II. Den první
To ráno vypadalo jako každé jiné.
Slunce pomalu stoupalo nad obzor a nad Mží se vznášel jemný závoj mlhy. Ve vzduchu však bylo cítit napětí. Většina lidí nemohla dospat a pěšinou k lesu na východě odcházel od Hradiště poslední houfec starců a dětí, kteří hnali posledních pár kusů krav, ovcí a koz do bezpečí hlubokých hvozdů.
Bojovníci oblékali zbroj, většinou koženou a jen zřídka zpevněnou železnými prvky, které dodávaly hutě z Krásné Doliny u hradiště Luštín(2). Kováři ještě narychlo opravovali, co se rozbilo na poslední chvíli. Strážci hradeb kontrolovali uložení vaků a nádob s vodou určenou k hašení, kamenů do praků, šípů a oštěpů.

Kolem desáté hodiny dopoledne dorazily první oddíly francké jízdy a hned zaútočily proti zátarasům na cestě. Podle lesní kupecké stezky byly až do vzdálenosti hodiny chůze pravidelně sázeny stromy – listnáče s hustými větvemi. Ty obránci v případě vojenského ohrožení porazili špičkou proti nepříteli, větve zkrátili a zašpičatěli. Za těmito záseky, ještě než začal hustý les, rostlo neprostupné křoví šípků a trnek. Koně neměli šanci takovým zátarasem projet.


Dva druhy záseků pro obranu
Za barikádami stáli v krytu lučištníci, kteří šípy ostřelovali jezdce, jakmile se přiblížili. Francká jízda se na úzké cestě kupila. Zadní řady tlačily na přední, ti vpředu se napichovali na špičaté větve, nemohli dopředu ani dozadu a padali k zemi pod náporem šípů. Když Frankové pochopili, že tudy neprojdou, stáhli se zpět a čekali na pěchotu. U zátarasů však zanechali několik desítek mrtvých jezdců i koní.
Pěchota dorazila po hodině a hned začala zátarasy obcházet lesem. Obránci jich sice na padesát postříleli, ale pod drtivou přesilou museli ustoupit. Neustoupili však daleko, jen k dalšímu zátarasu. Tam se vše opakovalo, pouze jízda už se držela vzadu.
Za třetím zátarasem již začínala políčka s obilím a obránci se museli stáhnout blíže k Hradišti. Běželi závod o život, a dříve než je v otevřeném terénu mohla po odstranění záseků dostihnout francká jízda, dostali se za dlouhý pruh suchého klestí politý kolomazí. Ten se táhl od lesa k lesu a obránci ho zapálili. Za ohňovou hradbou se na chvíli zastavili a vyslali proti jízdě další salvy šípů. Než klestí dohořelo, pohodlně se stáhli k první obranné hradbě před Hradištěm.
Před hradbou zel několik metrů hluboký příkop, na jehož dně byly zaražené zašpičatělé kůly. Za příkopem stála mohutná brána z dubového dřeva a před ní most, jehož část se zvedala a tvořila tak bráně další ochranu. Útočníci přinesli z lesa narychlo vyrobené žebříky a snažili se je pod ochranou vlastních lukostřelců postavit k palisádě a lézt vzhůru. Obránci po nich stříleli šípy, a kdo se dostal pod hradby nebo na žebříky, toho sráželi krátkými oštěpy – sulicemi – zpět do příkopu. Mnozí se při pádu ještě napíchli na zaražené kůly.
Po chvíli urputného boje zazněl z franckého tábora zvuk rohu, který volal k ústupu. Francký velitel Wilibert změnil strategii. Prvním náporem obránce nepřekvapil, a tak přišel čas na klasické dobývání. Nyní vyslal jako čelo útoku skupinu bojovníků vycvičených pro práci s beranidlem. Ještě před nimi šli muži krytí štíty; každý nesl dřevo, kámen nebo vak s hlínou, což sypali do příkopu před branou. Poté se jim podařilo přeseknout jeden z řetězů, které držely padací most. Ten se vyklonil do boku a padl do částečně zasypaného příkopu. Přišel čas pro beranidlo.
Frankové postupovali pomalu, krytí před šípy velkými štíty. Za nimi kráčeli lučištníci, kteří stříleli na každého, kdo se objevil na hradbách. Konečně dorazili k bráně a těžký kmen do ní začal rytmicky bušit. Obránci na útočníky házeli z výšky velké kameny a do vzniklých mezer pálili lučištníci. Brána se otřásala, ale držela. Část útočníků proto rozlila na dřevo kolomaz a zapálila ji v místě, kde byla brána spojena s hradbou. Bylo to v úhlu, kde obránci nemohli použít vodu pro přímé hašení, a tak se oheň rychle rozšířil.
Útočníci nechali beranidlo ležet a ustoupili z dostřelu šípů. Když část brány shořela, vrátili se a znovu se ozvalo rytmické bušení, následované praskáním dřeva. Brána byla prolomena.
Frankové se začali tlačit dovnitř a přes tuhý odpor obránců pomalu postupovali – byla jich ostatně velká přesila. Obránci organizovaně ustupovali podél klikaté cesty do kopce k samotnému Hradišti. Když byli za polovinou stoupání, projeli pobořenou branou první frančtí jezdci. Rozdělili se do dvou proudů a vyrazili cvalem v manévru, který měl ustupující obránce obklíčit a odříznout od pevnosti. Koně nabírali do mírného svahu rychlost.
Když se zdálo, že jsou obránci ztraceni, začali jezdci padat do hlubokých, vykopaných a zamaskovaných pastí se špičatými kůly na dně. Rázem přišel Dagobert o stovku jezdců.
Když byli zbývající obránci skoro u brány samotného Hradiště, ta se s hřmotem otevřela a ven se vyřítila čerstvá skupina bojovníků s hromovým pokřikem: „Taranis! Taranis!“
Drtivým protiúderem odrazili dotírající Franky. Na hradbách se vyrojilo množství lučištníků i prakovníků a zasypalo útočníky šípy a kameny. Mezitím všichni obránci ustoupili za hradby a brána se uzavřela. Byl večer prvního dne bitvy. Frankové se stáhli z dostřelu a postavili tábor.


„Jak jsme si vedli, otče?“ zeptal se Sigebert Dagoberta v královském stanu.
„Bylo to těžší, než jsem čekal, můj synu, ale situace se pro nás vyvíjí nadmíru dobře,“ odpověděl Dagobert. „Wogastisburg je větší, než jsem předpokládal, ale poradíme si s ním. Těch pohanů přišlo více, ale to je vlastně dobře. Za řekou už nenarazíme na žádný odpor. Všichni jejich bojovníci musí být uzavřeni v tom hradišti. Pevnost je obklíčena, ani myš nám neunikne. Pojď dál, Wiliberte,“ vyzval král svého vojevůdce, který právě vstoupil. „Jak to vidíš?“
„Můj pane,“ začal Wilibert, „pevnost je obklíčena, nemohou nám uniknout. Jen od řeky úplné obklíčení není možné, jsou tam vysoké skály padající až ke břehu. Tam možná projde pár jednotlivců, ale nalehko a beze zbraní. Odtud nebezpečí nehrozí. Mám nechat postavit obléhací stroje?“
„Ne, nebude třeba,“ odvětil Dagobert. „Vyhladovíme je. Necháme zde dva tisíce mužů a zítra s hlavním vojskem přebrodíme řeku a budeme pokračovat dále do vnitrozemí.“
„Poslal jsem oddíl zvědů do údolí Javorového potoka,“ pokračoval Sigebert, „a zatím se ještě nevrátili. Na pravém břehu je brod zatarasen pokácenými stromy, ale zítra ráno ho vyčistíme.“
„Přinesl jsem ti, pane, ukázat ukořistěné zbraně těch barbarů,“ přerušil ho Wilibert. Pokynul rukou a sluhové na stůl před Dagoberta položili výzbroj obránců. Byly to dlouhé železné meče, pevné luky, šípy s železnými hroty s dvojitým zpětným háčkem, dlouhá kopí a sekery na dlouhém topůrku.
„Jsou to kvalitní zbraně z dobrého železa,“ zamračil se Wilibert. „Nevím, kde k němu ti barbaři v tak velkém množství přišli. Buď ho někde ukradli, nebo jim ho nějací kupci propašovali od nás.“
„Na ty kupce si pak došlápneme,“ prohlásil Dagobert ledově. „Žádné železo už z našich zemí nedostanou, uvalím na vývoz kovů přísné embargo.“

Na Hradišti Artur s Krakovitexem zatím přijímali hlášení od velitelů jednotlivých kmenových skupin.
„Našich padlo skoro pět set, ale oni mají ztráty čtyřikrát větší. A jejich jízda po těch pastech citelně prořídla. Nejsou to takoví neporazitelní vojáci, jak o sobě rozhlašovali. Zásoby jídla a pití máme na měsíc obléhání.“
„Dagobert musí zítra překročit řeku, pokud chce uskutečnit svůj plán,“ poznamenal Artur. „My mu v tom nyní z hradeb nemůžeme zabránit. Musíme doufat, že Přemysl se svými Slavěny bude u řeky dříve.“
Krakovitex se zamyslel, pak se na starých rtech objevil náznak úsměvu. „Bude tam. Teď už to začínám cítit v kostech. Právě minuli menhir u Tisového háje. Před ránem budou u brodu.“
(2) V lokalitách Na Krásné Dolině u Rakovníka, v Loděnicích u Berouna a v Mšeckých Žehrovicích se prokazatelně nacházela keltská hutní centra na železo. Jednalo se o nevysoké pece, podobné milířům na dřevěné uhlí, kde Keltové tavili místní železnou rudu. S pomocí kvalitního dřevěného uhlí a neustálého dmýchání vzduchu dosahovali vysokých teplot, při kterých se kov tavil a mohl být dále kován. U pecí byl na návětrné straně důmyslně postaven hliněný „trychtýř“, který přirozeně naháněl a zesiloval proud vzduchu proudící do pece. Jako vedlejší produkt zpracovávali černou švartnu (sapropelit), ze které soustružili masivní náramky a jiné luxusní ozdobné předměty.
V perexu použit výřez z obrazu Věnceslava Černého, bitvau Wogatisburgu
by

Přečetl jsem, těším se na pokračování.
Jako odměnu autorovi chystám recenzi sibiřského cestopisu „Modřínová duše“ od Pavlíny Brzákové. Přijde mi to hrozné, a to jsem celkem drsan. Z návštěv národa Tunguzů/Evenků v letech 1991 až 2001.