4. 11. 2024

Vykoupení


Před 1088 léty. Jak to možná bylo.


Starý Hrádek, ještě Hradiště, L.P. 935, končící léto

Ke hradišti se blíží cestou od Lissan houfec jezdců, jedou na lehko, bez doprovodných vozů.
Jedou z daleka, až z Boleslavi. Spěchají, dal je zavolat jejich milovaný kníže Václav.
Musí to být něco důležitého, přemýšlí Václavův bratr Boleslav. Jinak by nebylo psaní, co přinesl posel, tak naléhavé.

Jindy se setkávali a jednali v Praze, ale v Praze je mnoho nepovolaných uší a vyslanců jiných knížecích rodů.
Tajná jednání se musí dělat někde jinde, někde na spolehlivém místě.
Takhle to vypadá, jako když si Boleslav jen zajel zalovit do lůna lesů, kde v minulosti byl počátek jejich rodu, po splynutí Keltské a Slovanské větve jejich předků.

Kníže přivítal je v paláci na lůžku. Nevypadal dobře, pobledlé a vyhublé líce, propadlé oči, u lůžka pohár a konvice s vínem.

Václave, co je to s tebou, co se stalo? Zranil ses na lovu?
Ne, nezranil, užírá mě zevnitř mor jakýsi.
Ranhojič mi v břiše nahmatal nádor.
Pouštění žilou nepomáhá, ani odvary, zábaly, vykuřování ani modlitba.
Nezbývá mi už moc času, cítím to.
Musíš nastoupit na knížecí stolec, Boleslave, místo mě.
Václave, to nemohu, okolní knížata ani církev by to nepřijali.
Já vím, Boleslave, musíme to udělat jinak.

Musíš mě zabít. Tak, jako to dělají mezi sebou barbaři. Třeba papežové. Za posledních 10 let se jich v Římu 5 vystřídalo. A málokterý nezemřel násilnou smrtí.
Oni budou myslet, že jsme už jako oni, že vyznáváme ty jejich evropské hodnoty. Že když bude potřeba, tak se s tebou dohodnou, že si tě koupí.
Pak nastoupíš na knížecí stolec místo mě.
Václave, to nemohu. Není nějaká naděje na uzdravení?
Není, bratře, Boleslave. Pro Boha živého, nenechávej mě v těch hrozných bolestech. Už to nemohu vydržet ani s bylinami a vínem. Nemohu si ani sáhnout na život sám.
Je to smrtelný hřích a církev čeká, jak by se nám pomstila a dala naši zemi cizákům.
Vzpoměň Lužických Srbů, kteří podlehli Sasům, a nyní je nutí být také Sasy.
A i my jsme měli namále.
Vždyť Sasy a Bavory jsme zastavili jen kousek před Prahou.
Museli jsme jim slíbit 5 tisíc hřiven stříbra a 120 volů ročně, aby odtáhli.
A kolik toho poplenili.
Teď když jsme se vzpamatovali a postavili slušné vojsko, máme šanci se z toho jha vymanit.
Musíme ale začít jednat teď, máme silnější vojsko, ale Sasové ani Bavoři nespí.
Nemůžeme čekat až zemru, možná rok, i déle. Víc času mi ranhojičové nedávají.
Budeme zemí silnou a samostatnou, ostatně vzpomeň na proroctví naší pramáti Libuše.

Václave, nechtěj toho po mně! Jsi můj bratr, mám tě rád, dal bych svůj život za tvůj, kdybych mohl.
Jenomže, Boleslave, právě to nemůžeš.
Jsi zdravý jako ten dub, co zasadila naše bába Ludmila na Stochově, když jsem se narodil. A mně roste v břiše nádor, jíst skoro nemohu, ani se vyprazdňovat, a že bych ještě počal dědice, není ani pomyšlení.
Musíš to udělat. Pro mě a pro knížectví.

Když ne sám, tedy to musíš nařídit. A tak, aby se vědělo, že je to z tvojí vůle.
Když se zabiji sám, dají na náš rod klatbu. A já už dál žít takto nechci, bolesti jsou k nevydržení.
Bratrovraždu ti církev odpustí, podívej se do Svaté říše Římské, jak se tam tráví rody mezi sebou, nebo vzpomeň na Kaina a Ábela.

Moje prolitá krev bude jako oběť našim dávným bohům, Perunovi, Velesovi, Ladě a ostatním, oni nám pak v boji pomohou.
Když se zabiju sám, vrhnou se na nás všichni sousedé, aby dosadili na knížecí stolec někoho ze svého rodu.
Vzpomeň, co nás učili druidové ve škole na Budči.
Blaho knížectví je nadřazeno našim osobním prospěchům.
Nebudeme-li jejich moudrých rad dbát, nebude pak ani nás, ani našeho knížectví.

Václav se zhluboka napil vína a pokračoval.

Až porazíš Sasy a Bavory, obrať se na východ a půlnoc.
Musíš znovu sjednotit naše české kmeny do jednoho, jako tomu bylo za velikého Sáma a za Velké Moravy.
Jenom tak můžeme uhájit svou existenci proti nájezdům ze západu.
A Morava bez naší pomoci také nevydrží nájezdy loupeživých Maďarů.
Připojí se k nám ráda.
Musíme se stát většími, pokud si chceme uchovat naše životy a kulturu do budoucna.
Hory na hranicích nás pomohou ochránit, musíme se ale sami přičinit.
Ten pravý čas je právě teď, nemůžeme čekat, až nepřítel zesílí.
A to nové náboženství, co jsme přijali, aby na nás papež neštval naše západní sousedy, toho se drž.
Bez něho nic proti Sasům a Bavorům nezmůžeme.
Všichni se proti nám spojí.
Založ v Praze biskupství a osaď ho spolehlivým členem tvé rodiny.
A Boleslave, bratře. Dej razit naše české mince.
Stříbra máme dosti a zlatem také nestrádáme.
Kdo nemá vlastní měnu, je ovládán tím, koho měnu používá.

Dobře tedy, Václave, slibuji, že udělám to, co pravíš.
Jen mi ještě řekni, jak mám prolít tvou krev, aby to bylo tak, jak si přeješ.

Udělej to, Boleslave tak:
Nechám se přivést vozem do tvého sídla 27 dne měsíce kdy slunce ještě září.

A na druhý den ráno mě moje družina odvede před kapli.
Já těch pár kroků ke kapli zatím ještě dojít sám zvládnu – a tam se to musí stát.

Moje družina pak ty, co rozkaz vykonají, pobije.

A ty začneš uskutečňovat náš plán.
Bohové ať ti pomáhají.

A nyní přistup k mému loži, ať ti požehnám.


Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

15 thoughts on “Vykoupení

    1. Taky se mně to líbilo. Obdivuju tu schopnost pospojovat historické události jinými linkami, než je oficiálně prezentováno, jinými souvislostmi, než o jakých nás učili.

      1. Naši nejstarší historii psala církev – katolická.
        A ta nás Čechy, ráda neměla.
        Takže bych se na starou, jimi psanou historii nespoléhal.

        Co je ale historickým faktem je skutečnost, že základy k našemu státu položil Boleslav a nikoli Václav.
        A pokračování rodu bylo také z DNA Boleslava.

        Jak to bylo ve skutečnosti to možná učili ve škole Lucii – Sirael.

        1. …tak čas odvíjí, odvíjí příběh dávný.

          Jako student gymnázia jsem měl zvláštního učitele dějepisu. Jmenoval se Jiří Jobánek a jako učitel, přiznám, se mi moc nezamlouval. Mé vnitřní nastavení k jeho předmětu nebylo afinní, to byl problém na mé straně, a on, jakožto vynikající historik, pravděpodobně nechtěl učit „dějeBIS“ v komunistické verzi, a učit ho musel – to byl zas problém na jeho straně: práce ho nebavila a bylo to citelné.

          Ale jako spisovatel stál u mne na jednom z nejvyšších stupínků. Jeho historická fikce, říznutá sci-fi, název – Tvář bohyně Tanit, mě úplně okouzlila. Kdybych měl tu příležitost, zařadil bych ji i dnes do své knihovny.

          Pan Jobánek mně tou knihou otevřel dveře k historii (v níž jsem dodnes zůstal sotva poučeným laikem) daleko více, než svým otráveným přednesem historických dat.

  1. Mám načtené Třeštíkovy Mýty kmene Čechů. Dávná historie je natolik volná, že Jenova varianta je klidně možná a kdyby ji chtěl někdo vyvrátit, neměl by důkazy.

    Mám spojenou svou vlast s vůní mateřídoušky. Dlouho jsem tu vůni nezaznamenal. Až dnes. Vítr na Komorovském Grúni voněl mateřídouškou neustále. Voněly hektary luk. Všude na zemi rostly púpavy a smilková tráva. Ovečky, kravky, teplo. Lidé se zdravili a usmívali. Krásný den.

  2. Tužka napíše….málo faktů, o to víc možností udělat nové verze.
    Často historici používají slovo ….pravděpodobně,….jak jsou vzdáleni od pravdy nelze určit.
    Bylo, nebylo,…Váš příběh, pane Jene z Helvajzu, je z těch pohledů v lepším světle,….než byla asi skutečnost.
    Ať to bylo, jak to bylo, mýtus Vévody České země zůstává,….a to je dobře.
    Tužka.

    1. Když vyprávíme příhodu ze svého vlastního života, taky občas něco zamlčíme nebo přidáme. Už jenom proto, aby historka měla pointu – což se v životě ne vždy podaří. Je to otázka míry bájivosti…

  3. Pro Jana z Helvajzu: Pěkná varianta a rozhodně možná. Díky, hned mám svátek sv. Václava hezčí.

  4. Vracím se znovu a znovu k onomu zlomovému bodu české historie a začínám být přesvědčený, je to ta pravá. Rozhodně se mi líbí víc, než ta oficiálně přijatá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top