Slovo je prý skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající svůj ustálený význam.

To je sice pěkný úvod jeho definice, poněkud dále se ale našinec dočte, že „dosud v jazykovědě nebyla vytvořena uspokojivá definice, která by na jedné straně odpovídala všem slovům a na druhé straně mohla být vztažena na jiné jednotky jazyka“. Příčinou je prý velká formální, významová i funkční různorodost slov.
Takže my sice intuitivně víme, co je to slovo, ale ani jazykovědci to nevědí úplně přesně, což našince, slovem se kdysi živícího, samozřejmě potěší. Dává to materiálu, s nímž pracoval, trochu elitářský a až „nadpřirozený“ punc.
Zajímavý je vztah samotného slova a jeho obsahu. Je zřejmé, že se v čase mění nejen na úrovni celospolečenské (třeba „myš“ – když tak koukám vpravo vedle klávesnice), ale i na úrovni individuální.
Za silnicí, která míjela chalupu mojí babičky, se za časů mého raného dětství v mírném protisvahu táhly úzké pruhy rozdílně obdělaných a využitých pozemků. Za tou terénní vlnou se skrýval novosedelský potok Kolčava a pak už lesy. Ta políčka byly tzv. záhumenky, což byl kousek pole, který byl jednotlivým sedlákům ponechán po vstupu do JZD k individuálnímu využití. Někdo tam měl brambory, jiný obilí, nejčastěji pšenici nebo oves. Ke konci prázdnin, během žní, jsem tam mohl pozorovat „naučný film“ – Jak se dříve sklízelo obilí. Velká technika v podobě prvních kombajnů (asi to byly sovětské SK 4) se tam totiž nevešla a tak v den „D“ dorazilo pár chlapů s kosami a ženské za nimi vázaly obilí do snopů a stavěly tzv. panáky.

A právě PANÁK je to slovo, co mě doprovází životem dodnes, byť jeho obsah se postupně vyvíjel. A nechte si laskavě ten úsměšek, tak jak myslíte to prvoplánovité nebude… :-).
Panák obilí na poli byl po staletí spolu s kosou a zpoceným sekáčem v rozhalené košili celospolečenským symbolem žní – a ejhle, uplynulo jen pár let a tento obsah slova je jen rustikální vzpomínkou. Nemá smysl se této ztrátě bránit.
Individuálně mi tohoto pšeničného panáka doplňoval ještě panák, namalovaný na chodníku, po němž se skákaly různé komplikvané figury – asi to byl první složitější algoritmus, s nímž jsem se v životě setkal. Nevím, zda panáka skáčou děti ještě dnes, ale na chodnících ho namalovaný nevídám. Možná jen volím špatné trasy, ale spíš bych řekl, že i tento význam slova „panák“ pomalu mizí v zapomnění. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale zase – má smysl se tomu bránit?

Jak šel čas, osud mě zavál k hodně šťastnému životnímu období v plzeňském Armádním středisku vrcholového sportu Dukla, a obsahem slova „panák“ se pro mě od šestnácti let stala oficiálně nazvaná „otočná figura“ jako terč pro střelbu na pětadvacetimetrovou vzdálenost.

Byla to 170 cm vysoká černá en face silueta člověka s bíle vyznačenými ovály, které ohraničovaly jednotlivé „kruhy“ – desítku, devítku, osmičku atd. Střed terče, tedy desítka, byl někde na úrovni prsní kosti. Na tento terč se střílela polovina juniorské discipliny 30 + 30, polovina závodu velkorážním revolverem a celý závod tzv. rychlopalby na olympijské siluety, kdy se střílelo hned na pět panáků.
Panák se stal mým průvodcem na sedm šťastných let, na jejichž konci jsem si uvědomil, že kluci si hrají, ale chlap by se měl zabývat přece jen něčím pořádnějším (Slova klasikova říkají, že všechny olympijské medaile či tenisové trofeje prokazují jen to, že jejich držitel provedl cosi zhola neužitečného, ale lépe či rychleji než kdokoliv jiný). Terče – panáci (ano, ve slangu jsme vlastně volili životnou verzi toho slova) ale zmizeli nejen z mého života, přestali se postupně používat všeobecně. Nejdřív (hle – začátky politické korektnosti – střelba přece není určena k zabíjení lidí…) se ze siluety panáka stal ovál, s osobou už obtížněji identifikovatelný, a dnes už se střílí na kruhové terče, nemající s původním panákem společného zhola nic. A i zde – tento obsah slova „panák“ zmizel, trochu mě to mrzí, ale co se dá dělat. To je prostě vývoj.






Nu, teď přicházíme k tomu, co vás s významem slova „panák“ napadlo nejdříve. Samozřejmě, když skončil panák – terč, zastoupila jeho místo malá sklenka na kořalku. Co bych popisoval, všichni ji znáte, mnozí důvěrně. Tento panák mě životem doprovází stále a doufám, že dokud budou játra sloužit, bude tomu tak až do smrti. Kdo ale ví… cigára nám už skoro zakazují (já jsem nekuřák, ale na můj negativní vztah k takovým zákazům to nemá žádný vliv), teď začala kampaň proti masu…. Čerti vědí, jak to bude s tímto panákem. Snad se zákazu nedožiju.



Proč vám to tu všechno píšu? Protože existuje jedno slovo, kterým se ohání kde kdo, ale jeho obsah se, jak to vidím já, dramaticky mění. Je to slovo „demokracie“. Jeho obsah má původ, jak samozřejmě sami víte, v antickém Řecku, kdy její podoba vyplývala z existence otrokářského řádu.


Během tisíciletí se demokracie vyvíjela, ale vždy byla skutečnou demokracií jen pro někoho. Obsah toho slova se měnil s dobou. Postupně lidská společnost, především ta euroatlantická, dospěla k lákavé představě „demokracie pro každého“. Nechám stranou úvahy, zda je to dobře či špatně a zda je to vůbec uskutečnitelné, nicméně obsah slova se měnil a demokracie dostávala i přívlastky (třeba lidová).
Obsah slova „demokracie“ se mění i teď, o tom asi pochybuje málokdo. Možná i toto slovo za čas zůstane jen ve slovníku historiků, stejně jako panáci s obilím a moje papírové terče s dřevěnou konstrukcí, zpevněné sololitem.
Ke slovu „slovo“ jsem našel dva navzájem si trochu protiřečící citáty:
„Slova jsou k tomu, aby vysvětlovala naše myšlenky“ – Moliére
„Slova jsou stvořena k tomu, aby ukryla pravé smýšlení“ – Heinrich Heine
Kdyby jen MYŠ, PANÁK a DEMOKRACIE.
Vývoj utrpěla i slova MUŽ a ŽENA.
Ale za to Vy nemůžete. Jen jste to hezky a výstižně popsal.
Alefe, mailem nemůžu (nefunguje), tak zde – dopracovals to bezvadně, je to společné dílko.
Dík.
Byla radost si s tím pohrát, jsem rád, že se Ti grafícká úprava líbí.
Ono těch pozapomenutých významů u jednotlivých slov by se našlo zajisté více.
Panák – strašák do obilí, který měl zahánět škůdce
– panáček se říkávalo faráři
– panák člověk jako loutka, kterého jako by tahají za nitky
myš – obecně všichni malí hlodavci. pokud proběhne rejsek, tak obecně proběhla myš
demokracie – slyšela jsem, že je to jen plané slovo, že žádná demokracie nikdy neexistovala.
nebo i jména, která rozložíme:
Ctibor – cti bor
Ctirad – cti rad
Bohumil – Bohu mil-ý
Čeština je krásná, fantazii se meze nekladou.
Bohumil je Theofil.
Jen nevím, zda znamená „bohumilý“ nebo „boha milující“?
Když už rozebíráme jména: kdysi jsem někde četla, že kníže Václav a Boleslav byli ve skutečnosti jednou osobou, že k bratrovraždě tudíž nedošlo, a že obě jména vlastně znamenají totéž – „více slávy“.
Já v tom vnímám rozdíl.
Bohumil = Bohu milý
Theofil = Boha milující
—
A nezapomeňme na bogomila 😁
tož přidejme Bohuslava
Heinrich HEINE trefil hřebík na hlavičku.
A Godot pochopitelně také. a divil bych se, kdyby to neuměl.
===
Za zmateně vlnícím se závěsem slov se skrývá nejen špatné smýšlení – ale i absence jakékoliv myšlenky.
===
A nesmíme zapomenout i na slovo jako na klamný cíl. Slovo – nálepka. Mám podezření, že právě tenhle význam slova, nálepka bez zdůvodňování, je dneska nejčastěji používaným významem slova.
===
O významu slov se dá opravdu hodně přemýšlet. O významu slova dnes, kdysi, tady i jinde. O adjektivu, které umí snadno zcela převrátit význam podstatného jména.
===
A ještě: O intonaci vyřčeného slova. Ta umí jednomu a totéž slovu přisoudit několik různých významů. Nebo o pauze mezi slovy v jedné větě. I to ticho mění významy slova.
Nebo jeho dynamika. Jestli je slovo proneseno šeptem nebo vykřičeno do prostoru. Ba dokonce i temporytmus, rychlost, jakým je slovo/slova použito.
Svoboda? Svoboda! S v o b o d a…
Za poslední odstavec se omluvám, je to moje profesní deformace.
Kocoure, za co byste se probůh měl omlouvat?
Vždyť jste napsal naprostou pravdu. S Godotovým článkem ten odstavec úzce souvisí, výchozí text vlastně doplňuje.
Jako kdysi dávno bývalý rozhlasák hluboce souhlasím.
Moje Labuť, když četla zprávy (také kdysi dávno), měla problém za: „To byly zprávy“. Prostě dikce…..
(to BYLY zprávy).
A tak všelijak jinak.
Rovněž hluboce souhlasím, nemáš se za co omlouvat. Tvou poznámku vnímám více než při věci.
—
Aktuálně procházím jakýmsi kurzem, jehož zaměření je – řekněme – tělocvik. Byť jsou lektoři vesměs na slovo vzatí odborníci, v 90% neumějí mluvit k publiku – ani naživo, ani v „on-lajnu“. Slovní vata, drmolení a huhňání, opuštění načaté věty pro jinou myšlenku, která je vzápětí zase opuštěna pro nějakou další…
Už jsem se rozhodl: jakmile kurzem (doufám) úspěšně projdu, můj další kurz bude kurz rétoriky.
Kurz rétoriky? Nebudou to vyhozené peníze a promarněný čas? Řeknou Vám tam něco užitečného, pro Vás nového?
Vždyť jste chyby lektorů právě přesně definoval, tj. i bez kurzu velmi dobře víte, jak je třeba k větší skupině lidí hovořit, čemu se vyhnout.
Pak už stačí promyslet obsah Vašeho sdělení, délku a stavbu vět, ponechat podstatné a ostatní vypustit.
V praxi pak mluvit nahlas a zřetelně, přiměřeně rychle, nepodcenit oční kontakt. Představit si sebe sama na straně posluchačů a podle toho svůj projev upravit, doladit.
To všechno víte, k čemu tedy kurz?
K praktickému nácviku řečeného.
Vědět a umět (= zvládnout dovednost) není totéž.
Naši lektoři opravdu znají svůj obor a před publikem nemluví poprvé, tréma je na 100 % vyloučena. Přesto by verbální projev většiny z nich vděčně přijal nějakou kultivaci. Možná, že kdyby se sami nahráli a poté poslechli, zhrozili by se – nevím.
Já tuto zkušenost vnímám jako upozornění, že sám bych se měl tázat, jaký je můj projev, když jsem v roli lektora. Co určitě vyzkouším – nahraju se a poslechnu. Nedělám si iluze 😂😂😂
Možná zkuste i jinou variantu zpětné vazby než poslech nahrávky: předveďte se coby lektor domácímu publiku, Vaší paní a dceři. On je totiž důležitý celkový dojem – výraz tváře, gesta, pohled. Mimoslovní komunikace. To všechno na zvukové nahrávce nebude, na videu jen zkreslené.
Obě Vaše dámy se jistě rády zúčastní a smlsnou si; nic Vám neodpustí 🙂
To nebude fungovat, ony se mého „představení“ pravidelně účastní. Dcera jako asistentka, manželka už z role asistentky dávno vyrostla a učí i samostatně.
Trochu se obávám, že nebudou objektivní.
Dobře, už dám pokoj.
Jen ještě toto: budete-li mít chuť, dejte potom, prosím, vědět, jak a v čem Vám kurz ne-/pomohl. Díky.
Určitě dám vědět. Ale kurz rétoriky bude záležitost nejdříve podzimu, ne-li později.
„Heinrich HEINE trefil hřebík na hlavičku.
A Godot pochopitelně také. a divil bych se, kdyby to neuměl.“
Jó, živil jsem se tím. Ale tady se spíš držím toho Moliéra, leč moc mi to nejde.
Tužka napíše….dobré téma.
Příspěvky k němu jsem si s potěšením přečetla.
Asociace,….dávno tomu,…to ještě nebyly mobily,…internet.
V Rio de Janeiro se konala klimatologická konference. Kolem budovy, kde se jednalo, udělal dav aktivistů za zlepšení životního prostředí velkou protestní sešlost a účastníci nepřetržitě opakovali……blablablabla…..takovou silou, že dokázali přehlušit jednotlivé řečníky v sále.
Konference byla na několik hodin přerušená, než se podařilo protestující dav odsunout do patřičné vzdálenosti. Ale i tam se po celou dobu konference ozývalo,…..blablabla….
Souboj slov,…..která měla blíž k pravdě,..???…lze po mnoha letech posoudit podle vlastního názoru.
Tužka.
Slova, vykřičená hlasitěji, mívají asi větší váhu. Někdy jen dočasně.
Ne vždy Godote, ne vždy…
Někdy pár slov, vyřčených šeptem může podstatně změnit osud člověka, Nebo dvou lidí. [;>))
Ale je pravda, že se taková sdělení většinou ostinátně opakují (prof. Fiala) nebo řvou do mikrofonu (Adolf Hitler). To blablabla-blablabla z Ria sice splňuje obě podmínky, ale tenkrát to nezabralo.
Ale většinou, kde jsou dva způsoby, existuje i třetí. Ironie, sarkasmus, hořký nebo absurdní humor. Lid české kotlinky má k té třetí cestě docela nakročeno. Ubránil se tak jak R-U, tak německému nacismu a sovětskému komunismu. Ne stoprocentně, ale většinou. Asi by se to mělo stále zkoušet. Protože císař ve svých nových šatech, progresivismus, se stále prochází pyšně po náměstí a toho drze naivního chlapečka není moc slyšet.
Chtělo by to mu pomoci. Ostinátním a hlasitým opakováním jeho poznatku.
Aneb:
Nejdál dojdeš s holou řití,
to je heslo doby:
Holá řiť na cestu svítí
a každého zdobí!
Šaty z této nové látky
kapsy postrádají,
není místa na úplatky –
žádné ti nedají!
Pokroku se dosahuje
nejlíp zpětným chodem:
kdo šat nemá, nestahuje
gatě kus před brodem.
God ot – bůh otec.
Slovo ani párem koní nedostaneš zpět.
A proto „Mluviti stříbro, mlčeti zlato!“
Teď je v módě jiná varianta:
„Mlčeti zlato, mluviti olovo!“
Slovo může i viset ve vzduchu, nemusí být vyřknuto.
Slovem lze i oslovit. Tím nemyslím udělat z osloveného osla.
Poznamenejme, že tento proces mnozí zvládají aktivně, samostatně a bez jakékoli další dopomoci.
Dnes asi dodržím slovo, veverce. Celý začátek roku se mi mlátí nezbytné povinnosti se zdravím a až dnes mi svítá sluníčko (venku je ovšem nasněženo a temno). Jen přiložím a jdu na to.
Dík, ale žádná krize. Nějak jsme to selským rozumem vyřešili. Ono stejně hlavně záleží na počasí.
Ale děkuju.
Taky jsem právě přiložila.
Opět čára přes rozpočet…. Dodělám ráno.
Venku je zataženo, sychravo.
Je čas řádně zatopit
svolat posluchače
či čtenáře
a dát prostor slovu
ať již mluvenému
nebo také psanému
začít černou hodinku.
Tužka napíše,….jak jinak,……slova, slova, slova,…..SLOVA, VERŠE, RÝM,…CO S TÍM,….
Slova, slova, slova.
Jsou jenom písmenka, slabiky a slova.
Do rýmů a veršů rovnány jsou stále znova.
Ty stůj tady,… tebe dám sem…. a ty buď tam.
Dokonalost veršů je jen pouhý klam a mam.
Místo eposu vznikla smutná balada.
Verši, který měl zpívat chybí dobrá nálada.
Jeden měl být samá radost a taky šarm.
Milovník v básni je však záhy podle oklamán.
Proto se báseň drtí na padrť,
a na papíře leží pouhá suť.
Písmenka se smějí,….Básníku, jen se rmuť.
Ten se vzchopí, pomůže mu láska.
Písmenka, slabiky, …hladí, laská.
Konečně ladí,…básni rým z veršů tleská
….Ale šaškovi to vadí, ,..Jsou to jen slova, slova, slova,…a vlastním slovem haní.
Mějte se fajn,….třeba nepříjemným slovům navzdory…..Tužka.
Úžasné pohledy, přidám také svůj…
PLAMÉNEK
Dnes vykvetla Niobé.
Pyšně krásná.
Pozor na Létó děvče,
Bude tu coby dup.
ŽIDLE
Je měřítkem charakteru.
Jeden si vystačí s jedinou,
jinému je deset málo.
LÁHEV
Může být plná, prázdná…
a vratná.
VRÁTIL SE
Konečně.
„Tak jak…?“
„Postavím na čaj.“
Už zase mlčíme spolu.
Miluji haiku – také ty své žehrovické hajky. V této úsporné formě se dá vysledovat hodně z toho, o čem píšete tak krásně Vy Godote, a zároveň i o čem je neméně zajímavá diskuse. Přimlouvám se za haiku. Ty maličké drahokámky okamžiku. Navodí bleskově náladu, snesou náznak jinotaje, a někdy umí vyvolat i dávno zasuté vzpomínky. Ostatně zrovna teď se mi přihodilo ještě něco. V dáli, až někde na druhém konci města, zahoukal smutně, táhle vlak. Vláček… Vláček kolejáček, jako ten za devatero lesy zarostlý, z dětství… Vzpomínka stará víc, jak šedesát let. Vida, nejen hajky, ale i citoslovce umí oživit minulost. Pravda, i ty jsou Slovy. Dokonce jsou slovní druh. Jen opomíjený. Jako Věci, na které tak hezky pamatoval ve své básni Jiří Wolker. Asi s tím budu muset něco udělat… Časem.
Haiku se mi jeví jako velmi úsporný, zhuštěný způsob vyjádření malšenky, nálady, pocitu.
Rád je čtu, ale vytvářet je mi není dáno.
Slova “S nebo bez?” jsem používal dost málo. Jednou se mi to hrubě nepovedlo, klient byl soudce Červený.
O nesmyslnosti válek – snad už po desáté…
Není to žádná umělecká kovárna, je to jenom zamyšlení o lidech na obou stranách pomyslné zdi.
Četl jsem.
V některých východních naukách se říká, že určité bytosti-démoni se živí lidskými emocemi, zejména těmi negativními (ty jsou intenzivnější, větší, „výživnější“).
Mně někdy připadá, že i nenávist sama je bytost, která ke svému životu potřebuje „na někoho sednout“. A pak přesednout. A přesednout… jako třeba v tom Tvém příběhu o odstřelovačce.
To není můj příběh Alefe. To je jen takový „Augenblick“ z ruských TV zpráv. Domyšlení události.
Já takhle vnímám svět. Ne tabulky faktů, ale vhodné detaily. A ví,.
K tomu, abys uviděl krásu horské louky stačí detail jednoho květu a rozostřená louka na pozadí.
Proč vlastně Bůh údajně zničil Sodomu a Gomoru? Proč se Lotova žena nesměla ohlížet zpátky?
Vím,že není „Tvůj“. Je Tebou uvedený. Jsem líný psát, na tabletu se mně píše nepohodlně.
Tužka napíše,….četla jsem si,….O nesmyslnosti válek.
Kterých slov bylo napsáno víc,……o nesmyslnosti válek,…..nebo těch o válkách minulých, současných a i těch v budoucnosti možných. ???
Lidské smečky, rody, klany, národy ,…. válčily,….vedou války i v dnešních časech,…ačkoliv dvě svétové války jsou stále živým mementem,…..
V historii civilizace lze najít dvě světlá období,….kdy si lidské společenství užívalo života v dlouhém obdobé v míru.
První,….Minojská civilizace na Krétě,…..život bez válek a šarvátek 1500 let Život byl rozvrácen sopečným výbuchem na Santorini 1500 př.n.l.
Ve vykopávkách z tohoto období nenajdete válečnou zbroj,….na stěnách paláců z tohoto období nenajdete vyobrazené válečné motivy.
Druhé místo,……ostrov Cejlon,….700 let bez válek,….období stálého míru,….hojnosti, …..misek rýže a džbánů s vodou na křižovatkách cest ostrovem ,… pro hladové a žíznivé poutníky.
Dvě místa,….ostrovy,….dávnověk,…..omezené technické možnosti pro válek chtivé nájezdníky,….
V dějinách lidské civilizace,….na základě dosud zjištěných a ověřených skutečností, už se nenajde jediné století,….aby větším územím neprošly loupeživé a válečné běsy.
Gaza,….?…..podřezávají si tam krky kam až historie má šanci dohlédnout,…….Proč by tomu mělo být jinak v 21 století,…..? když člověk ukončil svůj fyzický a mentální vývoj před xxxxxxx dlpuhým obdobím.
Smutné skutečnosti,…..nenávist je sviňa,…. a je li zakódovaná v genech,…..pak?….
Tužka.
Tvrdívá se, že Minojce na Krétě bránilo jejich bezkonkureční loďstvo.
To Tužka:
Někdy je to snad až geneticky zakódováno, to když nenávist trvá mnohé generace. Ale dá se to překonat, pokud člověk opravdu chce. O tom je zmíněná hra Ptáčci. O tom je i naše rodinná historka/historie o mém tátovi koncentráčníkovi a německé pratetě, obdivovatelce Hitlera. (Není to bajka, byl jsem u toho rozhovoru i když jsem to, co jsem viděl, pochopil až za delší čas.) Tak jako když si koupíte knihu v cizím jazyce a potom se ten jazyk naučíte.
===
Neuvědomuji si takovou „nenávist bez příčiny“ u jiného druhu než u Homo Sapiens. Bývá to vc přírodě obvykle jasný vztah predátor – kořist. Ne zabíjení bez příčiny.
Znám spoustu ukrajinsko-ruských nebo česko-německých manželství a fungují.
Nejen nenávist, ale když se potkají nenávist a chamtivost (o závisti nemluvě), tak je na konflikty zaděláno… Problém je, že se nedaří to zarazit hned z počátku, když by to ještě šlo snáz. Čím víc v tom lítá peněz, tím větší riziko válek. Na těch vždycky vydělávají ti válekchtiví.
Nenávist je přirozený stav mysli, pokud nepřichází naráz, ale vývojem.
Politika sem nepatří, ale jen jako příklad.
Současná fialová vláda mi byla nejdřív lhostejná, na hranici nechuti. Pak mě začala srát, úpotom jsem ji začal nesnášet.
Celý proces popíšu ve zkráceném režimu – už ji nenávidím a přeju jí to nejhorší, co je vůbec možné. Kdybych byl věřící, tak peklo, jako ateista dlouholeté vězení (trest smrti nemáme).
P.S.: Čemu se ta Černochová diví? (Chodíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem…. zmizely k tomu důvody?)