by Nejsem filmový kritik, ba ani nadšený divák. Můj pohled na tuto sekci umělecké tvorby je tedy čistě laický a subjektivní – to „vytýkám před závorku“. Nicméně obdobně jako zdrcující většina mých vrstevníků jsem se českým filmům vyhnout nemohl a ani nechtěl, a tudíž na ně mám i nějaký svůj názor.
Myslím, že v poválečném období byla vrcholem československého/českého filmu osvícená 60. léta, snad s nějakým drobným přesahem do úplného začátku let sedmdesátých.
Některá díla patří do „zlatého fondu“ – namátkou Světáci, Bílá paní, či podstatně méně veselé Ucho, Obchod na korze či Skřivánci na niti. Jiná jsou prakticky zapomenutá, ačkoliv jejich kritika tehdejšího režimu byla nejen vtipná, ale i nemilosrdná – zase namátkou – Jak se krade milion, Tři přání. Všechny tyto filmy charakterizuje snaha o zhuštěný pohled, mnohdy v nadsázce, na jevy, které hýbaly většinou tehdejší společnosti.
Podle mého laického soudu přišla další vlna až v letech osmdesátých, spíše děl vlídných z prostředí pozdního, jaksi poklidného, snad poněkud zatuchlého socialismu. Pro mě tu dobu charakterizují filmy Jiřího Menzela Slavnosti sněženek a legendární Vesnička středisková, ale také Co je vám, doktore Víta Olmera.
Hned začátkem roku 1990 jsme se od filmařů i dalších umělců dozvěděli, že jejich invence byla podvazována bolševikem, který jim bránil v rozletu, a že teprve teď, ve svobodné společnosti, se jejich nadání rozvine v plné kráse. A právě dva mnou zmínění režiséři také velmi rychle nabídli do kin a postupně i televize díla z „nové doby“. Vít Olmer filmovou adaptaci Škvoreckého Tankového praporu (1991) a Jiří Menzel Žebráckou operu (1991) a Život a neobyčejná dobrodružství vojína Klima Čonkina (1994). Čistě subjektivně – mě ty filmy nijak neoslnily. Nepochybně se později objevily i zajímavé tituly – třeba zase Menzelův Obsluhoval jsem anglického krále a jiné, na které si nevzpomínám. Většinu tvorby té doby ale, myslím si já, charakterizovali poněkud dryjáčničtí Černí baroni (1992) režiséra Sirového.
Pak přišla záplava všelijakých „nahot na prodej“ a gangsterek, inspirovaných zločineckým prostředím 90. let. Postupně se točily stále více všelijaké lovestory typu „Léto s gentlemanem“ (2019) režiséra Adamce a jiné hovadiny, televizní obrazovky zaplavily ordinace v růžové zahradě a její nejrůznější klony. Nic na tom nemění ani sladkobolný Kolja (1996) mladšího Svěráka, vyhovující politickému zadání, ani Hřebejkovy Pelíšky (1999) či, též ze Svěrákovy dílny, Tmavomodrý svět (2001), většinou se dějově opírající a zločiny „doby komunismu“. Mimochodem – zrovna Tmavomodrý svět považuji, v porovnání s dávnými Nebeskými jezdci, za film druhé kategorie.
Nebudu si zbytečně hrát na estéta, chápu, že i přiblblé komedie typu Kameňák si najdou spoustu svých diváků, nicméně mám intenzivní pocit, že filmová tvorba zaznamenala někdy po roce 2000 dramatický úpadek. Nebo ten „Žižka“…
Vychází mi to tak, že pole opustili staří bardi, vyrostlí umělecky i lidsky v časech minulého režimu, a že česká filmová tvorba je nyní charakterizována snahou o nápodobu produkce americké, ale nikoliv oskarové, ale spíše té patřící ve filmovém světě přinejlepším do přízemí, možná spíš do suterénu.
Aniž bych se cítil být odborníkem (viz výše), snad mi Starý kocour potvrdí, že základem každého takového díla je scénář, potom režie, kamera a nakonec herecké výkony. Bez těchto čtyř na sebe navazujících substancí kvalitní film vzniknout nemůže.
Tím se dostávám k jádru své laické kritiky.
Nedokážu pochopit, že se nenašel scénárista, který by nabídl děj vydestilovaný z tak úžasné epopeje, jako byl příběh československých legionářů v Rusku. Pětatřicet let už se to přece smí, tabu padla. Nevznikla ani žádná románová předloha z té úžasné anabáze, která by mohla posloužit jako základ scénáře. Leč i kdyby byl takový scénář k dispozici, našel by se režisér, který by ho nezkurvil do podoby protibolševické agitky, ačkoliv je k dispozici nepřeberné množství historických materiálů, jež ukazují složitost oné doby, která nebyla černobílá, resp. rudobílá? Třeba jen příběh Radoly Gajdy nebo plukovníka Josefa Jiřího Švece jsou strhujícími obrazy doby.
Foto vlevo: Menzel u Škodů
Druhá záležitost, kterou nechápu, je absence nějakého příběhu z období privatizace velkých českých podniků. Filmová tvorba, těžící z „devadesátek“, se zasekla na gangsterkách o kmotru Mrázkovi (mimochodem – zrovna ta byla, myslím, docela dobrá) a podobných, které ale postihovali jen jeden, a ještě ne největší segment tohoto schématu. Nevznikla ani kniha, ani scénář, ani film. Jako by to bylo téma nezajímavé… Možná narážíme na neschopnost spisovatelů, scénáristů a režisérů taková složitá témata pojmout a ztvárnit filmovou řečí. Noví Menzelové prostě nejsou?
Trochu si přihřeju svoji polívčičku zde známou informací, že jsem zplodil faktografické dílko z privatizace plzeňské Škodovky. Velmi vzdělaný šéf našeho tehdejšího firemního škodováckého muzea PhDr. Krátký je označil za „aktuální memoáry“. Ty by se jistě předlohou pro scénář stát nemohly, na to jsou zaměřeny příliš úzce a postrádají literární hodnotu, nicméně přinejmenším naznačují na jednom příkladu, jak zajímavá to byla doba – a také nikoliv černobílá. Když jsem na přelomu tisíciletí strávil tři roky v týmu správce konkurzu Chemapol Group, pochopil jsem další dějové linky, které pramenily v devadesátkách.
Přiznám sebekriticky, že jsem měl cukání někdy kolem roku 2005 navštívit právě režiséra Menzela, s nímž jsem se trochu povrchně znal. Ne, nebyli jsme kamarádi, ale „měl jsem na něj mobil“. Sondovat, zda by se nedal vytvořit nějaký tým, který by se pokusil….. ne snad že bych já napsal scénář, to se opravdu musí umět, a jiný zase umí napsat dialogy atd. Já jen znal prostředí a část reality. Jenže váhal jsem příliš dlouho, Jiří Menzel onemocněl a v roce 2020 zemřel.
Otázkou samozřejmě je, zda by našla dvě mnou zmíněná témata své publikum, zda moje nároky nejen na filmaře, ale též na diváky nejsou přehnané. Nu, ne že by na tom zase až tak moc záleželo…
Pokud jste moji lamentaci dočetli až sem, zasloužíte pochvalu, a rád bych znal vaše názory.
Předem za ně děkuji.
Godotovi za krásný text vděčnost a dík.
A můj názor… ? Nejlíp ho asi vystihuje poslední fotka článku a text pod ní.
—
Jdu si nalít.
Konečně něco, co se nezabývá přímo politikou.
Pro mě úleva. Na „Litterate“ už přestávám číst diskuzi, tam totiž většinou píší sebestřední, kteří mají pocit, že musí vysvětlit celému světu, jak to všechno mají chápat. Nebo přímo trollové s chronickým písmenkovým průjmem.
===
S Godotem se nedá nesouhlasit. Mám velmi podobný pocit – a přestal jsem se proto dívat na filmy.
I v TV. Ten trend, kdy se staví „umění“ a „módní angažovanost“ nad poctivé řemeslo se bohužel objevuje v mnoha oborech. Barevné, stereofonní „hity sezony“. Kvalita filmu se určuje podle toho, kolik film vydělá za první týden, měsíc nebo rok. Čili jen zboží. Načančané příběhy, plné vizuálních a počítačových efektů, plytké a podobné si jako vejce vejci.
===
Ještě horší je, že to postihuje i literaturu. Třeba SF nebo postkatastrofické příběhy. Někdy mám pocit, že všechny dobré knížky toho oboru byly vydány do roku 1990. Pak se začali (mizerně) překládat anglosasové. Čili kobojky, kde se koně, kovbojové a kolty nahradily raketami, astronauty a paprskomety. Aktéři se ovšem chovají jako v předloze rodokapsů. O lidské duši neví zhola nic.
Dokonce i kvalitní autoři, jako Arthur Clark začali psát pokračování svých prvotních knížek, často s nějakým jiným „spisovatelem“, aby toho prodali co nejvíc. Například Setkání s Rámou. Třetí díl už byl opravdu o ničem.
===
Divadlo se poslední dobou maličko vzpamatovává – ale jen občas. Ale i na něm je vidět, že ve jménu „umění“ se zapomíná na řemeslo. K čemu je divákovi „niterný prožitek herce“, když nezvládá herecké řemeslo, to jest aby napsaná slova došla až k divákovi na galerii. I když se pronáší šeptem.
===
Do mé pracovny občas doléhá zvuk z filmů, na které kouká moje ženuška. Pokud dobře slyším dialogy, scénickou muziku i ruchy a tyhle komponenty se vzájemně nepřekrývají, jedná se na 95% o film „předsametový“.
Dtto u filmů dabovaných. Kdysi se obvyklý 150 min. film daboval i čtrnáct dní. Dneska je to hotovo za dva dni a kolikrát se ve studiu postavy, které vedou dialog na plátně ani nepotkají. Podle toho to vypadá.
Vyjímkou jsou „kasaštyky“, velkofilmy, kde si výsledný zvuk hlídají původní autoři či vydavatelé a ti k nám vysílají své zvukové emisary. Jurský park, Doba ledová – to jsou jen ty, které mě momentálně napadají. Pokud není dabovaný zvuk v pořádku, prostě nedají svolení k promítání.
U divadla je to podobné. Autor hudby chce, aby jeho výtvor bylo dobře slyšet, režisér nebo autor textu zase, aby bylo rozumět hercům – a ti nakonec musí třeba i milostný dialog „odeřvat“.
Můj názor po více než půl století v divadle a rozhlase je, že umění se může dostavit pouze když má pod sebou solidní řemestný základ všech zúčastněných. Čili vznikne reálná možnost dostat myšlenku autora k divákovi nebo posluchači. Jednoduché, že?
Proto si na audioknihy najímám většinou penzisty, kteří umí přečíst text jinak, lépe než jízdní řád. Byť správně česky. Naštěstí se po generaci, která nastoupila kolem roku 2 000 objevili noví mladí, kteří umí hrát. Chtějí hrát. Ono je to pracnější než to odříkat. Mnohem pracnější. Proto si text berou domů a pracují na něm sami. Pak to natáčení běží hladce a já se za mixem i trochu nudím.
Nicméně i tak jsou ve studiu promíchání s bardy (penzisty) a středním věkem, který už to také umí. Někteří. Pak je to radost.
Tužka napíše pro pana Godota,…..moc dobře napsáno. Díky.
Měla jsem období, kdy jsem byla skoro až vášnivým filmovým divákem. Jako všechno,….i toto u mne mělo podobu Gaussovy křivky,….rychlý vzestup, určitý čas trvání,….a rychlý pokles.
V dobách bolševika byla filmová tvorba, ale i život vůbec, uzavřen do politických mantinelů a v tomto okleštěném koridoru bylo nutné si najít cestu,….pro život, pro tvorbu,….realizaci svých zájmů,…. a při tom se nestat politickým poddaným…..žoldnéřem jejich politického tažení.
K filmům bych přidala ještě několik pohádek,….a taky některé půvabné Večerníčky…..
Tužka.
Do kina jsem přestala chodit už dávno a pokud se na český film podívám v televizi, je, jak to nazval Kocour, „předsametový“.
Rozdíl v kvalitě zejména scénáře je zřetelně vidět na Nemocnici na kraji města – zatímco na původní díly (1978 – 1981) se s potěšením podívám i dnes, sledovat ty nové (2003 – 2004) byl skoro masochismus; a to v nich ještě hrála řada výborných herců.
Godote, řekla bych, že jste si sám odpověděl – jednak slovy o protibolševické agitce, jednak v předposledním odstavci:
„Otázkou samozřejmě je, zda by našla dvě mnou zmíněná témata své publikum, zda moje nároky nejen na filmaře, ale též na diváky nejsou přehnané.“
O příběhu plukovníka Švece natočil Lukáš Hlavica v roce 2018 rozhlasovou hru podle dramatu Rudolfa Medka z r. 1928.
Stručný komentář:
https://vltava.rozhlas.cz/rudolf-medek-plukovnik-svec-muz-ktery-legionarske-sluzbe-v-rusku-zasvetil-cely-7642890
Od mé poslední návštěvy kina uplynulo – odhadem – 18 až 20 let. Co to bylo za film, už si nepamatuju; zato si pamatuju své zklamání. Celou dobu jsem doufal, že to nebude nakonec až taková blbost, a naděje zemřela se závěrečnými titulky filmu. Od té doby jsem nenašel odvahu jít do kina.
Proč taky? Když mě nějaký film náznakem zaujme, pustím si ho doma na videu, ale nebývá to často.
Nejčastěji se díváme, žena a já, na staré české filmy: Roztomilý člověk, Hostinec U kamenného stolu, Kristián, Řeka čaruje, … občas si povídáme a sníme o tom, že jednou někdy někdo natočí Prince Bajaju tak, že to bude úplný český Excalibur. Možná, že až budu miliardářem, něco takového zafinancuju.
Mým kinem byly od 5 let jesenické hvozdy. Do kina až se školou – Hořící sníh, Sokolovo. Pak až po sametu Vetřelec a Čonkin. To mi stačilo. Nemám potřebu chodit do kina a nemohu proto vynášet soudy nebo dokonce kritiku. Bedna je totéž. Stačí mi dokumenty, příroda, někdy sport (cyklistika).
Patřím také do rodiny, ve které naši dědečkové bojovali v 1WW. Z jeden maminčin dědeček přežil boje na Piavě, domů se ale vrátil posekaný , zničený, velmi brzo dožil na Bulovce, takže maminka si ho ani nepamatovala. Její tatínek byl v ruských legiích a celou tu příšernou anabázi dvouletého putování do Vladivostoku prošel s ostatními. Vrátil se s posledními legionáři, kterým tatíček Masaryk vyjednal možnost vrátit se vlakem po transsibiřské magistrále tuším až v r. 1922. Jaká ironie! Díval se jak v řádu týdnů ubíhá krajina, kterou se všichni ještě nedávno krvavě probíjeli roky! Nevzpomínal často, ani rád… Přežil těžký zápal plic a pohrudnice, doktoři si ho tu ukazovali jako raritní příklad pacienta se zaléčenou malárií, nesměl na slunce a já i maminka si ho pamatujeme jako bělovlasého tatínka. Vychoval nejen mamku, ale i mně. S úplně bílými vlasy se vrátil jako už jako 29 letý z Ruska. Předevčírem jsem náhodou na ČT 1 uviděla dokument Všechny bitvy Zdeňka Štěpánka z cyklu Příběhy slavných. Moc mi to osvěžilo vzpomínky na dědečka. Zasloužili by si všichni účastníci legií dobrý velkofilm. Tak ceněný, jako ty nezapomenutelné typu Údolí včel, anebo Markéta Lazarová. Chci Vám Godote poděkovat za vzpomínku v krásném blogu. Je to věc, na kterou se nevzpomíná veřejně, ale v rodinách se nezapomíná ani po třech generacích…
Autore Godote, jakožto dávnější filmový nadšenec a dávný uchazeč o VŠ studium oboru historie, teorie a kritika filmu + estetika jsem kolegiální, tj. nekomentuji Vámi napsané.
V r. 1968/69 jsem konal voj. zákl. službu, protože mne v r. 1966 po úspěšně vykonaných přijímacích zkouškách na jedné VŠ soudruzi nepřijali s odůvodněním: …“byla dána přednost lépe vyhovujícím uchazečům.“ Na dotaz, co to znamená a jak tomu rozumět, bylo na studijním oddělení odpovědí, že o tom rozhodla KSČ. Přesměrováním na příslušný sekretariát Strany tamní referent sdělil, že já uchazeč jsem synem kulaka, prý buďme rádi, že nejsem přijat – sic! (dědeček z jedné strany rodu byl v r. 1948 zákonným majitelem tzv. zbytkového statku, který mu nový režim bez kompenzace zabral).
Jako voják ZVS jsem na obor filmové vědy konal talentové zkoušky; požadováno bylo 8 – 10 kusů recenzí knih, ale i kritik na aktuální filmovou produkci. Uspěl jsem a jako tzv. talentovaný jsem byl pozván na druhou část zkoušky + pohovor. Do akce vstoupila matka, která mi na bráně vojenského útvaru řekla: „My ti studium v Praze platit nemůžeme, vyber si něco místem studia bližšího.“ Matka mě fakticky zachránila před tím, abych se v blížících časech normalizace psaním „vhodných kritik“ buď prostituoval, anebo spíše neuživil.
Médium filmu už mne dnes nezajímá a z minulosti zbývají jen tu a tam světelné záblesky kvality.
Žádám Starého kocoura: Moji diskusi, ani texty nekomentujte. Děkuji.
Zamýšlím se nad porevolučním úpadkem, který Godot v článku zmiňuje a o který se trochu otřel i Kocour.
Je pravda, že „za bolševika“ byla kultura určitým způsobem podvázaná. Podvázanost ovšem spočívala (podle mého názoru) v tom, že (a) nebylo možno zpracovávat jistá témata a (b) naopak určitá témata byla akcentována až přespříliš. O tématech (a) a (b) není potřeba se rozepisovat, všichni víme, o co šlo.
Nicméně pokud se tvůrci cestami (a) a (b) nevydali, žádnou podvázaností (v tvůrčím slova smyslu) snad ani netrpěli.
Pokud dílu nestály v cestě překážky (a) a (b), zbývalo jen síto kvality; a přes toto síto neprošlo jen tak něco – což bylo jistě jenom dobře.
Když se režim obrátil na jinou světovou stranu, zmíněné překážky padly. Proč současně s nimi vzalo za své ono přísné síto kvality? Příčinu vidím v tom, že mohla být obava (či dokonce tak – možná – mohlo být argumentováno), aby „přílišné“ lpění na kvalitě nepřipomínalo zlopověstnou cenzuru. Koneckonců i z naší bloggersko-diskutérské praxe víme, že (zjednoduším) původce „sraček“ se vyloučení svého „díla“ z veřejného prostoru brání poukazem na svobodu slova a cenzuru. Jako admin sám s tím mám bohatou zkušenost z našeho sesterského webu a v jednom zatím ojedinělém případě i zde v Kovárně.
Výše uvedené jistě není příčina jediná, ale myslím, že spolupůsobení s jinými nedobrými vlivy tady je.
Alefe, píšete „mohla být obava (či dokonce tak – možná – mohlo být argumentováno), aby „přílišné“ lpění na kvalitě nepřipomínalo zlopověstnou cenzuru.“
Přesně tak, pamatuju se, že právě Jiří Menzel se hodně přimlouval za ponechání onoho síta kvality, za lpění na kvalitě. A jak to panečku schytal, že je stará struktura, že chce zase zavést cenzuru atd. Pes by byl od něj kůrku nevzal.
—-
Zmínila jsem ráno Nemocnici na kraji města. Já vím, Dietl byl jen jeden, ale to pokračování „… po dvaceti letech“ s jiným scénáristou prostě nikdy nemělo vzniknout; strašná slátanina.
Jiřího Menzela jsem poznal jen krátce a vlastně povrchně. Přijel do Škodovky (k „Soudkům“) zkusit, zda by nebyly peníze na film. Dostal jsem ho na starost.
Strávili jsme spolu celý den a myslím, že jsme si navzájem celkem padli do oka (budu hledat dokumentační fotku).
Projevoval se velmi skromně a budu-li parafrázovat jeho slova: „Je mi vlastně hanba, říct si o 30 miliónů na film, ale levněji se to dneska nepořídí…“
Snažil jsem se, ale marně – Soudek dal raději podstatně vyšší částku na „projekt“ své milenky (já ji nazýval „manželka z levého boku“) Marty Majorové „Zlatý golem“ – měl to být filmový festival, konkurující tomu karlovarskému. Skončilo to fiaskem.
Ta Marta (říkali jsme si: „Marta, jó Marta, Martu zná celá parta…“) byla ve veřejných neprůmyslových aktivitách jeho prokletím, a v těch „podnikatelských“ její otec Krofta (StB).
Možbná by to fakt vydalo na román……
Nosné postavy příběhu… tiskový mluvčí jako šedá eminence (nadsázka) a jeho milenka (tehdy ) uznávaná televizní novinářka.
Četl někdo z vás knihu Roberta Penn Warena „Všichni jsou zbrojnoši královi“? Tak něco takového, ale bez patosu a na menším hřišti (takovém českém).
Čas to vzal.
—
Zde foto: Godot s Menzlem
https://postimg.cc/4n0yHFm3
Godote, Vy byste opravdu měl napsat paměti – ať už „rozhlasové“, „privatizační“ nebo ještě jiné.
Já ho zpracuju. U příležitosti Národního obrození 2.0 to přijde vhod – byla by škoda, kdyby žáci ve škole neměli koho proklínat 😀
Cukříček…
Jo, moje oblíbená postava. Střílel dobře.
Ale hlavní příběh tam teče jinudy.
Četl-li jste, vysvětlování zbytečné. Pro ostatní – příběh o tom, jak „chutná moc“, jak mění lidi.
Těžko tomu odolat.
Kocoure, mně chybí kontext (Godotovi zjevně ne). Co nebo kdo je onen „Cukříček“?
Cukříček? Postava, která vlastně vypráví příběh z (podle mě) vynikající knihy „Všichni jsou zbrojnoši královi“. Už jenom proto vynikající, že si ji pamatuji dlouhá desetiletí. Je to realisticky popsaná historka a Godot si ji zvolil i jako podtitul nicku:
Starý zbrojnoš. Lidé, kteří byli poblíže nějakého „krále“ asi mají podobné pocity.
Ty analogie…
Když si uvědomíte, že spousta historek a historií je si podobná.
Vlastně bych mohl taky vyprávět příběhy z téhle perspektivy. Mimo hlavní reflektor dění. Člověk vidí, chápe – ale nakonec se schová mimo „štych.“ Aby nedopadl jako Cukříček.
Tu knihu neznám, budu se muset dovzdělat.
Dík 🙂
To si pamatujete špatně. Cukřík je jen pistolník. Vypráví právě ten novinář – „tiskový mluvčí“.
Asi ano. Mě zaujalo co se vypráví, ne kdo. Cukřík vlastně zahyne.
Nebo ne?
Cukřík, pokud si dobře vzpomínám, při ochraně „krále“ zastřelí nejbližšího vypravěčova přítele.
Ale můžu se podívat, zrovna tuhle knížku jsem nevyhodil.
K literárním úvahám, které zde vypukly na základě úvah kinematografických, dodám ještě jednu.
Traduje se, že Dumas (starší) psal své Tři mušketýry den po dni a vymýšlel si postupně zápletky a sám se ohromně bavil, co ti lumpové příští den zase vyvedou.
Opačný systém bych nazval „forsythovský“. To si vezmete velký kus balicího papíru, rozbalíte ho na stěně a tam si namalujete linky jednotlivých hlavních hrdinů, a kde se protnou a za jakých okolností a k čemu to nakonec povede. Prostě tu knížku, její děj, naplánujete, a pak jen doplňujete detaily.
Jakou metodou postupoval mnou věčně zmiňovaný Proust, to netuším, ale fakt je, že hned v prvním díle najdete nenápadné odkazy na dění v dílech dalších.
Zpět ke kinematografii. Jasně, že scénář filmového díla musí být zřejmý už na začátku, realizace snad možná s drobnými změnami, ale těžko se zásadními. I když – kdo ví? Já nikdy nic nenatáčel, třeba je to možné i jinak.
Co se týče dramat na jevišti:
Musí být dán počet postav, herců, úvod a obvykle i závěr. Mezi tím se dějí věci…
S tím závěrem se nejčastěji „šoupe“. Hře se pak dodá úplně jiný smysl.
Hamlet jako Salvador Allende atd. Tam dokonce pan režisér jednu stránku dopsal. K Shakespearovi!
A hned je to „hra o současnosti“!
[;>/
Stejně nevím, co lidi pudí jit do kina. Čučet na cizí příběh, a to masově.
Nevím. Asi se jim to líbí. Někdo chodí do kina, někdo na fotbal, jiní zase čtou knihy nebo jezdí po horách na kole.
[;>))
Fotbal, knihu a kolo bych chápal. Ale nechat se zavřít do místnosti a čučet s ostatníma na pohyblivé obrázky.. bez možnosti ztlumit zvuk.. a pak se o tom bavit…
Nosiče informací se mění, což asi bude trvat.
Příběhy se vyprávěly, pak se psaly, teď se i natáčejí. Vývoj.
Podle mě se mění technologie hrozně rychle. Příliš rychle.
Archiv VHS >> DVD>>CLOUD nebo studiové pásky 38cm/sec. >> CDA >> MD >> paměťové karty. Všechno mě postihlo, archivy se přepisovaly 3 – 4 krát.
Mé pokračovatele čeká ještě jeden ořepis: externí karty >> CLOUD.
Některé možná baví jenom čučet. Na plátno, do mobilu, do bedny…
Tohle jsem napsal na téma biograf asi před deseti (?) lety. Třeba to někoho pobaví:
Naposledy jsem byl v kině, když se restituovalo panoramatické kino Eden někdy hodně počátkem 90.let. Moje Labuť znala staronovou majitelku objektu, tak jsme tam šli jako „víajpí“ a po promítání (marně vzpomínám, co to bylo, Labuť, tvrdí že nějaký Troškův film) šup na raut – to byla tenkrát ještě atrakce. Kino Eden je od roku 2007 zavřené, kino Moskva jakbysmet (vietnamská tržnice), kino Hvězda taky (vietnamská tržnice), nu dá se žít i bez kina, že jó?
Asi před třemi lety jsem byl náhle vyzván, zda bych co vzorný dědeček nevzal do kina vnuky, neb rodiče budou něčím významným zaneprázdněni (asi nějaké sportovní utkání či pitka, řekl bych). Do tzv. multiplexu v obchodním centru Plaza. Nechal jsem se ujistit rukoudáním od všech protagonistů, že tehdy dvanáctiletý Honza, devítiletý Martin a osmiletý Ondráš se o mne postarají, abych nezabloudil, a všude mě doprovodí, včetně toalety.
V den D mi obě snachy kluky předaly v přízemí, udělaly mi křížek na čelo a děj se vůle boží. Nejdřív přišla na řadu zmrzlina, protože byla spousta času. První se pokecal Martin, ale Ondráš i Honza ho kopírovali v rychlém sledu. Po proniknutí do příslušného poněkud přetopeného multiplexního prostoru jsem obdržel do náruče bundy všech tří svěřenců, jejich čepice, rukavice a šály. Svůj svrchník také. Pak bylo na řadě povinné čůrání, jak mi snachy nakázaly. Následně jsem směl zaplatit vstupné – pokud si vzpomínám něco kolem osmi set? Nákup obřích kornoutů s popcornem a obdobně velkých kelímků s kolou přišel asi na další tři stovky. Ne že bych chtěl na vnucích šetřit, ale já jsem chodíval do kina asi za pětikorunu. No ale měli to vymakané – kelímky byly potištěné ve stylu promítaného animovaného filmu „Jak vycvičit draka“ a víčko bylo ozdobené plastovými figurkami hlavního hrdiny či draka. My jsme si kupovali kofolu za devadesát halířů. Někdy.
První se polil kolou Honza a nebyl poslední (kurva – to nevydrží šmejdi dvě hodiny bez pití?). Když jsme se úspěšně usadili a obložili kabáty (šatna nikde), shlédli jsme během prvních patnácti minut asi sto reklam, cíleně zaměřených na dětského diváka. Během druhých patnácti minut asi třicet upoutávek na další báječné filmy, které bude třeba vidět příště. Začal jsem chápat nezbytnost dostatečných zásob na takové představení. Všechno jedno, kluci stejně řvali nadšením.
Pak už přišly na nos brýle a draci vyrazili z plátna. Příběh byl dětsky i dědsky působivý. Mezi drsnými Vikingy byl nedomrlý hrdina, který nechtěl draky zabíjet, zato si jednoho ochočil a začal na něm létat. Příběh vyvrcholil uzavřením nerozborného přátelství mezi draky a Vikingy pod patronací hrdiny, který přece jen trochu povyrostl a zmužněl. Musím říci, že 3D efekty, kdy kolem nás draci řvali i létali po všech stranách, byly perfektní. Z těch tří mých šmejdů získal u mne nejvíce bodů nejmladší, protože v pravou chvíli řekl: „Dědo, ten lítá jako ty na té stíhačce,“ čímž měl na mysli můj nedávný let na L 39 Albatros, který sledovali jako diváci.
Představení skončilo a u východu se shromáždil zástup ukrajinských uklízeček. Když se plně rozednilo, pochopil jsem – půlka popkornu byla nastlána pod sedačkami, identifikaci škod napáchaných kolou jsem nechal na doma. Padesát metrů za východem zjistil prostřední Martin, že ztratil figurku draka. I probojovali jsme se zpět, zatímco nejstarší Honza měl hlídat nejmladšího Ondřeje s úkolem nevzdálit se ani krok od určeného meeting pointu. Od uklízečky jsme se dozvěděli, že nějakou figurku draka tu našla nějaká děvočka a měla agrómnuju rádosť. Martin to vzal jako chlap a nerozbrečel se.
Cestou domů se rozbrečel Ondráš, který ztratil svoji figurku neznámo kde. Jako chlap se zachoval Honza, který mu slíbil svoji, ale podezírám ho že proto, abychom se nevydali figurku hledat. Měl už hlad. Doma nás čekala Labuť s večeří a ujala se své role zlého estébáka (já hrávám toho hodného) a srážela všechny tři po našem rozlehlém bytě létající draky ke stolu.
Po uložení všech tří na kutě jsme jako obvykle vytrvali téměř hodinu, až se uklidní. Jako obvykle marně. Zlý estébák pak po několikerém varování vtrhl do jejich pokoje a exkomunikoval nejmladšího a nejdivočejšího draka do jiné místnosti. Na základě jeho pláče a slibu, že už bude hodný, byl navrácen do kolektivu a zavládlo ticho.
Do multiplexu bych se zase těšil, ale oni už mě sebou nevezmou. Honza už tam chodí s nějakou slečnou (prý), Martin s partou a Ondráš ani nevím – mě už ale nepotřebuje. Tak jsem zase bez kina.
Od té doby jsem v kině nebyl.
Tohle mi připomnělo návštěvu kina cca před 10 lety, na kterou jsem zapomněl. Před vánocemi přijela rodina z Čech na pár dní, celkově 4 vnučky +- 10let a 1 vnuk cca 20 let. Co budou dělat všichni na baráku, když nebyl sníh? Byl jsem ustanoven velitelem výpravy do kina v Havířově.
Vybral jsem pohádku (už nevím, jakou) a zvolil jsem místa uprostřed kina, abychom měli dobrý zvuk a nečučeli někde zpoza buka. Uváděčky se na nás divně dívaly … bylo totiž dost málo lidí. Nakonec jsme byli v kině docela sami a ještě dnes mi to všichni dávají vyžrat. Do kina mě už nikdo nedostane, ani do letního.
V dobách ještě předrevolučních jsme s kamarády (a kamarádkami) do letňáku chodívali… ale už nevím, na co 😀
Ono to bylo svým způsobem jedno.
Nedávno jsem byl se ženou a vnučkama v kině na nějaké animované pohádce a bylo to skoro stejné.
Jen se nepolily kolou, protože jsme měli z domova prozíravě ve flaškách šťávu.
Kina se drží jen tak-tak díky „proletrářům“, většinou Cikánům, kterým rodiče nekoupili LED TV aspoň metr a půl v úhlopříčce, protože prachy fotr prochlastal. Kdo by lezl do kina, když má kino doma a ještě za to platil.
Stejně je zajímavé, jak velké se prodávají TV a na jak malinké obrázky lidi čumí na mobilu. To jsem nikdy nepochopil. Z extrému do extrému.
Do kina taky nechodím, ale mám pochopení pro ty, kteří chodí. Je to jak s pivem – pivo nepiji, ale ať se každý nacamrá, když musí. Jenom musí počítat s tím, že se takového „zpomaleného“ štítím.
Všimli jste si, že pivo zpomaluje? Chlast zase asi aktivizuje ego lidi se hádají a chtějí se prát. Po víně zase začínají zpívat i ti, kterí nemají ani hlas, ani hudební sluch. To je ovšem důvod, proč nenavštěvuji restaurační místnosti a vinárny. Jedině kavárny, kde není žádná hudební produkce. Pokecat s přáteli. V tichu a u dobré kávy. Tu neumí v každé kavárně.
Posadit se do hlediště a řvát při dobré přihrávce a vztekat se, když ti „moji“ prohrávají mě nejen nebaví, ale přímo se mi hnusí. Emoce! Ale koho to baví…
Takže jsem krajně nespolečenský člověk. Na lidi mám náladu jen velmi zřídka. Užívám si jich při práci až nad hlavu. Ale to musím, i usmívat se na ty, které bych nejraději vykopal ven.
Knihy, ano, ty můžu. Když si vzájemně nesedneme, knihu někde zapomenu. Třeba někomu udělá radost, že áno…
Poznatek z mého moravského období.
Po pivě se spí, po kořalce blbne a po víně zpívá.
Po slivovici mám okno – při 0,9 litru, 52%.
Plastové nebo dřevěné? S jakým zasklením a součinitelem prostupu tepla?
To nevím. Ale nebolí po tom hlava.
Perfektní zkrácení.
Po kávě se častěji chodí na malou, jiné následky jsem nepozoroval.
Tužka napíše,….se zájmem jsem si četla, co jste tady napsali,….a protože pan Ládík vznesl podivení s otázkou, co lidi láká chodit do kina,….tak napíšu svůj start chození do kina.
Prvně do kina jsem šla, až jsem začala dojíždět do města do šesté třidy,….první film,…první návštěva kina,….a taky první rande.
Kluk z osmičky mi o přestávce strčil do kapsy u sukně lísteček s pozvánkou na rande. Mám ho dodnes,….
“ V tom žlutém svetru vypadáš jak kuřátko. Budu tě v neděli v devět hodin čekat pod schody ke škole. A vem si ten žlutý svetr“ Doplním,….nevlastní prababička pěstovala bílé angorské králíky,….vyčesávala je, vlnu sama spřádala, barvila, a mne zásobovala z této vlny svými výrobky.
Neděle,…těšila jsem se na své první rande,…tak na vlak,….lilo,….hoch rozhodl, že půjdeme do kina.
V neděli se v kině hrálo od deseti dopoledne pro děti,…tu neděli dávali grotesku,…..můj první film,….Frigo na mašině.
Protože i příští neděle dávali grotesky s Busterem Keatonem,….mám takový dojem, že jsem viděla všechny.
A po nich pohádky, další grotesky,….jistěže i sovětské filmy, …… stala jsem se pravidelným návštěvníkem kina,….drželo mě to do maturity,…..pak už nebyl čas, a taky jsem se začala zajímat o další lákadla,….tím byly míčové hry.
A utkání se hrávala,….a hrají dodnes, převážně v neděli,….tak filmy musely ustoupit,….čas je jen jeden.
Ještě jednou dík, za to, co jste napsali,….jak různé jsou cesty do hlediště kina.
Tužka.
Je zajímavé, že se diváci vracejí do divadla, které je přece považováno za snobskou záležitost.
A není už to jenom přehlídka berlí a naslouchátek jako před několika lety.
Možná je to tím, že divadlo je interaktivní. Každé představení je jiné, když diváci „jdou s hercem“ bývá skvělé. Pokud jsou to „holanďani“, tak se to oddeklamuje a jde se, po povinném potlesku, domů.
Divák je tak spolutvůrcem představení. Což v kině nebo před TV neplatí.
Holanďani: diváci, kteří nic nepochopili. Jako by to byli lidé, mluvící jiným jazykem.
Divadlo teď držím já…
Jak k tomu chudáci Holanďani přišli? Chová se tak většina obyvatel Nizozemí? Pokud ano, liší se tím od jiných Evropanů?
Já takové publikum nazývám teflonovým. Celou dobu stejný výraz, žádná emoce, žádná reakce. Všechno po nich sklouzne a nezanechá sebemenší viditelnou stopu.
Ten výraz je mezi divadelníky zažitý. Vznikl tak, že v jednom mírnějším koncentráku hráli vězni divadlo ostatním vězňům. Byly i reakce, protože ve hře byly různé nenapadnutelné jinotaje.
A jednou nic. Seděli, na konci ani nezatleskali a šli do svých baráků. Pak se zjistilo, že na divadlo, které se hrálo česko-německy, byli přivedeni vězni z Holandska. Nerozuměli ani slovo.
Sedí tam sami Holanďani nebo Sedí si na rukou.
Není zlato všechno, co se třpytí. No a tak jsou v onom „zlatém fondu“ i filmy, které se některým z nás zlatem nejeví.
Kdysi v kině dávali „Poklad na stříbrném jezeře“. Mnozí z nás děcek jsme seděli před plátnem na zemi, jen aby to viděli. A ještě si pamatuji, jak někdo z nás popřál ruce s hrnkem pomalu zapadajícím do zlata: „Na zdraví“.
Jiný film s českými titulky z mluvené angličtiny jsem překládala holčině z Běloruska do ruštiny. Jak jsem to zvládla, ani to, o čem byl film, si nepamatuji.
Později jsme chodili s manželem do letňáku 1 x za rok. Teď už dlouhou řadu let nám to nestojí za to.
No a jen taková vzpomínka kantora, který spolu s jednou paní prodával lístky:
„Když se promítá nějaká americká blbina, tak je plné kino. Kdežto když se promítá kvalitní ruský film, tak su tady sám s paní K.“
Nejsem filmový kritik, ale opravdu se nedá říct, že co americký film, to aspoň komerční kvalita a co ruský to perla. V západní provenienci se objeví tu a tam vynikající film, tak jak v ruské produkci (hlavně poslední dobou) povrchní a nevtipný, ale barevný, z ruských exortických destinací, obsazený „národními umělci“. Kousky z nich jsem zahlédl. Nikdy jsem nevydržel déle než 10 minut.
Kriminální seriály asi tak stejného druhu jako ty naše a ty naše jako ty od KoZa. Ale možná to je moje nechuť k seriálům, zvláště pak kriminálním.
Dodatek: Když se objeví v západní produkci opravdu přemýšlivý film, zapadne. Na jeden jsem si vzpomněl: „Příchozí“ (Arrival). Nevybuchují tam města, nestříká krev ani sliz….
Kdyby někdo chtěl Příchozí“ shlédnout.
Znám, viděl jsem, velmi dobré.
Je to o tom, že když se chce, domluví se lidi i s mimozemšťany. Musí se ale chtít.
No, proti Vašemu komentu nemám samozřejmě námitek.
Onen kantor (učil na odborném učilišti) to vykládal učňům.
Teda fakt je, že onen kantor … no nic, už není mezi živými.
Film „Příchozí“ jsem bohužel neviděla.
Po převratu se sem myslím dostaly ze západu spíš ony krváky, při kterých se člověk většinou bojí.
Takový je i „Avatar“, první díl. Ale tam mne zaujalo něco jiného – krajina a hlavně jejich strom.
Ke kterému mne kdysi na jiných stránkách přirovnal jeden člověk. Tak se na ten film občas znova podívám a přemýšlím, proč.
Včera jsem viděl u Šípa Kristiána Šebka. Reinkarnace Gotta.
No, netuším, je-li možná reinkarnace člověka již během jeho života, Spíš bych řekla že se onen mladý muž snaží zpívat jako jeho vzor. Napodobuje a zpívá dobře.
Ale co je zač ve skutečnosti, to si jen dle videa netroufnu říci.
Jak už zmínil Kocour, úpadek se zdaleka netýká jen filmu: „Cherubiniho Medea v Národním divadle šokovala scénou plnou odpadků“, píše kritička o premiéře opery 23. ledna ve Stavovském divadle.
Neumím sem zkopírovat obrázek, ale klikněte na odkaz a hned uvidíte. To už je čirá dekadence. Takový hnus byl před „Sametem“ nemyslitelný.
Navíc pod hlavičkou NÁRODNÍHO divadla a na scéně krásného Stavovského divadla.
https://operaplus.cz/cherubiniho-medea-v-narodnim-divadle-sokovala-scenou-plnou-odpadku/
Němci si libují v dekadenci. A dirigent Robert Jindra (byl krátce šéfem opery u nás) k tomu asi nic nemohl/nesměl podotknout. Je přece v ND a to je pro mnohé vrchol životní kariéry.
„Moderní divadlo“, zvláště německé a francouzské místo aby šlo po obsahu díla,“poselství“, tak šokuje vnějšími projevy.
V Německu se např. hraje inscenace, kde po sobě herci močí. Být hercem v Německu, už bych byl nezaměstnaný… Co tomu říkají němečtí herci nevím. Kritici jsou „zděšeni“ a „udiveni.“
Moc se na to nechodí, obecenstvo je většinou komunita LGBT+, zbytek snad jen omylem.
Inu „svůj k svému'“.
Slovy klasika: „Hnus, Velebnosti!“
Ne že bych z toho měl radost, ale vidíme to sami na sobě: je velmi těžké vyhnout se politice, protože – bohužel – politika ovlivňuje naše každodenní životy.
Kocourův i veverčí diskusní vstup sice ještě nejsou přímo politické, ale jsou opravdu na hraně, stačí přidat jen smítko, jen otázku „Proč je tomu tak?“ – a oba komentáře se stanou navýsost politickými.
Nechci, abyste mysleli, že vám (veverka a Kocour) něco vyčítám nebo že vás napomínám. To v žádném případě. Jen se pokouším ukázat, po jak jemném ostří břitvy v této věci kráčíme. – Že z toho nemám ani nejmenší radost, netřeba dodávat.
Nebylo míněno jako politikum.
Psal jsem o „nové kultuře“. Ta kupodivu nesouvisí s polohou země , společenským zřízením atd. Jenom s dekadencí, úpadkem. Ano, je to na hraně. Ale pak bude lépe psát jenom obecnosti. Ale i ty se dají vyložit jako kryptokritika nějakého zřízení.
Mám rád ruskou hudbu. Opilce Musorgského, gaye Čajkovského atd. Je to politikum?
Dekadence je sice i název uměleckého směru, ale obecně to slovo znamená úpadek, což je přesný popis stavu, jímž aktuálně prochází tato země. Což je výsledek způsobu, jakým je spravována. – Chtěl jsem jen říct, že dokud žijeme, občas se nám nepodaří doteku s oním rozhraním vyhnout.
K fotce ze Škodových závodů: Menzela jsem poznal. Podle odění umělec. Praktický člověk přece nechodí ve sněhobílém oděni – leda by měl komorníkq, který se o to odění bude kontinuálně starat.
A ten druhý je V.I. Lenin?
[;>D))
Pevně doufám, že Godot má smysl pro humor…
Těžko rozhodnout. Ta fotka je převedená z pdf-souboru a nebyla u ní žádná exif-data. Takže nevíme, kdy byla pořízena.
Ovšem, pokud by byla focena pátého ledna, Lenin by to klidně mohl být!
Tak na to vsadím svou pověst dezoláta. To si piš, že má.
Jinak by se s náma vůbec nebavil.
Když o tom tak přemítám, řekl bych, že má smysl pro humor široko-daleko jeden z největších.
Též si myslím, ale já vedle narazil na Tymákovana, který ho má jako jeden z nejmenších. Smyslů pro humor, myslím.
V divadelní kuřárně by vydržel asi tak dvě minuty. Pak by utekl nebo se začal prát.
Nejmenší smysl pro humor mám stoprocentně já.
Já bych v divadelní kuřárně vůbec nepochopil, o čem je řeč.
To je taky důvod, proč většinu příspěvků na sousedním webu nemažu, jen ojediněle některé. – Godot i veverka se se mnou již osobně setkali a mohou ti potvrdit, že i dietní suchar je ve srovnání se mnou úplná vepřová se zelím a Lipav…, ehm, knedlíkem.
Ale no tak, Alefe, víte, jak to říkají diplomati: „O správnosti Vašich slov dalo by se s úspěchem pochybovat.“
Můj smysl pro humor, mám-li nějaký, je občas trochu zvrácený.
V roce 2013 zemřel můj první tchán, měli jsme výborné vztahy. Tchyně se úplně zhroutila, všechno jsem zařizoval já, včetně pohřbu.
V pokřebním ústavu Pieta byla dáma středních let, patřičně soucitná a evidentně byla ráda, že jsem věcný a že nepláču.
Skoro na den přesně za rok zemřel táta, situace obdobná. Paní v Pietě si mě pamatovala, všechno jsme opět vyřídili zcela věcně. Až na závěr jsem řekl váhavě:
„Tak mi zbývá ještě první tchyně, maminka a oba rodiče mojí ženy. Ani manželka není už nejmladší. Nedáváte nějaké množstevní slevy?“
Paní málem spadla ze židle.
Na věcnou otázku odpovídám předem, že nedávají.
Závěrem otázka. I když jsem měl oba nebožtíky rád, stejně jako ostatní jmenované, proč jsem si myslel, že si takový drsný vtípek můžu dovolit?
Godot:
Ventil. Nezbytný pro zachování duševní rovnováhy.
Ono přátelé stačí, když jedinec přestane brát smrtelně vážně sebe sama.
Někdo tomu říká ego. Občas taky koukám na některé příspěvky na litterate jako „sůva z nudli“. Ale nejsou zlé, jenom takové – myslí že se tomu říká „exaltované“. Co mě spolehlivě odradí od čtení jsou příspěvky nenávistné. Anti židovské, anti ruské, anti gayovské, anti komunostické atd. Nemusím mít něco rád, ale když se nechám naplnit nenávistí, ubližuji hlavně sobě a taky neutrálnímu okolí.
To mě naučil můj táta, vězeň z koncentračního tábora. Když jsem se ho jako malý kluk ptal, jak se může klidně bavit s Němci, když ho v německém koncentráku málem zabili, odpověď mi jednoduše „Tihle to nebyli!“
To jsem si řekl, když k nám v devadesátých letech začali emigrovat Rusové a Ukrajinci. Byli dobře připravení po odborné stránce a často převyšovali naše umělce. A bylo cítit, že je ti naši nenávidí. Myslím, že to bylo právě pro tu pracovitost, ale prezentovalo se to jako politika.
Tak jsem musel přehodnotit svůj postoj k „sovětům“ a začít posuzovat lidi jako lidi, jednotlivě, kus od kusu.
Bydlela u nás v činžáku jedna „příchozí“ baletka z Kyjeva. Tancovala krásně, ale lidi se s ní moc nebavili. A ta „Ukrajinka“ dostávala čím dál tím častěji hlavní role. Byla ze sólistek nejlepší.
===
A byly Vánoce, v baráku to vonělo cukrovím… Olga chodila z divadla tak nějak „podél zdi“, pozdravila se s místními – a dál nic. Tak mě na Štědrý den napadlo naložit na talíř trochu cukroví a zanést to o tři patra níž. I s tím že pravoslavné vánoce teprve budou a dárky nosí přece Děda Mráz na Nový rok. Když jsem ji vysvětlil, že to je jen tak, po sousedsku, když jsou ty Vánoce, tak se ta malá osoba najednou rozplakala. Že jsem snad první, který s ní mluví jako s člověkem.
Už netancuje, vyučuje na konzervatoři a je považována za „rasa“ na ty malé holčiny, které tam většinou přivedou jejich matky, kterým mají splnit jejich sny mládí, když jim samým se to nepovedlo. Když se pak po několika letech začínají ty mladé baletky prosazovat i ve světě, chodí Olze děkovné pohlednice. Předala jim štafetu s velkým náskokem.
I má nejmladší, coby školačka na 1. stupni, snila o tom, že bude baletkou. Tím si asi v jistém věku projde hodně holčiček. Po půlroce pochopila, že to není (pro ni) to pravé ořechové, a zkusila něco jiného. A hele: vlohy, které v baletu vadily a nebylo možné je přeučit, jinde se ukázaly jako výhoda.
Nic proti baletu, když to někoho naplňuje, samozřejmě. Mmch, teď jsem slyšel od jednoho fyzioterapeuta, že do sportovního důchodu se z vrcholového baletu odchází (statisticky) někdy po dvacátém roce věku, ve fotbale je to po třicítce…
Tak jest.
Balet je příšerná dřina, hlavně holky, kluci jsou na tom trochu líp. Ale je zajímavé, že tu dřinu ochotněji postupují gayové.
Co se týče životnosti tanečníků: Baletky nanejvýš do třiceti pěti, pak už tělo řekne dost, čím dál tím víc tělo při tréningu bolí a při představení neposlouchá jak by mělo. Chlapi vydrží o pět, deset let déle.
Udržování legend je pracné, jsou to už jenom taková jednotlivá čísla, páni baletu sólistku přinesou na jeviště, ta tam udělá několik celoživotně nacvičených póz a pak legendu zase odnesou do zákulisí, kde ji resuscitují. Takhle jsem viděl na vlastní oči tančit jednu kubánskou legendu (jméno si nepamatuji, ale měla k sedmdesátce) a takto tančila i známá ruská legenda Pliseckaja – na vlastní oči ji viděli jiní.
I tak je to ovšem obdivuhodné.
===
Ke Godotovi:
To není zvrhlost, ale přirozená obrana mozku proti negativním zprávám a pocitům. Znám.
Dodatek: Ten životní cyklus tanečníka je v oblouku: přijde do sboru, pak dosáhne na menší sóla, pak hlavní role, chvlku jw na vrcholu ale potom už je tam připraven někdo, kdo je pružnější a tlačí se na hlavní role. Bývalý přední sólista pak dostává role králů, královen a vil a pak už je ani nedostává a jde (potupně) do sboru. Někteří (málokteří) z nich se chytí jako baletní pedagogové a mistři. Jiní jdou třeba jezdit s tramvají. A diví, že jim balet nechybí.
Jinak:
Někteří/některé po odchodu z baletu dost ztloustnou, jiní zase vyhubnou do podoby Kostěje Nesmrtelného. Ale klouby a páteř mají „načatou“ všichni
.
Kocoure, jste moudrý člověk.
Starší vnučka (bude mít 23) krasobruslí od 5 let. Jezdili jsme s ní na všechny závody, v žákovských kategoriích byla na MČR vždy do 5. místa, na ME stříbro. V dorosteneckých letech ji vybrali do role královny v Popelce, kterou ukončil kovid. Tak natočila videa na rybníku u Těšína (za večera, se špatným osvětlením) a pustila to do světa. Přihlásila se Holiday on Ice… Tak tam bruslí 3 roky (od října do dubna), v létě dělá Mexiko (Illusion on Ice). Teď zrovna dokončili Vídeň a přesouvají se do Innsbrucku, tak sjela domů – jenže v Těšíně probíhá Olympiáda dětí a mládeže ČR, kde má svoji svěřenkyni Zuzku (včera vyhrála), tak je celý den na zimáku (mmch je tam i Babiš).
Listoval jsem v programu – z 8 principal je 6 z Ruska (píše se to přímo, žádné zástupné země, jako Kazachstán ap.), chorus je též samá Rus nebo Ukrajinec. Atmosféra prý výborná…
Vnučka skáče trojáky a řeže si ruce o brusle při bílmankách, tak jsme zvědavi, kdy ji zradí zdraví – pak ihned poletí jako onuce. Říkala, že pak půjde studovat psychologii, tak uvidíme, co nás čeká.
Její teta (ségra mé čtvrtky) bruslila v Holiday 20 let (1970-1990), ale jen v chorusu, bez skoků – ta je kloubově zachovalá, zato má v kelu pajšl a hercnu, je pořád „na hromadě“.
Ano, to je realita. Umíš a můžeš – platíme. Neumíš dost nebo nebo nemůžeš – konec.
Tohle by si měli ozřejmit všichni, kteří posílají jakékoliv kumštýře do „džu“.
Vždyť nikam nemusí chodit! Prostě hlasovat nohama. Ty nenávistné kecy jenom otráví ostatní.
Krasobruslařky bývají velmi krásné 🙂
Ano, v činohře jsme kdysi měli jednu bývalou krasobruslařku – Janu Vaňkovou.
Byla krásná a milá.