by Moje novosedelská babička Božena, rozená Kopáčková, k níž jsem jezdíval na prázdniny a v dospělém věku chalupařit, pocházela z Krejnic. Narodila se tam v roce 1909.
Je to vesnička na okraji šumavského podlesí, určitě žádná úrodná Haná.
Podle babiččina vyprávění to tam bylo za jejího raného dětství, tedy asi tak za první světové války, až o hladu. Patřila totiž k chudině, „bezzemkům“, nájemním zemědělským pracovníkům, nazývaným děvečky a pacholci. Za té války prý sedláci své nadvýrobky, byly-li, raději prodávali pod rukou obyvatelům nedalekých Horažďovic, Sušice nebo Strakonic. Nějaký nejbližší průmysl byl právě v těchto městech, příliš vzdálených na nějaké každodenní docházení za prací, zbývalo tedy jen to zemědělství.
Někdy po polovině dvacátých let minulého století zavál osud babičku do služby u sedláka/statkáře Václava Pavelce (podle internetu nar.29.8.1886, bylo mu tedy nějakých čtyřicet let) a jeho ženy ve Sloučíně (místně označovaném jako „Sloučeň“). Pavelcův předek Tomáš Pavelec byl majitelem této usedlosti podle Berní ruly už v 1652, předcházející generace pravděpodobně ještě dříve.
Sloučeň je nevelká osada čítající dnes jen sedm popisných čísel, tenkrát to asi nebylo moc jiné. Sloučeň spadá historicky pod osadu jen o málo větší a vzdálené asi půl kilometru – Koclov (dnes šestnáct stavení) a ten zase pod Novosedly, což je už větší ves (dnes 360 obyvatel, mezi nimi i můj synovec s rodinou). Novosedly – obec jihozápadních Čech.
Tím se dostávám k jádru věci. Babička až do pozdního věku vzpomínala na to, jak se jí u Pavelců dobře dařilo v porovnání s jejími rodnými Krejnicemi, jak na ní statkářka byla laskavá, učila jí hospodařit a mj. také šít na šicím stroji, čímž si babička na stará kolena přivydělávala. O hladu už řeč nebyla. Když bylo babičce devatenáct let, seznámila se s mým dědou Jaroslavem Hudcem (ročník 1906), což nemohlo vyvrcholit jinak než celkem urychlenou svatbou na počátku roku 1930 (tatínek byl na cestě). Dědeček pocházel ze selské usedlosti, babička byla nemajetná, a tak dědečkův otec rozhodl, že ač prvorozený, hospodářství nezdědí, ale vyplatí ho.
Podle babiččiných vzpomínek paní Pavelcová dala babičce dokonce nějakou výbavu do začátků – oblečení, prádlo, nádobí, i nějaký nábytek. Všechno sice použité, ale funkční. A toho se pak týkala ta babiččina chvála po celá desetiletí, až někam k roku 1990, pár let po převratu nás babička opustila. Pohádka o hodném statkáři – vykořisťovateli a jeho ženě.
Je to taková historka okresního formátu, která má ovšem poněkud paradoxní pokračování. Babi s dědou si v Novosedlech postavili domek, děda byl zedník, babička pracovala v Katovické továrně na klobouky Otava. Jako většina ostatních nějak přežili druhou válku a po roce 1945 oba vstoupili do KSČ.
Ačkoliv na tom neměli osobní podíl, jako členové strany se alespoň vzdáleně, symbolicky podíleli na tom, že po roce 1948 byli Pavelcovi „rozkulačeni“, vyvlastněni a hospodářství spadlo pod JZD Novosedly. Jejich další osudy neznám, za mého působení v Novosedlech nežili.
Až tu náhle se v první polovině devadesátých let objevil Tomáš Pavelec, dnes přibližně šedesátník a je uveden jako vlastník statku… Nejspíš restituce, řekl bych.
Neznám ho, nikdy jsem s ním nemluvil, ale jednou/dvakrát do roka míjím jeho hospodářství, když projíždím Sloučení a pak celkem ošklivou roklinou proti proudu sloučeňského potůčku ke „svému“ údolí Za horama na houby. Vždycky říkám, že bych měl zastavit a tuhle historku mu odvyprávět, protože až opustím tento svět, zmizí i ta historka, bude zapomenuta. Synové ani vnuci nemají k tomu kraji žádný vztah, babičku ani dědu neznali. Zatím jsem se k tomu neodhodlal, netuším, zda by ho zajímala. Možná, nejspíš, by mě měl za magora.
Ten čas se ztratí, zmizí.
⊰⋇⊱
Také já zjišťuji, že žijeme své životy. Že ti, o které jsme se dlouho starali, už dávno žijí své a starají se o své potomky a své starosti. Nedávno jsem se kdesi dočetl, že v 50 začíná a do 70 trvá střední věk. Od 70 do 80 jsou zlaté roky a od 80 do 90 je stáří. Po 90 začíná dlouhověkost a ta je omezena smrtí. Čili dnes máme čas ještě nejméně 25 let a to je celá doba dětství, jinošství a rané dospělosti dohromady a je na nás, jak s tím časem naložíme – když nemusíme chodit do práce a vozit pravnuky do školy po nás nikdo nebude chtít. Musíme držet mladším palce, aby dobře volili a měli dobrou práci, aby měli na pořádné odvody na důchody.
V té pošumavské oblasti jsem se kdysi potloukal – v Rejštejně na Otavě, viděl jsem Sušici a Rabí, stanoval jsem v Antýglu a pochodil kolem Hamerského potoka ke Kvildě (fotil jsem tam prhu arniku), u Vchynicko-tetovského kanálu pršelo, Vydra měla kameny venku a v Srní jsme viděli Šimkova osla. Bylo tam krásně, ale dýchala tam na mě Říše a na tu mám averzi, mě táhnou Fatry, Červené vrchy a Jaskyňa mrtvých netopierov.
To jste byl buď v civilizaci nebo v turistických oblastech.
Šumavské podlesí je skoro liduprázdné a žijí tam křupani – ostatně já jsem geneticky jedním z nich., tak to není urážka.
Turistůprosté území.
Mohu v údolí chodit pět hodin po lese, posbírat lišky, a nikoho nepotkat.
Bylo to před 40 lety, za komančů, turistů jsem moc neviděl. Spojil jsem to s Portou.
Krásné povídání. – Mimochodem, na kapličce v Krejnicích stojí: Svatý Martine, oroduj za nás!
A dnes, 11.11., je svatého Martina. Krásně to vyšlo!
OT:
Byl jsem ve čtvrtek na poutním místě Maria Hilf u Zlatých Hor a tam je ve žluté vitráži, vpravo nad oltářem http://www.poutnimistacr.cz/Soubory/Images-poutni_mista/mariahilf-oltar.jpg napsáno „sv. Anežko, oroduj za nás“ …. a koncem týdne se konalo MS v canicrossu na závodišti v Pardubicích, kde naše Anežka (vnučka mé čtvrtky) získala titul ve štafetě.
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2745246 (pod snímky ji některými snímky ji zkomolili na Anetu.
K Ládikovu!! OT:
Na Maria Hilf jsem se stavoval odjakživa – tedy asi od sedmi let, kdy mě tam dovedla věřící babča. Je to od chalupy slabých 4 km. To tam byla pouť a bohoslužby byly ještě ne starém kostele. Jsem stálý návštěvník, byť jenom jednou, dvakrát do roka nebo když jdu okolo. Ale už dva roky tam nedojdu, museli by mě tam nějak přivézt.
Nějak nemůžu najít článek, kde o Maria Hilf píšu. Ale v tomhle se taky zmiňuji.
A tady taky….
Díky, Vaše fiotky mám archivovány.
https://postimg.cc/gallery/vMJFCcS
Godote, snad byste se odhodlat měl. Je-li pan Pavelec zhruba šedesátník, mohl by už mít pro Váš příběh pochopení.
A kdyby Vás pokládal za magora, jeho škoda. Vy to ve zdraví přežijete.
Taky na to poslední dobou nějak víc myslím – co všechno s námi zmizí. Asi je to ročním obdobím – dokud bylo dost fyzické práce na zahradě a jinde venku, na nostalgii nebyl prostor.
🙂
Také si myslím Godote, že byste ten příběh měl sdělit. Za zkoušku nic nedáte a jemu možná rozsvítit den. Je to krásný příběh. Děkuji.
Tedy, já Tě nechci nijak zvlášť pokoušet, ale „Čas, který zmizí“ – to by byl krásný název sbírky zajímavých vyprávění…
Byť je to v rubrice Vzpomínek starého zbrojnoše, trošku se jí to vymyká. V dosavadních Vzpomínkách nebyla ta jemná (tajemná?“nostalgie, která z tohoto článku nenápadně vystupuje.
No nevím – ona u těch rozkulačených přetrvává určitá zatrpklost po řadu generací, mám takovou jednu rodinu ve svém rodu, z dědiny u Domažlic. Ony se tam často sešly i různé zdánlivě zapomenuté křivdy teba i jen domnělé z minula a protože o tom jestli budou rozkulačeni a vystěhováni na jiný kraj republiky velkou měrou rozhodovali místní – tak v jedné vesnici se vesele rozkulačovalo a v sousední nikoliv. Chce to určitou odvahu a duševní přípravu na zklamání.
Nejsem žádný psavec, Godotovi nesahám ani po podrážky bot ale jak na stará kolena zjišťuju jak se minulost ztrácí s tím jak odcházejí pamětníci tak asi nějaké vzpomínky taky sesmolím. Snad jen jako malé útržky.
Jeden jak mne náhoda přihrála cosi co mne přitáhlo k historii rodu a listování ve starých martikách (dík za pokrok doby že to jde z kanape doma).
Pře lety už jako důchodce jsem se při návštěvě Šumavy kam jsem rád v letě s manželkou jezdil rozhodl navštívit také Domažlicko a podívat se o rodné vesnice mého dědy a snad najít i jeho rodný domek – to se mi podařilo až o nějáký rok později, bohužel neobydlený a rozpadající se. A tak jak jsme se toulali po dědině přišla k místnímu kostelu paní už také v důchodovém věku, odemkla a začala tam poklízet. Zvědavost mi dodala odvahu se jí dovolit jestli si jej můžu prohlédnout a jak dalo slovo jsem se jí svěřil jaký že mám vztah k její dědině a že tu vzdálená rodina stále ještě žije. A když jsem se svěřil svým zájmem o historii tak jsem dozvěděl o existenci kohosi kdo o mém rodu snad cosi psal a že by snad ten rukopis měl mít někdo kdo tam jezdí na chalupu co podědil po rodičích. To mne vyprovokovalo k tomu že jsem jí dal svou adresu s prosbou jestli bych se na něj mohl podívat. Mno – moc jsem si od toho nesliboval ale po nějaké době mi přišla velká obálka s kopií onoho rukopisu, oněch několik rukou psaných listů sice popisovalo jinou větev rodu ale i tak to mělo hodnotu která pro mne představovala zlatý nuget zvící koňské hlavy. Pak se už nedalo nic jiného dělat než údaje z rukopisu doplňovat směrem k mým rodičům, snažit se louskat pozemkovou knihu z první poloviny osmnáctého století.
Naposledy jsem při jakémsi vyřizování v západních Čechách do oné dědiny zavezl svého vnuka – do kraje tvrdohlavců a rebelantů. Dneska je to bohužel kraj bohem zapomenutý odkud lidé odcházejí za lepším.
Brtníku,
paradoxní je, že na tuto soukromou historii začne člověk myslet až na stará kolena.
Když jsem byl mladý, měl jsem se předků víc vyptávat a sbírat dochované dokumenty – říkám si dnes. Nejsem si jist, zda dnešní mladí budou mít obdobný vývoj, neb tempo se zrychlilo. Sleduji to sám na sobě – třeba na tom, že ztrácím schopnost sledovat nějaký klasický film, protože je příliš „pomalý“.
Například před pár dny promítali na ČT2 úžasný film „Dotek medúzy“, viděl jsem ho před mnoha lety. Nu a najednou mi děj přišel trochu rozvláčný, což objektivně není pravda, je akorát.
Ona paměť, to je sbírání střípků, vyplatí se i vnucení se k prohlédnutí pozůstalosti po i vzdálenějších příbuzných s přežitím poznáme typu „k čemu ti ty starý papíry jsou“. Taky jsem tak objevil jeden poklad, ale to už je jiná historie
Já jsem na tom podobně.
Také lituji, že jsem se prarodičů nevyptával.
Děda se narodil v Čechách, v půl roce věku se jeho rodiče přestěhovali do Mogileva (dnes Bělorusko), kde dělal u knížete zahradníka.
Za revoluce utekli aby je nezabili zpátky do ČSR.
O.T.:
Můj děda (Slezan) si našel v Polsku nevěstu. Polku. Vyhnali je oba do Slezska.
Druhý děda (Polák) si našel Němku. Ale umřeli oba dost brzo – před válkou.
Takže jsem „Čech“.
U mě platí „národnost, která časem zmizí“. Národnost je totiž jen náhoda – nebo víra.
Znám od dětství dobře argumenty Němců, Poláků i Čechů (Slezanů).
Každý má svoji pravdu.
A přesto spolu mluvili a nabízeli si – třeba buchty.
Národnost?
Víra? Spíš postoj daný historickou zkušeností. Česko (až Psohlavskou) Německou a i trchu Židovskou.
Zajímavé, jak tyhle všeobecné pojmy jako národnost nebo k třeba vlastenectví, má každý nastavené trochu jinak. U mě národnost silně souvisí s kořeny, které vlastně mám silně v Čechách, ale nemám na jednom místě. Dnes docházím k názoru, že na můj vkus jsme se od mého útlého dětství stěhovali docela často, takže nemohu říct konkrétní místo, kde cítím kořeny. Ale jsou místa, které miluji, protože se k nim váží vzpomínky nejhezčí, z mládí. Umím si představit, že bych mohla bydlet jinde v Čechách, ale neumím si představit že, by to bylo v cizině. Národností se proto cítím být Češkou.
Jsa narozen v Šahách (Ipolyság), měl bych se možná cítit maďarskoslovenským Čechem, z čehož bych byl asi poněkud zmatený, stejně jako případný třeba oddávající úředník.
Většinu života, částečně ze setrvačnosti, cítil jsem se tedy být pouze Čechoslovákem.
Nicméně vnější poměry mě nakonec udolaly a zbylo mi jen to češství, zakotvené na jihozápadě kotlinky, nejlépe Za horama, kde Nečeši zcela absentují.
Jak se označí opak/opozitum k výrazu „odstředivost“? Dostředivost?
Zatímco odstředivost podstatu nejspíš ředí, dostředivost asi zahušťuje. My, Češi, jsme se tedy dějinným vývojem spíše postupně zahušťovali, teď nás chtějí naředit.
Ať jdou i s politickou korektností do hajzlu – „Čechy Čechům!“
To je výsledek/následek stařecké nespavosti, podotýkám, že zcela střízlivé.
To chce panáka!
Čechy Čechům? Smrt cizákům?
Já si myslím něco jiného, Godote. Čech je takový člověk, který je ochoten a schopen se „cítit Čechem“. Zamilovat si kulturu a ctít tradice. Čímž nemyslím jen kapra na Vánoce nebo šmigrust (velikonoční mrskačku), ale úctu k dějinám, nakonec i náboženství. Tedy člověk, který je ochoten a schopen „zapadnout“, až se asimilovat. To, že je to třeba Arab nebo černoch je nepodstatné.
Příklad: Budu-li bydlet v Rusku, budu slavit Nový rok, což mi nezabrání, abych si oslavil naše Vánoce. Přistěhovavší Rusové z devadesátek to dělali taky tak. Jejich děti měly tedy „vánoce“ dvakrát až třikrát (náš Mikuláš).
Teď už slaví naše středoevropské vánoce a Nový rok je už trochu slabší, jen taková vzpomínka na původ babičky a dědečka.
Je to o tradicích. Nezapomenu popřát „С Новым Годом!“ svým přátelům v Rusku – zdá se, že je to vždy potěší.
Ty zvyky už stejně vybledly: Kdo dnes lije olovo aby se dozvěděl, co ho čeká? Ani by to olovo ve městě nesehnal. Vrcholem tradic je třeba krájení jablíček a dárky pod stromečkem. Vlastně i nazdobený stromeček sám. Sám si uvědomuji, že nedodržuji spoustu tradic z naší rodiny. Klidně se vstává od stolu při večeři a nikdo v následujícím roce neumře, po polévce neleží na spodním talíři malá bankovka (5 Kčs) pro štěstí – děda umřel a kouzlo zmizelo – dodnes nevím, jak to dělal, když jsme v pokoji byli všichni kromě hospodyně talíře už byly a stole – a nikdo ho přitom neviděl.
Syn už uvažuje, že by měl na Halloween vyřezat nějakou dýni, protože to dělají všichni sousedé, ale on nechce. Šílení na sv. Valentýna ho ještě minulo. Obchodníci na tom Valentýnu ale trvají: kde by sehnali tolik zákazníků, kteří koupí jakoukoliv předraženou pitomost, protože „je to zvykem“.
A tak vůbec…
Já třeba v Godotově zvolání „Čechy Čechům“ žádné „Smrt cizákům“ necítím, nevnímám. Spíš mám pocit (mohu se ovšem mýlit), že oba píšete o tomtéž, jen každý z trochu jiné strany.
Já sám taky nejsem (ani zdaleka) čistokrevný Čech (pokud něco takového vůbec existuje). Po meči Slovák, po přeslici Moravan. A ten slovenský původ je na 100% říznutý Asií, nějaký Čingischánův voják tady nechal svoje geny – moje babička z otcovy strany k stáru by v Číně zapadla naprosto přirozeně. Možná i odtud mé tíhnutí k Asii.
Asi by stálo za to zamyslet se nad otázkou, kdo je to Čech. Obyvatel našich končin (Čech, Moravy, Slezska, Slovenska; i části Německa a Polska) je genetická směs všeho možného. Genetika na tu otázku neodpoví…
—
Kdysi dávno jsem při nějaké podobné příležitosti (řeč byla o náboženstvích) připadl na myšlenku, že „…tehdy na světě zavládne všeobecný mír, až stoupenci jednoho náboženství přijdou a řeknou stoupencům jiné víry: Jak podivuhodným způsobem uctíváte Boha! Čemu se od vás můžeme naučit?“
Zdá se mi, že s příslušností k národu je to něco hodně podobného.
To Alef:
Bať. Je se co od koho naučit. Od jedné pěkné židovské baletky jsem bral v Itálii lekce smlouvání. Fungovaly posléze i na velké, milionové zakázky. Židy v rodině nemám. Ale nic proti nim nemám. Jsou schopní a drží při sobě. A taky slovo.
Od Rusů jsem se naučil velkomyslnosti. Chtěl jsem zaplatit za krajíček suchého chleba pro vrabce. Nedalo se. „Když je to „dlja ptíček“ tak se to neplatí!“ Nedala si říct a když jsem položil pár rublů na pult stánku u Velkého mořského chrámu na Kronštatu a odcházel, paní vyběhla a nacpala mi těch pár rublu zpátky. Prát jsem se s ní nechtěl. A bezdomovci pod mostem mě pozvali na uchu, když jsem se ptal, jestli je mohu fotit. Tak těm jsem tam nechal aspoň cigarety a do krabičky jsem poskládal stovku.
A pořád si musím opakovat větu ze hry, tuším Shapira, od pozdějšího pražského rabína Karola Sidona: „S kloboukem v ruce projdeš celý svět!“
Tolik k cizím národnostem a jejich přínosu.
Myslím, že do ztraceného času patří i „kolibříky“. Chtěl jsem koupit knížku tohoto malého formátu k vánocům – a ejhle, jen v antikvariátu nebo v cizí řeči.
Ládíku kolibřík – není to formát ve kterém vycházela také poezie různých básníků? Pamatuji si na krásné vazby, bývalo to z vimperské tiskárny a v kůži vázané – Shakespearovy sonety, Villonovy a ještě další, ale je toho víc mám toho v knihovně, kterou tady v Rose spravuji, poměrně ještě dost. Vždycky se mi ten formát a zpracování moc líbilo, ale do dneška jsem netušila, že se tomu říká formát kolibřík.
Ano, je to ono – je to milý dárek a vypadá repre, nikdy to nebyl brak, vždy byli jen vybraní autoři a krásná vazba.
To je mi jasné, ty vazby tak přepečlivě vypracované, v tak maličkém formátu, kolikrát ještě s raženou dekorací, byly vždycky nádherné a obsah stál za to. Takhle mám doma desítky let svého oblíbeného Ronsarda.
V rohu knihovny hnízdí asi pět kolibříků; úplně prvním byla Saint-Exupéryho Citadela. Lyra Pragensis 1975, s ilustracemi Kamila Lhotáka, samozřejmě jen zlomek díla.
Vázáno v tmavomodré kůži, trochu voní ještě dnes.
Obsah mne úplně uchvátil, po čase jsem si koupila normální, celou Citadelu. Úžasné čtení. Tehdy. Idealismus mi kupodivu vydržel dlouho, až do pokročilého středního věku.
Kolibříci byly skvělým dárkem v časech, kdy jsem oblboval děvčata poezií.
Jednoho kolibříka jsem dokonce i sám vytvořil: napsal, vytiskl, vyvázal. Ona tu knížku má dodnes schovanou.
Mimochodem, ten Tao-Te-Ťing, jehož opis je schován někde tady na webu, taky vyšel v Odeonu jako kolibřík.
Mám „minikolibříka“ – korán v arabštině (asi), o rozměru cca 1 x 1 x 2 cm, vybavený i minilupou, aby si muslim mohl číst i v poušti. Dostal jsem ho darem, což je spojeno s drobným příběhem.
Začátkem devadesátých let byl dům v centru našeho statutárního městyse na pěší zóně, kde jsme bydleli, restituován. Krásné dílo z počátku secese v našich krajích (architekt Krásný, 1898). Restituentů bylo čtrnáct a správkyní domu se stala Dáša Utlerová, bezvadná ženská. Všech pět nájemníků s ní kamarádilo, my nejvíc.
Jenže vážně onemocněla jakousi chorobou, kdy postupně ochrnovala, počalo to končetinami a pokračovalo k hlavě. Invalidní vozík…. postupně potíže s dechem, v podstatě se udusila. Děsný. Krátce před smrtí mi věnovala ten minikorán s tím, že v její rodině ho nikdo, na rozdíl ode mne, neocení.
Když jsem likvidoval podstatnou část knihovny, ten korán jsem si samozřejmě nechal. Jako vzpomínku. Moc místa fakt nezabere.
Podíval jsem se do Wikipedie, co je to přesně kolibří formát knihy:
Kolibří vydání je označení pro knihu s výškou menší než 10 cm. Často bývá vytištěna jen v malém nákladu v luxusním provedení – se speciální vazbou a výzdobou, na kvalitním papíře a zvláštním typem písma.[1] Je to tedy záležitost především pro bibliofily. Obsahem je většinou poezie.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolib%C5%99%C3%AD_vyd%C3%A1n%C3%AD
Kolibří binec u nás v knihovně:
https://postimg.cc/sM3xYCc8
Godote tématem „ztracený čas“ jste ve mně probudil dvě poměrně nesnadné otázky. Když se podívám zpátky na celý svůj život, tak hodně velkou část času jsem věnovala v podstatě mechanické práci. Pro rodinu to bylo spousta a spousta detailů, aby rodina mohla fungovat, a protože jsem to dělala pro své nejmilejší, tak mě jako ztracený nepřipadal. Zaměstnání, to bylo něco trochu jiného. Možná, že jsem se až příliš věnovala řešení tehdy podstatných, dneska mi připadá že marginálních problémů pro svého zaměstnavatele. Nechala jsem se často oslepit úkolováním, které nepodstatné věci stavěly na piedestal. Teď docházím k názoru že to byla ztráta času, jen z části kompenzovaná vědomím, že si zvyšuji kvalifikaci. Současnosti největší čas mi začíná zabírat pozornost, kterou věnuji svému okolí, tím myslím lidi. A to určitě ztráta času není.
Druhá otázka která mě napadla je zásada, kterou jsem si pěstovala celý život, ve smyslu „štěstí přeje připraveným“. Vždycky jsem se snažila udělat vše pro to, aby se cíl mého snažení podařil důkladnou přípravu a promýšlením variant, co by mohlo nastat, předem, než jsem začala rozhodovat nevratným způsobem. A věřila jsem tomu, že čím víc péče přípravám věnuji, tím větší mám šanci, že se cíle podaří dosáhnout. Celá léta jsem tímto způsobem plánovala hodně daleko dopředu a věřila jsem, že na to mám vliv. Stal se z toho u mě dokonce zvyk. V poslední době přicházím na to, že i když jsi naplánuji všechno do detailu a se vší pečlivostí, není zaručeno že se to podaří a většinou, když všechno vzdám a přestanu zasahovat, osud převezme otěže a zařídi vše po svém. Nejzvláštnější, že většinou kupodivu v můj prospěch. Tak tedy nechávám už věci samostatně plynout, ale nad vaším článkem mě napadlo, že všechno to urputné úsilí, které jsem vyvíjela tímhle směrem, byl vlastně ztracený čas. Když si představím, kolik z mého života padlo na zvyky a marné plánování, je to vlastně smutné. Hodně času jsem promarnila.
Godot a rychlost plynutí času:
Ano, starší filmy i mi připadají nesmírně rozvláčné, děj plyne pomalu a informace jaksi dostávám po kapkách. Jsem s představami vpředu a film mě kolikrát vrátí. do „reality“, tam kam mě režisér chtěl mít.
Je to tím, že moderní tvorba pracuje s jinými obrazy a děj si člověk kolikrát pořádně vychutná při opakování příběhu – ve vlastní hlavě. Když tam ani „zpomaleně“ toho moc nenajde, bylo to pozorování filmu „ztraceným časem“. Ale kolikrát am najde soustu věcí, které při „první projekci“ neviděl. Stalo se mi to u filmu „Příchozí“. Prakticky dva filmy v sobě. Oba skvělé. Každý záběr měl svůj význam. A svůj čas.
Je zajímavé že v knížkách to tak nevnímám a v audio taky ne. Připadá mi to tempo přiměřené.
Když ho při střihu trošku urychlím (abych byl „moderní“), nelíbí se to ani autorovi, ani mi.
A tak předělávám. Každý příběh chce své tempo. Každé médium také. Audioknížka se poslouchá až večer, před spaním, nejlíp na sluchátka. To mi umožní být „IN“, uvnitř. Nekoukám na to jako z vlaku kdy scéna, aniž může významově doznít, odpluje stranou a přichází scéna nová. Proto tam dávám „interpunkci“ krátké nebo delší hudební ukázky. Hlava vám řekne, jak má být dlouhá. A když náhdou usnete, tak si to vrátíte. Ostatně – nikdy jste neusnuli knížky a potom se vám zdál děj, který v knížce vůbec není? A někdy je lepší, než ten napsaný. Někdy pak přesně nevím, co jsem si dosnil a knížka mě překvapí. Moje snové příběhy jsou (připadají mi) jaksi barevnější a epičtější a pokračují přes hranice knižního příběhu.
Vlastně se tak kdysi poslouchaly příběhy u draní peří a podobných příležitostech a dětem, už v posteli, se vyprávěla pohádka. Když ji vyprávěl dědeček, tak si brával čas na nacpání dýmky.
Nebo maminka na upití kávy.
U draní peří jsem byl jen v předškolním věku, škoda.
Já taky. Ale tu atmosféru si pamatuji a uchovávám jako relikvii. Lampa stahovačka až nad stolem, hromady peří, každá ze sousedek měla svůj lavór nebo hrnec a nikdo nesměl otevírat dveře, protože průvan. A povídaly se historky.
Tužka napíše,….hezky tu píšete, hezky si tu povídáte,…..jojojo.
Abych šetřila časem, snažila jsem se, kde to bylo možné, dělat dvě činnosti najednou,
Dalo se plést a současně se učit. U háčkování a šití už to tak nešlo,….leda, učit se něco zpaměti. Ale, někdy pak ten steh nebyl jeden jako druhý,….ztratil se rytmus práce.
Taky žehlení velkých rovných ploch se dalo skloubit s učením,….zejména slovíček,….stačilo mrknutí na text.
Hodně jsem jezdila vlakem a autobusem,….ale,….ráda jsem se dívala na krajinu, ikdyž jsem ji viděla opakovaně stokrát, dvěstěkrát,……vždycky se tam mihlo něco nového, čeho jsem si ještě nevšimla.
Když některá místa vidím po dlouhých letech, bývá to někdy šok,….jak se místo změnilo.
S tím nic nenadělám,…..běh času,…..
Tužka.
Taky jsem hodně často jezdila autobusem, denně do práce a z práce 50 km, a s tou krajinou máte pravdu. Já to ještě „vylepšila“, snažila jsem se udržovat si znalosti angličtiny, a tak jsem si všechny nápisy, co mě míjely za oknem, překládala. Nevím, jestli to bylo co platné, ale aspoň jsem nezapomínala tak rychle.
Pročetl jsem bedlivě obsáhlý doslov (22 stran), napsaný překladatelem velké části Hledání ztraceného času Jiřím Pecharem a je to samozřejmě jiná úroveň, než moje amatérské hodnocení. Já jsem psal svůj „doslov“ pro lidi, kteří Hledání nečetli, Pechar samozřejmě předpokládá, že čtenář doslovu už celé Proustovo legendární dílo zná.
V první části se J. Pechar věnuje Proustovu životopisu (10.7.1871 – 18.11.1922/52 let). Pocházel ze zámožné měšťanské rodiny, matka byla židovka (což v textu románu mnohé vysvětluje). Studoval na prestižních školách.
Pak překladatel rozebírá to, co nazývá romanopiscovou tvůrčí dílnou, kde odhaluje, že autor mnohdy pracoval formou jakési „skládačky“ a používal témata ze svých starších děl, samozřejmě upravená a všelijak časově kombinovaná. Filosoficky vycházel nejdříve z Johna Ruskina (John Ruskin – Wikipedie). Překladatel ukazuje, že původní záměr s „Hledáním“ zdaleka nebyl tak rozměrný.
Jako správný se ukázal můj osobní odhad, že Proust byl homosexuál. Zkoumání vlivu této sexuální orientace na obsah „Hledání“ je předmětem dalšího překladatelova vysvětlování.
Všeobecné zařazení „Hledání“ do celospolečenského kontextu popisuje J. Pechar takto:
„Jestliže u Prousta prvních let mládí lze hovořit o jistém snobismu, pokud snobismem míníme ctižádostivou snahu proniknout do aristokratických vrstev společnosti, Hledání ztraceného času rozhodně už stopy tohoto snobismu nenese: je tu jen neúprosně pravdivý obraz společnosti určitého období, které je obdobím odpovídajícím u nás posledním dvěma desetiletím habsburské monarchie. Role, jakou hraje v té době francouzská aristokracie ve společenském životě své země, je ještě z části rolí reálnou: představitelé francouzského republikanismu ponechali aristokracii jistá místa ve vyšších sférách vojenství a zčásti i diplomacie, a postavení této vrstvy bylo ještě dostatečně silné – také dík přežívajícím roajalistickým náladám -, aby představitelé Saintgermainského předměstí pokládali pod svoji úroveň stýkat se společensky třeba i s nejvyššími reprezentanty francouzské republiky. Tady všude Proustovo dílo jen věrně obráží skutečnou společenskou situaci, a věrnost tohoto obrazu ocení plně jen ten, kdo je alespoň letmo seznámen s historií této doby, zahrnující éru Dreyfusovy aféry, panamského skandálu, který odhalil korupci části parlamentních vrstev, i kampaně, s kterými byla spojena odluka církve od státu“.
V závěru se J. Pechar věnuje překladatelským problémům, které musely být vzhledem k charakteru textu ohromné:
„Jiná řada problémů je spjata s básnickou povahou Proustova textu, zejména v těch partiích, které jsou skutečnými básněmi v próze: metaforické vztahy, které dovolují postihnout analogie různých aspektů skutečnosti, předpokládají při svém slovním vyjádření často, že drobné významové odstíny slova nabudou stejné závažnosti jako jeho základní věcný význam: věta, jejíž věcný obsah by byl správně přetlumočen, by nicméně ztratila veškerý svůj smysl, kdyby nebyly vystiženy tyto významové odstíny, jež právě dovolují přejít od jedné představy k druhé“.
Tím uzavírám své „proustovské období“, trvající tři roky, které nepochybně ovlivnilo alespoň částečně můj pohled na minulost a její význam a snad i obohatilo moje jinak celkem chabé a stereotypní vyjadřovací schopnosti.
Nám v Ostravě stačí k vyjádření všeho jen 2 slova, důležitá je intonace. Všechno, co tu napíšu navíc (nad ně), je velký bonus.
Zkoušel jsem si to. Všechno snad ne, ale fakt hodně!
Proust by se do naší řeči dal určitě přeložit.
Ale kdo se toho ujme? Tolik knih, jedna tlustší než druhá.
Leda snad, kdyby umělá inteligence… to by bylo terno! V nakladatelství Literární kovárna bychom vydali kompletní Hledání ztraceného času, a to:
– v ostravštině
– a ještě jako kolibří vydání!
Součástí by byla samozřejmě i nezbytná lupa.
Po takovém vydavatelském počinu by další publikací mohla být jedině Borgesova Kniha z písku, nic menšího.
—
P.S.: Než jsem dopsal, zazvonil telefon.
Volala paní Álvarez z Bábelské knihovny, že Prousta v ostravštině mají, a dokonce kompletního!
Takže není potřeba nic překládat, jen vyřešit autorská práva a dát to do tisku.
To by byla naprostá bomba…
Godotova úvaha nad časem, který zmizí, by se dala velmi snadno rozšířit. Dnes například úplně zmizel zázvorový likér, který jsme vyrobili před pěti nedělemi a slili před týdnem.
Zbyla jen prázdná láhev.
To dělají mini černé díry.
Máme doma jednu také.
Možná to někde zase vylézá přes červí díru, ale kde?
O tom bude článek 19. listopadu.
Tady je příjemně…
🙂
Zázvorový likér budu muset vyrobit. Udělal jsem už šípkový (šípkovici) a byl to samý vitamin C. Plánuji i smrkovici z pryskyřice.
Jednou jsem udělal asi 10 litrů sirupu z mladých smrkových špiček (je dobrý na průdušky, bolení v krku…) a dal jsem ho jako krmení včelám. Udělali z nej med, který voněl po smrku.
Asi by z toho také šel likér, nebo vypálit 🙂
Vřele doporučuji, v případě potřeby poskytnu návod. Návod, to je takové trochu obyčejnější a skromnější know-how, ale většinou stačí.