24. 4. 2024

Glosy k umění číst

„Mizérie dneška je v tom, že lidé neumějí číst, a proto neumějí ani žít. Modernistický analfabetismus je nutí živořit uprostřed komfortu a záplavy informací“ (Karel Kosík, filosof v rozhovoru r. 1997).

Současný průměrný čtenář je těkavé stvoření přesycené nadbytkem všemožných informací šířených současným mediálním humbukem (= klamná a zavádějící sebeprezentace mínění, pocitů i teatrality jedince či skupiny osob). Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem; takto krátcev jednom ze svých aforismů dávněji glosoval společenský jev Karl Kraus, rakouský spisovatel a novinář narozený v Čechách. Jinými slovy, v ústní komunikaci mívá humbuk konvenční podobu nekonečně tekoucích blábolů, keců, žvástů; výslovně fachidiotské je mektání politiků s jejich politruky. Objevili kouzlo, že myšlenky vznikají v hubě. U tématu „umění číst“ se hodláme zabývat literaturou, nikoli každodenním šplechtoslovím/šplechty oslovin.

Odlišnost Západní a východní literárnosti a o uctívání čtení

Oldřich Král, sinolog, komparatista a překladatel v rozhovoru „Hledání čínského románu“ (in Souvislosti 2/2015) odpovídá na otázku rozdílnosti západní a východní literárnosti: Existuje jeden zásadní, klíčový rozdíl mezi literárností Číny a Západu. Západní literárnost je postavena na eposu, všichni se přece shodnou na tom, co je nejstarší formou poezie, literárnosti, přece epika! Od toho se všechno odvíjí a vyhraňuje. Kdežto v Číně zcela naopak, všechno se odvíjí od Knihy písní, od toho klíče celého čínského a vlastně celého dálněvýchodního lyrismu. Od toho velkého lyrického kódu se odvíjí a vyhraňuje pochopení všeho, všichni se tam analogicky shodnou, co že je nejstarší formou poezie, literárnosti – no přece lyrika! A odtud i ten obecný sklon nikoli k velkému příběhu, nýbrž k epizodě, k epizodickému vidění světa v místě a situaci, v rytmu skladby, ne v čase a příběhu příčiny a následku.

Oldřich Král ve zmíněném rozhovoru vedeném překladatelkou z čínštiny Zuzanou Li hovoří o svém závěrečném díle – úkolu, českém překladu čínského románu románů Jing Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze. Onen román byl 400 let své existence zakázaný, neboť prý představuje nejbrutálnější sebeobnažení Číny. Román byl vícekrát komentován a nejznámější kritický komentář k němu je text Umění číst (text v revui Souvislosti je v originálu na stranách 116 – 118). Návod, jak číst nějakou knihu považuji za problematický, neboť sotva může existovat jeden „správný“ způsob čtení.

Oldřich Král v obsáhlém rozhovoru zasvěceně doplňuje další poznatky: V prostředí čínské literárnosti byla centrem pozornosti nikoli teorie psaní, nýbrž teorie čtení 讀 法 (psáno v tradičních znacích; 读法 ve znacích zjednodušených; výslovnost: dú fǎ – pinyin, tu-fa – česká trankripce), která se tímhle pojmem přes analogii Umění války Mistra Suna hlásí ke kořenům strategického myšlení a s ním k dominujícímu paradigmatu řečové situovanosti. Pro Číňany bylo čtení zásadní, od samého počátku to hlavní. O čtení mluví a píší; celé školy myšlení zcela ostentativně vznikly čtením, novým čtením, psaným čtením starých knih. Oni nepsali nové, nepotřebovali psát nové, oni nově četli staré, v něm hledali a nacházeli jiný kód. Osud knihy záleží v tom, jak ty ji budeš číst, ne v tom, jak ji někdo napsal! Je to kult čtení, ne kult psaní. Velký kód tvořivosti je ve čtení (zvýraznění ZH).

Friedrich Nietzsche, filosof a klasický filolog ve svém pojednání Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti píše: Antický člověk, pokud četl (četl-li sám sobě), tedy nahlas. Lidem bylo divné, četl-li někdo potichu – ptali se sami sebe, proč? Číst nahlas znamená se všemi vzmachy, ohyby a zvraty tónu i s proměnami tempa, z nichž měl antický veřejný svět potěšení. Souvětí je ve smyslu starověku především fyziologický celek uzavřený jediným nadechnutím. Máme zkušenost, že číst nahlas je metoda, při níž ucho zaznamenává rytmus dechu, rytmus energie (doplňuji, že v čínském malířství, v jeho poučkách, se například píše, že malířství má šest pravidel. První ze šesti zákonů čchi-jün praví: vyvolej pocit pohybu skrze rytmus dechu…Zhang Yanyuan r. 847 – in Oldřich Král, Stopy tuše; čínské malířské texty, vydala Galerie Zdeněk Sklenář, 2016).

Umění číst s potřebností výběrovosti

Renesanční filosof-empirik Francis Bacon v eseji O studiu dává čtenářům užitečnou radu: Některé knihy mějte jen na ochutnání, jiné ke spolknutí a jen málo jich opravdu přežvýkejte a hleďte zažít. Šťastný je člověk, který si v mládí osvojí potřebu čtení. Spisovatel Mika Waltari, autor díla Egypťan Sinuhet, skepticky tvrdí, že tisíce knih učiní člověka navždy smutným. Výrokem nám připomíná, že v krátkém lidském životě není podstatné množství přečteného, ale pochopení. Kdepak na to beru čas, tolik knih nepřečíst.

Existují pokusy sestavit seznam knih, které by člověk měl/mohl číst, aby byl kýmsi třeba uznán vzdělancem. Příklady seznamů povinné školní četby, které si různé generace dospělých pamatují, nebývaly žáky a studenty přijímány s pochopením. Výběr autorů a titulů knih býval v počátcích povinné četby skrovný a málo inspirativní. Promyšlený systém literární výchovy skýtá waldorfská pedagogika – vývojově od tradice k současnosti, od 1. do 8. třídy. Spisovatel Jorge Luis Borges rok před smrtí projektoval „osobní knihovnu,“ světová díla, k nimž se opakovaně vracel pro radost z četby. Václav Cílek o tom napsal v knize Borgesův svět (Dokořán, 2007). Ve spisovatelově nedokončeném soupisu je 75 titulů nejen beletrie a poezie. V seznamu chybí Bible, naopak nechybí Bhagavadgíta a Tibetská kniha mrtvých. Upoutalo mne, že v soupisu Borgesových knih je titul Mathematics and the Imagination autorů E. Kasnera a J. R. Newmana.

Text uvedla citace filosofa Karla Kosíka z r. 1997 a jeho myšlenkou též zakončuji: Filosofie je trojí umění: umění číst, umění ptát se, umění žít. Nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací je ovšem analýza neboli umění číst.


Zdeněk Hosman

Zdeněk Hosman

Jsem poutník v temporytmu FESTINA LENTE. » Medailon autora

View all posts by Zdeněk Hosman →

30 thoughts on “Glosy k umění číst

  1. Hezký text, díky.
    Svůj (starý) stín už nepřekročím, vztah k východní kultuře jsem si nevytvořil, kolem a kolem mi (skoro) nic neříká. Tak snad ještě „Ztracený obzor“ jako můstek k ní.
    Ačkoliv jsem třeba Čínu navštívil několikrát, jediné, co jsem si odtud přivezl, je pocit ohromení, především masou. K ničemu o moc hlubšímu jsem nepronikl a nejspíš se to už nezmění.
    Moje škoda, já vím.

    Abychom nebyli tak zadumaní/ušlechtilí, dovolím si přidat drobnou „anekdotu“ ze života, která s autorovým textem souvisí vskutku jen okrajově.

    Skoro dvacet let jsme jezdili s celou rodinou v létě do jednoho zapadlého hnízda na jižním pobřeží Kréty. Protože nějaké elektronické čtečky jsem nikdy nepřijal, bylo vždy otázkou, jaké knihy brát s sebou na celý měsíc? Počet byl omezený, to dá rozum.
    Vyřešil jsem to svojí osobní „Knihou všech knih“ a postupně, leč rychle, jsem přišel na drobný fígl. Ke Švejkovi jsem přibalil autorem zmíněné Nietzscheho dílko „Mimo dobro a zlo“. Každý rok, protože mě vždy po přečtení jedné/dvou stránek spolehlivě uspalo, a tak jsem se tou knihou postupně prokousával dál a dál. Pokaždé od začátku, protože jsem od loňska samozřejmě ztratil nit a souvislosti (jsou-li ta nějaké).
    Na Krétu už nejezdíme, tudíž tu knihu už nečtu, až teď, připomenutou, jsem ji vzal do ruky a přemýšlím, co mi z ní vlastně zůstalo v hlavě.
    Jako u většiny kdysi přečtených knih spíše než zápletka/epika jen jakýsi“odér“, závan, v tomto případě, při pokusu ho vyjádřit, zůstala mi myšlenka o „odvaze zpochybnit premisy“.

    S filosofy na Krétě mám anekdotickou historku ještě jednu, ale tu až někdy příště, bude-li nějaké.

    P. S.: Při dnešním listování jsem narazil na jednu Nietzscheho myšlenku, velmi stručnou, která mě vrací zpátka na zem: „Oblast od pasu dolů je důvodem, proč se člověk nepovažuje tak snadno za boha“ (str. 75).

    1. Neodolám a budu polemizovat: předmětná oblast ovšem bývá často též důvodem, proč jsou ženy občas považovány za bohyně.

      Oklikou se tak dostávám k tématu, které načal autor článku: jedna věc je kód, druhá věc je jeho interpretace.

      1. Jediným bohem, který řídí naše kroky, je nevyzpytatelná náhoda. Ve věcech velkých i malých. Viz:
        Jen jsem přečetl tvůj polemický řádek, otevřel jsem tu knihu ještě jednou, jen tak namátkou, abych našel něco o ženách. A před mýma očima, na opravdu náhodně otevřené stránce, se skví věta:
        „V mládí: vonná jeskyňka. V stáří: je z ní jezinka“ (str. 136).

        P.S.: On byl Nietzsche asi dost mačo, jak jinak v jeho době.

        Kurnik, on si z toho dělá legraci:
        „Muži dosud se ženami zacházeli jako s ptáky, kteří k nim dolů zabloudili z nějakých výšin: jako s něčím jemnějším, zranitelnějším, divočejším, podivuhodnějším, sladším, duševnějším – ale jako s něčím, co se musí dát pod zámek, aby to neuletělo.“

        Asi si tu knížku nechám pár dní na nočním stolku……

        1. Ano; náhoda je Bůh.
          Jeden čtenář – myslím, že to byla veverka, tedy vlastně čtenářka… vyzvala mne, abych napsal něco o I-ťingu, což je taková oklika k praxi věštění.
          Jedna z věšteckých netod spočívá v tom, že zformuluješ otázku a následně vezmeš jakoukoli knihu, a někam libovolně mezi stránky zanoříš čepel nože. Rozevřeš knihu a podíváš se, na jaká slova/věty hrot čepele ukázal.

          To je v trochu jiném provedení přesně to, jak ti posloužil Nietzsche.

          Já to mám s ženskýma trochu jinak, než on píše, i když – pravda – těžiště se posouvá spíš k tomu publikování. To je asi věkem.

  2. „…objevili, že myšlenky vznikají v hubě“.
    To je trefa nad trefy, kdy všech deset výstřelů projde jediným otvorem uprostřed desítky.

    S článkem velmi souzním, pan Hosman se mi opravdu trefil do vkusu – a jaká shoda náhod, i do tématu, které jsme nedávno probírali s kamarádem, šplhajíce a pobíhajíce po lešení.

    Času málo, práce mnoho. Přestalo pršet, jedu vniknout do útrob komorového nosníku jednoho dálničního mostu. – A pak že práce osvobozuje!

  3. Jaká je to radost „…lehnout a číst si“ už skvěle popsal a zhudebnil Karel Zich. Četla jsem hodně a od malička. A naučila jsem se časem přiřazovat si k oblíbeným knížkám vůně, které připomínají. Takhle krásně mi „voní“ třeba díla Jarmily Loukotkové, anebo Richarda Aldingtona, ale bylo i spousta těch, které jsem odložila k těm „ostatním“. Je zvláštní, že jsem také přišla ke zjištění, že čím jsem starší, tím víc si vychutnávám poezii. Nejen tu slavnou evropskou – Baudelaire, Goethe, Neruda, Villon, ale až k té kaligraficky krásné čínské a japonské, skvěle překládané našimi sinology (profesor Líman např.). Teď na stará kolena jsem okouzlena těmi nejkratšími črtami – haiku. Ty mi přinášejí závany vůní okamžiku až do domu čistě jen pro mě, snad proto, že jejich kouzlo je ve zkratce. Díky Zdeni za článek a i za tvé fotoblogy na idnes.cz. Vždycky si v nich najdu něco nečekaného. Dnes jsi mi připomenul vzpomínku na to, jak mi maminka předčítala z Iliady před spaním. Tehdy jsem byla malá a byly to pohádky, ale až teď mi došlo, jaký díl a kouzlo bylo nejen v daktylských hexametrech, co zněly jako mořské vlny, ale i v intonaci, kterou je uměla sdělit malé holce. Přála bych každému tak krásné zážitky. – A se žvanily doporučuji neztrácet čas. Nestojí za slinu hovoru.

  4. Tužka napíše,….ááá,….umění číst.
    Kdo si pamatuje, jak se učil číst,…nebo, jak byl učen ve čtení,….tam to začíná,…dobře zasít, jinak není úroda, není dobrá sklizeň.
    Jsem venkovskej balík, který chodil pět let do jednotřídky,…naučili mě tam vše, co bylo potřeba umět do šesté třídy na druhý stupeň základní školy.
    A hned v září v šesté třídě byl první úkol z českého jazyka,…založit si čtenářský deník,…a vedu si ho do dnešních dnů.
    Přiznám bez mučení,….u některých knih nevím, …? o čem jsem si to četla,…nic se mi nevybavuje.
    Moje nejčtenější kniha je Bible a Broučci,…všechny ostatní jen jednou.Bible opakovaně do dnešních dnů, Broučci v dětství,…aspaliaspaliaspali….

    Čtu pomalu a to tak, že všechno čtené se mi současně zobrazuje,….text knihy je současně komentářem k obrazům.
    Hledám své obrazy,…obrázky v knížkách mě neovlivní,….jako důkaz pro mne opět byla výše napsaná pohádka,…po celou dobu jsem měla před očima svého ochočeného a velmi přítulného berana z dětství,…jeho rohy byly zcela jiné, stočené do uzavřené spirály.

    Nečtu sci-fi. Sice jsem se, dost let zpět, pokusila si dvakrát něco přelouskat,…neměla jsem k tomu zdroj obrazů,…nedokázala jsem pokračovat v četbě,….tak nač si dělat násilí,…jak lehké je knihu odložit….

    Čtení knih,…to je velké téma, uchopit se dá z mnoha stran.
    Dik za text,….prošla jsem si od začátku až do konce svůj čtenářský deník,….kde jsou ty časy, kdy jsem četla i Rodokapsy.

  5. Tužka napíše pro paní Danu Šumovou,….přečetla jsem si Váš text,….Verše psané na vodu,…

    Bez názvu.
    Prší.
    Údolím jde žena.
    Po květech hrušní šlape,
    po bílém.
    Loudá se.
    V dlani lem své fialové sukně.
    Smutná, zamyšlená.
    Kam jdeš, kam jdeš?
    Někým oklamat se dát,
    zmoknou ti vlasy, promokne ti šat.

    Možná to je trochu jinak,… jak je to dávno, co jsem ji recitovala na začátku hodiny češtiny. Náš učitel českého jazyka na gymplu trval na tom, že jsme se museli naučit každý měsíc jednu báseň. Hodina češtiny začínala tak, že už se zvoněním určený jedinec stál u katedry,…a jen učitel vstoupil, on se zastavil , pozdravil, došel k oknu, pokynul hlavou,…a přednášelo se.
    Jednou jsem ho prubla,…bylo před literární písemkou, a řada na mně. Čekala jsem, kdy se sejde ta náhoda,…měla jsem vždycky jen krátké básně,…čekal, že to bude zas minutová záležitost….Naučila jsem se Puškinovu Bachčisarajskou fontánu…..
    Seděl dnes Gyrej, oči kloně, jen dýmku v ústech rozdmýchal.
    Bez hlesu čekal poníženě stísněný dvůr. Co řekne chán…..

    Písemka nebyla, myslel si, že umím jen kus,….vyslechl si celou.

    Tužka.

  6. Děkuji, mám radost, cítím spřízněnou bytost. Podívejte se na ukázku básně K. Songu:

    ÚDOLÍ HONGNJUDONG V HORÁCH KASAJAN
    Kdo říká: „Tohle je řeka a tohle je hora“?
    Hora svítí v mracích a řeka plyne mezi skalami.
    Esence velkého světla je bez hranic –
    – jakmile otevřeš svoje srdce a zadíváš se do něj,
    spatříš řeku a horu.

    Pěkné že tužko? Dík za odpověď.

    1. Také způsob jak číst.😏 Kdo se vyzná v partiturách, dokáže „číst hudbu“. Ti nejlepší jen z takového čtení dokážou dokonce hudbu komponovat. Ti geniální geniálně – Beethoven, Smetana. 😊🤚

    1. 🙂
      Měl bych začít běhat, abych vylepšil kondičku.

      Pozdravujte Holuba a pozvěte ho sem. Četl jsem jeho „hlášení“ a odpověděl jsem mu, ale kdo ví, kdy si to přečte.

    2. Jídlo přece není jen chemie, ale také potěšení. A to nejméně ve třech fázích:
      1. Příprava a plánování, nákup – to všechno může být velmi milá činnost, zejména chystá-li se něco pro rodinu či přátele. Mám schovaný dokonce i jeden „jídelní lístek“ pro víkendovou návštěvu našich dvou pražských přátel kdysi před lety, když jsem byli o dost mladší a ve formě. Taková příprava je radostnou záležitostí
      2. Samotné vaření. Kdo se mu někdy věnoval dobrovolně a ne z povinnosti, pochopí. Radost z výsledku.
      3. Samotná konzumace a samozřejmě pochvaly okolí. Je veselo a radostno, bříško jako kamínek.

      Když jsme se loučili s chalupou mých rodičů, uspořádali jsme žranici (jinak se to nazvat nedá). Do rodinného zlatého fondu vstoupila věta mojí maminky, která na nás volala z kuchyně na zahradu:
      „Dojídejte to uzený, kachny už budou pomalu pečený…!“.

  7. Dovolím si vrátit se od požitků spíše (avšak nikoli výhradně) gastronomických zpět ke čtení.

    Někdy kolem dvaceti jsem objevila lahůdky, které mi dodnes nezevšedněly.

    Saint-Exupéryho, a to nejen Malého prince a další, rozsáhlejší díla, ale hlavně Citadelu. Tehdy pro mne zjevení. Ano, idealistické mládě. Ale ráda si v ní čtu dodnes.

    Jacquese Préverta (v překladu Adolfa Kroupy). Nepřestávám žasnout nad tím, CO VŠECHNO lze vyjádřit TAK ÚSPORNÝMI prostředky. Navíc nad tím vším tak akorát laskavého humoru, malinko ironie. City a pocity tak nějak samo sebou. Zázrak.

    Christiana Morgensterna, překlady Josefa Hiršala.
    Klobouk dolů před oběma. I jiné překlady jsou jistě dobré, ale nejsem objektivní. Pro mne Morgenstern = pan Hiršal.

    A našeho imunologa MUDr. Miroslava Holuba, jeho poezii i prózu. I když u něj těžko říct, kudy vede hranice. Úžasné texty. Kdo o něm dneska ví…
    Zažila jsem ho kdysi v pražské Viole, úplně obyčejný pán, koukala jsem na něj jako na zjevení a oslovila ho Mistře. Co si přitom myslel, naštěstí nevím.
    —-
    Zpětně velký dík Odeonu a Klubu přátel poezie. Stejně jako Gramofonovému klubu. Pomohly nám orientovat se a nabízely nejvyšší kvalitu. To mi ovšem došlo až mnohem později.
    —-
    Alefe, dotaz: jaký je Váš názor na van Gulikovy knihy o soudci Ti?
    Miluju a obdivuju je dodnes. Ohledně Číny, její historie, reálií, myšlení, systému jsem na rozdíl od Vás naprostý laik. Soudce Ti mi umožnil aspoň trochu nahlédnout do toho nám tak vzdáleného světa.

    1. Van Gulik je jeden z mála autorů detektivek, které můžu číst. A je to právě kvůli reáliím; detektivka jako taková mě nezajímá (znám jen jeden nudnější žánr, než je detektivka: horor).
      Do jaké míry jsou reálie ve Van Gulikových příbězích historicky správné, nedokážu posoudit, ale napsáno je to poutavě.

      Podobně to mám s reáliemi v čínských/asijských filmech, resp. ve filmech, pojednávajících o tamním světě. Trochu té atmosféry přežilo do dnešních dnů – hlavně na tržištích a v tržnicích. I na ulicích, v parcích. Je to koneckonců jeden z důvodů, proč tam jezdím. A pojedu zas, od 15.3. Čína prý zase vydává turistická víza stejně jako před covidem. Jen ještě počkám, až trochu spadnou ceny letenek.

    2. Miroslav Holub?
      Sagitální řez, pokud si dobře vzpomínám. Mám to někde v knihovně, zítra se po tom podívám. Myslím že i ilustrace….?
      Těžko se v tom vyznat, pokud si pamatuji..

      1. Ano, i Sagitální řez; ilustrace si vůbec nepamatuji.
        Předtím například Naopak, Jdi a otevři dveře, Achilles a želva, Ačkoliv.
        Z prózy Tři kroky po zemi, Žít v New Yorku, Anděl na kolečkách, K principu
        rolničky.

        Jeho styl se časem hodně změnil. Texty z jeho závěrečného období už mi najednou nic neříkaly, přišlo mi to všechno moc temné a příliš zašifrované. Aspoň pokud se pamatuju, je to už dost dávno. Ale třeba byla chyba na mé straně.

        1. Tak jsem, po delším hledání, ten svazek v knihovně objevil. Je to vlastně průřez autorovy tvorby od roku 1961 až do roku 1986. Vyšlo roce 1988 v Odeonu nákladem 6000 výtisků za 27,- Kčs.
          Ilustrace Oty Janečka
          https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Jane%C4%8Dek

          Prolistoval jsem to a s trochou rozpaků přiznávám, že už mi obsah díla vlastně nic neříká, ač některé verše (možná spíš básně v próze?) jsou jistě podnětné, třeba tahle:

          Oběd

          Polévku nutno dojídat až do poslední lžičky, neboť právě v té je síla.
          Jez polívčičku, nenimrej se v tom!
          Nebo budeš slabej a nevyrosteš.
          A bude to tvá vina.

          Ostatně i města a národy mohou za to, že nevyrostly.
          Viním malá města, že se nestala velkými městy. Tím hůře pro ně.
          Viním malé národy, že se nestaly mocnými. Tím hůře pro ně.

          Accuso le piccole nazioni…..
          I blame the little nations…..
          Ich beschuldige die kleinen Nationen….
          J´accuse les petites nations….

          Tak žer tu polívku, než bude jako led!
          ——————-

          Přesně k tomuhle je dobrá rozsáhlá knihovna – že na základě nějakého ( nyní veverčina) podnětu lze jít a připomenout si.
          Budu se se stěhovat a „zužovat“ knihovnu. Mám zrovna tohohle Holuba vyhodit? Nejspíš…..

          Velká města, velké národy? Zrovna čtu Žemličkova Přemysla Otakara I. Kde se to u nás zadrhlo a bylo to dobře nebo špatně?

          1. Ta báseň je ze života, něco o tom vím.

            Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se z Bratislavy do Brna. V Bratislavě měli rodiče k dispozici jen svobodárnu, v Brně dostali byt 2+1 v paneláku. V šestém patře.

            Tehdy se v občanské výstavbě nějaké ZI (=zvukové izolace) neřešily; panel i trubky UT vedly zvuk bezvadně a stejně dobře, jako bytové jádro vedlo pachy domácností (kuchyň, koupelna a hlavně WC). Takže jsme byli poměrně dobře informováni, co se odehrává o patro výš a o patro níž.

            O patro výš:
            „Papej, Janičko, papej! No tak, vem si ještě. Otevři pusinku, no tááák… a ještě… a ještě…“ (da capo al fine, který ovšem vyzněl dramaticky)
            Řinčivý zvuk rozbitého nádobí, následuje burácivý řev:
            „TAK KURVA ŽER TY SVIŇO, NEBO TI ŠLÁPNU NA KRK!!!“

            Na tento odposlech jsme ještě dlouho a rádi vzpomínali. Nejlepší sranda je vždycky na cizí účet.

            1. Jo, podobný zážitek z dávného mládí z podobného bydlení.
              Pracoval jsem v „turnusu“, tudíž i noční dvanáctky. V dopoledním klidu, když jsem chtěl spát, bylo slyšet ledacos, třeba i podobný řev jakési neurotické matky, celkem pravidelný….. gradace až do TY SPRATKU, JÁ TĚ ZABIJU!!!!
              Jednou jsem nevydržel a do toho sídlištního papundeklového jádra jsem zařval (a mám sakra mohutný baryton) – TAK UŽ HO KURVA ZAB!
              Od té doby jsem ji už neslyšel, třeba jsem zabránil vraždě dítěte.

          2. Godote, tu knížku určitě vyhoďte. Vám nic neříká, jak jste napsal, a potomkům ušetříte práci.
            Často mne děsí pohled po našem příbytku – příliš mnoho předmětů, knih i věcí praktických i dalších, které „přece nemůžu vyhodit“, ale tím jen zkomplikuju život dětem.

            To Vaše stěhování… už dávno na Kydech jste psal o prostorném bydle v centru, sklepě s vybraným vínem, rozsáhlé knihovně – chcete něco říct o důvodech?

            1. Ne že by to snad bylo důležité či zajímavé, ale když se ptáte……
              V současném prostorném a dispozicí noblesním nájemním secesním bytě (necelých 200 metrů) 4 + 1 je všechno velké(předsín 21 metrů, stropy 3,75 m). Moje Labuť je téměř imobilní, obývá především svůj dámský budoár, podobně jako já svůj pokoj. Společný čas trávíme téměř výlučně ve velké obytné kuchyni. Z toho vyplývá, že „parádní pokoj = salón“ skoro nevyužíváme. Čtvrtý pokoj se už dávno stal skladištěm.
              Nájemné + vodné a stočné, odvoz odpadu činí 15 000,- Kč + teď 6 000,- Kč plyn (topení + teplá voda) + teď 2000,- Kč elektřina. Plus pojištění bytu a zařízení a podobné náklady – internet, telefony atd.). Úklid a žehlení (chodí k nám děvče jednou týdně) 2 600,- .Celkem tedy cca 28 000,- Kč měsíčně.
              Labuť spotřebuje velkou část svého průměrného důchodu na kořalku a cigára, bydlí tu 41 let, já s ní 35.
              V roce 1982 prošel byt rekonstrukcí „vlastními silami“, restituční vlastníci se sice chovají slušně, ale investovali do domu (střecha, sklepy, okna), leč do samotného bytu nic. Tudíž začíná být byt poněkud omšelý a jeho „provětrání“ by stálo nejméně milion (spíš víc).
              Já jsem sice vytvořil značné rezervy na stáří, ale inflace…..
              Tudíž stěhování do vlastního bytu v hezké čtvrti mimo centrum. 2 + 1 = společná kuchyně a každý svůj pokoj, dva velké sklepy. Plus balkon u kuchyně.
              Teplo velmi levné z Plzeňské teplárenské, plyn odpojit, vše na elektřinu. „Nájemné“ – tedy fond oprav, správa objektu, vodné + stočné, odpady, teplo vychází aktuálně na necelých 5000,- Kč. Nějaké drobné úpravy před nastěhováním počítám tak 50 000,- Kč, spolu se stěhováním do 100 000,- Kč.
              Úspora proti současnému stavu cca 18 000,- měsíčně, tj. 200 000,- ročně…..

              Navíc jednodušší úklid (děvče už jen jednou za dva týdny), likvidace nejen nedbytečných knih, ale i nepředstavitelného množství stejně nadbytečného oblečení a různých blbin – třeba ani psací stůl už nepotřebuji tak velký jako dříve. Nechám si třeba buben ze Senegalu a klobouk kanadské jízdní policie a tak. Zbraně také, jen jeden samopal převedu na synka se zbrojním průkazem.

              Moc se nám do toho nechce, ale myslím, že tím vyřešíme příjemný a úsporný prostor pro poslední životní etapu. Nejsmutnější je, že už nebudeme moci pořádat občasná větší rodinná setkání, na to nebude prostor. Ale synkové už jsou opravdu hodně dospělí (ostatně dospělí jsou už i vnuci) a tak to budou muset převzít do vlastní režie – doufám…..

              Tož tak o dvou důchodcích a nové době.

              1. Ano, nová doba…
                Děkuji za vyčerpávající odpověď. Přeji Vám i paní pevné nervy a úspěšné zvládnutí celé akce.

  8. Tužka napíše,…jóó, knihy,…a co s tím.
    Knihy, mimo studijní literatury, jsem si začala kupovat až když jsem se trochu usadila a měla vlastní střechu nad hlavou.
    Odhadem, tak před patnácti lety jsem je začala roznášet. Kamkoliv jsem jela, vzala jsem několik knih,…a nechala ve vlaku, na nádraží na lavičce, v čekárnách na autobus,…
    V okresním městě je opuštěná trafika udělaná za Útulnu knihomola. Tak teď pravidelně nosím knihy tam.
    Při návštěvě před Vánoci jsem vybrala opravdu zachovalé a čtivé knihy,…třeba si je někdo vezme jako dárek sobě, nebo někomu. Útulna knihomola byla plná knih,…moře,….asi si i další mysleli jako já, že dávají své knihy jako dárek,…
    Při mé poslední návštěvě jsem hledala, zda moje knihy si někdo vzal….nebylo moc času, bylo opět moře knih, mé bývalky jsem nenašla,….óóvšem, knihy v několika řadách v regálech, to byla kontrola metodou ŽAVESS. Takže nevím. Dělám si do nich na určité stránce malinkou značku,…jsou tam i knihy navlas stejné, i několik kusů.
    Žádnou jsem si nevybrala,….nic, co by mne zaujalo.
    Už jsem tam donesla kompletního Hemingwaye,…odradila mě jeho zaujetí a vášeň pro lov, přečetla jsem ho, to ano. Tolstého, Bronte:ové, Melvilleho,Stevensona, Maupassanta,….toho by bylo, vypsat všechny.
    Píšu si seznam odnesených knih, …to abych je za čas nehledala. Mám ho teď vedle klábosnice,….237 knih k dnešnímu dni. Už bych je znovu nečetla.
    Když se rozhoduji,…co s kouskem volného času,…zda číst, nebo něco jiného,….zvítězí touha jít ven,….

    Tužka.

  9. V rámci zúžení knihovny jsem za duben vyhodil plánovaný počet 600 kusů.
    Teď přijdou na řadu encyklopedie všeho druhu, třeba vojenské dějiny Československa (šest svazků) a podobně. Jakýsi encyklopedický ráz mají i Churchilův životopis, také tuším v šesti svazcích, Peroutkovo Budování státu.
    Celkem počítám s likvidací cca 2000 kusů ze tří tisíc.

    1. Soused je pálí v kotli zn. Viadrus. “Zachránil” jsem bibli, asi ze soucitu. Ale nakonec ji spálím sám, v kamnech zn. Morsø.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *