by Varování
Předem upozorňuji, že nejsem odborník, nejsem historik a všechna moje slova v následujících souvislostech jsou ryze subjektivní. Nemám patent na pravdu, ale vyhrazuji si právo na vlastní výběr faktů a vlastní názor, byť může být v některých ohledech chybný. To jen aby bylo jasno.
Podhoubí
Odpověď na otázku, jak může tak racionální, pragmatický a často jistě i cynický člověk jako je Godot, najít zalíbení v něčem tak zbytečném, jako je čtení dosti odborných textů, věnujících se dávné minulosti, je třeba hledat právě v minulosti, jistě ne tak dávné – v dětství a mládí.
Prvně jsem narazil na skutečně odborný text o historii někdy před padesáti lety. Měl podobu čtyř svazků á 1000 stran Rudolfa Urbánka „Věk poděbradský“, jehož první svazek se z velké části věnoval spíše době husitské, z níž ten poděbradský samozřejmě vycházel. Můj požadavek v tehdejší Státní vědecké knihovně v Plzni byl pro knihovníky asi dost překvapivý, protože dílo museli postupně přivážet z depozitáře v Křimicích.
Nelekejte se – z těch čtyř tisíc stránek měla polovina podobu vysvětlivek, poznámek a citací v latině či středověké němčině, které jsem pochopitelně přeskakoval. On prof. Urbánek vydal úvodní díl v roce 1916 a poslední v roce 1961 – psal to prostě celý život. A tak to byla velká a složitá porce, odměnou mi bylo základní pochopení husitské revoluce a jejích následků. Z dramatických Urbánkem popisovaných dějů vystoupily mnohé výrazné a širší veřejnosti spíše neznámé postavy, pro mě pak především sympaťák Hynce Ptáček z Pirkštejna – k němu až na závěr.
Od té doby jsem přelouskal mnohá další díla až po Jana Žižku od Petra Čorneje (a několik drobných monografií), který při svém vydání v roce 2019 vyvolal značnou pozornost.
Přečetl jsem jeho 800 stran jedním dechem (zase trochu podvod se 200 stránkami poznámek) a četlo se to hezky, neb autor má evidentně i literární nadání, píše celkem lehce a mnohdy i vtipně, což u tohoto tématu poněkud překvapí. Obsah díla tu nebudu komentovat, mnohé jsem zapomněl a aktuálně se k němu nechci vracet.
Asi nejčastějším slovy tam asi jsou „možná“, „nevím“, „snad“ – prostě poctivé dílo, kde autor odděluje fakta od svých domněnek a nebojí se přiznat pravdu, když neví.
Latinský výraz z knihy – „rusticus quadratus“, mi z paměti nevymizel a v konfrontaci s podobnými autory ho vztahuji především na sebe….. 😊 .
Po zdolání zde publikovaného „Prousta“ jsem teď našel čas a sílu vrátit se ke knize, kterou jsem koupil hned při jejím obnoveném vydání v roce 1992. Čekala mojí knihovně přes třicet let, než přišla na řadu – „Žižka a jeho doba“ Josefa Pekaře.
Josef Pekař
Jeho jméno je širší veřejnosti spíše neznámé a přitom to byl vysoce vážený historik v období monarchie a I. republiky. Narodil se v roce 1870 a žil do roku 1937. Byl žákem Jaroslava Golla, profesorem a rektorem Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. V Národních listech 23.srpna 1935 napsal:
Kdybych se měl o to pokusiti, abych sám také přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem našich dějin k polepšení Čechů přítomnosti, řekl bych asi: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“
To je možná nejlepší motto i k jeho „Žižkovi“, v němž se staví k husitství spíše kriticky, a kterého vydal na vrcholu svého života v letech 1930 – 1933.
Jak se v tom vyznat
Kniha teď (1992) vyšla v jednom svazku a je tudíž poněkud nepřehledná, protože po každém z jeho čtyř dílů následují poznámky a vysvětlivky. Z celkových 900 stránek představují asi tak čtvrtinu.
První díl s názvem „Doba“ je věnován především náboženským otázkám, druhý „Jan Žižka“ se zabývá Žižkovými osudy před husitskou revolucí, díl třetí nese název „Žižka vůdce revoluce“. Poslední, čtvrtý díl, obsahuje jen poznámky, vysvětlivky a doplňky.
Doba
Tohle bylo těžké čtení, protože v náboženských otázkách se jako bezvěrec orientuji prachbídně.
Autor rozčlenil text do čtrnácti kapitol, v nichž se dovolává tzv. „svědků“, tedy pátrá v nejrůznějších kronikách a záznamech co zaznamenali doboví kronikáři, navzájem je konfrontuje a snaží se dopátrat, kde píší cosi blížící se pravdě, a kde fabulují.
Informuje čtenáře, že vnik husitství/táborství silně ovlivnila, ba iniciovala tzv. drážďanská škola v Praze, kterou reprezentuje Mistr Mikuláš z Drážďan, vyhnaný z toho města pro „kacířské nauky“, Jemu a jeho druhům poskytla útulek univerzita v Praze. Mikuláš byl v Praze už dříve, ale opustil ji v roce 1409 s jinými Němci v souvislosti s dekretem Kutnohorským. Vrátil se a působil v Praze v letech 1411 – 1416.
Druhou klíčovou postavou pražského reformního hnutí je pak podle Pekaře Jakoubek ze Stříbra, který působil v Praze od roku 1407 až do své smrti v roce 1429.
Pekař, v souladu s jinými historiky, tvrdí, že „Myšlenková výzbroj reformního programu Husova vzata jest, jak známo, z Viklifa, ale i z pramene domácího, z Regulí Matěje z Janova. Jakoubek podle něj spojil důslednost Viklifovu s biblickým romantismem Janovovým a „byl takřka povolán, aby stanul v čele akce, která by dosavadní řády v křesťanstvu pokusila se zvrátit od základu“. Kázal návrat k prvotní „biblické“ církvi a vyznával i Viklifovo naprosté popření božského původu papežského primátu a odmítnutí učitelské autority církevní. To z něho učinilo nejdříve souputníka Husova a později i jeho následovníka v Betlémě.
Dále následují náboženské úvahy a rozbory s odbočkou i na sociální podhoubí náboženských reforem a také připomenutí vlivu hnutí Valdenského na táborství.
Byla to neklidná doba, v níž skončili na hranici nejen Hus a Jeroným, ale třeba i další z reformátorů Petr z Drážďan – německý vliv na vznik táborství je už podle jmen jednotlivých protagonistů zřejmý.
Jedním z klíčových sporů byla otázka, zda mají křesťané právo pozvednout zbraň proti církevním nepravostem a vrchnosti obecně.
V dalších kapitolách se Pekař věnuje kronikářům, kteří husitství zaznamenali ve svých spisech. Zde budiž řečeno, že jen málo z jejich záznamů se zachovalo v originálech, často/většinou jsou k mání jen pozdější opisy, které mohou obsahovat chyby či doplňky vlastních názorů pozdějších kopistů, což práci historika samozřejmě komplikuje.
Zde pro představu jen názvy jednotlivých kapitol I. dílu:
- Jakoubek a Mikuláš z Drážďan, vznik táborství
- Ondřej z Brodu
- Vavřinec z Březové
- Ludolf Zaháňský
- Pře Prahy s Kutnou Horou před soudem Kristovým
- Václav, Havel a Tábor
- Jakoubek a Tábor v letech revoluce
- Šimon z Tišnova
- Mikuláš z Pelhřimova
- Jan z Příbramě
- Eberhard Windecke
- Petr Chelčický
- Eneáš Sylvius
- O sociálně politickém obsahu táborství
Každá z kapitol přináší obrázek různých postojů k husitství – náboženských, sociálních, kulturních a dalších. Těžko se v tom orientovat nebo to dokonce přetvořit do pár charakterizujících vět. Našince asi nejvíc zaujmou vyprávění a názory Eneáše Sylvia Piccolominiho, pozdějšího papeže. Jeho text je psán už s humanistickou až protorenesanční lehkostí, výmysly mu nejsou cizí.
Mě osobně nejvíc zaujala kapitola čtrnáctá. Např. až po čtyřech stoletích vytrhává básník Alfred Meissner Tábor „ze svého středověkého prostředí a naplňuje jej myšlenkami velké francouzské revoluce“ – v jeho pojetí Tábor mstí pošlapaná lidská práva a povstává proti tyranii a despocii.
Vnímáte posměšné poznámky, kterak komunisté falešně vydávali Tábority za jakési „protoproletáře“ a spojovali je s myšlenkami socialismu a komunismu? Pak vězte, že přebrali tyto teze od „otce českého dějepisu“ Františka Palackého!
„Ve válkách husitských byl starý duch demokratický vzkříšen k nové činnosti. Na počátku začal se s chiliasmem úplný komunismus, roku 1422 nastoupilo (v Táboře) na místo jeho zřízení socialistické“.
Budiž spravedlivě řečeno, že Pekař s takovou teorií zásadně nesouhlasí a dosti mu vadí husitská a táborská krvelačnost. Tento díl je na čtení nejkomplikovanější a jméno Žižkovo v něm najdeme jen velmi zřídka.
Díl druhý – Jan Žižka
Zatímco u prvního dílu by asi bylo nejlepší mít po ruce Bibli, díl druhý je třeba číst s mapou převážně jižní části českomoravského prostoru. Už první kapitola k tomu navádí:
1. Žižkovo mládí, rodina a krajina
K Žižkově mládí existuje jen velmi omezené množství písemných pramenů, Pekař skládá svůj text ze zmínek a konstrukcí (což přiznává) místního příbuzenstva a známostí, odehrávajících se na nevelké ploše, kde jsou všichni nějak sešvagřeni (Godotova nadsázka). Celkově to vychází, že Žižka byl sice zeman, ale téměř bez majetku a jeho hospodářská situace se příliš nelišila od bohatšího sedláka.
2. Žižka v knihách psanců
je celkem jisté, že Žižka se koncem 14.století pohyboval v různých ozbrojených skulinách/tlupách, které zpravidla sloužily bohatším českým či moravským šlechticům. Nad jiné tu vyniká Jan Sokol z Lamberka. Tyto skupiny neloupily jen na silnicích, ale dokázaly se dočasně zmocnit i hradů či významných měst – například Znojma. Slabý král Václav IV., potýkající se s opozicí, zpravidla motivovanou bratrem Zikmundem Lucemburským (Godot zjednodušuje), nedokázal udržet v zemi klid a pořádek, je ovšem otázkou, zda jiný král by to dokázal lépe.
Žižka byl silně zaměřený proti Českým Budějovicím (město královské) a Rožmberkům. Je třeba ovšem vzít v úvahu středověké právní poměry. Obyčejní loupežníci se jimi příliš netrápili, ale šlechtici, i ti nejchudší zemané, dbalí na svou čest, ohlašovali tzv. opovědi, tedy hlásili, že vstupují se svým oponentem do soukromé loupežné války.
Písemnými prameny tohoto období Žižkova života představují především tzv. knihy psanců, především rožmberské, budějovické a jihlavské.
Byl-li nějaký lapka dopaden, vypovídal na mučidlech o svých spolupachatelích, kteří byli „psáni“ – odtud označení psanci! To se týkalo i Žižky.
Díl třetí – … a jeho doba.
Teprve tento díl Pekařova díla je chronologickým vyprávěním a usazuje Jana Žižku do prostředí v jeho táborském a posttáborském období. Autor zde zaujímá silně protitáborský postoj vzhledem k jeho brutalitě a fanatismu a pravé husitství, kompatibilní s Evropou a obecnou církví spatřuje v nábožensky centristické Praze a jejího svazu měst. Ovšem za skutečné vládce země, směřujícími k budoucnosti vidí husitskou panskou šlechtu. Pro její pravý opak, tedy venkovskou chudinu, která tvořila snad 90 % obyvatelstva české země, nemá Pekař ani jednoho sympatického slova, vlastně se o ní zmiňuje opravdu jen sporadicky. Tato část díla je nejčtivější, nejsrozumitelnější a autor v ní zaujímá celkem jasné, především jak už jsem uvedl protitáborské postoje. Podle něj to byla jakási slepá ulička (řečeno s Cimrmanem) českých dějin, která nás přišla hodně draho – v podstatě zvrátila budoucnost, skvěle nastartovanou Karlem IV.
Žižku Pekař respektuje, věří v jeho sice chybné, ale poctivé jednání na základě přesvědčení o „Husově pravdě“. Rád ho ale nemá.
Můj osobní dojem
Je to poctivé dílo. Je ovšem zřejmé, že Pekař byl věřící katolík. Podstatu husitské revoluce vidí v náboženském rozkolu, sociální vlivy na ni silně upozaďuje až nevnímá. Do náboženských důvodů je mi těžké se vžít, ale myslím si, že právě Karel IV., který svěřil za svého života v Čechách obrovské majetky do rukou církve. Ta se jistě ke svým poddaným asi chovala jako každý jiný feudální vládce. Hlavní ale bylo významné zchudnutí už tak chudých zemanů á la Žižka – právě z nich se později rekrutovalo jádro velitelského kádru táborských polních vojsk.
Podobné to bylo u husitské vyšší šlechty – netřeba mít iluze, zmocnit se církevního majetku byla silná motivace ke změně mocenských poměrů v zemi.
V úvodu jsem se zmínil o svém oblíbenci Hynce Ptáčkovi z Pirkštejna, politického „otce“ Jiříka z Poděbrad. V Pekařově „Žižkovi“ jsem zaregistroval i další (pro mě nové) jméno – Hašek z Valdštejna. Shodou okolností vyšla koncem loňského roku kniha Davida Papajíka, která se už podle názvu věnuje tomuto muži – „Hašek z Valdštejna, Žižkův soupeř, vojevůdce a diplomat“. Zajímavé čtení, ovšem s vědomím, že autor je do té historické postavy úplně zamilovaný.
A na závěr snad ještě nějaká doporučená literatura, byť na téma husitství jsou toho napsány jistě celé stohy. Vybírám ze své knihovny:
• Petr Čornej: Tajemství českých kronik, Vyšehrad 1987 (mimochodem 350 stran za 33,- Kč) Petr Čornej: První pražská defenestrace, Havran 2010
• Petr Čornej: Lipanská křižovatka, Panorama, 1992
• Petr Čornej: Žižka, Paseka 2019
• Petr Čornej: Husitství a husité, Karolinum 2019 – ještě jsem nečetl
• Jiří Kejř: Husité, Panorama 1984
• František Šmahel: Jan Hus, Argo 2013 – ještě jsem nečetl
• Jiří Spěváček: Václav IV, Svoboda 1986
• Božena Kopičková: Jan Želivský, Melantrich 1990 – ještě jsem nečetl
• Josef Frais: Jiří z Poděbrad, Akcent 2006
• Jaroslav Boubín: Petr Chelčický, Vyšehrad 2005
• Martin Šandera: Hynce Ptáček z Pirkštejna, Vyšehrad 2011
• David Papajík: Hašek z Valdštejna – Žižkův soupeř, Vyšehrad 2025
Husité a husitství jsou také častým tématem beletrie. Alois Jirásek nikdy nebyl mojí parketou, ale už v dětství/mládí mě zaujala jiná romantická kniha:
Karel Nový: Rytíři a lapkové, Československý spisovatel 1957
která se odehrává v předhusitské době na českomoravském pomezí, hlavním hrdinou je Zbyněk z Buchova – budoucí husitský hejtman, a ve vedlejší roli Jan Žižka, oba ještě jako lapkové.
Roztomilé jsou třídílné fiktivní paměti Jiříka z Poděbrad, které vycházely od roku 1974 do roku 1981 (Mladá fronta). Napsal je autor kdysi velmi populárních detektivních příběhů s kapitánem Exnerem Václav Erben (a také první tiskový mluvčí sociální demokracie po převratu). Autor je zkušený vypravěč, metoda psaní je tak trochu divoká na přeskáčku a obratně se vymyká zažitým husitským mýtům. Erben dvě hlavní postavy – Jiříka z Poděbrad a Hynce Ptáčka z Pirkštejna, obdařuje cynickým myšlením spíše lidí 20. století, ostatní ponechává mentálně spíše ve století patnáctém, s výjimkou císaře Zikmunda, který jediný je dvěma hlavním protagonistům rovnocenným soupeřem. Svěží dílko!
Filmaři se, myslím, od Vávrovy trilogie tématu husitství spíše vyhýbají a mohu čtenáře upozornit jen na skvělý film „Spanilá jízda“ z roku 1963 s Petrem Kostkou v hlavní roli.
* * *
