by Na webu Echo24 jsem objevil zajímavý text, který tématem, jež otevírá, výtečně zapadá do úvah, jaké občas v Literární kovárně vedeme. Autorkou textu je paní Bianca Bellová. Požádal jsem redakci Echo24 o laskavé svolení text převzít; to jsem dostal, a nyní tedy předkládám zajímavý článek našim čtenářům. Původní článek je stále k nalezení na Echo24. Text je převzat bez úprav, s výjimkou grafického členění, tak, jak odpovídá šabloně našeho webu.
Dejme slovo paní Bellové:
—ﬡ—
Soumrak čtenářství
Orwell se obával těch, kdo by chtěli zakazovat knihy.
Huxley se obával, že zakazovat knihy nebude třeba, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst.
Neil Postman, Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy
Byla to jedna z nejrevolučnějších změn v dějinách lidstva – a přitom jedna z nejklidnějších a nejtišších. V polovině 18. století začalo mnoho obyčejných lidí číst. Po několik prvních staletí po vynálezu knihtisku zůstávalo čtení výsadou elit. Začátkem 18.století se ale s rozmachem vzdělávání a levných knih čtenářství začalo rapidně šířit i do středních a dokonce i do nižších tříd. Najednou četlo všude; četli muži, ženy, děti, bohatí i chudí. Doboví autoři to označovali za čtenářskou epidemii či šílenství.
Tato transformace je známa jako „čtenářská revoluce”. Docházelo k nebývalé demokratizaci informací a transferu vědomostí, které teď byly k dispozici obyčejným lidem. Jen v Británii vyšlo v prvním desetiletí 18. století pouhých 6 000 knižních titulů, v poslední dekádě téhož století pak více než 56 000. Podle historika Simona Schamy „byla úroveň gramotnosti ve Francii v 18. století mnohem vyšší než ve Spojených státech na konci 20.století.” Zatímco lidé dříve četli (častokrát opakovaně) dvě až tři knihy, vedla čtenářská revoluce k novému „extenzivnímu” druhu čtenářství. Lidé četli všechno – noviny, časopisy, historické a filozofické traktáty, díla vědecká, teologická i beletristická.
A tisk změnil i způsob lidského uvažování. Svět tisku je uspořádaný, logický a racionální. Knihy přinášejí argumenty, teze, rozvíjejí ideje. Není náhodou, že byl rozvoj kultury tisku v osmnáctém století spojený s rostoucím významem racionality, odporu vůči pověrčivosti a rychlým rozvojem vědy. Rozvoj čtenářství přinesl dobu osvícenectví, vznik lidských práv, zrod demokracie a průmyslové revoluce.
Základním kamenem feudální Evropy byla neznalost. Obrovské nerovnosti aristokratického řádu se dařilo částečně udržovat proto, že obyvatelstvo nemělo možnost zjistit rozsah korupce, zneužívání moci a neefektivnosti svých vlád. Feudální řád se zdá být zásadně neslučitelný s gramotností. Historik Orlando Figes došel k závěru, že anglická, francouzská i ruská revoluce se odehrály ve společnostech, v nichž gramotnost dosahovala téměř padesáti procent.
Kontrarevoluce
Po třech stoletích od doby, kdy čtenářství přineslo novou éru lidského poznání, knihy umírají. Ani ty nejpesimističtější odhady kritiků doby displejové nebyly schopné odhadnout rozsah dnešní krize. V Americe pokleslo za posledních 20 let čtení pro radost o 40 %. Ve Spojeném království přes třetinu dospělých přiznalo, že přestali číst. Podle zprávy OECD z roku 2024 upadá úroveň čtenářské gramotnosti ve všech vyspělých zemích (s výjimkou Finska a Dánska). Příčinou tohoto úpadku je smartphone, který se ve vyspělých zemích rozšířil po roce 2010.
Tato technologie je zcela přelomová. Zatímco předešlé zdroje zábavy jako kino či televize své publikum zabavily na omezenou dobu, žádá si smartphone celý náš život. Mobily jsou navrženy tak, aby byly vysoce návykové a dokázaly své uživatele udržovat v závislosti na bezcenných notifikacích, stupidních krátkých videích a negativních emocích spojených se sociálními sítěmi.
Běžný uživatel dnes tráví zíráním do displeje sedm hodin a generace Z dokonce devět hodin. Byla-li čtenářská revoluce největším transferem vědomostí k obyčejným lidem, je pak displejová revoluce největší krádeží těchto vědomostí.
V čele této krize jsou univerzity. Ty dnes učí první kohorty studentů, kteří už vyrostli čistě na krátkých videích, počítačových hrách, návykových algoritmech a dnes už i na AI – jednoduše se smartphony v ruce. Všudypřítomný mobilní internet zničil schopnost těchto studentů soustředit se a zredukoval jejich slovní zásobu – bohaté vědomosti ukryté v knihách jsou jim tak nedostupné. Podle studie provedené mezi studenty anglické literatury na amerických univerzitách nedokážou studenti porozumět prvnímu odstavci knihy Ponurý dům Charlese Dickense, knihy kdysi běžně čtené dětmi. (George Orwell uveřejnil v roce 1940 výstupy ze studie o čtenářských návycích dětí, která zjistila, že čtou děti dobrovolně díla Charlese Dickense, Daniela Defoea, Roberta Louise Stevensona, G. K. Chestertona a Shakespeara. Tyto děti, jak poznamenal, byly „ve věku 12–15 let a patřily k nejchudší vrstvě společnosti“.)
Autoři jako Shakespeare či Jane Austenová, jejichž tvorba po staletí tvarovala naši kulturní přináležitost, je dnes pro novou generaci čtenářů nedostupná. Řada studentů trpí funkční negramotností. Předávání vědomostí – ta nejstarší a nejzákladnější funkce univerzit – se nám hroutí před očima. Vracíme se do doby předčtenářské, kdy se lidé ve středověku na ulici orientovali pomocí vývěsních štítů a dalších obrázků.
Pád intelektu
Propad čtenářství doprovází pokles různých projevů kognitivních schopností. Čtení je spojeno s řadou kognitivních benefitů, jako je nárůst paměťových ukazatelů i schopnosti soustředění, empatie, analytického myšlení, či zkvalitnění verbálního projevu – a koneckonců i odložený kognitivní útlum ve starším věku.
Po nástupu smartphonů zhruba od poloviny desátých let 21.století začala skóre PISA – nejznámějšího mezinárodního měření studentských schopností – setrvale klesat. Tehdy si taky studenti začali stěžovat na to, že mají problém přemýšlet, učit se a soustředit. Tyto kognitivní problémy se přirozeně neomezují jen na školy a univerzity. Podobný pokles lze sledovat ve všech věkových skupinách.
Asi nejpozoruhodněji se tento pokles projevuje v případě IQ, veličiny, která v průběhu 20.století setrvale rostla (tzv. Flynnův efekt) – ale nyní se zdá, že klesá. Klasická díla světové literatury se po století předávala, protože zachovávala „to nejlepší, co bylo řečeno a napsáno”, protože obohacovala sdílený prožitek tím, že nás dokázala přenést do mysli jiných lidí, do jiných časů a jiných míst. Díla nebeletristická – vědecká, historická, filozofická, cestopisná – nás do hloubky seznamovala s podivuhodným a komplexním světem, který obýváme. Smartphony nás o tyto výdobytky připravují.
Není náhodou, že je epidemie úzkosti, depresí a bezvýchodnosti pohlcující mladé lidi v 21.století často spojována s izolací a negativními projevy sociálního porovnávání, které nám přinesly smartphony, společně s kulturou fragmentarizace a simplifikace, která je v takovém rozporu s lidskou potřebou zvědavosti narativu, hluboké pozornosti a uměleckého naplnění.
Toto rozmělňování kultury, kritického myšlení a inteligence představuje tragickou ztrátu lidského potenciálu a rozkvětu. Některých druhů komplexního a logického myšlení nelze dosáhnout bez čtení a psaní. Je téměř nemožné detailně a logicky argumentovat ve spontánní řeči; představme si, jak by někdo slovem interpretoval Kantovu 900stránkovou Kritiku čistého rozumu. K napsání tohoto díla musel Kant své myšlenky zapsat, proškrtat, přemýšlet o nich, zpřesňovat je a mnoho let je přepisovat tak, aby dosáhl logického a přesvědčivého celku. K pochopení knihy je nutné ji mít před sebou, abychom se mohli vracet k pasážím, které nám nejsou jasné, pochopit logická spojení a přemýšlet o textu, dokud si ho zcela neosvojíme. Tento druh pokročilého myšlení je neoddělitelně spjatý se čtením a psaním.
Profesor klasických studií Eric Havelock dospěl k závěru, že to byl právě zrod gramotnosti ve starověkém Řecku, který předznamenal vznik filozofie. Jakmile byli lidé schopni své myšlenky zaznamenat písmem, aby je mohli zkoumat, vznikl zcela nový revoluční způsob analytického a abstraktního myšlení, který posléze formoval celou naši civilizaci. Znamenal kognitivní osvobození lidského druhu.
Nejen filozofie, ale celá intelektuální infrastruktura moderní civilizace závisí na komplexním myšlení, které je neoddělitelné od čtení a psaní: seriózní historické spisy, vědecké teorie, či nestranné politické debaty vedené v knihách a časopisech. Tyto formy pokročilého myšlení tvoří intelektuální základ modernity. Jeví-li se nám svět v současné době jeví jako nestabilní, je to proto, že se tento základ pod našima nohama rozpadá.
Asi jste si všimli, že je svět displejů mnohem bouřlivější než svět tisku: emotivnější, agresivnější, chaotičtější. Zatímco psaní ochlazuje a racionalizuje myšlení, má TikTokový příspěvek k dispozici nespočet způsobů, jak logické argumenty obejít. Aby si své publikum podmanilo, může křičet, plakat, hrát emotivní hudbu, nebo prezentovat otřesné obrázky. Takové způsoby sice nejsou racionální, ale lidé nejsou dokonale racionální bytosti a mají sklon se jimi nechat přesvědčit. Ostatně orální společnosti, které písmo nepoužívají, na návštěvníky z gramotných společností často působí jako výrazně mystické, emotivní a v projevu a myšlení antagonistické.
Se soumrakem knih jako bychom se i my vraceli k těmto „orálním“ myšlenkovým návykům. Naše diskuse vyvolávají paniku, nenávist a tribalismus. Daří se nevědeckému myšlení. Propagátoři iracionality a konspiračních teorií nacházejí na internetu široké a důvěřivé publikum. Na papíře by jejich argumenty vypadaly absurdně; přicházejí ale z displeje, a jsou tak pro mnoho lidí přesvědčivé.
Je možné, aby nejvyspělejší civilizace v historii planety, která se ocitla v zajetí emocionálních a iracionálních stylů myšlení, stále řídila kulturu i politiku pomocí intelektuálního aparátu předčtenářské společnosti?
Konec kreativity – a demokracie?
Pro to, aby mohla společnost těžit z kultury tisku, nemusí být každý občan knihomol. Pokud však existuje jeden návyk společný vůdcům, vynálezcům, vědcům a umělcům, kteří utvářeli naši civilizaci, je to právě čtení. Nadprůměrní čtenáři jsou i nadprůměrně zastoupeni téměř ve všech oblastech lidského snažení. Vynález knihtisku urychlil řadu kulturních revolucí, které formovaly moderní svět – renesanci, reformaci a vědeckou revoluci. Na univerzitách éry renesance tak přístup ke knihám umožnil nadaným studentům překračovat akademické vědomosti jejich učitelů – a pouštět se do neprobádaných vod vědy i tvůrčí invence.
A naopak soudobí studenti, kteří číst nedokážou, závisejí na autoritě svých pedagogů a jsou méně schopni se rozvíjet, inovovat a zpochybňovat dogmata. Tito studenti jsou jen jedním z příznaků stagnující kultury éry displejů, která se vyznačuje jednoduchostí, repetitivností a povrchností. Písně všech žánrů jsou stále kratší, jednodušší a repetitivnější a filmy se redukují na donekonečna opakované franšízové vzorce. Studie naznačují, že počet převratných a transformativních vynálezů klesá. Na vědecký výzkum se dnes vynakládá více peněz než kdykoli v historii, ale tempo pokroku sotva drží krok s minulostí. Simplifikují se dokonce i samotné knihy; průměrný počet slov ve větě v knihách na žebříčku bestsellerů New York Times poklesl za posledních zhruba sto let přibližně o třetinu. Tato stále triviálnější kultura je však největší pohromou pro politiku.
Je přirozené, že krátká videa a posty na sociálních sítích upřednostňují silné emoce, ignoranci a nepodložená tvrzení; není třeba sáhodlouze argumentovat a dokonce není třeba argumentovat vůbec. V postgramotném světě se tak otvírá větší prostor populismu.
Velké technologické společnosti se rády prezentují jako subjekty, které investují do šíření znalostí a zvídavosti. Ve skutečnosti však musí podporovat omezenost, aby přežily. Technologičtí oligarchové mají na neznalosti obyvatelstva stejný zájem jako dříve ti feudální autokraté. Ale tam, kde kdysi evropští monarchové museli cenzurovat nebezpečně kritický materiál, zajišťují velké technologické společnosti naši nevědomost mnohem účinněji tím, že naši kulturu zaplavují vztekem, rozptýlením a irelevantními informacemi.
Revoluce mobilních displejů ovlivní naši politiku stejně zásadně jako revoluce čtení v osmnáctém století. Bez znalostí a bez kritického myšlení, které přinesla čtenářská revoluce, se mnoho občanů moderních demokracií stává stejně bezmocnými a důvěřivými jako středověcí rolníci – ovlivňovaných iracionálními apely a náchylných k davovému myšlení. Svět po tisku začíná nepříjemně připomínat svět před tiskem.
Moc, bohatství a znalosti se soustřeďují na vrcholu společnosti, a polarizovaná a neinformovaná veřejnost tak nemá možnost pochopit, analyzovat, kritizovat nebo změnit to, co se děje. Stejně jako příchod knihtisku zasadil smrtelnou ránu upadajícímu světu feudalismu, ničí displeje svět liberální demokracie. Vzhledem k tomu, jak technologické společnosti snižují gramotnost a pracovní místa střední třídy, vstupujeme možná do druhé feudální éry. Anebo do politické éry, kterou si ani nedovedeme představit. Každopádně nebude svět, který jsme kdysi znali, stejný jako dřív.
Pokud jste ale dočetli až sem, znamená to, že ta změna možná ještě chvíli potrvá.
Text vychází z článku Jamese Marriotta z 25.9.2025 na platformě Substack na adrese https://jmarriott.substack.com/p/the-dawn-of-the-post-literate-society-aa1. Upraveno, kráceno, doplněno. Grafy i odkazy na zdroje jsou obsaženy v článku samotném.
—ﬡ—
O „neinformacích“ z „neskutečnosti“ právě píšu článek.
Snad ho nazvu MATRIX. I když přesné to není, Matrix byl promyšlený systém, naproti tomu to, co se nám šíří informačním prostorem je nákaza, epidemie, které odolají jen ti, kteří už mají něco „načteno“.
A to jenom proto, že si uvědomí stále se opakující vzorec informací. Ornament. Virus.
Doplním:
A to všechno závisí na pravdivých, reálných informacích. Jinak dopadneme tak, jak to popisue veverka níže. Udělátka na všechno, nikdo už nebude vědět na co všechno a jak to funguje, budeme si s tou technikou (a taky vědou) hrát jako dementní děti a AI na to bude dohlížet. Než si jednoho dne řekne, že hominidi jsou na světě vlastně zbyteční a jednoduchým příkazem je vypne.
To líčila paní Tužka, Kocoure; neupírejte jí zásluhy 🙂
Omlouvám se, jsem starý popleta. Hlavně jména…
V noci se mi zdálo, že mi ostravští loutkáři ( už jsou většinou na druhé straně řeky) ukazují malý zanedbaný hrad, který si koupili, že tam budou po opravách hrát divadlo. Provázel mě tam Petr Nosálek, režisér.
Když jsem se vzbudil, nebyl jsem schopný si vzpomenout na Petrovo příjmení ačkoliv jsem ho v tom snu oslovoval. Nějak. Pořád se mi tam vnucoval nějaký Urválek, o němž jsem ale bezpečně věděl, že to on není on.
Skončilo to tím, že jsem se večer dotázal AI.
Věděla to hned.
Já měl v noci sen, že škvařím sádlo na škvarky. AI bych z toho nepodezíral.
Tak to je síla. Někde jsem četl, že 15% absolventů základních škol ještě slabikuje při čtení. Ano nemusím nic číst všechno najdu na internetu. Ano nemusím nic vědět AI mi to všechno řekne. O tempora! O mores! Díky za sdílení článku
Nick512
Na webu ECHO 24 jsem Soumrak čtenářství četl asi před čtrnácti dny a v literární kovárně je zveřejněn oprávněně.
Od čtení směrem k psaní. Platným, logickým výrokem je, že dobrým literátem, pisatelem bývává vyspělý čtenář. Měl jsem možnost delší dobu číst seminární, diplomové i disertační práce studentů VŠ a doktorandů. Úroveň oněch textů byla časem po všech stránkách sestupná; autory byli studenti humanitního oboru.
V mnou vedených seminářích na VŠ jsem získal další zkušenost v oboru Animace výtvarného díla. Dotýkalo se např. praktické dovednosti „čtení“ statických obrazů, následně jejich porozumění až k interpretaci. Udivila mne částečná slepota mladých lidí. Chtěl jsem tuto svou zkušenost už před časem na jednom příkladu prezentovat v Literární kovárně, ale usoudil jsem, že to zdejší čtenáře sotva může zajímat. Odložil jsem rozhodnutí na neurčito…
Možná bys to rozhodnutí mohl uspíšit 🙂
—
Tohle téma občas někde zarezonuje. Už je to dost let (nevím – pět? šest?) co jsem někde četl článek o tom, jak schopnost číst upadá.
Autor celkem logicky uváděl, že k tomu, aby se člověk mohl plně soustředit na obsah čteného a ne pouze na techniku čtení, je třeba mít načteno jisté kvantum (konkrétní, změřené, jen jsem zapomněl ten údaj) textu. A tragédií je, že dnes toto nezbytné kvantum textu mají děti načteno (a některé vůbec ne) někdy v osmé, ba – ó hrůzo! – až v deváté třídě (!!!), což je v porovnání s tím, co měla načteno v té době moje generace, neuvěřitelná bída.
No, a pak ty „chytré“ telefony k tomu…
Já myslím, Zdeňku, že bys onen zamýšlený text napsat mohl – třeba si ho pak od Tebe Echo24 přijde vyprosit (žert). Mě by to zajímalo, a věřím, že nejsem sám.
—
Článek paní Bellové jsem na Echo24 našel rovněž cca před 14 dny. Ale když jsem žádal o souhlas s převzetím, souhlasili s poodmínkou, že ho u nás budeme publikovat až po Novém roce. – Stalo se.
Trochu mimo téma, něco si sem odložím (není to moje myšlenka):
„Každý den, kdy se probudíme, abychom žili, můžeme chápat jako milost, která je nám dopřána.“
Není to nádherné?
—
(Odkládám to sem a v případě potřeby si pro to přijdu)
Je.
Nechám si to na zítřek. Už se těším…
Tužka napíše,….četla jsem si,….to zní dobře vzhledem k textu výše.
No,….
Napíšu abstraktní pohled na civilizované lidské společenství,/neměla bych to dát do úvozovek?/….tak napíšu, jaká je možnost vývoje, pokud obyvatelstvo Zeměkoule nepostihne podstatně horší katastrofa….katastrofy.
Všechny další generace budou čímdál více závislé na elzásuvce,…budou závislé na mobilech, klábosnicích, tlačítkách všeho druhu.
Potřeba dýchat kvalitní vzduch,…..stisknu tlačítko,….vzduch proudí,….fáájn.
Žízeň,…..stisknu tlačítko,….voda teče,/je ještě kvalitní?/
Potřeba tepla, nebo chládku,…..stisknu tlačítko,….zatím to funguje,/ ale do kdy?/
Hlad,….jak jednoduché,….objednám jídlo až ke dveřím,….časem se ten chemický sajrajt nebude moc jíst.
Až tohle všechno,…..postupně, nebo rychle, přestane fungovat,…..???
V roce 1975 byla první celosvětové konference v Helsinkách k zhoršujícímu se životnímu prostředí.
Tam vystoupil zástupce domorodých kmenů Ameriky,….a pronesl tento zcela krátký projev.
„Až poslední ryba bude ulovena, a poslední strom bude sťat, pak teprve člověk, teda lidstvo pozná, že peníze nejsou k jídlu“.
Tužka,….díky za přeposlání článku,….jóójo,….uvidí se, jak to bude vykračovat dál.
Pokud si zavřeme uhelné elektrárny bez náležité náhrady a budeme se spoléhat na slunečníky a větrníky, budou blackouty v létě z přepětí a v zimě z nedostatku el.
Pak se lidé ke čtení knih vrátí.
Nejen chytré telefony, ona na tom má velký podíl viny i základní škola. Mám už dlouho informace jen zprostředkované, ale obrázek je jasný: děti jsou ke čtení vedeny mnohem méně než dřív. My (ano, vím, pravěk) jsme si už ve čtvrté nebo páté třídě museli vést čtenářský deník. Ten učitelka pravidelně kontrolovala a známkovala; byl myslím předepsán minimální počet knih za měsíc.
Na druhém stupni jsme pravidelně dostávali za úkol něco přečíst, napsat o tom referát a ten pak třídě ze stupínku přednést.
Takhle by se dalo pokračovat dlouho. Jenže CO S TÍM? Najde se vůle ke změně a síla, která ji prosadí?
Zhruba v posledních patnácti letech se v kampusech amerických univerzit změnilo sociální klima. Mezi příčinami vyčnívá politická korektnost spolu se sociální přecitlivělostí generace studentů označované Gen Z (narození po r. 1995 a v novém tisíciletí); jejich jiné označení je i-Gen (internetová generace). K prozkoumání podhoubí a procesů změn v akademickém prostředí spojili své síly dva odborníci z okruhu vzdělávání na amerických univerzitách: Jonathan Haidt, sociální psycholog a Greg Lukianoff, prezident Nadace pro práva a vzdělávání (FIRE). Výsledkem je kniha THE CODDLING OF THE AMERICAN MIND. How Good Intentions and Bad Ideas are Setting up a Generation for Failure, Penguin Books New York 2018 (Mazlení americké mysli. Jak dobré úmysly a špatné nápady připravují generaci na selhání; česky nevydáno. Četl jsem v angličtině části, které mne zajímaly). Východiskem spisu je zjištění většího nárůstu deprese a úzkostí i vzestupu duševních chorob u studentů narozených po r. 1995. Autoři kritizují paranoidní rodičovství Američanů. Podle rodičů jsou jejich děti neustále ohrožované, např. cizinci (únosy, násilí), dopravou, hračkami a ve svých venkovních aktivitách nemohou být bez dohledu. Výsledkem nesamostatnosti dětí je, že čas dětství neprožívají se vším všudy, co k této etapě života patří a jejich přecházení do zralosti je vývojově posunuté s budoucími následky menší psychické odolnosti vůči stresorům.
Současná mládež chce mít emocionální pohodu. Američtí vysokoškoláci kvůli své pohodě po univerzitách požadují, aby je chránily před „ničivými myšlenkami“ i slovy; určitá slova prý ohrožují jejich zdraví. Jedním ze studenty vynucených pojmů je „trigger warning,“ výstražné varování. Studenti od profesorů očekávají včasné upozornění na to, co by jim ve výuce mohlo způsobit silnou emocionální reakci. Někteří studenti požadovali varování u knihy Velký Gatsby, kde autor Francis S. Fitzgerald píše o misogynii a fyzickém týrání; zdůvodněno bylo tím, že studenti, kteří byli dříve obětí rasismu nebo domácího násilí, by se varováním vyhnuli textu, o němž se domnívají, že by mohl „spustit“ opakování dřívějšího traumatu (nárok výstražného varování se na Kolumbijské univerzitě v r. 2015 týkal i jiných textů literární klasiky – Homéra i Ovidiových Proměn; knihy Paní Dallowayová od Virginie Woolfové). Ve slovníku vysokoškoláků je dalším slovem mikroagrese (týká se volby slov jevících se nezákeřně, jenže ta jsou považována za druh násilí). Studentská správa na Ithaca College ve státě New York k tomu navrhla vytvoření anonymního systému nahlašování mikroagresí.
Uvědomuji si, že do diskuse je tento můj vstup delší, než by bylo vhodné. Omluvou je, že se týká tématu soumraku čtenářství; úryvek je z textu mého blogu v iDNES z r. 2021, link sem nedám.
To je síla, přečíst si problém takto odborně sepsán. Doma o tom vedeme diskuse téměř denně (19-letá nastoupila na MUNI, 25-letá končí učitelství – zeměpis). Komunikace (s ještě nedávno dětmi) začíná být problematická.
Jen tak na okraj – včera jsem se AI zeptal, kde leží těžiště pravidelně rostlého smrkového kmene a dostal jsem poučení, že v polovině délky.
Diskuse bude asi delší…. jen pro zajímavost – už zase kupuji knihy, zejména „toxické“.
To bude asi tím, že NI (Náhražka Inteligence) nikdy nebyla v lese, neviděla smrk, natož aby ho kácela.
Já jsem dosud konverzaci s NI nevedl a zatím nemám v úmyslu se k tomu odhodlat.
—
Zdeňkovi napíšu, že omluvy netřeba, vždyť to, co napsal, je velmi těsně k věci (a mimořádně hutné).
Rovněž nemám NI, prostě jsem to na jabku vygůglil a odpověděla mi AI, aniž bych ji žádal.
Taky se mi AI vnucuje. Je už ve všech vyhledávačích.
Ale inteligentní vyhledávač je vlastně AI bez modulu komunikace. Ten se bohužel nedá nějak vypnout a mi dost vadí. Ten program je prostě servilní! Když se na něco zeptám, odpověď začíná „Skvělá otázka…“ nebo „Je vidět, že se vyznáš…“
Mám chuť mu (vystupuje jako muž) napsat, ať jde s těmi lichotkami do pr… …do nenávratna.
Pro knihomola, ač už trochu bývalého, je to smutné čtení, k němuž z pohledu teorie těžko něco dodat. Podržím se tedy několika věcí praktických, mnohdy si protiřečících.
Masivní rozvoj telefonních displejů získává v souboji se čtením drtivou přesilu v jejich mobilnosti. Telefon v kapse, kniha trochu obtěžuje. Noviny? Mrtvá veličina…. Technický pokrok nezastavíš.
Z prostředí většině zdejšího osazenstva spíše neznámého, z fitness klubu:
Jak zde známo, jsem tam pravidelným návštěvníkem (pozor – už vzhledem k věku žádný kulturista) a tato periodicita 2x až 3x týdně spolu se znalostí i jiných obdobných zařízení mi dává právo zevšeobecňovat.
Cvičení probíhá sériích, při nichž se jednotlivé cviky s krátkými přestávkami opakují. Procvičí se tak jedna tělesná partie (řekněme třeba populární biceps) a přistoupí se k jiné (dejme tomu svaly prsní). V sérii se obvykle vykoná 10 až 15 opakování, počet sérií se různí, řekněme čtyři až deset. Jedna série netrvá dlouho, řekněme kolem minuty, před další sérií následuje krátká pauze, minimálně minutu, obvykle spíše dvě až tři.
Zatímco příslušníci starší generace (cca 40/50 +… já jsem tam se svými 71 vždy výrazně nejstarší) se během té pauzy snaží uvolnit svaly, zklidnit dech atd., mlaďoši téměř bez výjimky uchopí do ruky mobilní telefon, aby si ověřili, že během těch pár minut nic nezmeškali. A tak pořád dokola.
Bylo by zajímavé vědět, jak závažnou informaci tak mohou získat, že by nepočkala tu cca hodinu, než docvičí a odcházejí do sprch. Jak „hluboká“ ta informace může být? S kým tak zcela neodkladně komunikují? Jeví se mi, že je to už opravdu hluboká závislost na těch přístrojích.
Je to, jak to nazývá prof. Bělohradský (asi to má od Žižeka) „brouzdání v digitálních mělčinách“.
Vzorek mladých mi tvoří tři vnuci a jejich děvčata. Všichni nadprůměrně vzdělaní, či vzdělání dokončující. Knihu prakticky nevezmou do ruky.
Jak zdejší nevelké auditorium ví, problémem úpadku čtení jsem se zde u Alefa zabýval a moje zdolání Mount Everestu – Prousta bylo vlastně dětinskou vzpourou proti zde probíraného trendu. Myslím, že úpadek čtení nemá řešení, alespoň já je neznám.
Co s tím? Asi nic, jen si místo televize raději otevřít knihu.
Já náhodou prostředí fitness klubu znám, musel jsem tam
letosloni*) cca 4 měsíce docházet, už je to zaplaťpámbu za mnou. Takže mohu potvrdit Tvá slova – 4 měsíce jsou, myslím, dostatečně dlouhý pozorovací interval.—
*) ještě jsem si nezvykl na nový letopočet
Já byl jednou před cca 15 lety a po 2 hodinách na spinningu jsem jim podrtil ložiska, tak jsem toho nechal.
Nevím sice, co to je spinning, ale uráží mě to!
To je poznámka k dnešní generaci „sněhových vloček“. Nicméně (velmi zneužívané slovo) já vlastně žádného představitele sněhových vloček osobně neznám. Ale je fakt, že divadlo je po psychické stránce prostředí značně tvrdé, otužující. Narcisové, malí Napoleoni atd.
Takže sněhové vločky tam asi nejsou. Nebo jsou tam inkognito a pláčou někde v skrytu.
Vločky chodí do barů a hudebních klubů, ne do divadel nebo čítáren.
Svět se začíná hroutit (smykové trhliny se už propisují na fasádu) a my tady diskutujeme o umění číst a vnímat, co čteme…
Fermiho paradox má možná velmi jednoduché řešení: jakmile civilizace dosáhne kritického stupně rozvoje, sama se zničí.
A je to.
Nerad oponuji, Zakladateli, ale víme toho strašně málo o naší civilizaci – a žádnou jinou neznáme.
Homo Sapiens už byl nejméně dvakrát na hranici vyhynutí. Nevyhynul. V konečném výsledku sice vyhyne, ale možná se transformuje do AI.
Jenže člověk je tvor antropocentrický a pokud nemůže žít on sám, jeho druh, je mu jedno, co se stane s jeho odkazem.
Dost dobře to rozebírá Bradbury v Marťanské kronice. A jako dodatek je film AI.
(Ten závěr mě vždycky dostane. Jsem asi divný.)
Máš pravdu, ale je tu jeden rozdíl: té hranice „skoro vyhynutí“ zatím nebylo dosaženo vlastním přičiněním. Teď by to mohlo být jiné.
Toho se bojím.
Člověk dělá věci „promyšleně“, ne náhodně jako Příroda.
Je to nesmírně smutné čtení. Skvěle rozebraný problém, vyjadřujeme se k němu z mnoha různých hledisek každý po svém, ale jediné, zde zmíněné reálné řešení, ve kterém se mnoho nepleteme je: „Až dojdou energie, nebudeme moci pokračovat v dnešních intencích a vrátíme se zpět o stovky let.“ Možná že lidstvo dopadne, jako ten vzorek myší, které si vědci pěstovali, zasypávali hojností potravy, všeho možného co zvířátka potřebovala k pohodlnému životu a výsledek byl, že všechny myši se za určitý časový úsek navzájem vyvraždily. Naši předkové tvrdili, bylo to přísloví, že dobré bydlo pálí. Pokud soumrak dostatku energií přijde včas, vrátíme se sice hodně daleko zpátky, ale mohlo by nás to ještě zachránit před úplným zničením. Lidi by možná mohlo vzpamatovat, kdyby jak říkal Karel Kryl, „ryli držkou v zemi“ dokud se budou ještě umět znovu postavit na vlastní nohy. NI ale vše zvládá i bez nás. Omyly, kterých se dopouští, jsou už dnes pouze marginální…