by „Kdo nemá co říct, ať to řekne srozumitelně.“
(Karl Kraus)
Eristika je dávný způsob vedení dialogu. Dovednost vést slovní spor za jakoukoli cenu. Pravdivost i správnost argumentů je druhotná. V českém prostředí se eristika praktikuje některými veřejnými činiteli – politiky od počátku 90. let 20. století. Výstřednější politici infikovali chytlavé žurnalisty a zároveň i část občanstva natolik, že se ve veřejném komunikačním prostoru velmi často odehrává agresivní způsob debaty. Konzumujeme-li nevýběrově mnoho slovních projevů, jsme jimi zahlcováni a přesycení. Negativně spolupůsobí zrychlování komunikace, což vede ke zkratkovitosti a povrchnosti. Nestíháme informace klidně vstřebávat, rozumět jim, abychom pak k tématu mohli věcně diskutovat. Technika předbíhá vývoj lidských bytostí.
Nejčastějším způsobem ovlivněným dostupnými komunikačními vehikly je diskusní štěkot; na internetové ulici štěkají psi na pocestné, které nepoznávají.
Základní způsoby vedení diskuse jsou dva: a) ad rem (k věci); b) ad hominem (k člověku). Letitá praxe diskusí v masmédiích dokumentuje, že rozpravy o tématu, věcné diskuse bývají zastíněny zlozvyky diskutování ad personam, k osobě a k člověku. Nejen v předvolebním období lze finty, fauly i triky eristické dialektiky dobře sledovat v praxi.
Řecké slovo eristikos = svárlivý.
Filosof Schopenhauer uvádí celkem 37 klamů eristiky; vybral jsem jich třináct.
Příklady záludností v eristické dialektice:
- Opuštění tématu diskuse a útok na osobu. Zpochybnění inteligence a kompetence oponenta. Cílem je zasáhnout citlivé místo – ješitnost osoby. Známé starší výroky Václava Klause v TV diskusích: „A vy jste kdo? Vaše jméno mi nic neříká.“ Nemá-li oponent jméno, je nikdo.
- Tón nadřazenosti, kategorizace lidí a jejich hanlivé cejchování.
- Vyprovokovat oponenta ke zlosti; opakování a zesilování tlaku na něj.
- Úskok stranou a posmívání se čemukoliv; zlehčování odpovědí.
- Silácké výroky a nepřiměřená slovní nadsázka.
- Překrucování slov oponenta k významovému opaku, až k absurditě.
- Protiotázky místo odpovědí na přímé otázky.
- Vnucování ideologické optiky klamavým dělítkem: pravice – levice; dnes existují rozdílnosti jiné: boj mezi pokrokářskými globalčiky a národními konzervativci, anebo souboj mezi vzděláním a agit-propem (zkratka sousloví agitující propaganda; vzniklo v sovětském Rusku ve 20. letech a přeneslo se i do ČSR. Prvotním médiem agitace byla řeč, nejlépe divadlo; výchozím médiem propagandy byl tisk; obojí se užívalo k mobilizaci veřejného mínění).
- Účelové manipulace s fakty; dominance kvantity (upravovaná statistika a zprůměrovávání). Kvalita je argumentačně neatraktivní. Pro vyměřování přímosti či rovností se účelově používá křivítko, lidově „kurvítko“ – výsledkem jsou výkruty.
- Předčasné zobecňování, místo setrvávání u konkrétního příkladu.
- Rétorické poskoky a úskoky od tématu, které znenadání nevyhovuje.
- Vyvolávání chaosu v otázkách, aby byl soupeř dezorientován.
- Chrastí slov, v nich zaniká jádro diskutovaného problému.
Náhled do historie k řeči, hovorům i komentářům
Před více než dvěma tisíci roky k tématu v Číně promlouval legendární myslitel Konfucius. Na otázku – Kdyby kníže z Wej čekal, že přijdeš a budeš mu spravovat jeho zemi, jaké by bylo tvoje první opatření? Pravil Mistr: Jistě by to byla oprava řeči. Na námitku, že to s věcí nemá nic společného; proč má být řeč opravována, Mistr řekl: Je-li řeč nesprávná, pak se to, co se říká, neshoduje s tím, co je míněno; a neshoduje-li se to, co je řečeno s tím, co je míněno, nemůže být provedeno to, co má být vykonáno. Nemůže-li být provedeno to, co má být vykonáno, pak nebudou obřady ani hudba vzkvétat…
Ve starověkém Řecku býval mágem řeči Gorgiás z Leontín. Jeden z řeckých sofistů první generace učitelů rétoriky známý z Platónových dialogů. Sofisté netvořili školu a někteří ve svých poněkud manipulativních řečech zakládali eristickou dialektiku.
Karl Kraus, rakouský spisovatel narozený v Čechách, si ve svých úvahách a aforismech všímal proměňování novodobého úpadku řeči skrze žurnalismus a fráze. Potíral zkorumpovaný i korumpující tisk své doby, jenž ohlupoval soudnost čtenářů první třetiny 20. století. Krausův satirický šleh – esej „Zánik světa skrze černou magii,“ (černá magie = tiskařská čerň novin) v citaci předpovídá obskurnost budoucího tisku: Příšerná podvázanost fantazie ornamentací duchovních nočníků přivodila tady naprosté zhnojení, jaké evropskou kulturu teprve čeká. Noviny hubí veškerou obrazivost… jsou nekalá konkurence, která se vloupává k sousedovi a proti zákaznictvu používá násilí (aktuálně česká TV).
Filosofa Jana Patočky žák, Petr Rezek, v r. 1991 zveřejnil své statě z poloviny 80. let 20. století v útlém spisku Filosofie a politika kýče. Rezkovy analýzy jsou nejen dobovým svědectvím demaskujícím myšlení a vyjadřování českého disentu; ten ve svém elitářství černobíle rozlišoval hodné disidenty žijící ve své pravdě a pod nimi šedivá masa lidí z paneláků žijící své unavené životy ve lži. Množina disidentů se nad společností cítila nadřazena. Rezek, sám disident, analyzoval psané i řečové projevy disidentů, zaměřil se na jejich nevěcnost a nalézal kýčovitost. Znamenalo to, že protagonisté se neobraceli k věci, myšlence, ale mimo ni. V takovém případě věc byla myšlená jako druhotná, prvotní bylo dojetí z vlastní reprezentace. Estetik Tomáš Kulka v eseji napsal: Kýč zákonitě vše zjednodušuje, zjednoznačňuje, banalizuje, ve svých důsledcích ohlupuje. V době, kdy je politika infuzně napojena na média masové komunikace, se stává kýč též nedílnou součástí politiky. V sociologické kategorii se dle Kulky jako exkluzivní typ objevuje uál – intelektuál bez intelektu (intelekt-uál).
Po 36 letech zrcadlení eristických klamů a Rezkových kritik k politice kýče vystoupil 15. 4. 2026 hradní loutkovodič protoKolář ve zbastleném rozhovoru:
Kolář: Aby tady pak nějaký trollík, zamindrákovaný, zamrzlý…
Bastlová: Petr Macinka, myslíte?
Kolář: Kdo to je?
Hradní protokolář Kolář upadl do sebevědomí. V onom rozhovoru byl nevěcný a sebedojetím naplnil jednu z podmínek politikářské kýčifikace.
Samolibá moralistní a tzv. hodnotová debatní kladiva rozbíjejí a také zatloukají vše, co ohrožuje jejich jedině možné pokrokářské ideologie (nevidí okolo sebe nic jiného než jen hřebíky). Chtít mluvit s lidmi, s nimiž nelze mluvit (protože nechtějí slyšet), znamená promarnit slova (Konfucius).
Literární prameny:
Konfucius: Rozpravy. Hovory a komentáře. MF 1995, 2. vydání; překlad Vincenc Lesný a Jaroslav Průšek.
Karl Kraus: Soudím živé i mrtvé. Odeon 1990; 3. vydání, překlad Aloys Skoumal.
Zdeněk Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Pavel Mervart 2020
Tomáš Kulka: Etika, estetika a politika; Interview o kýči, in Revue Labyrint 2000/ 7-8.
Petr Rezek: Filosofie a politika kýče. Oikomenh 1991.
Arthur Schopenhauer: Eristická dialektika. Praha 1991. Nakladatelství en; překlad Ivana Laňová
Perex – detail obrazu Hlava Medusy malíře Caravaggia
Závěrečná ilustrace: Vladimír Jiránek
Volně spojitý blog Bublifuky mediokracie
Moc pěkné. A trefné, zejména ti „uálové“, to je inspirativní 😀
To jste mi kápnul do noty, pane Hosmane. Zdravím.
Já mám celý fascikl argumentačních faulů a konverzačních podrazů. 🙂
Zítra k tomu něco doplním do diskuse, protože tohle je velmi podnětné. Dnes už nemám sil (vysvětlím).
Jsem zvědav, s čím přijdeš 🙂
Shledávám s překvapením, že neexistuje termín opačný.
AI mi opak eristiky jen opisuje: „Debata v dobré víře: Tento přístup klade důraz na vzájemnou spolupráci, při níž se účastníci zavazují vyslechnout názory druhých, upřímně se je snažit pochopit a klást objasňující otázky sokratovským způsobem. Odlišuje se od „eristických“ debat či „soubojů ega“ tím, že se zaměřuje spíše na nalezení nových způsobů uvažování než na „vítězství“. „
Já myslím, že protikladem eristiky, debaty svárlivé, mohla by být debata vlídná. Debata vlídně vedená ovšem nejspíš žádný specifický termín mít nebude, protože (domnívám se) taková by debata jako taková snad vždy měla být. – Podobný vztah je třeba mezi pojmy elektrické křeslo a křeslo: pojem křeslo sám o sobě předpokládá poklidné posezení a pohodlí; teprve posun od těchto apriorních vlastností vyvolá potřebu nějakého specifického přívlastku.
S pojmem „debata“ se to má asi podobně.
On pojem debata sám o sobě zahrnuje nevlídnost. Aspoň tedy v anglicky-mluvících zemích. Studenti mají debatní kluby, kde je učí vyhrávat, ne se dopracovat pravdy. Mají na to i olympiády.
Je to něco jako advokacie. I když víte, že váš klient tutově tu babičku zamordoval, je vaší povinností ho bránit co nejefektivněji jako nevinného.
No jo; když se podívám do slovníku (Seznam) na překlad slova „debata“ do angličtiny, pak:
– o čem (veřejná) debate on sth
– (diskuse) discussion
– (ostrá) argument, disputation
– (rokování) deliberations
Tak o jaké variantě debaty si povídáme?
Já sám český termín „debata“ vnímám jako spíše neutrální rozhovor dvou, ale i více účastníků. Nevlídnost v tom a priori necítím.
Hm. AI říká:
„Debata je formální soutěž v argumentaci, při které se dva týmy (afirmace a negace) snaží obhájit nebo vyvrátit předem zadanou kontroverzní tezi podle přesně definovaných pravidel.
Cíl a princip: Jde o organizovanou výměnu názorů, jejímž cílem je rozvíjet kritické myšlení, logické uvažování a schopnost věcné argumentace. Účastníci nebrání své osobní přesvědčení, ale vylosovanou pozici (souhlas nebo nesouhlas s tématem).
Průběh: Debatu vede moderátor a hodnotí ji nestranní rozhodčí, kteří po skončení vydají verdikt o vítězi na základě kvality argumentů, stylu a strategie, nikoliv osobního názoru na téma.
Rozdíl oproti jiným pojmům: Na rozdíl od diskuse (která je volnější a méně rétorická) nebo polemiky (která je konfliktní a snaží se vyvrátit názor soupeře), je debata strukturální argumentační duel s důrazem na respekt a naslouchání.“
„s důrazem na respekt a naslouchání“? Ani tak moc ne. Respekt pro pravidla hry, to jo.
Aha (wiki):
Debatování má svůj původ v anglosaských zemích, ale díky podpoře nadace Open Society Fund George Sorose se rozšířilo do celého světa včetně zemí bývalého socialistického bloku.
Aha. Takže nebýt Sorose a jeho peněz, neuměli bychom debatovat.
Vevčo, prokristapána, co to sem dáváte?!
Včera jsme slezli ze stromů, že jo.
Chválím zdejší věcnou rozpravu k tématu. Těší mne hledání odpovídajících pojmů/přesnějších slov označujících lidskou komunikaci, tj. spojování (z latinského communicatio = spojení).
Jeden čas byl v Čechách v akademické sféře velmi oblíbený pojem diskurs, což souviselo s větším výskytem publikací francouzského autora Michela Foucalta, postmoderního filosofa. Diskurs obecně znamená rozhovor, vyprávění, diskusi, rozpravu…
Alef v reakci na Vevču, cituji: „Já myslím, že protikladem eristiky, debaty svárlivé, mohla by být debata vlídná. Debata vlídně vedená ovšem nejspíš žádný specifický termín mít nebude, protože (domnívám se) taková by debata jako taková snad vždy měla být.“ Zásah! Podle typu existuje nenásilná komunikace, anglicky Non–violent communication (NVC), též zvaná soucitná; může být vlídná, jak v citaci zmíněno. Detailní výklad najdete ve wiki Nenásilná komunikace .
Ja jsem pred casem prosla kurzem Nenasilne komunikace. To bylo v dobach, nez se americti levicaci zblaznili a propadli wokismu. Oni to propagovali. Potom se na to ovsem vykaslali a ted jedou podle vzoru „ja jsem nikdy nevidel ad hominem, ktere se mi nelibilo.“
Zakladem Nenasilne komunikace je empaticke naslouchani. Neni to vubec snadne.
Hledala jsem, jak by se mohla „vlidna komunikace“ jmenovat, skrze nejake recke slovo. Ale nenasla jsem nic, co by se hodilo. „Eugenika“ je uz zabrana jinymi. Stari Rekove meli bohyni svaru, ale bohyni vlidnosti ne. Skoda. Treba by byla historie jina, kdyby byli uctivali Vlidnost. 🙂
Ja navrhuju slovo „euristika“ pro nauku o vlidne diskuzi. Co myslite?
Pardon, zapomněla jsem přidat diakritiku.
Vevčo, euristika radši ne. Na hony to páchne EURem a EURopskou unií.
Haha. No jo. Anti-eristika?
Přiznávám, že termín „eristika“ jsem v životě neslyšel (až teď) a musel jsem se na jeho význam podívat do slovníku.
S překvapením jsem konstatoval, že něco jako eristiku jsem léta používal ve své práci.
A pak jsem si to celé smazal, tak to popíšu snad zítra.
Pardon.
To nevadí. Na druhý pokus to bude ještě lepší.
První slovo platí,….
Ja to taky slyším poprvé. Oceňuju.
Tužka napíše,….četla jsem si,….díky,…,a co pojem ,……rozprava,….
Setkala jsem se s ním ve starých učebnicích matematiky,….taky v díle J. A. Komenského.
Tužka.
Místo debaty bych preferoval rozhovor. Rozvíjející se hovor, ne striktně k 1 tématu.
Pane Hosmane, díky za podněty (jako vždy).
Jak aktuální téma Zdeňku, děkuji velmi za to, že jsi ho otevřel. Souvislosti s tím se mi moc líbí jedno z Regulí života křesťanského každodenní Jana Ámose Komenského, které stanovil pro dny v pořadí 12. v měsíci – cituji: „A nezačinej nic ani nemluv, leč prohlédneš, načí to vyjíti můž a kudy.“.
Poslední roky se tím ze všech sil snažím řídit a mám problémy, protože jsem to, čemu se říká upovídaná ženská a často se neovládnu, a říkám věci které možná okolí ani nezajímají. Je to smutné ale snažím se…
Příkladem nekonfliktní diskuze (tenkrát se říkalo disputace), a přesto účinné, by mohl být myslím Petr Chelčický. Způsob, jakým uplatnil své názory v disputaci o dvou proudech husitství ve své době rozhodně nebyl agresivní, a přesto velice účinně zapůsobil na mnoho významných osobností té doby. Obstál se ctí dokonce i v prověrce časem do dnešních dnů.
Příkladem nekonfliktní, vlídné debaty, diskuse může být třeba právě tento distanční rozhovor, který spolu (všichni zde) vedeme.
🙂
Ke zdejším úvahám o způsobech/možnostech vedení diskusí přihazuji názor Václava Bělohradského z rozhovoru r. 1985) řekl: „Korupce lidského myšlení je především korupcí přirozené řeči. Řeč je dnes vtěsnána do tří forem – 1. Manuál, příručka, katalog; dnes je jím i computer (nedávno by to byly foltýnovské komunikační karty) – můžete si nalistovat předem formulovanou „správnou“ odpověď v manuálu. Dodávám – manuálem je pro lepšolidi dnes ČT, ČRo… 2. Slogan, heslo (předvolební agitace SPOLU – Je čas stát na SPRÁVNÉ straně!). 3. Apologie neboli úspěšná obrana vlastních stanovisek. Přirozená řeč je stále více vstřebávána těmito třemi formami.
Bělohradský pokračuje: „Korupce řeči je v tom, že vše je připraveno předem. I otázky jsou zaškatulkované v odpovědích. Skutečný dialog je možný jen tehdy, když se v něm vynoří něco, co nikdo z jeho účastníků předem neznal a co by tu nemohlo být bez dialogu.“
Bělohradský navrhuje: „Zamysleme se nad slovem hypokrisie, které dnes znamená „přetvářku“ (původně v řecké tradici část rétorické přípravy). Co je předem připravený přednes, nemůže prý být pravdivé, je to přetvářka. Pravda bývá tam, kde je člověk vystaven riziku, že se v řeči vynoří hledisko, které nikdo nezná, nikdo si ho nebyl vědom.“
„Pravda bývá tam, kde je člověk vystaven riziku, že se v řeči vynoří hledisko, které nikdo nezná, nikdo si ho nebyl vědom.““
Ano. Proto se tolik dnesni vymeny nazoru zda byt tak choreografovane, mrtve. Lidi vykrikuji hesla a formule…
Mám pocit, že je to jakási hra, domluvená deklamace, proto, že nemají vlastních myšlenek.
V davnych disputacich slo o pravdu, vidte?
Kde je mozno videt tu disputaci Chelcickeho?
https://obchod.hiu.cas.cz/shop/edice/petr-chelcicky-siet-viery#:~:text=V%C4%9Bdeck%C3%A1%20a%20dosud%20nej%C3%BApln%C4%9Bj%C5%A1%C3%AD%20edice%20vrcholn%C3%A9ho%20d%C3%ADla,a%20jednoho%20z%20nejpozoruhodn%C4%9Bj%C5%A1%C3%ADch%20spis%C5%AF%20%C4%8Desk%C3%A9%20reformace.
Tady ještě neexistoval knihtisk, forma diskuze byla velice zdlouhavá a obtížná. Byly to listy,, které putovaly skrytě celou zemí a mnohdy se jeho odkazy šířily přes půl Evropy, a za jakýkoli nesouhlas s mocnými (panstvem i církví) se krutě trestalo. Petr Chelčický musel být velice odvážný člověk, opatrný ve vyjadřování. Jeho dochované dílo je všechno v češtině tehdejší doby. Jak vidět, jeho dílo se tiskne ještě dnes. Škoda, že o něm víme tak málo. Nejsem odborník na jeho dílo, ale jsem jeho velký obdivovatel.
Tak na druhý pokus.
Tímhle jsem onehdy začal:
Přiznávám, že termín „eristika“ jsem v životě neslyšel (až teď) a musel jsem se na jeho význam podívat do slovníku.
S překvapením jsem konstatoval, že něco jako eristiku jsem léta používal ve své práci.
A pak jsem si to celé smazal, tak to popíšu snad zítra.
Pardon.
Snad to tu ještě bude někdo číst.
K té zmíněné metodě patřilo vykolejit novinář, který se zajímal o věci či kladl otázky, na něž se mi nechtělo odpovídat. Volil jsem k tomu dlouhá zamotaná souvětí, u nichž by následný rozbor sice prokázal, že je to páté přes deváté, ale k odvedení pozornosti na úvod to docela stačilo.
Často jsem volil porovnávání s minulostí, zejména z historie svých klientů, především v časech plzeňské Škodovky, jejíž dějiny byly velmi bohaté a dotyčný novinář je dost dobře nemohl znát. Tak něco ve stylu „…už staří Římané…“. S touto minulostí jsem tedy mohl libovolně manipulovat, zřídka si bohapustě vymýšlet.
Modelovým případem budiž zahájení tiskové konference k začátku Dnů Íránské kultury (hle jak nyní aktuální!) v roce 1996, které z čistě obchodních důvodů pořádala Škodovka spolu s íránským Ministerstvem kultury a jejich pražskou ambasádou. Přítomen byl i mladičký Jindřich Šídlo v barvách Respektu, který byl svou nenávistí k Íránu pověstný (Respekt i Šídlo).
Když jsem vítal novináře, mnohé jmenovitě, nevynechal jsem ani pana Šídla, vypadalo to asi takto:
„Vítám také, a to zejména, pana Šídla z Respektu, který tu ale možná ztrácí čas, protože, nepochybuji, má už svůj článek napsaný. Je zbytečné, aby se zatěžoval znalostí vztahů Škody Plzeň s Íránem od začátku tohoto století…. (a následoval úctyhodný seznam škodováckých aktivit z té doby). Ani samotnou íránskou kulturou netřeba se obtěžovat (a opět příklady uměleckých děl a jejich překladů do češtiny), stačí pevný politický postoj.
V obdobných příkladech platila nejlépe taktika „Ptej se na co chceš, já na co chci odpovím“, novinář ale musel být zahlcen údaji čísly a fakty, ale o něčem úplně jiném.
Třeba však připomenout, že tohle byly výjimky, většinou probíhala komunikace spíše na přátelské bázi, často u oběda/večeře nebo alespoň u kávy a panáka.
Takže pokud to nebyla čistokrevná eristika, tak alespoň něco na ten způsob.
P.S.: Ta smazaná verze byla lepší, na druhý pokus už nemám ten drajv.
Moc zajímavé vzpomínky, Godote! Já bych řekla, že ty první příklady jsou eristika, ale ten poslední je pouze sarkazmus. Možná pan Hosman to bude vidět jinak.
Já vidím holý sarkazmus jako sice metoda nevlídná, ale otevřeně nevlídná. Ta eristika se mi zdá jako manipulativní podrazy, které se tváří celkem (povrchně) vlídné, ale ničí. jako jed ve sladkém víně. Ale je možné, že jenom považuju sarkazmus za legitimní argument, a neměla bych.
Víte, ono na každou přínosnou diskusi musejí být dva. Takže pokud jste měl proti sobě lidi, válcující vše svou ideologií bez ohledu na vstupy, takže rozumná diskuse s nimi nešla, holt bylo třeba změnit nástroje. Pokud na Vás lupič vytáhne pistoli, nebudete mu přednášet o morálce, ale vytáhnete ji také a uděláte vše možné, abyste byl se zbraní lepší.
Cili eristika ma svoje misto…
A co na to Šídlo?
Já budu hádat: v porovnání s ním i kůň měl kulatou hlavu 😀 😀 😀
Moc pěkné!
Byl mladý a nezkušený, takže v tomto případě dal celkem pokoj. Ale jen dočasně.
A kdo mu ta jeho moudra vtloukl do hlavy? Že by sám?
Když člověk delší dobu žije mezi… třeba homosexuály, převezme od nich nejen slovník, ale někdy i pohledy na okolní svět ačkoliv je hetérák jak bič.