18. 4. 2024

O mimoběžkách a zmatených myšlenkách

Jiří Grossmann v roli textaře vložil kdysi Evě Olmerové do úst slova:
„Já neumím verše psát vroucně a jemně.
Básně si vypujčim, ale slzy, slzy jsou ze mě.“
(Opravdu jsou tam ta krátká „u“ a „i“ ve „vypujčim“, což je lehký textařský trik za účelem přesvědčivosti vysloveného).

Tak já si vypujčim ten hezký verš, abych zdůraznil, že neumím psát jako Alef tak vtipně ani tak poeticky (když se mu chce). Ale stejně vám tu něco napíšu. Číst to nemusíte.

Když zobrazíme lidský život jako přímku (kurva, já vím, že je to spíš úsečka, ale nemusíte mi to pořád připomínat…..) na ploše, nejspíš se vždycky protnou, když už ne jinak, tak prý alespoň v nekonečnu. Možná.
https://blog.kostecky.cz/2016/01/protinaji-se-rovnobezky-v-nekonecnu.html
Pokud je ale vneseme do trojrozměrného prostoru, do různých rovin, protnout se nemusejí, vzniknou tzv. mimoběžky.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mimob%C4%9B%C5%BEka

Už dávno mi přišlo, že životy většiny lidí, co jich je na Zeměkouli už asi 8 miliard, jsou v tomto smyslu mimoběžky, které se fyzicky nikdy neprotnou, a mnohdy ani mentálně ne. Platí to i pro naše blízké okolí. Napadlo vás někdy, jak úplně jiný směr mohl nabrat váš život, kdybyste kdysi dávno byli bývali, po letmém pohledu do očí plavovlásky v tramvaji, za ní vystoupili třeba na stanici u Pětatřicátých kasáren a oslovili ji? Možná jste spolu mohli mít tři děti a dnes už třeba i šest vnoučat. Ale vy jste nevystoupili, neoslovili…. Zůstali jste mimoběžkami.
Nebo ten pán vedle vás na baru, evidentně se špatnou náladou. Nevrlý. Tak s ním ani nezavedete řeč a druhý den se dočtete v černé kronice (dnes ovšem na „krimi“), že někdo někde skočil z pátého patra. Možná, kdybyste ho byli bývali oslovili, třeba by si to rozmyslel, kdo ví. Neoslovili, mimoběžky…..
Příkladů lze jistě vyfabulovat množství větší než malé.

Dnešní internetové kontakty jsou substitucí přímek, které se protnou, jsou vyjádřením snahy nebýt jen mimoběžkami. Leč přiznejme si, že tato náhrada je poněkud invalidní, a to z celé řady důvodů.
Především postrádáte u internetových přímek fyziognomii a řeč těla. A také si přiznejme, že ve virtuálním prostoru se (skoro) každý jedinec, každá přímka, více či méně stylizuje do podoby (směru, souřadnic), jakým by chtěl být, než jakým tak úplně je.

Mně se v životě v několika (opravdu málo) případech osvědčilo, pokud došlo k nějakému mentálnímu souznění, s dotyčným se setkat i osobně. Podstoupit riziko deziluze. Tak se stalo i s Alefem.

Nejspíš jsem ho nejdřív trochu vyděsil, protože jsem ho začal vyslýchat. Je ženatý? Kolik má dětí? A to všechny s jednou ženou? A čím se živí a co manželka a děti dělají? Co pije a co ne?
Prostě jsem nezapřel původní profesi zpravodajského novináře ještě z časů, kdy se novináři lidí ptali a neměli už dopředu připravené jejich odpovědi. Ale on mi toho postupně sdělil podstatně více, třeba i o pár letech v dětství, která strávil v cizině (a proč), o svém vztahu k Číně, o rodičích….. Politiku jsme mohli pominout, protože své názory jsme navzájem už znali a právě ty nás trochu svedly dohromady.
I já jsem mu ovšem také odvyprávěl mnohé o sobě, o smrti své první ženy i životě s tou druhou, děti, vnoučata. Divoká 90.léta – jeden jediný trvalý mejdan. A tak všelijak jinak…..

Výsledkem onoho krátkého posezení v kavárně v nejmenovaném jihočeském městečku je dohoda, že se příležitostně setkáme zase a budeme pokračovat v nedokončené debatě.

Debatě třeba i o věcech, na nichž se neshodneme a na které zatím řeč nepřišla. Můžeme si to dovolit, protože vzájemně už nejsme mimoběžkami, naše životy se protnuly ještě před neodvratným nekonečnem.

P.S.: O těch zmatených myšlenkách třeba až někdy příště.

Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

21 thoughts on “O mimoběžkách a zmatených myšlenkách

  1. Myšlenka může být zmatená jen v samotném zrodu; posléze se uštěrká a je pevná, usazená.

  2. Tužka napíše….neodolala jsem, matematika má láska. A váhala jsem, mám, nebo nemám vstoupit do Literární kovárny.
    Můj nevlastní dědeček byl kovář. Mnoho let jsem jako dítě sedávala v kovárně na pytli s koksem, přikrytým starou houní, kterou se přikrývaly koňské hřbety, aby nenastydly. Houně voněla potem stovky různých koní, byla stará, potrhaná, dosluhovala jako improvizované sedátko.
    Na dalších pytlích, už bez houně, sedávali koňáci, čekali, až se ohněm natvarují podkovy pro jejich tahouny. Ty jejich řeči, to byla má vysoká škola zkušeností z obyčejného, mnohdy velmi těžkého života.
    Díky za ní,…nebylo to čekání na Godota, ale jedna lekce životních zkušeností za druhou,…a jak se mi mockrát hodily při řešení prekérních situací.

    Četla jsem si,…a jaké bude pokračování,….?…Tužka.

  3. Není pochyb, že Godot riskoval, ba hazardoval – protože, co si budeme namlouvat, riziko deziluze po setkání se mnou je nezanedbatelné. Ale on, jako vysloužilý rozhlasák, jistě snese mnohé. – Dobře to dopadlo.

    A ne, vyptáváním mne Godot nevyděsil. Já jsem s tím tak trochu počítal, a bylo milé poslouchat, jak se Godot umí ptát. Ptát se tak, aby bylo příjemné odpovídat, to je umění, které by mělo být novinářům vlastní.

    Přirovnávat lidské životy a osudy k přímkám (nebo jejich částem, úsečkám) je moderní (už dlouho), ale ne zcela výstižné. Mimo jiné i proto, že v jistém pojetí jsou všechny vzájemně rovnoběžné přímky spolu totožné (vektor, pojem užívaný ve fyzice, na tom staví). Je to jen můj soukromý názor, ale lidské osudy jsou natolik barvité, že s přímkou jako příměrem nevystačíme. Tipoval bych křivku, a hádám, že nebude mít analytické vyjádření; parametrické rovnice si dílem píšeme každý sám, a dílem jsou nám dány předem. Životní křivka moje a Godotova mají v jistém časovém intervalu (který právě prožíváme) blízký souběh. – A více bych se do toho asi nezabrušoval.

    Bylo to fajn. – Chtělo by se napsat v reakci na příspěvek veverky někde v diskusi vedle, že je škoda, že se plánované šimpanzium u Vidláka neuskutečnilo – ale ne, není to tak. Nikdy nevíme, co je „za rohem“. Mělo to tak být a škoda to není. Jak říká můj skvělý kamarád Ruda: škoda je dobrého člověka a zlého psa.

    1. Alefe, nesouhlasím. Ano, z pohledu OSUDU a VESMÍRU je všechno, jak má být, a symposia není škoda.
      Z mnohem přízemnějšího veverčího pohledu je to ale jinak – byla to šance poznat řadu zajímavých lidí, která se už nevrátí.

      1. Já Vám odpovím slovy Žalmanovými, ale abych to nemusel celé vypisovat, zde odkaz:
        https://www.youtube.com/watch?v=DWAe6PMWkUs

        (doufám, že tento hudební žánr snášíte)

        Taky bych mohl do odpovědi přisypat trochu taoismu: kdybyste se zúčastnila šimpanzia (ze kterého sešlo), nebyla byste v této chvíli následkem oné zkušenosti tím, kým jste právě teď. Chtěla byste, aby vaše dnešní „já“ neexistovalo?

        1. Ad Žalman: Ano. I tak možno.

          Na Vaši otázku odpovědêt nedokážu a asi ani nechci. Domyšleno do důsledků to znamená, že moje dnešní já tak jako tak nebude zítra existovat (bez ohledu na neuskutečněné symposium), neb zcela jistě učiním nějakou zkušenost, která mé já změní.
          Tento druh úvah mi nedělá dobře. Někdy zhruba ve dvanácti mne začalo zajímat nekonečno – rodinu jsem otravovala otázkami typu „No dobře, tak tady je naše sluneční soustava, ale co je dál? A ještě dál? Všechno přece někde končí, tedy i vesmír. Ale současně něco musí být ještě za tím jeho koncem, ne?“
          Pamatuju si ten pocit skoro skutečné závrati, když jsem se snažila to domyslet.
          Pud sebezáchovy velel toho nechat.

    2. Jasně, že to nejsou přímky, to byla jen metafóra….
      Vy matematici jste hrozní fundamentalisté.
      S žel už asi zemřelým bývalým jednatelem Jednoty matematiků a fyziků, pozdějším prvním rektorem Západočeské univerzity Jirkou Holendou, jsem zažil něco podobného.
      Byl to spolužák mojí maminky ze střední školy v Písku a nějak došlo k tomu, že jsme si tykali. Učil mě (zcela marně) lineární algebru za mých studií a také mě jako první v roce 1973 seznámil se jménem Járy Cimrmana.
      Jednou jsem, ve věku už hodně dospělém, vedl v jeho přítomnosti nějakou řeč na téma, že život plyne jako sinusoida, ovšem s nestejnými parametry/periodami a výchylkami…. A Jirka mě upozornil:
      „Ale Jardo, pak už to není sinusoida!“
      No, není, to dá rozum.
      Fundamentalisté ve své matematické víře, metafóry asi ne mocni….

      1. Zase ti budu jemně oponovat, ne mnoho. – Jádro věci spočívá v tom, že některé pojmy mají v mysli matematikově sice ne jiný význam než v myslích laických (laických z pohledu matematiky), ale matematik je naučen opatrnosti vzhledem k oblastem, které jsou ve vztahu k pronášenému tvrzení hraniční. – Ty, když mluvíš o sinusoidě, pravděpodobně máš na mysli její nejnápadnější aspekt, totiž vlnění. Tvůj kamarád kromě onoho vlnění zcela automaticky uvážil periodicitu těch vln, lokální maxima a minima (první derivace je rovna nule), inflexní body (druhá derivace je rovna nule)… znáš to: zlatník od zlata, sedlák od hnoje. Kdybys mě slyšel mluvit o střelných zbraních, to by ses nasmál…!

        A tak je to se vším. – no vidíš, a hned je tu téma, kde naše pohledy nejsou rovnoběžné, byť mají blízký průběh. Chtěl bys, abych tuto okolnost popsal matematicky, nebo čínsky?

        Jo, a napiš mi něco do Tvého medailonu autora, ať tam pořád nestraší to Lorem i psům.

        1. Vetřu se… jak si mám představit derivaci zrychlení, když toto je derivací rychlosti? Díky.

          1. Představil bych si materiál, třeba kus drátu, který je napnutý tak, že se už-už každou chvíli přetrhne. A pozoroval bych, jak se mění vzdálenost obou upnutých konců drátu. Těsně před přetrhnutím se konce drátu začnou od sebe vzdalovat stále rychleji a ta rychlost také poroste čím dál, tím rychleji – tedy nelineárně. To znamená, že zrychlení pohybu obou konců drátu od sebe má nenulovou (kladnou) derivaci.

            K předchozímu tématu bych podotkl, že existuje jedinečný pohled na věci, v němž mezi křivkou a přímkou není žádný rozdíl. Alef to jistě dobře ví, ale nemyslím tím to, co jistě ví také – že existující věci jsou v jistém smyslu „jedno“ před tím, než jsme je nějak pojmenovali, tj. že například pes i cypřiš na dvoře mají ve stejnou přirozenost. Dál už bych měl asi raději mlčet… Obávám se totiž, že jsem se dal strhnout svým egem, které mne (pro)zradilo.

            1. O derivacích toho moc nevím, ale matné vzpomínky z průmyslovky mi připomínají, že takové materiálové zkoušky (váš drát) se dělaly na jakýchsi specielně k tomu vyrobených tyčinkách. Existoval tam termín „mez kluzu“. Zda se při vyhodnocování vlastností takto zkoušeného materiálu/kovu používaly derivace, to by mě zajímalo.

              1. Tahový diagram zná každý priemyslovák.. zajímalo mě spíše derivování toho zrychlení. Tak jsem gůglil a našel jsem puls a ryv. Z toho ryvu se musím nejdřív vzpamatovat, to hned tak nevstřebám.

  4. Tužka napíše,….venku prší, nemohu pracovat na zahradě, a tak se vrátím do kovárny. Není v ní rozžhavené železo do kterého se buší aby se změnilo v potřebnou věc, která nám usnadní život,…nebo, nebo potěší svou krásou jedinečného nápadu.
    Tady budu lehce ťukat do klábosnice….Přirovnat život ke křivkám je vskutku výstižnější. Křivky různých tvarů, různých velikostí v trojrozměrném prostoru a ještě k tomu v pohybu opět po křivkách,…těch vzájemných setkání , dotyků, průniků, průsečíků, /nebo spíš průšvihů/, společných bodů, nebo dokonce intervalů vzájemného splynutí,….a následného vzdalování,….

    Svůj život přirovnávám k cestě,….určitě mě ovlivnilo náboženství a znalost Bible, kde je lidský život rovněž prezentován jako cesta,….cesty jsou různé,…né vždycky záleží jen na nás kam nás zavedou….tahle myšlenka by se dala opět široce rozvinout.
    Itineráře, křižovatky, vzdálené horizonty….a taky konečná.
    Tužka.

  5. Život je přímka, život je cesta…
    Život může být i píseň, kterou člověk zpívá od prvního nádechu, do posledního výdechu.
    Může ji zpívat sám, může to být duet, může zpívat ve sboru.
    Může zpívat jenom pro sebe a nebo pro ostatní.
    Může se tvářit, že mlčí, ale i to je píseň.

    Bible píše: ,,Na počátku bylo slovo…“
    Slovo je zvuk, vibrace.
    Celý vesmír je ve své základní podstatě vibrace.
    Dalo by se říci, že vesmír je píseň.

    Také rád poznávám jiné lidi. Snažím se potkávat takové, jejichž a moje vibrace budou v harmonii.
    Někdy se to nepovede, to je život.

    Kdybych vystoupil za okatou plavovláskou z tramvaje, zřejmě bych nepoznal nějaký další den sympatickou brunetu. A s kým bych byl šťastnější?…
    Nemůžeme protnout úsečky, zpívat píseň, se všema 8 miliardama lidí.
    Buďme šťastni tak, jak jsme a šiřme tuto pozitivní vibraci kolem sebe.

  6. Keby som za mlada nezačal fajčiť, vyvíjal by sa môj život úplne inak.
    Žúry (mejdany) a alkohol. K tomu hudba. Futbal a šport.
    Poznal by som úplne iných ľudí, iné ženy.
    Tí by mi doporučili iné knihy, iné filmy.
    Po Václaváku prechádzam vedľa ľudí – mimobežiek.
    Do ich sveta (so šťastím) nenamočím ani prstíček po celé nekonečno.
    Vrah, zlodej, bezdomovec, bankér, farár, mních, šlapka, študent chémie,
    nebinárka, politik, dezolát na demoške 🙂

  7. Mi se líbí, jak jsem se neplánovaně zrovnoběžnil s Cirque du Soleil. A zrovna se to potvrzuje kalvadosem.

  8. Myšlenky se míjí s časem
    realitou i rozhlasem
    s mladými i s televizí
    nová doba je mi cizí
    stará v nenávratnu mizí.
    Držím se jí za šosy
    unavený a bosý,
    šlapají mi na ruce
    nahoru se derúce.
    Otáčím se, kdo je za mnou
    jestli nemám mysl klamnou..
    jsou tam ještě davy lidí
    co nechodí, blbě vidí
    samý mozol, kriky,
    zkouší na nich triky.

  9. Jáchyme, ať už jsi zdravý
    usměvavý, silný, dravý
    nabrus ostří svému peru
    pak zajdu i na operu
    budu říkat chválabohu!
    Posílím si stojnou nohu
    a hned za ní druhou
    ty mi budeš vzpruhou!

      1. Všechny moc pozdravuje, dnes je to měsíc od operace a měsíc, co nebyl na netu, v podstatě z technických důvodů. Říká, že nakonec je rád, že si nevzal noťas, že není zatěžován tolika negativními informacemi..
        Proti mimulému tlf byl dnes o hodně lepší, měl lepší náladu, hodně jsme si toho napovídali (já moc ne..). Nejprve odmítal vzít si kodein, teď ho ale bere (s vědomím jeho negativních účinků) a alespoň může spát vleže, což je hodně poznat.
        Říkal, že jeho táta také tak vegetoval v nemocnici a nemohli mu najít příčinu problémů – tak mu nakonec doktor řekl, že se to zjistí až při pitvě….
        Domů pravděpodobně půjde nenadále, neví kdy. Minulé diskuse a články ale nebude číst, bylo by toho hodně a k ničemu pozitivnímu by to nevedlo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *