Chvála větného rozboru

Toto je pouhá drobná glosa, která laskavého čtenáře přivede z intelektuálních výšin daných dvěma texty zde nedávno uveřejněnými do oblasti ryze praktické. 

Při čtení té úžasné Alefovy věty, která uváděla Tisíc obrazů Doriana Graye a za niž by se nemusel stydět ani sám Marcel Proust, velikán nejen francouzské, nýbrž i světové literatury, jakých opravdu nebylo mnoho a jehož mnohovrstevnaté dílo – mám na mysli Hledání ztraceného času – dokážou přečíst a ocenit jen málokteří, přičemž jejich počet je velmi pravděpodobně výrazně nižší mezi mladšími občany, jelikož – ne, raději už dost. 

Zkrátka při čtení té věty mne napadlo, že TOTO souvětí bych větně rozebírat tedy rozhodně nechtěla. 

Na druhém stupni ZDŠ jsme si v hodinách českého jazyka větného rozboru opravdu užili. Pokud se pamatuji, nebyl všeobecně ani mimořádně oblíben, ani nesnášen; prostě patřil k věci. Já jsem ho milovala – bavilo mne objevovat souvislosti a závislosti, co a proč je věta vedlejší a co naopak věta hlavní a jak se od sebe poznají, co všechno je přívlastek, co je určující a co závislé,  jak se větné členy vzájemně ovlivňují; mělo to logiku a bylo to svého druhu dobrodružství. 

Z větných členů jsem vysloveně neměla ráda doplněk a přístavek, neboť ten jinak dokonalý systém poněkud narušovaly a často jsem je ani nerozpoznala a nevěděla si s nimi rady. 

Dnes – pokud vím – větný rozbor z výuky českého jazyka téměř zmizel, neb byl shledán pro žáky příliš obtížným a vlastně nadbytečným. Škoda. A dost velká chyba; účelem totiž nebylo nakreslit graficky dokonalé schéma souvětí s mnoha rámečky, symboly a  šipkami, nýbrž naučit děti logickému vyjadřování, správné stavbě vět a souvětí. 

Celkem úspěšně se tak předešlo jevu dnes poměrně častému, že totiž i lidé s vysokoškolským vzděláním – často i v humanitním oboru – vyrobí větu či souvětí, které nedává smysl. Buď panuje neshoda mezi jednotlivými větnými členy anebo jsou věty v souvětí poskládány bez ladu a skladu, takže původně jasná, konkrétní myšlenka se v tom zmatku ztratí. Vzniknou pak výtvory typu „vidíme atmosférické jevy, způsobených mnoha příčinami“, „přišlo mnoho návštěvníků, vybavenými dalekohledy“ a tak podobně. 

Příklad právě popsané chyby ostatně nevědomky poskytla i paní Bellová v závěru svého textu o soumraku čtenářství.

Cituji:
„Bez znalostí a bez kritického myšlení, které přinesla čtenářská revoluce, se mnoho občanů moderních demokracií stává stejně bezmocnými a důvěřivými jako středověcí rolníci – ovlivňovaných iracionálními apely a náchylných k davovému myšlení.“

Ano, milý čtenáři, pokud tě toto souvětí zarazilo, není divu – dvě přídavná jména totiž autorka uvedla v chybném tvaru a část sdělení zůstala utajena. Jak to mělo být správně? Těžko říct, nabízejí se totiž dvě možnosti. Jelikož nevím, co přesně paní Bellová chtěla vyjádřit, zmíním obě řešení.

A) ovlivňováni iracionálními apely a náchylní k davovému myšlení jsou občané moderních demokracií; v tom případě měl text znít:
„Bez znalostí a bez kritického myšlení, které přinesla čtenářská revoluce, se mnoho občanů moderních demokracií stává stejně bezmocnými a důvěřivými jako středověcí rolníci – ovlivňovanými iracionálními apely a náchylnými k davovému myšlení.“

B) anebo se obě přídavná jména / přívlastky vztahují ke středověkým rolníkům; pak by ovšem výsledek vypadal takto:
„Bez znalostí a bez kritického myšlení, které přinesla čtenářská revoluce, se mnoho občanů moderních demokracií stává stejně bezmocnými a důvěřivými jako středověcí rolníci – ovlivňovaní iracionálními apely a náchylní k davovému myšlení.“

Čeština je nádherný jazyk, že?