by Naposledy jsem byl v kině, když se restituovalo panoramatické kino Eden někdy hodně počátkem 90.let.
Moje Labuť znala staronovou majitelku objektu, tak jsme tam šli jako „víajpí“ a po promítání (marně vzpomínám, co to bylo, Labuť, tvrdí že nějaký Troškův film) šup na raut – to byla tenkrát ještě atrakce. Kino Eden je od roku 2007 zavřené, kino Moskva jakbysmet (vietnamská tržnice), kino Hvězda taky (vietnamská tržnice), nu dá se žít i bez kina, že jó?
Někdy v roce 2010 jsem byl náhle vyzván, zda bych co vzorný dědeček nevzal do kina vnuky, neb rodiče budou něčím významným zaneprázdněni (asi nějaké sportovní utkání či pitka, řekl bych). Do tzv. multiplexu v obchodním centru Olympia. Nechal jsem se ujistit rukoudáním od všech protagonistů, že tehdy dvanáctiletý Honza, devítiletý Martin a osmiletý Ondráš se o mne postarají, abych nezabloudil, a všude mě doprovodí, včetně toalety.
V den D mi obě snachy kluky předaly v přízemí, udělaly mi křížek na čelo a děj se vůle boží. Nejdřív přišla na řadu zmrzlina, protože byla spousta času. První se pokecal Martin, ale Ondráš i Honza ho kopírovali v rychlém sledu. Po proniknutí do příslušného poněkud přetopeného multiplexního prostoru jsem obdržel do náruče bundy všech tří svěřenců, jejich čepice, rukavice a šály. Svůj svrchník také. Pak bylo na řadě povinné čůrání, jak mi snachy nakázaly. Následně jsem směl zaplatit vstupné – pokud si vzpomínám něco kolem osmi set? Nákup obřích kornoutů s popcornem a obdobně velkých kelímků s kolou přišel asi na další tři stovky. Ne že bych chtěl na vnucích šetřit, ale já jsem chodíval do kina asi za pětikorunu. No ale měli to vymakané – kelímky byly potištěné ve stylu promítaného animovaného filmu „Jak vycvičit draka“ a víčko bylo ozdobené plastovými figurkami hlavního hrdiny či draka. My jsme si kupovali kofolu za devadesát halířů. Někdy.
První se polil kolou Honza a nebyl poslední (kurva – to nevydrží šmejdi dvě hodiny bez pití?). Když jsme se úspěšně usadili a obložili kabáty (šatna nikde), shlédli jsme během prvních patnácti minut asi sto reklam, cíleně zaměřených na dětského diváka. Během druhých patnácti minut asi třicet upoutávek na další báječné filmy, které bude třeba vidět příště. Začal jsem chápat nezbytnost dostatečných zásob na takové představení. Všechno jedno, kluci stejně řvali nadšením.
Pak už přišly na nos brýle a draci vyrazili z plátna.
Příběh byl dětsky i dědsky působivý. Mezi drsnými Vikingy byl nedomrlý hrdina, který nechtěl draky zabíjet, zato si jednoho ochočil a začal na něm létat. Příběh vyvrcholil uzavřením nerozborného přátelství mezi draky a Vikingy pod patronací hrdiny, který přece jen trochu povyrostl a zmužněl.
Musím říci, že 3D efekty, kdy kolem nás draci řvali i létali po všech stranách, byly perfektní. Z těch tří mých šmejdů získal u mne nejvíce bodů nejmladší, protože v pravou chvíli řekl: „Dědo, ten lítá jako ty na té stíhačce,“ čímž měl na mysli můj nedávný let na L 39 Albatros, který sledovali jako diváci.
Představení skončilo a u východu se shromáždil zástup ukrajinských uklízeček.
Když se plně rozednilo, pochopil jsem – půlka popkornu byla nastlána pod sedačkami, identifikaci škod napáchaných kolou jsem nechal na doma.
Padesát metrů za východem zjistil prostřední Martin, že ztratil figurku draka.
I probojovali jsme se zpět, zatímco nejstarší Honza měl hlídat nejmladšího Ondřeje s úkolem nevzdálit se ani krok od určeného meeting pointu. Od uklízečky jsme se dozvěděli, že nějakou figurku draka tu našla nějaká děvočka a měla agrómnuju rádosť. Martin to vzal jako chlap a nerozbrečel se.
Cestou domů se rozbrečel Ondráš, který ztratil svoji figurku neznámo kde. Jako chlap se zachoval Honza, který mu slíbil svoji, ale podezírám ho že proto, abychom se nevydali figurku hledat. Měl už hlad. Doma nás čekala Labuť s večeří a ujala se své role zlého estébáka (já hrávám toho hodného) a srážela všechny tři po našem rozlehlém bytě létající draky ke stolu.
Po uložení všech tří na kutě jsme jako obvykle vytrvali téměř hodinu, až se uklidní. Jako obvykle marně. Zlý estébák pak po několikerém varování vtrhl do jejich pokoje a exkomunikoval nejmladšího a nejdivočejšího draka do jiné místnosti. Na základě jeho pláče a slibu, že už bude hodný, byl navrácen do kolektivu a zavládlo ticho.
Honza je dnes úspěšný fyzioterapeut a na dracích už nelétá – ovšem před pár lety, za první peníze, které vydělal, mi koupil Immaneula Kanta „Kritiku čistého rozumu“ – kdo ví, kde se vznáší. Martin se připravuje krotit jaderného draka jako operátor jaderného bloku v Temelíně a nejmladší Ondra se chystá pronásledovat zločince jako kriminalista.
Já v kině od té doby nebyl, protože není nikdo, kdo by se tam o dědečka postaral.
Já byl s carevnou a dvěma vnučkami před pár týdny na filmu Mumo a zloději času.
Malé kinodivadlo v okresním městečku nenabízelo žádné občerstvení, což nám rozhodně nevadilo.
Vyšli jsme dle šipek do 1 patra a hledám pokladnu. Dva mladí důchodci (70-80 let) sedící na chodbě před kimem v křesílkách, nás nasměrovali ven před budovu, kde se opodál prodávaly lístky.
Chvíli jsem s důchodci pohovořil, ukázalo se, že jsou to promítači.
Musí být dva, aby si mohli vzájemně pomáhat. Dříve byl jen jeden, ale někde probíjel proud a tak musí chodit promítat dva, aby měl kdo zavolat případnou pomoc.
V kině bylo čisto.
Počet diváků – my čtyři.
Dle promítačů by film pustili i pro jednoho diváka.
Kapacita kinodivadla je 238 míst.
Promítače se jsem měla ráda a mám ráda dodnes, protože bez výjimky všichni které jsem potkala, byli velcí fandové do promítání v kinech, a za každých okolností neváhali obětovat svůj čas a promítali třeba jen pro dva tři diváky. Úplně jako ve Vesničce střediskové.
Pamatuji vyprávění staršího pana učitele z Jindřichova Hradce, rok 1978, jak u nich byl minimálníí počet diváků k promíítání deset. Tak se slkládali a kupovali deset lístků, jenže jim změnili pravidla na deset fyzických diváků, tak museli na chodníku před kinem odchytávat dobrovolníky. Ono problémy s kvalitními filmy bývaly občas i dříve.
Nestačím se divit, jak to, že náš „podnik“, divado, docela prosperuje.
Možná proto, že „domácí kino“ je jen domácí kino, a když se o něj majitel dobře stará, tak fuguje. Premiéry „světových trháků“ se totiž dají na netu najít někdy i před premiérou. Po preméře vždycky, už obvykle předabované.
Nebo je to proto, že domácí divadlo (bytové divadlo) už nikdo neprovozuje. Nejvýznamnější bytové divadlo v Praze za normalizace provozovala Vlasta Chramostová. Ve svém bytě pořádala tajná představení pro disidenty a přátele, čímž vznikla nezávislá kulturní scéna v době perzekuce.
Ale dnes?
Ti staří už asi pomřeli všichni a mladí se nebudou ochotni učit nějaké pitomé role, že?
Takže divadlo je pro… Pro koho?
…pro snoby, kteří na to mají nebo pro skutečné milovníky divadla, kteří si na ten zážitek našetří.
V normálním kině jsem byl naposledy na Jurský park I. Bohužel na velkém plátně jsou filmové triky vidět líp než v TV přijímači a tak další díly „Jurasic parku“ jsem proto konzumoval doma. (Druhý díl byl bohužel naprosto nekoukatelný (námět, scénář i herci) a až ten třetí se dal jakž takž vydržet.)
Od té doby jsem už viděl několik prima filmů, ale ani jeden z nich nebyl klasický trhák. Jestli v kině propadly nebo byly průměrně úspěšné nevím, nesleduji.
Zdá se mi, že klasickému kinu na rozdíl od klasického divadla už opravdu odzvonilo. Neflix, HBO Max a podobné streamovací služby donesou „kulturu“ až do vašeho pokoje a za zlomek ceny, a ten popcorn si můžete po podlaze rozházet sami, dle libosti. Nebo libosti vaší hezčí poloviny.
😸😎
Vyrůstala jsem takzvaném „společňáku“, oficiálně se to jmenovalo Společenský dům. V přízemí bylo (v 60. letech) kino asi tak pro 150 diváků, přeměněné z bývalé tělocvičny, v prvním patře velký prostor vyhrazený knihovně a my bydleli s maminkou, babičkou a dědou ve čtvrtém patře. Já si celé mladí užívala, že máme kino v baráku. Vstupné zanedbatelné z dnešního pohledu, tenkrát nebyl takový problém našetřit si na dětská představení, ale na ta dospělácká bylo zábavnější, zkusit se dostat. Hlídal to starý Mašanka, od nepaměti uvaděč. Cíl byl, dostat se nepozorovaně do prostředka hlediště a do prostředka řady, kam už on mířil svojí bodovou baterkou, ale už se neodvažoval postavit půl řady do pozoru, aby nás odsud vytáhl a vyhnal. Už si ani nepamatuji kolik dospěláckých filmů se mi takhle podařilo prožít, vybavuji si pouze jediný titulek Julie ty jsi kouzelná, dodnes mám dojem že to byla červená knihovna ve francouzské režii jako vyšitá, ale pro mě, která se ve svých jedenácti letech chystala do puberty, to bylo vzrušující. Po letech jsem ten film viděla znovu a opravdu to byl doják, ne zrovna špatný, ale ono vzrušení způsobilo spíš to, že to v tehdy v mém věku bylo zakázané. Pak s naší rodinou život zmítal hodně dlouho na venkově, kde žádná kina nebyla, a to tak dlouho, že malá kina tohoto typu zatím vymizela úplně. Já to měla proložené ještě návštěvou letních kin, zejména toho v Českých Budějovicích, které jsem milovala pro jeho opravdu obří panoramatičnost. A samozřejmě byl to symbol prázdnin a sladkého nic nedělání. Po mnoha letech po revoluci jsem se spletla a navštívila jsem multiplex v Praze, kde mě pozvali na kino moderního typu, které tehdy začínalo a kde se rozdávaly 3D brýle. Vizuální dojem byl překvapivý, ale když jsem zvážila podobné zážitky, jaké jste zde Godote popsal, a které mě lezly na nervy po celou dobu, když jsem v kině byla a ještě chvíli potom co jsem z něj odešla, přešla mě chuť, zařízení tohoto typu navštěvovat. A to i za cenu, že 3D dojem z projekce nebyl špatný. Samozřejmě finančně se už od té doby pohybujeme v relaci, kdy se na kino musí našetřit. Dnes netoužím po vizuálních efektech, ale užívám si stav, kdy bydlím se spoustou lidí mého věku a mé generace, a mohu si vychutnávat každé úterý večer v 5:30, kdy se nás v klubovně vedle naší knihovny schází tak asi do 10 lidí, je to skutečně různé podle toho, jak kdo má čas, není to povinné a ani není třeba se omlouvat, když to nevyjde, ale posloucháme tam většinou klasickou hudbu, ale někdy i country, etnickou hudbu, irskou, naposled to byly gospely. Je to sezení na hodinu a půl až dvě, neřeční se, ale tiše se poslouchá a respektuji to všichni. Šíří se přitom zvláštní jemná družnost. Ve světle podobných sezení nemám už chuť ani do kin ani do divadel, nehledě k tomu, že už mám fyzické obtíže se tam pohodlně dostat. Přímo mluvené slovo si užívám tak, že si buď vytipuji kvalitní pořad (televizní/v rádiu ), což bývá zřídka kdy, anebo si pustím audioknihu kvalitně herecky a hlavně přednesem obsazenou. Vybírám si je hlavně podle interpretů, protože u těch opravdu klasických bardů je jistota, že si poslechnu kvalitu.
Napsal jste to pěkně, Godote.
S multikiny / brýlemi pro zážitky 3D, popcornem aj. nemám bohudíky zkušenost.
Naposledy jsem v kině byla někdy před asi třiceti lety. Obyčejné kino (Lucerna v centru Prahy), měl to být dobrý film. Nebyl, a byly jsme tam s kamarádkou skoro samy. Zařekla jsem se, že do kina už ne. Dodržela jsem to a nelituji.
Jako dítě a mládě jsem nejbližší kino měla asi 5-10 min. od domu. Viděla jsem tam Starce na chmelu, Perný den a další. Na „Někdo to rád horké“ jsme s kamarádkami pronikly coby mladší než 15 let a byly na to patřičně pyšné.
„Prázdniny v Římě“ mne tam kdysi uchvátily, neb jsem jako holka v pubertě milovala Gregory Pecka a Audrey Hepburnovou dodnes pokládám za herečku skvělou, inteligentní a půvabnou. Tehdy byl film v původním znění s titulky; nedávno jsem si ho pustila na iVysílání a nedokoukala – ten příšerný dabink…
Vím, že dnes se dabuje jinak, rychleji a levněji. Jenže kvalita… herci mají špatnou, nepřirozenou intonaci, všechny postavy mluví stejně, a za mnohé může i překlad – například skoro vymizelo slovo ANO, všichni říkají JO, i když se to do kontextu vůbec nehodí a v originále postava řekne spisovné ANO. Z věčného „Tak jo“, „lásko!“ povyletuju z kůže.
Pamatuju si, že jako mládě jsem se zúčastnila podnikového zájezdu z Prahy do 70 mm kina v Kladně na Kleopatru. Úžasný zážitek! Akci organizoval zaměstnavatel mé maminky.
Když potom otevřeli 70 mm kino Alfa v Praze, viděla jsem tam mj. „Racek Jonathan Livingston“; idea chvályhodná, děj nic moc, ale nádherné záběry přírody.
Ne, do kina už opravdu ne. Občas si na YouTube nebo v iVysílaní ČT pustím něco staršího (přesně řečeno starého, většinou z doby před Velkým Vítězným Listopadem), a ocením herce, námět i zpracování.
Být starý a moc pamatovat opravdu není výhoda 🙂
„Nikdo není dokonalý! “
U mě je to tak, že když znám knižní předlohu, bývá u mě filmové zpracování obvykle jenom slabým odvarem toho filmu, který jsem viděl v duchu, když jsem četl knihu. Téměř vždy zklamání.
A ty opravdu dobré filmy (ne, že by vůbec nebyly!) se do distribuce často ani nedpostanou.
Nejsou asi dost barevné, dost 3D a dost stereo. (A nemívají tak hlasitou reklamu!)
P.S.: Někomu z „nových diváků“ snad záleží na tom, o čem ten film je? Kdo v něm hraje? Kdo režíroval? Kdo je autor hudby?
😾🧓🙄
Ano, knižní předlohu je obtížné filmem překonat, ba zpravidla i aspoň vyrovnat. Není divu – filmy jsou maximálně v 3D provedení, zatímco knižní zpracování příběhu může být 5D, ba i více (záleží na „přehrávači“)
Já to mám tak, že po prvních pár stránkách kniha zmizí a já se ocitám přímo v ději. Tomu film ne vždy může konkurovat.
—
Ale jsou výjimky, není jich moc.
Třeba (moje ryze subjektivní hodnocení) filmový Saturnin se v mých očích své knižní předloze limitně přibližuje. Pouze dvě postavy se do mých knihou navozených představ netrefily, a to
– postava Saturnina v podání Oldřicha Víznera. Toho já v knize vidím méně prkenného a o něco atletičtějšího
– postava Milouše. Ovšem tuto postavu zahrát ve filmu je, myslím, nadlidský úkol
Zato tetu Kateřinu trefili na 300%, všichni ostatní – tak 100-110%
Ovšem takových filmů je poskrovnu.
„Být starý a moc pamatovat opravdu není výhoda“
Jakpak že ne? Když si na ty staré dobré a krásné filmy pamatujete, můžete si je pustit aspoň doma na monitoru.
Možná dnes večer „půjdeme do kina“ – udělám ženě návrh, uvidíme 🙂
Někdy to dotáhnu ještě dál. Promítám si filmy, které jsem viděl v hlavě. Jsou tam v plné kvalitě a mohu si je promítat kdy chci a kde chci. A nikoho tím neruším.
Poslední dobou jsem si tak asi dvakrát promítal film „Příchozí“. Je jako obvykle vlastně protiválečný, byť by se jednalo o válku s jinou civilizací.
Kdyby náhodou začal časem blednout, mám ho i na HD.
😺
Moc hezky napsané. Eden dnes patří nějaké hodně podivné firmě podnikající ve zdravotnictví. Já nejraději chodil do Moskvy, první řada na balkonu. Spousta místa na nohy, skvělý pohled a často i soukromí, většina lidí, netuším proč, se cpala dolů. V Olympii jsem párkrát byl, ale pokud to není 3D přijde mi film lepší doma, mnoho důvodů jste popsal.
Asi to souvisí s celkovým trendem zviditelnit se za každou cenu. To dokonce i na úkor toho, že se zlehčují principy, které patřily celá léta k takzvanému slušnému vychování. Je to tak jak říká Tymákoan. Myslím, že starší generace – naši předchůdci – by se neodvážily pominout barvy, které jsou od vzniku Československa považovány za ty naše. Vlastně by je to ani nenapadlo. A možná ano, už Karel Havlíček Borovský totiž kdysi řekl: „Není nad originalitu, každý po ní touží, kde jdou jiní mostem, tož já půjdu louží“. Na ty modely českých sportovních delegací z poslední doby, by se to totiž dokonale hodilo.
🙂
Není nad původnost… 🙂
Jenže Alefe:
Původnost je možná odvozeno od slova původ. A trikolora je původně ruská záležitost, od ní se pak odvíjely barevnost a znaky mnoha slovanských národů.
Francie je tak trochu mimo – ale ony ty tři barvy docela ladí. Nebo jsme na ně zvyklí.
Modrá a žutá (mi osobně) neladí a navíc po smíchání vznikne jakási divná zelená. 😕
Nicméně (za tohle slovo mě vždycky ppeskovala moje žena) si nemyslím, že by to mělo být základem pro nějakou vážně míněnou debatu. 😉
To jsme se trochu vzájemně minuli.
Já jsem reagoval na Jiřiččinu citaci Karla Havlíčka Borovského – myslím, že v onom epigramu není slovo „originalita“, nýbrž jeho (český) ekvivalent „původnost“:
Není nad původnost,
každý po ní touží:
jiní chodí přes most –
to já půjdu louží!
Nějak zvlášť na tom znění nelpím – ale koneckonců, na počet slabik (a rytmus) tam líp sedí tříslabičná původnost než šestislabičná originalita. – To byl smysl mého komentáře.
Navíc originalita je cizí slovo.
Jejda, asi má nepřesnost… Ten epigram a ještě další, jsem se slyšela poprvé – skoro před 60 lety. Někde na prvním stupni základní školy. Takže odpusťte stařence…
Není co odpouštět – příště zase opravíte Vy mne, já se pletu (nebo chodím louží kolem mostu) často 🙂
Mne jste velmi potěšila, že otázku národních symbolů vidíte jako já, že nejsem až tak mimozemšťan.
Co se týče hudby a nejrůznějších hymnů/hymen (platí pro oboje, jak je ta čeština krásná…), v první řadě mě zajímá motiv, melodie a provedení a až následně kontext. K němu řadím politický, citový, osobní, neosobní, reálný, nereálný, situační… A snažím se ve svém soukromém hodnocení, pohybovat se někde po zlaté střední cestě. Zcela zatracovat vztah lidí k státním symbolům, atributům, v hudbě je stejně špatné, jako upřednostňovat je za každou cenu. Do dneška nepochopím, proč bych měla vynechávat hudbu ruských autorů jenom proto, že jsou ruští. Totéž platí pro příslušnost podle všech zemí světa. Právo na důstojný poslech má jak naše krásná hymna Kde domů můj, tak francouzská, ruská, americká, anebo třeba maorská. Mělo by se při nich tiše a důstojně stát, protože si je celý národ vyvolil jako symbol své země a svého lidu. Hudba je umění, které nepotřebuje překladatele, vysvětlovače ani prostředníky. Stačí k tomu naslouchat a bonusem je krásný hlas, anebo umět hrát na jakýkoliv nástroj. Sdělenou melodii pochopí všichni na celém světě, aniž by potřebovali ideologický, či jiný výklad. A pokud nepochopí, pak jsou to oni, kdo přicházejí o zážitek. Bohužel existují skladby, které mohou být i symbolem násilí a útlaku, ale takové si poslouchač většinou sám nevybírá, či většinou rovnou odmítá. Vždy ale je to svobodná volba posluchače, která by neměla být ostrakizována.
Tymákovane, Vy nejste mimozemšťan, tím jsem totiž já. 😸
Symboly čehokoliv, národnost nevyjímaje, mě totiž nechávají chladným. Příliš se na ně lidé spoléhají a upínají a mnohokrát naprosto mylně. Poslední dobou, snad třicel let nebo i déle se stavějí do popředí místo myšlenek a činů. Křížek jako symbol křesťanství nosí na krku i kovaní ateisté, když člvěk zvedne ruku k pozdravu typu „Ave Cesar!“ je nebezpečný, protože to hned někdo vyfotí a nazve „hajlováním“, písmeno „Z“, které náhodou vznikne na obloženém chlebíčku je považováno za podporu Putina atd., atp. Židovská hvězda na chodníku? Proč?!
Naše hymna, nyní zkrácená, mě dojala za celý život dvakrát. Jednou, když ji dost falešně zahrála amatérská havířská kapela při zavírání dolu Staříč, kdy měli lesklé oči všichni havíři, kteří tam předtím celý život fárali a pak 21. srpna 1968, když ji vysílal rozhlas na Vinohradské v domnění, že je za pár chvil obsadí sovětstí okupanti. Poslouchali jsme ji z tranzistoráku na učebně radiolokace, ale tam brečeli i „furťáci“, padesátiletí důstojníci ČSLA, kteří nás měli vyučovat.
Ano, je slušné se při hymně postavit a nežvanit. Při jakékoliv hymně!
Ale nechtějte po mě víc.
I když – mám plné pochopení pro ruské sportovce, kteří ruskou hymnu nesměli několik let slyšet i když všechno vyhráli a když ji v poslední době (letošní paraolympiáda) konečně uslyšeli, tekly všem slzy jak malým holkám. Nebo když na koncertě zazní píseň „Svatá válka“ a několikatisícové hlediště se postaví, stojí, hledí na sólistku a tekou jim slzy. Všem! To je tedy síla!
===
Možná je to tím, že jsem dvakrát čtvrtinový Polák, čtvrtinový Němec a čtvrtinový Slezan. Které symboly mě mají oslovit? Polské? Německé nebo snad české? Mám“české školy“, jak se u nás v té příšerné míchanici národů v Ostravě říká, žiji tady, mluvím česky – jsem tedy Čech.
Na konec Zuzana Navarová.
@Kocour, @Tymákovan
—
Jsem rád, že vaše někdejší nedorozumění zůstala za vámi někde hluboko v propadlišti dějin.
Pěkné Velikonoce všem!
@Kocour
Symboly? Nihil noví sub sole:
„…ó zmatku, což jsme ještě nedostihli tvého vrcholu? To, co všichni uctívají, nelze prý beztrestně nechávat stranou!“
Tento povzdech je připisován Starému mistru v době cca půl tisíciletí před začátkem našeho letopočtu (Dao De Jing, kap. 20).
(Plivni stokrát do moře, ono se nezmění, dodal k tomu jeden ve srovnání se Starým Mistrem náš současník)
Když občas přijdu na nápad, ať jde ten nenávistný svět klidně do (džu!), tak si najdu tuhle písničku. A přejde mě to.
Ad Zuzanka Navarová: když jsem si to jméno přečetl, slyším tolik jejích písní!
Teď mi zrovna (v hlavě) hraje Pozdě na večeři.
Já chodil do kina nejčastěji z povinnosti (Dny zrady, Hořící sníh, Osvobození, A pozdravuji vlaštovky…). Dobrovolně jsem byl 2x (z hecu – Vetřelec a na vojáka Čonkina). Poslední kino bylo ve 2010. Před vánoci jsem s časovým předstihem objednal místa uprostřed kina pro 5ks vnuků (kteří k nám měli přijet), abychom měli náležitý požitek. Pohádka se jmenovala Legenda o sovích strážcích. V kině jsme byli sami a dodnes se mi smějí. Kino mě v životě minulo. Raději hledím na obzory.
Nás vzali brzy po nástupu na automobilní průmyslovku, to nám bylo patnáct let, povinně do panoramatického kina Eden na film Grand Prix. Byl úžasný!
Grand Prix pamatuji, také v Edenu, neskutečný zážitek, film byl opravdu v panoramatu skvělý. Nedávno jsem si ho stáhl a líbil se mi i na malém monitoru počítače.
Ano, onehdy jsem si ho také pustil, proto jsem si možná vzpomněl i na ten Eden před 57 lety.
Pro neposlušné děti platí varování, které jsem dnes viděl ve finské sauně v Komorní Lhotce:
https://postimg.cc/xJvgNgym
Tužka napíše,….pane Ládíku,….ta cedule je úžasná. Možná by stálo za to, vypátrat něco z její historie.
Pobavil jste,….díky, Tužka.
„Honza je dnes úspěšný fyzioterapeut a na dracích už nelétá – ovšem před pár lety, za první peníze, které vydělal, mi koupil Immaneula Kanta „Kritiku čistého rozumu“ – kdo ví, kde se vznáší. Martin se připravuje krotit jaderného draka jako operátor jaderného bloku v Temelíně a nejmladší Ondra se chystá pronásledovat zločince jako kriminalista.“
No vidíte, Godote, i popkornová kultura se dá přežít a vnoučata se dala nerušeně na životní dráhu danou jejich přirozeností.
Jistě, popkornová kultura, to máte pravdu.
Ale dlouhodobě a vytrvale narušovaná vlivem rodičů a snad i prarodičů. Něco jako význam práce na polidštění člověka.
🙂