by 
NÁHLÁ INSPIRACE
Big Bang!!!! …
A než doputuje k našim uším –
Osudová… anebo Vltava?
POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ
Epidemie. O kolika víme?
Co třeba mandelinka bramborová?
Americký brouk.
VE STRATOSFÉŘE
Je to vysoko a není to tak vidět.
Bitva o vliv na srážky –
geoinženýring.
ZA ÚSVITU
Pomňoukla: „Pustíš mě ven?“
Postel vábí… Prohrávám sama se sebou.
„Pustíš mě na ní?
“Tentokrát vítězím: „Trhni si pejsku!“
POSLEDNÍ BITVA
Možná ji vyhlásí sršni asijští.
Už jsou u Rokycan…
Bude to půl na půl.
STRACH
Tak moc se bojíme války
až se zapomnělo na mír.
MĚŘÍTKO
Babička na stará kolena hromadila mouku.
Lidstvo atomové zbraně.
Obavy přežijí vše.
BUBNOVÁ PALBA
Sprška hlíny – ticho,
sprška hlíny – ticho, sprška…
Je po boji. Želva chystá snůšku.
V POVĚTŘÍ
Šik sýkorek vyhnal hrdličku ze dvora.
Konečně zase klid…
Letecký blackout.
BOHUŽEL
Chceš-li mír, připravuj válku.
Bože, kdo to vymyslel…?
A funguje to...?
MRAVENCI
Nejlépe organizované armády světa.
Ještě jsme si pořádně nevšimli.
Naštěstí…
NADĚJE
Za bitvy se strachy zapotí i kamení.
Pak vyjde slunko. Možná.
A pro koho?
PO VŠEM
Ticho vůkol…
Jen hovnivál šustí po dlaždicích…
Den příměří.
.
MŽ 21.2.2024 Ať pustím, co pustím, všude se na mě hrnou komentáře k válce. Švédsko, Finsko a Polsko zbrojí, Francie a pokrokový Západ bojuje přímo na ulicích s migrací, my kupujeme F-35, aby nás za 10 let zachránily (možná) a Putin vyhrává ať ho to stojí, co ho to stojí. Privilegium diktátorů, nemusí se nikoho na nic ptát. Přátelé mi radí, abych zkusila hajky s humorem, ale kde ho mám vzít…? Nějak se mi ta sranda nedostavuje. Tak aspoň tiché varování… Jiřička.
Chce se mi zvolat “tyvole! žena jiřička z rodu pozdravujících vlaštovek píše krásnou literaturu o válce a já o tom můžu diskutovat, ještě odivadlen červeným sametem, lóží a jevištěm!”
Co mám napsat? Chtěl bych něco, ale nemám co. Něco ze sebe dostat hned ráno, než mě ovlivní den. Už přichází přes závěs… když ho odhrnu, bude v pokoji, všude doma a co já s hajku? Dnes už nic, snad zítra – nespěchám, jsem v penzi, pořád čerstvě. Každý den teď na jiné stavbě, bo asi nejsou lidi. Nejsou už všichni v Mexiku? Asi spíše na Ukrajině, v hrobech.
Ale budu bedlivě číhat, co na to tužka, veverka a slovutní páni, to se těším na celý den.
Ládiku!!!,
děkuji, ale asi Vás zklamu. Nemám k Jiřiččiným haiku co říct. Jen bych jejich účinek rozmělnila.
—–
Ivan Vyskočil – ne herec, ale zakladatel divadla Na zábradlí – kdysi napsal povídku o někom, kdo o sobě dlouho mluvil (spíš žvanil), přitom ho postupně ubývalo, až se užvanil: zmizel úplně.
Sbírka povídek asi Kosti, jméno postavy už si nepamatuju.
Mě napadají strašné věci, ani to nebudu psát. Pod kyslíkem leží má nejmilejší a nejmladší teta, před pár dny měla 80, je z 5 dětí, manžel jí umřel před 3 lety, syn před 10, vloni si zlomila krček, nevidí, dcera v Londýně se 3 vnučkami, lítá sem a tam….
Vylétla duše z těla
bylo ji těsné
nehýbalo se.
Kdyby alespoň vysvitlo Slunce.
Co všechno se musí vejít do osudu jednoho člověka…
Snad vysvitne.
Jiřička mě rozhodila. Válečné básničky a úvahy! Nejsou spíš protiválečné? Kdybych psal válečné haiku, celý bych zfialověl nebo zbíglovatěl. Teď už vůbec nic ze mě nevypadne, byla by to další volovina.
Vidím dronů eskadronu
jak po nebi letí.
Podívejte, děti!
To snad nemůžu myslet vážně, psát proti srsti. To mi neleze přes pysky.
Mašíruje jednonohý
v druhé ruce berli.
Od papeže Franty.
Mě nic jiného nenapadá!
Trochu to přiberu na kovadlině, už zastudena.
Mašíruje jednonohý
v druhé ruce berli.
Salutuje voják mnohý,
televize perlí.
Tolik mrtvých mužů!
Mám se přidat? Můžu?
Můžu nebo mám?
Ani o tom nedumám.
Kdybych musel, co potom?
Co je to, ten lobotom?
Ještě k Vyskočilovi.
Kde neposlouží paměť, pomůže (někdy) strejda G.:
“Jo, jo Kusejr…to byl ten jeho mimořádně běžný talent. Všechno, o čem hovořil, rozmělňoval. A rozmělňoval, až to dokonale rozmělnil a nezůstalo z toho nic.”
Kosti vyšly 1966.
A taky profesor Kloheň. A pomocná biofyzika (tady si nejsem úplně jist).
A „Takové torzo, to by si teprv žilo“.
Lepší než povídky číst bylo (pro mne) je slyšet v rádiu v autorském podání.
Na prahu smrti
honí tě chrti.
Už tě koušou do řiti
zkus se ještě tvářiti
že je všecko v cajku.
Tak napíšu haiku.
Haiku, haiku, háječku
kde jsem nechal páječku
kde položil cín
a kde Alpecin.
Kolem se to strašně mele
na hranicích péle méle
samý traktor, vlečka.
Budu vstávat. Tečka.
Pro Ládik!!!a a veverku: Nemohla jsem si přát lepší reakci na tyhle své zvláštní hajky. Díky za ni Vám oběma. Ládiku, jste na druhém konci republiky, ale cítíme současnost naprosto stejně. Povím Vám jak tyhle divné hajky vznikly. Obvykle své hajky potkávám v malých skupinkách, jako když jde rodinka lyžovat. Tyhle ne. Před pár dny mi kamarádka z Kanady poslala video s trasou transsibiřské magistrály. To video mě úplně rozhodilo. Jela jsem nosem od stanice ke stanici a vzpomínala si, jak na kterou z nich, vzpomínal můj děda – prošel totiž pěšky a na koni celou trasu až na dálný Východ jako ruský legionář. Ta anabáze byla strašná, ale já to pořádně chápu až teď. Bylo mi tehdy 5 let a brala jsem to jako exkurz do dobrodružné říše pohádek. Děda a jeho dobrodružství s koníkem Miškou… Napsala jsem o tom Jarce do Kanady a také, jak moc mě mrzí, že jsem se tenkrát neuměla ptát. Kolik věcí jsem mu nestačila říct. Celý život mi nahrazoval tatínka… Obratem mi poslala odkaz na starou válečnou píseň ještě z mocnářství, kterou jsem si já dokonce pamatovala, ale jen v útržkách. To, jak mi občas kousek z ní zazpívala babička, jejíž tatínek bojoval na Piavě v Alpách a i ona mi vyprávěla, jak se vrátil zraněný a pak do roka na Bulovce umřel. A vždycky si při tom utírala oči zástěrou. Byla to tehdy prý tak těžká a krutá ofenzíva, že Italové dodnes říkají Piavě „Svatá řeka vlasti“. Dodnes i tady lituji, že jsem byla příliš malá a neuměla jsem se ptát. Ale tu píseň si po kouskách pamatuji ještě dnes. Tady ji zpívá pravděpodobně Lála Pešek tím svým jímavým způsobem, jak jen on uměl: https://www.youtube.com/watch?v=PBuv5t7ly7g . Vlastně jsem ji až po více, jak 60 letech poprvé v životě až dnes slyšela zpívat celou.
—————
Dostalo mě to včera večer – a najednou se poněkud válečné hajky hrnuly, jako povodeň. Nemůžeme nic, jen varovat. To je to strašné. A taky mě napadá – tenkrát se bojovalo za císaře pána… a dnes…? Za pětikolku…??? To je taky hrozné.
Jiřičko, díky za tu píseň. V Peškově podání hodně působivá.
Moje babička (*1895) ještě koncem 60. let vzpomínala na vojáčka, kterého viděla loučit se na nádraží – odjížděl na frontu 1. světové.
Děsí mne, s jakou lehkostí dnes do války burcují a o ní mluví a píšou jedinci (použiju slušný výraz), kteří žádnou válku nezažili a ani nebyli na vojně.
A to se mýlíte. Oni válku znají – z amerických filmů s Rambem.
Takže mají za to, že dobře vědí, do čeho by šli.
Do čeho by šli ti ostatní místo nich.
Ano.
My, narození pár let po válce, jsme ji zažili zprostředkovaně – vyprávěli o ní rodiče, prarodiče, byl toho plný i veřejný prostor. Devátého května jsme jako pionýři stáli u pomníčků pražského povstání a NIKDO z nás puberťáků si z toho nedělal legraci a neshazoval to.
Vyšší princip jsem jako dítě v kině děsně obrečela. Vzalo to i dospělé.
V páté třídě jsme měli učitelku z Lidic. Ona sama o tom nemluvila – aspoň nepamatuju – ale nějak to prosáklo. My žáčci jsme moc nevěděli, co s tím. Taky ji třída zlobila, ale jaksi s respektem, její zážitky nás přesahovaly a děsily.
Sto let… je to hodně, nebo málo? Záleží na tom, s čím se to porovnává. K lidskému životu je to maximum, ke geologickému vrásnění milióntina sekundy. K utrpení v lazaretu nepředstavitelně dlouho… K rozpadu říše asi tak polovina, a k rozpadu civilizace…? A co k budování rodiny, města, říše, civilizace? Na to se nikdo dnes neptá. Bohužel.
Tu písničku mi teď moje čtvrtka zazpívala, pamatuje si ji z dětství. Nostalgie…
I jiné písničky, https://micovic.webnode.cz/baby/
Dnešní děti už téměř nic. Zapřou i paměť.
Pro Ládik!!!a: Až teď jsem se dostala ke klidné chvilce a mohla jsem si otevřít Váš odkaz. Moc mě obě písničky potěšily. Moje maminka uměla desítky krásných podobného rázu pro malé kloučky a holčičky i pro maminky – namátkou: My jsme malé kočky mňučky… anebo Naše Káča pláče co je jí? Co je jí? Co je jí? Ukradli jí sukni zlodějí, zlodějí, zlodějí…, Ábécédé kočka přede, kocour motá pes počítá, kolik nití do desíti … to je asi říkadlo, ale to je jedno. Sbírám podobné a ona, když byla ještě s námi, je se mnou uměla zpívat, dokonce dvojhlasně. Mám pár drahocenných (pro mě) nahrávek. Je to nádhera. Vřelý dík Ládiku a kdybyste ještě na něco podobného narazil, pošlete mi odkaz, budu vděčná. Až když se narodí první vnoučátko, tak jeden ocení, jak jsou podobné věci milé a potřeba. Tehdy, když vznikaly, na to všechno byl ještě čas se složit.
Mimochodem Ládíku, tady jsou taky „perly“: file:///F:/DOKUMENTY%20DANA/%C3%93DY/Zajimave_basne_ostatni/P%C3%ADsn%C4%9B_sproston%C3%A1rodn%C3%AD_um%C4%9Bl%C3%A9_a_hospodsk%C3%A9.pdf . Naši předkové obrozenci se uměli bavit. 🙃))
Není zač děkovat, já to našel zcela náhodně.
Babičku jsem znal jen jednu a umřela v mých 9 letech, moc brzo.. Teď, když jsem „nevlastní děda“, mají 4 vnučky kolem 20 let, ty se mají! Jak si babičku hýčkají!
Nevím, zda to sem vůbec patří, ale zkusím to.
Včera večer, kousek před půlnocí, mě napadlo zkontrolovat zbraň v šuplíku u postele.
Zcela střízliv, proč ne?
Předkládám k věření, že jsem opravdu velmi zkušený v zacházení s ručními palnými zbraněmi.
Vyšla rána. Zapomněl jsem, že je náboj v komoře.
Nic se nestalo, všechna bezpečnostní opatřeni dodržena. Devítimilimetrová dírka ve zdi, naštěstí kousek pod radiátorem.
Připadal jsem si jako úplný pitomec a marně se omlouvám tím, že i zkušenému kozákovi se může splašit kůň.
Někdy malý průser zabrání průseru velkému, po zbytek života se mi to už nestane.
Možná by nějaký válečný průser malých rozměrů umravnil i Řehku s Černochovou, malá válečná jaderná nehoda i válečníky z NATO.
Asi je to blbá či marná naděje.
P.S.: Chápejte to jako báseň v próze, prosím. Rýmovat neumím.
Máte na tom tlumič?
To jsou dětské hračky. Kdybych už musel na někoho střílet, na hluku mi asi záležet nebude. Snad k tomu nikdy nedojde.
Rušení nočního klidu!
To je toho.
Místo aby do stěny dlouze a hlučně vrtal otvor Ø 9 mm pomocí příklepové technologie, jednorázově a ekologicky ho nastřelil.
A je to.
A co olověný odpad? Šel s tím do sběrného dvora?
Ne, proč? To je jednorázová hmoždinka – kotevní prvek. Určitě je na konci řádně rozpěchovaná, tak, jak to má být.
Tady u nás na pěší zóně? Tady se dějí jinačí věci!
Jestli Tě to uklidní, tak mně se stalo totéž. Zbraň nevlastním, bylo to na mém posledním (doufám) vojenském cvičení. Byl to škorpion a trefil jsem se do země 10 cm od vlastní nohy.
Ne, to mě neuklidní. Taková věc se prostě stát nesmí. Ale stala se.
Mně se moc líbí ten Helvajzův poznatek z lesnické školy. Pokusím se předat našemu mladíkovi. – No, už není mladík, je to starý pařez. Ale teď mi svitla naděje, že by mohl vykvést. Přemýšlím, jestli nezačít páchat dobré skutky 😀
Já to ,,přiznání“ ke střelbě vedle radiátoru beru jako velkou odvahu, napsanou pro výstrahu nám všem ostatním, aby nikdy nenechávali komoru plnou, pokud zrovna nestřílí.
Veselá historka ze školy:
Učíme se střílet na asfaltové holuby na střelnici.
Stojím s připravenou brokovou dvojkou, půl metru za mnou ředitel školy.
Špul! Vyletí holub, hodím dvojku do ramene a střílím.
Míjím.
Trochu ohlušen výstřelem slyším, jak na mě ze zadu ředitel cosi mluví.
Nic mu nerozumím a tak se otáčím o 180st. a ptám se ho: co?
Otáčím se samozřejmě i s brokovnicí a tak mu nabitou druhou hlavní mířím do obličeje…
Nějak se mu to nelíbilo a tak při závěrečných zkouškách musím kromě brokovnice ukázat ještě střelbu z malorážky a kulovnice.
Zkoušky jsem udělal 🙂
Taky mám školní zážitek. VVŠ Vyškov, spolužák ve službě dozorčího u hlavního vchodu (kdo to zná v Dědicích, je to ten prosklený vchod s velkým vestibulem, dozorčí má též prosklenou kukaň) si nějak pohrával s pistolí vzor 52, vyšla střela šikmo do podlahy, naštěstí tam nějak sklouzla pod linem a zůstala tam (v tom vestibulu přes den fůra lidí). Mířit jinam, tak nevím, nevím – ten 7,62 Tokarev měl prý docela slušný výkon. Nu a od té doby sloužil dozorčí pouze s bodákem 🙂
PS. On i ten bodák není bezpečný, u našeho útvaru s tím jeden pomocník dozorčího při páčení zámku skříňky téměř vypíchl oko.
Ano, vz. 52 byla zbraň šílená, vhodná spíše k hodu nežli ku střelbě, ale náboj typu Tokarev má opravdu velký výkon:
https://www.zbrane.cz/strelivo/raze/7,62×25-tokarev
Dovolím si ne zcela souhlasit!
ČZ vz.52 jsem měl nafasovanou celý rok a protože jsme my mladí militanti chtěli opravdu umět střílet, ujal se nás kpt. Falta, olympijský vítěz a zařídil střelecký kroužek. (Byl rok 1969!) Střílelo se jednou týdně ze služebních zbraní, střeliva bylo dost a dost. Asi nás něco naučil, protože několik let poté jsem vyhrával střelecké soutěže pořádané svazarmem, pak mě to nějak přestalo bavit.
Ale mluvím o pistoli, puškové zbraně samopal, kulomet mi nějak nesedly. Taktak jsem vždy splnil. Takže na Pi-52 nedám dopustit. Dodnes se směji, pokud se někdy náhodou dívám v TV na detektivku, jak mizerně střílejí. Na 25 metrů je to jistota i v běhu. (Tedy cíle, ne střelce. [;>))
Dneska bych už asi netrefil. Chce to cvik.
Jinak než dírkou v noze (jakéhokoliv průměru) některé umravniti nelze.
A některých jiných by ta dírka měla být uprostřed čela, jako Golemův port na šém.
(P.S.: Náboj v komoře a pistole v šuplíku?!?)
O neinformovanosti tzv. mileniálů vím. Je to neřešitelné, už mockrát jsem psal o rozpálených kamnech a nutnosti si na ně sáhnou vlastní rukou.
A ani jim moc nepřeji, jak moc je bude bolet, až jednou dopadnou na hubu.
(Neumím to napsat slušně, protože hloupost není slušná vlastnost.)
Jinak vím, jak je člověku, který se dívá do hlavně nabitého kulometu. Ruského, za ním nějaký Asiat. Nic nebylo, Ukrajinec plukovník Tegza, náš velitel, je od brány objektu vyhnal pouhými slovy, jejich velitele, poručíka na místě degradoval, ale ten pocit nezapomenu i když je to už 55 let.
Jasně, pro nenadálá překvapení.
Děti doma nemáme, Labuť by na to nesáhla.
Pro nenadálá překvapení mám připravený šestiraný kolt.
Na obsluhu stačí jedna ruka, palcem natáhnout kohoutek. Nebo větší silou zmáčknout bez natažení.
Moje carevna také není militantní, ale na zvládnutí ovládání koltu jsem trval, stejně jako u dětí.
Děti, děti, něco letí!
Je to střela mírová,
je jich plná obloha.
Použitím koltíku,
odešlo pár vepříků.
Ovar byl dobrý.
V lesnické škole nás učili, že
Co to znamená?
Že člověk až 3x do roka zapomene zbraň vybít.
Proto je dobré, přistupovat ke každé zbrani jako k nabité.
Nemířit nikdy na nikoho ani nenabitou zbraní.
Na vojně jsem byl svědek toho, jak ,,nenabitým“ SA 58 zastřelil ,,z legrace“ kamaráda.
Bohužel byl mrtvej.
Nenabitou zbraní
radiátor zraní.
Málem.
Letí kulka k Táboru
před ní s pytlem zázvoru
liška spěchá.
Brokovnice děti,
vesele vpřed letí.
Terč čeká.
Rytíř na mě dělal ,,huš!“
Já na něho beru kuš.
Šipka letí.
Včelka svoji zbraň,
píchla v moji dlaň.
Budu zdravý.
…dovolil jsem si to důležité poselství redakční úpravou zvýraznit – snad se nezlobíš
Jistě, poslední slova před smrtí: Neboj, není nabitá.
Hezké hajky =) taky přidám tři na hromadu:
Život vyhasne
nespatříš rodné pláně
oči plné hlíny
Tajemná kráska
fangle zaplatíš masem
poser se strachy
Domů ubývá
Svarožič hnal hordu dál
kolovrat hoří
Za sebe píšu – Jiřičko, silná poesie!
„Teorii o válkách civilizací si strčte za klobouk,“
pravil XY při debatě o budoucnosti.
„Pro budoucnost lidstva je mnohem důležitější,
jak dopadne konflikt hrstky chytrých s přesilou blbých!“ napsal skvělý Jiří Žáček (in Basta fidli neboli Tak pravil XY. Nakladatel Šulc – Švarc s. r. o. 2017).
Tužka napíše,….jak je mým zvykem, tak nejprve čtu a čekám,….nejsem na číhané, pane Ládíku,….tak čekám, kam nasměrují texty ostatní příchozí pod autorův, autorčin text. Čas, kdy pracuji na povinnostech vyplním i úvahou, co napsat.,….
Paní Jiřičko,….některé texty byly pro mne těžký kalibr,….tak těžký, že jen přečíst a potichu se od nich vzálit,….
Raději k těm lehčím,…s kterými si lze dále slovně pohrávat.
Asociace,…Vaše haiku přineslo vzpomínku na podobnou událost,….nejen v těchto textech,….pokaždé i v minulosti,…je to inspirativní, vybaví se dávno zasutý obraz událostí.
Měla jsem období, kdy jsem četla jeden válečný román za druhým,….válečné příběhy, povídky, …hledala jsem odpověď proč války vznikají,…až přišel zlom, najednou jsem byla přesycena představami válečných útrap a do knihy , Mladí lvi , jsem si na poslední stránku napsala,….
Už nechci číst ani slovo o válce,
zpívejte mi jenom písně o lásce.
O lásce, která kvete, voní,….
Je sladká jako květy na mandloni.
V současné době lze sledovat válku v přímém přenosu,….je to bolestné a skličující,….bohužel,…i nekončíci.
Tužka.
Bráním se ztrátě úcty k lidem. Jsem totiž taky člověk.
Ale je to někdy dost těžké. Stačí pár diskuzních příspěvků na litterate.
Sem si chodím pro útěchu, že ne všude vládne agrese a sprostota. Ale naše bublina je neveliká.
Někdy uvažuji, jestli ta agrese není vlastně sebe-agresí, která vybublá na povrch. Neví si se sebou rady, vidí rozpor mezi slovy a činy nebo i mezi slovy a slovy ostatních a tak si musí nějak ulevit.
Nějaká ta jedovatost – a hned je mu líp. Nevím, možná… Nebo to má v povaze odjakživa.
Co myslíte?
Nejsem psycholog, ale myslím si, že jde jde o neukojené touhy. Agresivní člověk je nevyrovnaný sám se sebou a svou vnitřní nerovnováhu ventiluje ven.
Sebekriticky musím přiznat, že taky někdy vypadnu z rovnováhy, ale snažím se na sobě pracovat. Mám na sobě práce, jak na katedrále.
Kdesi a kdysi jsem četl názor nějakého psího chologa, že agrese je ve své zdravé podobě přirozenou reakcí na ohrožení. S tím docela souhlasím. Nadměrná, patologická agrese je podle toho reakcí na ohrožení (i domnělé), s nímž se dotyčný jedinec nemůže/neumí vyrovnat a fakticky jde o volání o pomoc. – I tomu bych docela věřil, zvlášť při čtení „diskusí“ na litterate.
Ládiku!!! Co nejstručněji napsáno: NEJDELŠÍ CESTA VEDE V ČLOVĚKU SAMÉM, pravil Starý Mistr; tu moudrost přijímám už 45 let svého žití.
Já to mám tak: k některým lidem úctu chovám, k jiným ne. Bubliny tady na Kovárně si vážím, sešli se tu fajn lidi.
Na litterate se bohužel projevuje známý „efekt rozbitého okna“. To asi nemusím vysvětlovat, tady to všichni znají a rozumí tomu.
Na obou webech (tady i tam) je celkem dobře vidět, jak se k veřejnému prostoru chová ten, kdo se podílí na jeho tvorbě vs. ten, kdo jej užívá pouze jako konzument.
Nepíšu to poprvé: místa, která navštěvuje hodně lidí, je třeba setrvale uklízet. Já nevím, jestli Kocour v nedávné době navštívil třeba pařížské letiště Charles de Gaulle, ale ujišťuju, že před cca deseti lety to tam vypadalo násobně hůř než na litterate teď.
To může být pravda.
Čím více toho umělec, který se postaví před můj mikrofon umí, tím je skromnější, ochotnější spolupracovat a domluvit se a odvést svůj díl práce na nahrávce. Dirigenti, hráči, herci nebo narátoři. A, bohužel, i naopak. Člověk, který toho umí méně je nervózní, je nespokojen s výsledkem a snaží se najít chyby mimo sebe. A někdy je i nepříjemný.
Už si mohu dovolit s takovým člověkem nenatáčet – jsem externista a nemusím vzít každou práci. Je to výborný pocit, moci teatrálně roztrhnout smlouvu a říct mu, ať to jde natočit někam jinam i když tím tratím „kšeft“.
(Efekt „rozbitých oken“ se v tomhle oboru neprojevuje tak silně. Nesetkávají se tam tak často lidé obou kategorií. Ale i to se mi stalo. Hlavně při srovnání mezi způsoby práce studií. Některým kolegům jde o to, aby byli „oblíbení“ víc, než o to, aby výsledek, snímek byl co nejlepší. Nakonec kumštýř někdy zvolí méně příjemnou práci s dobrým výsledkem než aby byl „hvězdou“ ve studiu. Nakonec je to hlavně jeho vizitka, ti za sklem bývají uvedeni až dole, malým písmem. )
Snad pro ten pocit „moci kohokoliv poslat tam, kam chci“ jsem nebyl zaměstnancem od 1990. Ale opravdu jsem poslal do někam jen 2 lidi, z nichž 1 mi to vrátil… tomu prvnímu jsem řekl, ať zavře z druhé strany (ten se urazil a zavřela se za ním voda), tomu druhému – že pro něj jen se 100% přirážkou k ceně – a on to vzal se slovy „dobře, já to chci od vás“ … topil jsem mu skleněný barák na větrném místě nad Rýmařovem, naprostá šílenost. Tu cenu jsem mu přemrštil hned napoprvé a nečekal jsem takovou reakci. Tak jsem vyměkl.
Pro Kocoura: Máme velké štěstí, že naše „bublina“ je nevelká. Má tak daleko větší šanci přežít déle. 😉
Pro Tužku: taky mám za sebou řadu válečných románů, ta paleta je hodně široká. Za všechny srovnání jen dvou – jeden z nejznámějších – náš Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka a naproti tomu anglosasky „ušlechtilejší“ Richard Aldington – Všichni lidé jsou nepřátelé. Možná si znepřátelím všechny milovníky Švejka, ale přínos vidím hlavní v tom, jak se celý náš národ naučil speciální protiválečnou obranu – „švejkování“. Na první dobu je to opravdu k smíchu, ale na druhou…?! Opravdu? Opravdu se musí lidé hrdého národa ponižovat kroucením pravd před zupáky? Strašné je, že to funguje a ještě horší, že to v 21. století stále ještě potřebujeme. Jestli nás zasáhne další světová válka, bude každá – KAŽDÁ – obrana lidí dobrá. Bohužel. Mám mnohem raději pohled na svět Richarda Aldingtona. Sice se skoro celou knihu utápí ve vlastních pocitech a prožitcích, ale to děláme stále a všichni. On ale umí vybrat, čemu stojí za to obětovat své pohodlí, práci i jalové vztahy a jde za tím, co v životě má největší cenu. To vše v poválečné době, kdy se polovina národů utápěla v křečovité radosti, že přežili a druhá polovina ještě truchlila nad ztrátami. Je to pro mě návod, jak z deprese. Zejména té válečné a doufám, že tahle kniha nezapadne. Každá válka jednou skončí a pak je dobře o ní vědět. Možná taky kvůli ní jsem tak úplně nezatratila válečnou literaturu, i když poté, co jsem přečetla celého Remarqa, jsem vážně měla chuť to udělat.
Jiřičko,
i „švejkování“ je řešení, když se potkáte se silnějším nepřítelem a není kam utéct.
Jedna anglická (britská) bohemistka mi řekla toto“
Jsou hrdé národy, jak silné stromy, které rostou do velké výšky. Řekla „do nebe“. Ale když přijde vichr, bouře tak se zlomí nebo vyvrátí a trvá dlouho, až zase jejich semenáčkym doprostou do viditelné velikosti případně už nedorostou nikdy své původní velikosti. Češi (a částečně i Slováci) jsou spíše jako tráva. I když ji pošlapeš, zanedlouho se zase zazelená. Nejsou impozantní, zato nezničitelní!
To je dokonalý pohled zvenku, zpoza Kanálu. Docela mě zaujal.
To, že to byla lesba na věci nic nemění.
Naprosto souhlasím Kocoure. Nechci švejkování zatracovat, protože každý způsob, jak ochránit lidské životy od blbosti je dobrý. Pro extrémní situace bývají nutné extrémní způsoby, ale opět by si to měl rozhodovat každý sám za sebe. Nezobecňovat. Ale nic to bohužel nemění na skutečnosti, že to může vést k nalomení charakteru.
Indické přísloví: představa je původcem činu, čin je původcem zvyku, zvyk je původcem charakteru.
Podle toho by změna charakteru byl hooodně dlouhodobý proces.
Výzva pro milky i milce ke zpanštělému/maloměstskému nadělování tupého cejchu „švejkování.“ Nabídněte jeho výstižné jednoslovné synonymum; a to bez vysvětlování.
Tento výraz nebude mít synonymum, sám je zkratkou a navíc novotvarem (jen 100 let).
Ne jen k Jiřičce, ale obecněji o „švejkování.“
Existují různé způsoby čtení, tj. dekódování info-kódů. V textu Dobrý voják Švejk… se všelijak válčí a ženské figury jsou na okraji dění, např. posluhovačka p. Müllerová. Úkazem dekódování četby Švejka bývává odmítání až moralizování typu: Češi švejkují (pro mne je to podobné zobecnění typu „čecháčci“ o tom jsem psal zde. Mužský a vojenský svět, kde chybí ženy je čtenářkami, ale i částí čtenářů-mužů vnímáno odmítavě…a k tomu neradi „blbý“ humor – švejkování.
Rozumějte mi, jak libo. Dobrého vojáka jsem četl, ale nejsem do něj zamilován. Nejraději čtu Haškovy Politické a sociální dějiny mírného pokroku v mezích zákona; texty psané Haškem ještě před Švejkem. V oněch črtách je pádná demystifikace všelijakého hlupáctví z počátku 20. stol. i opakovaného v 21. století.
Hašek byl před válkou bohém na kvadrát.
Válka a ruská revoluce/občanská válka ho náramně proměnily, až tak ve smyslu, že v tom Rusku musel dostat obrovskou mentální/kulturní pecku – kulturní ne ve smyslu umění, ale celkového prostředí a jeho dramatických změn.
Tomu odpovídá i forma a obsah jeho románu.
Ruské vlivy ve Švejovi odhalila i jistá brněnská literární vědkyně – jméno mi vypadlo, ale myslím, že její postřeh je velmi trefný.
Kdo byl v životě v tom koutě jižních Čech, kde se odehrává českobudějovická anabáze, musí si úvědomit, že se tam Švejk točil vlastně na pětníku. Ale popis odpovídá širým ruským obzorům. I na mě ty „širé obzory“ silně zapůsobily a ovlivnily mě – a to jsem tam nežil, nezažil revoluci a válku atd.
To prosím nikoliv jako nesouhlas, jen jako doplnění.
Tužka napíše,…něco k agresi,…jiný pohled.
Biologie,….býložravci, všežravci, masožravci.
Nejméně agresivní jsou býložravci,…čas, než zaútočí je podstatně delší, než u ostatních dvou skupin. Jen v době páření a pak u samic v době péče o mláďate rychlost agrese stoupá,…žlázy vylučují více hormonu adrenalinu a i u samic více testosteronu,….aby nedošlo k předčasnému páření a mláďata neuhynula.
U všežravců a masožravců se adrenalin vylučuje rychleji a ve větším množství.
I druh a složení potravy ovlivňuje chování biologických jedinců. Trávení je složitá laboratoř,…ale jisté je, že trávení živočišné potravy dodává jedinci více energie,…tím více sil a potřebu přebytečnou energii uvolnit….jak, ? … to už závisí na jednotlivých biologických druzích,…u člověka na jeho psyché,…. a také na daných zvyklostech v oblastech jeho života.
Mám v oblibě cestopisy,….staré i nové,….tak něco z nich na dokreslení.
Asie,…v minulosti se na tomto kontinentu pořádaly sloní zápasy.
Sloní samci byli k zápasům připravováni tak, že dostávali zkvašenou cukrovou třtinu s palmovým olejem jako pravidelný napůlpokrm, napůlnápoj …ve velkém množství, týdny před zápasem.
Navzájem se přetlačovali , opřeni o sebe čely a zaklesnuti choboty,…aréna se sázkami.
Jiné zápasy,….ty se ještě praktikují,…kohoutí zápasy,…kohouti mají na nohách připevněny zvláštní ostruhy jako nožíky,…zápas do smrtelného konce jedince.
Kohouti jsou krmeni zrním namáčeným ve šťávě z cukrové třtiny, s palmovým olejem a alkoholem.
No, a teď si to promítněne do stravovacích zvyklostí lidské populace.
Přemíra energetických potravin,…převaha živočišných potravin, alkohol,….platforma vznikajícího agresivního chování.
Tužka.