Hora

Yarm

„Až se budeš vracet, nespěchej do Anggiwy,“ vymanila se Bessaa jemně z Yarmova objetí, „vezmi to zkratkou přes Cadag, budu na tebe čekat. – A teď už jdi, nebo se tě nedočká ani Blázen, ani já.“ Něžně ho od sebe odstrčila: „Jdi…!“

Dívka se zastavila, otočila a zamávala.

—ﬡ—

Roma violenza I.

Do tmavého zákoutí jedné z postranních uliček Říma doléhaly zvuky města.

Muž, který ustupoval zády ke stěně, vnímal ten ruch pouze jako vzdálenou kulisu. Jeho pozornost byla plně zaměstnána nepříjemnou situací, do které se právě dostal.

Byla to opravdu velmi nepříjemná situace.

Cestu k široké, osvětlené ulici, plné chodců i aut, na které koneckonců stál i hotel, v němž se před chvílí ubytoval, blokovala mu skupina pobudů nevlídného a cizokrajného vzezření. Někteří z nich drželi v rukou podlouhlé předměty, snad hole nebo tyče – to osamělý muž v temnotě uličky neviděl přesně.

„Forza!“ a baseballová pálka opsala oblouk k jeho hlavě. Muž v protisvětle pohyb zahlédl, instinktivně se přikrčil a pálka ho téměř minula, jen škrtla o temeno hlavy. Muž vykřikl.

Baseballová pálka se napřáhla k další ráně.

„Basta! – Wait, I’m just comming…“, ozvalo se náhle odněkud zezadu.

Pálka ustrnula v nápřahu. Do rozehrané partie, jejíž finále se zatím zdálo být docela dobře předvídatelné, vstoupil nový a nečekaný faktor – další osamělý chodec.

Ke skupině pobudů, kteří se právě chystali oloupit nešťastného turistu, uvolněným krokem kráčel muž všedního vzhledu. Parta pobudů k němu přesunula svou pozornost – a také nelibost, kterou v nich nový příchozí vzbudil.

Nejbližší z nich se rozmáchl tím, co držel v ruce.

—ﬡ—

Blázen

Yarm vystupoval přírodním kamenným schodištěm skalní věže a mířil k vrcholu. Skalní věž byla masivní, široká, ne tak strmá jako ostatní skalní věže v okolí. Výškou se jim sice vyrovnala, ale ve srovnání se svými štíhlejšími sestrami působila téměř jako stolová hora.

Pláň na vrcholu hory tvořily dvě terasy, obrostlé klečí a jiným houževnatým rostlinstvem. V koutě, kde skalní stěna tvořila mohutný zub, stál domek, či snad chatrč – záleží na tom, jakýma očima se pozorovatel na nevelkou stavbu dívá. Domek – chatrč obýval Blázen. Nahlíženo Yarmovým dvacetiletým měřítkem, obýval ji odedávna.

Když byl Yarm ještě malým chlapcem, otec mu o Bláznovi vyprávěl.

Blázen nebylo opravdové jméno toho muže, k jehož chatrči Yarm nyní stoupal příkrým úbočím hory. Ve skutečnosti jeho jméno nikdo neznal.

Kdysi dávno se zčista-jasna objevil v Anggiwě neznámý člověk podivného vzhledu a mluvil řečí, jíž nikdo nerozuměl. Kromě řeči neznal ani nic ze zdejších zvyků a vesničané usoudili, že nejlepší bude cizince odehnat – což se sice podařilo, ale neznámý muž se do vesnice stále vracel. To nakonec vyústilo v násilný konflikt. A kupodivu, přestože byli vesničané v přesile, nebyl to cizinec, kdo utrpěl porážku.

Zvláštní však bylo, že cizinec všechna zranění, která ostatně nebyla vážná, mužům z vesnice zase dokonale vyléčil. Tak nastalo mezi cizincem a vesničany příměří, které se časem přetavilo v symbiózu a mír. Neznámý muž časem porozuměl řeči vesničanů a sám se pár slov naučil. Osvědčil se jako léčitel, ba dokonce i jako tesař, ale odmítal natrvalo opustit horu, kde si nakonec zbudoval malý příbytek.

Po nějaké době o něm lidé z Anggiwy začali mluvit jako o bláznovi, který bojuje s větrem. To proto, že někteří z nich občas pozorovali, jak neznámý podivín provádí bez ustání a do úpadu podivné, hladké pohyby, jako by bojoval s neviditelným protivníkem. Ale lidé jsou pohodlní, a jméno „blázen, který bojuje s větrem“ je zdlouhavě nepohodlné. Nakonec zůstalo jen u prvního slova.

Yarm stoupal příkrým úbočím, až se dostal na náhorní planinu. To, co spatřil, neviděl poprvé: muž, o němž cestou nahoru přemýšlel, byl zabrán do svého cvičení a navenek mu nevěnoval pozornost. Yarm ale věděl, že Blázen si jeho příchodu je vědom. Odložil tedy krosnu, usedl opodál, a jako již několikrát, stal se tichým pozorovatelem. Hladké pohyby Bláznovy vyzařovaly lehkost i sílu, kontrolu i eleganci, a to se Yarmovi líbilo.

—ﬡ—

Roma violenza II.

První rána pálkou naprosto nepochopitelně minula cíl, ale nezůstalo jen u toho – zdálo se, že sama skočila do ruky nově příchozího. Údiv útočníka netrval dlouho: stačil jen zaregistrovat zvláštní pohyb, jakoby mávnutí ptačího křídla – a v příštím okamžiku se propadl do tmy.

Od té chvíle se začaly věci dít velmi rychle – tak rychle, že je turista, pořád zády ke zdi, sotva stačil registrovat.

Zatímco se první pobuda sesouval k zemi, druzí dva se pohnuli do stran ve snaze obejít nově příchozího zezadu. Zdálo se, že ten si toho vůbec není vědom – až do chvíle, kdy první z dvojice narazil čelem do pálky, kterou nově příchozí stále držel v ruce. Nebo to snad bylo naopak, pálka narazila do čela pobudovi? Aby si to v klidu rozvážil, i druhý pobuda se svezl na zem vedle prvního.

Příchozí pustil pálku a třetího lotra strhnul k sobě, čímž si s ním vyměnil místo. Ke smůle loupežníka právě do tohoto místa dopadl úder jinou pálkou, který kápo lupičů adresoval příchozímu; místo toho ale trefil svého kumpána. I když to bylo nečekané, lupič reagoval rychle. Protivníka měl teď pálkou na backhand; uchopil ji tedy oběma rukama a vložil do ní sílu celé své rotace. V té rotaci byla jistota, že napodruhé svého protivníka zasáhne. A snad by se to i podařilo – kdyby ovšem jeho protivník těsně nenásledoval nápřah, nezachytil ruku s pálkou, a svým ramenem nenarazil do jeho lokte.

Ozvalo se nepěkné a hlasité křupnutí. Útočník zavyl bolestí a pálka mu vypadla z ruky. Neznámý příchozí se otočil, aby měl na očích poslední dva pobudy a mohl vykročit k nim – ti však už byli na útěku. Bandita se zlomeným loktem, sykaje bolestí, držel si ruku a ztěžka odběhl za nimi. Dva členové bandy, ležící na zemi, pomalu přicházeli k sobě. Třetí se nehýbal a tmavá skvrna pod jeho hlavou se zvolna zvětšovala.

„Pojďme odtud,“ pokynul příchozí turistovi, který se stále opíral stěnu, „tohle už se nějak vyřeší i bez nás,“ ukázal posuňkem na zbité bandity.

Turista přikývl na souhlas a společně vyšli na osvětlenou ulici, odkud zamířili k hotelu.

…

„Vůbec by mě nenapadlo, že mě přepadnou, jen co vyjdu ze dveří. Měl jsem štěstí, a vám jsem jsem velmi zavázán,“ pravil větší z obou chodců, když vstupovali do hotelové recepce.

Menší z nich se rozpačitě usmál: „Ostýchám se říct – rádo se stalo; myslím, že se to k tomu, co jste právě prožil, příliš nehodí.“ A potom změnil téma: „Jak vidím, bydlíme ve stejném hotelu. Kdy jste přijel?“

„Chvilku před tím, než jsme se tak dramaticky seznámili. A když už nás osud svedl takto dohromady – co byste řekl společné večeři?“

—ﬡ—

Relazioni pericolose (Les Liaisons dangereuses)

Můj známý z náhodného setkání v temné uličce se projevil jako příjemný společník. Těžko říct, čím to bylo, ale prostě je to tak: někdy si lidé vzájemně „sednou“ hned napoprvé, s jinými kolem sebe můžete chodit roky a hluboké souznění se nedostaví.

Alex, tedy můj nový známý, byl Švýcar a do Říma přijel za svým dlouholetým přítelem, profesorem Vessanou. Shoda okolností tomu chtěla, aby se ubytoval ve stejném hotelu, kde já jsem bydlel už asi týden. Řím není konečným cílem mé cesty, ale vzhledem k tomu, že jsem se do Říma dostal poprvé v životě, chtěl jsem tuto příležitost využít ke kratšímu pobytu, spojenému s prohlídkou města. – Ulička za hotelem, kde Alex naštěstí unikl nejhoršímu, byla tak-nějak nad plán, tu jsem v itineráři původně opravdu neměl.

Alex se projevil jako organizátor neobvyklých setkání. Přes můj počáteční odpor mě nakonec přemluvil ke společné návštěvě profesora Vessany.

„Alberto je stejný morous jako vy,“ řekl Alex, „a stejně jako vy je to nadmíru zajímavý člověk. Takže je téměř jisté, že si budete rozumět.“

Rozesmál jsem se: „Proč myslíte, že by si dva morousové měli rozumět?“

„Nu,“ vysvětlil Alex, „zaprvé – Alberto není jen potrhlý matematik, ale taky znalec pamětihodností a historie Říma. Vsadím se, že ke všemu, co jste už v Římě stihl vidět a navštívit, vysype vám jako z rukávu detaily, o kterých se v turistickém průvodci nikde nedočtete; to jen tak na okraj. A zadruhé, když jsme zavedli řeč na váš obor, který se k mému štěstí tak výtečně osvědčil, vy jste se zmínil o jednotě protikladů a extrémních předělech… říkám to správně? Tedy, když jsem vás poslouchal, jako kdybych slyšel Alberta, jen trochu jinou řečí. – Ne, vážně, nemějte obavy. Už jsem s ním mluvil a na setkání s vámi se těší.“

A tak se stalo, že jsem se v Alexově doprovodu ocitl přede dveřmi, označených nenápadnou jmenovkou, na které stálo:

Alberto Giulio Vessana

„Jsme tady,“ řekl Alex a zazvonil.

—ﬡ—

危险的熟人 (wej-sien te šu-žen, Les Liaisons dangereuses)

Li Wang měl v Čung-chu krámek s drogistickým zbožím a v sezóně si přivydělával jako průvodce v národním parku Chuang-šan, Žlutých hor. Seznámili jsme se před lety na jednom otevřeném workshopu tchaj-ťi. Ze společného cvičení se vyvinulo dlouhodobé přátelství, kterého jsem jaksepatří využíval, protože Žluté hory nestačí vidět jen jednou. Kousek od Čung-chu stál malý domek, který Li Wang obýval, když zrovna průvodcoval.

Wang i já jsme se věnovali starobylému stylu tchaj-ťi, stylu Čchen. Tentokrát jsme ale měli naplánovanou změnu – chtěli jsme vyzkoušet něco z velmi zajímavého, novějšího stylu Čao-pao, který se ze stylu Čchen vyvinul později; proto jsme věřili, že plánovaná odbočka nebude příliš obtížná. Každý z nás měl už něco nacvičeno i nastudováno, a chtěli jsme to společně dát dohromady.

Wang mne uvítal ve svém domku, a to byl poslední bod našeho společného programu, který vyšel podle plánu. Můj přítel musel z rodinných důvodů nečekaně odjet a já jsem v Čung-chu zůstal sám, s tím, že Wang se vrátí, jakmile to rodinná situace umožní.

Okolní hory jsem trochu znal ze svých předchozích návštěv a s nečekaným osaměním jsem se celkem snadno srovnal. Můj nový program byl nyní velmi jednoduchý: chodit na procházky do hor a procvičovat jednu ze sestav stylu Čao-pao.

Rozhodl jsem se, že spojím příjemné s užitečným. Podnikal jsem túry po okolí a na příhodných místech jsem se občas zastavil, abych procvičoval svoji sestavu. Zašel jsem i mimo turistické stezky, a nakonec jsem našel místo opravdu mimořádné.

Jedna z okolních hor se svým tvarem nápadně odlišovala od ostatních štíhlých skalních věží. Připomínala spíše nedokonalý, robustní komolý kužel. A nahoře…? Každé neobjevené tajemství je vzrušující.

Výstup byl nesnadný, ale námaha opravdu stála za to. Přede mnou se otevřela rozlehlá skalnatá pláň, která se uprostřed zdvihala do vyšší úrovně terénní vlnou, téměř schodem, a pokračovala daleko dozadu, kde končila u skalnaté vyvýšeniny. Za ní byl jistě sráz – druhá strana hory. Z místa, odkud jsem na planinu vstoupil, byl nádherný výhled na okolní skalní homole a věže. Okraje terasy byly místy lemovány borovicemi a jinou vegetací. Opravdu nádherné místo, a nejen ke cvičení.

Pak už jsem na jiné místo ani cvičit nechodil.

—ﬡ—

„Potrhlost matematika, to je oblíbené Alexovo téma,“ řekl profesor Vessana a postavil na stůl podnos a na něm tři šálky kávy. „Předhazoval mi to už v pradávných, velmi dávných dobách, kdy jsme společně navštěvovali střední školu,“ dodal s lišáckým úsměvem, „ovšem kvalifikovaná nápověda v některých předmětech mu přišla vhod – že, Alexi?“

„Však to bylo na revanš,“ usmál se Alex, upil kávy, a pokračoval: „Napadlo tě někdy, Alberto, že bys mohl napsat knihu?“

„Ale já jsem už knihu napsal, a dokonce ne jednu…“ opáčil s údivem profesor Vessana. Alex se rozesmál:

„Ale to nebyly žádné zábavné knihy, můj milý Alberto! To byly učebnice té vaší…“

“ – …topologie,“ doplnil profesor Vessana. „Jenže, Alexi, topologie, nebo matematika obecně, je zábavnější, než si dovedeš představit.“

„Pozor,“ pravil Alex a spiklenecky mrknul na svého společníka, kterého přivedl k profesoru Vessanovi na návštěvu. Ten právě se zájmem prohlížel profesorovu knihovnu. „Teď přijde přednáška z matematiky – dávejte pozor, Alberto vás pak i vyzkouší.“

Alexův společník se usmál: „Z matematiky, to by snad ani nevadilo. Z botaniky, to by bylo horší…“

„Z botaniky?“ podivil se Alex.

„Nu ovšem,“ zněla odpověď, „vy jste nevěděl, jaké poklady má pan profesor v knihovně?“ A pak se obrátil k profesoru Vessanovi: „Luštil jste Voynichův rukopis?“

„Nu, přiznám se, že jsem to chvíli zkoušel. Ale po nějaké době jsem to odložil… na neurčito. Moc práce,“ pravil s úsměvem profesor Vessana.

—ﬡ—

Jak už to u sestav tchaj-ťi bývá, některé pasáže se nacvičí snadno, zatímco jiné jdou o něco hůř. I já jsem taková místa v sestavě objevil a ta jsem procvičoval znovu izolovaně. Stále jsem však nebyl spokojen.

Abych si cvičení ztížil, začal jsem v sestavě měnit pořadí forem. Po nějaké době se mi ustálila nová posloupnost pohybů – vznikla tak vlastně další, nová sestava. A nová sestava měla jedno zapeklité místo, které se mi nedařilo plynule odcvičit. Nakonec jsem se soustředil jen na těch pár pohybů, jejichž kombinace se tak urputně bránila mému pochopení tělem.

Skalnatou pláň přikryl mrak a zaplavila ji mlha, která ztlumila sluneční svit. Odpoutal jsem pozornost od okolí a zaměřil ji dovnitř – a ejhle! Nabyl jsem dojmu, že se mi pohyb konečně začíná dařit. Tedy – znovu! A znovu! A ještě znovu… a pak to přišlo, ano – pocítil jsem dosud neprožitou hladkost těch pohybů… to je ono… a přišel pocit ulehčení, jako bych prošel těsnou škvírou do jiného světa.

Mrak odplul, mlha se rozplynula a pláň zase zalil sluneční svit. Pocítil jsem únavu a chuť odpočívat. Koneckonců, vždyť jsem právě uspěl ve svém snažení, mohu si to dovolit. Ukončil jsem cvičení chystal se sestoupit s hory.

Vítr přivál, jako už dříve mnohokrát, mezi skalní věže a homole mraky a řídkou mlhu. Zastavil jsem se na okraji terasy a vychutnával si tu nádhernou scenérii. Mlžný závoj proplouval ve větru údolím, do něhož jsem se chystal sestoupit, a zakrýval úpatí protější skalní věže.

A pak jsem strnul.

Mlžný závoj se rozplynul a skalní věž, kolem které jsem už tolikrát prošel cestou nahoru, jako by ztratila kontakt se zemí a visela jen tak ve vzduchu. Zdálo se, že pomalu odplouvá do dálky a zároveň se přitom rozpouští v okolním prostoru. V místech, kde doposud byla skála, kolem níž jsem chodil na své oblíbené místo, nebylo nic – jen průhled do krajiny, porostlé stromy a bambusem, a kdesi v dálce řeka, na břehu – snad vesnice…?

Skalní věž odplula, zmizela – okolní svět se najednou úplně změnil do podoby, kterou jsem neznal. Jediné místo, které neprošlo proměnou, byla horská planina s mým provizorním přístřeškem.

Zapochyboval jsem o svém duševním zdraví, ale nezbývalo nic jiného, než sestoupit do údolí, které jsem neznal.

—ﬡ—

„Tak například existuje domněnka, že část struktury našeho světa zůstává neodhalena, protože zraková iluze o našem světě je vytvořena šířením světla po přímce…“

Profesor Vessana se napil kávy a pokračoval:

„… takže svět by mohl mít určitá zákoutí, která světlo obteče. Jak by to bylo možné? Inu tak: my si jenom myslíme, že se světlo šíří rovně po přímkách – my jsme si totiž pojem rovně definovali právě podle šíření světla. Jiná varianta těchto úvah nabízí představu, že svět je jako list papíru a na něm je vytvořený fald. Kdo pokračuje po listu rovně, fald přeskočí.

My také víme, že v topologickém prostoru mohou mít některé body stejný systém okolí, jinými slovy – průnik těch okolí by mohl mít víc prvků než jeden. Takže se stejným systémem okolí, to jest otevřených množin, může existovat nekonečně mnoho soumístných světů, které nelze rozlišit a vypadají jako jeden. Ovšem jen do té chvíle, než někdo či něco změní topologii. Než se objeví něco, nějaký jev, který používá topologii jinou. Kdyby například světlo používalo k šíření jen určitý výběr bodů a jiné ne; kdyby si někdo uměl vybrat ty »neosvětlené« body prostoru, mohl by zmizet. O existenci paralelních světů, vesmírů, uvažoval i Hawking a zabýval se tím i jistý Vadim Zeland, který od fyziky přešel k esoterice. V povídce Domeček jako klícka od Roberta Heinleina se stalo přesně to, o čem mluvím: něco, nějaký jev – v tomto případě zemětřesení – změní topologii a rozložená čtyřrozměrná krychle, teserakt, se složí tak, jak má být.

A nakonec – takový Pratchett například… v některých knihách píše o existenci paralelních světů, mezi nimiž je možné se pohybovat tzv. vkročením, což byl jakýsi zvláštní pohyb – později se dokonce v těch příbězích přišlo na to, že vkročení je akt mysli, což bychom mohli chápat i jako změnu způsobu vnímání.

A způsob vnímání ti změní i matematika, Alexi. Nebo se můžeš pokusit o vkročení, případně obojí.“

—ﬡ—

Je to jiný svět: krajina, řeč, i lidé. Rostlinstvo zčásti stejné, zčásti jiné – místy snad připomíná květiny z Voynichova rukopisu, ale paměť je děravá. Jediné, co mi zůstalo, je hora, chatrč a cvičení.

Kdo ví: možná někdy připadnu na kombinaci forem, která mně umožní protáhnout se škvírou mezi světy zpátky tam, odkud jsem přišel. Zatím se to nestalo; a kdyby se to stalo – jaký by byl svět, do něhož bych se vrátil?

Nevím.

—ﬡ—

Kdo ví, jaké bude moje stáří, pomyslela si Bessaa, když za sebou zavřela dveře domku nad řekou, který obývala stará Pavem Nidizee-nu. Bessaa jí chodila do domku poklízet a pomáhat s prací, kterou Pavem se svými bolavými zády nezvládala.

Bessaa zamířila k rozcestí nad vesnicí Cadag, kde se měla sejít s Yarmem. Myšlenka na Yarma zaplašila chmurné úvahy nad budoucím stářím, které bylo ještě daleko v nedohlednu. Kráčela svižně a rozcestí už měla na dohled.

Z dálky viděla, že Yarm už je na místě. Ale co to tam dělá…? Snad tancuje…?

Yarm se ohlédl a spatřil přicházející dívku. Rozběhl se k ní a za několik okamžiků si padli do náruče. Po chvíli, která mohla trvat několik okamžiků stejně tak jako celé věky, si Bessaa vzpomněla:

„Co Blázen? Přijde se podívat na starou Pavem?“

„Přijde,“ přisvědčil Yarm, „ještě dnes přijde do vsi. A víš, Bessaa, já musím být u toho.“

„Ty?“ podivila se Bessaa, „a proč?“

Yarm se tajemně usmál a dal si s odpovědí na čas: „Blázen… ne, vůbec to není blázen. Bude mě učit.“

—ﬡ—