Několik drobných, jednodušších střípků z velkého díla

Bylo mu známo jako obecná pravda, že život lidí je plný kontrastů, ale u každého jednotlivého člověka považoval celou oblast jeho života, kterou neznal, za úplně stejnou s tou, kterou znal. Podle toho, co se mu říkalo, si představoval to, co se mu zamlčovalo.

∽≺※≻∼

A Františka, šťastná, že se může oddat kuchařskému umění, k němuž měla nesporné nadání, podnícena mimoto ohlášením nového hosta a vědouc, že má připravit jen jí známými postupy hovězí v rosolu, žila již od včerejška v tvůrčí horečce. Protože přikládala základní hodnotě surovin, jichž chtěla použít při práci na svém díle, mimořádný význam, šla sama do Tržnice nakoupit nejkrásnější kusy svíčkové, hovězích kolen a telecích nožiček jako Michelangelo, jenž strávil v horách u Carrary osm měsíců, aby vyhledal nejdokonalejší mramorové balvany na památník Julia II. Františka se věnovala těmto obstarávkám s takovou vášní, že když maminka viděla její rozpálený obličej, bála se, aby naše stará služka neonemocněla vysílením jako autor medicejských náhrobků v pietrasantských lomech.

^{(Pozn. Godot: To potěší duši každého kuchaře)}

∽≺※≻∼

Přiblížit se dostatečně k věcem a osobám, které nám z dálky připadaly krásné a tajemné, abychom se přesvědčili, že tajemství ani krásu nemají, je nakonec zrovna tak dobrý způsob jako jiné, jak rozřešit problém bytí. Je to jedna z možností duševní hygieny, mezi nimiž je možno volit, hygieny, které možná není příliš hodna doporučení, ale dává nám jistý klid k prožití života a také – protože nám umožňuje ničeho nelitovat, přesvědčujíc nás, že jsme dosáhli toho nejlepšího a že ani to nejlepší za mnoho nestojí – ke smíření se smrtí.

Zůstával jsem teď u stolu, když už se sklízelo, nedíval jsem se už výhradně k moři. Měl jsem rád jako něco poetického přerušený pohyb nožů, ležících ještě nakřivo, vypouklou oblinu rozdělaného ubrousku, do něhož slunce vkládá kousek žlutého sametu, poloprázdnou sklenici, která takto lépe ukazuje ušlechtilý tvar své dutiny a v hloubi své průsvitné hmoty, podobné zhuštěnému světlu, zbytek vína, temného, ale jiskřícího světelnými odlesky, přesouvání objemů, proměnu tekutin jejich osvětlením, uvadání slív, přecházejících v kompotové míse, napolo už vyprázdněné, ze zeleně do modře a z modře do zlatova, procházku obstárlých židlí, které se dvakrát za den rozestavují kolem ubrusu prostřeného na stůl jako na oltář, kde se slaví obřady gurmánství a na němž zůstane na dně ústřicových lastur jako v malých kamenných kropenkách několik kapek svěcené vody. Snažil jsem se najít krásu tam, kde jsem si ji nikdy nepředstavoval, v nejobyčejnějších věcech, v hlubokém životě „zátiší“.

^{(Pozn. Godot: Něco k malování zátiší)}

∽≺※≻∼

… a mezi tím jsem popíjel některé z yquemských vín chovaných v guermantských sklepech a okoušel jsem…

^{(Pozn. Godot: Chateau d´Yquem produkuje špičková sauternská vína – z podstaty věci sladká. Měl jsem tu čest ochutnat.)}

∽≺※≻∼

Řekl jsem mu, že tam bezpochyby obdivoval Vermeerův „Pohled na Delft“. Ale vévoda byl víc pyšný než vzdělaný. A tak se omezil na to, že mi se samolibým výrazem odpověděl, jak to dělal pokaždé, když se mu někdo zmínil o díle z nějakého muzea nebo Salónu, na které si nevzpomínal: „Jestli je to něco k vidění, tak jsem to viděl!“.

Zbabělost jiné dámy, která mě přišla pozdravit a oslovila mě přitom mým jménem, byla ještě větší. Zatímco jsem s ní hovořil, snažil jsem se připamatovat si, jak se jmenuje. Vzpomínal jsem si velice dobře, že jsem s ní večeřel, vybavoval jsem si slova, která říkala. Ale moje pozornost, upjatá k té vnitřní oblasti, kde existovaly vzpomínky na ni, nebyla s to toto jméno odhalit. Přesto tam bylo. Moje myšlení se s ní pustilo do jakési hry, aby zachytilo jeho obrysy, písmeno, kterým začíná, a aby je nakonec osvětlilo celé. Byla to marná námaha, vyciťoval jsem, jeho váhu, ale co se tvarů týče, když jsem je porovnával s tím temným zajatcem schouleným v tmách mého nitra, říkal jsem si: „To není ono“. Můj duch by byl ovšem dokázal i nejnesnadnější jména stvořit. Naneštěstí nešlo o to tvořit, ale reprodukovat. Každá činnost ducha je snadná, když není podřízena realitě. Tady jsem byl nucen podřizovat se jí. Nakonec se mi jméno vynořilo naráz v celé své úplnosti: „Paní d´Arpajon“. Nevyjadřuji se však správně, když říkám, že se vynořilo, neboť se myslím nezjevilo účinkem vlastního pohybu. Zrovna tak se nedomnívám, že ani lehké a četné vzpomínky, které se vztahovaly na tuto dámu a které jsem neustále volal na pomoc (výzvami asi tohoto druhu: „No tak, je to ta dáma, co je přítelkyní paní de Souvré a která pociťuje k Viktoru Hugovi tak naivní obdiv, smíšený s hrůzou a odporem“), nedomnívám se, že všechny tyhle vzpomínky, poletující mezi mnou a jejím jménem, posloužili v čemkoliv k jeho vynoření z temnoty. V té velké „hře na schovávanou“, která se hraje v naší paměti, když si chceme rozpomenout na nějaké jméno, neběží o řadu postupných aproximací. Nevidíme nic a pak se nám naráz zjeví jméno ve své přesné podobě, hodně odlišné od toho, co nám naše tušení naznačovalo. Nevyplulo ono k nám. Nikoliv, myslím spíš, že jak žijeme, vzdalujeme se ustavičně od oné oblasti, kde nějaké jméno je zřetelné, a jen díky úsilí vůle a pozornosti, které stupňovalo bystrost mého vnitřního pohledu, se mi podařilo proniknout náhle poloviční tmou a vidět jasně. V každém případě, existují-li nějaké přechody mezi zapomenutím a vzpomínkou, musí být nevědomé. Různá jména, u kterých se postupně zastavujeme, než najdeme to pravé, jsou totiž falešná a nijak nás k němu nepřibližují. Nejsou to dokonce v pravém slova smyslu jména, ale často jen pouhé hlásky, a to hlásky, které pak, když se nám jméno vybaví, v něm ani nenajdeme. Tato práce ducha dospívajícího od nicoty k realitě je ostatně tak tajuplná, že je nakonec možné, že tyto falešné hlásky představují přece jen jakési první pomocné berličky, neobratně napřahované, aby nám pomohly zachytit se správného jména. „Tohle všechno,“ řekne čtenář, „nám nevypovídá nic o neochotě oné dámy, ale když už jste se tak dlouho pozdržel, dovolte mi, pane autore, abych vás přinutil ztratit ještě chvilku navíc a abych vám řekl, že je to dost mrzuté, jestliže jste jako mladý člověk, jakým jste tenkrát byl (nebo jakým byl váš hrdina, pokud jím nejste vy sám), měl paměť natolik slabou, že jste si nedokázal vzpomenout na jméno dámy, kterou jste znal velice dobře.“ Je to skutečně velice mrzuté, pane čtenáři. A dokonce smutnější, než si myslíte, pokud v tom člověk vyciťuje předzvěst doby, kdy jména a slova zmizí z osvětlené oblasti myšlení a kdy bude třeba zříci se navždy toho, že bychom sobě samým připomínali jménem dokonce i ty, které jsme znali nejlépe. Je skutečně mrzuté, že je už od mládí zapotřebí takového úsilí, abychom si vzpomněli na jména, která dobře známe. Ale kdyby se tato slabost týkala jen jmen stěží známých, u nichž je velice přirozené, že na ně zapomeneme, a u nichž by člověku nestálo za námahu, aby si na ně vzpomínal, tak by tahle slabost měla i své výhody. „A jaké, prosím, vás?“ Inu výhodu, pane, že jedině neduh nám dává postřehnout a poznat a dovoluje nám analyzovat mechanismy, které bychom jinak neznali. Člověk, který se večer co večer svalí do postele jako špalek a ožije zas teprve ve chvíli, kdy se má probudit a vstát, cožpak takový člověk pomyslí vůbec kdy na to, aby dělal ne snad nějaké velké objevy, ale alespoň drobná pozorování týkající se spánku? Stěží vůbec ví, že spí. Trochu nespavosti není ničím neužitečným, když jde o to spánek správně ocenit a vrhnout trochu světla do této tmy. Neselhávající paměť není moc silným podněcovatelem ke zkoumání paměťových jevů. „Koneckonců, představila vás paní d´Arpajon knížeti“. Nikoliv, ale mlčte a nechte, abych pokračoval ve svém vyprávění.

^{(Tohle je trochu delší, leč úžasné a lépe to ukazuje, jak asi vypadá celé dílo).}

∽≺※≻∼