by Milý čtenáři, máš-li dojem (hraničící s jistotou), že Kocourkov je jev ryze český, vyvedu tě z omylu. Vyskytuje se i jinde; kupříkladu na chladném severu.
Severně od polárního kruhu leží norské město Bodø. Založeno 1816, dnes přes 53.000 obyvatel – na tamější poměry tedy město velké. Mnohá desetiletí žilo Bodø z rybolovu; v moderní době přibyla železnice, letiště, terminál pro lodní dopravu na krásné a dnes tak turisticky populární Lofoty.
Před několika lety bylo Bodø vyhlášeno za evropské hlavní město kultury pro rok 2024. Zavládlo nadšení – poprvé se této cti dostalo sídlu ležícímu nad severním polárním kruhem. A navíc tady, v Norsku! Bodø se tedy muselo ukázat v nejlepším světle a na přípravách nesmělo šetřit.
Skvělé příležitosti si tehdy všiml i americký – údajně umělecký – fotograf Spencer Tunick a vedení města oslovil: „Zajistím vám úžasnou propagaci na celém světě. Vyfotografuji tolik nahých obyvatel vašeho města, kolik bude ochotno přijít a zúčastnit se.“
Radnice nadšeně souhlasila; co na tom, že měla fotografovi uhradit veškeré náklady. O použití fotografií však podle smlouvy rozhodoval výhradně jejich autor a jedině on měl nárok na výnos z uveřejnění snímků; pro Bodø ani haléř. Obrázky měly oběhnout celý svět a po třech měsících měly být zničeny.
Fotografování se zcela dobrovolně zúčastnily skoro dvě stovky nahatých občanů. Proběhlo v srpnu 2019 na různých místech ve městě a trvalo tři dny. Náklady: zhruba 700.000 norských korun z peněz daňových poplatníků. Přínos pro Bodø: příslib propagace.
Vedení města bylo s celou akcí mimořádně spokojeno.
V únoru letošního roku uspořádali v Bodø slavnostní ceremoniál jakožto první z celé řady akcí, které pak v hlavním městě evropské kultury měly probíhat po celý rok. Slavnosti se zúčastnila i manželka norského krále Haralda, královna Sonja. Program byl velkolepý, náklady obrovské.
Je listopad a město zápasí s nedostatkem financí. Omezuje nabídku zdravotnických služeb a zavírá některé školky i školy.
***
Norsko má nadále gigantické zisky z těžby ropy; celé to začalo na konci roku 1969 a navzdory snahám o omezení těžby kvůli záchraně planety hodokvas pokračuje. Výnosy se nepouštějí do oběhu, nýbrž plynou do zvláštnho fondu, určeného na horší časy – aby potomci měli z čeho žít, až se ropa vytěží.
Dá se tedy říct, že Norsko je zemí bohatou, která si může leccos dovolit. Ač v zemi vládne kapitalismus, mají (donedávna měli) například VELMI dobrou péči o lidi nemocné, staré, postižené.
Jenže časy se mění a dějí se věci dosud nevídané: v mnoha oblastech od jihu k severu a naopak se zavírají školy a školky, protože obce / okresy nemají peníze na jejich provoz.
Když v jednom místě na Lofotech lidi protestovali proti uzavření zbrusu nové základní školy (otevřené letos na jaře), našlo se šalamounské řešení: nová škola se nechá žít, ale uzavře se jiná, „stará“, která je v provozu od roku 2019.
V tomtéž okrese – jehož vedení naříká na nedostatek financí na školy i na další nutné a obecně prospěšné záležitosti – se ale plánuje výstavba velkolepého „Muzea tresky“. Ohromný areál, enormní náklady. Činitelé projekt obhajují, neb pracovní příležitosti, příval návštěvníků, zviditelnění a propagace místa i celé oblasti, bla bla bla.
Ano, rybolov – zejména lov tresek – byl po celá staletí pro Lofoty a život na nich stěžejní, ale tohle…?
***
Množí se zprávy o uzavírání celých nemocnic a nemocničních oddělení – to může být při norských vzdálenostech fatální – i o omezování péče o lidi hodně staré a postižené, a to jak péče domácí, tak ústavní.
Ironické komentáře vzbudila informace o tom, že kvůli úsporám zrušili v jistém domově pro staré lidi po obědě zákusky – zapůsobilo i foto s třemi mrňavými sušenkami na talířku coby náhradou za moučník.
***
Město Lillehammer – ano, tam se v roce 1994 konaly zimní OH s nádherným zahajovacím ceremoniálem – je rovněž ve finanční tísni. Aby se vešlo do rozpočtu, musí letos ušetřit sto milionů norských korun.
Nutnost osekat výdaje ale radnici zřejmě netrápí – zamýšlí totiž nechat vyrobit a na vhodném místě v exteriéru vystavit hoblík na sýr. Nikoli ovšem hoblík ledajaký, nýbrž největší na světě – o délce nejméně deset metrů.
Důvod? Nástroj vynalezl před sto lety zdejší truhlář Thor Bjørklund, a to jako předmět umožňující krájet velmi tenké plátky sýra; šikovný řemeslník byl tehdy veden snahou ušetřit, sýrem neplýtvat.
Zatím jde jen o záměr, náklady nejsou známé; vedení města ale projekt horlivě obhajuje s odůvodněním, že „je nutno v lidech vzbudit optimismus a nadšení pro region, tím i motivovat další, aby se sem přistěhovali, a… bla bla bla.“
***
Napadá mne, že se snad některý z kocourkovských radních musel kdysi dávno tam nahoru přestěhovat a jeho rodu se v nové domovině mimořádně daří.
Pěkné.
Totiž: Nepěkné.
To není jen záležitost jednoho norského města. To je záležitost celého tzv. Západu. Důvod vidím (já) jeden: Máme se moc dobře a vymýšlíme (po našemu tvrdě řečeno) capoviny. Nevím, jestli mě má těšit to, že je to, zdá se, celosvětové. Když byl problém se uživit, na takové věci prostě nebyl čas.
Můj úplně soukromý a ničím nepodložený názor je, že Norové mají málo světla a to negativně působí na jejich psychiku.
Myšlenka oslavit vznik vynálezu, určeného k šetření jídlem (hoblík na sýrakus), okázalým plýtváním, se nemohla nezrodit v choré mysli.
Moji prarodiče na to měli jedno trefné rčení: „Pálí je dobré bydlo.“ Teď nemyslím tolik obyvatele těch vesnic a měst, ale ty co je vedou a zastupují na radnicích. A máte pravdu Alefe, týká se to celého KoZa. Začínáme výrazně chudnout a nemůžu se zbavit pocitu, že je to dobře. Aspoň na nějakou dobu nás to začne znovu učit šetřit, neplýtvat zdroji a doufejme, že u některých i návrat ke skromnosti a pokoře. Potřebuje to nutně celá západní „pokroková“ civilizace. Díky za článek Veverko. Mám letos za sebou takový soukromý veletoč. Po odchodu mého Zdeňka jsem od základů musela změnit celý svůj dosavadní život. V 70 letech to těžko ustát. Ale začíná to teď být za mnou – a nejenže toho nelituji, ale začínám objevovat drobná pozitiva. A překvapivě přibývají. Každý konec zcela určitě znamená začátek něčeho nového, co si ani nepredstavíme. A to je vlastně útěcha nad pasekou, které dáváme vlastně tímto začátkem sbohem. Dík za téma, lidé jsou si podobní – v srdci Evropy i za polárním kruhem.
Něco je špatně – nevím přesně, co.
V dobách nedostatku – logicky – se omezuje a ruší vše, co je zbytné. Efektivita společnosti roste (efektivita společnosti == něco jako účinnost u stroje). Tak se podaří krizi nedostatku překonat. Ale místo aby se volná energie investovala do dalšího rozvoje, sežerou ji paraziti, kteří působí úpadek a vydávají to za pokrok. Paraziti se namnoží a tím dříve či později přijde k nedostatku.
A situace se opakuje.
Paraziti, příživníci se objevují jen tam, kde je dostatek „potravy“.
(V vyhazování potravin do popelnic, díry do sýpky nebo skladů. Funguje to tak od pravěku.)
V devadesátkách bylo pro mě Norsko země zaslíbená. Svými horami, ledovci, pobřežím, faunou, vodopády… nemohl jsem se nabažit, zejména nekonečného letního dne v Nord Kalotten.
Pak se něco zlomilo – buď to byly domácí povinnosti, věk nebo Brejvik – nebo kombinace všeho – nevím. Dnes mě tam nic netáhne tak, že bych si řekl “zítra jedu” a fakt bych jel (jako kdysi). V paměti mi zůstaly všechny názvy, celý mi známý místopis a všechny tehdejší souvislosti. K čemu mi to dnes je? Do kvízu? K fotkám? Asi se mi mění úhel pohledu, miřidla, ostrost zraku a úsudku – všechno spojeno s věkem. Rád si poslechnu lidi, kteří tam teď jezdí na ryby nebo si přečtu článek od Veverky, který je k zamyšlení. Díky.
Ano, Nory – a nejen je – pálí dobré bydlo; to je dnes už zřejmé.
Zažila jsem tlupu středoškoláků, kteří si v restauraci objednali oběd, ale 9/10 nechali na talíři. Ne, že by jídlo nebylo dobré, ale bylo příliš brzo a oni neměli hlad. Nikdo je ovšem nenutil si jídlo objednat…
Pamatuji mladé muže z ropné plošiny, kteří přijeli do Prahy a nevěděli, co s penězi.
Pamatuji letošní oběd s osmi vrstevníky (= pamětníky chudého Norska). Objednali si nejdražší jídlo, hovězí stejk. Porce byly velké a Norové nechali 3/4 masa i hranolků na talíři. Pravila jsem, že si zbytek jídla mohou nechat zabalit a vzít s sebou. NIKDO to neudělal, protože „ony ty hranolky zvlhnou a nejsou potom tak dobré.“
Ve zmíněném Bodø dojde k další kocourkovštině: místní letiště přestěhují o 300 m (ano, to není překlep), a v uvolněném prostoru postaví sídliště – obytné domy. Opět, astronomické náklady; podělí se o ně město, stát, společnost provozující letiště. Všechno jde ovšem z peněz daňových poplatníků. Projekt už je schválen.
Nory jsem poznala – až na nepatrné výjimky – jako lidi přímé, poctivé, otevřené a (pro nás) nepochopitelně bezelstné; bylo mi mezi nimi dobře. Bylo mi dopřáno pobýt v jejich zemi relativně mnohokrát a hodně vidět a zažít.
Země je to krásná, ale míří špatným směrem.
V dost těsném kontaktu s Norskem jsem byla třicet let, ale dnes už bych tam – stejně jako Ládik!!! – nejela. Něco se zlomilo. Od dětství země zaslíbená, vytoužená, ale návštěva už neláká.
Neuvěřitelné. Porci, kterou bych nesnědl, mi ještě v žádné restauraci nepředložili. – Jen jednou jedinkrát mnoho nechybělo, ale opravdu jen jednou.
Kdysi velmi dávno, cca 27-28 let tomu nazad, jsem participoval jako firma na opravě stáčírny vína v Mělníku. A jednoho večera se mně zachtělo dát si nějakou dobrou večeřičku v příjemné restauraci.
I zašel jsem do jedné, a projda jídelní lístek, objednal jsem si pečené vepřové koleno. Přehlédl jsem, že údaje jsou uvedeny na 100 g jídla.
Proč se číšník podivně uculoval při objednávce, pochopil jsem, až když mi jídlo přinesl: jedno vepřové koleno s křenem, okurkou a chlebem. Byla to skutečně výzva, ale zvítězil jsem: když číšník odnášel mísu s pečlivě ohlodanou kostí, už se neuculoval. – Abych byl zcela přesný: z restaurace jsem odcházel v mírném předklonu; bylo mně skoro o 30 let méně než teď – dnes už by koleno asi zvítězilo.
A nyní mne omluvte, vzdálím se a dám si druhou večeři. Nějak mi při té vzpomínce vytrávilo.
Teď jsi mě naštval. Mířím k lednici…..
Ta rozmařilost, plýtvání a bezradnost co s majetkem je obecná, celosvětová. Měli jsme na stáži N=´mladého Němce, který si chtěl pořídit vlastní nahrávascí studio. Dva roky nesmírně tvrdě pracoval na ropné plošině (stačilo se mu podívat na ruce a člověk věděl, že nekecá) a vydělal na naše podmínky soustu peněz. A zařídil si stáž v našem ústavu. Ale naprosto netušil, kolik co má stát , kolik zaplatit a kolik komu dát. Dost složitě jsem mu vysvětloval zvyklosti v nahrávací branži.
A podvody, které se tam provádějí. (J8taky některé zákazníky musím oblbnout, protože by si jinak nevážili naší práce. (A zase: Hlavně Godot bude vědět, o čem to je.)
Tenhle problém má více lidí, kteří náhle zbohatli. A Cikáni ho mají kontinuálně. Den po té, co dostanou sociální dávky vozí z Kauflandu košíku narvané vším možným zbožím a na cestu domů si objednávají taxíky.
Prostě honorace.
Za měsíc už někteří zkoušejí žebrat před Kauflandem. Než dostanou další dávku.
Právě jsem zaslechl, že banán za 8.- Kč přilepený stříbrnou isolepou ke zdi se vydražil za 250 000.- Kč. Umělecké dílo… Tak nějak to konvenuje s tématem…
Omlouvám se za „pržeklepi“.
To povídání o banánu, doléhající z vedlejšího pokoje, mě vyrušilo. Nepřečetl jsem to po sobě.
To je on, banán:
https://www.document.no/wp-content/uploads/2024/11/ntb-430hhjanoni-scaled-e1732171059788-2048×1293.jpg
Autor: italský umělec Maurizio Cattelan, název díla: Komik. Prodalo se teď v listopadu v aukci u Sotheby’s v New Yorku za 6,2 mil. dolarů.
—
To prodali kus stěny ctěné aukční síně? Nebo pan umělec dodal svou? Jak velkou a z jakého materiálu? Ta by v tom případě měla asi vyšší hodnotu než banán + izolepa.
A až ovoce shnije? I na to autor myslel a s dílem dodal i instrukce, jak odcházející banán nahradit.
Asi nebudou třeba, jelikož šťastný vydražitel oznámil, že banán sní – bude to součást uměleckého zážitku.
Tak to jsem asi špatně slyšel tu cenu. Nebo ji špatně řekli.
Banán byl již několikrát nahrazen, neb shnil. Ovšem autorem, takže je to pořád originál.
Šílenství (snobství) je mnohem větší, než jsem myslel.
Ostatně připalování doutníků stodolarovými bankovkami je přece klasika „smetánky“, ne?
Ano, někdo už neví, co ještě nesmyslnějšího provést, jinému před očima láva pomalu, ale jistě, pohltí domov. Viz čerstvé obrázky z Islandu níže.
OT Island, Grindavík: další erupce. Láva tentokrát zasáhla mj. parkoviště u Modré laguny.
https://www.nrk.no/norge/vulkanutbrudd-pa-island-1.17137651
Příroda jen jen tak trochu ukazuje, co všechno snadno zmůže. Ale Homo Sapiens nerozumí.
Na Kocourkov by měl být expert Kocour!
Kocour? No ten v něm přece žije stejně jako vy ostatní. Ládík, Godot, Alef, Veverka a spousta dalších. Miliony…
A expertem na Veveří a Veverskou Bitýšku je kdo?
Ano, správně.
Na litinové veverky jsem expertem já:
https://postimg.cc/yWpVB1Qy
Krásný portrét.
Děkuji!
Ládiku!!!
Nevím to úplně jistě, ale nemá litinová veverka nějaký speciální název? Mně se zdá, že jo, ale jako na potvoru si ho nemůžu vybavit.
Možná bys mohl napovědět…?
Nevím o něm. Je to emblém firmy Mørso, z Dánska. Tady je les plný veverek, tak byla jasná volba. Nasadil jsem jim i ořešáky na kraj lesa a na pozemku cca 10 dalších, už mají přes 20 let, tak se máme na co dívat.
Nějak to souviselo s tím, že v litinových kamnech hoří drevo… ale já si nakonec vzpomenu.
Drevokocúr?
No já tu žádné ořešáky nasadit nemůžu, tak mě pohled na drevokocúry stojí peníze – kupuju jim vlašáky v obchodě. A už tu brousí kolem… Do 6. patra s zatím vyčítavě nedívají, ale kdo ví…
Veverky raději lískové oříšky. Když nabídnete veverce jádro z vlašského ořechu a lískový oříšek ve skořápce, vždy sáhne po lískovém. A ten pohled jak se prokousává (třískové obrábění) skořápkou je neuvěřitelný.
Včera jsem si udělal Kocourkov sám:
https://postimg.cc/34f4kpVC
Chtěl jsem tenhle věšák strhnout z dubu na zem a zajet na něm tu novou pilku MS362, ale nepovedlo se. Potáhl jsem to do boku o 2 m (ve výšce 5m) – všechno pružilo a drželo, tak jsem to vzdal. Kácet to nechci, není to moje….
Blízko je suchý dub, 30cm, cca 16m – nahoře má vidlici vetknutou do blízkého stromu. Podřezal jsem ho ve 2 výškách a řetězovým zvedákem mu vytrhl ten metrový mezikus. Houpal se jak oběšenec a nešel dolů. Tak jsem ho napínal z různých směrů a nic – nakonec mě napadlo ho za napjaté lano rozhoupat napříč. Nejdřív to nevypadalo, ale náhle jsem po krátkém letu dopadl na záda a kšiltka byla 5m za mnou. A na kotníku ten dub… bylo tam měkko, tak se to dalo do hodiny rozchodit. Doubek je doma a hřeje v Morsu.
https://postimg.cc/w1p2V84y
Pro JzH:
Konečně jsem zajížděl tu Stihlku, byla to paráda. Proti farmářce – nebe a dudy. Ten tah! Šetřil jsem ji ve smrku a v tom včerejším dubu, žádná divočina. Jela max. půl hoďky, zlehka; zítra ji pustím do jasanu – taky opatrně. Trochu víc kouřila (na stejný benzin 1:50, jako Husqv). Vůbec se neprasila, po práci bez špinky.
https://postimg.cc/gallery/30Cmt28
Kamarád je s Stihlkou také spokojený.
Já teď jezdím na suché modříny, pospíchám, než napadne sníh.
Na štípání jsem si pořídil:
https://www.tomek-naradi.cz/scheppach-compact-10-t-2/?gad_source=1&gclid=EAIaIQobChMI2eeQrsX9iQMVipSDBx2nYBSZEAQYASABEgLYDvD_BwE
Už mě to štípání kalačem nedělá dobře na ruce.
Mi dělá sekyra strašně dobře, zvl. psychicky. Od dětství s ní dělám, v autě vozím dost velkou vrhací. Na 10m rozštípne fošnu. Elektrická sekera má u mě zatím status elektrokola – šílenost. Ségra má 2 štípačky, do každé ruky jednu.
Nemám sbírku seker, ale vyznám se, odchován F. A. Elstnerem a okrajově Setonem, silně jesenickými dřevaři.
Mi na záda. No – ale celé poleno do kamen nevleze…
Záda se mi po 3 dnech dala dohromady, procvičuju – kroutím, protahuju. Vidím dole na louce ležet ten tlustý jasan, toho rozchodím jako Pavel Pavel sochy na Te Pito o Te Henua. Jen to hodím na rameno a udělám Šerpu.
Dnes měla pila poprvé plné pracovní nasazení. Jasan má v prsní výšce 80cm… ještě ho leží 10m.
https://postimg.cc/gallery/HWfLYkW
Krájím ho na špalky, ten velký nedám na rameno ani jeden, tak používám krosnu. 150m a 35m hore. To budu chodit jako Šerpa hezky dlouho.
Když si domlouvám samovýrobu, tak na takovém místě, abych to nenosil ke káře za traktůrkem dále než 10m.
Pak už jedu domů klidně kilometr.