by připadá vám toto oslovení podivné? Mně ano.
Celá desetiletí bylo běžné a všeobecně přijímané oslovení typu „milí posluchači / diváci“; mluvilo se o policistech, požárnících či hasičích, čtenářích, studentech, návštěvnících. Mínili se tím nejen posluchači (atp.) muži, nýbrž samozřejmě i ženy. Všichni to tak chápali, všichni tomu tak rozuměli; troufám si říct, že žádná posluchačka či divačka se necítila opomenuta.
Nedávno čas oponou trhnul a vyrojili se aktivisti či kdo vlastně a začali vykřikovat cosi o diskriminaci. Začali prosazovat něco jiného a bohužel uspěli. Čím dál častěji slyším a čtu o posluchačích a posluchačkách (kde zůstala posluchačata?!), návštěvnících a návštěvnicích, policistech a policistkách etc. V určitých kruzích je to už zřejmě povinné – přinejmenším pokud si dotyčný chce udržet své dosavadní postavení.
Nedávno na Vltavě, druhdy skutečně kulturní stanici Českého rozhlasu, zaznělo „… ten který nebožtík či nebožka“. Výborně, čím dál lépe.
Patrně se brzy dočkáme krmení pro kočky a kocoury, salonů pro psy a psice (ano, tohle označení fen jsem taky už víckrát četla), krmítek pro ptáky a ptáčice. A vůbec, proč kluky nosí výhradně čáp? Být čápicí, už bych klapala zobákem ohledně diskriminace. A co samečci od vrány – holčičku by jistě taky unesli. V odlehlých končinách nedokážou dát dobrou noc i lišáci? Proč ucpáváním pramenů obtěžují vždycky jen žáby?
Některým se tento módní způsob vyjadřování zřejmě už začal zajídat a zvolili jakýsi kompromis – začali používat výrazy „studentstvo, posluchačstvo“ apod. No, pěkně děkuji.
Pokaždé, když čtu nebo poslouchám recenzi nějaké knihy a v každé druhé větě se objeví „čtenář a čtenářka“, myslím na to, jaký vlastně má autor vztah k mateřštině. Asi nijak dobrý, vždyť to celý text jen rozbíjí a tahá to za uši.
Je snadné si z tohoto nového jevu dělat legraci. Jenže věc je – řekla bych – vážnější. Pokládám to za jazykový plevel, který ústní i psané projevy kazí a otravuje, je to něco zbytečného, nesmyslného a hloupého.
Zmíním ještě jednu neblahou novotu: nepřechylování ženských příjmení. Andula Ryba, Cecilie Zlámal, Eva Vomáčka.
„Už měsíc chodím s Andulou Ryba. (s Andulou Rybou?)“
„Ano, znám Zlámal.“
„Odevzdej to Vomáčka. (Vomáčce?)“
Krása, že? Pamatuju se, když se návrh příslušné novely projednával – a prošel. Pak jsem doufala, že Miloš Zeman coby prezident tu hrůzu nepodepíše; podepsal.
Dámy toužící po světovosti se tedy konečně dočkaly.
Někde v koutku ovšem tiše pláče čeština a zdravý rozum kroutí hlavou.
Onehdy jsem se s vážnou tváří, starostlivě, zeptal takové nějaké „Ryba“ nebo „Zlámal“, jak se jí to stalo…?
Urazila se.
Ve svém okolí žádnou takovou neznám, možná bych za nimi měl vyrazit někam na genderová studia a podobné studijní obory, tam by mohla být úroda.
Tento hermafroditismus mě naučil používat výraz “alžbětko”. Kdysi jsem si takových nuancí nevšímal, dnes ano, ale je mi to jedno. Ale prznění češtiny mi bytostně vadí a kde můžu, tam protestuji.
Protože jsem se ještě s takovou mesaliancí až zneuctěním češtiny profesně nesetkal, tak nevím, jak bych reagoval. Jestli bych se hádal nebo odmítl takovou práci.
Když se tu zmínilo to „Alžbětko“: Když jsem to viděl na fotce, „zabylo mi blujno“. Opravdu. Nechtěl bych to potkat naživo.
Pracoval jsem s různými „originály“, třeba s potetovaným Vladimírem Francem (ale ten je povahou normální středostavovský měšták, ale s obrovskou dávkou talentu jak hudebního, tak výtvarného), který ovšem klame tělem. Bezvadně jsme si rozuměli.
Měl jsem v kolektivu (postupně) tři gaye a nebyl s nimi žádný problém. Utírali prach z aparatury stejně dobře jako holky a stejně spolehlivě pracovali.
To nepřechylování slouží stejně jenom k upoutání pozornosti. Nepotřebuje ho třeba Dagmar „Pecka“ nebo Marta „Kubiš“.
Zatímco Emmě „Smetana“ ani to moc nepomohlo.
S proražení do povědomí pubika je určitě nějaká dávka drzosti vhodná, ale když se nedostává talentu…
Francův pes byl taky originál. Neurčitá rasa. Při natáčení volně pobíhal po studiu a družil se s muzikanty a s jejich svačinkami, ale jak se rozsvítila červená, zmrtvěl – pohybovat se začal až zase zhasla.
V restauraci, kde nemají psi obvykle přístup bezpečně během minuty našel kuchyň, něco kuchařům naznačil – a pak byl vidět někde v koutečku, jak spořádává pořádnou porci „zbytků“, které bych si klidně dal na talíř já. Nikdo nic nenamítal.
V předsíňce studia má Vladimír stále svůj deštník a Franta, jeho pes, svou misku. Co kdyby zase někdy přišli něco točit…
Ověřená poučka od Durrela:
Nic tak nepotěší gaye, jako když mu nějaká dáma řekne, že vypadá mužně.