24. 4. 2024

Kol nidrei

W bóžnicy – Kol Nidre (1900), olej na plátně 88 x 109,5 cm, autor Wilhelm Wachtel, The Association of the Jewish Historical Institute of Poland. Photo free: http://6b.cz/9lZc .

Víří a točí se kamínek štěstí, točí s ním do kola prstíčky dětí,
k modlitbě dospělí schází se v chrámu, sliby a přísahy k nebesům letí.
Kdo koho okradl, podvedl druha, rodiče zapřel, vše zamlčel Pánu,
každý si svědomí uklízí, počítá, s obavou čeká na osudnou ránu.

Co slibů neslo se k modrému nebi, co přísah čestných i záměrně lživých…
Těžkne a táhne ten náklad tak k zemi, že sil na kamínek štěstí už není.
Víří a točí se kamínek ještě, čím dál tím více se kymácí v ose,
to, jak ten náklad je strašlivě těžký… „Ó Pane pomoz! Už nemohu zdá se…“

Tři svitky Tóry – a opona pouští paprsky slunce na všechen lid kolem.
Zlatí jim tváře oslnivá záře, otvírá mysl, své srdce jí vzdej,
proniká branami obav a strachů, hříchů i pokání, stává se polem,
jež dává úrodu, chléb, děti, štěstí… kamínek pomalu končí svůj rej.

Zůstal stát vzpřímeně, potvrdil zvěsti, že lidem spása se uděluje.
„Protentokrát…“ nevěří očím svým Mojžíš, užasle ptá se: „Proč tak tomu je…?“
Zavanul vítr a rozvinul svitky, blýsklo se Písmo tak svaté jim všem:
„Všichni jste vinni…“ dí Pán, dodá tiše: „Odpouštím Já, Voda, Vzduch, ba i Zem.“

Staletí prošla a doba je jiná, každý dnes vlastního Boha se ptá,
otázka zůstává přes věky stejná, a také hříchy, jež lidstvo zas má.
Kdo dneska roztočí kamínek štěstí? Budou se Bohů lidé ještě ptát…?
Najdeme balanc a vzpomenem dětství? Může – a chce – Bůh rozhřešení dát?

Zbývá však naděje, jiskřička světla: Kol Nidrei je tu pro každého z nás.
Všichni jsme omylní, všichni jsme vinni, už jednou odpustil všechno. A v ráz.
Lidé se nemění, hříchy jsou věčné, a také život a obavy z něj,
Bůh však ví všechno, proto snad odpustí. Jen řekne: „Jdi, a rozhřešení mé měj…“

.

Dlouho jsem přemýšlela, snad déle, než čtyři desítky let, jak pochopit všechno to, co se stalo Židům, židovskému národu za celá ta staletí putování od ciziny k cizině, hledání domoviny, místa, které by bylo skutečně „jejich“, když vlastní identita a vědomí svých tradic, je u nich po všechny generace tak strašně silné, jak snad u žádného jiného národa světa. Je jasné, že každým útiskem se posilovalo, akce vždy budí reakci opačného směru. Strašlivé věci jsou jim připisovány, a neméně strašlivé věci se jim děly… Ta věčná touha po odpuštění všeho. Naráz. Bez výjimek. Prostě tím, že je přijmeme za své. Není to krásný sen nás všech?
Bez ohledu na víru, historii, dobré, či špatné vlastnosti, Kol Nidrei je bezpodmínečné odpuštění pro každého. Dar nejvyšší. Je vlastně logické, že právě židovská liturgie ho definovala, pojmenovala, a přinesla celému světu.

Cítím to o to víc, že onen „kamínek štěstí“ skutečně existuje. Mám ho odjakživa daný osudem, a dokonce i fyzicky už nějakou dobu. Danička – Anička mi ho nedávno poslala – prostě jen tak. Jako Kol Nidrei – dárek bez podmínek. Je krásně oblý, olivově zelený… Trojhránek připomínající maličký Matterhorn. A řízením Božím je, že vztyčený se skutečně dá opatrně roztočit – nesmím ani málo, to by se netočil, ani moc, to by se překotil – a pak…  jakoby ožije vlastním životem. Jeden z jeho cípů, až dole u stolu, mi připomíná sukénku děvčat z Lúčnice. Působí pak jako setrvačník, a TENTO kamínek, se proto vždycky točí nejdéle. Prostě, jako my všichni, potřebuje jemnou ruku a Kol Nidrei…
MŽ 8.4.2021. Jiřička.
Violoncello. Photo free:: http://6b.cz/ZxBS.

49 thoughts on “Kol nidrei

  1. Moc hezká poesie Jiřičko – ale té já moc nerozumím. Spíš chápu tu poznámka pod čarou.
    ===
    Dlouho jsem se divil, proč Židé naříkají i když jim vlastně bezprostředně nic nehrozí. Ano, věděl jsem o holokaustu, o tom, jak byli odevšad vyháněni, ale stejně – proč řvou, když jim nikdo nic nedělá.

    Dávali jsme kdysi v našem Ústavu hru z židovského prostředí „Shapira“. O Kumránských svitcích, o koncentračních táborech , o tom, že každý žid má schopnost obchodovat za jakýchkoliv podmínek, aby se zachránil. O životaschopnosti toho národa. Napsal ji Karol Sidon, tehdy ještě ne pražský rabín a napsal ji moc dobře. Jednou jsme spolu během zkoušek spolu seděli v kuřárně a já se ho na tu „předběžnou opatrnost“ Židů zeptal.
    Vysvětlil mi ji židovsky jednoduše: Židé mají zkušenost, že když se o nich někdo zmíní, téměř vždy zaútočí. A pak u může být pozdě na to jejich „Ajajaj!“ Protože za všechny špatnosti na světě vždy mohou Židé. Začalo to tím, že prý ukřižovali Ježíše Krista. Pozice toho, kdo za všechno může, beránka Božího jim zůstala do dnešních dní.
    ===
    U Vidláka na webu jsem byl dost nepříjemně překvapen, kolik je mezi námi antisemitů.
    Bez vysvětlení. Je to prostě Žid! Žádný pokus o racionalizaci toho názoru. Ale není to osamocený názor. Podobně je to u pojmu Rus. Nejen že vůbec nerozlišují pojem Rusko a (komunistické )SSSR, oni z té množiny dokonce vyjímají Ukrajince, kteří jsou ze značné části také etničtí Rusové. Do té množiny „obecných viníků za cokoliv“ ale může spadnout kdokoliv, jakákoliv skupina. Třeba LGBT.

    Byl jsem v Rusku, pracuji se Židy, několik gayů je mými přáteli. Židovka mě naučila smlopuvat, takže mi ušetřila mnoho stokorun a našemu ústavu stovky tisíc korun.
    Cikánka nám v Ústavu uklízela v prostorách, kde se dalo ledacos nepozorovaně ukrást. Pak se začaly ztrácet menší částky peněz. Dali jsme si pozor a zjistili, že si na cigarety přikrádá jedna kolegyně, zcela mimo vyjmenované skupiny. Inteligentní a z opravdu dobré rodiny.

    Presumpce viny je hodně špatný postoj.
    Nejvíce se ovšem odkope právě nositel takového názoru

    1. Pardon, nechtělo mi to vzít tak jsem to zkusil podruhé a je doule. Alef určitě bude tak laskav a ten druhý pokus i s moji poznámkou „zneplatní“. Díky předem.

      1. Pro Kocoura: Já jsem z rodiny, kde nebyl nikdo typicky věřící. Nějak jsme se všichni cítili jako křesťané, ale do kostela ani na liturgie jsme nechodili. Dost jsem o víře přemýšlela a právě moje přítelkyně Anička je od určitého okamžiku silně věřící křesťanka. Byl to pro ni bod zvratu, po kterém po dlouhé době, kdy se trápila vším možným, prostě a jednoduše našla Boha. Tak to ona vnímá a je od té doby jiný, podstatně šťastnější člověk. Známe se od první třídy a vím, že je úžasná i bez toho. Ale jak ji tak pozoruji, myslím, že ji mohou ostatní závidět. To ale nejde zařídit „na přání“. Ona se k tomu svému bodu zlomu dostala po předlouhých peripetiích a moc jí to přeji. Sama bych si přála mít nějaký takový duchovní přístav klidu a vyrovnání. Není mi dáno touto formou, ale svůj přístav nacházím silnými prožitky denní přítomnosti – občas z toho vypadnou hajky, občas, když mě něco hodně rozbouří, třeba i básnička.
        Kocoure s poezií je to jako s hudbou. Neexistuje nerozumím, rozumím. Každá něco sděluje a může se stejná báseň hodně lišit podle toho kdo, jak je schopen ji vnímat. To úplně stačí.
        ———–
        Tentokrát jsem zamýšlela zdůraznit vlnu silného antisemitismu, která se naráz žene světem naprosto nelogicky. Vždyť to byli židé, které opět pobili 7.10.2023 – a neuplynulo ani půl roku, a všechno se překrucuje, a oni se dnes už musejí bránit jen proto, že se jako oběti útoku brání! S pořádnými dávkami lží od útočníků se dostávají do situace, kdy se připouští pochybnosti o tom, do jaké míry mají na obranu právo. Je to celé na hlavu postavené a nejhorší je, že tomu všemu pokroucení dosti slepě věří mladí. Vedle toho dokonce nikdo nepopírá, že muslimové v pásmu Gazy úzce spolupracují s teroristy z Hamásu a všeobecně muslimská obec nemá problém tančit na znamení štěstí a radosti, když vraždí kdokoliv křesťany a jiné, z jejich pohledu, nevěřící. Nikdo neřeší vůbec proč. To je na dnešní době hrozné. Mám dojem, že se vrací duchovně nejtemnější část středověku. Kdo by chtěl ještě lépe porozumět velikosti aktu Kol Nidrei, zaposlouchejte se do toho violoncella. Bruch to zkomponoval úplně přesně. Je to přece velká úleva pro KAŽDÉHO hříšníka, když je mu odpuštěno absolutně, bez jakýchkoliv podmínek. To jsem u jiného náboženství nenalezla.

        1. Jsem z nevěřící rodiny. Babča (Polka) byla věřící, ale její děti (moje matinka a strýc) už jen formálně. Já byl sice křtěn v kostele, ale nebýt fotek, tak si nic nepamatuji. V Boha jsem přes veškerou snahu mé babičky přestal věřit asi tak v sedmi, osmi letech. Prostě – okolní svět mě nepřesvědčil o existenci Boha. Život je nespravedlivý a pokud to Bůh dopustí, není buď všemohoucí nebo vševědoucí nebo spravedlivý. Pak jsem věřil v Sovětský svaz, ideální zemi, než se ke mě dostaly zaručení zprávy, že to není tak horké. Od té doby jsem nevěřící.

          Žena je taky z nevěřící rodiny. O Bohu jsme doma nemluvili, do kostela nechodili. Jediné co bylo, byl každoroční dopis od faráře „mé“ českobratrské církve, žádost o příspěvek na kostel. Posílal jsem vždy, dvojnásobek požadované částky. A najednou se mi stal můj syn věřícím. Protože se nás pokoušel nás oba mě i ženu obrátit na pravou víru, nakonec jsme museli o náboženství přestat mluvit, jinak bychom se zase pohádali. Nakonec jsme si s ženou řekli, že je lepší se chytit party křesťanů než party narkomanů. Ona ta víra (a mám pocit, že je jedno jaká to víra je) totiž z člověka vnitřně(!) snímá odpovědnost.
          „Bůh to tak chtěl!“ „Je to vůle Boží!“ Nad věcmi, kterým je těžko porozumět už není třeba moc dumat, vše je vyřešeno, Bůh to zařídil.

          Už dávno není tak horlivým křesťanem jako byl v sedmnácti. Oženil se, děti ale nemají, protože „přivést je na takový svět by byl hřích“. Pořídili si se ženou stádečko koz a žijí si kousek za Prahou. Jsou vegetariáni, protože „jíst jiné tvory je proti Boží vůli“ Inu, intelektuálové. Věří tomu, co se povídá v TV, rádiu atd., protože tomu věří i jejich kolegové. Vláda je O.K., zvolili ji totiž všichni (většina) občanů.
          Transgender, LGBT+ a podobnými šílenostmi se nezabývají, jde to mimo ně. (Snacha se chtěla jít přilepit k silnici na protest proti ničení Zeměkoule, ale syn jí to vymluvil.) Raději cestují po Norsku, Švédsku a Finsku. Tam jedou, na místě chodí pěšky se stanem a pak se vrací do Prahy.
          Syn je výše postavený ajťák, snacha překladatelka ze severských jazyků. Oba jsou ve svých oborech výborní. Ale je tu problém: Nemáme si spolu moc o čem povídat. Je spousta témat, která jsou tabu. Zbývají kozy a počasí.

          A tak se snažíme se ženou žít co nejpohodlněji, žena se snaží přes svou nemoc vést domácnost a já ještě trochu pracuji. Technologie je sice už úplně jiná, musel jsem se ji naučit, ale způsob, jakým člověk vnímá sluchem svět kolem sebe se nezměnila. Takže kolegům bohatě stačím.
          ===
          Boha nepotřebuji, smrti se nebojím. Jen bezmoci.

  2. Pro Kocoura: Ano, je to dnes běžný jev. Dlouhodobé tažení proti rodině jako institutu způsobilo, že propast mezi mladými a generaci jejich rodičů je ještě o mnoho větší než kdy před tím. I v naší rodině to takto sílilo. Hrozně mě to štvalo, protože tabu by mezi vlastními být nemělo. Je to velká úleva, promluvit si otevřeně, i když spolu nemusíme souhlasit. Vyhnout se hádkám a opravdu si vyjasňovat příčiny a důsledky. Nešlo to ani u nás. Nakonec jsem před pár lety, docela už nešťastná připadla na možnou cestičku. Vzpomínáte si na Saturnina, ve kterém s půvabem sobě vlastním Zdeněk Jirotka popisuje, jak dědeček často až do omrzení vyprávěl své příběhy z války, když sloužil v Itálii a o krasavici, kterou okouzloval – stále stejné. Takové příběhy se za mého mládí vyprávěly v rodinách běžně a my děti jsme je dokonce vyžadovaly. Dnes ne… Ale napadlo mě, že jsem se svého dědečka tehdy nikdy nezeptala na spoustu věcí, které by mě moc zajímaly dnes – a hořce toho lituji. Prošel celou transsibiřskou magistrálu jako legionář pěšky a měl rozhodně nač vzpomínat. A řekla jsem si: „Když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi.“ a začala jsem psát pro své děti a hlavně vnoučata povídání „O tom, jaké to bylo, když byla babička mladá“. Jsou to vzpomínky zcela upřímné a občas i drsné, ale přesně tak, jak si tu dobu pamatuji. Snažím se vzpomenout si co nejvíc. Začala jsem s tím v r. 2018, mám odesláno svým dětem 9 kapitol a jsem někde v době, kdy se narodily (obě – mám dceru a syna). Nepospíchám moc, musím mít chuť, ale pak sednu a každou kapitolu vždy dokončím – úsek svého života. Po

    1. Když stařík začne vyprávět historky ze života….
      Moji vnuci to moc rádi poslouchali, jenže množství historek je omezené a tak se pochopitelně začnou opakovat. Nové už nepříbývají. A tak z toho začínají mít trochu legraci, ovšem laskavou – vždyť jsou už dospělí.

  3. Pokračování pro Kocoura už jen krátce – zase se mi to nějak odeslalo samo 😏… Po čtvrtém dílu přijel můj syn k nám domů poprvé aniž cokoliv chtěl, s velkou kyticí, jen si tak popovídat a poklábosit. A začali jsme se bavit trochu jinak. Od té doby se to jen zlepšuje. Já netrvám na tom, aby to četli, když to pošlu a oni si ten čas, kdy mají chuť a náladu sami vyberou. Je to myslím rozumný kompromis. Tabu pomalu mizí… Víc poradit nedovedu. To my musíme být ti moudřejší, aby pak oni nemuseli litovat, že něco zmeškali.
    ——————-
    Velký dík Kocoure za Vaše pochopení a příspěvky pod mé články, moc si toho cením. I toho, že tu smím psát. Je to první a zatím jediný web, kde jsem se nesetkala s dehonestací a kde se diskutuje kultivovaně, i když se občas nesouhlasí… Dávno zapomenutá dovednost v době digitalizace.

    1. Jsem rád, že se Vám tu líbí a od Zdeňka (byl to, myslím, jeho nápad…?) bylo skvělé, že Vás sem přitáhnul.
      Vynasnažím se, abych se jako diktátor osvědčil 🙂

      1. Alefe, vy přeci nejste žádný „diktátor“. Co Vás to napadá? Ani náznakem. Co se známe, pomáháte mi zvládat ten příšerný Word Press, nezaznamenala jsem žádná nařízení, omezování ani příkazy. Neříkejte to, znáte to, blbci se ve vhodné konstelaci chytí všeho. Nežertujte o takových příměrech, doba je – jak bych to řekla „volatilní“ 😉. Já jsem jen ráda, že to tu vedete, protože bez dobrého vedení není velení a bez velení nastává anarchie. A to není nikdy o co stát. Dík za přízeň a Zdeňka pozdravuji, jsme přátelé už nějaký ten pátek, učil mě základy blogování a on je dobrý učitel. Ten nejlepší, protože kritizuje – a umí to. 😊

        1. Jiřičko, děkuji za pozdravení i pochválení – až se ostýchám je přijmout…
          Přiznávám, že jsem bývával pedant, ale už jsem snad vyléčený

          1. No já nevím… možná, že nějakou remisi pedantství bychom při pečlivé analýze odhalili!
            A to je zcela v pořádku, tak to má být.

            Já, když se podívám na některé autory u Vidláka, tak… zaplať pán Bůh za pedanta.

  4. Proti Židům ani židům nic nemám, jak bych také mohl mít, když mi v žilách proudí i trochu jejich krve. To mám po katovickém dědečkovi, který musel za války prokazovat, že už je hodně ředěný, natož pak já. Myslím, že podobně je na tom v našich zeměpisných šířkách kolem Řípu kde kdo.
    Ovšem stále si kladu otázku, čím to je, že ausgerechnet zrovna Židé mají všude problémy, všude vyvolávají averzi. Tím nechci říct, že si za to můžou sami, ale je to pro mě otázka.
    Nepochybně to bude kombinace různých faktorů, vlivů a dějů, ale možná je některý ten opravdu hlavní.
    Pátrat proč tomu tak je by ovšem mohlo být vydáváno za antisemitismus, protože tak je dnes chápána prakticky každá kritická připomínka k tomu etniku/náboženství.

    1. Godote, nejsem si jistá, jestli to není proto, že byli v obchodě i umění tak mimořádně úspěšní. Stačí si vzpomenout, kolik jich přežívalo v děsných časech jako lichváři, kolik se vypracovalo na dnes obří bankovní domy, a kolik z nich zase na druhé straně byli neuvěřitelně slavní umělci – zejména v hudbě a interpretacích. Nejslavnější houslista Yehud Menuhin, Yasha Heifetz, legendární pianistka Myra Hess, Arthur Rubinstein, Vladimir Horowitz, dirigenti a skladatelé Leonard Bernstein, George Gershwin, Aaron Copland, Gustav Mahler atd. atd. To jen ti, co mě napadli na první dobu… Lidi neradi odpouští úspěšnost, a zde byl od začátku dobrý důvod si kopnout. To přece Krista – Beránka božího, co snímá hříchy celého světa odpravili „ONI“. Jak to bylo opravdu nikdo neví a ani možná nechce vědět. Pozornost se zaměří tímto směrem – a my, bohabojní občané se nemusíme obávat, že by ten drobnohled ulpěl, kde nemá. Třeba na naše hříchy.

      1. Nu, role výběrčích daní na polsko/litevské Rusi/Ukrajině v 16. a 17. století jim jistě u plebsu na vesnicích moc popularity nepřinesla, takže při každém lidovém povstání (nejvíc v tom Chmelnického) byli Židé první na ráně.
        Jistě, v množství Nobelových cen, vztažených k množství populace, nejspíš figurují na prvním místě (nepočítal jsem), ale obří židovské bankovní domy ve mně nevyvolávají sympatie ani dnes, což ovšem neznamená, že se zapojím do nějakého pogromu.
        Run na banku = nový pogrom? Určitě by to bolelo, ale jak známo z poslední bankovní krize, nakonec to všechno zaplatí zase ten plebs.
        Nevím nakolik to má souvislost s uměleckými či vědeckými úspěchy, spíš to vidím v těch penězích.
        Kristus mne, jako echt ateistu, v těchto souvislostech nezajímá ani náznakem.

        1. Pro Godota|: Tu „úspěšnost“ jsem myslela jinak. Bývala často vyvolávána jako důvod proč na Židy vyrazit a zorganizovat pogrom. Z tohoto hlediska rozlícený dav nesnáší „úspěšnost“ lichvářů, protože věřitelé si žili v klídku, zatímco oni byli dlužníky, kteří nebyli úspěšní a tak museli platit. Z hlediska umělců nebylo pochyb o jejich kvalitách, ale o to víc ti méně „úspěšní“ často záviděli, taky důvod ke skupinové psychóze. Obří židovské bankovní domy byly bezpochyby podle těch nejzákladnějších kritérií – peněz na vrcholu „úspěšnosti“ i proto je dodnes bere kdokoliv jako argument proti Židům (teď neřeším zda právem či neprávem, ale je to důvod k vyvolávání nepokoje). Nobelovy ceny – ty bych vůbec nepoužila jako příměr, byly za ta léta tak zprofanovány, mám podezření, že se s nimi vesele kupčilo a kupčí občas ještě dnes, jako s mimořádně hodnotnými odpustky – zejména ty za mír. Jak těžko se v této kategorii hodnotí, že? Ale ty asi nikdy nebyly moc silným argumentem k vyvolávání pogromů a nenávisti. Obec vědecká používá jemnější nástroje k prosazování svého, i když možná ještě účinnější. A Kristus? Nejlepší důvod, jak na Židy poštvat dav. A taky to nemá s náboženstvím nic společného. Aspoň myslím já, také pokřtěný ateista, dnes ale možná spíš agnosticista.

  5. Úspěch (chytrost) se neodpouští. Jedině tehdy, když je podpořena pracovitostí – ale i takový neodpouští celá populace. Odpouští ho menšina.

    1. Pro Ládík!!!a: Kdysi jsem v Pohádce o Stohláskovi (na staré gramodesce z 50. let) slyšela jednu větu, kterou si každou chvíli připomínám zejména u nás v Čechách: „Stohlásek zaplakal, . Znovu chudý Stohlásek totiž zapomněl, že doma nesmí umět víc, než druzí dovolí.“ Platí to pořád. Bohužel.

      1. Myslel jsem svoji poznámku ve spojitosti se židovstvím, ale beru to zpět. Platí obecně.
        Náboženství je se mnou zcela mimoběžné, nemohu o něm diskutovat. (Jako téměř o všem.)

  6. To Godot:

    Židé mají některé vlastnosti, které jiné „kmeny“ nemají. Při obchodování a podobných činnostech jsou trpěliví. Počkají si, až je situace vhodná pro ten nebo onen postup. Pokud jim třeba protistrana vnucuje nějakou nevýhodnou smlouvu, nehádá se, ale navrhne zcela jinou smlouvu.

    Příklad: Dodatel projektu postupně zdvihá ceny jak aparatury, tak montáže. Odběratel – koncový zákazník nelení a zjistí si ceny zařízení na trhu a nabídne dodavateli, že je koupí sám a na dodavateli nechá jenom montáž, případně že požádá o montáž výrobce inkriminovaného zařízení, udělá z něj subdodavatele. Cena zázračně poklesne.
    Nebo dodavatel začne generálnímu dodavateli zdůvodňovat, že částka na projekt nestačí a bude se muset něco vynechat. Takže odběratel odhadne, na čem dodavatel nejvíce vydělá a k vynechání z projektu navrhne právě systém, u něhož je dodavatel současně výrobcem a předpoklad je, že na něm vydělává nejvíce. Opět se stane zázrak – najdou se levnější subdodavatelé téhož a do rozpočtu se vše vejde.

    (S ředitelem oné firmy se vždycky sejdeme před vánoci, dáme si kafe a malé dárky. A ten člověk, snad stonásobně bohatější než já občas pronese, že se spoluprací se mnou ode mě hodně naučil.
    Divné – já přece nejsem žid.)

    Nebo to, že židé drží pospolu. Potřebovali jsme nějaký moderní (modernější) muzikál. Jeden se líbil, ale práva z USA byla nesmírně drahá. A tak režisérka, židovka, navrhla vedení, že když ji Ústav zaplatí výlet do USA za autory onoho muzikálu, zkusí je přemluvit ke slevě. Stalo se a práva jsme dostali zdarma – jen za to že na konec zkouškového období pozveme tři hlavní inscenátory muzikálu (textaře, hudebníka a choreografa) k nám na „supervizi“, t.j. zaplatíme jim cestu a pobyt v dobrém hotelu.
    Stalo se a jak jsem tak z hlavy počítal, ušetřilo se kolem dvou miliónů korun v době, kdy milion ještě něco znamenal.
    A ještě se ten výlet tří inscenátorů (dva američtí židé a Francouzka) byl využit propagačně jako P.R. Byli příjemní a vychválili nás tu i v USA, jak jsme inscenaci zvládli na „světové úrovni“.

    A nesmím zapomenout na jednu malou židovskou baletku, která mě v Itálii učila smlouvat v obchodě. Byl jsem asi dobrý žák, protože jsem stejné věci (většinou elektroniku, foto a jiné drobnosti) nakoupil málem za polovic, než ostatní účastníci zájezdu. A to i později, když už byla ta baletka šťastně vdaná za bohatého žida.) A spokojení byli i obchodníci, protože jsem daného obchodníka doporučoval ostatním. Měli tak kšeft a zákazníci pocit, že nakoupili zvlášť dobře.

    A židé jsou navíc pracovití. Proto jsou tak úspěšní a úspěch jim ostatní neodpouští. Proto je napadnou, kdykoliv je to možné. Ano, finanční smetánka světa je převážně židovská. Tohle uspořádání světa, kdy ti nejbohatší ovládají (finančně) vlády zemí, vlády, které by měly být voleny lidem se mi hrubě nelíbí. (Nemám tam totiž žádné známé. [;>))

    „Ovšem na druhé straně“ – to je důležitá věta mlíkaře Tovjeho ze „Šumaře na střeše“, kterou jsem si vzal za svou – myslíte, že kdyby vrcholné finanční pozice ovládali finančníci „nežidovští“ bylo by to jiné?
    Lepší?

    1. Já jsem se naučil smlouvat u Arabů v Egyptě. Ti zřejmě tak pracovití jako Židé nebudou, ale smlouvání, to byl jejich oblíbený sport a divadlo. Já jsem se naučil s nimi to divadlo hrát a obě strany se náramně bavily, i když jsme cenu nejdříve srazili z absurdní výše (pro bílé sáhiby) do normálních mezí a pak jsme se čtvrt hodiny handrkovali o piastr (tehdy cca 0.70 Kčs, kupní síla asi jako v ČSSR).

      Dovedným smlouváním člověk u domorodců tehdy získal dost na vážnosti. Vyklopit bez mrknutí oka první nastřelenou absurdně vysokou cenu se rovnalo ztrátě tváře.

      1. Já takhle nenakupoval nikdy samostatně, vždycky jsem měl kvalifikovaný dohled. Nejlepší to bylo v Jemenu, kdy mě měl na starosti velvyslancův řidič Abdu (původem Somálec obrovitého vzrůstu, vysloužilec nějakých súdánských zvláštních jednotek). Ten šel se mnou na trh koupit džambii (to je ta zahnutá jemenská dýka) a sumátu, a dohoda zněla, že to se mnou vybere a zaplatí v tom místním smetí (už nevím, co tam měli za měnu) a já mu to pak dám v dolarech. Nevím kolik na tom trhnul, ale drahé to nebylo. Mám to někde dodnes.
        Podobně to bylo s bubnem v Senegalu a tak všelijak jinak. Ovšem s tvými zkušenostmi z mládí to musela být docela zábava, já v těch exotických zemích vždycky čuměl na všechno jako taras.

        Sáhib dobrej, já měl rád, když mi říkali efendi.

        1. Tak – já jsem tam byl 3 roky, 13 – 15 let, domorodí kamarádi, samostatné výpravy po Káhiře, aby rodiče nevěděli, arabsky jsem trochu uměl (dneska si vzpomenu už jen na nadávky), ušmudlán jsem byl stejně jako oni, a moje zelené oči v ostrém slunci nebyly moc vidět… v takových ideálních podmínkách jsem samozřejmě mohl, ba musel vidět věci, které bílý effendi běžně nevidí.

          Kdybych napsal, že – jak je dneska moderní – jsem za to rád, tak mě naše kolegyně veverka zakousne. Tedy raději napíšu, že jsem za to osudu vděčný.

    2. Tomu všemu nejspíš rozumím a chápu.
      Ale je to odpověď na moji otázku? Nejsem si jist.
      Protože konstatování „jsou schopnější a chytřejší a pracovitěkší než většina ostatní populace“, mě vede k závěru, že nenávisti (a pogromům, jako tomu před pár týdny/měsíci) se nemohou vyhnout, je v tom cosi osudového až geneticky daného a neodvratného, protože nejen Židé, ale i ostatní jsou stále stejní.
      Smířit se mi s takovým konstatováním moc nechce, ale třeba to tak bude stále dokola a je jen otázkou času, kdy bude další pogrom a nedej bože další průmyslová likvidace Židů.
      Predestinace?

      1. Snad nebude vadit, když prozradím, že na Tvou otázku dává jednu z možných odpovědí text, který chystá Zdeněk Hosman…

        Již brzy!
        🙂

      2. Mám pocit, že u Židů ten „přírodní výběr“ už proběhl a že kdyby byli jiní, asi by už nebyli. Přežili starověk, středověk i novověk a nenechali se vyhubit. Přesto že jejich natalita není taková jako u jiných jižních národů. Kvantitu nahrazují kvalitou.

  7. Já poprosím přítomné o „podání vysvětlení“ a zároveň se tak přiznám k jisté nevzdělanosti: co je to Kol Nidrei?
    Nikdy jsem se s tím pojmem nesetkal. Jediný kontext, v němž mohu po významu pátrat, je tento článek od Jiřičky.
    Nejdříve jsem myslel, že jde o jméno muže na obraze, snad někoho z dějin Židů. Ale v nadpisu článku je druhé slovo, nidrei, psáno s malým písmenem na začátku, osobní jméno to tedy není. Podle toho, jak se v článku s tím pojmem zachází, jsem nabyl nakonec dojmu, že jde o něco jako „generální pardon“ od Boha směrem k člověku. Ale je to dojem spíše matný, jistotu nemám.

    Vysvětlí někdo? Předem dík.

  8. Pro Alefa: necítím se vůbec být ta pravá pro komplexní vysvětlení pojmu Kol Nidrei. Židovská liturgie je pro mne terra incognita a co vím, vím jen prostřednictvím literatury, kde se na ni občas narazí. Já chápu ten pojem jako jakési všeobecné odpuštění udělené Bohem věřícímu za to, co ze svých závazků vůči němu nesplnil. Odpuštění, které je mu věnováno jako dar, absolutně bez podmínek a jakýchkoliv omezení. Abych ale poskytla odbornější výklad, našla jsem si v Encyklopedii Brittanica ke Kol Nidrei toto – cituji: (https://www.britannica.com/topic/Kol-Nidre-Judaism )
    „Kol Nidre (aramejsky: „Všechny sliby“), modlitba zpívaná v židovských synagogách na začátku bohoslužby v předvečer Jom kipuru (Dne smíření). Název, odvozený od úvodních slov, také označuje melodii, na kterou se modlitba tradičně zpívá. Ačkoli existují stejně staré verze v hebrejštině a aramejštině, aramejština se obecně používá v převládajících aškenázských a sefardských obřadech. Modlitba začíná vyjádřením lítosti nad všemi nesplněnými sliby, přísahami a sliby učiněnými Bohu během roku. Některé židovské autority tvrdí, že se do nich započítávají i splněné sliby, protože samotný akt slibu je považován za hříšný.
    Podle některých historiků židovští konvertité nucení ke křesťanství ve Španělsku v 7. století recitovali Kol Nidrei, aby zrušili přísahy, které z nich jejich pronásledovatelé násilím vynutili. S jistotou je však známo pouze to, že modlitba byla používána již v 8. století. Zuřiví antisemité v evropském středověku smetli ze stolu opakované židovské tvrzení, že rozhřešení se vztahuje pouze na záležitosti mezi Bohem a člověkem, a použili modlitbu jako záminku ke zpochybnění důvěryhodnosti všech přísah, které Židé skládají před křesťanskými soudy. Obavy z nedorozumění vedly v 19. století k odstranění Kol Nidrei z reformní židovské liturgie, ale v roce 1945 byla znovu zavedena revidovaná forma.
    Melodie, na kterou se zpívá Kol Nidrei v aškenázském (německém) ritu, se proslavila, když ji protestantský skladatel Max Bruch použil (1880) jako základ pro variace pro violoncello. Melodie je velmi oblíbená pro své žalostné a přitažlivé vlastnosti a lze ji slyšet v několika variantách v různých lokalitách. Její původ je neznámý, i když bylo nabídnuto mnoho nepodložených teorií. Nejstarší známá zmínka o konkrétní – spíše než improvizované – melodii pochází ze 16. století. Nejstarší dochovaný notový zápis je dílem kantora (ḥazzan) Ahrona Beera z 18. století a je blízce příbuzný s verzí, kterou používal Bruch.“ Konec citace.
    Já se právě prostřednictvím té Bruchovy skladby o Kol Nidrei poprvé dozvěděla, a když jsem si zjistila podstatu, pochopila jsem, proč ji napsal tak, jak zní a začala jsem přemýšlet nad principem odpouštění. Může být totiž dvojsečné – v určitých situacích je to báječné řešení a v jiných může nenapravitelně uškodit a utvrdit hříšníka, že mu vlastně může projít všechno. Dvojí možný pohled – jako na většinu věcí, na kterých záleží, kolem nás. Tak asi tak Alefe. Myslím, že by Vám nejlépe odpověděli lidé, jako byl rabín Sidon, o kterém se zmiňoval Kocour. Ale s těmi jsem nikdy neměla možnost mluvit ani se setkat. Nicméně prožitek každého rodilého Žida z židovské rodiny bude asi nejautentičtější.

    1. Děkuji za obšírný výklad. Já jsem neodolal a něco jsem zkusil pohledat, toto je výtečné doplnění.

      Rabína Sidona znám jen z doslechu, o něco lépe jsem znal jeho dceru, Kateřinu Sidonovou. S tou jsem kdysi „internetově kamarádil“, je to sympatická dáma. V dobách, kdy Ricin byl ještě Respektem a byl hoden toho jména a blogy tam moderoval Honza Vurbs, jsme spolu v diskusích ztratili nejedno přátelské slovo. „Alef Nula“ tehdy ještě neexistoval, znala mě pod občanským jménem. – Kde jsou ty časy.

      1. Pro Kocoura: Vkusu a techniky. Moje ukázka je opravdu z dávných dob, ještě mezi oběma světovými válkami. Pablo Casals byl na vrcholu svého interpretačního umění, když ještě nebyly technické možnosti, které „prosvětlily“ skladbu v době Mischy Maiskeho. Obrovský pokrok za velmi krátkou dobu je znát také na vývoji nástrojů, ale u smyčcových to neplatí, to se týká spíš klavírů. Ty nejmodernější od firem, jako je dnes Yamaha (hraje na ně Víkingur Ólafsson) jsou úplně jiné, než na jakých hrál třeba ještě v 50. letech min. století Vladimir Horowitz (Steinway & Sons] – i když ve své době to také byla špička, dokonce se říkalo, že svůj klavír si vozí letecky na turné s sebou. Pablo Casals měl speciální violoncello výhradně na Antonína Dvořáka. Ale to odbočuji. Jsem ráda Kocoure, že jste tu uvedl i tuto verzi, třeba se najde blázen jako já, který si pustí pro srovnání a s gustem naráz obě. 😏)

        1. Přesto, že je to můj džob, tak u muziky vypínám (snažím se vypnout) profesionální deformaci. Jenom autor interpret a já. Ta moderní verze je taková „milejší“.
          Spíš modlitba než koncert.

  9. Tužka napíše,…četla jsem si,….paní Jiřičko, vnesla jste sem velké téma,….děkuji ostatním za příspěvky, číst bylo pro mne přínosem.

    Současné výzkumy v historii vývoje lidstva evidují 66 větších, a na svou dobu velkých civilizací, které zanikly. Příčiny různé. Jen namátkou několik napíšu, jejichž nálezy pozůstatků jejich působení na Zemi, jsou nejobsáhlejší,….Mayové, Aztékové, Hunové, Etruskové, Vikingové, Kanaáncové, Féničané, Sumerové, Dákové, Keltové, Mínójská civilizace,….
    Židé, jako národ, přežili.
    Setkala jsem se s jedním Židem,….vyprávěl mi svůj příběh přežití,…bylo by to dlouhé, …ano, jeho příběh, ačkoliv byl odrostlejším dítětem, a v době druhé světové války ho skrývaly různé rodiny Čechů a předávaly si ho,…., a sedm let nechodil do školy,…tak ten příběh vypovídá o jejich houževnatosti a vytrvalosti.
    Přes nepřízeň osudu se stal zubním lékařem,….milým, obětavým, práce mu byla posláním zbavovat lidi bolesti a problémů.
    Tužka.

    1. Pro Tužku: Ano, to je přesně to, co by se mělo opakovat a připomínat. Aby se aspoň trochu vyvážila všechna ta negativa, které se na Židy házejí neprávem. Měla jsem židovského zubaře jako, dnes by se řeklo „teenager“. V patnácti jsem dostala těžký zánět hned prvního horního řezáku – zubu, který je první vidět v puse. Tenhle můj pan doktor, už stařičký pán, mě napřed strašlivě vynadal, že jdu pozdě, protože jsem vypadala už jako makak rhesus. Ale pak jsem za ním chodila nejdřív ob den, po 2 týdnech jednou týdně a pak po 14 dnech celých 3/4 roku. Ten zub mi trpělivě čistil, zkraje nechal otevřený, pak až po dlouhé době umrtvil nerv a stále přitom čistit kanálek až hluboko do čelisti. Po hodně dlouhé době mi do něj nakonec vložil ocelový trn (aby se nezbortil) a teprve nakonec ho napevno zaplomboval. Vydržel mi takto 30 let, nakonec jsem ho nechala ofrézovat a mám tam dodnes korunku. Nikdy nezapomenu, jak trpělivě a s péčí nesmírnou mi ho takovou dobu zachraňoval. A opravdu zachránil tak, že ho stále ještě úspěšně (a vděčně) používám. Děkuji Tužko za vlídné slovo.

  10. Báseň je sice poetická, ale …

    Inu, Kol Nidrei je jedna z nejhorších špatností Židů… V nynější podobě naprosto Ďábelská… Kdo to jednou recitoval, tomu již nikdy nelze nic věřit… A neměli by mít možnost vykonávat žádnou funkci, která vyžaduje slib, jako třeba by nikdy neměli být poslanci…

    Je to „slib“, že budou lhát a zapírat a nedodrží žádný slib, což dost přesně odpovídá tomu, co většinově dělají…

    Původně se tím zříkali jen předchozích slibů, ale pak to Talmudisté otočili naopak, že se zříkají dodržení všech budoucích slibů… (tedy je to Ďábelsky otočené naopak i proti původnímu Židovství, natož proti všemu, čemu my v anticko-křesťanské kultuře říkáme Morálka a Čest…)
    A samozřejmě lžou, že se to prý týká jen religiózních slibů Bohu, ačkoliv se tam jasně říká, že se to týká naprosto všech slibů…
    https://en.wikipedia.org/wiki/Kol_Nidre

    πα½

    1. To je zajímavý názor, ale něco mi našeptává, že v Literární kovárně moc čtenářů, kteří by ho s vámi sdíleli, nenajdete. – Zkuste svůj pohled na Židy prezentovat na mém bývalém webu, http://www.litterate.cz. Zejména doporučuji vaší pozornosti diskutujícího pod nickem „Gój“. To je osobnost, se kterou jistě naleznete společnou řeč.

      Přeji vám, abyste tam nalezl mnoho porozumění – a letenku do tamních končin vám věnuji zdarma.

      Na neshledanou!

      1. Může se to nelíbit. Proč bz se to někomu mohlo nelíbit? V islámu je podobně o slibech nevěřícím.
        I já jsem opatrný. Na základě toho z mála co vím. Což je málo židovských vtipů o vyzrání na bližního svého souvěrce? Ani nevěřím nynějším dezinterpretacím dřívějších tezí.
        Například, že židovský národ sice je vyvolený, ale že nutno chápat tak, že službě Bohu. Jenže, četl jsem „Bibli“. Navíc, „službu Bohu“ lze vykládat různě. I uposlechnutím Božího příkazu…. „Já Bůh…dal jsem vám tuto zemi….“ Následují příkazy jak naložit s domorodým obyvatelstvem. Které vyhubit všechno, ze kterého vyhubit vybranou část, které si podmanit ke službě…. Všechno je doložitelné v Bibli.
        Tak je to i v jiných učeních. Například komunisté v něm stále mají diktaturu proletariátu. Jenže nejsou v pozici, že Skála s Konečnou by o tom otevřeně mluvili v parlamentu či například na shromážděních svatého Václaváka.

    2. Pro P.A. Semi: „… většinově dělají“, „…samozřejmě lžou“, nějak jsem nabyla dojmu, že nikomu a priori nevěříte. To vypadá, jako byste ke každému přistupoval od začátku s podezřením. Nechci ani polemizoval ani diskutovat v podobném duchu. Každý, bez vyjímky, by měl zkraje dostat šanci na důvěru. Jinak by náš svět nestál za nic.

    3. Znal jsem jen jednoho (o kterém jsem to věděl) žida.
      Byl to starý doktor, můj děda ho kdysi ochránil od koncentráku.
      Byl to rovnej a čestnej chlap.
      A hodně lidem pomohl.

      A většinově dělají, samozřejmě lžou – to sedí třeba na poslance v parlamentu (parlamentech)

      1. Mnohé jen pod mou rozlišovací úroveň. Nekádruju. Židovská kultura není stejnorodá jak se může zdát při letmém pohledu z vnějšku. Kdo hledá argumenty aby činil zlé, najde je tak jako kdo hledá aby činil dobré. Příkladmo Talmud je dobře podaným obecným obrazem člověka. Pohledů na svět. Přísnosti i tolerance. Šamaj a Gamliel či Jehošua a Hilel?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *