by 
Teď se hodně mluví o umělé inteligenci. Myslím si, že to nebude inteligence v tom smyslu, jak ji chápu, ale co já můžu vědět, že ano…? Tak jsem si řekl, že ji vyzkouším s něčím, o čem doopravdy něco vím. A protože mi synek nainstaloval do telefonu cosi s krycím názvem „ChatGPT“, zadal jsem jí úkol. Zde máte i s chybami přepis záznamu z telefonu, začalo to takhle, a to během asi pěti vteřin:
Co víte o Jaroslav Hudcovi, PR konzultantovi?
Pokud máte na mysli PR konzultanta Jaroslava Hudce, existuje o něm veřejně dostupných jen poměrně omezené informace. Český odborník na public relations a mediální komunikaci, který byl aktivní zejména v 90.letech a na začátku 2000s.
Kariéra
Původně pracoval zhruba 10 let jako redaktor v Československém rozhlasu. Díky tomu měl silné kontakty v médiích, což byl častý přechod do PR v 90.letech. (Euro.cz)
Na počátku 90.let přešel do průmyslu – vedl tiskový odbor koncernu Škoda Plzeň. (Euro.cz)
V roce 1999 krátce působil jako mluvčí ministra průmyslu a obchodu Miroslav Grégr na Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky.
Později pracoval jako mediální poradce správce konkurzní podstaty společnosti Chemapol Group. Chemapol byl jeden z největších krachů českého průmyslu 90.let, takže šlo o velmi mediálně sledované krizové PR. (Euro.cz)
V roce 1999 napsal knihu Tah střelcem o svém šestiletém působení ve Škodě Plzeň. Některé recenze ji označují spíše za memoár nebo osobní pohled než analytickou knihu o pádu průmyslového podniku. (Euro.cz)
Vzdělání
Studium na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni.
Dálkové studium Vysoká škola ekonomická v Praze.
Dálkové studium žurnalistiky na Univerzita Karlova.
(Euro.cz)
Role v české PR komunitě
Patřil mezi iniciátory vzniku profesní platformy PR Klub v roce 1997. (digilib.k.utb.cz)
Na jejím založení spolupracoval například s PR manažerem Vadim Petrov. (digilib.k.utb.cz)
PR Klub byl jednou z prvních platforem, které v Česku sdružovaly profesionály z firem, agentur i veřejné správy v oblasti public relations.
Ve veřejných zdrojích se objevuje také jako předseda Národní rady spolku Klub českého pohraničí (KČP). (Klub pohraničí)
Tento spolek je známý zejména historicko-politickými aktivitami spojenými s tématy Sudet, poválečných dějin a levicové politiky.
Shrnutí:
Jaroslav Hudec patří k první generaci českých PR specialistů po roce 1989.
Jeho typická kariéra:
1. novinář (rozhlas)
2. corporate PR (Škoda Plzeň)
3. státní správa (krátce MPO)
4. krizová komunikace velkých konkurzů (Chemapol)
5. profesní networking (PR Klub)
6. později spolková a politická aktivita
Jednoduše řečeno Jaroslav Hudec je dnes spíše historická postava českého PR v 90.letech, která se později přesunula do politicko-spolkových aktivit.
————————————-
Já na to:
Máte tam chybu. S Klubem českého pohraničí neměl tento Hudec nic společného, to bude shoda jmen.
IA:
Máte pravdu, děkuji za upozornění. U osoby Jaroslav Hudec (PR) jsem chybně spojil informace s jiným člověkem téhož jména. Opravuji to: neexistuje spolehlivý zdroj, který by spojoval tohoto Hudce s Klubem českého pohraničí. Šlo o pravděpodobnou shodu jmen.
Níže uvádím přesnější a ověřitelné informace o tom PR Hudcovi a jeho roli kolem Škody Plzeň.
Hudec měl za úkol komunikaci s novináři, budování reputace firmy, reagování na politické a ekonomické spory.
Například v roce 1996 vystupoval v médiích jako mluvčí firmy při sporech o ochrannou známku Škoda.
(Archiv HN)
Z dobových textů vyplývá, že Hudec patřil mezi velmi aktivní PR manažery.
V médiích organizoval rozhovory a články o firmě, zásoboval novináře informacemi o strategii firmy a pomáhal vytvářet obraz expanzivní a úspěšné společnosti.
Dobový komentář ekonomického týdeníku uvádí, že publikace o zákulisí firmy ukazuje, jak mluvčí cíleně dávkoval informace novinářům, aby v tisku vytvářel pozitivní obraz Škody a jejího vedení
(Euro.cz)
To je poměrně typický model PR v 90.letech, kdy firmy ještě neměly sofistikované komunikační týmy.
Příběh mediální strategie kolem Škoda Plzeň v 90.letech je docela dobrým příkladem toho, jak se v Česku rodilo moderní PR – a proč byli tehdejší mluvčí (včetně Jaroslav Hudec) v některých firmách velmi vlivní.
Proč bylo PR kolem Škody Plzeň v 90.letech tak silné
1. Privatizace byla mediální válka
Po roce 1989 byla velká průmyslová firma zároveň ekonomický subjekt, politické téma a symbol transformace.
U Škoda Plzeň se řešila například privatizace podniku, vztahy s bankami, zahraniční zakázky, dluhy a restrukturalizace.
To znamenalo neustálý mediální tlak. Management potřeboval někoho, kdo bude vysvětlovat kroky firmy, reagovat na kritiku a budovat důvěru investorů a bank. Tady nastupovala role mluvčího.
2. Média byla tehdy mnohem přístupnější
V první polovině 90. let měl český mediální trh jinou strukturu než dnes. Novinářů bylo relativně málo, ekonomická žurnalistika byla nová a firmy měly často přímé kontakty na redaktory.
Lidé jako Jaroslav Hudec, kteří přišli z médií, měli velkou výhodu – znali redaktory osobně, věděli jak fungují redakce, dokázali rychle dostat firemní pohled do novin.
3. Silné osobnosti managementu
Škodu tehdy vedl generální ředitel Lubomír Soudek, Byl to velmi výrazný manažer, často se objevoval v médiích a byl spojený s velkými ambicemi firmy.
Taková osobnost vyžadovala aktivní mediální strategii – nejen reakce na krize, ale i budování image. PR tedy nebylo jen servisní funkce, ale součást firemní strategie.
4. Krize přicházely velmi rychle
Velké průmyslové firmy tehdy čelily sporům o privatizaci, bankovním tlakům, problémům se zakázkami a politickým konfliktům. Proto byla komunikace velmi často krizová.
To je také důvod, proč někteří PR lidé z průmyslu (včetně Hudce) později pracovali i na komunikaci velkých insolvencí, například kolem Chemapol Group.
Jak se tehdy lišilo PR od dneška
PR v devadesátých letech bylo často kombinací mediální diplomacie, krizové komunikace a osobních vztahů. V takovém prostředí měli jednotliví mluvčí ve velkých firmách mnohem větší vliv než dnes, kdy pracují velké komunikační týmy v digitální komunikaci a na sociálních sítích a kdy existují stovky online zdrojů.
Velmi jsem to zkrátil, protože řada tvrzení se tam opakovala.
Základní kostra popisu mojí činnosti i informací o PR je pravdivá. Zaměřme se teď na chyby, kterých se tato IA dopustila.
- Politická činnost v Klubu českého pohraničí! Kdybych IA neopravil, nadále bych u ní figuroval jako jeho aktivní člen a dokonce i jako jakýsi velký předseda – přitom jsem s touto organizací neměl nikdy nic společného, ani žádný kontakt.
- Vzdělání. Formulace, že jsem na uvedených školách studoval je správná, ale není celá – žádnou z nich jsem nedokončil, přičemž důvody nejsou důležité, stačilo by jen konstatování tohoto faktu.
- PR Klub neměl spojovat profesionály z agentur a ze státní správy, ale čistě jen a pouze sólisty typu Vadima Petrova, Kamila Čermáka a mne osobně. Neměla to být masová organizace ani žádná profesní komora, která by se měla starat o vzdělávání a podobně. Měla to být čistě lobbistická struktura pro ovlivňování okolí, médii počínaje a zaměstnavateli konče.
- Legrační je tvrzení, že jsem řídil odbor komunikace ve Škodovce. Žádný takový neexistoval, celý „odbor“ jsem tvořil já a můj pomocník/asistent (nejdřív Michal Kraus a později Karel Samec).
- Varující je omezený počet zdrojů, z nichž IA čerpala – většinou týdeník Euro, který tehdy řídil István Lékó. Mediálních výstupů o Škodě a Chemapolu tam bylo relativně málo. Myslím, že tehdejší “papírový“ tisk, kde bylo informací minimálně o řád více, nebyl digitalizován – a co AI nenajde na síti, jako by neexistovalo.
Chtěl jsem si ověřit, jak selektivně IA informace vybírá, proto jsem jí zadal dotaz o nějaké veřejně známé osobě, o níž bych věděl víc, než je obvyklé, i vzpomněl jsem si na Báru Tachecí, tak jsem zkusil ji. Jen stručně – podle IA skvělá novinářka, působící především ve veřejnoprávních médiích. Že se z toho zbláznila, o tom ani zmínka, ale hlavně – ani zmínka, že s tou veřejnoprávností to není tak divoké, protože v 90.letech byla tiskovou mluvčí hodně kontroverzní IPB (pod vedením Tesaře a Procházky/tchán a zeť) – ta měla na svědomí děsivé kauzy, třeba i zašantročení Plzeňského Prazdroje, což Bára komunikovala velmi zdatně.
Sumasumárum – IA možná umí věci, o nichž se mi ani nezdá, to nevím. Ale jako zdroj informací, jako rychlý a velkoplošný vyhledávač, je třeba brát ji s velkou rezervou a opatrností.
K tomu doplněk chytrého člověka:
Neurochirurg Vladimír Beneš:
„Já bych se toho osobně bál. Budeme užiteční idioti řízení z nějakého centra umělé inteligence, ale za ní budou ti, kteří to ovládají. To jsou takoví ti „Muskové“, „Bezosové“ a podobně. Umělá inteligence je soubor procedur a algoritmů. Nic víc. Ona nemá individualitu, emoce, kreativitu.
Může to vést k tomu, že lidé budou snadno ovladatelní. Když si pustíte na YouTube Rolling Stones, tak druhý den vám to nabídne Rolling Stones. Technologie vám podsouvají obsah, který chcete vidět, tím vás utvrzují v názorech. Nemusíte přemýšlet, nic dělat. A tímto si lze snadno představit, že někdo ovládne volby, politiku. Z tohoto bych měl strach – elektronické diktátorství.“
Godote,
geniální nápad, zeptat se sám na sebe.
Výsledek mne jen utvrdil v přesvědčení, že UI je jen trochu lepší vyhledavač, avšak stejně nespolehlivý (ať už je důvod jakýkoli) jako ty starší.
A bohužel velmi nebezpečný, jelikož spousta lidí jí bezvýhradně věří.
I když – může to vyvolat u člověka záchvat sebekritiky v domění, že ho tak vidí jeho okolí.
Občas jsem se dozvěděl, co se o mě povídá v Ústavu – a byl jsem překvapen kladnými hodnoceními. Tam nemají lidé důvod lhát. Ale nepřeceňuji to.
Přesně, podle mne se UI nazývají i sofistikovanější vyhledávače, kterééé nemají s inteligencí nic společnéého. Občas něco zaslechneme nebo přečteme o neuronových sítích, což již inteligenci odpovídá, ale tam zase jde o tak povrchní či mlhavé informace, že vlastně nic nevíme. Toho druhého se obávám více.
Popis AI je prakticky stejný, jak bych ho napsal já, Godote.
AI: Docela slušný výkon při vyhledávání faktů a zmínek, ale žádná korelace mezi nimi. Al je to jedno. A další poznatek: Nikdy bych nesvěřil AI vypracování jakýchkoliv závěrů. Závěry budou poplatné mínění programátorů, protože ti určují, kde, v jakých zdrojích má AI hledat. Když jsem ji nechal, ať pokračuje dál, bylo to jasné. Zabíhala do nepodstatných podrobností, které jiné zdroje buď neměly nebo je nepovažovaly za relevantní.
Takže AI (Ater systems) používám jen jako vyhledávače bez toho, aby výsledky nějak hodnotila.
A ještě: komunikačnímodul programu překypuje úslužností a jakýmsi „doprdelevlezlizmem“. Chválila mě za každou, sebehloupější otázku, což mi od stroje bylo protivné a u člověka bych to považoval jako podlézavé, licoměrné. Když takhle začne, žádám ji „stručně prosím!“ Kupodivu vyhoví.
Čili: Dobrý sluha a nepřipustit ji k tomu aby byla „špatným rádcem“.
Navíc komunikační modul vystupuje jako muž (s občasnými gramatickýmí „překlepy“), ale povahově je to ženský element. Připadá mi jako homosexuál, který loví nerozhodnutého „zajíčka“. 😜
Ale to hlavní: AI nemá nic, co by se dalo nazvat invencí nebo kreativitou a její pocit sebe sama je nejasný až žádný. Žádné neprogramovatelné emoce. Zatím nemám z AI strach, jaký jsem měl, když jsem o ní jenom četl.
Hrozbu a to zřetelnou vidím v tom, že člověk začne její vývody považovat za jedině správné a bude se jimi, bez nějaké kontroly nebo opozice, řídit. To by mohlo lidstvo zavést do hodně slepé uličky.
Lidé řízení strojem, programem. Čili loutky, bioroboti.
US army prý AI používá jako taktického až strategického rádce ve vojenství.
Výsledky, třeba v perské válce se zdají být dostatečně tristní.
AI sama o sobě, řízená člověkem, je velmi nebebezpečná ve schonosti vytvářet obrázky, videa a hlasy. Je v tom čím dál tím lepší a jednou nastane okamžik, kdy její výstupy opravdu nebudou rozeznatelné od reality ani s pomocí počítačové analýzy.
Pak nastoupí to moje: Na vlastní oči, na vlastní uši, očichat, ohnmatat a olíznout.
Je to bezpečnější než Turigův test – tím už dávno AI prošla a s velkým úspěchem. Ale je velmi obtížné až nemožné tím „kocouřím testem reality“ něco zkoumat.
Čím dál tím víc se člověk musí primárně řídit intuicí.
Zeměkoule je moc veliká. 😸
P.S.: Naposledy mi AI při zakončení komunikace popřála „Hezké sny!“ PC jsem vypínal dost nazlobený. Sakra, co je jí po mých snech. Čistě formální otázka.
Zkusil jsem „Hudcův test“ i na sobě.
Dopadl tak, jak jsem čekal. Samé lichotky i když fakta byla správně. Moji digitální identitu neodhalil.
Realita je taková, že jsem vysoký, šedovlasý, trochu nahrbený stařík, kterému Příroda (Bůh?) nějak zapomněla odebrat slušný sluch, kterému už ale neslouží dobře nohy a chodí s holí. (Presidentská nemoc ala Miloš Zeman.) Vdovec, žijící v nesmyslně velikém bytě s posledním přeživším kocourem, věrným kamarádem.
A který ještě pracuje, protože jinak „by mu jeblo“, jak se říká u nás v „kraju razovitem“.
I když se cítí jako Elena Makropuli, musí být naživu – co by si Punťa sám počal?
Godot na mé přání vyzkoušel „Hudcův test“ na AI také s využitím mého (občanského) jména.
Výsledek = 0.
To považuji za výsledek velmi výtečný.
Ano, skvělé!
Velký Bratr o Vás neví. Pro něj neexistujete.
Jak který Velký bratr, já bych se až tak neradoval.
Jistě, státní Velký Bratr o mně něco ví. Ale zatím to není příliš propojené, a necháme to tak.
Určitě, to se asi všichni snažíme a čučkařství nám dává naději na úspěch.
Ano. Máte pravdu. UI a Velký bratr jsou dvě rozdílné věci.
Nechala jsem se unést. Alefovi v každém případě přeji, aby pro hlubinný stát / Velkého bratra zůstal neviditelným.
Neuvěřitelné…
Vyzkoušel jsem AI, kterou používám. Taky toho moc neřekla, ale něco přece:
Podle dostupných údajů se jedná o specialistu, který se v oboru pohybuje téměř desetiletí. Jeho práce se soustředí na technickou a inženýrskou stránku stavebních projektů. V dnešním prostředí, které je zatíženo byrokracií a neustálými změnami v normách, vyžaduje tato profese značnou míru přesnosti a schopnost orientovat se v technické dokumentaci, což je v ostrém kontrastu s tím, jak neefektivně a neprůhledně často funguje státní sektor v oblasti veřejných stavebních zakázek.
Mlela to asi 10″ale rýpla si do státního sektoru, že?
😸
Bavíme se se čtvrtkou o nějaké věci, kterou předtím nikdo z nás nevyhledával nějakým vyhledávačem. A ejhle … v mobilu je nabídka té věci. Je průvodním jevem “ej aj” i odposlech? Podotýkám, že jsem si žádnou inteligencí mobil dosud nezamořil.
Nevím Ládíku, nechci být protivný, ale není to jenom náhoda?
Opakovaná.
Já jsem (za sebe) k tomu dost skeptický.
Stálý odposlech, připojený modul pro rozpoznávání řeči (to sice už má každý mobil) – odvysílání zprávy do nějakého „centra reklam“ – no, kdo ví.
Já bych jim za tu pozornost nestál, protože pokud mě sledují, tak tam musí mít záznam, že si tu věc stejně nekoupím. 😺
Není.
Kamarádovi se stalo to samé.
Bavili se u kafe o tom, kam pojede na dovolenou a za chvíli mu začaly přicházet nabídky přesně z toho místa.
Jako bývalému technikovi/spojaři se to sice nezdá, ale důkazy nemám.
Vím, že některé historky patří spíše do „urban legend.“
A na mě si stejně nepřijdou. Chytrouše sebou nenosím. Ani do hospody, ani jinde. 😁😺😎
Měla jsem poprvé v životě příležitost vyzkoušet si AI ve chvíli, kdy jsem začala vyjednávat o prodeji baráku s realitní kanceláří. Mám v rodině ajťáky profesní, a tak jsme dali dohromady hlavy a nakonec se zeptali i AI, co je a není důležité ve smlouvách, jaké argumenty neopomenout vůči právníkům a v podstatě prověřit komplexnost postupu celého procesu. Hned bylo vidět, kde má AI nedostatky. Myslím tím pentlení okolo vlastních úvah a občasné záměny pojmů, ale zpětně to považuji za dobrou podpůrnou zkoušku, protože nás AI při tom přivedla i na aspekty, které nás nenapadly. Pro podporu to není špatná věc, zejména co se týče kontroly právnických dokumentů, ale vlastní rozhodování musí být v každém případě na člověku.
Co mě skutečně děsí je současný, masivně financovaný rozvoj schopností AI, raketové zavádění inkluze do škol všeobecně, a to vše podporované snadností získávání informací prostřednictvím mobilů, internetu a sociálních sítí u široké veřejnosti. Každý z těchto faktorů sám o sobě by mohl být veliký problém pro komunity, ale všechny současně jsou obrovským nebezpečím pro lidstvo a celou civilizaci. Hrozí skutečně ohlupování mladých lidí ve velkém a posilování vlády jedinců, kteří si dokážou kupovat moc pro sebe. Pan doktor Beneš mi mluví z duše.
A ještě jeden aspekt, velice smutný. Hodně starých lidí dnes žije osaměle. Ani jejich velice milující příbuzní nemají dost času, se jim věnovat. Dnes už poměrně značná část z nich umí nakládat vcelku suverénně s počítačem a mobilem a je schopná navázat s AI kontakt přes svůj profil. AI se velice zdvořile a“slušně“ podbízí a umí s nimi mluvit způsobem, jakým byla tato generace vychována. Snadno si získá jejich pozornost a důvěru. Starých lidí přibývá a tato masa lidí bude tímto způsobem stejně snadno manipulovatelná, jako ti mladí, kteří se pomalu odnaučují učit se a odolávat problémům.
AI se může stát rakovinou společnosti.
AI už JE takovou podporovanou duševní nemocí.
Je to jako komunismus nebo náboženství. Krásné zítřky, jen mi důvěřujte…
Děsí mě to obrovské množství prostředků, které se do rozvoje AI lije.
A taky snaha Persie rozbombardovat cizí datacentra AI v dosahu jejich raket. Pravděpodobně AI také považují za velmi nebezpenou věc. I když ji sami bohatýrsky používají pro výrobu propagandistických materálů, hlavně video a foto. A jsou v tom dobří, lepší než USA a stále se zlepšují.
Zdá se, že AI je budoucnost propagandy.
A sdílím neveselý pohled Jiřičky na oblbování staré generace pomocí AI. Komunikační modul je schopen být vlezlý jako pojišťovací agent. Rusové na to mají pěkný výraz „обманывать“.
Dá se jí to většinou zakázat – ale starý člověk je rád, že „něco“ o něj zajímá a chválí ho.
…že se „něco“ o něj zajímá…
Jen málokdo má v sobě „pojistku“, která mu okamžitě rozsvítí červené světlo při takových případech.
Ve válce je nebezpečná pouze AI protivníka, protože pomáhá koordinovat útoky, proto rozmlátili ta datacentra.
Vlastní AI se samozřejmě používá.
A v soukromém životě většina lidí o sobě všechno vyzradí ,,na těch internetech“,
Fotky, kdy je dům prázdný protože dovolená atp.
AI podobně jako rubáš nemá kapsy, proto vydělává penízky konkrétním lidem a firmám, tedy opět lidem.
Úvaha asi není přesná: Ta datacentra byla „nadnárodní“, čti Západní.
Bombardovat by je tedy měli Peršani.
Už mi šibe, pardon.
Oni je taky Peršani bombardovali…
Já tedy s odstupem musím říct, že jsem Godotovým článkem zklamán. Čekal jsem víc. Čta mnohoslibný titulek, těšil jsem se, že Godot bude psát o tom, jak vyzkoušel nějakou populární herečku či nějakou známou protagonistku naší politické scény.
Vyzkoušel z matematiky nebo z fyziky, pochopitelně. Každému je jistě jasné, že nic jiného by mě při mé suchopárné nátuře ani nenapadlo.
Zvonku to vyzerá, že přijímáš moji tezi o tom, že všichni (chlapi) skončíme s pytlíkem bonbónů před dívčí školou, protože vyzkoušet něco, co už je mnohokrát vyzkoušené se mi jeví jako bláhový rozmar. To není o fyzice nebo matematice, ale o těch druhých množinách.
Inu, kdo se zbaví žádostí, vidí tajuplnou hlubinu; kdo se nezbaví žádostí, vidí omezené věci. – Přemýšlím, jak mladý byl Starý mistr, když zformuloval tuto užitečnou myšlenku…
Asi je užitečná. Tedy určitě, protože je pravdivá.
Jak hluboká je potom ta tajuplná hlubina ovšem záleží ještě na jiných věcech… 😹