by Netušiv, že se řítí dějiny, odevzdal jsem v pátek 17. listopadu 1989 do rozhlasových garáží svůj služební vůz Škoda 105, SPZ ADC 81 48 a po vyřízení všech formalit a poklábosení s kolegy a kamarády v různých redakcích, nastoupil jsem na pražském Hlavním nádraží do rychlíku směr Plzeň s odjezdem 16:48, abych si užil dlouhodobě plánovanou týdenní dovolenou u své Labutě.
Vlak byl, jak to bývalo v pátek, plný cestujících. Netušil jsem ani to, že jedním z nich byl třeba můj budoucí kamarád, tehdy vedoucí ekonomického oddělení KV KSČ v Plzni Honza Křížek, jak jsme vzájemně zjistili se smíchem po letech. Později se stal auditorem a daňovým poradcem třeba pro Církevní charitu, což okomentoval slovy, že si ho asi vybrali podle jména…
Moje kulturně zaměřená Labuť nám na následující den, sobotu 18.listopadu, zajistila vstupenky na premiérové představení jakési činohry v dnes už neexistujícím Činoherním divadle. Tam nás zastihla revoluce…
Písmeno N je zčásti zakryto, a my vidíme: Vládu pro vás… – proroctví?
Býval jsem velmi dochvilný člověk, vyžadující totéž i po svém okolí. A tak když se ani deset minut po devatenácté hodině nezvedla opona, začal jsem být na tom prvním balkónu nevrlý. Labuť, znalá divadelního prostředí, mě uklidňovala, že se přihodila nějaká blbost, třeba herečce praskla podprsenka nebo tak něco, a ať zachovám klid. Za další asi tak čtvrthodinku čekání předstoupil před hlučící diváky na jeviště tehdy v Plzni velmi oblíbený mladý vysoký herec Pavel Pavlovský s tím, co že se přihodilo včera v Praze (těm zatím kusým zprávám jsme nepřikládali žádnou důležitost), a že pražská divadla v odvetě vstupují do stávky a to plzeňské že se k nim připojí. Protože jsme ale premiérové publikum, kterého si herci váží, a navíc už jsme v divadle, tak tuto premiéru ještě odehrají a pak teprve vypukne štrajk.
Kdosi v přízemí začal zpívat hymnu a Labuť konstatovala: „To je Franta Juřička…“ To byl plzeňský disident, chartista, bývalý rozhlasový režisér a Labutin kamarád, můj později také. Seděl na Borech s Havlem. Pavlovský ještě požádal publikum o další půlhodinovou pauzu a tak lidé opustili hlediště a mnozí se v čele s Labutí odebrali do kuřárny – ano, takové zařízení tehdy v divadle existovalo! Labuť se tam dala do řeči s jakousi známou a jejím partnerem, z něhož se vyklubal škodovácký matematik ing. Jurečka – budoucí náměstek ministra financí. Naše konstatování, že tyhle hysterie nemáme rádi, ho viditelně pobouřilo. Labuť totiž byla aktivní účastnicí posrpnových událostí v roce 1968, a tak už byla poučena realitou.
Představení už potom proběhlo celkem standardním způsobem a my s Labutí jsme si společný týden dovolené, bez ohledu na hnusné počasí a dějiny řádící na náměstí Republiky, také docela normálně užili. Mnozí známí, například můj bývalý rozhlasový kolega Jindra Wiendl, pracující aktuálně ve Slušovicích, se přicházeli radit „Co dělat?“.
Když jsem v pondělí 27.listopadu dorazil do své rodné pražské redakce, abych si vyzvedl vozidlo a odjel na svůj moravský pašalík, rozkládající se od Kroměříže po Hodonín, bylo už ledacos jinak, bylo zřejmé, že z tohohle mraku už pršet bude a blesk že už uhodil. V tom slavném baráku na Vinohradské vzniklo Občanské fórum, jemuž velel pohádkový režisér, desetkrát ženatý Karel Weinlich, mj. dlouholetý kamarád mojí Labutě a tudíž už i můj. Zašel jsem za ním ironicky pogratulovat k funkci, kterou okomentoval tak, že je to jen dočasné a že hlavně chce zabránit nějakým zbytečným excesům, což se mu povedlo. Mně doporučil, abych fičel na Moravu a normálně odtud podával posluchačům zpravodajství tak, jak má zpravodajství vypadat, tedy osobně nezúčastněně, a jak ho stejně dělám. Život jde dál.
Život šel skutečně dál. Karel Weinlich se vrátil ke svým pohádkám, Franta Juřička do plzeňského rozhlasu, Jindra Wiendl si založil marketingovou agenturu a Labuť naopak rozhlas opustila a vrhla se do vírů prvních s.r.o.
A tak začala nová doba, v níž svině zůstaly sviněmi – například mnozí tzv. osmašedesátníci, deroucí se do funkcí, nechápající, že žádný obrozený socialismus na obzoru není. Objevili se i mnozí reemigranti, s žádným jsem neměl dobrou zkušenost.
Slušní lidé většinou zůstali slušnými lidmi, včetně tech namátkou jmenovaných, s výjimkou onoho náměstka ministra… za ODS.
Jak jste prožili Velkou listopadovou vy?
Kdybych to měl sepsat, byla by to přinejmenším menší knížka. Jen kousíček:
Informace do Ocelového srdce republiky pronikaly se zpožděním. Telefonovalo se, ale ti , co ty telefonáty tady přijímali, byli nedůvěřiví. Nějaká pražská záležitost, STB to určitě sleduje. Teprve až z Prahy přijeli herci v čele s režisérem Janem Kačerem, který byl tentokrát u nás „uklizen“ a začali povídat, co se tam děje, tak jsme se (my v divadlech) začali hýbat. I rozhlas už občas utrousil nějakou tu informaci, kterou místní vládci hned přebili nějakým chystaným pracovním rekordem ale lidé hlavně měli strach. Vzpomínám si, jak jsme se ženou šli na demonstraci na tehdejším náměstí Lidových milic a jak jsem napřed obešel všechny boční uličky, abych zjistil , kudy by se dalo utéct, kdyby nastoupili ti s pendreky. U Tuzexu (nebudu stále psát „bývalého“, to se snad rozumí samo sebou) stály dva autobusy, uvnitř tma, okna zamlžená. Až za chvíli vyšli opatrně dva v černém si zakouřit. Tak jsem pochopil, že směrem ke kostelu sv. Václava to nepůjde, spíše naopak k evangelickému , „velkému“ kostelu, tam to vypadalo volně. Byli jsme poněkud vystrašení, doma totiž byl čtyřletý syn a neměli jsme nijak domluveno hlídání. Co by dělal, kdyby nás oba zadrželi.
Demonstrace byla skromňoučká. Pár desítek lidí, vítr honil po zemi několik vloček suchého sněhu. Byla ale zima, poskakovali jsme, abychom se zahřáli. Pak se otevřelo okno bytu nad lékárnou a Jitka Smutná, osvětlená dvěma stolními lampami přečetla manifest a zprávu našich kolegů s výzvou k divadelní stávce. Byla to jediná herečka, která hlasem, bez aparatury „utáhla“ aspoň část náměstí – a nebála se. „Bijci“ tenkrát zůstali v autobusech a my, zmrzlí jsme šli se ženou domů.
Tady musím zastavit, protože bych se rozepsal na tu knížku…
Ale aspoň vzpomenu, že jsme pak místo představení pořádali diskuzní večery, už ozvučené, kde se na začátku četly rezoluce různých pracovních kolektivů, většinou opatrně souhlasné a pak následovala volná diskuze. Dva mikrofony na dlouhých kabelech byly k dispozici v hledišti.
Protože jsme záhy zjistili, že když se někdo dostane k mikrofonu, začne mluvit a mluvit a není k zastavení, rozhodli jsme (spolu s režisérkou Lídou Engelovou, že na příspěvek budou dvě minuty, pak dám gong a řečník bude mít ještě minutu na dokončení své myšlenky. Mnozí gongu nedbali, po třech minutách jsem tedy mikrofon stáhl a najel ten druhý.
Nebudete mi, věřit ale někteří nám i té době ještě vyhrožovali KV KSČ…
Postupně se do čela protestů dostávali lidé, kteří byli v druhé fázi dění upozaděni a pak zcela vyloučeni. Z Občanského fóra i jiných tehdejších „orgánů“. Bylo zajímavé pozorovat, kdo se angažoval, kdo ne, protože měl strach a kdo se do toho „nechtěl míchat“. Ano, jak se říká „každá revoluce požírá své děti“. Jen jsem netušil, že tak brzy.
Byly i humorné okamžiky, kdy mi ekonomický ředitel striktně zakázal použít divadelní aparaturu na ozvučování demonstrací. Pak vyšel z ředitelny a na chodbě ke mně tichounce poznamenal, že doufá, že ten zákaz nedodržím. Inu, vždy je dobré se jistit na obě strany.
Těch momentů byly desítky a tak raději přestanu. Vzpomínky starého dědka stejně asi nikoho nezajímají.
Krásný pošmourný s deštíkem den všem přeji.
Možná, že se ještě podívám na naše politiky, jak si honí triko na Národní třídě a jak neoliberálové jim to kazí. Nebo taky ne.
(Doufám, že aspoň dostanou rýmu a kašel. I politici, i oponenti.)
Já si na ty události moc nepamatuju. Našim dětem (dvojčatům) byl asi rok a dost jsme se museli otáčet. Nějaké útržky bych dohromady dal, ale časově je zařadit, to asi nepůjde.
Kamarádi v těch časech jezdívali do Prahy, kde byli i „osprchováni“. Já jsem tehdy měl už známosti v Divadle Na provázku (https://www.litterator.cz/jak-jsem-potkal-divadlo/), kde odpor proti režimu tak nějak spontánně pod svá křídla vzala paní Eva Vidlařová (Trůda). Já jsem v práci erární tiskárnou na erární papír tiskl letáky a ty štosy letáků jsem nosil Trůdě. – To byla doba vcelku krátká, ale krásná, protože (aspoň tak se mi zdálo) všichni byli zajedno a zapálení pro věc, odstranit tu svěrací kazajku.
Pak to samozřejmě vzalo trochu jiné konce; zpětně si uvědomuju, že náznaky a jemné začátky těch „jiných konců“ byly občas pozorovatelné vcelku brzy po převratu.
Ale tehdy to vnímal a předjímal málokdo.
Souhlas, bylo to vidět na lidech, kteří se náhle „přidružili“.
Proto jsem nikdy nevstoupil do žádné organizace. Abych pak nemusel vystupovat.
A potom jsem jednou mluvil s Karlem Krylem. Ten mi to precizoval, i když jsem se s ním málem pohádal. Zanedlouho jsem se mu v duchu musel omluvit.
Dost dobře si ty dny pamatuju, ale nerada na ně vzpomínám – naletěla jsem, jako mnoho dalších. Došlo mi to až za několik měsíců. Přesně řečeno docházelo mi to hodně pomalu – jenže leccos najednou bylo divné, nelogické, v rozporu s oficiálně šířenou verzí a se zkušeností a zdravým úsudkem.
Dojmy byly zprvu smíšené – nejdřív údiv, pak opatrná radost kombinovaná se strachem, aby se to nezvrhlo v násilí ze strany režimu. Potom nadšení, vydrželo dlouho.
Hned 17/11 i 18/11 jsem shodou okolností byla v Praze (cestou na Hlavní nádraží a den poté zpět); v pátek 17. jsem už v okolí Národní třídy viděla obrněnce a nechápala – o průvodu jsem nevěděla a on tam ještě nedošel.
Potom už plánovaně a s radostí na Letné. Atmosféra byla úžasná.
No jo, no. Člověk se pořád učí. Je svůdné a snadné podlehnout dojmu, že PRÁVĚ TEĎ už se to obrátí. Že to dobré a (tehdy) samozřejmé zůstane, to otravné zmizí, mnohé dosud odpírané bude možné – hlavně moci vyjet za hranice a v malém podnikat.
Jak se za tu tehdejší naivitu sama před sebou stydím…
Není zač se stydět. Informace o tom, že to není tak jednoznačné docházely pomalu. A člověk je nerad bral na vědomí.
Pořád se k těm starým dobám v duchu nějak vracím. Události a souvislosti (hlavně časové) se mně míchají jedna přes druhou. Na tohle já hlavu nemám; kdybych napsal o tom, jak jsem na střední škole zápasil s dějepravou… raději ne 🙂
Ale pocity si vybavuju dobře. Tenkrát jsem měl pocit, že „něco visí ve vzduchu“, a podobný pocit mám i teď.
Tak uvidíme, jestli mě mé pocity klamou či nikoliv.
Instinkt.
Mně říká totéž.
Jakýsi zápach, který uniká z trhlin v úbočí sopky. Nevím přesně kdy, ale vím, že to bude dost brzy.
Jo.
Snad to vydrží do víkendu.
U nás na vesnici se z celého osudného dne pamatuji hlavně na večer před 17.listopadem, kdy se nad obzorem na černém nebi, kolem 20:30 večer, z čistajasna objevila stopa polární záře. Ta černá noc byla zvláštně červená, taková zarudlá. Bylo to poprvé, co jsem polární záři viděla na vlastní oči, a dokonce nad vlastním barákem. Dívala jsem se nevěřícně, jako kdyby proletělo UFO, docela mě v tu chvíli vzala úzkost. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si, jak moje babička vždycky říkala a plakala přitom, že v osmatřicátém strašně moc rostly houby, a že když hodně rostou houby (= děje se něco divného), vždycky bude válka. Až za hodně dlouho jsem si uvědomila, že zase měla pravdu. Vlastně ta bitva z hloupostí, omezeností, prospěchářstvím a chamtivostí, ta vlastně nikdy neutichne a nikdy nebude dobojována, ale nesmí se přestat. Jen je otázka kdy a s kým do ní jít. Zajímavé je srovnání s pocity 13 leté holky z 21. srpna 1968. Tehdy jsem měla opravdu strach, možná proto, že o válce se tehdy zmiňovala moje maminka, která přeci v mých očích věděla všechno, zatímco v roce 1989 mě jenom zamrazilo… Asi, že už jsem byla maminka já. 😏
Já byl skeptik od prvopočátku, jednak poučen 68, a taky poznamenaný študiem které jsem dokončoval (unikátní obor přírodovědný kombinovaný spolvědami kdy koncem 80tek se přednášelo dost volně). A na rodné vesnici to bylo dost poklidné. V duchu toho co jsem zaslechl „jdu na náměstí, ty jdi ještě na schůzi KSČ“. Spíš jsem uvažoval směrem kam to až pujde, mno , nepočítal jsem s rozvalem SSSR, a že až tak.
Ano, tak jedná pravý český Hobit. Jeden z těch dvou bude krytý. Nebo jak se říká – v neděli se v kostele sejde dost výše postavených komunistů. Ale nežalují na sebe vzájemně.
A ti vespod? Jsou rádi, že by měli v případě potřeby nějaké to „kompro“ na předsedu. Neví, že by to zapřel, stejně jako jeho spoluvěrci. Jiný level, soudruzi…
…nevědí…
My u nás v obci taky máme jednu rozvětvenější rodinu, každý je/byl někde jinde: u komunistů, u lidovců, v ODS… nikdy nevíš, kdy se ti vhodné členství může hodit.
Léta jsem si myslela, že je to špatně a trochu jsem se za to, vlastně i za ostatní, styděla. Ale když vnímám atmosféru dneska, tak ti, kteří to měli takhle zařízené několik generací už od mocnářství, byli ještě čajíček proti tomu, jak se systém může zvrhnout, když se do toho všichni opřou podle zásady: „kdo se mnou nesouhlasí, je můj nepřítel a všichni proti všem“. To pak bude kolotoč.
Taky si trochu pamatuji. Je k tomu ovšem nutný krátký předkrm.
V roce 89 jsem už 7. rokem pracoval v Potravinoprojektu, n.p., už jako vedoucí skupiny topenářů (byli jsme celkem 2, já a moje čtvrtka). Atelier měl cca 40 lidí a komunista byl jen jeden, zároveň byl náčelníkem ROH, těsně před penzí. Také druhé středisko PP bylo v Ostravě, rovněž 40 lidí. Celé to zastřešovalo ředitelství, cca 20 lidí. Tam se to komunisty jen hemžilo. Záběr byl celorepublikový, tedy i Slovensko až k Čierné nad Tisou.
Dne 16.11.1989 jsem se vracel do Ostravy ze Žampionárny Písek (parní vyvíječ) přes Prahu domů, do Ostravy. Přestup jsem bral pěšky přes Václavák, tak jsem události minul o 1 den.
V Ostravě jsme po práci dále zasedali v práci u červeného vína, až do doby, kdy si KSČ odvolala vedoucí úlohu. Pak už to vzalo rychlý spád.
Práci nám dávno nikdo nedával, sháněli jsme si ji sami. V tom byl u nás v podniku už dávno čistý kapitalismus volné soutěže, ke změně proto nedošlo. Vedoucím OF se stala předsedkyně SSM, tak to bylo jasné. Se čtvrtkou jsme se šli podívat do OF v Ostravě, osobně. Seděl tam na vysokém fleku pán, který krátce předtím dělal předsedu KSČ v Ostravském rozhlase, což byl čtvrtky exmanžel. Hotovo, karty byly otevřené. Ještě jsem stihl do Ostravského večerníku dát článek (myslím, že redaktor, se kterým jsem to vyřizoval, byl pan Siuda) o majetkových přesunech s podnikovou ředitelskou vilou (info z doslechu, žádná tvrdá fakta)… A letěl jsem z práce ještě v 1989. Lítám doteď, doletěl jsem až do důchodu, řádně vyškolen.