24. 4. 2024

Zelené Oslo se zastavilo

Začátkem ledna napadl v Oslo sníh a mrzlo. Nic překvapivého či mimořádného, to už se tak ve Skandinávii stává. Norové mají zimu rádi  a umějí si ji užít – k proslulému Holmenkollenu je to ostatně z centra jen pár stanic metrem a z konečné téže linky lze na běžkách vyrazit na kilometry báječných tratí; nechybí ani sjezdovka. 

Co si ovšem obyvatelé norské metropole tentokrát neužili, byla městská hromadná doprava, přesně řečeno tramvaje a autobusy; spolehlivě jezdilo jen metro. 

V minulém volebním období ovládli radnici v Oslo Zelení, kterým velmi leží na srdci blaho planety – zjevně víc, než blaho jejich spoluobčanů. Nejen, že kvůli cyklostezkám zúžili řadu i dost frekventovaných ulic a zrušili stovky parkovacích míst, ale s energií hodné rozumnější věci zahájili hon na spalovací motory ve veřejných službách. 

Město nakoupilo elektrické autobusy, opatřilo je propagačními slogany a radovalo se, jak vyzrálo na ty zpropadené uhlíkové emise. Pak napadl první sníh, ochladilo se – a bylo po radosti. 
V celém městě nastal nevídaný kolaps veřejné dopravy. El-busy vyjely bez řetězů, takže nezvládaly jízdu na kluzkém povrchu. Daleko se ovšem stejně nedostaly, protože jim v mrazu poměrně rychle došla „šťáva“. Doplatily na to i tramvaje, jelikož nepojízdné autobusy jim mnohde stály v cestě. 

Teplota postupně klesla pod mínus dvacet; na okrajích města, obsluhovaných převážně autobusy, bylo i mínus třicet, a tisíce lidí všude marně čekaly na svůj / jakýkoli spoj. 

Ve snaze kritickou situaci aspoň trochu zmírnit byly do ulic vyslány staré dobré autobusy jezdící na naftu. Zbylo jich ale zoufale málo, vypomohly tedy jen na některých úsecích. 

Vyjádření řidičů el-busů a sněžných pluhů (anonymní, neboť nechtějí přijít o práci): „Nabíjecí kapacita nestačí, ráno přijdu do práce a autobus je nabit jen na 13 %.“
„Většina pluhů už je také elektrická, nabíjejí se čtyři až pět hodin – to ale vystačí jen na hodinu, nanejvýš hodinu a půl práce; většinu směny nemohu jezdit a jen čekám, než se baterie dobije.“

Vyjádření mluvčí dopravního podniku: 

„Všichni majitelé elektrických aut vědí, jak je to za mrazu s kapacitou baterií a dobíjením. Toto je první zima, kdy v Oslo máme téměř celý vozový park elektrický. Učíme se tuto změnu za pochodu zvládnout, prosím proto cestující o trpělivost.“

Ta dobrá duše ještě dodala, že výzvy (ano, výzvy, nikoli problémy) potrvají, dokud se nezmění počasí.

Obyvatele hlavního města na závěr povzbudila informací, že Oslo bude na celém světě prvním hlavním městem s bezemisní hromadnou dopravou.


Veverka

Autorka má ráda hory, moře, drsný sever, Slovensko, českou krajinu a krásnou češtinu. Taky české pivo a moravské víno. Názorů je spíše konzervativních a podoba dnešního světa ji poněkud děsí; nejraději před ní uniká do přírody. » Medailon autorky

View all posts by Veverka →

91 thoughts on “Zelené Oslo se zastavilo

  1. Tohle bych do Norů nikdy neřekl, že takhle zblbnou. Tak ať prošlapávají slepou cestu! Na Ostravsku by se (nepěkně) řeklo: chuj s nima.

      1. Moje vtipná dcerka vyrobila pro mne a mé 3 vnuky „QUIZ“. Ukázka:
        JAKÉ JE HLAVNÍ MĚSTO NORSKA?
        Možnosti odpovědí:
        a) Vëslo
        b) Krzëslo
        c) Oslo

    1. Taky jsem si myslela, že právě Norové by mohli mít víc toho zdravého, selského rozumu. No, zdá se, že propaganda vítězí.
      Teď mi manžel četl, jak překvapení jsou na Karlovarsku, kde z celkem 170 busů, je jich 80 tzv. mini (30 cestujících) , koupil i 61 midi s kapacitou sice 80 lidí, ale k sezení jen 30 míst, zbytek k stání. A aby to nestačilo, až teď, když to od 1.1.24 spustili, tak se přišlo na to, že kapacity nestačí. Prý vycházeli z chybných podkladů o potřebě pokrytí. Investice bratrů za miliardu a ještě jim to ani pořádně nenavazuje. Když si představím, jaké je to, čekat ráno hodinu na zastávce v -11 st.C – brrrr! Chudáci cestující…

  2. Proč chodit tak daleko?
    Už je to pár let, co jsme v Plzni zavedli s velkou slávou zkušebně jednu linku s elektrobusy. Byl jsem u toho hodně blízko, neb dodavatelenergie a elektrických zařízení byl můj klient (Plzeňská teplárenská) a její ředitel můj kamarád, provozovatel, Dopravní podnik byl také můj klient (a jeho ředitel můj kamarád – z čehož je zřejmé, že žijeme na „vesnici s tramvají“).
    Nu, netrvalo ani rok a už bez slávy to tiše usnulo, zmizelo v propadlišti dějin.
    Důvody podrobně by byly na dlouhou stať, zkráceně – prostě na hovno.

    1. Godot je mistr slova: pointu před námi dovedně skryl a vyjevil ji doslova a do písmene až na úplném konci!
      A v Oslu, předpokládám, jsou na tom stejně – jenom si to ještě nestačili přiznat.

      1. Asi ano.
        Zatím je z toho hodně velký malér – a to zima zdaleka nekončí.
        Hrozí se pokutami, žalobami, odstoupením od smluv.

        Především ale teď dopravní podnik žádá dodavatele el-busů, aby co nejdřív předložil návrh řešení – co s tím, až zase začne víc mrznout.

        Je to zkrátka jak u blbejch na dvorku.

      1. Až se oteplí, přijmou „opatření“ a pojedou dál, pokud na to bude trocha peněz. Bo Green Deal!
        ===
        V našem (bývalém) ocelovém srdci republiky shořelo (od baterií) šest elektrobů. Stálo jich tam dvanáct, ale přišli řidiči a ty, které ještě nehořely, přeparkovali. V tisku a rádiu o tom byla nepatrná zprávička.
        Od té doby jsem elektrobus na ulici nepotkal. Co udělali s těmi šesti, které zůstaly, nevím. [;>))

  3. Zelené Oslo, botky rudé
    zítra bude Tesla všude.
    Sviť Měsíčku, sviť,
    nabíjej mi síť.

    Ráno, raníčko Gréta vstala
    copy si stéblem zavázala
    a po mladičké dívčině
    toužili mniši i v Číně.

    Žádná Tesla se nenabila
    Gréta tu byla za debila
    a po mladičká dívčině
    zavířilo se v turbíně.

    1. Ládiku, vy jste neuvěřitelný kůň…!
      Teď ráno před čtvrtou hodinou jste mě rozesmál i přes stařeckou nespavost (to obvykle bývám nasraný na celý svět).

        1. Ládik!!! zvládne ledacos. Ovšem absurdní drama, to by byla výzva! – Umíte, Ládiku!!!, rrráčkovat?

          Bez rrráčkování si totiž v oborrrru absurrrdního drrramatu ani neprrrdnete.

  4. V Oslu, na hradě Akershusu
    zabili Noři živou husu.
    Radostně přitom hupsali.
    Přijeli příbuzní z Uppsaly.

    V Trondhaimu, dříve Nidarosu
    vypili Noři ranní rosu.
    Vypili si ji v katedrále.
    Půjdeme výš, o dům dále.

    V čisťounkém městě Mo i Rana
    mívají Noři chladná rána.
    Tamní elektro-ocelárna
    je už téměř pripolárna.

    V přístavním městě Narviku
    chytají Noři za kliku
    podivuhodný kostel.
    V hospodě je postel.

    Nad Narvikem Vesterály.
    To jsou samé minerály.
    Každá hlava čula,
    že tam roste žula.

    Na Nordkapu muži kapú
    ženy chodia bez mejkapu.
    Fučí, prší, strašná kosa
    každému tam kape z nosa

    1. Pro neznalé Narviku (kde se překládá železná ruda ze švédské Kiruny na lodě): je tam barák, kde se vleze do dveří, za nimiž je chodba; v ní jsou dvoje dveře; vlevo do kostela, vpravo do fajne hospody.

  5. Pletu si z ovce norský svetr
    bo venku vane chladný větr.
    Vdechuju mu ten norský vzor
    bo když by přišel revizor
    a místo soba byl by maral,
    on by mi svetr hnedka páral.
    Bo maral bydlí v Altaji
    a to se těžko utají.
    Měl bych do krku ďurku úzku
    když Altaj nachází se v Rusku.
    Za sobem hora Trolltindan.
    Až bude svetr pobryndán
    nikdo nepozná Běluchu.
    Rty budu mít až na uchu.

  6. Peču si norského lososa
    dám si pořádně do nosa
    až ze mě poteče rybí tuk.
    Z lososa bych i puk.

    Solím ho lehce norskou solí
    bo když se losos neposolí
    je to jak hora bez údolí
    takové celé placaté.
    (Není nad slušně macaté.)

    Sypu ho lehce norským pepřem.
    Ještě, že losos není vepřem,
    to bych ho sypal mnohem víc
    a kašlal u stolu z plných plic.

    Nakonec lížu norský talíř.
    Aby tam nezbyl ani halíř.
    Nazmar ani kapka tuku!
    To by mi dala matka pluku!

  7. Asi si udělám norský den.
    A v lednu bude nejeden.
    Půjdu si lehnout do sena
    vezmu si s sebou Ibsena.
    Není v tom žádná Bezva finta,
    přečtu si zase Peera Gynta.
    Ve sluji krále hor
    bude se na mě dívat Thor.

    1. Ládik!!!u, pokračujte dál. Zkuste další členy EU. Když budeme mít kliku, vyhodí nás z Grýndýlu sami. Směju se s Godotem po 6. ráno…🤗🤗🤗

  8. Vylezl jsem na Holmenkolen.
    Lyžařský můstek byl u kolen.
    Vylezl jsem na můstek v Lahti.
    Kdoví, kdo se tam dneska pachtí.
    V Rovaniemi jsem vylez taky,
    abych se dostal mezi ptáky.
    Ve Frenštátě mě neláká,
    tam nejsou žádná oblaka,
    jenom domácí obloha,
    co bych tam robil, doboha.

  9. Norsko je dluhé, jako Čile
    to by si čuměl, vystrčile.
    Odzdola navrch sú tam Andy,
    možeš odskočit do Haparandy
    čvachnut sa v Botnickem zalivu
    když se ti nelibi v přilivu.
    Na jihu prolezeš Hardanger,
    nezapomeneš na Geiranger,
    podíváš se na Sedum sester,
    místo koupele střikneš tester.
    Vylezeš si na Snøhettu
    a hned Rondane, už je tu,
    Galdhopiggen a Glittertind,
    žádny amícky Larry Flynt.
    Nad řekou Rauma Cestou trollů
    můžeš si skočit kilák dolů,
    špičatá skala, hladka, mokra,
    spadla tu matka aji svokra.
    Udoli Rauma – to je trauma,
    pořad nahoru krutiš krk,
    dokonce z hladu sis tam brk…
    Pak se to vleče, vleče, vleče
    ale park Rago ti neuteče,
    a ty Lofoty špičaté!!!!
    Beskydy su pak pičaté,
    takové malé krtince,
    jak u Frenu, tak u 3nce.

  10. Veselýchtextů o Norsku jsem napsal hodně… jsou utopeny v Noře a četla je jenom paní Tužka.
    Asfaltový holub měl 2 dcery, jedna z nich se provdala do Norska, občas přijela do ČR, AH měl o Norsku stálé i formace z první ruky. Když byli na společné dovči, psal jsem ponuré texty o fjordech, bylo jich docela dost, je to cca 5 let a hodně mě to bavilo. Moře, mraky, vítr, déšť, písek, hlad a stesk … kopec srandy.

    1. Norsko mám bůhvíproč odjakživa ráda, fascinovalo mne už jako dítě. Poprvé jsem tam byla až ve čtyřiceti a propadla jsem mu úplně.
      Jenže se taky hodně změnilo; Oslo si pamatuju ještě jako bezpečné město a taky bez těch několika příšerných obřích kulturních stánků v centru u moře (Opera je výjimkou).
      Na Lofotech se ještě nedávno nezamykala auta a klíček se nechával v zapalování (doma, před vlastním domkem).
      Nory jsem poznala jako lidi milé, otevřené, mírné. Bohužel (pro ně) jsou taky neskutečně naivní a důvěřiví.

      1. Když tam jde člověk po cestě odnikud kamsi (jsou tam na severu strašné dálky), žádný Nor nezastaví… ale stačí zvednout ruku a zastaví každý a pomůže, jak může.
        Já tam byl poprvé v 94., bylo mi 36, na celý měsíc – polítal jsem jim všechny hory, tehdy (blbec) i v mlze (třeba Storrondet v Rondane). Úžasná krajina, vyrovná se jí jen sever Švédska (Padjelanta, Stora Sjöfallet) a předčí ji jen Island. Tedy z podobných krajin… to bych opomněl ruské velehory.

        1. Jen to mizerné značení turistických cest… v tom jsme spolu se Slovenskem zřejmě opravdu špička, aspoň v Evropě (i když mohu porovnat jen několik zemí).

          Na Galdhopiggen nás šlo několik celkem zkušených lidí, přesto jsme cestu obtížně hledali – dole; nahoře už to bylo jednoduché.
          Šli jsme jen podle značek, bez mapy, bez buzoly. Bude to letos přesně třicet let.

          1. Člověk si jen myslí, že je zkušený. Na Islandu není žádné značení. Chtěli jsme zdolat Heklu (1488) – každý na vlastní pěst (zájezd 1995, vedoucí Mojmír Vlašín – předseda ČSOP); šli jsme spolu 2 lidi, zvolili čerstvější lávový proud. Ocitli jsme se ze čtvrtohor v třetihorách – láva nebyla ještě pevná, stačilo se opřít rukou a mnohatunový blok se kácel. Placatili jsme se na úpatí Hekly 2 dny a nikam nedošli, jenom si obrousili vibram na pohorkách do hladka. Jiná skupinka měla štěstí a došla na vrchol. I zpět. Karosa stála na pláni a tak se kymácela, že hrozilo převrácení…

          2. Cesta na Galdhopiggen od chaty Juvahtytta byla už v roce 1994 lemována českými nápisy: Pozor trhliny, Použij lano a podobně. Méně nápisů bylo anglicky. Norsky žádné – Norové tam nechodí. Ani všechny hory nemají jména, jako třeba v Tatrách, kde se štítem zove každý výběžek. Norové chodí v údolích.
            Při první výpravě jsme měli štěstí na vedoucí – byla to Eva Houšková, zvaná Rašelina (od Nového Boru) – předtím dělala 2 roky výzkum mechů na vědecké stanici v Abisku u jezera Tornetrask; nachytala tam jazykové vybavení a znala zvyky … jako že Laponci mají rádi vodku v hranatých flaškách apod. – tak jsme měli všude cestu otevřenou, byla to velká paráda.

            1. Nápisy si nepamatuju. Jen to, že my jsme šli normálně, bez vybavení, nenavázaní na lano. Když jsme viděli skupiny vedené asi norskými průvodci, pěkně svázané, s cepíny, smáli jsme se a pokládali to za obchodní trik. No, asi je pravda někde uprostřed.
              Synkům bylo jedenáct, neměli nejmenší problém.

              Do rakouských Alp jsme jezdili léta a rádi. Nejdřív s dětmi, pak sami. Je to blízko a doma to nemáme.

      2. To byl v roce 95 jeden z prvních poznatků na Krétě – auta se nezamykají a bezpečné je i to, co zůstane uvnitř.
        Když někdo někdy (velmi zřídka) něco ukradne, pak je to dozajista cizinec – turista.

        1. Kréťani mi připadali Norům dost podobní – milí, pozorní, ale nikdy se nevnucovali. Noblesní, vědomi si vlastní důstojnosti, byť šlo o „obyčejného“ rybáře / trhovce apod. Úplně jiní než Řekové na pevnině.
          Na rozdíl od Vás mám ale s Kréťany jen jednu zkušenost; z jediné, asi čtrnáctidenní dovolené, kdy jsme projeli skoro celý ostrov. Jih byl pro nás jasným vítězem na severem.

          1. Jasně, že jih.
            Na severu po celém pobřeží jeden resort vedle druhého, což na jihu neplatí, zejména na západě. Pobřeží je tam spíše nepřívětivé, vysoké skály rovnou do moře. Kde výjimka, tam místní lidé q tudíž i nějací turisté (v rozumném množství).
            Nejkrásnější a nejpříjemnější? Paleochora, to dá rozum….

  11. Tam (v Norsku) jsem nikdy nebyl, ale syn se snachou tam jezdili každý rok. Pak přešli na Švédsko. Líbilo se jim tam hlavně proto, že třeba za dva dni nepotkali ani jednoho člověka. Ze Švédska mi přivezli finský nůž.

  12. Dcera mé čtvrtky jede do Švédska letos, teď v březnu. Se psím spřežením, 6x ČHP + sáně, do oblasti u NP Fulufjället na hranicích s Norskem – na 14 dnů do srubu, s hvězdicovými výlety do okolí. Jedou ve 3, s manželem a synem (pro mě „spartanem“ – dlouho jsem ho měl v ruce, spávali jsme spolu pod širákem v rezervacích, tak je patřičně zocelený – zachovává staré trendy).

  13. Tužka napíše,….četla jsem si,….
    Pane Ládíku,….lehkonohá poesie Vám nedala spát,….to je úroda. Černá Luna na obzoru zapracovala.
    Ano,…o Norsku jste toho už i v minulosti napsal hodně zajímavého, vždy za vydatné spolupráce pana Jáchyma.
    V Norsku jsem byla třikrát,….cesta vždy okořeněná nějakou událostí,…..ale,….severské krajiny jsem navštívila proto, abych o nich měla vlastní autentické informace. Ze stejného důvodu jsem byla ve všech zemích kontinentální Evropy. Cesta směr na východ byla zakončena v Užhorodu,….takže za touto linií dál na východ jsem už nebyla.
    Kde to bylo vždycky nejhezčí a nejlepší,….?…..v Československu.
    Jsem velký milovník naší domácí krajiny……na svých několika moto už mám natočeno přes 800 000 km,….skoro bez nehod, /…semotamo nějaké to vjetí do pangejtu, když jsem se musela rychle vyhnout bezohlednému řidiči objemnějšího vícenápravového vehiklu./ Žádný úraz, jen bláto a potrhané oblečení.
    Díky těm km, mám proježděnou,….hlavně českou část,….a taky prochozenou,…..s motorkou se dostanete i do míst, kam se auto nevejde.
    Chodili jsme s partou tisícovky,….a že jich je.

    Viděl jsem hory plné ledu,
    však zpívat o nich nedovedu.
    ………
    Když pak zřím v dalce na obzoru,
    uprostřed polí nízkou horu,….
    Jo,…ráda chodím vonící , kvetoucí krajinou v době jara,….
    Souzním s básníkem,….napsal to dobře.
    Tužka.

  14. V severním Norsku mě fascinovaly houby. Křemenáče. Ty jsou tam vyšší, než lesy. Lesem se tam rozumí porost břízy plazivé (nebo břízy severské – plazivá forma – do lesníka mám daleko, abych se podrobně vyznal v taxonomii bříz), výšky 10-15cm. Nad lesem trčí hlavy křemenáčů. Nikdo to tam nesbíral, což by u nás bylo nemyslitelné. Po návštěvách Norska silně ochabuje moje houbařská vášeň (i když houby spíše fotím, než sbírám – letos byl plný les praváků a nemáme nasušeno nic).

    1. Vyprávěli mi posrpnoví emigranti, jak učili Nory znát a sbírat houby. Bez úspěchu.
      Mám stejnou zkušenost. Holt chybí tradice. Oni sobě asi nedůvěřují (že by nesebrali něco špatného) a houby zaručeně jedlé jim snad ani nechutnají. Anebo – nejspíš – nemají zájem.

  15. Tužka napíše,….něco k houbám. Norové houby nesbírají. Na svých cestách po Norsku jsem byla v kontaktu se spolužačkou, která se provdala za Nora.
    Bavili jsme se a řešili mnohé. Byla řeč i o vaření a houbách. Neznali houbovník, který je v naší české kuchyni tradiční zimní pokrm ze sušených hub,….v oblasti Krkonoš patří k vánočním pokrmům…..hubnik se na horách říká.
    Chtěla jsem jim ho upéct, když je všude kolem tolik krásných hub. Tenkrát mi řekli, že houby se ze zákona o ekologii nesmí sbírat. Na houbovník koupili dovozové žampióny v obchodě.
    Že bych někde, když jsem projížděla Norskem, viděla chodit lidi s košíky hub jako u nás,…tak opravdu ani jediného. V tržnici nebyly ani ty žampióny.
    Zvyk, nesbírat houby, nebo zákaz,…..nedokážu posoudit.
    Tužka.

    1. Podle mě je to zákaz a potom zvyk; hrdost, že ho dodržují.
      Totéž u dodržování rychlosti. Nikdo nejede ani o kousíček víc. Je to tím, že za překročení už o 1km/h je šílená pálka.

          1. Buď je to tak, že velká část světa houby nekonzumuje nebo tak, že jsou houby považovány za posvátné. Zvyky jsou prostě různé. Někdy (pro mě) dost odporné, třeba vařit kočku zaživa, aby maso bylo chutnější.

            Takže si to shrňme: Kočky, psy nejíme, zato jíme krávy a houby.

    2. Sbírání hub v Norsku zakázáno není – pro jistotu právě ověřeno.
      Jen nejsou zvyklí a bojí se, že omylem seberou a pozřou něco jedovatého. Mají sice osvětu, poradny, ale jednoduše necítí potřebu houby sbírat.
      A jak nejsou zvyklí, tak jim to ani nechutná. Ověřeno vlastními kuchařskými skvosty 🙂

        1. Do Norska je sezdí na ryby nebo za turistikou. Pokud se spí venku, není to ani příliš nákladné. Benzín, jídlo, odpisy.

            1. Natahali je tam jejich rodiče. Líbilo se jim tam, asi hlavně finančně, ale té jejich „neziskové“ organizaci (Banenbert?) se nelíbila běžná výchova dětí, tak je „zachránili“ před normalitou. Naší, středoevropskou.
              No a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Ta děcka za to nemohou, ale budou z nich Norové.

                  1. Möbiova páska. Jedna strana, jedna hrana. Zkoušel jsem, je to tak! Kleinova láhev. Nikdo nezjistí, co je uvnitř a co venku. Dá se ale vyrobit. Ale pivo se v tom nosit dá. Atd.
                    Moje oblíbená kategorie „nezáhad“.

                    1. Ano, znám.
                      A potom ještě jednou.
                      [;>D)
                      Některé historické diktafony se pokoušely pracovat s Möbiovou páskou. Záznam na šikmou stopu, která se při čteni z druhé strany stane kolmou ke štěrbině, tedy nečitelnou.
                      Na principu Möbiovy pásky je postavena i pěkná SF povídka, tuším „Zeď“.
                      V časovém provedením transformace je to Lemův „Břich Levitana“ i další, které se zabývají posunem času, příčinou a následkem.

                      A spousta dalších dvoj- troj- i vícerozměrných transformací. Matematiku k tomu neumím, ale představivost mám docela dobrou.

    1. Velmi příjemná a skromná paní. Jednou jsem ji uvařil kafe, když čekala na zkoušku hry „Vévodkyně valdštejnských vojsk“ a v bufíku ještě neměli otevřeno, tak jsme dali řeč o životě.
      Navíc skvělá herečka. Aspoň její práce zůstane ve filmech…

      1. To bude, tipuju, něco jako rybí tuk. Akorát že rybí tuk by nikdo nechtěl ani zadarmo 😀

        K večeři domácí škvarky (tentokrát se – m i m o ř á d n ě – povedly!) s chlebem a cibulí. Ale bylo jich už málo, ještě mně moje kvalitnější polovina chystá asi tak dva chleby s vajíčkem. S prázdným žaludkem navzdory všem zásadám zdravé a kdovíjaké jiné výživy prostě neusnu.

      2. Omega 3 NMK jsou rybí tuky, údajně dobré na imunitu, oči, mozek, játra a vlastně všecko, možná že by mi i dokázaly vyčistit boty… Co vím, tak klinické studie zatím nejsou, ale mi osobně doktor rybí špeky doporučil na cholesterol ve formě ryby, pilule nebo lžičky (otestovány všecky tři varianty, a pilule mi chutnaj asi nejvíc). Po půl roce mi žábry nenarostly, ale cholesterol je na půlce, ale to může být i tím, že jsem omezil výše zmíněné škvarky, řízky, sádlo s chlebem apod.

        Estli máte ráda ryby, tak asi další rybí tuky nepotřebujete. A estli máte ráda dorschleber, tak ty jsou prý ekvivalent rybích škvarků, a výše zmíněných tuků mají nejvíc.

        1. Děkuji, ale škvarky, sádlo a řízky mám radši než rybí tuk, servírovaný samostatně. Jemně řečeno.
          Ani po tresčích játrech nijak neprahnu. Co je ale opravdu lahůdka, tresčí jikry. Nemíním tím kaviár, ale blok jiker, vyjmutý z tresek ulovených v lednu, únoru a březnu. Uvaří se v utěrce či jiném kousku textilu v osolené vodě, vychladlý se nakrájí na plátky a jí se s chlebem.
          Ambrosie na Olympu nemohla chutnat líp.

          Rybí tuk je asi opravdu báječná prevence i lék všeho možného, ale dokážu ho dobrovolně pozřít jen jako součást ryby, nikoli jako kapalinu na lžičce.
          Jako dítě jsem jistý čas musela spolknout lžičku rybího tuku / infadinu denně; dodnes si to pamatuju jako příšerný zážitek.

          1. Asi půjdu vyloupit ledničku.

            Ale ještě než se vzdálím od klávesnice, zavzpomínám.

            Rybí tuk (na lžičce) mně kupodivu vůbec nevadil, ačkoli mně spolužáci mocně sugerovali, že je to hnusné. – Ne, hnusná je (maminko, promiň) koprová omáčka, kterou jsem jídal 3 roky (!!!) každý týden, myslím, že to bylo vždy v úterý.

            Jikry ve veverčí úpravě jsem nikdy nejedl, ale asi by mně to chutnalo. Co jsem však jedl a velmi mi chutnalo, byl kaviár, dovezený z Ruska. To byla skutečně lahůdka, a měla jedinou chybu (všichni jistě uhodnete, jakou).

            Sádlo, řízky, škvarky,
            to jsou skvělé dárky,
            ať je tlustá nebo tenká –
            chyběla by mi tlačenka.

            A teď jdu zkontrolovat tu ledničku, vyhládlo mi.

              1. Kocourovi: Ani jedno ani druhé. Ale hrachová polívka z kostky… Moje babička po dvou světových válkách nadšeně uvítala možnost dlouhodobě se předzásobit . Musela jsem tu polívku jíst několik let. A na několik životů budoucích jsem se jí přejedla. Vyhodit ty kostky nešlo, bylo by to plýtvání. Poslední sadu jsem mohla vyhodit až po smrti babičky. Ta chvíle byla jediná světlá v moři žalu. R. I. P. babi a odpusť…

              2. Kdo ví… název jídla sám o sobě mnoho neřekne.
                Když jsem se seznámil s jednou slečnou, byl jsem na Vánoce, resp. krátce před Vánoci pozván do rodiny a přišla řeč na rybí polévku. V rodině té slečny (později manželky) byla rybí polévka v silné nemilosti, až opovržení. Tomu jsem se velmi divil, i porovnali jsme recepty. Výsledkem porovnání bylo povolení rybí polévku uvařit; přes počáteční nedůvěru byla polévka podle mého (po předcích zděděného) receptu nadšeně přijata.

                Takže – není rybí polévka jako rybí polévka; z toho vyvozuji, že ani kvasnicová polévka nemusí mít jednu jedinou variantu, která jako z udělání nechutná Kocourovi. – U nás doma se kvasnicová polévka nedělá, zato se ale dělá kvasnicová pomazánka, a ta je rodinou sežrána dřív, než stihne vystydnout.

                Podobně – nemohu vyloučit, že existuje také varianta koprové omáčky, která by mně chutnala. Ale pátrat po takové nebudu.

                1. Rybí tuk na lžičce si pamatuji ze školky, ten mi nijak nevadil. Za to když byla koprovka nebo v polévce petrželová nať, tak jsem šla po obědě domů. Pokaždé jsem se totiž poblila. Teď už mi to nevadí.

                2. Za mne by ta koprová omáčka musela být bez kopru. Zajímavé je, že ve školních jídelnách jsem koprovku bez problémů jedl, potom jsem se s ní delší dobu nesetkal. Až po letech jsem ji dostal na talíř a zjistil, že mám velký problém ji do sebe dostat, nasledně jsem zkusil dresinky a jiné věci s koprem, stejný výsledek. Netuším jak je to možné.

  16. Dívám se každou noc na Tour down under v okolí Adelaide (na YT) a žádný Nor tam neexceluje. Náš Maty byl 10., 65. a 17. v prvních 3 etapách, celkově zatím 21., závod má 6 etap. V dresu Lidl-Trek, č. 177.

    1. Pro Ládik!!!a:
      Slzy roní šedé nebe,
      pláče rudý šipek
      ruce tisknu, všude zebe,
      slunka ani střípek.

      Ticho kráčí loukou, lesem,
      řece zmrzla ústa,
      šedá deka nad obzorem,
      neprodyšně hustá.

      Lidé k zemi klopi zraky,
      pospíchají všude,
      „Jdu na rande…“ zamysli se,
      „…jestlipak tam bude?“

      😏

  17. OT
    Zemřel pan Norbert Lichý.
    Na jevišti jsem ho nikdy neviděla, ale moc ráda jsem ho poslouchala v rádiu – hry, hlavně ale četby.
    Kocoure, Vy jste ho asi znal osobně, ne?

  18. Problémy s el-busy v Oslo pokračují (holt zima trvá), už začaly padat hlavy a několik těch el-zázraků město prodalo jakémusi norskému letišti, kde budou vozit lidi mezi budovou a letadly.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *