24. 4. 2024

Kravské matiné

Za svých vrcholných chalupářských časů, kdy jsem vyzvedával svoji tehdejší ženu Ivanku v pátek v půl třetí u brány Škodovky a hurá směr jihozápad, a kdy jsme se vracívali do západočeské metropole podle počasí mnohdy až v pondělí ráno, tak někdy na přelomu 70./80. let minulého století, mi nevadilo vstávávat za kuropění a vyrazit na houby či nějaký jiný lesní či polní pych. Občas jsem také hned po svítání sedl na kolo (kdeže nějaký mountain bike s jednadvaceti převody jako ještě před pár lety moje Merida, pěkně Favorit s dvojtalířem a trojkolečkem, berany – což bylo tehdy fáro!) a vyrazil někam na šumavské podlesí. Ideální byla neděle – provoz na těch okresních silničkách prakticky na nule, jen výjimečně sem tam nějaký opožděný chalupář okořenil vzduch stužkou modrého dýmu ze svého trabanta. Opilci, vracející se klikatě na svých motorkách ČZ z venkovských muzik a zábav, byli už dávno doma – až na výjimky, ale o těch někdy jindy, neb to jsou neveselé vzpomínky.

Onoho rána, které datovat už dávno neumím, jsem vyrazil po silnici přes Štěchovice a Volenice a proti proudu Novosedelského potoka (lidově a původně Kolčavy), abych se od něj pak odpoutal k tomu šílenému stoupání u Zvotok k Hoslovicím. Těsně za Tažovicemi jsem vlevo od potoka ve stráni zahlédl nevelké stádo krav, což nebylo tak úplně obvyklé – skot tehdy trávíval většinu svého času v kravíně, přírody si příliš neužil. Stráňka mi trochu evokovala Švabinského „Chudý kraj“ se svými nevelkými břízkami a sem tam pohozeným lískovým keřem. Žádná skvělá pastvina.

Myšlenkové pochody jsou záhadné a nevím, jak se mi v tu chvíli vybavila vzpomínka na vyprávění Františka Nepila. Popisoval jeden ze způsobů indiánského lovu. Siouxové prý před bizony metali kozelce a prováděli různé jiné prostocviky a zvědaví tuři je následovali, aby nepřišli o tu podívanou. Tak byli vlákáni do pasti, za radosti squaw a dětí uloveni a posléze spotřebováni. F. Nepil líčil, kterak to vyzkoušel na kravách a že to fungovalo –

– samozřejmě jen cvičně, bez závěrečných krvavých fází celého procesu. Kráva zvědavá jak bizon…

Zastavil jsem, opřel kolo o strom, stoupl do středu vozovky a zahájil jsem spartakiádní cvičení. Vzpažit, předpažit, rozpažit, připažit. Výskok. Úkrok. Vzpažit. Připažit. Dřep. Výskok. Bylo mi kolem pětadvaceti let, štíhlý vlasatý junák, šlo to jako po másle. Upažit, vzpažit, rozpažit, výskok. Předklon, záklon. Sokol bratr Hudec by měl ze mě radost! Raz, dva, tři…

Po minutě či dvou krávy na nejbližších stanovištích viditelně zpozorněly a v zápětí první z nich učinila váhavý krůček směrem dolů k silničce. Další ji v zápětí následovaly (říká prý se tomu stádní chování…). Ta první asi zaregistrovala periferním viděním (zrak měla upřený na mě), že jdou další za ní a nejspíš se nechtěla nechat předstihnout, i zrychlila krok. Mezi tím si všimly i vzdálenější kravky – tam dole se něco děje! A vyrazily také, postupně zrychlovaly do klusu.

Zkrátím své vyprávění – během pár minut poslední jalovice dobíhaly tryskem ze svahu dolů k silnici se vztyčenými ocasy a přidávaly se k návalu mých obdivovatelek, které už se za ohlušujícího bučení tlačily u ohradníku. Dopřál jsem jim poslední sérii svých cviků, abych je odměnil a aby si to užily, ale když ohradník vzápětí prorazily, skočil jsem na svůj bicykl a zahájil únikový manévr směr Zvotoky.

Při posledním pohledu na stádo jsem ovšem málem spadl s kola, neb teprve teď jsem si všiml stařenky, která se šátkem na hlavě a s prutem v ruce seděla ukryta pod nejbližším keřem a stejně jako kravky ze mě nemohla spustit oči – byla svědkem celého představení.

Dodnes přemýšlím, co pak asi vyprávěla ženským v Jednotě, ty obchůdky byly všude známé drbárny (ženský říkaly v Jednotě, že…..) – co viděla, zažila a něco o sportovním dresu a blázinci. Opravdu bych tenkrát byl rád muškou na stěně v tom venkovském krámku.

Od té doby bych byl Františkovi Nepilovi uvěřil jakoukoliv hovadinu.


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

41 thoughts on “Kravské matiné

  1. S kravami mám hodně příhod. Jednu škaredou. Bylo mi 9-10, ségra má o rok víc. Vraceli jsme se s košíkem hub z nekonečného jesenického lesa přes palouk, na kterém se pásla na řetěze hajného kráva Malina, jejíž mléko jsme léta pili. Znala nás. Poblíž pobíhalo volně její telátko. Jenže ségře něco šrublo v hlavě a švihla tele bodlákem. … Malina vytrhla kolík a tryskem k nám. Pud sebezáchovy zavelel běžet od sebe. Vybrala si mě. Dusala mi v patách, funěla. Co čert nechtěl, hodil jsem držku. Viděl jsem její kopyta. Ale stihl jsem vstát a vrhnout se na blízký tyčový jasan, průměr 10-12cm …. I s malými dlaněmi jsem se dokázal vyšplhat bleskurychle nad hlavu Maliny a tam jsem se držel, nevím, jak dlouho. Dokud neodešla. Někdy se mi o té hrůze zdá.

  2. Tak se hold krávy obvykle chovají, jako stádo.
    Ale ne vždy. Někdy vás přehlížejí jako širé rodné lány. Dokonce když polezete -přelezete – suchou větví odkloníte elektrický ohradník (docela to kope) tak vás celkem ignorují.

    V Jeseníkách se chovají spíše smíšená stáda nebo mladí býčci na maso. Zpočátku jsem měl obavy takovou ohrazenou pastvinu projít, ale zájem o mojí osobu byl nepatrný. Nejostražitější byly krávy se svými novými telaty – tam se obvykle chovají „na divoko“ bez kravínů, ty jsou jenom na zimu a telata se rodí jako kdysi na louce.

    Takže jsem si posledních třicet let cestu zkracoval skrze pastviny – ty jsou tam opravdu rozlehlé a obejít je by byla štrapáce i na hodinu. Ovce si vás nevšímají vůbec (no jo, ovce, že ano) a kozy tam nemají.

    Ale to pastevectví se tam rozšířilo až po „velvetu“, do té doby tam byl Státní statek a ten hospodařil jinak. Ovcí je tam už málo a přitom tam po válce byly samé ovce, ale s pastýřem a psem.

    Soukromníci si krávy většinou přivazovali, protože elektrické ohradníky prostě ještě nebyly a kdyby byly, nebylo by na ně.

    Stáda krav a koní v krajině jsou sice malebná, ale nesou sebou různý krvežíznivý hmyz a mouchy a ty zase podmiňují existenci vlaštovek. Ty už tam téměř nehnízdí. A že jich tam bylo!

    Svět se mění…

  3. Další kravská příhoda nemá dobrý konec. Jednou se se stádem do kravína nevrátila kráva, koncem prázdnin. Zůstala v lese. V zimě brala u krmelců, kde se shromažďovaly laně a později i jeleni. Bylo mi cca 15, celé mládí jsem v zimě prožil na běžkách (Artis, dřevo, umělé hrany) a stopy krávy jsem běžně potkával (lyžařské stopy tehdy moc nebyly, jen moje). Bylo rozhodnuto (nevím kým) o odstřelu krávy. Pozoroval jsem hon, byl únor a kolem metru tvrdého sněhu, mráz, nadm. výška +-800m n. m. Nahnali krávu na horskou louku a tam ji odpráskli….
    Jel jsem se podívat, co s ní dělají. Měla po délce rozřezané břicho a jeden z myslivců jí tam zrova strkal obnažené ruce, málem po ramena. Vyvalil vnitřnosti, kouřilo se z nich, smrděly a bylo jich tak moc, že zpátky by tam nevešly. Fuj, hnus.

  4. Mám jeden postřeh. Když jedu po Švajcu nebo Dánsku nebo kdekoliv jinde po vyspělém světě (nebo i po Slovensku), krávy se pasou. U nás krávy leží. Není to 100% pravidlo, ale Paretovo pravidlo určitě.

  5. Favorit, to bylo báječné kolo. Nejenže s těmi málo převody vyjelo tenkrát dávno každý kopec :-), ale bylo i krásné. Elegantní, a na tehdejší poměry překvapivě lehké.

  6. Favorit byl fajn, ale moje horská Merida byla přece jen o třídu lepší. Dalo se na ní totiž dobře jezdit i po lesních a polních cestách, vzhledem k řazení i kopce byly snažší.
    Favorit je vzpomínkou na léta 1970 – 1980, Merida na 1995 – 2010.

  7. Jsem kolař, momentálně bez kola… jako dítě jsem kolo neměl a do 15 let jsem na něm neseděl, neuměl tedy na něm jezdit. Rodiče mi ho nekoupili a basta, dělal jsem u míchačky, s pilou, sekyrou, rýčem… první měsíční brigádu jsem dělal v Kovopodniku Ostrava po deváté třídě. Za výplatu jsem si koupil kolo Standard, zelené, pánské, s protišlapací brzdou vzadu a plášťovou vpředu, ráfky zelené, s blatníky a světlem s dynamem. Jiné nebylo; za 820 Kč. Psal se rok 1973 a já nastupoval na strojní průmku do Vítkovic. Na kole jsem uměl jezdi ihned. Měl jsem ho na chatě v Jeseníkách, pod Hvězdou. Všude do kopce nebo s kopce, rovina žádná. Nejdříve jsem cesty šněroval, auta téměř nebyla. Brzy jsem vyjel na Ovčárnu a záhy na Praděd (bez přehazovačky). Kolo mě tak chytlo, že jsem jezdil všude, a to i v zimě. Jesenická hřebeny – Petrovy kameny, Vysoká hole, Máj, Pec…To horská kola ještě neexistovala.
    Lákala mě ale přehazovačka a to nešlo sehnat. Po vojně v roce 83 jsem nastoupil do Potravinoprojektu a naskytla se příležitost koupit Favorita ve skladu v Třebovicích. Sice s jednotažnými brzdami, ale vpředu dvojtác 51/46, vzadu 4kolečko 14/24, berany. To už jsem měl v Ostravě a objevil na něm Beskydy. Středové složení jsem rozdrtil v prvním kopci. Klece jsem odstranil a vyplnil misky jen kuličkama. Rozdrtil jsem i misky, ale dalo se sehnat válečkové zapouzdřené ložisko SKF a to už bylo věčné.
    Blížil se převrat a objevovaly se “burzy”. Tam nabízeli horská kola, ocelové Velamos, 3tác, vzadu 6 koleček, max. 28zubů. Koupil jsem ho v tramvaji za 5600 v 12/89. Záhy se v obchodě na nám. Lidových milicí v Ostravě objevil Scott za 12000, ale to bylo moc, vydělával jsem 3500. Velamos udělal všechny beskydské vrcholy. To jsem daroval kámošovi do psího spřežení.
    Potom se začaly objevovat kola s přípravou na odpruženiu vidlici. Koupil jsem Aerobike, hliník, s pevnou vidlicí, ale osazením Shimano Deore, tehdy závodním. Za 22000!!! Na něm jsem poprvé sjel Velký kotel v Jeseníkách po modré značce. Pak i mimo značku na druhé straně (to už mám barevné fotky z Olympusu mjú1). Kolo jsem měl 1 rok, parkovalo ve sklepě v Havířovském bytě u mojí dnešní čtvrtky, přikurtované kaleným řetězem k litinové stoupačce. Ukradli mi ho. To byl rok 1994.
    Pak jsem už nechtěl horší kolo a koupil Meridu Matts se zploštělým rámem, přesmykač SLX, brzdy a přehazovačka Deore. Na ní jsem projel Karelii od Lahti po Rovaniemi a daroval ji až před 5 lety k dalšímu užívání (kola 26”). Mezitím jsem koupil 2 Meridy s osazením XT do rodiny. Za éry Asfaltového holuba jsem si koupil gravel Merida Silex 400 s osazením GRX (to už stálo 40000), málo ho užíval a loni jsem ho daroval svému “spartanovi”. – dnes kolo jezdí po Brdech. Přešel jsem na koloběžku Doxtor F192 (kola 29/26); vloni jsem na ni čekal Targuse na cestě, aby nezabloudil. V lese jsem mu na ní ujel a on ji nechtěl ani vyzkoušet.
    Teď nemám kolo, ale poohlížím se. Možná i změním Meridu za Trek, nejspíš X Caliber 9. Jedna z našich schovanek totiž koketuje s klukem, co jezdí worldtourové závody za Lidl-Trek (předtím mu zrušili Gazprom), ten jezdí na Trek Domane (občas se spartanem, to jsou historky!). Musím se ale podívat do občanky na rok narození…….

    1. Já nevím, ta dnešní mládež. Já bych se radši díval na cestu než do občanky. Co si myslíte, že v té občance uvidíte zajímavého? Vždyť je to jen kus plastu, na kterém je napsáno, že vy jste vy. Vsadím se, zrovna tohle víte i tak.

      Občanka v mobilu, ideální kombinace.

  8. Zdejším jezdcům nad 100kg doporučuji na kolo jen výbavu XT, bo Deore je slabé. Při malém využití kola se dá použít SLX. Od Sramu od GX nahoru. Móda je vpředu 30 (32), vzadu 11-50, ale nezkoušel jsem to.

    1. Pro Ládik!!!: Když to čtu, nemohu uvěřit, že jsme na tom do Vašich 15 let byli stejně. Jen já se na kole nikdy nenaučila jezdit. Mamka by mě zmlátila asi i v dospělosti. Hlídala mě až do smrti. Taťka se totiž na kole málem zabil. Dokonce 2x po sobě. Doktoři se mu prý omlouvali, že ho šili do rakve. On se v Tatrách naučil sjíždět kopce bez brždění, aby mohl vyjet do protějšího co nejvýš. Ale jinak byl normální…☺️ A tak ho Bůh potrestal a navrch z dcery byl pecivál. Bohužel.

  9. Pro Godota: Měl jste na sobě něco červeného? Já jen jestli si stádo nevzpomnělo na své španělské příbuzné. 😏

    1. Paměť na toto téma neříká nic, střízlivá úvaha pak připomíná, že v té době pastelové barvy v pánském úboru moc nefrčely.
      Tak nejspíš nějaká šeď či modř.
      Nikoliv jako sportovní, ale pracovní i vycházkový úbor chalupáře mi tehdy sloužily bílé velmi volné zednické pracovní kalhoty na kšandách, rádiovka s anténou a taktéž velmi volné tričko s nápisem „nestyďte se vypadat česky“ vpředu a „cizinci jsou směšní“ na zádech. V chladných dnech vše doplňoval modrá vesta s chlupem dovnitř (též z „pracovních oděvů“) – ve chvílích lenošení se mi pod ní uvelebovávala kočka („ta, která mě milovala“).
      Na bicyklu jsem měl jistě něco méně elegantního…..

    1. Nebylo to jednoduché, věřte mi. Několikrát se mi doslova chvěla ruka na myši, ale nakonec jsem se ovládnul.
      Nakonec jsem to alespoň kompenzoval zařazením článku do rubriky Politika.

      Ale ta podoba…! Tak nějak asi přemýšlel Paris, drže v ruce osudové jablko.

  10. Díky za zlepšení nálady! Děkuji i za tento web, je to pro mě taková oáza klidu, pohody a vždy se moc těším na další články.
    A všem přeji krásné svátky!

  11. Ke kolům a cyklistům: favorita jsem se slzou v oku poslala do světa a už asi patnáct let mám hybrida, něco mezi kolem silničním a horským. Stačí a vyhovuje. Potkávám ovšem borce jinak vybavené. Nic proti tomu, srandovní je ale jejich outfit, řečeno moderní češtinou.

    Pánové nejmíň 55, s bříškem jako kdyby čekali dvojčata, avšak oděni v přiléhavém pestrobarevném cyklodresu, ozdobeném nápisy jako XY TEAM, ZŽ TEAM, BŮHVÍCO a dalšími podobnými.
    Pro mne, jedoucí v obyčejném tričku / košili / větrovce / šortkách, mají jen pohrdavý pohled.
    Nevadí, stejně je (většinou) předjedu. A navíc mám zvonek, abych varovala lidi přede mnou. A taky blatníky, klasické, pořádně dlouhé, nemám chuť mít bláto až za ušima.

    Co je vlastně tohle za hloupou a nebezpečnou módu, nemít na kole zvonek?! Vždycky se docela leknu, když mne někdo předjede. Nejde o ego, ale jak může ten za mnou vědět, že zrovna nevybočím, že nebudu objíždět kaluž, díru v cestě, kámen, mrtvou myš?
    Mám dojem, že kdysi, za toho šeredného minulého režimu, patřil zvonek k povinné výbavě kola.

    Ládiku!!!, co Vy na to jako zkušený skoroprofík?

    1. Zvonek je první věc, co kupuju na řídítka. Až potom světlo. Stojí pár korun a udělá největší službu. Jen se nesmí použít na poslední chvíli, to potom letí nadávky.

    2. Nejsem “skoroprofík”, teď dokonce ani hobík, spíše jenom exot. Ale z pohledu možných nastávajících vzdálených příbuzenských vztahů získávám vhled do profesionálního pelotonu z první ruky. Jen tady nemohu dávat obrázky z Messengeru, jsou soukromé a hlavně ne moje. Mám v mobilu fotky Tadeje Pogačara & spol., znám jejich mnohé historky … nedávno byli v Tokiu na promo, propagující Tour dF – tok jsem poprvé jedl mochi a jiné věci, ani nevím, co to bylo. Za pár dní budu mít čerstvá videa z Austrálie (to už budou závody). Teď se trénovalo měsíc poblíž Malagy, 5 hodin denně v sedle, kopce, intervaly… profík to má těžké, ale umí šlápnout do pedálů. Vidím jejich trénink na suchu – činka 60kg za šíjí a neúplné dŕepy, nahoru na špičky a výdrž. Já jede denně 30 minut a přidávám odpor (čtvrtka s tím vůbec nepohne a láskyplně mě nazývá “hovado”), ale proti profíkovi jsem mrzák.

    3. Ještě obrázek, k úborům na kole:
      https://ibb.co/sCmVsLz
      Vpředu je (nedávno moje) Merida Silex, vpravo je Trek Domane (ve verzi gravel) a ty úbory jsou originál profi, co jezdí v televizi. Malé břicho jen vlevo, vpravo je jen 10% tuku pod dresem.

              1. Tohle bych na sebe v životě nenavlíknul. Leda že by mně hodně, ale opravdu, opravdu hodně platili.

                Já, když jedu na kole
                – šusťáky (khaki zelená UNIKA, doma šité),
                – mikina – Climatex,
                – větrovka (khaki zelená UNIKA, doma šitá), když je chladno;
                – čelenka přes uši, když je zima
                – zmijovka (hnědá. Míval jsem i zelenou, ale ta se už rozpadla a manželka ji vyhodila), když je velká zima
                – když lítá hodně hmyzu, brýle – s mouchou v oku se fakt řídí dost špatně, jinak radši ne

                Když je moc velká zima, nejezdím na kole.

                Helmu nenosím. Z kola jsem spadl už mockrát a vždycky to skončilo silniční vyrážkou na velkých kloubech, od toho by mně helma stejně nepomohla.

                1. Helma – otázka osobní zkušenosti. Když si člověk rozbije hlavu na dlažbě a od sklapování ho zachrání jen ta kšiltovka, tak první nákup, který udělá potom bude přilba. A pak si třeba několikrát (já dvakrát) uvědomí, že naštěstí nemá rozbitou hlavu, ale jen odřenou přilbu.

    4. Veverko,
      když jsem ještě jezdil, také jsem měl „cvičební úbor“. Ony ty moderní, tělo obepínající materiály typu „moira“ mají něco do sebe při delších tůrách.
      Párkát za rok jsem dával tzv. dlouhou – z Plzně přes Radyni po turistické stezce (vražedný výjezd těsně pod hradem), potom přes Šťáhlavy a Šťáhlavice do Kornatic. Tam jsem se vnořil do toho polesí za zámkem Kozel, výjezd na vrch Maršál (stejně vysoký jako Radyně) a pak dolů kolem zámku zpátky k Radyni. Tu jsem ale už jen „podjel“ a hurá domů se zastávkou na pivo U Mansfelda.
      Dávalo to 56 km, hodně po lesních cestách až stezkách. Píšu to ne proto, jaký jsem byl hrdina, ale že byl člověk vlastně celou cestu zpocený jak zvíře a to by v propocené bavlně bylo o zdraví. Proto moira a odpařování přes ní.
      Důležité jsou i vycpávané gatě, protože…. a rukavice a přilba (dvarát se mi moc hodila) – a už člověk vypadá jako magor, který si hraje na profíka. Tak nám to, prosím, nevyčítejte, někdy to není jen frajeřina, ale nutnost.

      1. Godote,
        jasně, vycpané gatě, přílba, rukavice, i brýle jsou důležité, moira se svými vlastnostmi taky.
        Kdyby ta trika měla normální barvy a lidi v nich nevypadali jako kašpaři a nepodařená chodící (jezdící) reklama, ani bych nepípla.

        1. Taky jsem měl favorita, dlouho. Jednu dobu jsem na něm dokonce jezdil denně do práce (do zaměstnání), jaro, léto, podzim; v zimě – dokud sněhu nebylo nad 5 cm. Byla to hlavně úspora časová: 25 km tam i zpět – busem celkově 3 hodiny (protože přestupy, čekání,…), na kole celkově 1,5 hod a jako bonus – absolutní svoboda + fantastická kondice.

          Pak jsem pověsil zaměstnání na hřebík a začal podnikat. Od té doby se mně kondička jen zhoršuje.

          1. Je to tak. V čase zaměstnance jsem měl roční nájezd 10tis. km. Jezdil jsem i 200 km – ne na zátah, ale 100 do Jeseníků za rodiči, tam jsem pokosil louku (jsem víc sekáč, než cyklista) a 100km zpět. Se zavařeninami v ruksaku. V zimě jsem to jel i při -10°, palčáky, zimní kombinéza, 5hodin bez polevení úsilí, aby mi neprochladl pot. Dnes bych to nedal, kvůli váhy.

          2. Já hodně jezdil když mi bylo 15-18 let.
            Kolo mi postavil můj děda, který celý život až do důchodu kola (ve fabrice) dělal.
            Pak jsem koupil Jawu 250 panelku ( mám ji pořád) a na kole jsem neseděl ani nepamatuju.
            Vlastně seděl. V létě jsem koupil tříkolku s pomocným motorkem Honda, na takové popojížďky po okolí. Do kopce se ale musí přišlapávat, musím to ještě nějak doladit.
            Tady je podobná:
            https://aukro.cz/trikolka-loped-s-vozikem-6966132428

  12. Tužka napíše,….pro Literární kovárnu a její návštěvníky,…..Vánoční, a současně i novoroční přání,…..
    Pokoj lidem dobré vůle,….Gloria.
    …. a mějte se fajn,….Tužka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *