by Šumavský Everest je turistický poznávací program vzniklý v Turistickém a informačním centru v Horní Plané. Od r. 2019 do podzimu r. 2023 jsem opakovaně navštěvoval osm míst jihovýchodní Šumavy, tedy několik horských vrcholů i nižších terénů, které v součtu nadmořských výšek se rovnají nejvyšší hoře světa Mount Everestu 8848 metrů nad mořem. Ze svých putování jsem pořizoval fotodokumentaci, jež je přirozenou součástí všech mnou již jinde publikovaných fotoblogů, včetně tohoto závěrečného.
Trojmezné horstvo na Šumavě je hraniční celek; od západu k východu jsou to tyto vrcholy: Třístoličník / Dreisesselberg (1302 m), Trojmezná / Bayerische Plӧckenstein (1361 m), Trojmezí / Dreickstein (hraniční bod tří zemí – Bavorska, Rakouska a České republiky) až po horský masiv Plechý / Plӧckenstein (1378 m), nejvyšší bod Plešské hornatiny, zároveň nejvyšší hora Šumavy na české straně. Od r. 1933 byla prvně vyhlášena přírodní rezervace Trojmezná hora. Po druhé světové válce bylo území z české strany turisticky nepřístupné. V roce 1950 byla státní přírodní rezervace rozšířena na současnou plochu 600 hektarů. Trojmezná hora je dnes I. zónou Národního parku Šumava.
Horský masiv Plechý, celkový pohled před obcí Nová Pec, 737 m; z ní vede jeden z turistických směrů výstupů k Plešnému jezeru a pak na vrchol hory. Názorný příklad karu: okrouhlá deprese svahu vyznačující se příkrými až téměř svislými stěnami. Kar vznikal působením eroze svahových ledovců, mrazovým zvětráváním a půdotokem.
Plešné jezero, 1090 m n. m. dle geologů vzniklo během čtvrtohor (posledních 2, 6 milionů let). Opakovaně se měnilo klima – střídaly se doby ledové a meziledové. Ledovec na severovýchodním svahu Plechého měl v šíři asi 1000 m., Čelo postupujícího ledovce vyhloubilo kar zakončený morénou, tj. přírodní hrází z materiálu, který ledovec hrnul před sebou. Strmá stěna nad jezerem je vysoká 290, 8 m. Cesta na vrcholek hory vede severovýchodním svahem 1, 5 km nad skalní stěnu, odtud ještě 1 km k cíli putování.
Podle obrazu malíře Aloise Bubáka z roku 1855 vznikla ocelorytina Jezero Plӧckensteinské v Šumavě, autor rytiny Karel B. Post; rozměr 465 x 598 mm. Zdroj grafiky: soukromá sbírka ZH. Grafický list byl vytištěn pro členy Jednoty krasoumné v Čechách r. 1870. Plešné jezero takto romanticky mohl vnímat při svých návštěvách česko-rakouský spisovatel, malíř a vychovatel Adalbert Stifter, rodák z Horní Plané. K jeho poctě byl v letech 1876 – 1877 nad jezerem vztyčen památný obelisk.
Výhled do otevřené šumavské krajiny s lesy, planinami a údolím Vltavy až k vodním plochám Lipna. Plešné jezero a okolní terén v nadhledu z výšky 1310 m od památníku spisovatele A. Stiftera. „Když jsem sedával na těchto březích, často mě napadala jedna a táž myšlenka: že se tu na mne dívá strašidelné oko přírody – černé jako havran –, nad ním se klene čelo a obočí skal, lemují je řasy temných jedlí – a v něm nehybná voda jako zkamenělá slza„ (Adalbert Stifter, Hvozd 1841, povídka Hrad v lese).
Při výstupu na vrchol Plechého výhled do lesnaté šumavské krajiny severozápadním směrem. Světlé body vlevo nahoře značí město Volary; mezi stojícími suchými kmeny smrků mírně od středu snímku je v přírodní scenérii usazený 14,5 m vysoký žulový památník Adalbertu Stifterovi, poutníkovi a znalci Šumavy.
Vrchol Plechého s žulovými balvany a okolním porostem borůvčí na konci října r. 2023. V roce 1990, když jsem tu byl poprvé, bylo místo poněkud skryté mezi stromy.
Vrcholový výhled východním směrem na část vodní nádrže Lipno.
Výhled z Plechého západním směrem. V popředí tyčoví mrtvého lesa, místy se zárodky budoucího hvozdu živého. V dáli na obzoru vlevo vrchol Třístoličníku / Dreisessel s horským hotelem Berggasthof. Vpravo na okraji skalisko bavorského Hochsteinu. Uprostřed žulové skulptury s charakteristickým výrazem formování mrazovým zvětráváním; jsou mezi nimi kamenné věže, zvané též tory. V roce 1990 dohlednosti z Plechého k Třístoličníku bránil vzrostlý les.
Pleknštajnská hrubozrnná žula eisgarnského typu (označení dle naleziště v Rakousku). Podle geologů stáří granitů (mezinárodní označení žuly) na Šumavě je v rozmezí 320 – 300 milionů let. Šumava je zrodem starší, než jsou velehory Himaláje s horou Mount Everest.
Fotografie: Zdeněk Hosman
Zdroje informací: Kolektiv autorů – Šumava, příroda, historie, život; Baset 2003
Adalbert Stifter: Hvozd, povídka Hrad v lese v překladu Anny Siebenscheinové, nakladatelství Růže České Budějovice, 1968;
Autorské fotoblogy z cyklu Šumavský Everest:
Lokální patriotismus je silný cit. Myslím, že jsme jím obdařeni všichni. A všichni z něj máme prospěch (soudím podle sebe).
Povídání moc hezké a poučné.
Pohled na mrtvé lesy skličující.
Hezké fotky, hezky napsané.
Takové pohlazení na duši.
Na Šumavě jsem byl jen jedenkrát, jako cykloturista. Je to dost dávno, tak dávno, že už si ani nevybavuju jména míst, kterými jsme projížděli. Zůstal jen celkový dojem: snivé, okouzlující, nádherné. Ten se mi u Zdeňkových fotek intenzivně vybavil. Díky.
Děkuji Zdeňku za překrásnou připomínku. Šumava je velkou láskou nás obou. Vyrůstali jsme s ní, dýchali jsme stejný vzduch, známe její rána na loukách i západy slunce nad vrcholy všech těch krásných masivů. Víme oba, jak pomáhá na duši, dává sílu v dobách těžkých a štěstí ve chvílích nečekaných. Možná se tam už do smrti nepodívám, ale je tu pořád se mnou. Stačí jen zavřít oči a cítím vůni louky, zdáli slyšim stáda oveček , vítr mi čechrá vlasy a pořád si pletu slunko mezi špičkami letitých smrků se záblesky arniky na březích slatinných potůčků a tůní. Díky, díky letos mi pomáháte všichni každou chvilku… 🙏🍀🤚
Milé bloggerské kolegium a ostatní čtenáři.
Prezentovaným fotoblogem z horstva Šumavy jsem v literární kovárně zabloudil; to se mi v reálném terénu občas stane…Moje poutnické kousky si nějaké čtenáře najdou, leč tuším a z praxe vím, že chodců, eventuálně horských bicyklistů staršího věku, př. sedmdesátníků+, kteří by mé zaujetí sdíleli, je čím dál méně. Můj fotoblog je tu výzvou poutníkům veškerého věku.
Děkuji za diskusní vstupy.
Chodec jsem celkem zdatný, až tak, že přejdu do běhu a horský maraton dám – sice zatím ne moc ultra, ale i to bude. Hřebenovku Jeseníků jsem jezdil ještě na kole Standard s protišlapem a přední plášťovou brzdou, až 10 let poté přišla horská kola, koncem osmdesátek. Jezdil jsem to i v zimě, když byl pevný sníh, zejména na jaře, mezi běžkaři.
Teď mám kolo pořádné, Trek, s ruským přívlastkem Caliber. Kombinuju se závodní musherskou koloběžkou (kola 29/26). Jen samé hory, nejlépe vrcholy. V Beskydách mám všechny nad 1000, kolmo… i tu Kněhyni, kam se nesmí. S fotkama.
Mám fotky na kole z Velkého kotle v Jeseníkách, ne ze značky, ale volným terénem… někteří by mě zabili.
https://postimg.cc/Fk1TM2vc
Pro zajímavost vzdálenosti: dle turistických ukazatelů – cesta z místa Nová Pec k Plešnému jezeru a zpět (část Jezerní kamenitou stezkou) je 28 km. Od Plešného jezera výstup na vrchol Plechého a zpět je 5 km. Jedna túra obnáší kolem 33 km. Když dokážete jít vzhůru horským terénem 5 km za hodinu s občerstvovací pauzou + rozhledy, fotografování, trvá cesta k jezeru asi 3 hodiny. Strmý výstup od jezera ke Stifterovu pomníku, jeden a půl kilometru stezkou plnou kořenů a kamenů jsem opakovaně dokázal v času 45 – 50 minut (jsem poutník 75 roků; 6 let po těžší operaci srdce).
Znám mladší lidi, než jsem já, ale říkají, že pěší túra na Plechý se jim jeví příliš pomalá, používají raději bicykl.
Potkal jsem cyklistu 75… pokecali jsme a pravil, že MUDr. Pirk říká, že kolem 80 let ztrácí člověk cit pro rovnováhu na kole, že mu tedy zbývá ještě cca 5 let. Doporučuji proto tu koloběžku, ta je nafurt, léčí mozek (stírají se rozdíly mezi normálně odrazovou a druhou nohou) – používá se jako rehabilitační pomůcka pro staré lidi, je o tom hodně literatury i videí…
Cit pro rovnováhu – to bude asi, jako všechno, velmi individuální a věc cvičení…
Cítím potřebu ještě něco napsat… mám to podobně, jako Alef – na Šumavě jsem byl na čundru jen jednou, někdy po vojně v 83, ve spojitosti s Portou. Autem, spali jsme ve stanu v kempu Antýgl a prošmejdili okolí (Vydru, Srní, Čeňkovu pilu, Hartmanický potok, Horskou Kvildu, ale i Boubín tam byl). Pro mě byla od dětství Šumava soupeřem Jeseníků v množství sněhu. Kolik hlásí Praděd nebo Ovčárna a kolik Pancíř nebo Železná Ruda. Podle obrázků to tam bylo hezké, rozlehlé – ale vojensky zapovězené… a z Ostravska daleko. Po plyšáku jsem Šumavu vnímal jako klondajk pražských pepíků, zejména každý herec tam měl chalupu… tak to bylo něco pro mě. Nějaké kratší návštěvy byly (jarní Otava do Rejštejna, Sušice), ale láska jako k Norsku k Šumavě nevykvetla. Snad i blízkost Německa u mě hraje roli – nemám je rád. Ani Alpy. Bere mě Skandinávie, Karpaty a Kavkaz.
Vidíš to: Železná Ruda. Úplně jsem na to zapomněl! Takže jsem byl na Šumavě ne jednou, ale dvakrát.
V Železné Rudě jsem byl – může to být cca dvacet let – jednou o Velikonocích lyžovat. To už jsem vyměnil lyže-sjezdovky za snowboard. Ale moc jsem si nezajezdil: sněhu bylo hodně, ale byl mokrý, rozbředlý a těžký. Už bylo moc teplo.
Pamatuju si na spoustu obchůdků v celé Železné Rudě – Vietnamci v nich prodávali německým turistům české kýče. Tam jsem pochopil pravý význam slova „internacionalismus“.
Já mám na Šumavě nového kamaráda – přes vnučku mé čtvrtky – ve Stožci, Mathias Vacek. Jezdí silnici za Lidl-Trek (i proto mám Trek). Nevím, zda to vůbec vydrží, ale informace ze Šumavy přímo od zdroje jsou fajn.
Ládiku, zmiňujete Stožec, nabízím ho viděný historicky i v současnosti obrazově dokumentovaný pod názvem Šumavské podzimní výjevy.
https://blog.idnes.cz/zdenekhosman/sumavske-podzimni-vyjevy.Bg21100893
Díky, krásné.
Dívám se na fb do skupiny Duše stromů na fotky, někdy jsou ta “kusy”.
Alef a Ládik!!! Oba vzpomínáte místa jihozápadní Šumavy, kam já neputuji, neboť to je pro mne oblast turisticky značně profláklá a už z minulosti ji zhruba znám, v sezóně je přeplněná lidmi a všelijakými neturistickými tretkami; navíc z mého bydliště v Pošumaví je to na jednodenní túru vzdálenostně i časově nezvladatelné.
Já se pohybuji po jihovýchodní Šumavě, řekněme od Vyšebrodského průsmyku až ke Stožci a k Novému Údolí (východisko na Třístoličník). Vybírám si podle kritérii: roční období a terény, kde je lidí na pět prstů.
Na obyčejném bicyklu zn. Favorit z r. 1974 s trojkolečkem vzadu mám od mládí do nějakých 65 roků naježděné tisícovky kilometrů. Bicykl je můj jediný celoživotní dopravní vehikl; na automobil rodina neměla peníze.
Jakožto dost opotřebovaný starouš, který chce jezdit v kopcích i horských terénech 800 – 1200 m a šetřit zrychleně ubývající síly, jsem si obstaral elektrokolo (2019). Moje celodenní výjezdy v období 2020 – 2023 byly od 85 do 120 km.
Já jsem na kole neseděl už roky, ale teď zase musím začít. Před cca měsícem mě pozlobilo koleno, už to je skoro dobré, ale ještě ne dokonalé. Věřím, že bicykl to spraví.
Naše západní část Šumavy mi přijde mocně přelidněná a tak tam raději nejezdím.
Relativně nová partnerka staršího synka má nádherný objekt na jejím okraji, pro znalce geografie na Javorné, cca 800 mnm, u břehu potoka Ostružná, který se tu mění na říčku. Na jejím dolním toku, než splyne s Otavou v Sušici po vykroužení rozmilého oblouku, u Velhartic, míval chatu Werich a lovil v ní pstruhy, což teď činí i synek. Tam to ještě jde, ale i tam vyrůstají další a další turistické objekty.
A tak když toužím po lese/přírodě, jedu raději a pak se procházím (a houbařím) ve svém oblíbeném údolí „Za horama“, což je na okraji šumavského podlesí v trojúhelníku Sušice/Horažďovice/Strakonice, jižně od Řeky (Otavy). Tam mohu brouzdat lesy a za celý den nepotkat ani živáčka (naposledy letos na podzim, když byly houbařské žně).¨
Ano, správně – lokálpatriotismus.
Tužka napíše,….díky za připomenutí krásné Šumavy. Kolikrát jsem tam byla?….musela bych najít sešity svých cest, abych napsala přesné číslo.
Bylo to vždy v létě, prošla jsem ji celou několikrát,….po revoluci i cikcak k Němcům.
Vzpomínám na příhody z cest v této oblasti.
Jednou,….neuvěřitelné množství hub,….nádherné houby, kam se pohled stočil. Nevzala jsem si ani jednu,….byla jsem na cestách, tak co s tím.
Tužka.
Musím ještě k fotce pleknštajnské hrubozrnné žuly …
Jsem sběratel kamenů… spíše milovník, než sběratel. Z Islandu jsem si přivezl snad 20 kilo (teď už bych to neudělal) – zejména opály a různé lávy, nevím, na co. Od Baltu vozím růžovou švédskou žulu – krásných oblých tvarů. Největší žulový kámen mám z Bílého Váhu – to jsem měl problém ho zvednout do kufru auta.
Ale sbírám i placáky – zejména v Nízkém Jeseníku v oblasti Harty – do kufru vejdou 2 metráky. Tady doma jsem na čtvrtohorním vulkánu, kde kameny chybí – a to je jediný handicap zdejšího místa. Dovezl jsem už 3 plné tatry godulského pískovce, všechno jsem to zpracoval do přizdívky soklu baráku (má až 2,4m) v průběhu cca 5-6 let práce – stal se ze mě málem kameník, mám kamenický vercajk a co mě pozorovali kameníci, tak prý mám i grif (sluch a cit).
Žulu jsem nikdy neopracovával, je příliš krásná na to, abych ji kazil.
Také jsem se domů navozil něco kamenů.
Vozil jsem v kufru fošnu a po té jsem kameny do auta navaloval.
V bývalém lomu u Rábí byly kameny daleko od parkování a tak jsem do auta přibíral na cestu i rudl.
Já před rokem kvůli kamenům změnil i auto…
Fotka soklu, předloni:
https://postimg.cc/FfRNkfwc
Vítám nadhozené téma kameny. Nesbírám je, ale obdivuji a ze svých cest si některé přináším kvůli „paměťové stopě místa.“ Kameny mám ve velké úctě, jsou to „kosti Země;“ jsou vznikem pradávné.
Ládik zmiňuje z Islandu dovezené opály. Žiju v oblasti, kde se vyskytují tělesa hadců/serpentinitů. Hadce zvětrávají do opálů. Těmto kamenům jsem věnoval fotoblog z přírodní rezervace bydlištěm mi blízké: Cestami kolem hadců: https://blog.idnes.cz/zdenekhosman/cestami-kolem-hadcu.Bg20080156 Na fotkách ve výběru dokumentuji hadcovou flóru i faunu a pár kousků z jedné sbírky opálů.
Trefný je diskusně zmíněný poznatek kameníků, který svojí praxí sdílím: při opracování naslouchat zvuku kamene a sekat s citem pro přirozenost/strukturu materiálu, tj. nevnucovat mu cizorodou vůli.
Zhltnuto, děkuji … závidím Vám znalosti, tak hluboko jsem nešel.
Posílám jeden kousek z Faerských ostrovů 1995, nad osadou Gjogv:
https://postimg.cc/ctrTMjrm