by I. Předehra
Léta Páně 632, časné léto.
Vojsko franckého krále Dagoberta táhne z Bavor do České kotliny. Pohraniční hvozd překročí (pravděpodobně) v místech pozdější Norimberské stezky.
Vojsko míjí Plzeňskou pánev z jihu, aby se vyhnulo bažinatým soutokům řek. Postupuje po vyvýšených hřbetech přes dnešní Všeruby směrem k Hromnicím a Radnicím. Drží se stezky kolem Rokycan a Radnic; to je přivádí na náhorní plošinu nad pravým břehem Berounky.
Vojsku se občas postaví do cesty místní válečníci, avšak marně. Frankové mají velkou přesilu – zlomí, dobudou a spálí několik menších hradišť.
Poslední překážkou před brodem přes řeku Mži je Hradiště (dnes obec Hradiště u Zvíkovce).
Skutečná bitva se odehrála v místě, kde je čárka nad Á ve slově „SÁMOVA (ŘÍŠE)“
Den před
Doubravka se ráno probudila ještě před svítáním.
Žila se svým otcem na malé tvrzi nad řekou Mží, jen hodinu jízdy na loďce proti proudu od Velkého brodiště pod Hradištěm. Tvrz střežila ze své výšky Mži od Velkého brodu až daleko proti proudu řeky. Její otec, Artor z Kouta, byl mladším bratrem Artura, pána na Hradišti.
Doubravka ještě měla v živé paměti rozhovor s otcem, kdy jí před několika dny řekl:
„Frankové táhnou z Bavorska. Cílem je vrch Žiži nad Wilt-ahvou (dnešní Pražský hrad). Tam, na místě, kde stojí posvátný kámen a trůn, se uvádí do úřadu vládcové země. Tam se chce Dagobert nechat korunovat po porážce místních, jak se domnívá, nejednotných kmenů. Pak chce pokračovat dále na Moravu a ztrestat Sáma, který býval franckým kupcem. My zde zůstaneme na tvrzi a budeme střežit, pokud by se někomu od Dagoberta podařilo přeplavat řeku zde. Řeka je tu sice hluboká na brodění, ale nějaká záškodnická skupina by to mohla zkusit. Naše luky z tisů od Javorového potoka vystřelí šíp přes celou řeku až na druhý břeh. Své svěřené území, svůj Kout, ohlídáme.“
Teď nasedala Doubravka do malé loďky a mířila po řece pod Hradiště, kde v úkrytu nechala loď přivázanou a po příkré stezce šplhala k severnímu valu pevnosti. Zavolala na stráž na hradbě, aby jí spustili zauzlovaný provaz, po kterém zručně vyšplhala nahoru. Jen krátce se pozdravila se strážnými a spěchala do největší dřevěnice, kde byl poradní sál Artura z Hradiště, vladyky zdejšího kraje.
Zadýchaná vpadla dovnitř a hned zamířila k nejvyššímu dřevěnému křeslu, kde seděl na kožešinách Artur.
„Buď zdráv, strýčku, nesu ti pozdravení od otce. Svůj úkol splní. Zde na kůži je soubor kouřových znamení, pokud budou třeba. Pokud by přesila byla příliš velká, ustoupí do tvrze. Bude-li to nutné, tvrz spálí a odejdou chodbou podél bezejmenného potoka do hlubšího lesa, odkud budou napadat nepřítele.“
Artur pokynul rukou, aby kůži předala jeho poradci, modrookému Gormalovi.
„Děkuji ti za zprávu, na koutecké lidi bylo vždy spolehnutí. Vidím, Doubravko, že máš s sebou svůj dlouhý luk, budeš nám platnou pomocnicí. Přiděluji tě k oddílu, kde již jsou tvé sestřenice a jiné dívky. Pamatuj, že máte přísně zakázáno bojovat v přední linii. Ostatně jste všechny zdatné lukostřelkyně, střílíte snad líp než bájná Gwendolen, nemusíte se cpát dopředu. Teď již jdi, zítra dorazí nepřítel, máme ještě mnoho práce.“
Artur se otočil k bělovlasému starci, který seděl po jeho levici. Byl to nejstarší druid, jakého znal, respektovaný poradce, který radil již jeho dědovi. Nepamatoval si, že by jeho slova někdy nebyla uposlechnuta. Zároveň nikdy nelitoval, že na jeho rady a doporučení dal.
„Moudrý Krakovitexi, co radíš?“ Krakovitex pokýval hlavou a pomalu začal hovořit. Jeho řeč byla tichá, ale postupně nabývala na síle.
„Frankové tentokrát mají velkou přesilu a mohou nás porazit. Na tento boj se dlouho připravovali. Chlotar II., Dagobertův otec, Franky sjednotil, ale neměl již sílu, aby uskutečnil velký vpád do naší země. Ty výpady, které jsme zažili, zejména naši bratři na horských hranicích a u soutoku čtyř řek, jež tvoří Mži, byly nepříjemné, ale byla to jen příprava bojem na velký útok, který nyní nastal. Naše země, kterou odnepaměti obýváme, je posvátná. Před nesčetnými věky sem spadla hvězda z nebe. Zanechala tu naši obří kotlinu jako posvátný kromlech, lemovaný pohořím a protkaný životodárnými řekami. Tato zem nám poskytuje ochranu, ale musíme se také sami přičinit.
Jak víš, Arture, abychom se v této kotlině dlouhodobě udrželi, musí být naše síla podle starých předpovědí ztrojnásobena. Proto nejvyšší rada druidů před více než třiceti lety doporučila přijmout k osídlení kmenové svazky Slavěnů vedené vladykou Čechem. K osídlení dostali krajinu u Bílé řeky okolo hory Hřib a dále po toku až k horám. Také údolí řeky Ohře, kde je dobrá půda pro orbu. Již se osvědčili v boji proti vpádu Franků ze Saska. Slavěni jsou naše zdvojnásobení.
Dlouho jsme nevěděli, kdo by mohl být tou třetí silou, ale dnes jsme si jisti, že to jsou Marvané, které nyní sjednotil v jeden celek kupec Sámo. Tato naše nyní trojjediná síla má příležitost zvítězit a zajistit tuto zemi Velkého kromlechu na tisíce let pro naše potomky. Pokud padneme, již nikdy nedostaneme možnost samostatného bytí. Je to na vážkách a já věřím, že zvítězíme. My, druidi, vám pomůžeme. Pokud by Dagobert zvítězil a uchytil se na soutoku Wilt-ahvy a Velké Bílé řeky, je s námi konec. – Co říkají tví zvědové, Arture?“
„Zítra po ránu Frankové minou mohylu našeho knížete Artovia , který ze svého hrobu střeží cestu k Hradišti již více než tisíc let.(1)
Mohli by se pokusit u mohyly o sestup k řece, ale neprojedou tam. A i kdyby to zkusili, narazí na starou linii. Na Chlumu leží První strážce. Je tam pohřbený s mečem a zlatem už přes tisíc let, od dob, kdy se z této řeky pila jiná řeč. Jeho mohyla drží hřeben. Kamenný věnec pod ostružiním Frankové neprojdou, aniž by si polámali koně. Ta země je zavřená odshora dolů.
Před polednem přitáhne Dagobert po obchodní stezce k Hradišti. Čekáme na Sáma, má s vojskem dorazit až za tři dny. My ale nemůžeme vydržet déle než jeden den v otevřené bitvě, je nás málo. Pak se musíme stáhnout do Hradiště, to jsme schopni bránit několik týdnů. Jenomže pokud zůstaneme obklíčeni v pevnosti, Velký brod bude pro Franky otevřen, a tím i cesta na posvátný stolec Žiži. Lidé vladyky Čecha slíbili pomoc, ale nevím, kdy od Stadic dorazí.“
„A bronzový kotlík se zlatem jsi připravil, jak jsem radil?“ zeptal se Artura Krakovitex.
„Ano, plný kotlík zlatých duhovek je připraven. Řekni, co s ním.“
„Nech zakopat kotlík s duhovkami u potůčku, tam, jak je to na jaře vždy hodně podmoklé. To místo jsem ti jednou ukazoval. Bude to náš dar bohům a živlům, aby nám pomohli. Urči spolehlivé lidi ze své rodiny, kteří to vykonají.“
Vtom vstoupil posel od Bílé řeky.
„Mluv,“ vyzval ho Artur.
„Vladyka Přemysl přitáhne se svými lidmi od Stadic údolím Javorového potoka za dva až tři dny.“
„Za tři dny bude pozdě,“ povzdychl si Artur. „To už se bude muset střetnout s Dagobertem v údolí bez nás a Sámo přijde od východní strany také pozdě. Vrať se k vladykovi a řekni mu, zda může pochod urychlit.“
„Dobrá, dovol mi odejít hned.“
„Kolik bojovníků se už dostavilo?“ zeptal se Artura Krakovitex poté, co posel odešel.
„Asi pět tisíc. Třetina jsou sekerníci, mají dlouhé sekery bradatice. Třetina má dlouhá kopí, kterými udrží nepřítele od těla, a třetina má dlouhé meče. Jsou o loket delší než ty franské. A každý druhý z nich má luk a také prak. Zásoby kamení jsou už na hradbách připraveny společně s krátkými oštěpy, sulicemi, které srazí útočníky z hradeb dolů. Frankové mají na sobě spoustu železa, kroužkové košile a přilby, ale to bude v boji spíš jejich nevýhoda. Budou těžcí a málo obratní. Očekávám, že od Bílé řeky přivede Přemysl tři tisíce bojovníků a Sámo už táhne po pravém břehu Mže proti proudu; bude tu s třemi tisíci pěti sty bojovníky za dva až tři dny. Do té doby musíme vydržet a nepustit Franky přes brod.“
V táboře Franků tou dobou hovoří Dagobert se svým synem Sigebertem.
Sigebert je ještě mladík, pro svůj věk nemůže zatím bojovat ve vojsku, ale Dagobert ho má s sebou, aby syn sbíral zkušenosti, které jednou v dospělosti, až bude vládnout, zúročí.
„Sámo nepřijde,“ řekl Dagobert svému synu. „Poslal jsem proti Marvanům vojsko Alamanů a Langobardů. Jen tisíc pět set mužů – ale Sámo si nemůže být jist a bude muset se svým vojskem zůstat na obranu Maravy. Také jsem popíchl Avary, aby na Maravu vyjeli.“
„To je moudré rozhodnutí, otče. Je vidět, že jsi vynikající stratég.“
„No, dobře mě sleduj a jednou budeš také. Proto tě přece mám u sebe, můj synu, aby ses přiučil. A na sever, k Bílé řece, jsem vyslal Durynky. Ti zaměstnají ty přivandrovalce z východu u Bílé řeky a Ohře. Je jich také jen tisíc, ale to oni zatím netuší. Jsou to jen nevzdělaní pohanští barbaři – my jim neseme světlo Ježíšovo a chceme je zcivilizovat; samozřejmě jen ty vybrané a vhodné. Ostatní nepotřebujeme. Je nespravedlivé, že jejich řeky jsou plné zlata a pod zemí je spousta stříbra, jak mi moji zvědové hlásili již před lety. Naučíme je uctívat našeho Boha a platit hřivny stříbra a stáda volů. Nezapomeň, že náš rod je z rodu Merovejců, jsme pokrevní linie Ježíše. Jsme prozřetelností předurčeni vládnout.“
,,A kolik bojovníků máme s sebou my?“ zeptal se Sigebert.
,,Máme jedno z největších vojsk naší doby. Přes tři tisíce jezdců a více než dvanáct tisíc pěších. Dále ještě různé pomocné jednotky. Naši jezdci mají každý železný meč, železnou zbroj a dlouhou dýku. Pěšáci mají skvělé kulaté štíty se železnou puklicí a kvalitní kožené ochrany. Samozřejmě všichni naši bojovníci mají přilbu, někteří železnou. – A ti barbaři? Ti mají špičaté klacky a sekery z kdovíjaké mědi. Železo tavit neumí. Jsou bojácní a schovávají se za dřevěnými hradbami.“
,,A kolik je těch barbarů?“ položil Sigebert další otázku.
„To zítra uvidíme, ale podle zvědů zítra přijdeme k Pevnosti v lesích; oni tomu říkají Hradiště. Takových jsme už po cestě pár dobyli a pobořili. Tady to je jen trochu větší. Nazvu ho Wogastisburg a tam je zítra na hlavu porazíme. Bude jich tam tak tři tisíce, a to počítám i ty, kteří se tam stáhli ze širokého okolí. Jeden náš bojovník vydá za tři jejich.
Naše rasa je těm pohanům nadřazená. Až je porazíme, nezbude už nikdo, kdo by se nám postavil do cesty. Dojdeme k Wilt-ahvě a na Žiži se nechám korunovat naším biskupem na krále těch barbarů. Pak vyrazíme na Maravu a tam zakroutím krkem tomu kupčíkovi Sámovi, co neví, čím je povinován svému králi, a jsou s ním jen samé potíže.“
(1) Zhruba 3km od Hradiště leží v mohyle keltský kníže. V době bitvy u Chlumu byl 1100let po smrti. Tento kraj má velmi dlouhé nepřetržité osídlení.
https://www.archeologienadosah.cz/clanky/bohaty-hrob-z-chlumu-u-rokycan-ii
