by 
V jednom burjatském ulusu v Podmoří žili dva bratři, Gambo a Badma. Narodili se jako dvojčata a žili se svou matkou Ayunou v prostorné jurtě, která byla uvnitř vyzdobena trofejemi sachů, kozorožců, sobů a jiných zvířat. Gambo proslul jako nejobratnější, nejstatečnější a nejzdatnější lovec v okolí, ale jeho bratr Badma ležel od dětství nehybně na kůži, byl nemocný nějakou neznámou chorobou a Gambo s matkou se o něj museli starat.
Jak měl Gambo svého bratra rád! Badma mu lásku oplácel, ale často si stěžoval na svou nemoc. Tehdy spolu bratři vedli podobné rozhovory, jako byl tento:
„Budu někdy schopen být tobě a matce užitečný?“ povzdechnul si Badma.
„Neboj se, Badmo,“ řekl Gambo, „přijde čas – a ty se uzdravíš, věřím tomu.“
„Víš, Gambo, někdy se mi zdá, že už nikdy nevstanu. Raději umřu, než bych ti byl na obtíž,“ odpověděl Badma malomyslně.
„Tak nemluv, Badmo! Máme tě rádi a takovými řečmi jen ubližuješ sobě, mně i matce. Buď trpělivý,“ napomínal Gambo svého nemocného bratra, „všechno má svůj čas.“
Jednoho dne se Gambo vypravil na lov. Než vyrazil, řekl vesele bratrovi:
„Jdu na lov a opatřím ti čerstvé jehněčí kotlety. Tak hleď, ať se tu beze mě nenudíš“!
V těch dobách obývalo tajgu a hory Barguzinského pohoří mnoho sněžných beranů a Gambo je rád lovil. Vypravil se na ně i tentokrát. Dlouho sledoval jejich stopy, které ho tentokrát zavedly až do hluboké rokle mezi skalami, kde Gambo ještě nikdy nebyl. A tam spatřil jednoho ze sněžných beranů, jak stojí na skále.
Jaký to byl velký, štíhlý a mohutný beran! Hlavu měl ozdobenu velkými zatočenými rohy, jejichž letokruhy prozrazovaly, že beran je velmi starý. Každým rokem rohům dorůstaly další kroužky, a čím byly rohy větší, tím byly těžší.
Gambo zvedl zbraň, zamířil a vystřelil. Ale co to?
Beran jen otočil hlavu k lovci a zůstal stát na místě. Gambo vystřelil podruhé – beran jen zavrtěl hlavou, klidně se rozhlédl a začal šplhat výš na skálu.
Gambo byl nemile překvapen. Nepochyboval o přesnosti svých střel, už dávno se mu nestalo, že by minul – a tady neuspěl! Sám před sebou se za neúspěšné výstřely styděl. Nebo je ten beran snad očarovaný, nezranitelný?
„Máš pravdu,“ uslyšel Gambo hlas z vrcholu skály. „A ty jsi měl jen náhodou veliké štěstí, že jsi berana Ogailo vůbec zahlédnul. Beran Ogailo je chráněncem vládkyně barguzinské tajgy, paní Cheten.“
Gambo pohlédl nahoru, odkud přicházel hlas, který jakoby mu četl myšlenky, a užasl: na místě, kde před chvílí byl sněžný beran, stála krásná dívka, oděná v rysí kožešině.
„Kdo jsi?“ zeptal se Gambo, když se z překvapení vzpamatoval.
„Jsem Jandžima, služebnice paní Cheten,“ řekla dívka. „ A varuji tě, nechoď za beranem Ogailo! Nemůžeš ho mít, jen ztrácíš čas. – Ostatně, k čemu by ti Ogailo byl? I bez jeho rohů jsi zdráv a silák, jaký široko-daleko nemá sobě rovného.“
„Co to má společného s beraními rohy?“ zeptal se udivený Gambo.
„Nedělej, že to nevíš,“ ušklíbla se Jandžima. „Toužíš po nich, aby ses stal nejsilnějším a nejmocnějším ze všech lidí.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím,“ odpověděl zmatený Gambo.
„Není tady čemu rozumět,“ odsekla netrpělivě Jandžima. „Ogailo nosí kouzelné rohy; jsou naplněné léčivými šťávami,
které mohou člověku dodat zdraví a mocnou sílu. A sám Ogailo je nezranitelný, dokud je nosí. – Teď to víš a vypadni odsud, dokud jsi celý,“ dořekla Jandžima a zmizela v puklině skály. Gambo chvíli postál v zamyšlení a potom odešel stejnou cestou, kterou do rokle přišel.
Na to Jandžima čekala. Mávla žlutým kapesníkem – a v té chvíli se na obloze objevil sříbrný oblak, na němž seděla dívka nevýslovné krásy, oblečená do šatů barvy ranních červánků a stříbřitého kožichu. Sestoupila z mraku na zem a zeptala se dívky v rysí kožešině:
„Proč mne voláš, Jandžimo? Co je nového?“
„Ó zářivá paní, majitelko veškerého bohatství barguzinské tajgy, krásná Cheten! Musím ti oznámit, že se tu objevil odvážný lovec, který pronásleduje tvého berana Ogailo. Toho sice není možné zastřelit, ale chytrého lovce by časem mohlo napadnout, že Ogaila polapí do pasti nebo chytí smyčkou!“
„Chce kouzelné beraní rohy?“ zeptala se zamyšleně Cheten. „A co když je to zlý člověk? Poslyš, Jandžimo – nesmíš dovolit tomu lovci, aby získal Ogailovy rohy!“
A Cheten se vrátila ke svému mraku.
Gambo se vrátil domů ve špatné náladě. Cestou sice ulovil jehně, takže měl pro Badmu pečínku, kterou mu slíbil; mrzelo ho však, že nezískal kouzelné rohy sněžného berana. Ty rohy by přece mohly jeho bratra úplně uzdravit! „A přece ho dostanu,“ pomyslel si Gambo a začal chystat na velkou loveckou výpravu.
Před odjezdem do Barguzinských hor Gambo požádal matku Ayunu:
„Postarej se o Badmu, matko, dohlédni na něj, povzbuď ho…“
Gambo svou výpravu započal cestou podél břehu Bajkalu. Náhle se však rozfoukal tak silný vítr, že se skoro ani nedalo chodit.
„Nějaká síla mi brání v cestě,“ pomyslel si Gambo, ale neudělal ani krůček zpátky, dral se proti větru vpřed.
Jak mohl vědět, že to Jandžima se pustila do práce!
Aby se ukryl před větrem, pokračoval Gambo v cestě hustým borovým lesem. V silném větru však hákovité větve borovic jako by ožily, popadly Gamba, vyzdvihly ho výš – a tehdy vítr vyrval borovice i s kořeny a zvířený písek od břehu nalétal Gambovi do očí. Vítr zmítal lovcem jako smítkem a odhodil ho daleko do moře.
Gambo spadl do studených vod Bajkalu a potopil se hluboko. Odněkud se objevily hlubinné ryby – byly strašidelné, průhledné jako sklo, a začaly lovce ze všech stran olizovat a chytat. Gambo se však vynořil na hladinu, kde plavali tuleni bajkalští.
Gambo se opatrně přiblížil k největšímu z nich, chytil se ho za ploutve a tuleň ho bezpečně dopravil na břeh.
Potom Gambo pokračoval v cestě. Prošel hustým tmavým lesem a došel na světlou mýtinu. Procházka otevřenou krajinou byla mnohem příjemnější. Navečer se však objevil těžký černý mrak a všude kolem se zatáhlo. Gambo vzhlédl a ulekl se: mrak měl velkou huňatou hlavu s hlubokýma, matně zářícíma očima a rozpláclým nosem. A ta hlava promluvila dutým, děsivým hlasem:
„Já, Večerní mrak, na tebe teď vyliju tolik vody, že budeš promočený na kost a přes noc ztuhneš k smrti!“
Gambo se však vody nebál a nadto měl za sebou dobrodružství ve studených vodách Bajkalu. Jenom se zasmál a řekl:
„Jen do toho, já se tě nebojím!“
V odpověď se zablesklo, zahřmělo, a z mraku se spustil nevídaný příval vody. Gambo takový déšť nikdy nezažil, ale nebál se. Svlékl se a třel si tělo, aby se zahřál.
Ráno déšť konečně ustal, ale z ničeho nic se objevila hustá mlha. A ta mlha měla velkou hlavu a vypoulené, šedé – popelavé oči, tlustý bělavý nos a mléčně bílé vlasy. Promluvila pisklavým, studeným hlasem:
„Jsem Jitřní mlha – přikazuji ti, drzý lovče, vypadni odsud, nebo tě uškrtím!“
A buclaté ruce mlhy se natáhly po Gambově krku.
„Ale já se nedám!“ – vykřikl Gambo a pustil se do zápasu s čarodějnou mlhou. Bojoval hodinu, bojoval dvě – a tu mlha nevydržela a odplazila se do hor.
A tehdy se na obloze objevil stříbřitý mrak a na něm Cheten, celá v růžovém.
„K čemu potřebuješ, statečný a silný lovče, kouzelné rohy mého Ogaila? I bez nich jsi mocný muž,“ promluvila Cheten ke Gambovi.
Ach, tak to je ona Cheten, vládkyně barguzinské tajgy, pomyslel si Gambo. Na její otázku odpověděl upřímně:
„Netoužím po nich kvůli sobě – já sám je opravdu k ničemu nepotřebuji. Chci je získat pro svého bratra, který je velmi nemocný. Věřím, že kouzelné rohy berana Ogailo mu pomohou k uzdravení.“
„Velmi dobře,“ rozzářila se Cheten. „Je chvályhodné starat se o druhé a pomáhat jim. To znamená, že jsi dobrý člověk! A jak se jmenuješ?“
„Jsem Gambo, lovec z Podmoří.“
„Tak tedy pokračuj ve své cestě, Gambo,“ řekla Cheten. Otočila svůj mrak zpět a odplula ke vzdáleným horám.
„Ach, krásná paní Cheten!“ přivítala svou paní dívka v rysím kožichu. „Dělala jsem, co jsem mohla, abych toho tvrdohlavého lovce od jeho plánu odradila, ale on se prostě nedá odradit!“
„Jsem proti němu bezmocná,“ řekla Cheten zamyšleně, „a já se ti přiznám, Jandžimo: tenhle lovec se mi líbí. Jeho síla si mě získala a má dobré srdce. Mám ráda silné a ušlechtilé muže.“
„Co to říkáš, krásná Cheten?“ zvolala Jandžima nevěřícně. „Opravdu bys dovolila, aby ten cizinec získal Ogailovy kouzelné rohy? Vždyť patří jen tobě!“
„Máš pravdu, Jandžimo. Ale co mohu dělat! Zamilovala jsem se do toho statečného, silného lovce!“
„Cheten, vzpamatuj se!“ zvolala Jandžima. „Je snad opravdu hoden tvé lásky?“
„Ano, je! Nechme ho usilovat a uvidíme, co se stane.“
A tak šel Gambo dál a dál závějemi a lišejníky, brodil se hučícími potoky a kamennou sutí, až došel k cíli – a spatřil známou soutěsku. Podíval se na povědomou skálu a oněměl: na ní stál, stejně jako tenkrát, klidně a nepohnutě nezranitelný sněžný beran.
„Ogailo!“ zajásal Gambo. „Teď už mi neunikneš! Chytím tě a vrátím se s kouzelnými rohy ke svému bratrovi. A on pak bude zdravý a silný!“
„Ušetři si námahu, Gambo,“ ozval se z rozsedliny hlas Cheten. „Pojď ke mně a já sama ti dám kouzelné rohy Ogailo.“
To věru Gambo nečekal. Jen stěží ovládal své vzrušení a vylezl na skálu, jak mu řekla Cheten.
„Všiml sis té změny?“ zeptala se Cheten lovce a kývla na Ogaila.
Beran měl na hlavě rohy docela obyčejné, a Cheten držela v rukou rohy kouzelné.
„Pro dobrý skutek a pro dobrého člověka ničeho nešetřím a ničeho nelituji,“ řekla Cheten a podala Gambovi kouzelné rohy.
„Ach, jak jsi laskavá, Cheten!“ zvolal Gambo. „Jsem ti nesmírně zavázán! Jak se ti mohu odvděčit za tvé dobrodiní?“
„A jak já se mohu odvděčit za laskavost?“ řekla Cheten záhadně, „to já musím být vděčná.“
„A za co a komu?“ tázal se udivený Gambo.
„Mému Ogajlovi,“ řekla Cheten a objala sněžného berana kolem krku. „Přivedl mne k setkání s tebou.“ Mávla žlutým kapesníkem a z oblohy se snesl stříbřitý mrak.
„Teď pojedeme k tobě, Gambo,“ řekla Cheten a obrátila se k Jandžimě: „Nezapomeň si s sebou vzít svůj drahocenný plášť!“
Ve třech usedli na mrak a pluli po obloze. Pod nimi se široko-daleko rozprostírala temně zelená tajga a řeky se táhly v klikatých stříbrných stužkách. A v dálce se tyčila skála, na níž stál sněžný beran a hleděl za vzdalujícím se mrakem.
„Sbohem, Ogailo!“ zamávala na rozloučenou Cheten. „Neměj mi to za zlé! Jako dar ti nechávám pastviny, které jsou pro lovce nepřístupné. Na nich budeš v bezpečí a jako král milován všemi svými poddanými.“
Přiblížili se břehu moře. A Gambo spatřil svou matku Ayunu, jak stojí dole u jurty a hledí vzhůru.
„Jde nám vstříc,“ řekl Gambo a zamával na ni.
Mrak se snesl dolů a přistál. Gambo, v rukou kouzelné rohy, Cheten celá v růžovém a Jandžima v rysí kožešině sestoupili z mraku na zem a ten sám najednou beze stopy zmizel.
„Ach, mé drahé děti, jak ráda vás všechny vidím!“ radovala se Ayuna. „Pojďte do jurty!“
Gambo se rozběhl k bratrovi, ležícímu na kůži.
„Podívej, Badmo, co pro tebe mám! To jsou čarovné rohy sněžného berana. Uzdravíš se a budeš chlapík!“ – a pověsil rohy nad čelo bratrovy postele.
Uplynul měsíc. Za tu dobu se Badma postavil na nohy, zesílil, a stal se z něj statný bohatýr.
Badmovo uzdravení bylo důvodem k veliké oslavě.
Na oslavu Badmova uzdravení Jandžima odložila rysí kožešinu a oblékla si nádherné roucho, poseté zlatými třpytkami. Teď byla Jandžima ještě krásnější. Když ji Badma viděl ve slavnostním rouchu, nemohl se ubránit obdivu:
„Není krásnější květiny, než jsi ty, Jandžimo! Jaké štěstí se na tebe jen jednou podívat!“
„Proč jen jednou? Proč by ne pořád?“ řekla Jandžima.
A tak byly dvě svatby. Na světě nebylo šťastnějších párů než Gambo s Cheten a Badma s Jandžimou. A často spolu vzpomínali na příhody lovce, hledajícího kouzelné rohy v barguzinské tajze, a s vděčností mluvili o Ogailovi, nezranitelném sněžném beranovi.
V úvodu jsou zmíněny jehněčí kotlety. Na Krétě jim říkají „paidakia“ a na grilu jsou báječné. Má to svůj důvod, k tomu někdy jindy.
Teď o Velikonocích jsem pekl jehněčí kolínka (zadní), ta byla také zdaleka, z Nového Zélandu/globalizace.
Rohy nemám, zda parohy…? To se jejich nositel zpravidla nedozví. Jednou z jara, ještě byl sníh, jsem na Javorné/Šumava v cca 800 m.n.m. našel jeden paroh, dost velký, jelení. Věnoval jsem ho kamarádům na jejich chaloupku v Jizerkách – udělali z něj věšák na kabáty (dobrý mnápad, ne?)
Vím, ta pohádka je o něčem jiném – myslím, že o odměňování dobrých skutků. Moje životní zkušenost mi říká, že s jakýmsi osudovým odměňováním dobrých skutků to moc nefunguje. Ale v (také osudové) potrestání skutků špatných mám tendenci věřit – zrovna dnes se v mém blízkém okolí jeden takový udál (ale sem se to nehodí).
V jedné knize jsem se kdysi dočetl, že dobro je třeba dělat ze zla, protože nic jiného na světě k mání není. Nevím, zda je to pravda.
Ta pohádka je o spoustě věcí. Nepomíjejme skutečnost, že i správně upravené jehněčí kotlety jsou samy o sobě dobrým skutkem!
(Ježíšmarjá, takový se do mě dal najednou hlad! Musím zkontrolovat to uzené od Velikonoc)
Pohádka je taky výrazně mačistická. Gambo je macho par excelence a nejen to; pomocí kouzelných rohů Ogailo udělal macha i ze svého bratra, a krásné dívky, nadané nadpřirozenou mocí, vyměnily povznášející životní styl, střídavě na oblaku/ve skalní rozsedlině, za ubíjející a klopotné žití v začouzené jurtě, jsouce obklopeny tchýní a řvoucími haranty.
To sice už v pohádce není, ale jiné směřování je z principu předem vyloučeno.
Zdravím
Odstavec vedľa 2. obrázku sa opakuje pod ním.
– a preklep na konci, aj keď by to udivenie celkom pekne vyjadrovalo
„A za co a komu?“ tázal se udivený Gambo-
Děkuji! Jen co sednu k PC, opravím.
… šlo to i z mobilu, opraveno.
—
Je zajímavé, jak místy odlišně působí text, když ho čtu ne na velké obrazovce, ale na malém displeji. Asi to ještě bude chtít nějaké drobné přitesání.
Mám problém s dálněvýchodními jmény. Těžko je přiřazuju k osobám podle pohlaví a dokonce nerozlišuji jména zvířecí a lidská. Např. v češtině mi pod jmény Azor nabo Asta mi vytane na mysli pes (fena), ale u dalekých kultur a jazyků mám problém a musím zpozornět, abych zůstal v obraze. Přisuzuji to věku.