by Domácí i cizácký náčrt mudrování k titulku.
Varování!
Sféry mudrování mohou u části našinců/vašinců spustit zatmění v duševní báni…
Výchozí tresť mudrování
Podle zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR z října r. 2019: Vztah českých občanů k České republice je 53% občanů na ČR hrdých a 33% by bylo ochotno zemi při vojenském ohrožení bránit. Domníváte se, že novější údaje by výsledky zásadně změnily?
Rozdíl mezi komunitami nespočívá v rozdílu mezi lidmi, ale v rozdílu mezi podmínkami, ve kterých lidé žijí.
Obecnou otázku podob národní mentality dříve promýšleli filosofové – osvícenci, např. David Hume: Of National Characters, 1748, Immanuel Kant. V kritickém období druhé světové války nadhozenou otázku zkoumal Gregory Bateson, biolog, antropolog, ekolog v eseji Morale and National Character, 1942. Proti sousloví „národní charakter“ uvedl základní poznatek, že rozdíl mezi komunitami nespočívá v rozdílu mezi lidmi, ale v rozdílu mezi podmínkami, ve kterých lidé žijí. Lépe napsáno: vhodné je zabývat se rozdíly vyplývajícími z historického vývoje i ze současných podmínek a působení oněch faktorů dostačujících k vysvětlení všech rozdílů v chování, bez dovolávání se rozdílů v charakterech jedinců.
Bateson napsal, že zobecňování typu „národní charakter“ je zbytečné zavádět. Co by u národního společenství mohlo být zohledňováno, jsou rozdíly mezi sociálními třídami, profesními skupinami, rozdíly v nastavení kulturních norem dle věku a vzdělanosti. Bez úplnosti výčtu růzností je vhodné uvažovat i o mentalitách utvářených rozdílnostmi geografických podmínek, např. mentalita lidí přímořských národů proti mentalitě vnitrozemců, povahopis obyvatel nížin versus horalů. Podle neuropatologa Františka Koukolíka, národní charakter výrazně ovlivňuje válka, porážka, útlak a přesuny populace. Autor tvrdí, že rysy osobnosti jsou přibližně z 50% podmíněny geneticky.
Carlo Ginzburg, historik ovlivněný ideologií multikulti, říká: Naučte se myslet v dimenzích příslušnosti k mnohému, nejen k jednomu. Neexistuje italskost, stejně jako neexistuje slovanská duše nebo český duch. Robert Pynsent, profesor české a slovenské literatury v Anglii, se sousloví „národní charakter“ vysmíval: “ … neexistuje národ anglický – snad až se rozpadne Británie, budou fotbaloví chuligáni chtít i anglický národ.“ České vlastenectví říšsko-protektorským jazykem provokativně nazval Nationalitäten minderwertigkeits komplex (rozhovor Vůl v Londýně, Tvar 21/ 1992).
Svědectví předešlých časů
Znalci tvrdí, že v Evropě se vědomí o národní svébytnosti začalo rozvíjet v souběhu s křížovými výpravami. Během tažení do Svaté země evropští rytíři poznávali odlišné národy s jejich zvyklostmi a mravy. Též spory mezi křižáky vedly k upevnění vlastního národního povědomí. Za onoho času např. vznikla představa o „věrolomnosti Angličanů“ nebo rozpínavosti Germánů. Nejkritičtější výpady platívaly vždy sousedním národům. Německé verše ve 14. a 15. století často nevybíravě kritizují Čechy a jiné slovanské národy. Ani v Čechách nebylo mínění o Sasech, Bavorech i jiných nejpříznivější.
Češi? Baby, zloději a ochlastové, žrouti,
Moravani raději couvnou – strach je kroutí.
Rakušané nepřejí – mazaní jsou, lžou ti.
Uhři klamat umějí, Avar dme se, rmoutí.
(zdroj: H. Walther: Initia carminum ac versuum medii aevi posterioris Latinorum. Gӧttingen, Vanderhoeck et Ruprecht 1959; překlad veršů Dana Svobodová, in Smích a pláč středověku, Odeon 1987).
Češi jsou národ víc fanatický než zbožný nebo pověrčivý: jejich kněží mají asi méně vlivu než v ostatních katolických zemích na stejné intelektuální úrovni… Charakter rolníků je takový, jaký je možno očekávat od lidu, který je utlačován hordou pánů, z nichž každý se domnívá, že má právo, aby je přesvědčil o své nadřazenosti. Mají otrockou, úkladnou, zrádnou povahu! … Stěží by se našel národ, který by měl větší sklon ke kouzlům a který by víc miloval pohádky než Češi. … Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jedině hudba projasňuje jeho melancholické čelo.
Hrst citací je z cestopisu typu politického pamfletu s objektivními fakty a realistickým viděním. Napsal jej Karl Postl (1793 – 1864) Němec narozený na jižní Moravě, píšící pod pseudonymem Charles Sealsfield. Autorův cestopis „Rakousko, jaké je,“ byl sepsán anglicky a zveřejněn téměř před dvěma sty roky (překlad Jiří Horák, první vydání Odeon 1992; citace z II. kapitoly, část Charakter lidu). Z literárního svědectví minulých století si čtenář může ve své paměti obnovit poznatky o českém národním charakteru z četby domácích prozaiků i historiků. Zdeněk Mahler, uctívač historické linie českých osobností – J. Hus, J. A. Komenský, F. Palacký, K. Havlíček – Borovský, T. G. Masaryk, ve svém zamyšlení „K české národní povaze“ výstižně konstatoval: Hloubání o národním charakteru je u nás trochu chorobou, my o něm přemýšlíme jako málokdo na světě…hlavně v souvislostech negativních. Sotva se najde národ, který by o sobě pochyboval tak sveřepě a soustavně jako Češi.
Bídácké cejchování české národní mentality
Dřívější, ale i současné zdejší loutkovité panstvo se lži-elitou (politikáři, presstitutky, komedianti…) občas cejchuje českou národní náturu, tj. všechno obyvatelstvo. Je zvláštní až typické, když určitým označováním vědomě či nevědomě napodobují německé nacisty a jejich pacholky z válečného Protektorátu. Tvrdí se, že „Češi jsou smějící se bestie“; Lachende Bestien říkali Čechům Sudeto-Němci organizovaní v Sudetendeutsche Partei Konrada Henleina, která byla hnací silou nacistického fanatismu v českém pohraničí už před rokem 1939. Známí individualisté z České republiky (Václav Havel, filosof Jan Patočka, překladatel Václav Černý, historik Dušan Třeštík; zasloužilí kádrováci Halík, Putna, Pehe…) se mentalitě národa, jehož byli a jsou součástí, velkopansky vysmívali hanlivým výrazem „čecháčci“.
Tento ráz výsměchu je příznakem choroby oikofobie (strach z domova; pohrdání kulturně-společenským dědictvím domova). V r. 2004 pojem oikofobie obnovil filosof Roger Scruton:
Oikofobie je stadium, kterým obvykle prochází mysl dospívajícího člověka. Je to vývojová fáze, v níž někteří lidé – zejména intelektuálové – mají sklon se zaseknout. Jak upozornil George Orwell, zvláště náchylní jsou k ní levicoví intelektuálové a díky tomu se z nich často stávají ochotní agenti cizích mocností (England and the Need for Nations, 8. část, s. 36; překlad ZH).
Pavel Eisner (1889 – 1958), filolog, překladatel, vynikající znalec češtiny, jenž jako židovský autor byl v roce 1939 předčasně penzionován, k cejchu „čecháčci“ trefně napsal:
Za protektorátu jsem to slovo četl od lidí nanicovatých, od podlců. Nenávidím to slovo, tu lotrovskou zdrobnělinu čecháček, a bylo by dobré, kdybyste ji nenáviděli se mnou; neboť kdekoli zazní, bude pravděpodobnost 99:1, že zazněla z úst skutečného čecháčka, tedy tvora, jehož každé dechnutí by mělo být políčkem pro každého Čecha.
(in Čeština poklepem a poslechem, 1948; zvýraznil ZH).
V novodobé historii část obyvatelstva českých zemí vůči místodržícím, papalášům a totalitám odolává humorem.
(ilustraci koloroval a titulek upravil ZH).
Zdeňkovi: Skvěle napsáno. Můj dědeček říkával: „Špatný pták, který do vlastního hnízda kálí.“ A měl pravdu. I pan Eisner.
A co se týče humoru – je to velká pomoc v průšvihu. Kdo se dokáže smát vlastní bídě, skutečně všechno překoná. Humor je stejně osvěžující, jako hudba. Možná proto ho my u nás, v Čechách, máme tak rádi. Hudbu také. A být ze země, které se říkalo Konzervatoř Evropy – to je čest. Aspoň pro mě ano.
A ještě jeden postřeh maminky „od plotny“. Je dobré být předem připraven na nejhorší, pak se můžete vždycky zaradovat, když to dopadne líp. Na výchovu dětí neocenitelná rada.
Děkuji.
K humoru dodávám: Lidskou zkušeností je léty prověřováno, že humor je svého druhu zbraň. Je charakteristické, že humor nesnášejí totalitáři, papaláši, liberál-fašisté i různá „omašlená hovna“ (za sousloví od českého básníka minulosti si dosaďte dle svého; mně se připomíná Petr Fialež, za jménem titul L.L.M. (liberálně lemplovitý moron).
Jiřičko, my spolu víme, že humor i hudba umí léčit.
Nepochybně nosné téma.
Zarazil jsem se hned na začátku:
„Podle zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR z října r. 2019: Vztah českých občanů k České republice je 53% občanů na ČR hrdých……“
Zavání mi to tak nějak anglosasky – „be proud“. Oni jsou hrdí na všechno a dávají to gesty ostentativně najevo.
Domnívám se, že Čech zachází s tím pojmem „být hrdý“ velmi ostražitě až stydlivě. Je to pro našince moc velké slovo ke každodennímu užívání.
Vlastně ani nevím, proč bych měl být na ČR nějak hrdý nebo nehrdý, je to pro mě úvaha z jiné dimenze. Prostě jsem Čech který žije ve své (zatím ještě) zemi a nemá v úmyslu ji měnit – ono to ani moc nejde. Snaha při přesídlení stát se Němcem nebo Francouzem (Američanem spíš) v první generaci bývá až příliš často marná.
Národní charakter…… Já nevím, zda něco takového existuje, ale zkušenost mi ukázala, že Němec má tendenci chovat se jako Němec, Francouz jako Francouz atd. O Iráncích (spíše Peršanech), Jemencích, Rusech atd. raději ani nemluvě.
Jak (pokud jsem to správně pochopil) autor podtrhuje, pokud něco jako národní charakter existuje, je dán jednak geneticky (Koukolíkových 50%), ale také přírodními podmínkami, historickým vývojem atd. S tím mohu naprosto souhlasit.
Specifický humor? Ten já u nás vidím. Přelouskal jsem kdysi Švejka v polštině a v ruštině – a marná práce, jsou to poněkud jiné knihy, než ta, kterou Hašek napsal. Pokud vím (ale mohu se mýlit), nejen Poláky či Rusy a další, ale i většinu Slováků baví ve Švejkovi jiné věci, než mě (jsem-li ovšem typickým Čechem).
Díky za nastřelené hezké téma, jsem moc zvědav co všechno se tu dočtu.
Čtu si a vykecám se, až budu mít čas. Víkend byl hektický a teď jsem připraven jet na letiště (nevím kam) a nevím kdy – až lufthansa pískne (má v Říši problémy, o nichž z našich sdělovadel nevíme).
Ke Godotovu odstavci – Specifický humor?
Petr Rákos, psychiatr a spisovatel v r. 2001 publikoval soubor esejí „Národní povaha naše a těch druhých: sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla.“ Ve IV. části Národ a humor aneb „národní humor“ zpochybnil jednak konstrukt o národních charakteristikách, ale též to, že Češi mají nějaký osobitější smysl pro humor než jiné národy. Podobné vtipy jako v ČR jsou prý u Rakušanů, Holanďanů, anebo Maďarů.
Srovnává-li se humor mezi národy, je český nejčastěji srovnáván s britský. Čeští diváci souznějí s tvorbou britského komediálního souboru Monty Python.
Podle Petra A. Bílka, literárního teoretika, Haškova kniha Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je zakladatelským dílem českého humoru, je „směsicí černého a absurdního humoru, ve kterém se svět jeví jako děsivé panoptikum.“
Bílek např. považuje „laskavý humor“ Z. Svěráka za jeden z nejkýčovitějších výplodů, které u nás vyrostly. „Laskavost v humoru je cosi jako Coca-Cola ve víně. Humor funguje jen tehdy, kdy jde na hranu toho, co už víme. Humor musí v sobě mít jistou míru agresivity.“
Národní povaha bohužel existuje.
Nesouvisí s národností, ale spíš s místem pobytu. Když Čech žije delší dobu třeba v Americe, začne uvažovat jako Američan. Když ve Švýcarsku jako Švýcar.
O Češích toho bylo napsáno dost, takže nebudu vytahovat na světlo ta fakta, která jsou obecně známa. Nechtěl jsem predikovat, jak dopadne dnešní demonstrace traktorů v Praze, ale výsledek mě bohužel nepřekvapil. Ani následné reakce policie, že mají zadokumentovány všech přestupky traktorových demonstrantů a že je budou postihovat podle zákona.
Naší demonstranti a policie se chovají docela jinak než demonstranti třeba francouzští nebo španělští. Problém je víceméně podobný, podobné intenzity, ale národy reagují jinak.
Takže tak.
Naše věrchuška to ví a reaguje podle toho. Může si k protestujícím dovolit víc.
Parafrázoval bych jedno (ne zcela pravdivé) heslo o Polácích:
Pšonek má kozu a myslí si že je šlechtic.
Čecháček má traktor a myslí si, že je velkostatkář.
Ano, jsem zlý. Člověk bez iluzí je neštěstím pro sebe a pro své okolí.
To, co píšeš („povaha souvisí s místem pobytu“), dobře koresponduje s premisou článku: významný vliv má prostředí. A snad i s mým starším textem – Pláž.
Co naděláme…
Tužka napíše,….Národní mentalita,….ano, je,….nebo není….???
Nazvala bych to spíše zvyklostí,…
Od roku 2015, kdy do evropských států vstoupila silná vlna migrace z kontinentů, kde jsou mnohdy značně odlišné zvyklosti,….tak i v Evropě se mentalita obyvatel začíná pozvolna, ale nezadržitelně měnit.
Zvýšila se nedůvěřivost, ostražitost,….na úkor otevřenosti a srdečnosti.
Češi,….jejich historie dlouhá víc jak tisíc let,….nebyli početným národem, ….žili na křižovatce cest podle světových stran. Za hradbami hor porostlých lesy žili početnější národy.
Píšu jen lehkou poznámku,…nic zásadního, vědeckého,….ostatně, podle zásad vědeckého bádání nelze pří zjišťování mentality národa postupovat,….budou to povětšině domněnky,….toho, kdo o tom momentálně píše.
Češi,…. historie vypovídá, že to neměli vůbec jednoduché přežít a udržet si vlastní svébytnost.
Jean Effel, francouzský kreslíř a karikaturista, který u nás natočil své kreslené filmy,…Stvoření světa a Stvoření člověka, prohlásil o Češích,….přesný text nemám,…ale asi tohoto znění,….Procestoval jsem velký kus světa, ale nikde jinde není tak rychlý a pohotový humor a vtip vytvořen třeba přes noc na danou situaci, jako v českých hospodách,….Sranda musí bejt, kdyby na chleba a pivo nebylo. Jen pro ten jejich humor jsem se učil češtinu, abych jejich humor dobře pochopil…..
Tužka.
Tužko, děkuji za trefný komentář s příkladem.
České vtipy, jejich tvůrci, dle mého náhledu, mají dřívější základ v domácí hravosti, schopnosti improvizace a zkratky (umět najít v jaderníku semínko; při vymývání písku zahlédnout na sítu zrnko-zlatinku). Humor je životní názor – buď ho máme, anebo nemáme (domácí Alef opakovaně v diskusích na Litterate vyhlásil, že smysl pro humor nemá… to veřejně vyvracet nechci. Všiml jsem si jeho okouzlení češtinou a slovními přesmyčkami. Nemá-li humor, nevadí; je tedy vtipný. Alefe, nemusíš se obhajovat).
🙂
No dobře, nebudu, ale něco k tomu přece mám. Začnu jakoby zdaleka oklikou.
V dobách, které postupně mizí v propadlišti dějin, jsem pracoval jako programátor ve výzkumáku jaderné elektrárny. To byly svým způsobem zlaté časy, respektive – byly to časy, které jsem si uměl spolu s několika přáteli pozlatit. Tehdy jsme v kanceláři kromě práce dělali ledacos, například i psali básně. Každý jinak, každý po svém. Při psaní básní jsem tehdy objevil, co se mi na poezii nejvíce líbí, a zformuloval jsem si to pro sebe tak, abych to nezapomněl:
Báseň má být jako rána mečem: krátká, nečekaná, neodvratná.
A s humorem, domnívám se, je to stejně tak – alespoň pro mne.
Zaznamenal jsem, že lidé se smějí v zásadě dvěma způsoby, a to ve dvou případech (v každém trochu jinak, toho si pozorný pozorovatel jistě všimne): smíchem, který osvobozuje, exploduje, zkratuje napětí vyvolané absurdním stavem věcí. Tehdy se člověk směje doopravdy, z hloubi srdce, upřímně. Ale je i jiný typ smíchu, takový rozpačitý – který ono napětí neuvolňuje, nýbrž maskuje, zakrývá pomyslným izolantem, neboť člověk vzniklou situaci vnímá jako nepatřičnou, ale jinak než smíchem z různých důvodů ani reagovat nemůže. Stručně: lidé se smějí, když je vtipno, a pak se také smějí, když je trapno.
Bohužel, jsou jedinci, kteří mezi tím dvojím nedokážou rozlišit: jsou trapní, lidé se jim smějí, a oni si proto namlouvají, jak jsou vtipní. – Tomu já se smát nedokážu, v tom spočívá onen můj Zdeňkem zmíněný deficit.
Alefovi, k tělesnému projevu smíchu stručně přidávám jedno čínské moudro : „Střez se lidí, kterým se při smíchu břicho netřese.“
Občas se mi stane, že se břicho třese, ale celkem zřídka.
Zpravidla vnímám smích/pobavení jako spíše vnitřní záležitost, která huronského smíchu nepotřebuje. Takové vnitřní teplo někde mezi prsní kostí a bránicí.
„Střezit“ se mě snad nemusíte, umím také vybuchnout ve smích bujarý, ale pravidlem, jak už jsem napsal, to jistě není.
Nejlepší vtip posledních dnů pochází právě ze stoletého Švejka:
„Napřed nepřítele porazíme a potom pořád a pořád za ním a nakonec nestačíme sami utíkat.“
Můj otec tvrdíval, že nejupřímnější smích je smích škodolibý. Nevím kde k tomu přišel, ale stále více se přikláním k tomu, že měl pravdu.
Ano, jsou cizinci, kteří tu naši povahu českou nejen dobře snášejí, ale dokonce ji mají rádi. Třeba takový Robert_Pynsent nebo polský novinář a čechofil Mariusz Szczygiel. Mám od něj dvě knížky a když byl v Ostravě v Domě knihy podpisovat své knížky v češtině, byl jsme tam taky. Sympatický člověk s laskavým humorem. Ty knížky doporučuji.
Ani moji polští příbuzní neměli tak dobrý vztah k Čechům jako Mariusz. Já vztah mít musím, protože jsem Slezan a „mám české školy“.
[;>))
Slezan z 1/4, Germán z 1/4 a zbytek je Polák…
„Rozdíl mezi komunitami nespočívá v rozdílu mezi lidmi, ale v rozdílu mezi podmínkami, ve kterých lidé žijí.“ – citujete Zdeňku Grega Batesona. Mě se zdá, že to přesně sedí. Je to takové „Helvajzovo“ jednotné podhoubí ze světa rostlin – zvyky a vlivy přímých rodinných poměrů, poměrů ve společnosti za celý život prorostlé tou 50% genetikou, která tak významně určuje, jaký kdo z nás jsme. Tak mě toto tvrzení zaujalo, že jsem se šla podívat do Wikipedie a načíst si něco o tomto pozoruhodném člověku. Fascinuje mě, jak vědecky systematicky se ke svým finálním tvrzením propracovával. Nejen z foliantů v knihovnách, ale často jezdil zkoumat chování lidí přímo do terénu, za přírodními národy, které nebyly tolik ovlivněny naší řekla bych „civilizací“. Když jeho teorie z nějakého důvodu neobstála, jako poctivý vědec se ji neváhal vzdát – a přiznat to. To se mi líbí (s tím jsem se potkala i v účetnictví každou chvíli, ale to odbočuji).
U nás v Čechách jsme tisíciletí žili obklopeni krásným prstencem pohraničních hor, tedy komunita tak trošku sama pro sebe. Museli jsme odolávat nájezdům zvenčí, ale i vlastní „ponorkové nemoci“. Co nám příroda nadělila geneticky – možná zarputilá odolnost a to hudební nadání, to si ale netroufám odhadovat. Všechno to, co se nám ale dělo, se rozhodně lépe snášelo s humorem. Myslím, že je těžké definovat ten „správný“. Břitkost k humoru patří, ale není bezpodmínečně nutná. Laskavý humor v našich končinách vidím u pánů Nepila, Horníčka, Jirotky, ale i u našich maminek, babiček, které jeho prostřednictvím uměly brilantně zvládat výchovu dětí a vytvářet pozitivní atmosféru v rodině. Vedle toho existují tisíce valérů humoru, zrovna tak, jako valérů na plátně umělců, či v souznění filharmonie, když jí to jde.
A že se u nás drtivá většina lidí zabývá přemýšlením nad vlastním smyslem pro srandu, vlastním chováním navenek, vlastními kořeny – kam patří, odkud se vzali a kam chtějí směřovat? To bych viděla jen jako výhodu. V literatuře jsem se s podobnými úvahami potkávala hlavně u přemýšlivých a inteligentních autorů – třeba krásná ukázka na téma kořeny – John Steinbeck v kouzelné knížečce Toulky s Charliem, tam se těmito tématy zabývá velmi často a většinou vlídně vtipně. Zvláštní… Určitý typ Anglosasů, kteří často trvale žijí tady u nás dobrovolně, mi potvrzuje, že možná vyrůstali v prostředí, které český humor evokovalo – viz teorie G. Batesona. Ono se jim u nás líbí a žijí tu rádi přestože je to zde bráno jako „Divoký Východ“, dokonce radši, než u svých. Myslím, že ta nátura a inklinace k našemu stylu života – i humoru – u nich zabírá. Moc se mi líbí příspěvek Tužky a vzpomínka na Jeana Effela. Jeho Stvoření světa krásně namluvené Janem Werichem, to je oživlý Josef Lada a český smysl pro legraci, ačkoliv byl rodilý Francouz. Zase se mi potvrzuje ono Batesonovo že nemá smysl hodnotit náturu podle národností. 😏 Díky paní Tužko za vzpomínku.
Jen bych se ještě na závěr ráda distancovala od humoru, který zraňuje – v Čechách na to máme krásný pojem „vysmívání“ a jelikož už to není smích, tak ještě líp „vyšklebování“. To nesnáším a nikdy se s ním nesmířím. Většinou totiž postihuje bezbranné. Ale to už jsme úplně někde jinde – vysmívání do humoru rozhodně nepatří. Ona ani satira tak úplně ne. Tak tolik asi za mě.
Milá kolegyně Jiřičko, děkuji za kvalitní prohloubení tématu.
Tvůj příspěvek považuji za všeobecně žádoucí, tzn. jedinečný projev diskuse – rozvíjení i prohlubovaní tématu. Hlásím se k učenlivé bloggerce (viz jak jsi zde v kovárně zmínila, že jsem Tě , vím, že ne snad učil základům blogování, spíše jsem usměrňoval energii k ukázněnosti, tj. neplýtvání slovy, informacemi atp.). Raduji se, že umíš!
Národní mentalita zřejmě existuje, ale není snadné ji spatřit – podobně, jako stojíme-li uprostřed lesa, vidíme kolem sebe jednotlivé stromy, ale nemůžeme spatřit les v jeho celistvosti.
První, o kom víme, že se podobnými problémy teoreticky zabýval, je jistý Eubulides z Milétu (paradox hromady a další). Eubulidovy paradoxy jsou vesměs založeny na tom, že svět, generovaný jazykem, jímž hovoříme, a svět skutečný nejsou isomorfní (nemají vzájemně jednoznačně přiřaditelné vzory a obrazy) a celkem snadno z těch paradoxů lze uniknout, když si to člověk uvědomí. Z toho se trochu (můj názor) vymyká právě paradox hromady (od jakého počtu je skupina zrníček písku už „hromadou“).
Jedna z alternativních teorií množin (prof. Vopěnka) zavádí mj. zajímavý pojem – horizont rozlišitelnosti (bohužel, pamatuju si jen matně), což je jakási mez, za kterou nám prvky určité množiny „splynou“. Lze tu nalézt jakousi korespondenci s pojmem „hromady“ a vede mě to k myšlence, že vlastnosti, kterými disponuje hromada, musí být nějakou superpozicí vlastností jejích prvků.
Převedeno na téma, které nastolil Zdeněk: národní mentalita je superpozicí mentalit jednotlivých členů národa. Podle toho – z mentality národa nelze pravdivě usoudit na mentalitu jeho jednotlivých příslušníků.
Toto téma by asi stálo za fundovaný rozbor, ale kdo ví – možná by se prokázalo, jak mimořádně rasistickou vědou je matematika.
Když jsme u ras, jsou cikáni Češi? Nejvyšší soud má tento názor:
https://www.stream.cz/domaci-9257/cunek-k-verdiktu-nejvyssiho-soudu-milosrdenstvi-vuci-romum-se-nam-nevyplatilo-64907500#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=videoportal.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest244_hpdop_comments_varBB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Ač neznám prameny všech úvah, tak s výsledkem se nedá než souhlasit.
Nikdo z příslušníků jakékoliv množiny lidí/obyvatel určitého území/národnosti nemůže mít dostatečný odstup, aby viděl les/hromadu písku jako celek. Spíše někdo mimo skupinu – proto jsem uváděl ony dva bohemisty.
Mám ještě jeden (vlastní) pohled: Zrnka písku mohou mít různou barvu, četnost i velikost. Ale z dostatečné dálky, kdy už nevidíme jednotlivosti, bude mít hromada písku nějakou průměrnou barvu. Viz „Horizont rozlišitelnosti.“ To spíše pozná cizinec.
Mimo jiné (poznámka pro Alefa): Možná bych nepožil slova superpozice, ale průměr.
Prakticky: Když člověk projíždí Francií tak po vjezdu do ní pozná bezpečně podle množství odpadků kolem silnice nebo benzínky. V Rakousku i v Itálii je těch plechovek, lahví a papírů zřetelně méně. Když dorazí do Španěl, jsou příkopy opět čistší.
To je zvláštní shoda okolností: na počátku těchto mých občasných úvah je právě různobarevný písek, na pobřeží v Černé Hoře, Ada Bojana. Písek je tam černo-šedý.
Ale když se podíváš hodně zblízka na jednotlivá zrníčka, černo-šedé není ani jedno. Jsou okrová, čirá, modrá, zelená, červená, žlutá… fantastických barev. Dokud nesplynou za oním obzorem rozlišitelnosti.
Tím „průměrem“ bych si nebyl tak jist, ale na tom asi tak nesejde.
Ještě k tomu průměru: když necháme zaznít akord, to, co slyšíme, není průměr zvuků jednotlivých strun. Bílé světlo není průměr barev duhy.
To jsou dva příklady jevu, kdy vhodnou kombinací nějakých kvalit vznikne kvalita nová. Tento model platí jistě obecně, ne pouze pro světlo a zvuk.
Jedna myšlenka je taková, jiná maková, další ještě jiná.
Teprve jejich souhrn, celek pak může charakterizovat myšlenkový systém, celkový názor.
Někdy mám tendenci mít myšlenky značně nekorektní, ale myšlenkový chuchvalec v mozku ze mne, myslím si, dělá celkem korektního člověka. Možná….
🙂
Pro Alefa: Možná by bylo zajímavé zjistit, jak toto poznání vidí fyzik, chemik a taky odborník na šíření zvuku. Průměr je fajn v základní matematice, ale ne vždycky se hodí. A průměrovat lidské vnímání, schopnosti, vlastnosti – umím si představit jen to, co popsal Kocour – zprůměrovat vjemy jednotlivostí ve snaze získat celkový obraz a porovnat se skutečností.
Alefe – a třeba i pohled neurologa. Ti co vidí lidský mozek, často i ve skutečnosti.
Ano, akord není průměrem tónů, vzniká nová kvalita. Souzvuk.
Ale třeba barva, pokud nakreslíme barevné výseče na kotouč a ten roztočíme, je průměrem barev, střední barvou. Takto se dělají maskovací barvy pro vojáky.
Superpozicí vnímám jako dvě nebo víc frekvencí , které si existují nezávisle na sobě. Když se na výstupu z nějakého zařízení (např. zesilovače) nějak vzájemně ovlivní, říkáme tomu intermodulační zkreslení a to objektivně měříme.
Mez rozlišitelnosti do toho vnáší „zkreslení“ kdy nejme už schopni jednotlivé složky rozlišit. Proto se mi moc nelíbil výraz superpozice.
Ale asi oba víme o co jde. [;>))
Pozn.: Smícháním velkého množství frekvencí o náhodných amplitudách vzniká šum. Ale i ten my rozdělujeme na bílý, růžový a hnědý podle toho, které frekvence převládají. Jestli je preferováno pásmo nižších nebo nejnižších kmitočtů.
Ale nebudu unavovat. O vnímání zvuku by se dala napsat knížka.
Kocoure, průměr a je definován takto: a = 1/n * Σai, i=1,2,…, n.
Takto výslednou barvu na roztočeném kotouči určit nelze, výsledné barvy nejsou průměr.
Průměr z několika hodnot je jedna hodnota téhož typu. Vnímaná barva je superpozicí několika základních barev (vlnová délka!), všechny vstupní barvy jsou stále přítomny, nezměněny, superpozice je dána jejich vnímáním (proto pes, včela, člověk, … vidí, vnímá identické zastoupení barev různě).
Průměr je jedna z mnoha statistických veličin, které mohou charakterizovat nějaký soubor dat, a zdaleka ho nelze napasovat na všechno.
To je možné, nevím. Jsem zvukař, ne matematik.
😀
Já to mám podobně, jenže právě naopak 😀
Napsáno před více než sto roky (krátká parafráze a citace): Kdyby k nám přiletěl distingovaný cizinec z Marsu nebo z Mléčné dráhy a řekl: „Tuze nás zajímá váš národ,…kteří jsou vaši největší národní hrdinové, chci si podle nich udělat názor o vašem národním duchu? Prosím jen tři jména; ostatní si opatřím sám. Nejspíše byste řekli tato tři jména: Hus, Komenský, Havlíček. Cizinec by se ponořil do studia tří představitelů a předal by svým krajanům tuto zprávu: „ 1. Národ český zdá se být po výtce založení kritického (Hus, Havlíček).
2. Dává přednost jasným důkazům (Hus), smyslovému názoru (Komenský) a zdravému rozumu (Havlíček).
3. Je od kosti racionalistický a pokrokářský, klade velkou váhu na intelektuální vzdělání.
4. Dává se rád zabít pro své přesvědčení, ale dá svůj život konec konců draho, neboť je náramně činný.
5. Je světové, nelokální přirozenosti, přerůstá svými zájmy a svým duchem hranice své vlasti“ (napsal Karel Čapek v Lidových novinách 23. 10. 1921).
Z tohoto Čapkova idealizovaného psaní o české národní povaze společenská praxe současnosti leccos zkazila…, např. „klade velkou váhu na intelektuální vzdělávání.“ Informovanější čtenář ví, že politikáři v ČR o „vzdělanostní společnosti“ nekonečně partajnicky žvaní o péči, ale praxe se se žvásty rozchází…
S věkem a zkušenostmi přichází snaha zobecňovat. Mám to stejně. Čím více informací, tím více zjednodušit, vytknoutt před závorku, pokrátit – najít společného jmenovatele, zprůměrovat, zglajchšaltovat – co nejodborněji, fundovaně, i s odkazem na minulé badatele.
Jak to bylo před 200 lety? Informace jen z nemnohých knih, ústním podáním, akční rádius určoval koňský povoz a vlastní nohy… Když se oprostím od současných technických možností a budu uvažovat o národní mentalitě, zabrousím pamětí do minulosti.
Pamatuji si, jak mi babička vyprávěla pohádky. Byly české. O Honzovi, čertech, králích… byly mi 4 roky, 5? Zpívala mi české písně – U studánky seděla, Kolečko se polámalo… na procházce po Melečku mi ukazovala starého žebříkáře Ondřeje bez nohy – o druhou přišel ve válce. Děda se zbytky sluchu mi vyprávěl o vřavě na Piavě, kde vedle něj vybuchl granát a na jedno ucho už nikdy nic neslyšel…. Tito mí předkové se narodili v roce 1900, dnes je 2024 a já mám v hlavě živé informace, staré 100-110 let, z první ruky. Stačí jen 11 takových mezigeneračních kontaktů v řadě za sebou a jsem u Václava nebo Ludmily, u Gommona a Tunny, v Kristiánově legendě. V nejstarších písemných pramenech.
Každý člověk tak může uvažovat. Já, člověk ze San Sebastianu nebo někde od Pečory. Proč je jeden Bask, druhý Slezan a třetí Rus nebo seveřan (mi neznámého) kmene? Všichni mají něco společného. Jejich předkové mají společné totéž. Je to místo pobytu a vztah k němu, zvyky, vzpomínky, duchovní vazba k minulosti a plánování budoucnosti. Je to mentalita? Musí ji mít každý jinou? Ano i ne, podle úhlu pohledu – co chci sám vidět, jak chci napsat výsledek. Není to matematika, je to živé, proměnlivé a rozmanité, nejde vyslovit verdikt “ano nebo ne”. Čím jsem starší, tím jsem blbější. Říkala mi to máma už před 60 lety a měla pravdu.
Ládiku!!!, pěkně napsáno. Přihrál jste mi, děkuji! Tímto vstupem nečiním tečku za tématem, jen přidávám, dle mého vcítění, nadčasově formulovanou myšlenku:
Otázka po národní povaze je buď docela zbytečná, nebo ryze praktická. Zbytečná potud, pokud se nám nedá žádné určité odpovědi, co máme konkrétně dělat v politice a hospodářství, poznání a umění. Řekneme-li, že jsme ՚holubičí povahy,՚ můžeme sice dělat holubičí básně, ale nikoliv holubičí hospodářství. Národní povaha jest určitý praktický ideál, pro který hledáme v minulosti tradici, příklady nebo učitele“ (Karel Čapek).
Snad se nebude Zdeněk zlobit, že jsem si dovolil zasáhnout do úpravy jeho komentáře. Čapkův postřeh považuji za přímo geniální.
(Kdybys chtěl, vrátím Tvůj příspěvek do původní podoby, Zdeňku)
—
Kromě toho ale cítím nutkání na Čapkův citát reagovat, protože při jeho čtení se mi udělala myšlenka. Snad tím čtenář nebude dotčen.
Čapek (a patrně Zdeněk spolu s ním) řeší otázku národní povahy z ryze praktického hlediska: „…nechceme jenom vědět, jací skutečně jsme, nýbrž jací bychom měli být“. Uvědomuji si, že mě ta otázka zajímá ve skutečnosti úplně jinak.
Tážu-li se po národní povaze, nezajímá mne ani tak, jací skutečně (jako národ) jsme, nýbrž to, jak, skrze jaké zákonitosti se k danému stavu dospělo. Jak se stane, že se souhrnu povah jednotlivců vyplyne něco jako povaha národní. Jak se ze souhrnu nějakých vlastností komponent odvodí „nadvlastnost“ celku, který tyto komponenty tvoří. Právě toto mně připadá nesmírně záhadné a vzrušující; pochopit to, to znamená „nahlédnout Pánubohu pod pokličku“, nazřít způsob, kterým se věci dějí.
Uvádím to ne snad proto, abych ostatní přesvědčil, že jsem možná magor (to už se jistě všeobecně ví), ale proto, aby bylo zřejmo, že i jedna vcelku prostá otázka může být nahlížena z mnoha úhlů a pokus na ni odpovědět může vyvolat nikde nekončící kaskádu dalších otázek.
Svět je úžasné dobrodružství.
Pro Ládik!!!a: Neměla… Moc se podceňujete. Sám se sebou diskutujete a pochybujete. Jen hlupáci mají o všem vždy jasno. Každý máme své názory a ty souzní s prostředím, ve kterém žijeme – a jsme zase u první citace ve Zdeňkově článku. Díky Ládíku za Vaše sdělení…
Tužka napíše,…četla jsem si,….moc dobře jste to všichni napsali,….sesedlo se to dohromady, zapadlo k sobě,…soušasně i nastolilo další otázky,….otázky o budoucnosti,….
Když se určitá grupa jedinců u evropského kormidla snaží z jednotlivých národů na kontinentu udělat Evropany,…s jedním společným názorem,….i technologický pokrok k tomu může být nápomocen
Doufám, že se jim ten kolos na hliněných nohách zavčas rozpadne,….jen Prozřetelnosti nedopusť, aby to bylo za rachotu zbraní,….
Tužka.