by (ze vzpomínek starého zbrojnoše)
Moje novosedelská babička Božena (ročník 1909) byla docela obyčejná venkovská ženská z chudých poměrů šumavského podlesí. Prvně jela vlakem až jako dospělá a její představy o tehdy moderní technice musely být velmi prosté.
Důkazem mého tvrzení budiž úvodní stručná historka.
Dům mých prarodičů stál až na konci vesnice směrem na Štěchovice, vlastně už prakticky za vsí. Nad prostým domem na malém kopečku se košatila krásná vzrostlá lípa, u které se každoročně 6.července tzv. „pálil Hus“ – pořádal se táborák k uctění památky mistra Jana. Nu, a když za hlubokého dunění přelétávaly nedaleko na západě někde nad Katovicemi úplně koncem války americká letadla, aby bombardovala nádraží a tamní zbrojovku v asi vzdušnou čarou (to víme, letadla) čtyři kilometry vzdálených Strakonicích, uvolňovala už bomby, které klouzaly šikmým volným pádem směrem k cíli. Babička stála u lípy a volala na sousedy: „Házejí polena, házejí polena…“ Sama mi to se smíchem vyprávěla, jak prý byla tenkrát hloupá…
Děda Jaroslav (ročník 1906) byl vyučený zedník, takže chápete, že ti dva dohromady rozhodně nebyli zrovna etalonem intelektuálského páru. Prostě obyčejní lidé, s jedním tehdy patnáctiletým synem (druhý zemřel v dětském věku), žijící v té době jako většina ostatních spíše ve strachu z okupační moci a z ruky do huby.
Teď udělejme střih a vraťme se k oficiálním informacím z pera historikova:
Transport smrti v Katovicích
20. dubna 1945 ráno zastavil na nádraží v Katovicích vlak přeplněný vězni české, ruské, ukrajinské, polské, francouzské, německé a holandské národnosti. Vlak unikal před západní frontou a měl namířeno do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku. Transport střežila jednotka SS.
Strojvedoucí vlaku čekal na protijedoucí lokomotivu, když se okolo osmé hodiny ranní nad železničním nádražím objevily dvě stíhačky P – 47 Thunderbolt. S největší pravděpodobností se jednalo o stroje patřící 368. stíhací skupině náležící pod XIX. velitelství taktického letectva 9. letecké armády Spojených států. Americké stroje zaútočily na vlak a kulometnou palbou byla zasažena lokomotiva a vozidla na prvním vagónu. Ve zmatku po náletu otevřel zaměstnanec Českomoravských drah František Gál dveře u tří vagónů a 148 vězňů se dalo na útěk.
Někteří z nich se rozhodli prchat katovickými ulicemi či přímo přes zahrady usedlostí. Většina však zvolila cestu ke svobodě směrem k pošumavským lesům. Byli pronásledováni příslušníky SS z ostrahy transportu a u Novosedel jich bylo sedm zastřeleno. Další čtyři byli zastřeleni u Katovic.
Zbylí uprchlíci se s pomocí statečných obyvatel Katovic a okolních obcí ukrývali na půdách domů a v lesích až do osvobození území americkou armádou.
Zastřelení vězni byli pohřbeni na hřbitově v Katovicích a Volenicích.
Vysekněme hlubokou poklonu tomu statečnému železničáři Františku Gálovi – riskoval krk pro záchranu lidí zcela neznámých, v očích okupantů špinavých vychrtlých „nelidí“.
z koncentračního tábora Stuttgart-Waldhause
Můj děda se v ten den vypravil přes potok Kolčava do několik málo set metrů vzdáleného lesa na Vraním vrchu, aby přinesl soušku na topení (Ládiku, něco jako vy). Tam narazil na vyděšeného a hladem zesláblého ruského vězně, jak se ukázalo teprve šestnáctiletého, jménem Filip. Zavedl ho domů, babička nad ním spráskla ruce, protože byl jen o rok starší, než její syn. Rus nechtěl do domu, že je celý zavšivený a prolezlý různým hmyzem a možná i chorobami, tak mu upravili místo v kolně. Babička ho samozřejmě nakrmila a tak v tichosti přečkal těch pár dnů do příjezdu amerických vojáků.
Žádná velká statečnost, řeklo by se, však už byl konec války. Jenže krajem táhly kolony prchajících Němců směrem k Američanům a za ukrývání vězně hrozila smrt celé rodině.
Babička mi to vyprávěla někdy v polovině šedesátých let, dvacet let po válce. Na papírku měla do „Filípka“, jak o něm mluvila, napsanou adresu, pokud si vzpomínám někam na Sibiř, snad do Novosibirska.
S mojí starší sestrou jsme se už tehdy ve škole učili ruštinu a tak jsme pojali vpravdě pionýrský nápad, že tomu mladičkému ruskému vojákovi napíšeme jménem babičky dopis, což se s její pomocí také stalo.
A světe div se, netrvalo dlouho a přišla odpověď. Vojáček psal, že žije spokojeně, je ženatý, má dvě děti atd. Tak pokračovala vzájemná korespondence, ne snad příliš četná, ale velmi vřelá, přátelská a upřímná. Jenže přišel srpen 68 a ve všeobecném vzrušení z pocitů ukřivděnosti babička korespondenci i s adresami zlikvidovala. Finito, konec, „kaněc filma“.
Dějinné události se na prostý lid valí a my většinou máme k dispozici na obranu jen „drtivou sílu svého jednoho volebního hlasu“. To by nám ale nemělo bránit v drobných statečnostech.
Až tu nebudu já, ani moje ségra, přiřadí se tento příběh k mnohým dalším, které zmizí.
Godote, díky za tenhle „obyčejný“ příběh.
Trochu z něj mrazí, trochu hřeje u srdce.
Dost často myslím na to, jak bychom se dnes v podobných situacích chovali my, současní lidé.
Pěkný příběh, vypadá syrově pravdivý, Godote. Fajn!
Rok 1968 zamával s kdekým. Se mnou taky – i když jsem rozděloval tamní obyvatele na Rusy a sověty. Protože zavrhout všechny spisovatele, malíře , skladatele i zpěváky nebo tanečníky jsem nedokázal.
Tehdejší šéf činohry Radim Koval ale na nenávisti nedbal a dál inscenoval ruskou klasiku, ale i modernu. Říkali mu, že vyžene diváky z hlediště, ale ukázalo se, že to vůbec není pravda. Valná většina Ostraváku to mělo v hlavě setříděné podobně jak já. Ruské versus sovětské. Takže opery, balety i činohry ruské provenience byly nakonec navštěvované víc, než inscenace české.
Pak, v devedesátkách, kdy se v SSSR bolestivě měnila vláda k nám dorazili prchající Rusové a Ukrajinci z oboru. Perfektně připravení profesionálové, na rozdíl od našich umělců o dodt pracovitější. Obsadili v baletu všechna vrcholná místa, v opeře se zařadili.
A zjistil jsem, že jsou to lidé poctiví a přátelští. Neplatí to jako všechno absolutně. Jedna sólistka se ukázala být nespolehlivá a tak, i když měla krásný hlas, jsme se s ní rozloučili. A jeden Rus (Ukrajinec? Neznal své rodiče, byl z dětského domova) nám stále vysvětloval, že nás CCCP v roce 1968 zachránila „před obsazením Německem“. Moc jsme ho ale neposlouchali s argumentem, že z něj mluví vodka. Tu měl rád. Postupně nám to přestal vysvětlovat a já dneska dumám, jestli nakonec neměl pravdu. 😸
Rusové a Rusky tu mají vlastní domy, zakoupená místa na hřbitově a jejich děti se liší od našich jenom jménem a tím, že chovají úctu ke starším. Dneska, když mě někdo chce pustit sednout v tramvaji, slýchám často v jeho hlase téměř neznatelný ruský přízvuk. Nebo si to jenom namlouvám…
Škoda, že nebylo pokračování.
Naše krasobruslařka (za 19 dnů jí bude 24) se v Holiday on Ice potkává s krasobruslaři a jinými sportovci mnoha národností. Když se jí ptáme, se kterými si nejvíce rozumí, tak to jsou Španělé a (pro některé překvapivě) Rusové. Momentálně si velmi rozumí s jedním z Permu. Říkal, že se nechce vrátit do Ruska, že svůj život prožije “na západě”. Jednoho Bělorusa jsme měli před 2 lety doma cca 10 dnů – ten si dělal rezidenturu ve Francii (byl mistr světa na trampolíně; když jsme ho zavezli na trénink do skákací haly NHKG, skákal sám a všichni ostatní skákači zírali; skákal taky do vody z útesů – 8 závodú ročně, ze 27m). Když se Rus dostane do zahraničí, obyčejně asi něco umí.
Ti „obyčejní“ Rusové/Ukrajinci jsou až příliš často dost nevychovaní. Mám pro Rusy slabost, ale to neznamená, že nevidím jejich nedostatky.
Jak vidím Rusy já?
===
Velký národ, 150 000 000 „našich“ za jeho zády prostě člověka změní. Rus je totiž každý člověk, který se Rusem cítí. Cítí se součástí velké komunity, kultury, dějin. To mu dává tu obrovskou duševní sílu vydržet. A nevzdat se své kultury.
===
Vždy jsem rozlišovat mezi Ruskem a „sovětskem“ Ne, že by nebyly výjimky na obou stranách. Byla tu i trapně prosovětská ruská díla. Třeba Brežněvův text, divadelní hra „Znovuzrození“ o obratu v II. světové válce a budování Zaporožstalu. Pro nás nesmírně ideologicky nabubřelá hra. Během zkoušek Brežněv v roce 1982 umřel. Ale hru jsme dotáhli do premiéry Sice na ni chodilo opravdu málo lidí, zato někteří pravidelně. Jako na veselohru. Režíroval ji sovětský režisér Těrentěv. Když přišel poprvé do zvukové režie, podivil se. Měli jsme mnohem modernější vybavení než slavné činoherní divadlo v Oděse. Když jsme se domlouvali na tom, co od nás potřebuje, bral si bez dovolení cigarety z našich krabiček.
Poprvé nás opravdu vzal na vědomí, když se ptal, kdy přijdou „zvukoví inženýři“ na obsluhu těch třech magnetofonů a vytřeštil oči, když jsem mu oznámil, že to zvládne moje žena sama přímo od mixážního pultu. Jistěže to zvládla, pro nás to bylo jen průměrně složité představení, ale na „soudruha režiséra“, kterého se báli i potentáti z KV KSČ to udělalo obrovský dojem a tak, když se loučil, neopomněl se ve své řeči extra zmínit o zvukařích – a věnoval nám – no, hádejte co….
Byla opravdu moc dobrá. I ta chalva. Herci dostali jeden velký dárkový koš pro všechny, vodka tam nebyla a hořce nám záviděli.
A o tu cigaretu pak nejen vždy požádal, ale i donesl svoje cigarety. Nevalné. Člověk by řekl, že Rus/Ukrajinec rozumí jen síle. Ano. Ale ocení i to, když se mu někdo vzepře. Prostě odjížděl jiný člověk…
Ale abych zas tak moc naše východní sousedy a bratry nepřechválil:
I ti kteří se už stali Čechy (Moravany, Slezany) ruského původu na začátku potřebovali zjistiit, že tady jim těch stopadesát miliónů za zády není mezi obyčejnými lidmi moc platné. Jednání jako rovný s rovným je mnohem lepší.
Ale tím pocitem nadřazenosti trpí i Poláci a Němci. Třeba i polská část mé rodiny.
Znám Rusku, která se tady provdala za mého kamaráda v osmdesátkách, poznala ho na stavbě plynovodu Orenburg. Byla od Pečory a Vyčegdy, tam mě to lákalo zajet autem. Je tady už 50 let. Vůbec neztratila silný ruský přízvuk. Žije v roubence vysoko v Beskydách, vyzná se v bylinkách a východní babské medicíně. Bohužel se projevila jako intrikující a křivá, tak má u nás smůlu a cca 20 let jsem ji neviděl…
Nejsou všichni stejní. To by byla nuda.
Pro mě bylo Rusko „země zaslíbená“ z pohledu přírodních krás. Navštívil jsem centrální Kavkaz (Elbrus) a západní Kavkaz (Dombaj – Alibecký ledovec, Zub Sufrudžu, Ptyšské vodopády…) a to je všechno. Lákají mě (bohužel asi „lákaly“) polární oblasti a hory – kdekoliv. Kdysi byl dostupný Pripolarnyj Ural. Bajkal mi utekl po plyšáku, stejně jako Chibiny… Mapu Ruska nosím v hlavě celkem podrobnou, k ničemu mi to není.
V Rusku by se určitě líbilo i Alefovi. Mohl by přeplavat Matočkin Šar.
Já to čtu, a … a nic nepřidám. Mnohá slova tu však selhávají, lépe je střežit to, co je v nitru – to ne já, to Lao C‘.
Má pravdu, Číňan…
Ale se zájmem čtu, to je jako bych tiše poslouchal, co si povídáte. Nedejte se rušit ☺️
Každý příběh, který se odehraje a svědectví o něm není vydáno světu napospas, zmizí. Odejde se svými pamětníky: pamětníci do nebytí, příběhy do zapomnění.
Vlastně je to podobné, jako když v diskusi, uprostřed vlákna, smažeš trolla: všechny komentáře pod ním dál v databázi existují, ale reference k nim je (z pohledu čtenáře) ztracená. I příběhy, k nimž se ztratí reference, dál v historii světa existují, ale nám, „čtenářům“, jsou nedostupné.
Moc si vážím atmosféry na tomhle webu, Alefe!
Je to tu jako v příjemné kaváničce, kde se setkáváš se známými i neznámými. Nesouhlasy jsou povoleny, ale útoky se nekonají.
Prostě „slušnost“ – v tom slově cítím slovo „slušať“ – poslouchat jeden druhého. Prostředí samo formuje diskutéry. Jak se zdá, ono to docela stačí.
Já též – a je to kolektivní dílo, ta atmosféra.
I když se domnívám, že – jak píšeš – prostředí samo formuje diskutéry, to je jen půlka skutečnosti. Dozajista to platí i obráceně, a jen v relativně úzkém kruhu přátel, kteří, byť názorů mohou být různých, mají pochopení pro druhého.
Kdyby nás tu bylo „mnoho“, asi by tu musel panovat jiný režim.
Veverka snad odpustí, když prozradím (ono se to už asi ví, že si spolu občas špitáme mailem), co jsem v odpovědi jeden její mail napsal:
„To je právě to: smetiště z kdysi úhledné zahrady nedělá ojedinělý chuligán, ale deset tisíc jinak slušných návštěvníků, když každý z nich tu a tam odhodí bezvýznamný a nicotný papírek.“
Naštěstí to není problém této „kavárničky“ – kovárničky. Díky vám všem.
Mě pozvali parni (tak 25-35 let)na „ochótu“ na Dálný východ, do tajgy. Prý nemusím ani moc chodit, jezdit se bude nedaróžnikem a vintóvku dostanu na místě. Medvěd asi nebude, ale je tam spousta jiných zvířat. Nestřílel bych, jenom fotil.
Ale přišla válka, spojení ztraceno a zdraví už je taky v …
Mně by se líbil tento vnědarožnik:
https://www.youtube.com/watch?v=l0Zen_DHo84
Jezdí po souši, vodě, sněhu, bažině.
Dopředu, dozadu, i bokem to zvládne.
Jinak díky Godotovi za hezký a čtivý článek.
Samy řídí – samy jedou…
To jsou Ivanovy sáňky, které mu půjčila baba Jaga!
Samozřejmě v nějaké upgradované verzi, v Mrazíkovi to byl jistě jen vývojový prototyp, tohle je jiné kafe.
Klasických 100 na 100 ?
Jsem uchvácená… Dvouspirálový Olgoj Chorchoj Dalného východu… Úplně nejkrásnější je ten valčíček, který předvádí bravurně na hudbu Johanna Strausse. Kdyby ho Mistr Johann viděl, napsal by valčík Na rozmanitém bahníčku… Nádherná ukázka … A taky nádherné počtení od vás od všech. Díky.
Tužka napíše,….příběhy které zmizí,…..mizí stále do nenávratna…
Mně se ale stalo, že se ke mně příběh z minulosti vrátil,….ve snu,….byl tak autentický,….že jsem několik vteřin po orobuzení nevěděla, zda to je skutečnost, nebo ještě spím,….nebo,….co to vlastně momentálnš je….????,… bylo.?
A taky si vybavuji, že jich bylo víc,….těch navrácených příběhů.
Na Akt. jsem o tom jednou,….možná dvakrát psala,….a pěkně mě tam vyrychtovali v komentářích.
Jo, někteří občas píší dodneška,….zachytím je, když se semotamo vydám do zrádných vln internetu,….někdy mají jiné nicky,….styl je prozradí.
Spoustu teček napsaných u mých příspěvků je muj styl,…..který mi hned na začátku mého psaní jeden diskutující pěkně hrubě zhodnotil.
Důležité je jen to, co uděláme. Tohle tvrdil, domnívám se, René Descartes.
Tužka.
Trochu OT:
Myslím, že je po zimě.
Dnes – viděni tažní ptáci v sevřeném klínu (divoké kachny nebo husy), včera – ve městě, na veliké travnaté ploše kousek od Zvonařky (Brno) obrovské hejno havranů neklidně poletuje. Zvěř kolem silnic zvyšuje aktivitu.
Čekám přelet labutí – když je jich hodně a jsou nízko, je to zážitek.
Jo, u nás ve vnitrobloku ráno povykuje ptactvo.
U nás s tím taky začínají.
A kolem krmítka je kupodivu tak rušno, jak nebylo celou zimu – ani při mínus deseti.
Jen by už konečně nemuselo být tak šedivo, mlhavo, nevlídno. Potřebuju prořezat ještě asi čtyři rozložité jabloně a mezi ty mokré větve se mi nechce.
(I když správná veverka takhle nejspíš neuvažuje 🙂)
Konečně sluníčko! Dnes, v úterý 10/2, ve 12.11 h.
Kéž by to chvíli tak zůstalo.
U nás šedo, šedivo. – Vaše kolegyně s černým přelivem právě seskočila z jednoho stromu, přeběhla cestu a vylezla na jiný strom.
Tak bylo dnes dopoledne:
https://postimg.cc/Whh6LZdD
U nás slunce a rozzářeno.
Dokonce jsem pověsil vyprané prádlo na balkon.
U nás celý den šedivo. Ale!!! je půl šesté a ještě není tma! Už to zrychluje, do rovnodennosti cca 40 dní…
A pávi. Jednou jsem viděla dokument, ve kterém kdosi nafilmoval video jak letí čtyři pávi nad indickou džunglí. Jejich složené ocasy za nimi vlály a z podhledu převažovala kupodivu oranžová barva peří v kombinaci s černou. Byl to nádherný let, dlouhé vlnění – a bylo to úchvatné.
Já vidím téměř denně malého páva, tedy pávka.