Braunův pohyb

Čínské zápisky, Otto Braun

Není to tak dlouho, co v Tunelu (skvělé konspirační prostředí, doporučuju!) sešel se Gang Tří (zjednodušená čínština: 三人帮, tradiční čínština: 三人幫, pinyin: Sān rén bāng, česká transkripce: San-žen-pang ) v sestavě veverka, Godot a Alef.

Na programu – kromě obvyklého konspiračního kutí piklí, s jehož obsahem bude čtenář možná seznámen někdy jindy – bylo dobré jídlo z lokální nabídky, a Alef byl kromě toho obdarován potravou duchovní i fyzickou. Fyzická potrava byla skvělá a již je strávena (díky, veverko, díky, Godote!), s potravou duchovní to je poněkud složitější: představte si, že by vám někdo s pečenými žebry věnoval i poukázku na zbytek prasete, z něhož ona žebra pocházejí.

Odolali byste? Já rozhodně ne!

V roli pečených žeber stojí Čínské zápisky německého komunisty Otto Brauna, a poukázkou na zbytek prasete jsou odkazy na konsekvence, které jsem si díky tomu vyhledal a načetl. Pozoruhodná je nejen kniha sama; neméně pozoruhodný je i kontext, který otevírá.

—ﬡ—

Kniha popisuje události z let 1932 – 1939, které známe jako Dlouhý pochod (长征, pchin-jin: chángzhēng, český přepis: čchang-čeng). V té době byla Čína napadena a částečně okupována Japonskem a zároveň v ní probíhala občanská válka. O ní se ví, že šlo o boj mezi čínskými komunisty a nacionalisty (Kuomintang, Čankajšek), ale skutečnost byla daleko složitější: i mezi čínskými komunisty byly frakce, které mezi sebou tu bojovaly, tu uzavíraly dočasná spojenectví proti jiným frakcím, a do toho navíc zasahovala i lokální polovojenská uskupení místních národnostních menšin. Dlouhý pochod byl ústup, a občas i útěk, komunistických vojsk před Čankajškem, který v té době měl přesilu a komunisty plánoval vyhladit.

Otto Braun je jediným zápaďanem, který se pochodu zúčastnil, a to v plném rozsahu (!). V tomto smyslu považuji jeho Čínské zápisky za velmi cenné, protože v koncentrované podobě zprostředkují informace jinak nedosažitelné. Nicméně Braunův styl vyprávění je (pro mne) čtenářsky velmi nepříjemný a kniha se mi proto četla těžce. Popis cesty a průvodních bojů je podáván paralelně s úvahami jak politického charakteru, tak i popisem povahových rysů aktérů událostí a samozřejmě i splétání a rozplétání vzájemného soupeření a intrik, které mezi nimi probíhalo. Abych se v tom všem vůbec nějak vyznal, musel jsem se od knihy občas odpoutat a z jiných pramenů si tu a tam udělat představu, o co v té či oné fázi Dlouhého pochodu vlastně šlo: musel jsem občas hodně poodstoupit, abych ne místo stromů, ale místo detailů kůry, šišek a větviček, spadaných na zemi, mohl spatřit les.

Kdo z našich současníků zhlédl film Šíleně smutná princezna, vojenskou taktiku a strategii má v malíčku (nepřítel zná jen jediný taktický manévr, atd.), a krajinopis v předmětné knize omezuje se na stesky nad bezpočtem řek, močálů, roklí a horských pásem, jež bylo nutno překonat, aniž by se zabýval jejich estetickou hodnotou. V čem je ale kniha jedinečná, je vhled do motivací a povah nejbližších Braunových soudruhů – to se v žádné Wikipedii nedočteme. Jak se Braun v knize zmiňuje, během pochodu si psal deník, v němž zachycoval mimo jiné i detaily právě tohoto druhu, ale během překonávání jedné z řek deník utopil a ztratil. Byť se ho pokusil alespoň zčásti zrekonstruovat, mnoho podrobností, nepochybně zajímavých, se tak nenávratně ztratilo.

Otto Braun je kovaný marxista, odchovanec Kominterny a stoupenec Sovětského svazu, a těžce nese, že se čínští komunisté značně odklánějí od proletářského internacionalismu a vedoucí úlohy dělnické třídy. Věcně vzato – není divu, jinak to ani nemohlo být, protože zatímco na Západě bylo v průmyslových centrech silně koncentrované dělnictvo, v Číně, jejíž průmysl byl v porovnání se Západem takřka nicotný a rozlehlý venkov osídlen negramotným rolnictvem, nic takového neexistovalo. To působilo trvalý konflikt mezi Braunem a Číňany, které měl Braun za úkol k proletářskému internacionalismu vést.

Jak Braun píše, čínští komunisté – mezi jinými Mao Ce-tung a Čou En-lai – samozřejmě Marxovy spisy studovali, ale úplně z jiného důvodu, než si Kominterna přála: hledali v nich ty správné fráze, do kterých by „zabalili“ svou vlastní čínskou cestu. Pomineme-li vojenský aspekt, celý Dlouhý pochod se tak odehrává ve vzájemných mocenských půtkách, v nichž nakonec získá navrch Mao Ce-tung. Otto Braun ho líčí jako manipulátora a protřelého intrikána; je nasnadě, že vztah mezi nimi měl k přátelství nakonec velmi daleko.

V roce 1939 byl Otto Braun povolán do Moskvy. Tam, jak Braun píše, se ukázalo, že Mao Ce-tung a Čou En-laj proti němu intrikovali, snad i s úmyslem ho fyzicky zlikvidovat. To se ovšem nestalo a Braunova činnost v Číně byla Moskvou příznivě přijata. Dejme slovo Otto Braunovi:

„Mao Ce-tung se sám již dávno odhalil jako nepřítel dělnické třídy, světového komunistického hnutí a sovětského státu. (…) Postoj k Sovětskému svazu jsem celý život považoval za zkušební kámen každého komunisty kterékoli národnosti a za jakékoli situace. Tím jsem se řídil i v Číně a vždy jsem v naprosté izolaci a za nejtěžších podmínek hájil, jak jsem nejlépe dovedl, zájmy sovětského lidu, ztělesněné v politice sovětské vlády. Mohu snad se zadostiučiněním říci, že jsem v této zkoušce obstál.“

—ﬡ—

Co si z této četby odnáším? Především spoustu materiálu k dalším úvahám – a samozřejmě i nějaké to poznání. Nacházím v ní nejednu paralelu s dneškem.

Kdo hovoří o „čínském komunismu“, bez znalosti jeho dějin a dobového kontextu naprosto nemá páru, o čem mluví. Komunismus v čínském pojetí má se ke komunismu evropskému stejně jako čínské znaky k latince.

Braunovy Čínské zápisky představují též poněkud anekdotickou homonymii: Otto Braun popisuje ve své knize něco jako Brownův pohyb v rovině politckého dění. „Politická moc,“ říká v jednom ze svých citátů Mao Ce-tung, „pochází z hlavně pušky.“ Je to v dnešní době jiné?

S odstupem mnoha desítek let vidíme jasně, do jakých forem tehdejší „Braunův pohyb“ nakonec vyústil. Bezprostřední účastníci oněch dějů to nevěděli a vědět nemohli. – Nejsme my dnes na tom podobně jako oni tehdy? Pletichaření, uzavírání podivných spojenectví, která jsou vzápětí rozbita a nahrazena jinými, ještě absurdnějšími, boj všech proti všem… jako tehdy, i dnes – Brownův pohyb.

Kam nás zanese?

—ﬡ—