24. 4. 2024

Pomlázka

Milé děti!

Ano, platí to i pro vás,

  • co si myslíte, že už nejste děti,
  • případně máte utkvělou představu, jsouce v důchodu, že už to máte ,,za pár“

To malé dítě, kterým jste byli, je stále ve vás.


Máme tu Velikonoce a s nimi jejich tradice.
O nich si teď něco povíme.
Velikonoce jsou svátky na oslavu jara.
Slavili je už naši slovansko – keltští předkové.
Je po rovnodennosti, slunce zvítězilo nad tmou a den je delší než noc.
Období zimy skončilo a nastává období tepla.

Bohyně jara – Ostara

Co nám o Velikonocích říkala církev, která si tento svátek přivlastnila (ukradla)?

Nejstarší zpráva o pomlázce pochází z Postily studentů pražských kazatele Konráda Waldhausera z roku 1369. V té je uvedeno, že na velikonoční pondělí a též na následující úterý se manželé a milenci vzájemně mrskají a plácají metlami i rukou, ale také házejí do vody či polévají. Waldhauser a taktéž Jan Hus uváděli, že ženy mrskaly pruty či bily rukama své muže, aby o velikočním pondělí nevyžadovali pohlavní styk, přičemž podle Husa jim to v úterý měli muži vracet[3][1]. Zvyk v 15. století zmínil také kazatel Jan Rokycana, podle kterého se vzájemně švihali pacholci a dívky.

Česky řečeno, na Velikonoce jděte do kostela oslavit Kristovo vzkříšení, buďte pohlavně zdrženliví a zanechte těch hloupých pohanských zvyků.

Symbolem Velikonoc jsou malovaná vajíčka, beránek a pomlázka.

Proč vajíčka? Jsou symbolem rození a na jaře začínají slepice po zimě nést, takže vajec bývá na rozdávání.
Vajíčka se barvila barvami jara – tedy: zelená, žlutá, červená a modrá.
Syrová vajíčka se špatně přenáší, proto se vajíčka vaří.

Dále se peče beránek.

Ovce rodí mladé nejčastěji v lednu až v únoru.
Na Velikonoce už jsou některá jehňata i na pekáč. Zvlášť když se narodí dvojčata a chovatel chce, aby jedno – to na chov – rostlo optimálně.
Že raději sní beránka než ovečku, je logické.
Kdo byl chudý a beránka neměl, tak si uplácal a upekl beránka z mouky.

Pomlázka…

Pomlázka – krajové názvosloví

Pomlázka, mrskačka, pamihoda, hodovačka, tatar…

Plete se z mladých vrbových proutků, z šesti nebo z osmi.
Chlapci chodili od chalupy k chalupě a pomlazili, tedy pomladili děvčata, která před nimi neutekla.
Ale děvčata většinou utíkala jen jako, aby se neřeklo.
Ve skutečnosti byla ráda, že jsou středem pozornosti.
Od nepaměti nejcennější, co bylo možné vyhodovat, bylo vajíčko ovulační.
To však mohla darovat dívka jenom jednomu koledníkovi.
Na ty ostatní zbyly vejce slepičí.
Kdo proutím vyšlehal největší množství dívek, byl proutník


Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

9 thoughts on “Pomlázka

  1. Jene,
    krásný a svěží článek, děkuji.

    A ještě dodám, použijíc Alefovo oblíbené slovo: s tímto názorem souzním!
    „….církev, která si tento svátek přivlastnila (ukradla)?“

    Všem literárním kovářům přeji nadále pěkné velikonoce!

    P.S.
    Píšu svátky s malým „v“, jak jsme se to kdysi učili. Protiví se mi ta invaze velkých písmen do naší mateřštiny, směřující sem z angličtiny.

  2. Pane Jene z Helvajzu, děkuji za stručné a věcné připomenutí svátků jara.

    Při četbě jsem zavzpomínal na čas své dětské jarosti. Zároveň si k tomu připomínám dílo etnografa Čeňka Zíbrta: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku s podtitulem „Jeho význam pro všeobecnou kulturní historii i pro studium kulturních přežitků v nynějším lidovém podání se zvláštním zřetelem k české lidovědě.“ Vydáno v Praze nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění r. 1894.
    Připomínám si ještě klasické dílo archeologa Zdeňka Váni, knihu Svět slovanských bohů a démonů. Mimochodem pan Váňa měl letos v lednu a únoru výročí narození 1924 a úmrtí 1994.

  3. Díky za milé povídání a mám dotaz: v našich krajích se přeje štěstí m.j. slovy “zlom prut!”. Souvisí to s (u nás) tatarem?

  4. Jene děkuji, nejen za milé povídání, ale i za krásně vybrané obrázky. Mám ráda ten festival barev, který zjara zaplavuje přírodu, zprvu pomalu, opatrně, ale po těchto svátcích jara už je to jako výbuch. Odráží se všechna ta barevnost a tvary i na nádherných kraslicích, motivech výšivek národních krojů, pálené keramiky i porcelánu a v dílech umělců obecně. Je to krásné období plné nadějí pro nadcházející celý rok. Doufejme, že svátky budou šťastné, v míru, a tento rok také. Přeji všem krásné chvíle se všemi, které máte rádi a hodně zdraví.

  5. Tužka napíše,….díky za jiný pohled na svátky jara.

    V domečku vajíčka je bílek se žloutkem.
    Chtějí mít peříčka, chtějí být kohoutkem.
    Chtějí mít zobáček, chtějí být slepičkou,
    …..a nebo v košíčku červenou krasličkou.

    Hody, hody doprovody,
    běží zajíc podle vody.
    Co to nese v košíčku,…?
    Vajíčka pro svou samičku.
    Zaječice packou mává,….a jak to bylo dál,….nevím,…to je let, kdy jsem ji slyšela .
    Prožíjte ve spokojenosti zbylý sváteční čas.
    Tužka.

  6. V ruce tatar, kolínskou
    jdu s radostí dětinskou
    šlehám lýtka, pozadí,
    ať to holky omladí.

  7. Dovolím si být zcela přízemní. Přízemnost je nezbytná, neboť veškerá duchovnost a ušlechtilost, má-li být stabilní, musí být dobře založena. Přízemnost je základovou spárou duchovnosti.

    Ve slovenské větvi naší rodiny se jako tradiční velikonoční pokrm nejen pekl mazanec. Odpoledne o velikonočním pondělku na stole bývalo uzené, vajíčka, nakládané okurky a křen. K tomu samozřejmě chleba (poznámka pro zasvěcence: vezmu si obojí, s chlebem se neobtěžuj, prosím). Tuto tradici jsem převzal a pečlivě ji dodržujeme i v mé rodině. Uvidíme, zda se jí budou chtít přidržet i rodiny mých dětí.

    Kde se taková tradice vzala? Domnívám se, že ji přinesla životní praxe, vycházející ze zimních zabijaček.

    V časech mých prarodičů (a starších předků) nebylo ledniček a konzervační metody se tomu musely přizpůsobit: sušení, zavařování, uzení, zalití do sádla. Ale přece jen výrazný konzervační prostředek byl zimní chlad, který ovšem s nástupem jara pomíjí. A velikonoční svátky byly jednou z posledních příležitostí, kdy dojíst zbytky zimních zásob, aby se v teple nezkazily.

    Takhle si to vysvětluju já.

    Odpoledne si dám na talíř kus uzeného, rozkrojím velikonoční vajíčko, přidám okurek a nastrouhám křen. Chleba ukrojím jako vždycky, tak akorát (krajíc na dva prsty, žena říká – „zouvák“). Pro atmosféru té chvíle zatopím v kamnech.

    A někde hluboko uvnitř pobudu chvíli s těmi, kteří tu už dávno nejsou, ale ve skutečnosti pořád jsou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *