24. 4. 2024

Ach, ten češtin

Ve vlídném komentáři k článku o vytrativším se obrozeneckém duchu psal Alef o pláči na špatném hrobě. I tento text bude steskem sice odůvodněným, ale na stejně nesprávném místě. Vem to nešť.

Nebude to povídaní souvislé, spíš jen tříšť, krátké poznámky, útržky úvah, které na sebe vůbec nenavazují.


převzít x přebrat
Tomuhle opravdu nerozumím: jako kdyby všichni zapomněli, že existuje sloveso „převzít“. Přebíral se hrách, někdo jinému přebral děvče; teď často čtu, že pan A přebral povinnosti pana B, firma C nepřebrala odpovědnost za jakýsi průšvih, herec D přebral cenu z rukou činitele E, článek publikovaný v regionálním deníku přebrala celorepubliková média atd.


najmout x pronajmout
Ta dvě slovesa si kupodivu pletou i právníci. Jako vlastník přebytečný byt / dům pronajmu, když naopak nemám střechu nad hlavou, nějaký kutloch si najmu.


zní x znějí
Písně zazní nebo zaznějí? Naše výborná češtinářka nám kdysi poradila jednoduchou, ale spolehlivou pomůcku: rozhoduje imperativ v jednotném čísle. Je-li rozkaz „zni!“, je 3. os. plurálu rovněž krátká, „písně zazní“.
Oni provádějí, přicházejí, uklízejí nebo provádí, přichází, uklízí? Podle tvaru imperativu je správně forma delší.


to samé x to stejné
Není to totéž.
Přišli tam ti samí lidé. Přišli tam ti stejní lidé.
Jedno je v pořádku, druhé tahá za uši.


a x nebo
Nešvar slibně bující: „V divadelním představení uvidíte herce W, X, Y nebo Z.“
Hrají ovšem všichni čtyři současně.
Jak by asi mluvčí vyjádřil alternaci – kdyby se pánové Y a Z skutečně střídali…?


„Mějte hezký den!“
Doslovný překlad z angličtiny, česká verze ve mně vyvolává agresivitu a chuť poslat mluvčího někam daleko.


„Přeji vám hezký zbytek dne.“
Jako kdyby mi někdo popřál hezký zbytek života… Přece lze přát hezké odpoledne / podvečer / večer. Nebo „nadále hezký den“.


to dáme!
Dost se to ujalo, ale asi jsem příliš konzervativní a nevidím důvod, proč „dát“ užívat ve smyslu „dokázat“.


sté x stoleté výročí
„Slavíme stoleté výročí založení instituce.“ Vždyť to nemá logiku. Stoletý může být strom, někdy i člověk, ale výročí? Stoletá je přece ta instituce…


odepřít, upřít
Nedávno pravil jakýsi mladý člověk na Čro Vltava, že „…knize nelze odepřít (takový a takový) rys.“ Ten dobrý muž si patrně neuvědomil, že vyřkl nesmysl. Smutné na tom bylo, že ho uvedli jako literárního kritika a básníka.


Václavák, Staromák, Ípák (nám. I.P. Pavlova v Praze)
Pro mne hrůza, kterou nemám ráda ani v hovorovém jazyce. Teď čtu o plánech na úpravy pražského Hlavního nádraží; projekt má prý oficiální název Nový hlavák.
No comment, hezky česky.


jakože, jagdyby, jakobýni
Alef tu nedávno psal o lovu nikoli na velryby a na mrože, nýbrž na jagdyby a jakože. Možná je loví hlavně jakobýni…
„Ráno jsem jakoby kouknul z okna a vidím, že jakoby prší. Tak jsem jakoby zůstal doma.“
To všechno je plevel snad horší než bolševník.


je to o tom
Na rozdíl od mnoha spřízněných, češtinu milujících duší mi tenhle výraz vůbec nevadí – vidím v něm praktickou zkratku.


ano x jo
Občas se v ČT podívám na zahraniční film. Až na nepatrné výjimky (de Funès – Filipovský) mám raději původní znění s titulky než dabing, zejména ten současný. O jeho (ne)kvalitě se už řeklo a napsalo dost, zmíním teď ale jinou stránku věci než hlasový projev herců-dabérů: překlad dialogů. Většinou všechny postavy mluví stejnou, hovorovou češtinou, bez ohledu na rozdílné společenské postavení, bez ohledu na konkrétní situaci a prostředí.
Překladatelé jsou snad alergičtí na slovo „ano“ – přitakání se téměř výhradně vyjádří výrazem „jo“, ať se to hodí nebo ne.


… roky zpátky
Vetřelec z angličtiny i z ruštiny. Škodolibě se bavím, když od mladých horlivců, kterým se oškliví všechno ruské, slyším „Dva roky zpátky jsem…“ a oni přitom vůbec netuší, že právě použili pravý ruský výraz.


řeším, řešíš, řešíme
V dávných dobách se řešily problémy, hádanky a matematické úlohy. Čas oponou trhnul a dnes se řeší kde co – trávník, oblečení, smlouvy, zákony, jídlo a mnoho dalšího.
I takto se jazyk ochuzuje: neřekne se „dát do pořádku“ (trávník), „vybrat si“ (oblečení), „uzavřít“ (smlouvu), „projednat“ (zákon), „koupit“ (jídlo), ale už skoro univerzální „řešit“.
„Ráno jsem řešil ponožky,“ pravil kolega. No, asi vyřešil. Pašák.


shoda podmětu / předmětu a přívlastku
„…ve skladu s pyrotechnikou, který se nacházel v objektu patřícímu…“
Taky docela častý jev. Neumí se autor zeptat „v jakém objektu?“ a správně si odpovědět? Asi umí, ale nenapadne ho to udělat.


Abych jen nekritizovala: líbí se mi některé nové výrazy: zavináč pro @, vysedět problém (zdravím do Německa paní A.M.!), vymlčet nepříjemnou událost.
Výstižné, všechny tři.


Neodpustím si návrh slovutnému Ústavu pro jazyk český: nemělo by se jít s dobou a zavést výrazy omužit se, mužatý?
Pan M. se omužil s panem N.
Pan N. je mužatý s panem M.


Zmínila jsem výbornou češtinářku. Měli jsme ji na druhém stupni ZDŠ. Jako člověk byla trochu zvláštní, ale učitelka vynikající; její čtyřkaři by dnes excelovali.

Kromě jiného se tehdy hodně času věnovalo větnému rozboru – větné členy řídící a závislé, věty hlavní a vedlejší, souvětí souřadné a podřadné (snad se nepletu). Kreslili jsme kolem vět a větných členů rámečky a šipky a určovali, co je na čem závislé. Tím jsme se naučili stavět věty a souvětí logicky, aby výsledek měl hlavu a patu.
Dnes se větný rozbor pokládá za nadbytečné obtěžování žactva. Škoda. Chyba.

Různá pravidla a praktické rady a pomůcky si dodnes pamatuji. Leccos z toho už ztratilo význam, neboť Ústav pro jazyk český neustále připouští jako použitelné nebo dokonce spisovné to, za co nám se jakožto za hrubou chybu snižovala známka.
Posledním zvěrstvem ÚJČ bylo „uzákonění“ tvaru ta hranolka, jde-li o přílohu k masnému pokrmu. Nabídka dejme tomu kuřete s hranolkami se prý už natolik vžila, že bylo nutné rod ženský u zdrobněliny chlapského hranolu vzít na milost.


Nejsem odborník – profesionál, český jazyk mne neživí. Jen mám svou mateřštinu ráda a nepřestávám žasnout nad tím, co všechno dokáže vyjádřit. Ráda si s češtinou hraju, se slovy, jejich významy, s vžitými rčeními.

Píšu jen o svých zkušenostech, názorech, dojmech.
Až se stanu ministryní pro český jazyk, bude čeština čistá jako horská bystřina.
A výše zmíněný ústav okamžitě a s chutí zruším.


Veverka

Autorka má ráda hory, moře, drsný sever, Slovensko, českou krajinu a krásnou češtinu. Taky české pivo a moravské víno. Názorů je spíše konzervativních a podoba dnešního světa ji poněkud děsí; nejraději před ní uniká do přírody. » Medailon autorky

View all posts by Veverka →

64 thoughts on “Ach, ten češtin

  1. Nenáviděl jsem větný rozbor, vždy jsme se zamotal do terminologie.
    Nicméně (moje oblíbené plevelné slovíčko) jsem si Veverčin traktát přečetl celý a zjistil, že mi vadí stejné jevy. Ale je pravda, že tam, kde jsem prožil přes padesát let aktivního života se mluvívá jevištní češtinou a asi to na mě zanechalo stopy.
    Příjemné pojednání, bavilo mě to, dík.

  2. Tak já se přihlásím s komentářem jako druhý.

    převzít x přebrat: vidíme, že veverka je disciplinované a slušně vychované děvče, protože vůbec neuvádí to, co mě napadlo hned jako první, totiž použití slovesa přebrat bez předmětu: pan X.Y. přebral.

    Have a nice day: tohle když mně napíšou v toporném českém překladu, tedy „mějte hezký den“, tak jako na potvoru – já ho v ten okamžik zrovna nemám. – Naproti tomu pěkný zbytek dne mě nijak neuráží… srdnatě předpokládám, že jich bude ještě hodně.

    to dáme: podle mého názoru příkladná ukázka (chtěl jsem napsat „exemplární příklad“, ale pak jsem si to rozmyslel) jazykové tuposti a vyjadřovací nedostatečnosti mluvčího (dále JTVN)

    odepřít, upřít – a just! dotyčnému člověku bych statut básníka upřel i odepřel. Statut kritika bych mu nechal – s odřeným hřbetem. Kritik totiž aspoň ví, jak by to napsal, kdyby to uměl; tady jsme ovšem oprávněně v pochybnostech.

    Václavák, Staromák, ÍpákÍpák mě naprosto porazil: bodal, bodal, bodal, nemám, co bych dodal. Projekt „Nový hlavák“ je bohužel špatnou, ale opravdu velmi špatnou vizitkou stavebně zaměřeného školství, zejména středního (pokud jde o jazyk). Bohužel ani mnozí vyučující SŠ odborných předmětů „to nedávají“, tedy mluvnicky selhávají na celé čáře. Stavební fakulta už toto (logicky) nemá v programu, a pak se člověk v diplomkách, disertačkách a technických zprávách dočítá věci…

    je to o tom – a vida, na tohle jsem zase trochu alergický já, považuji to (ne vždy, ale většinou ano) za JTVN.

    řeším, řešíš, řešíme – pokud nejde o odborný text, kde skutečně jde o řešení, pak zcela jasně JTVN

    omužit se, mužatý – to je sice pěkné, ale řeší to (zde je sloveso „řešit“ zcela na místě) jen velmi omezenou výseč (ne výsek, proboha!!!) problému: co dalších (n-2) pohlaví? Třeba střední rod: ono se o’onilo s oním; je ono oňaté, nebo ještě svobodné? – no dobře; ale co ten zbytek? Tady je potřeba vykonat ještě obrovský kus práce! – Dodávám, že zmíněnou práci nežádám po veverce, to bych si nikdy nedovolil.

    hranolka: já si nemůžu pomoct, ale jak vidím něco s hranolkami – i kdyby to souvětí bylo nakrásně souřadným, já ho cítím jako podřadné, a to tak, že velmi. Není síly, není moci, leč u Boha.

    ministryně jazyka českého: zrušit ÚPJČ by byla chyba! Je potřeba stávající personál vyházet, obsadit svými přáteli, příbuznými a souvěrci, sdílejícími Váš pohled na češtinu. Takto modifikovaný ÚPJČ převést pod ministerstvo jazyka českého a mě ustanovit politickým náměstkem. Tak se to dělá.

    Jak připomíná veverka: brečíme tady sice dobře, ale na špatném hrobě. – Veverce děkuji 🙂

    1. Ad ministerstvo: aha, tak takhle. Mám se ještě hodně co učit.
      To korýtko, Alefe, máte jisté. Bez Vašich cenných rad bych ve své funkci zbytečně tápala.

    2. Ad oňaté ono a spol.: s potěšením konstatuji, že budete dobrým náměstkem, Alefe. Ještě ani nejste ve funkci, a už tvůrčím způsobem rozvíjíte myšlenky své budoucí nadřízené.
      Těším se na plodnou spolupráci.

    3. Ohledně řešení se v mém okolí (když jsem ještě působil v Prahe) často používalo sousloví „to neřeš“. Taková slušná transkripce zažitého a veskrze českého „s.r na to“.

  3. Ještě bych přidala naprosto otřesné skloňování číslovek. A to i hlasateli v televizích veřejných i soukromých, u kterých jsou popisované „obraty“ méně často slyšet. Taky jsem měla výtečnou češtinářku, ještě na základce, a tak mě to celá léta taky tahá za uši. Už víc jak 50 let.

  4. „….nemělo by se jít s dobou a zavést výrazy omužit se, mužatý?
    Pan M. se omužil s panem N.
    Pan N. je mužatý s panem M….“

    Rozesmálo a pobavilo. A ukázalo pár slovy celou tu absurditu LGBTQ+ a manželství pro všechny….

    (Mimochodem, přání „Mějte hezký den!“ mě rovněž zvedá ze židle… Nejsem bůhvíjaký češtinář, ale tohle je fakt hrozný paskvil.)

    1. Á, tak to je ona záhadná Pupěna! Nomen omen, řekla bych.
      Nad čímpak to přemýšlí – že by nad Ípákem? 🙂

      Všem zatím se vyslovivším děkuji za přívětivé přijetí článku.

        1. Truhlík asi přebral, a proto napsal BIZARDNÍ.
          Kdyby byl býval nepřebral, byl by to možná napsal správně.

          1. Zbytek dnešního dne je už velmi krátký, hezký ho už mám, musím sebou mrsknout, abych si ho udělal ještě hezčí. Vidím to na pár krajíců chleba se sýrem, slaninou, co najdu.

            Pak si ještě otevřu portské a budu na dvorku pozorovat hvězdy a u toho přebírat.

  5. Běžně čtu legendy výkresů, které píší mladí architekti. Často se v nich opakují 2 slova – zřejmě na školách pracuje dobrý oddíl češtinářů:
    1) výřivka, 2) vykýř.

        1. „Dobrý“, ovšem s otazníkem – „Dobrý?“ – má nejspiš nadnárodní původ.
          Maně vzpomínám na krétské „Kalá?“ – pseudopozdrav identického významu.
          Umím si představit více variant českých odpovědí – od tvého „Výtečný!“, přes „Dobrý!“ a „Dobrý.“, až po „Na hovno!“.
          Na Krétě jsem ovšem vždycky slyšel (a používal) jen reakci „Kalá“, jako že fajn. Opačná odpověď (nesetkal jsem se s ní) by nejspíš zněla „Kaká“, neboť „Kaló“ znamená v té zemi „Dobrý“ a „Kakó“ naopak „Špatný“.
          „Kaká“ ve mně vyvolávalo nelibé pocity, tak jsem ho nikdy nepoužil, navíc mi tam bylo vždycky „Kalá“.

          1. @veverka, @Godot
            Mě jako dítě učili, že pozdrav zní: Dobrý den! Případně ráno, večer.
            „… dobrý!“ na půl huby, to mě vytáčí. Ač to neschvaluji, u sedřených starců nad hrobem, kteří po celoživotní námaze už neuzvednou ani dvě slova, s bídou sotva jedno, jsem ochoten to chápat. U mladíka v rozpuku sil – nikdy.

            Zatímco totéž slovo s otazníkem působí, alespoň na mě, zcela jinak.

            Číňané se zdraví podobně – s otazníkem (ni hao ma? máš se dobře? ni chi le ma? už jsi jedl? apod.), Arabové podobně: ez-zajjak? jak se máš? Češi a Slováci, žijící v Egyptě, tomu pozdravu přirozeně rozumějí a po svém ho převzali: za jak? – v odpovědi: za hovno, za moc to nestojí; ale i „za dobře“.

            1. To mi spadnul kamen ze srdce. Když sedím na pavlači a okolo mne celý den rotujou různí sousedi a jejich návštěvy, šetřím mluvidla a na pozdrav odvětím “ dobréej “ , případně “ takydobreéj “.
              😉

      1. Já to zkoušel jenom půl roku. Když jsem zjistil, že to mé posluchače zoufale nezajímá a těch 45 minut jsem se marně snažil, nechal jsem toho. Raději jsem založil Divadlo hudby a rozhlas po drátě pro celý objekt.
        Před pár lety jsem měl na starosti něco jako „Závodní školu práce“ i s ukázkami. Poslouchali mě tři z jedenácti. Ti, kteří toho uměli nejvíc. Takže se hodina brzy změnila na diskuzní kroužek – což bylo prima.

        1. Já mám jinou zkušenost, překvapivě lepší.
          Učil jsem, též jen krátce, na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, měl jsem tam něco vyprávět studentům multimediálních studií (vám asi obor blízký) o práci tiskového mluvčího. Studenti byli z 5. ročníklu a tudíž už dospělí lidé.
          Překvapilo mě, kolik se jich dostavilo na druhou a ještě další dvě lekce (množství opravdu větší než malé), ačkoliv jsem na lekci první závazně prohlásil, že já jim se zkouškou žádné velké problémy dělat nebudu – teď na závěr jejich studia.
          Tak jsem odkojil dva ročníky, ale Zlín byl pro mě přece jen poněkud z ruky. Někdo to po mně převzal, myslím, že Roman Bajčan.
          Co si z toho pamatuji?
          Tehdy v roce 2000 vzbudilo největší ohlas u studentů moje tvrzení o obrovském perspektivním dezinformačním potenciálu internetu. Tenkrát jsem tu pec asi moc rozpálil a viděl jsem v ní hrozný věci…..
          Vizionář.

          1. Největší desinformační potenciál teď bude mít AI.
            Už dokáže nasimulovat pohyblivý obraz podle živého vzoru, dokonce i podle podle slovního zadání, který je nerozeznání od reality. Dovede napsat text, který bývá lepší, než od průměrného novináře. Zatím pokulhává ve verbálních schopnostech.
            Ale je možné, že jsem ještě neslyšel špičkovou technologii nebo mám moc tenké uši. Jenže – to všechno se časem spraví a realita nebude od fikce rozeznatelná.
            Pak bude desinformace dokonalá a možnost ověřit realitu nulová.

            Někdy, když poslouchám určité politiky mám pocit, že ta doba už nastala a AI jen testuje, kdy se na to přijde.

  6. Spisovný jazyk je jeden z poznávacích znaků národa. Pod tlakem germanizace samozřejmě klesá u mladé generace zájem o spisovnost jazyka. Jazyk se mění a za délku lidského života se změní natolik, že si toho sedmdesátník všímá. Nejsme Islanďané, kteří mohou číst ve škole středověké texty.

    1. Jestli se zajímáte o Island, vyšla pěkná knížka Jak Island změnil svět.
      Autor Egill Bjarnason má zajímavý smysl pro humor, tudíž je jeho opus přístupný i čtenářům, kteří o Islandu tuší jenom to, že je tam chladno a spousta ryb. Aspoň já, když slyším Island, rychle si obléknu svetr a lahodné rybí pepřenky nahradím skývou s paštikou Hamé.
      Chvílema jsem sice nepochopila, kdy si autor dělá legraci a co myslí vážně, ale ke konci knihy už mi to nevadilo. Autor se při psaní určitě dobře bavil a jeho spisek pobavil i mne.
      😀☃️❄️💨🐋🦈🐟

  7. Ze školy jsem už všechny znalosti o češtině zapomněl.
    Tak s ní zacházím už jen a pouze intuitivně.
    Kdosi už zmínil skloňování číslovek v médiích, která zacházejí smluvenou řečí. Pokaždé, když redaktor neumí vyslovit třeba „třístýšedesátýpátý“, mám z toho doma veselo, neb moje Labuť bývala rozhlasovou hlasatelkou, ba i režisérkou. Veselo bývá poměrně často.

    Dotaz pro Starého kocoura:
    Je to jen náš (můj a Labutin) pocit, nebo jsou dnešní režiséři a zvukaři hluší?
    V řadě hereckých kreací, zejména u nových filmů, není hercům v mnoha pasážích rozumět. Někdy protože neumějí artikulovat, ale často též proto, že jejich řeč přehluší okolní hluky – nemyslím třeba reportéra u dálnice, ale skutečně natočené „umělecké dílo“.
    Zdá se nám to (vinou vlastního stařeckého hluchu), nebo to tak skutečně je?

    1. Je to bohužel tak.
      Moderní mixáž, kdy se v režii poslouchá všechno naplno znamená, že když se intenzita jen trochu sníží, zanikne buď dialog, nebo ruchy nebo hudba. Pokud chcete u filmu slyšet všechno, musíte si pustit film nejméně patnáct let starý nebo zahraniční, na jehož dabing dohlíží někdo ze země původu. Ne, že by to zvukaři neuměli, ale filmoví režiséři to berou „umělecky“ a dopadá to tak jak to dopadá. No a režisér a maminka…
      Mladí herci navíc neumí mluvit. Polykání koncovek, šumly, divný temporytmus, dikce, rušivé zvuky (listování, mlaskání, kručení v břiše) atd. Nehledě na neschopnost správně vyslovit cizí slovo. Přitom je na to program, kde je výslovnost slova dokonce v několika jazycích namluvený rodilými mluvčími. Online a zdarma.
      Inu, když točím audioknihy a supluji i režiséra, musím být ve střehu. Naštěstí je dělám s „prověřenými“, takže se většinou opraví sami, dřív než stačím něco kecnout do interkomu. Jenom do textu přibude střihová značka. Herce pod čtyřicet neoslovuji.
      Rozhlasové hry jsou na tom o hodně lépe.
      Ženuška bývala celý život zvukařka (jako já) a naše pocity se v tomto naprosto shodují.
      Jenom nám z toho veselo není. Řemeslo jde do [cenzurováno].
      Když je všechno v pořádky, jedná se buď o starý film nebo jsou to staří herci nebo starší režisér.
      Dost smutné.

  8. Dalšími oblíbenými slovy jsou:
    – dotace a dotační titul
    – projekt.
    Kdysi projektovali jen projektanti, dnes každý blb.

  9. Občas se vracím ke knížkám Ludvíka Součka (mám ráda jeho sci-fi i styl psaní. Od doby, kdy jsem si jako holka přečetla jeho knížku pro mládež Krotitelé ďáblů, jsme s mými bratranci používali při loučení mongolský pozdrav:
    „Saju saváraj!“ – Dobře jeď! – a:
    „Saju sugáraj!“ – Dobře seď!
    Pěkné, že? Vždycky nás to skrytě pobavilo. Celá ta knížka je, mimo hlavní příběh, studnicí zajímavostí o této zemi.

    1. To je skvělý pozdrav, zvlášť za určitých okolností. Až půjde Rakušan na hrad (na Mírov), vzkážu mu oba: dobře jeď, dobře seď.

  10. OT:

    Napětí nad Lysou horou
    nebezpečí nad Travným
    problémy jsou s izochorou
    hic se stává otravným.

    Chtěl bych vidět kumulusy
    posléze i nimbostraty;
    nebo jiné mokré kusy,
    nahradit ty nervní ztráty.

    Nad Slavíčem něco roste
    nad Ropicí taky
    nakonec to bude prosté,
    všude kolem mraky.

    Radar zatím hlásí jasno
    Honsová od štěstí chčí;
    pro mě už to je опасно.
    Jí mozeček nefachčí.

    1. Co je mi po mozečku paní Honsové, neznám ji. Vadí mi, že nefachčí ani mi.
      Napil jsem se vody s ledem a jdu ulehnout do elektrického vánku vyčkat rozkladu.

      1. Rád poučím: říkají jí “rosnička”, má zemědělskou školu a uvádí v Nova TV počasí.

        1. Jistě, ona je jen reprodukční článek, žádná meteoroložka. Informace čerpá z ČHMÚ.

          K vašemu cumulonimbu a rosničkám a rosničkům.

          Na ČT stále častěji používají pro „oblak“ v množném čísle „oblaky“ namísto pro mě obvyklého „oblaka“.
          Pravidla připouštějí obě možnosti, jak už to v češtině často bývá, ale mě ty „oblaky“ nějak nejdou do ucha ani přes pysky.
          Budou se tvořit oblaky? Mě se víc líbí, že se budou tvořit oblaka, zní mi to tak nějak příjemně pomnožně.

          Cumulonimbus je krásný, ve všech fázích existence, ale já mám za nejhezčí OBLAKA cirry.

          https://www.shutterstock.com/cs/image-photo/cirrus-clouds-154450394

          1. Používají výraz “rtuť teploměru”. Přičemž rtuť pro tyto účely je dlouhá léta zakázána a teploměr má být správně teplotoměr. Teplo se měří kalorimetrem.

            1. Vy jste, Ládiku, technický fundamentalista.
              Nejen v meteorologii je při zjednodušeném výkladu spousta terminologických nesmyslů, které neobstojí při hlubším zkoumání, ale je to tak už prostě zavedeno a lidé si na to zvykli.
              V autě třeba „šlápnete na plyn“… a ono to jede (obvykle), i když na žádný plyn ve skutečnosti nešlapete. Moc toho o autech nevím, ale šlapete na pedál, kterým dáte nějaký elektrický impuls vstřikovacímu čerpadlu, které cákne do válců trochu víc paliva, než dosud. Tak nějak to vlastně je – ne?

              S těmi rtuťovými teploměry/teplotoměry mám zdravotní problém. Při měření vlastní teploty ty moderní elektronické krámy neměří tak přesně a pohodlně, jako ta skleněná trubička, naplněná rtutí.

              1. Souhlas. Rtuťáky měří přesně, pohodlně a SPOLEHLIVĚ. Pohon čidla obstará teplo, vyráběné měřeným materiálem, tedy pacientem; baterky netřeba. Na co evrpská unie šáhne, to zkurví. – Bodejť taky ne; je někdo z těch euroblahorodí technický fundamentalista? – Řečnická otázka.

                Kdyby tam místo těch panáků a loutek zasedali oslové a koně, bylo by méně škody.

          2. To je cirrus uncinus. Předzvěst studené fronty. Táta byl na vojně meteorolog u letců, tak mraky poznám od děcka.

            1. Já to jako záložník dotáhl na hodnost kapitána, ČVO 921 – důstojník meteorologické služby, funkční zařazení „dozorčí synoptik“. 5.letecký stíhací pluk, Plzeň – Líně.
              To málo, co jsem o meteorologii věděl, jsem už skoro všechno zapomněl. Jako tu češtinu…..

          1. Kocoure, taky pošlu pěknou fotku, na kterou jsem teď narazil. Jsem na ní já na Volchovu, 25.9.1983, VÚ 6110 Ketkovice. Měl jsem to za 5.
            https://imgway.cz/96y1/4AC2EFB2-895A-40DF-AF92-3FFB79BB3D0D.jpeg

            Vybavuje se mi i kódovaná řeč. Třeba hlášení “Masiv záda!” znamenalo, že přes náš prostor účinné působnosti přelítl nepřítel a míří na Brno. Klacek měl 2 Machy, tak stíhal F16 i na odletu.

  11. Veverčino téma vítám a z velké části se s napsaným ztotožňuji.
    Mám zkušenost učitele VŠ více než pětadvacetiletou s vyjadřováním i pravopisem studentů. Spočítal jsem, že jsem četl a korigoval více než 800 seminárek a četl i hodnotil více než 200 diplomek. Byl jsem k sobě i studentům kritický; držel jsem se zásady, že přísný pedagog je pro žáka/studenta požehnáním.
    Úroveň textů studentů časem vykazovala sestup. Vysvětlování jejich neumětelství, např. „když píšu rychle, dělám pravopisné chyby“…
    V rozhovoru současná mladá VŠ učitelka – filosofka uvedla příklad: „Studentka mi napsala obsahově pěknou práci, ale bylo v ní strašně pravopisných hrubek, chyběla i bibliografie. Řekla jsem jí, když to nezvládáte, dejte to někomu po sobě přečíst, tohle je na Univerzitě Karlově ostuda. Řekla: Jasně, paní doktorko, ale mně ty chyby nevadí a jestli to při čtení vadí vám, tak si to po mně opravte.“
    Nuže, společná měřítka, např. pravopis, se zjevně rozpadají.

    Např. v diskusích pod blogy Litterate je přehlídka všelijakých „češtin-potvorností,“ např. oblíbené tvary „by jste.“ O dalších tamních diskusních pitomostech nenapíši…zůstávám kritický (opitomiti, pitomý ve staročeštině původně znamenalo ochočený).

    1. Tedy, to mě zcela vyvrátilo – ta příhoda, kterou Zdeněk uvádí: tak si ty chyby po mně opravte. Neuvěřitelné.

      Já bych samozřejmě nemohl učit žádnou filologickou disciplínu, jsem v tomto oboru ryzí amatér. Ale za tohle bych studenta VŠ (!!!) vyhodil i na oboru přírodovědném. – Vím, že bych si takto dlouho své učitelské místo nepodržel; proto taky neučím (není to tak úplně pravda, učím, ale to je úplně jiná kapitola, v níž nejde o jazyk).

      Ale úpadek tady je, vím o tom. Jedna z mých dcer v době, kdy končila studium na VŠ, opravovala ze soucitu spolužákům jejich diplomové práce, takže jsem byl seznámen…

      Snad se nám tady v Kovárně podaří rozsvítit aspoň svíčku v temnotě.

      1. Možná by se Alef Nula divil, kolik zdatných inženýrů vystudovalo ČVUT i s dysgrafií.
        Vzdávám hold těm, kteří takovým technicky nadaným mladíkům a mladicím umožnili prolézt. Chápu, že to některým kantorům muselo rvát játra.
        ( Jenom pro pořádek. )

        1. Kdybych chtěl, má dvojčata mohla mít na dysgrafii papír. Po celý první stupeň ZŠ nám to učitelstvo opakovaně doporučovalo. Dnes?
          Dcera je Mgr., má vystudovaný obor, který nevím, jak se jmenuje, ale je to něco od historie. Nejen že jí dávám ke korekturám své texty, na kterých mi obzvlášť záleží; ale ona plynule čte latinsky a německy to staré písmo z minulých století, co vypadá jako hieroglyfy. Asi je zbytečné dodávat, že po pravopisné a stylistické stránce byla její diplomka brilantní (tomu zbytku jsem nerozuměl). Nikdo jí „prolezení“ umožňovat nemusel.

          Důvod? Prostě se kousla a dřela. Pochopila a dostála (a více než dostála) jakémusi standardu vysokoškoláka.

          Velmi si toho vážím. Kdybych děckám tehdy povolil tu dysgrafii, nic by nebylo.

          1. Ale ano, vím dobře, že mnoho rodičů usiluje o papír, že jejich děcko má dystentononc něco. Když se Máňa zasekne při násobilce sedmi, mamka jí opatří papír, že je dyskalkulik. A pančelko trhni si.
            Ale jsou doopravdy děti, které to nezvládnou. Vaše rodina má štěstí, že se to podařilo zlomit. Jistě i zásluhou podpory v rodině. Každé dítě takový šťastlivec není.
            Nejmladší vnouček má dysfázii, jsme moc rádi, že má nárok na čtvrt asistenta. Kromě češtiny měl ve druhé třídě samé jedničky, ale přes všechnu snahu a úsilí různých logopedů je na něm ještě pořad ta porucha vidět. Je moc šikovný, chodí do modelářského kroužku, hraje na slušné úrovni hokej, ale mluvené slovo neumí rychle vnímat, v složitějších souvětích se ztrácí. Slovní zásobu má menší, než měli jeho sourozenci.

  12. Mám tu ukázku překrásné češtiny z pera Filipa Stanislawa Kodyma – Naučení o žiwlech, jejich moci a wlastnostech, vydáno r. 1873:

    „Nelze o mlnu nic říci, než že se dá vzmlniti, použije-li s k tomu konci zřízeného ústrojí.
    Jsouť mlna pouštivci a jsouť mlna drživci. Na pouštivci se mlno nedrží, než jak může,
    do země vymlní. Dáme li hřebík do vody, bude mlněti. Silnější bude mlnění jeho, dáme li
    hřebík do octa. Toť medle mlnoplozí.

    S mlnem jest podobně jako s teplem. Některé věci jsou velmi hbité v přijímání mlna,
    jež hned dále pouštějí, jiné ale jsou nehbité, mlnu průchod dáti nechtíce. Dle toho
    rozvrhujeme všeliké věci v pouštivce i drživce mlna.

    Natrusme na stůl drobných kousínků papíru, slámy, pečetního vosku a nyní vezměm
    třeba úzkou skleněnou lahvici a hedvábným šátkem šolíchejme. Pošolíchanou držme
    pak nad ony drobtečky. Ejhle, drobty vyskakujou nahoru v láhvi.“

    Je to odborné pojednání o elektřině, kde se původně váhalo, jestli se jí nemá říkat „mlno/mluno“. Pojem „mlno“ vymyslel génius českého jazyka, dnes už zapomenutý, Jan Svatopluk Presl. Podle těchto obrozeneckých přírodovědců „… Mlnověda učí, že rozdělujeme věci na čilomlné a tupomlné, kteréž se jiným námlněncem nevzmlní….“. Není to krása?
    Jan Svatopluk měl ještě mladšího bratra Karla Bořivoje, který byl podobným tvůrcem názvosloví zejména v oblasti botaniky. Ne všechno se ujalo, ale mnoho jejich výrazů používáme běžně dodnes. A nejen v botanice a chemii, ale překrásné názvosloví motýlů a můr v češtině je také jejich dílo. A to jsem ještě nezmínila geniálního Emila Votočka, který se svými valenčními koncovkami hodně usnadnil tvorbu chemických vzorců v českém jazyce dnešním studentům. Budiž jim země lehká, pro český jazyk udělali mnoho.
    To jen aby tady nezněla jen kritika. Málokterý jazyk na světě umožňuje tolik odstínů v popisech celého světa, jako ten náš.

      1. Když on trvá na dubu a tvrdého dříví je teď pomálu. Má pravdu, chtěl by ho každý a do Bruselu daleko…

        1. Dubu je pomálu…
          Jak kde.
          Na podzim jsem dělal v lese samovýrobu dubů, 5 let už tam stály suché.
          Topil jsem s nimi celou zimu a pár silnějších mám schovaných na prkna.
          Do Brusele daleko – to je dobře. Jen dále a dáleji.

          1. Nejdále od Bruselu je možná nejjižnější bod Evropy – pstrov Gavdos jižně od Kréty.
            Možná to je jeden z důvodů, proč tam bylo tak krásně a svobodně.
            Detaily na vyžádání.

    1. Za ten kvíz díky Ládiku, připomenul mi, jak se postupem času moc měni i jazyk. A nemusí se mi to vždycky líbit. Třeba tématický je špatně. Správně má být tematický. Přitom celý život mi nikdo neopravil téma dlouze. Tak logicky i tématicky by jako přídavné jméno mělo být dlouhé. V Googlu ale mají vysvětlení. Prý není odvozeno od slova téma (používá se denně a opravdu správně dlouhé je), ale tematika. Je to věda o množině témat (!), které by mohly s nějakým tématem (!) souviset. Ta se ale píše krátce, a ví o ní jen pár odborníků. Divná logika. Inu prošla jsem si ten kvíz čtyřikrát. Pro jistotu… Inü, už zapomínám…😊🤚

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *