by Pro osamělého podivína na vrcholu hory a se skulpturou stvořenou podhorským samotářem.
Osamělost a samota
V epoše komunikační hojnosti globalizované společnosti, v konzumaci přebytku informací, je dílčím jevem odloučenost lidí. Lidské bytosti jsou epochálně zasíťované, informačně zahlcené a propagandisticky ohlušované. Technika překonala mnohé vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost (Martin Heidegger). Citace odkazuje k hledisku topologického prostoru (blízkost, uspořádání, obklopení, kontinuita…) jakožto duševnímu rámci života.
Podle zprávy Českého statistického úřadu v roce 2023 je téměř 40% českých domácností obydleno jednou osobou. Statistické kvantum nerozlišuje kvalitu života. Osamělost jedinců je víceméně subjektivně prožívaný stav. Vedle toho je samota často svobodným rozhodnutím. Obě situace – osamělost i samota jsou si blízké, ale nejsou totožné. Jsou příbuzné, ale i rozdílné; obdobně se interpretují pocity a emoce, tj. rozlišení na subjektivní a objektivní stav (dle reference neurovědce Antonia Damasia, in: Hledání Spinozy. Radost, strast a citový mozek, 2004).
Existenciální vakuum a kolektivní neuróza
Po civilizačních katastrofách je obecněji rozšířeným jevem 20. století existenciální vakuum (pocit prázdnoty), jež se v současnosti projevuje kolektivní neurózou. Existenciální vakuum vzniká z životní bezradnosti člověka, z nedostatku „vůle ke smyslu,“ z nedostatku životního obsahu (Viktor Emanuel Frankl: Logoterapie). Neurotičnost společnosti je projevem vnitřního konfliktu, nakolik se přizpůsobíme kolektivitě, anebo preferujeme individuální cíl. Klíčovou otázkou je, jak a čím existenciální vakuum naplnit? Spojitým projevem společností nadbytku je konzumace: jídlo, sex, drogy, zábava, inu slasti; reklamy vnucují faleš kultu věčného mládí, což ústí do tristních podob infantilizace dospělých a kvazi-naplněnosti nároků. Jedním z omylů duševní hygieny je, že člověk potřebuje dosáhnout homeostazi, tj. stav bez napětí; je to touha iluzorní. Nezávisle na sobě připomínají, V. E. Frankl pojmem „noodynamika“ (duchovní dynamika v poli napětí, kde jeden pól reprezentuje smysl, který má být naplněn, a druhým pólem je člověk, jenž jej má naplnit) a A. Damasio pojmem „homeodynamismus,“ nutnost plodného napětí lidské existence a tvořivé řešení.
Potenciál samoty
Samota je pěkná, žije-li člověk sám se sebou v míru a má-li co dělat (Johann Wolfgang von Goethe). Věta je trefná otevřeností k praktickému ověřování. Osamělost je příležitostí k pobývání jedince se sebou samým. Je možností k prohloubenému vnímání fyziologických i psychických procesů. Je to výzva k odblokování lidských stereotypů chování a jednání. Východiskem je meditace a kontemplace. Meditace je přirozený nástroj ke zvládání civilizačních stresů. Samota je zklidnění, sebeprožívání a motivace k sebeobnovování. Toto je kulturní zkušenost, již mají bez rozdílu náboženských vyznání osobití jedinci Východu i Západu – jogíni, mnichové… Samotu lze zmírňovat kulturními aktivitami, jako jsou, např. biblioterapie, muzikoterapie, dramaterapie a jiné. U umělců i vynálezců v různých oborech je dokumentováno, že samota je pobídkou k tvůrčí práci. Existují autorské introspekce vyjádřené slovy, jsou známy artefakty – viditelné „plody samoty“ – vznikající v klauzuře.
Před půlstoletím v trojím nestejném podání psal Bohumil Hrabal text Příliš hlučná samota. Sdělil, jak v kloakách hlavního města Prahy válčily klany krys a potkanů o to, kdo bude mít moc a vládu nad fekáliemi v kanálech; psal, jak ve sklepeních pracovali svržení andělé, kteří prohráli svou bitvu, kterou vlastně nevedli. Dělník jménem Hanťa pětatřicet roků presuje knihy a reprodukce mistrů malířství do balíků ideologicky vytříděného, jakož i vytříbeného „odpadu.“ Když tvůrce Hrabal osamocen psal, jeho vnitřní obrazy spontánně proudily do psacího stroje a on se pak do vrstvy naklepaných lejster bál podívat. K zotavení navštěvoval hlučné samoty, totiž hostince, ideálně ty, kde ho nikdo neznal…
Dřevěná skulptura
Odložené odřezky smrkového dřeva ze stavby domu jsem místo jejich spálení v kotli slepil do bloku. Pak se čtyřmi promyšlenými řezy ustavila skulptura. Povrch materiálu měl vápenné skvrny, jež jsem pro vyjádření celku překryl kolorováním v typické symbolice rodiny modrých barev.
Zobrazená skulptura „Kvadrát samoty“ může dle vhledu i citlivosti vnímatelů v řetězci asociací zobrazovat rozmanité obsahy, například deformovaný rám okna; kvaternitu (čtvernost) jakožto archetyp – předpoklad celistvosti a univerzality; čtyři světové strany, čtyři psychické funkce (vnímání, myšlení, cítění, intuice); plnost i prázdnotu, prostorovost… A když materializovaný „kvadrát samoty“ obkroužíte tělesným pohybem s dotykem, což je podstatou uchopení plastičnosti, průběžně se vám ve vnímání forma proměňuje: z plošného čtverce se stává trojrozměrný kubus, trapezoid i jiné nejmenované podoby… (klepnutím na fotky je zvětšíte v plném rozlišení).
Můj technikou poznamenaný mozek nedokáže transponovat dřevěný výrobek do samoty a zatím marně se snaží pochopit kvadrát samoty. I když mám vůli to mozku umožnit, má na to čas a klid. O samotě a osamění by se dalo povídat docela dlouho a jistě zajímavě, ale na kvadrát samoty budu potřebovat nápovědu, zatím nezabírám. Možná proto, že jsem exot a chybí mi některé součásti normálu.
To by mohlo být tím, že nejste osamělý podivín na vrcholu hory.
Zdeněk píše, že to jsou jen tak nějaké dva slepené hranoly, kdysi pocákané vápnem – ale to se jen tak zdá na první pohled.
Ve skutečnosti jde o okno, kterým lze nahlédnout do pavilonu nesmrtelných.
No jo no., text mě tak zaujal, že jsem na konci zapomněl na jeho první větu. Nechal jsem se unést, nebylo to pro mě.
Samota a osamělost.
Dva póly.
No, samota na kvadrát…
Já v tom vidím něco jiného.
To je kapesní cestovní červí díra na mezigalaktická cestování.
Vyrobena je ve stavu ,,uzamčená“
Doporučuji neodemykat.
Byla by pryč samota, osamění a asi i tvůrce samoty na kvadrát.
Kdyby bylo kvadrátem samoty osamění, co by bylo kvadrátem osamění?
Ládíku – možná žal.
Ano, to bych pochopil.
Člověk nemůže být nikdy sám. Vždycky bude alespoň sám sebou.
To je pravda, ale ne každý si toho všimne.
Sám spolu se svým až příliš autonomním mozkem.
No, to je tedy nadělení……
Sedím ve svém oblíbeném křesle (našeptávač radí: …v letovisku, ale to má ještě čas. Však i na to přijde!), cpu se mazancem, zalévám to čajem a čtu si ve Zdeňkově článku. Tolik odboček mě napadá, jedna lákavější než druhá!
Stačí vyhlédnout tím modrozeleným zalomeným oknem. Za ním je úplný kaleidoskop…
Alefe, píšeš , že při čtení Tě napadaly odbočky; že jsou nejméně dvě (jedna lákavější než druhá!).
Neváhej, zkus načrtnout tematickou odbočku. Těším se na ni.
Určitě napíšu, ale prosím o trpělivost. Udeřilo prudké jaro, investoři i stavební firmy se probrali z hibernace. Poezie okamžiku teď vypadá nějak … zkusím sem šoupnout momentku, jestli se to povede.
—
P.S.: Zdeňku, podívej se na na svůj medailon po úpravě, zda je vše tak, jak má být. Kdo ví – třeba se dočkáme zajímavých návštěv!
Jsem ráda, že tu Zdeněk předložil dvě fotografie – troufnu si typnout, že stejné polychromované skulptury, jen z jiného úhlu pohledu. A o to jde – vidím mnoho možností úhlů pohledu. Tento všemožně i téměř nemožně ukosený tvar je krásným důkazem, kolika úhly pohledů lze vidět svět. Pokud použijeme na tentýž tvar třeba duhovou paletu barev, je možností vidění okolí skoro nepřeberně. Zázračná příroda, stačí ji správně nasměrovat a každý uvidí to své. Dostávám se ta snadno až k základním sporům o pravdu – ovšem z úhlu pohledu člověka. Kolikrát už se o ni lidé hádali, a kdo všechno. A kdo všechno za ni dokonce neváhal umřít. A kdo všechno za ni neváhal jiné zabíjet. Jak podivuhodně jednoduše ukazuje toto dílo. Úplně se mi zatočila hlava nad těmi možnostmi – a to stále nezapojuji vlivy okolí a pohledy jiných, než jsou lidé. Možnost takto se vyjádřit – to umí jen člověk. „Skloň Jove tvář! Jsem Pan.“
Oprava: Dostávám se tak snadno… Omlouvám se, zlobí mě klávesnice.
Možná dlužím ještě svůj pohled na téma samoty. I já mám svůj pohled zkreslený vlastní vrozenou povahou. Jsem sama ráda. Dokonce mám občas pocit, že samotu přímo potřebuji. Pomáhá mi utřídit si denní vjemy, ale i hodnotit minulé děje z lepší perspektivy. Dostávám se pomocí samoty do dialogu sama se sebou a doufám, že se tak dobírám cesty, kterou se teprve chystám vydat. Nezaměňuji s osaměním. Osamělá jsem se cítila vlastně jen ve chvílích ztráty mých milovaných. Je to cit, který trvá tak dlouho, jak dlouho mi oni všichni chybí – bez vlivu času. Mám ho tak trošku uložený na chvíle, kdy jsem sama a chci na ně vzpomínat. Je to jediný cit, kterému opravdu nevládne čas. Ale nejde tu o samotu. Samota je kamarád – i když přísný. Ale je na ni spoleh. Nikdy mi nelže a vždycky se pak cítím klidnější, vyrovnanější, jaksi „uklizenější“. Značně pomáhá nepropásnout chvíle, kdy se mi pak v hlavě formují mé žehrovické hajky. Tu atmosféru okamžiku.
Také jsem chtěl něco k tématu samota/osamění napsat, ale vidím, že už není třeba: nosil bych dříví do lesa.
Napsala jste to i za mě.
Až dnes večer všichni snědí a pochválí moje skvělá jehněčí kolínka (se špenátem a knedlíkem), až popijí moje skvělé bordeaux (Ch. Beaumont), a až odejdou, budu docela rád zbytek večera sám (odstraňovat škody). To „rád“ ovšem s vědomím, že přijdou zase.
„…a až odejdou, budu docela rád zbytek večera sám (odstraňovat škody). To „rád“ ovšem s vědomím, že přijdou zase.“
Tohle je to podstatné, důležité.
Víc k tématu říct netřeba.
Milí čtenáři a přátelští diskutující, jakožto sám sebou v minulosti vyznamenaný pracovním řádem „Nositel dříví do lesa,“ doplňuji: Modravá skulptura je v reálu jen ve dvou pohledech (zpředu a zezadu, což je nejasné, kde je co…) nezkresleným čtvercem, tudíž nedeformovaným oknem, kukátkem, průzorem do prostoru. Jakákoli otevřená socha do svého těla v pohledu vnímatele vtahuje blízké i vzdálenější okolí; v tom je její kouzlo.
Řezbář, jako zhotovitel a zároveň první vnímatel, svůj modrý objekt kolem dokola obchází a objevuje, že se každým krokem mění vjemová perspektiva: je-li základna úzká, jeví se tíha hmoty nahoře a mám pocit vratkosti a nebezpečí pádu (viz fotografie objektu vlevo); a naopak – širší základna přirozeně evokuje stabilitu (foto objektu vpravo). Velikost trojrozměrného objektu je v reálu 50 x 50 x50 cm.
Díky zdatnému Alefovi klepnutím na obrázky kvadrátu si je můžete zvětšit a vidět zaostřené.
Ťuk… a kouzlo přišlo. 💫😊
A ještě něco pro Jiřičku:
Jak něco „úplně jiného“ může vzbudit úplně stejné emoce, že?
Ano, ty dva znám a i toto mi vedle Bachova originálu připomíná ornament na Fugu. 🙃