou.
Nepředstavuj si Boha, Lidmilo, tak jako prostý lid, jako nějakého velmi mocného člověka, který třeba sedí na oblaku a metá dolů blesky.
A toho kdo jej neposlouchá a neoslavuje, toho potrestá.
Pro obyčejné lidi je to správná představa. Potřebují někoho, o kom si myslí, že je stále vidí a potrestá je, když dělají něco, co se nemá.
Ale ty věz, že taková představa je zavádějící a mylná.
Boha si představ jako někoho nebo něco, nějakou sílu, která nám dala zákony, podle kterých se všechno řídí.
Voda teče dolů a ne nahoru, člověk se narodí a stárne až ke smrti, a když zasadíš do země sazenici vína, nemůžeš z ní sklidit bobule melounu.
A člověk se trestá sám, přesně podle těch daných zákonů.
Je to zákon karmického kola o kterém ses učila.
Podívej – třeba tam na toho rybáře u řeky.
Celý život žije v děravé chýši. Stále je nespokojený, nevlastní nic krom malé loďky a sítě. Z toho, co naloví, musí polovinu odevzdat a z druhé poloviny je nuzně živ.
Děti mu zemřely a žena utekla s jiným.
Asi bys ho litovala, ale vzpomeň si na kolo života, příčin a následků, o kterém ses učila.
Ten rybář byl v minulém vtělení pánem, který obíral své poddané, nikdy nedaroval nic chudobným a bral si k sobě ženy jiných mužů, jak se mu právě zlíbilo, a mnoho dětí kvůli jeho chamtivosti zemřelo hlady.
V tom novém náboženství mají jedno moudré přísloví:
Co zaseješ, to sklidíš.
A to je přesně úděl toho rybáře.

Společně s Bořivojem zavedete nové náboženství tak, aby okolní země neměly záminku se proti nám spojovat za účelem dosadit nám do Čech jim poslušné vykladače nového náboženství.

A my, druidové, vás neopustíme.
Jedna naše část bude pracovat skrytě a druhá se stane kronikáři a kněžími nového Boha.


Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

17 thoughts on “Sv. Ludmila podruhé

  1. Voda teče dolů a ne nahoru, člověk se narodí a stárne až ke smrti, a když zasadíš do země sazenici vína, nemůžeš z ní sklidit bobule melounu.
    A člověk se trestá sám, přesně podle těch daných zákonů.


    Nebyl Aboretix tak trochu taoista? 😉

    1. Domnívám se, že Aboretix se skrze Menhirování – audio, někdy videokonference – promenhiroval do Číny, Tibetu, možná Šangri-la…
      Mohl být tedy taoismem ovlivněn.
      Zrovna tak ovšem mohli být tvůrci Tao ovlivněni předchůdci Aboretixe.
      Perun aby se v tom vyznal.

  2. Pěkná představa, Jene z Helvajzu.
    Přečetl jsem a chvíli se do ní ponořil. Reinkarnace…
    ===
    Hodně lidí na ni věří. Jestli reinkarnace opravdu je, dostávám zprávy o minulém živote ve snu. Jsem pronásledovaný čínský voják nebo mnich? Nebo písař? Světská moc po mě jde. Můj sampan přiráží u jednoho z těch homolovitých pahorků, vystupujících z klidné vody a já přeskočím na prudký svah, odstrčím loďku co nejdál, aby mí pronásledovatelé nevěděli, kde jsem vystoupil. Deru se po svahu nahoru. Je to skála, na níž je jen trochu sypké prsti, ze které srostou malé zakrslé keře. Sype se mi pod bosýma nohama. Kdybych se nepřidržoval rukama rostlin, spadl bych až do vody.
    Potím se. Na sobě mám nějaký černý hábit s kapucí, která mi dost překáží. Ale když si ji shrnu z obličeje, padá mi za krk právě ta chudičká hlína. Na zádech mě tíží meč, který snad mám zachránit a v nouzi se s ním ubránit…
    ===
    Sen se mi vždy po několika letech vrací a pokaždé se vyšplhám o něco výš. Ale když se probudím, jsem rád. Mám totiž strach z toho, co najdu na vrcholku té homole. Dál totiž cesta nevede.
    Jen pád dolů.

    1. Tak až se vyškrábete až nahoru, napište jak to bylo dál 🙂

      Také jsem se jednou škrábal po svahu nahoru na kopec.
      Byl to dost velký kopec a zachránilo se nás tam docela hodně.
      Otázka je na jak dlouho, to už nevím.
      Vím jen, že jsme si říkali, že jsme to pěkně podělali.
      Dole pod námi se do Atlantiku potápěl kontinent.
      Pak jsem se probudil.

    2. Pro Kocoura: tyhle opakované sny měla maminka – stále stejný, říkala tomu Dům v oblacích. Vždycky tam přišla, úplně sama do haly plné dveří – každé opakování snu otevírala jiné a byly plné krásných věcí – nikdy nevkročila dovnitř, jen nahlídla a bála se v tu chvíli pohnout. Někdy si pamatovala po probuzení, co bylo uvnitř – vzpomínala na překrásné tkaniny, pak zas velkou knihovnu se vzorky papíru připravenými k laboratornímu přezkoumání – někdy si nemohla vzpomenout na nic. Pak odešla a končila v mlžné cestě probuzením ze snu.
      Mě osobně se často zdává, že se ocitám ve městě, o kterém bezpečně vím, že jsem tam nikdy nebyla – a přesto se tam dobře vyznám a potýkám se s úžasem, protože vím, co uvidím.
      Myslím, že to je všechno dáno naším genetickým vkladem už při narození. Jaký se prostě kdo narodíme. Nejsem si jistá, jestli bych chtěla na reinkarnaci věřit – jako co se příště narodím? Bude to zase člověk, anebo třeba trs trávy na Šumavě? A lze pro to něco udělat? A když ano tak co a když ne, tak proč, pokud reinarnace opravdu je? Je to neustálý zdroj otázek, což mě láká k uvažování, ale pak už jich začíná být trochu moc. Ale ráda si medituji, a tak to občas nechám plynout…

      1. Já takových měst mám několik.

        Jednu dobu se mně vracel sen o nočním bloudění jakousi fabrikou – budovy, chodby, schodiště, stroje, sklepení a haly… v každém dalším snu jsem pokračoval v místě, kde jsem se v předchozím snu probudil. Nakonec jsem našel cestu ven a od té doby se mně takový sen už nezdál.

        Mysl je zvláštní nástroj.

        V sobotu jsme měli celodenní cvičení, opakovali jsme sestavu s vějířem a sestavu s mečem. Při sestavě s mečem mně náhle mysl zabloudila – do Číny, několik let nazpátek. Byl jsem na nádvoří školy a cvičil jsem tam úplně jinou sestavu, beze zbraně, která trvá asi dvacet minut. Když jsem docvičil, vzpomněl jsem si, že mám být jinde – na našem semináři, kde opakujeme sestavu s mečem, a musím se tam vrátit. Během návratu jsem si uvědomil, že nevím, v kterém pohybu sestavy jsem si „odskočil“, a musel jsem si sestavu od začátku až do místa přerušení znovu přecvičit, a tím jsem (již v místě návratu) plynule navázal. – Toto všechno se odehrálo v mé mysli mezi dvěma po sobě jdoucími pohyby, v rozmezí několika vteřin. Nikdo si ničeho nevšimnul, jen já jsem byl až do konce sestavy jak na trní, jestli jsem někde na něco nezapomněl. – Tváře seminaristů se zdály být klidné a nevykazovaly žádné zmatení, takže vše bylo OK, uff.

        😀

      2. Často jsem ve snu běžela, zem přede mnou praskala a otvíraly se hluboké strže. Prý je to pozůstatek ze zemětřesení někdy v minulém životě. Další sen je ze školy, opakovaně se dostavuji na nějakou zkoušku pozdě i o několik let. A je zajímavé, že v tom snu stárnou i spolužáci.

  3. Vedle úvah o reinkarnaci, menhirování a fatálních chybách lidstva si dovolím poznámku veskrze přízemní: Jene či Alefe, ať už to byl kterýkoli z vás, vybral moc dobrý úvodní obrázek.

    Jinoch Bořík skutečně vyložený sympaťák.
    Snímek máte z Lidmilina mobilu?

    1. Po pravdě řečeno, nevím. Lidmila poslala obrázek menhirem. Ona ví, že Jan mezi současníky provádí osvětu, občas ho podpoří a špitne mu nějaké zajímavé detaily…

      1. Jen to trochu upřesním.
        Lidmila se od Aboretixe naučila, jak poznávati věci budoucí.
        Protože věděla, kdo starý menhir jednou najde, některé věci do něj nahrála.
        Například menfí. (MENhirové selFÍ)

        Menhir je takový pravěko-starověký počítač.
        V moderním PC je křemík integrovaný v malé destičce – mikroprocesor.
        https://www.idnes.cz/technet/pc-mac/jak-se-vyrabi-mikroprocesor.A020116_5160161_tech-a-trendy-nb
        Je ho tam málo a je ,,hodně organizovaný“.
        V menhiru je křemík ,,málo organizovaný“ ale je ho tam obrovské množství.
        Kvantita nahradila kvalitu a výsledek je obdobný.

        Pro staré informace tedy k menhiru, nebo ke starému dubu. Co si nepamatuje osobně, najde v druhové kolektivní paměti.

    2. „Buďte neustále ve spojení! Pořiďte si ještě dnes náš minimenhir!“
      „Model KROK pro muže, model KAZI pro ženy – za pouhých sto protodenárů!“
      „Měsíční paušál už od pěti PD!“

      1. Protodenáry – s tímhle hospodařením se k nim nikdy nedohrabeme. Tenkrát denár – to byla měna! 🙂

        Pěkňoučká představa – posledních 30 let jsem obklopena počítači plnými mikroprocesorů, a přitom když se projedu po okrese, staletí tu stojí ty menhirové – gigapočítače. Musím vyzkoušet, jestli funguje spojení na mou komunitu přátel, kteří bohužel už nejsou, ale vím, že tam za tratí (jak zpívá Jarek Nohavica tady: https://www.youtube.com/watch?v=TJmNfVFMO-E ) je mám všechny a těší se na mě…

        Jene ta série se fakt daří. Moc se těším na další pokračování. Mimochodem právě ČNB vydala sadu dvou zlatých dukátů Bořivoj I. a sv. Ludmila. Pěkná ražba, autor akademický sochař Michal Vitanovský.

  4. Tužka napíše,….díky za pokračování o sv. Ludmile. Moc milé čtení.
    Sny,….to by bylo na celou knihu.
    V mládí jsem ve snech hodně létala,….rozběhla jsem se, odrazila, udělala šipku jakokdyž skáču do vody, jen šikno tak pod šedesátistupni nahoru a letím,….občas udělám rukama tempo.
    Převážně mám pracovní sny,….pokračuji v tom, co jsem ten den dělala,….a ráno se podivuji, že to není dokončené,….ten sen byl jako skutečnost.
    Ve snu bývám i muž,….stále stejný a dělám práce, které jsem nikdy skutečně nedělala,….a jako muž chodím pustou, opuštěnou krajinou za deště a bořím se do bláta až po kolena,….toto se mi zdálo už jistě dvacetkrát. Ráno musím účinek snu rychle vytěsnit.
    A to si každý večer před spaním přeji krásné a veselé sny,….neplní se to.
    Tužka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *