by Bylo mu známo jako obecná pravda, že život lidí je plný kontrastů, ale u každého jednotlivého člověka považoval celou oblast jeho života, kterou neznal, za úplně stejnou s tou, kterou znal. Podle toho, co se mu říkalo, si představoval to, co se mu zamlčovalo.
∽≺※≻∼
A Františka, šťastná, že se může oddat kuchařskému umění, k němuž měla nesporné nadání, podnícena mimoto ohlášením nového hosta a vědouc, že má připravit jen jí známými postupy hovězí v rosolu, žila již od včerejška v tvůrčí horečce. Protože přikládala základní hodnotě surovin, jichž chtěla použít při práci na svém díle, mimořádný význam, šla sama do Tržnice nakoupit nejkrásnější kusy svíčkové, hovězích kolen a telecích nožiček jako Michelangelo, jenž strávil v horách u Carrary osm měsíců, aby vyhledal nejdokonalejší mramorové balvany na památník Julia II. Františka se věnovala těmto obstarávkám s takovou vášní, že když maminka viděla její rozpálený obličej, bála se, aby naše stará služka neonemocněla vysílením jako autor medicejských náhrobků v pietrasantských lomech.
(Pozn. Godot: To potěší duši každého kuchaře)
∽≺※≻∼
Jedině lidé neschopní rozložit v duchu to, co se zdá na první pohled nedělitelné, myslí, že postavení je srostlé s osobou. Týž člověk, viděný v postupných úsecích svého života, žije na různých stupních společenského žebříčku v prostředích, která nejsou nutně vždy vyšší a vyšší… a pokaždé, když v dalším životním období navazujeme nebo obnovujeme svazky spojující nás s nějakým prostředím, když se v něm cítíme příjemně, začínáme se k němu docela přirozeně připoutávat a zapouštíme v něm lidské kořeny.
Přiblížit se dostatečně k věcem a osobám, které nám z dálky připadaly krásné a tajemné, abychom se přesvědčili, že tajemství ani krásu nemají, je nakonec zrovna tak dobrý způsob jako jiné, jak rozřešit problém bytí. Je to jedna z možností duševní hygieny, mezi nimiž je možno volit, hygieny, které možná není příliš hodna doporučení, ale dává nám jistý klid k prožití života a také – protože nám umožňuje ničeho nelitovat, přesvědčujíc nás, že jsme dosáhli toho nejlepšího a že ani to nejlepší za mnoho nestojí – ke smíření se smrtí.
Zůstával jsem teď u stolu, když už se sklízelo, nedíval jsem se už výhradně k moři. Měl jsem rád jako něco poetického přerušený pohyb nožů, ležících ještě nakřivo, vypouklou oblinu rozdělaného ubrousku, do něhož slunce vkládá kousek žlutého sametu, poloprázdnou sklenici, která takto lépe ukazuje ušlechtilý tvar své dutiny a v hloubi své průsvitné hmoty, podobné zhuštěnému světlu, zbytek vína, temného, ale jiskřícího světelnými odlesky, přesouvání objemů, proměnu tekutin jejich osvětlením, uvadání slív, přecházejících v kompotové míse, napolo už vyprázdněné, ze zeleně do modře a z modře do zlatova, procházku obstárlých židlí, které se dvakrát za den rozestavují kolem ubrusu prostřeného na stůl jako na oltář, kde se slaví obřady gurmánství a na němž zůstane na dně ústřicových lastur jako v malých kamenných kropenkách několik kapek svěcené vody. Snažil jsem se najít krásu tam, kde jsem si ji nikdy nepředstavoval, v nejobyčejnějších věcech, v hlubokém životě „zátiší“.
(Pozn. Godot: Něco k malování zátiší)
∽≺※≻∼
… a mezi tím jsem popíjel některé z yquemských vín chovaných v guermantských sklepech a okoušel jsem…
(Pozn. Godot: Chateau d´Yquem produkuje špičková sauternská vína – z podstaty věci sladká. Měl jsem tu čest ochutnat.)
∽≺※≻∼
Řekl jsem mu, že tam bezpochyby obdivoval Vermeerův „Pohled na Delft“. Ale vévoda byl víc pyšný než vzdělaný. A tak se omezil na to, že mi se samolibým výrazem odpověděl, jak to dělal pokaždé, když se mu někdo zmínil o díle z nějakého muzea nebo Salónu, na které si nevzpomínal: „Jestli je to něco k vidění, tak jsem to viděl!“.
Zbabělost jiné dámy, která mě přišla pozdravit a oslovila mě přitom mým jménem, byla ještě větší. Zatímco jsem s ní hovořil, snažil jsem se připamatovat si, jak se jmenuje. Vzpomínal jsem si velice dobře, že jsem s ní večeřel, vybavoval jsem si slova, která říkala. Ale moje pozornost, upjatá k té vnitřní oblasti, kde existovaly vzpomínky na ni, nebyla s to toto jméno odhalit. Přesto tam bylo. Moje myšlení se s ní pustilo do jakési hry, aby zachytilo jeho obrysy, písmeno, kterým začíná, a aby je nakonec osvětlilo celé. Byla to marná námaha, vyciťoval jsem, jeho váhu, ale co se tvarů týče, když jsem je porovnával s tím temným zajatcem schouleným v tmách mého nitra, říkal jsem si: „To není ono“. Můj duch by byl ovšem dokázal i nejnesnadnější jména stvořit. Naneštěstí nešlo o to tvořit, ale reprodukovat. Každá činnost ducha je snadná, když není podřízena realitě. Tady jsem byl nucen podřizovat se jí. Nakonec se mi jméno vynořilo naráz v celé své úplnosti: „Paní d´Arpajon“. Nevyjadřuji se však správně, když říkám, že se vynořilo, neboť se myslím nezjevilo účinkem vlastního pohybu. Zrovna tak se nedomnívám, že ani lehké a četné vzpomínky, které se vztahovaly na tuto dámu a které jsem neustále volal na pomoc (výzvami asi tohoto druhu: „No tak, je to ta dáma, co je přítelkyní paní de Souvré a která pociťuje k Viktoru Hugovi tak naivní obdiv, smíšený s hrůzou a odporem“), nedomnívám se, že všechny tyhle vzpomínky, poletující mezi mnou a jejím jménem, posloužili v čemkoliv k jeho vynoření z temnoty. V té velké „hře na schovávanou“, která se hraje v naší paměti, když si chceme rozpomenout na nějaké jméno, neběží o řadu postupných aproximací. Nevidíme nic a pak se nám naráz zjeví jméno ve své přesné podobě, hodně odlišné od toho, co nám naše tušení naznačovalo. Nevyplulo ono k nám. Nikoliv, myslím spíš, že jak žijeme, vzdalujeme se ustavičně od oné oblasti, kde nějaké jméno je zřetelné, a jen díky úsilí vůle a pozornosti, které stupňovalo bystrost mého vnitřního pohledu, se mi podařilo proniknout náhle poloviční tmou a vidět jasně. V každém případě, existují-li nějaké přechody mezi zapomenutím a vzpomínkou, musí být nevědomé. Různá jména, u kterých se postupně zastavujeme, než najdeme to pravé, jsou totiž falešná a nijak nás k němu nepřibližují. Nejsou to dokonce v pravém slova smyslu jména, ale často jen pouhé hlásky, a to hlásky, které pak, když se nám jméno vybaví, v něm ani nenajdeme. Tato práce ducha dospívajícího od nicoty k realitě je ostatně tak tajuplná, že je nakonec možné, že tyto falešné hlásky představují přece jen jakési první pomocné berličky, neobratně napřahované, aby nám pomohly zachytit se správného jména. „Tohle všechno,“ řekne čtenář, „nám nevypovídá nic o neochotě oné dámy, ale když už jste se tak dlouho pozdržel, dovolte mi, pane autore, abych vás přinutil ztratit ještě chvilku navíc a abych vám řekl, že je to dost mrzuté, jestliže jste jako mladý člověk, jakým jste tenkrát byl (nebo jakým byl váš hrdina, pokud jím nejste vy sám), měl paměť natolik slabou, že jste si nedokázal vzpomenout na jméno dámy, kterou jste znal velice dobře.“ Je to skutečně velice mrzuté, pane čtenáři. A dokonce smutnější, než si myslíte, pokud v tom člověk vyciťuje předzvěst doby, kdy jména a slova zmizí z osvětlené oblasti myšlení a kdy bude třeba zříci se navždy toho, že bychom sobě samým připomínali jménem dokonce i ty, které jsme znali nejlépe. Je skutečně mrzuté, že je už od mládí zapotřebí takového úsilí, abychom si vzpomněli na jména, která dobře známe. Ale kdyby se tato slabost týkala jen jmen stěží známých, u nichž je velice přirozené, že na ně zapomeneme, a u nichž by člověku nestálo za námahu, aby si na ně vzpomínal, tak by tahle slabost měla i své výhody. „A jaké, prosím, vás?“ Inu výhodu, pane, že jedině neduh nám dává postřehnout a poznat a dovoluje nám analyzovat mechanismy, které bychom jinak neznali. Člověk, který se večer co večer svalí do postele jako špalek a ožije zas teprve ve chvíli, kdy se má probudit a vstát, cožpak takový člověk pomyslí vůbec kdy na to, aby dělal ne snad nějaké velké objevy, ale alespoň drobná pozorování týkající se spánku? Stěží vůbec ví, že spí. Trochu nespavosti není ničím neužitečným, když jde o to spánek správně ocenit a vrhnout trochu světla do této tmy. Neselhávající paměť není moc silným podněcovatelem ke zkoumání paměťových jevů. „Koneckonců, představila vás paní d´Arpajon knížeti“. Nikoliv, ale mlčte a nechte, abych pokračoval ve svém vyprávění.
(Tohle je trochu delší, leč úžasné a lépe to ukazuje, jak asi vypadá celé dílo).
∽≺※≻∼
Úplně na okraj: jak vůbec někdo dokáže něco tak gigantického a komplikovaného přeložit…?
Životní dílo nejen autora, ale i překladatele.
Ano, také jsem si to řekl. Přitom jsou české překlady už minimálně dva.
Třeba to toho překladatele (Jiří Pechar) bavilo……..
🙂
Rozhodně. Kdyby to překladatele nebavilo, ani by to snad nemohl dělat.
—
Proust musel být docela zajímavá osobnost. Určitě se při psaní svých nekonečných souvětí lišácky usmíval, zkoušeje jimi čtenáře, bude-li si tento po dočtení souvětí přes dvě stránky ještě pamatovat, jakým obrazem ono souvětí začínalo.
Jak musí vypadat překlad těch nekonečných souvětí do němčiny, s těmi jejich slovesy na konci věty – to už si snad radši ani nezkouším představit.
Už 2 měsíce spím 2-3 hodiny za noc (přerušovaně – podle Fenixů6), tak tomu alespoň malinko rozumím. Ale přečetl jsem to jen kvůli Godotovi, jinak bych tento druh literatury minul.
Přečtu, pokývám hlavou, že je to zajímavé aniž bych pochopil. Na jednoduchého kocoura je to moc složité ke skutečnému pochopení. Pardon.
Nepochybně to každý vnímá po svém, a pro mne, čtenáře, který v tomto případě nemusí spěchat, to je kaleidoskop, posloupnost obrazů, malovaných slovy, ne nepodobná vjemu, jaký mám, když jedu pomalým osobním vlakem a z okna, které lze otevřít jako za starých časů, které jsou nenávratně ty tam, pozoruji krajinu, jež neubíhá, nýbrž volně, klidně a laskavě odvíjí se před mýma očima, stejně tak, jako tomu bylo v dobách mého dětství, kdy jsem s rodiči takovými vlaky objížděl rozvětvené příbuzenstvo, a s každým úderem kola vagónu do kolejí se z neznáma vynořily nové překvapivé obrazy, v jejichž líčení bych jistě mohl ještě dlouho pokračovat, kdyby mi ovšem vrchní právě nepřinesl kachní stehno s červeným zelím a karlovarským knedlíkem, pročež jsem nucen větu ukončit a věnovat se večeři, než vystydne.
… bylo to vynikající.
Ten kaleidoskop obrazů nebo stehno?
To je předmětem utajení.
Poradil jste si s kačenou celkem rychle, za dvacet minut.
🙂
Překvapila jste! Rychlostní kontrolu jsem sice čekal, ale tipoval jsem Ládika!!!
Ale pro nás, kteří od puberty trpíme chutenstvím, je to vcelku maličkost.
20 minut je dlouho. Jídlo stydne a ztrácí energii, do něj draze vloženou. Důchodce by neměl nad kačenou tak dlouho otálet.
Od náročného textu se diskuse nenápadně stočila k pečené kachně. Snad se to Godota nedotklo – i druhé téma by mělo lahodit (nejen) jeho duši.
Myslím, že ne – vždyť si Godot o takové téma ve svém Výběru z Prousta téměř říká. Ba, možná to byl i jeden z jeho záměrů.
Ba, neb Proustovi, soudě podle dosavadních čtyř dílů, není celkem nic lidského cizí. Však to srovnání kuchtění s Michelangelem…….
V podstatě jde o složité a hluboké popisy obyčejných jevů.
Pardon, že se vměšuji do tak závažné tématiky.
Ale složitými popisy reality lze zabít jakékoliv praktické téma. HiFi-sté dopodrobna popisují výhody bi-radiálního hrotu přenosky a o co přicházíme, když ho nemáme. Fotografové jsou ochotni celé stránky věnovat popisu vad, které daný fotoaparát nemá a proto je vhodné si koupit právě ten atd. Víte třeba, co je to „bokeh“ a proč je tak důležitý?
Bohužel, spousta věcí a dějů je v principu jednoduchá. Když jsem mladším kolegům před časem přednášel o tom, jak je třeba pracovat se zvukem (a taky režisérem nebo interpretem), aby se věc úspěšně realizovala bez zbytečných třenic, mysleli si mnozí, že zlehčuji profesi nebo umění obecně. Hlubokomyslné popisy proč to funguje v praxi moc nepotřebujete. Ty závislosti (zákonitosti) si sami odvodíte, až s nimi budete pracovat.
Pokus – omyl! Pak už je nikdy nezapomenete.
(Konec přednášky.)
Nemyslím si, že lidské myšlení je jednoduché.
Není to o myšlení, ale o předání informací.
A když se k tomu přidá složité vysvětlování, mysl často zabloudí. Ale to je můj úhel pohledu, nikomu ho nenutím.
Ověřuji si ho nejen mezi umělci, ale i třeba v diskuzích na internetu. Na konci diskuzního příspěvku se často dozvím, že celý příspěvek je tak „vypodmínkován“, že vlastně neříká nic. Nic podstatného. Popis situace, která je všem známa. Ale pro některé účely se tenhle způsob komunikace hodí. Říká se tomu zjednodušeně „diplomatická mluva“.
Kocoure, to je právě to umění (snažím se o to), udržet soustředění a sledovat zákruty myšlenek. Říká se tomu „hluboké čtení“. Nenechat se rozptýlit….
Opaku říká Václav Bělohradský „brouzdání v internetových mělčinách“ (= dvě minuty čtení apod.).
O významu „hlubokého čtení“ najdete povídání v Seltenreichově eseji „Čtenářský Mount Everest“ někde tady v archivu.
Zajímavé mi přišlo, že jsem předevčírem při návštěvě úžasného benediktýnského kláštera v Kladrubech (u Stříbra, Santini a Dietzenhofer) narazil na podobnou věc. Úkolem noviců, než se stali mnichy, bylo mimo jiné zvládnout právě tuto techniku „hlubokého čtení“ různých náboženských textů. (Mimochodem, mniši si tam žili dost luxusně).
Jistěže běžná lidská komunikace se řídí poněkud jinými principy, jinak by to bylo na palici.
Co je to „bokeh“, jsem nevěděl; nalistoval na internetu, zajímavé téma. Sice mně to k ničemu nebude, ale početl jsem si.
—
Dekompozicí na podstruktury lze libovolně zpodrobňovat jakékoli téma. Smysluplnost dekompozice je omezena účelností – jinými slovy totéž vlastně píšeš o pár řádek níže i Ty. Spousta lidí zachází do nepotřebných podrobností jen proto, aby se předvedla jako odborníci.
To, co píše Proust, ale není dekompozicí na podstruktury. On v popisu jevů zůstává hodně, hodně na povrchu; zato ale velmi důkladně řetězí přicházející asociace. Sám pro sebe si říkám, že Proustova nekonečná souvětí jsou svého druhu ilustrací naší samomluvy, vnitřního dialogu, který vedeme sami se sebou. (Jen můj názor, nezávazný pro nikoho)
Ano, nekonečná souvětí, obrazy plynoucí jeden z druhého, „prolínačky“.
Takhle se mi zdají sny.
Ale do cizích nejsem schopen se „obléct“, cítit je, prožít.
Moje chyba.
Při „myšlení na volnoběh“ (myslím, že to má občas každý) přece jenom ovládám aspoň zhruba směr. I když – někdy taky ne. Už jsem byl ve snu dvakrát na konci Vesmíru. Je uprostřed světa, pluje se am ponorkou pod oceánem, je tam zima, tma a velká přitažlivost. Rychlý pohyb není možný. Všechno jako v medu. nebo v tuhnoucím jantaru.
K pólu, centru té planety jsem se nikdy nedostal. Nevím, možná je to to, čemu se říká záhrobí. Nepříjemné místo, velmi rád jsem se probudil. Možná, když se mi jednou podaří se dostat až tomu centru, už se nevrátím. Taková černá díra v čase poněkud jinak.
Pod Prousta patří všechno…
Před cca 2 měsíci jsem si pohmoždil jasanem rotátorovou manžetu a pokouším se ji napravit. V literatuře je možno nalézt, že rotátorová manžeta je tvořena šlachami caput longum m. bicipitis brachii a caput longum m. tricipitis brachii. Toto tvrzení je však nepřesné, jelikož zmíněné struktury mohou pomáhat stabilizovat ramenní kloub (především v abdukci a zevní rotaci), nicméně nesouvisí přímo s rotátorovou manžetou a při nulovém postavení horní končetiny mají naopak tendenci subluxační (kraniálním směrem).
Zkoušel jsem baňky, canabis zevně, kostival hlíznatý (spálil kůži), vibrace, teplo i chlad.. a nic. Včera jsem byl v roli samoplátce na rehabce a asi dovolím podívat se na to doktora. Bo s tím nejde spát, ani robit. Ještě, že to je levá strana a budu moci pravou hajlovat, až to fialová vláda zavede.
To tvrzení je opravdu, ale opravdu hodně nepřesné. Rotátorovou manžetu tvoří úpony svalů nadhřebenového, podhřebenového, podlopatkového, malého oblého a velkého oblého. Úpony tricepsu a bicepsu se podílejí sice taky, ale podilem dosti malým.
K hajlováni budeš potřebovat i malý prsní sval, přední delt a přední pilovitý.
Z hlavy?
Všechno máme z hlavy.
Jo, z hlavy. Mám za sebou celkem čerstvě trenérský rekvalifikační kurz, součástí je taková trochu zjednodušená anatomie.
Jistě to brzy zapomenu, ale mám papír 🙂
To je téma pro mého nejstaršího vnuka – fyzioterapeuta.
Něco takového mít v rodině je terno!
Dcera čtvrtky masíruje Mathiase Vacka. S ním si teď malinko píšu… je (bylo, je, bylo, je) nějaké randění s vnučkou čtvrtky Boltkou.
Není. Nemá čas…..
Godote topím se… Topím se v nekonečných souvětích mistryně přednesených, ať již od Prousta nebo od Vás. Pomohl jste mi lépe pochopit, proč se tak ráda věnuji haiku. Když jsem kdysi začínala psát, nasměroval mě svou laskavou pozorností Zdeněk Hosman k tomu, abych spěla časem víc a víc k jednoduchosti projevu. Tím víc za to teď děkuji a držím se svých žehrovických hajků ze všech sil…