by připadá vám toto oslovení podivné? Mně ano.
Celá desetiletí bylo běžné a všeobecně přijímané oslovení typu „milí posluchači / diváci“; mluvilo se o policistech, požárnících či hasičích, čtenářích, studentech, návštěvnících. Mínili se tím nejen posluchači (atp.) muži, nýbrž samozřejmě i ženy. Všichni to tak chápali, všichni tomu tak rozuměli; troufám si říct, že žádná posluchačka či divačka se necítila opomenuta.
Nedávno čas oponou trhnul a vyrojili se aktivisti či kdo vlastně a začali vykřikovat cosi o diskriminaci. Začali prosazovat něco jiného a bohužel uspěli. Čím dál častěji slyším a čtu o posluchačích a posluchačkách (kde zůstala posluchačata?!), návštěvnících a návštěvnicích, policistech a policistkách etc. V určitých kruzích je to už zřejmě povinné – přinejmenším pokud si dotyčný chce udržet své dosavadní postavení.
Nedávno na Vltavě, druhdy skutečně kulturní stanici Českého rozhlasu, zaznělo „… ten který nebožtík či nebožka“. Výborně, čím dál lépe.
Patrně se brzy dočkáme krmení pro kočky a kocoury, salonů pro psy a psice (ano, tohle označení fen jsem taky už víckrát četla), krmítek pro ptáky a ptáčice. A vůbec, proč kluky nosí výhradně čáp? Být čápicí, už bych klapala zobákem ohledně diskriminace. A co samečci od vrány – holčičku by jistě taky unesli. V odlehlých končinách nedokážou dát dobrou noc i lišáci? Proč ucpáváním pramenů obtěžují vždycky jen žáby?
Některým se tento módní způsob vyjadřování zřejmě už začal zajídat a zvolili jakýsi kompromis – začali používat výrazy „studentstvo, posluchačstvo“ apod. No, pěkně děkuji.
Pokaždé, když čtu nebo poslouchám recenzi nějaké knihy a v každé druhé větě se objeví „čtenář a čtenářka“, myslím na to, jaký vlastně má autor vztah k mateřštině. Asi nijak dobrý, vždyť to celý text jen rozbíjí a tahá to za uši.
Je snadné si z tohoto nového jevu dělat legraci. Jenže věc je – řekla bych – vážnější. Pokládám to za jazykový plevel, který ústní i psané projevy kazí a otravuje, je to něco zbytečného, nesmyslného a hloupého.
Zmíním ještě jednu neblahou novotu: nepřechylování ženských příjmení. Andula Ryba, Cecilie Zlámal, Eva Vomáčka.
„Už měsíc chodím s Andulou Ryba. (s Andulou Rybou?)“
„Ano, znám Zlámal.“
„Odevzdej to Vomáčka. (Vomáčce?)“
Krása, že? Pamatuju se, když se návrh příslušné novely projednával – a prošel. Pak jsem doufala, že Miloš Zeman coby prezident tu hrůzu nepodepíše; podepsal.
Dámy toužící po světovosti se tedy konečně dočkaly.
Někde v koutku ovšem tiše pláče čeština a zdravý rozum kroutí hlavou.
Onehdy jsem se s vážnou tváří, starostlivě, zeptal takové nějaké „Ryba“ nebo „Zlámal“, jak se jí to stalo…?
Urazila se.
Ve svém okolí žádnou takovou neznám, možná bych za nimi měl vyrazit někam na genderová studia a podobné studijní obory, tam by mohla být úroda.
Tento hermafroditismus mě naučil používat výraz “alžbětko”. Kdysi jsem si takových nuancí nevšímal, dnes ano, ale je mi to jedno. Ale prznění češtiny mi bytostně vadí a kde můžu, tam protestuji.