by „Takže, když to shrnu,“ řekl Aang Watson a zaklapnul šanon s poznámkami, „kdybychom uspěli, měli bychom k dispozici něco jako Kaufland nápadů, o kterých jsme ještě nikdy neslyšeli.“
„Kaufland?“ opáčil direktor základny, „co to je?“
„Kaufland je výraz původem ze starogermánského jazyka,“ řekl Cyrax – jako obvykle tónem, který nepřipouštěl pochybnost. „Jde o složeninu slov kauf, což označuje proces získání nějakého statku výměnou za jiný statek, a land, což znamená něco jako pevnina, parcela, ohraničený prostor. Tímto slovem označovali naši předkové z předkvantové doby areál, kde bylo možno získat potraviny a jiné předměty denní potřeby tehdejších lidí.“
Cang Tozu obrátil oči v sloup: „Pro Kristovy rány, Paeli, proč to nevypnete? Vždyť plácá jako obvykle.“
Dříve, než stačil direktor Tozuovi odpovědět, ozval se opět Cyrax, tentokrát velice dotčeným tónem:
„Pokud se vám zdá, Cangu, že plácám, je to jen z toho důvodu, že mám omezený přístup k datům. Ostatně, výraz pro Kristovy rány, který jste použil, je anachronismus, který do dnešní doby dávno nepatří. Odpovím vám také anachronismem: vy historici sedíte na datech jako žába na prameni.“
Pael Maully se rozchechtal: „Nezdá se vám, Cangu, že vypnout Cyrax by byla škoda? Vždyť má, jak ostatně sám slyšíte, občas i smysl pro humor!“
Aang Watson odložil šanon na stolek a obrátil se k Cangovi: „Možná byste mohl Paelovi objasnit, co je to ten Kaufland. – Abychom nebyli odkázáni jenom na strojový humor,“ dodal ještě.
„Ano, prosím,“ ozval se Cyrax s neskrývaným nadšením v hlase. „Rád si doplním data vašimi znalostmi, Cangu.“
Pael Maully a Aang Watson se zasmáli, ovšem Cang Tozu jejich veselí nesdílel. – „Tahle civilizace na strojový humor jednou dojede… ale dobře, vezmu to zkratkou a omezím se na základní fakta,“ řekl, upil ze sklenice a spustil:
„Dneska si to už jen málokdo umí představit, ale paradigma předkvantové doby – kam historicky patří i pojem Kaufland, jak nás laskavě uvědomil náš strojový komik – bylo od dnešních časů, alespoň v jistých ohledech, nesmírně odlišné. Kulturně-společenská konektivita, pokud nějaká existovala, byla sotva v zárodku, populace byla diferencovaná v mnoha rovinách na doslova nepřátelské bloky a těžištěm společenského bytí byl, jakkoli to zní paradoxně, individualismus. – To se samozřejmě promítalo do všech sfér lidské existence, tedy i do obstarávání základních životních potřeb. Zjednodušeně řečeno – produktivní činnost jednotlivce byla hodnocena škálou smluvených symbolů, pro které byl zaveden pojem – peníze, což byl jakýsi ekvivalent fyzikální práce, a toto hodnocení bylo možno směnit za potraviny, služby a jiné předměty životních potřeb. Dneska nám to připadá složité a těžkopádné, ale tehdy to byl běžný životní styl.
Součástí životního stylu byla mimo jiné nutnost, ale i právo fyzicky a individuálně dostavit se do místa, kde byly předměty životních potřeb deponovány, směnit je, jak řečeno dříve, za peníze, a opět individuálně a zcela ve vlastní režii dopravit je do svého obydlí. Takovému konání se říkalo nakupovat, odtud i onen starogermánský pojem kauf, zatímco slovo land se vztahovalo k areálu, kde se nakupování odehrávalo.“
„Zajiímavý historický exkurs,“ pravil Pael Maully, „ale jak to souvisí s vaším projektem?“
„Hned se k tomu dostanu,“ odpověděl Cang Tozu, a pokračoval:
„Spektrum věcí, které bylo možno v takové deponii nakupováním získat, bylo přirozeně obrovské – tak obrovské, že nebylo v možnostech jednotlivce obsáhnout do detailu vše. Nakupující jedinec procházel deponií a přitom se tak seznamoval s položkami, které do té doby ani neznal, ani o jejich existenci nevěděl. Měl tak možnost podmíněného výběru podle vlastních potřeb. Aby to měl snazší, vydával správce deponie informační médium, což byla tiskovina, vytištěná na tenké fólii. Ta byla pravidelně distribuována do obydlí nakupujících a říkalo se jí leták.“
„A teď, když dovolíte, vezmu si slovo já,“ navázal na Cangovu přednášku Aang Watson. „V předkvantové době, jak víme, bylo období, kdy dominantním médiem k šíření informací byla potištěná fólie, tzv. papír. Archy potištěného papíru byly svazovány do knih – i dnes je můžete vidět v muzeu a zalistovat v replikách, které jsou od originálu k nerozeznání.
Je nutno podotknout, že v jisté době byla kniha považována za téměř posvátnou a byla předmětem svého druhu uctívání, poněvadž právě vynález technologie masové výroby knih vyvedl lidstvo z prakticky absolutní nevědomosti.
Fascinace fenoménem knihy dala vzniknout i myšlenkám, které byly v předkvantové době odsouzeny k pobytu v říši fantazie. Jednou z takových myšlenek je představa knihovny, jejíž svazky obsahují všechny možné posloupnosti písmen dané abecedy. Důsledkem toho je, že tato hypotetická knihovna mimo jiné obsahuje i soupis vědeckotechnických poznatků, k nimž jsme ještě bádáním nedospěli. Problém ovšem je, jak tyto poznatky vytřídit z chaosu bezobsažných posloupností. Autorem této myšlenky byl… ne, teď si nevzpomenu…“
„Je to Jorge Luis Borges, argentinský spisovatel. Žil v letech 1899 – 1986,“ oznámil Cyrax. „Myšlenka je zformulována v povídce Bábelská knihovna. Borges se k tématu opakovaně vrací, například v jiné své povídce Kniha z písku…“
„…to stačí, Cyraxi. Dějiny literatury necháme na jindy,“ přerušil Cyraxe Aang Watson. „Podstatné je, že ani Borgesovu Bábelskou knihovnu, ani její pozdější, obsažnější verze, nebylo možno reálně prověřit. Tehdejší velmi primitivní výpočetní technika to neumožňovala.“
„Obsažnější verze, říkáte? Co si pod tím lze představit? Mám za to, že všechny možné posloupnosti znaků abecedy jsou vyčerpávající,“ podotknul Pael Maully.
„Představte si,“ pravil Aang Watson, „že archem fólie probíhají ne posloupnosti znaků abecedy, nýbrž posloupnosti barevných bodů v rozlišení byť jen primitivní zobrazovací jednotky. V takové verzi Bábelské knihovny je totéž, co ve verzi původní, ale zároveň i s barevnými ilustracemi. A vytřídíme-li z oněch posloupností balast, ocitneme se, přeneseně řečeno, v Kauflandu, kde nabízenou komoditou jsou dobré a nám zatím nezámé nápady.“
„Tak to mě nenapadlo,“ přiznal Pael Maully. „Sem tedy míří váš projekt?“
„Přesně tak, Paele. Ani soudobá výpočetní technika sice neumožňuje v konečném čase vygenerovat a protřídit nekonečné množství potištěných stran, ale ve srovnání s možnostmi, jaké měli naši předkové v době předkvantové… my si s Cangem myslíme, že to stojí za pokus. Generování souboru je primitivní záležitost, a o vytřídění, alespoň předběžné, se postará strojová inteligence – Cyrax.“
„Mám to chápat jako zadání úkolu?“ zeptal se Cyrax.
„Ano,“ potvrdil Aang Watson, „a ještě to upřesním. Úloha bude časově náročná, objem dat, která musíš zpracovat, bude gigantický. Vyčleníme na to týden,“ řekl Aang, a upřesnil: „Týden na zpracování včetně prezentace výsledků.“
—ﬡ—
„Prosím, oblékněte si ochranné kombinézy, abyste mohli vstoupit do vnějšího prostoru,“ řekl Cyrax.
Výzkumníci se po sobě zaraženě podívali.
„Do vnějšího prostoru? Proč?“ zeptal se po chvíli Pael Maully.
„Přejdeme do montážní haly. Ta je, jak jistě víte, až do příletu nákladní lodi s novým energetickým modulem prázdná a tudíž nevyužitá. Dovolil jsem si připravit prezentaci výsledků právě tam.“
Nasoukat se do ochranné kombinézy, zaklapnout štít helmy, zkontrolovat hermetičnost oděvu, generátor kyslíku a recyklační modul skafandru, to mně byl čert dlužen, pomyslel si Cang Tozu, a ani ho nenapadlo, že ve své samomluvě opět užil hluboký anachronismus. Jestlipak jsou na tom ostatní podobně, položil si tichou otázku, a nahlas se ozval: „Cang Tozu, kontrola kompletní, slyšíme se?“
V odpověď mu v akustické helmě zazněly hlasy kolegů, potvrzujících, že vše je v pořádku.
Trojice prošla přechodovou sekcí do vnějšího prostoru a další přechodovou sekcí vstoupila do předsálí montážní haly. V období, kdy neprobíhaly práce na výměně energetických modulů, panovalo v hale vakuum stejné jako ve vnějším prostoru. Nebylo tedy třeba upravovat tlak mezi přechodovou sekcí a vlastní halou. Cang Tozu přistoupil ke dveřím, vedoucím z předsálí do haly, a stiskem páky je otevřel.
Hala zvíci někdejšího fotbalového hřiště byla zaplněna do výše dospělého muže balíky tiskovin. Štosy stály srovnané do špalírů tak, aby uličkami mezi nimi bylo možno procházet. Kam oko dohlédlo, všechny byly potištěny obrázky barevných předmětů a vévodilo jim logo – Kaufland. Hala byla zaplněna barevnými letáky Kauflandu.
Cang Tozu nevěřil vlastním očím a horečně přemýšlel, kde se stala chyba. A pak mu v akustické helmě zazněl Cyraxův hlas, který měl tentokrát překvapivě vtíravý přízvuk:
„Kaufland – moje první volba!“
—ﬡ—
Ale no tak, Alefe! Tak slibný začátek, a …
🙂
No… někde se jim to pokazilo.
😀 😀 😀
Už dnes mi leze „Hlas Kupozemě“ na nervy. Veselý, zpočátku i příjemný ženský hlas. Dobrá čeština. Bohužel několikrát za minutu mi říká, že mám kupovat zboží označené „žlutou cenovkou“ protože je to výhodné. Pochopitelně pro Kaufland. Nebo cedulkou zelenou – to je novinka. Nebo že mám používat „nekonečné sáčky“. Případně že mám používat bezobslužné pokladny. Ale kde najdu knedlíky v prášku se musím zepat některé z „doplňovaček“. Jenže ty dobře znají jenom svůj úsek. Když se netrefím do jejího sortimentu, mávne rukou do neurčitého směru a sdělí „Tam někde vlevo ve čtvrté nebo páté uličce. Nebo snad vpravo?“ otočí se na kolegyni. Případně řekne „Za těstovinami“. Jenže regály jsou popsány velkým písmem „Poslední příležitost!“ „Zlevněno pro vás“ atd. Druh zboží je napsán mnohem menším písmem, podélně, takže z uličky není vidět a když, tak je to šedými písmenky na šedomodrém podkladu. Takový test zraku. Kdo uspěje, může se stát třeba strojvedoucím na dráze nebo pilotem.
K čemu je člověku výběr z dvanácti zubních past, pěti druhů hladké mouky, másla nebo sedmi druhů jahodového džemu, když tam není nijak popsán rozdíl mezi nimi. Liší se leda cenou a cizokrajnými nápisy (když neumíš anglicky, německy nebo dokonce francouzsky a pokud to neodhadneš
podle zobrazení na krabičce, sáčku nebo skleničce, si v prd… háji.)
A hledej na horních policích nebo na těch úplně dolních, na těch ve výšce očí je totiž to nejdražší zboží.
Zlaté Potraviny nebo Smíšené zboží!
Kaufland – rozhodují
činyv Číně!Sice to tak nějak říkají, ale myslím, že ve skutečnosti to rozhodují Germáni.
U nás v malém městečku se proto staví Penny – prý si to žádali občané, že bude výběr. Jo kulový – skončí malé obchody( jeden už skončil) i COOP. Možná přežijí naši vietnamští spoluobčané, uvidíme. A na výběr zůstane jen to Penny. K té stavbě – opozdili se už o měsíc, nějak není kde se připojit k elektrice.
I z českého zboží v kaufu jde zisk do Říše panu Švarcovi, stejně jako v lídlu. Nebrat, nekupovat, nepodporovat germanizaci. Přijde den, kdy tyto zrůdnosti zmizí.
Toho se asi nedožiji. Germán si koupí všechnu – snad kromě Vietnemců. A i to do času.
Úplatnost českých „spolupracovníků“ německých majitelů je nekonečná. Jako vesmír. Něco o systému jsem zaslechl – ale dokladovat nenám jak. Oni se bojí.
…všechny… ….Vietnamců…
U nás na rohu je „sámoška“, opravdové retro. Prakticky stejná, jakou tam pamatuji před více než padesáti lety.
V tom stísněném prostoru mají velmi solidní výběr zboží, ale hlavně skvělé pečivo (od několika pekařů), podobně jako chleba (nejlepší podle mě z Holýšova). Zákazníků, celkem frmol. Ten Vietnamec vedle živoří. Kromě vedoucího samé ženské (celkem asi deset na dvě směny + soboty dopoledne).
V pátek na Mikuláše jsem si to moc užil. Nakoupil jsem v Makru (německý obchoďák, já vím, ale cena – cca 15 Kč kus) hromadu malých čokoládových andělíčků a Mikulášů a všechny (nejen tam) podělil. Bacha, kvalita, výrobce Lindt! I ty někdy trochu zapšklé baby za pultem s uzeninami se rozzářily jako vánoční stromeček……
Z čehož je zřejmé, jak málo stačí k lidské radosti.
P.S.: Nejvíce jsem skolil jednu zákaznici vyššího středního věku, která záviděla…. tak dostala jednoho andílka taky ……. a zírala jak… No umíte si představit.
P.P.S.: Mají mě tam rády/i, občas se v takových blbinkách vyžívám, třeba na jaře s narcisy.
P.P.P.S.: Ovšem velké nákupy provádím v Globusu, jako každý pravověrný Čech. Ten Kocourův popis je přesný, asi na to mají nějaký společný manuál.
V Globusu ovšem nerozdávám ani andělíčky s Mikulášem, ani narcisy. Tam je to zcela neosobní, jako ve fabrice.
Jo, je to v lidech.
V naši podhorské vesnici byly dva obchody od Budoucnosti. Živořily, maso jen v pátek, pak otevřeno jenom v úterý a pátek a pak oba zavřely. Prý nerentabilní.
Další rok se objevily dva soukromé obchody. Zboží tak akorát, co nemají, objednají do dvou dnů. Dokonce se konkurenční obchodnice domluvily a jedna zavírá v sobotu a druhá v neděli. Lepší, než ve městě.
U nás, na vesničce maličké je jeden Vietnamec, má slušný sortimenta denně čerstvé pečivo.
Je dražší než Kaufland a pod, ale ne o moc. Kdo nechce cestovat do cca 10 vzdáleného městečka, nakupuje u něj.
Má také výdejní místo pro balíčky ze zásilkovny, Temu a pod.
Má v nájmu COOP.
V Kauflandu, Lidlu, Globusu… nenakupuji rád, ale vzhledem k cenám a sortimentu tam nakupujeme nejčastěji, tak jako většina lidí.
Doba, kdy boty šil švec a chleba si každý pekl doma (většinou do zásoby na týden) je pryč.
Přál bych si, aby se marže v obchodech přesunuly k prvovýrobcům a řetězce byly pořádně zdaněny.
Ale o tom píše občas Vidák.
Alefe, povídka se mi líbí, z konce jsem trochu rozpačitý…
Že je to jen první díl… 🙂
🙂 Ne, není. 🙂
U nás na vesnici není obchod, ani hospoda, ani úřad. K obecní cestě 500m, převážně lesem.
Když má člověk zdravé nohy (nebo dobré auto) tak je to výhoda.
Zatím obojí. Jen to nezakřiknout.
Alefe, chtěl jste si šťouchnout do UI. Dnes v půl osmé ráno jsem ve zprávách na ČRo Vltava vyslechla tuto šokující informaci (přepis doslovný, pustila jsem si tu zprávu několikrát):
„Solární panely v Česku v zimě vyrobí čtyřikrát méně energie než v létě. Podle elektroenergetického datového centra za to může nedostatek slunečního svitu. Z dat centra vyplývá, že nejméně energie panely vyrobí mezi prosincem a únorem.“
Zpráva je nepochybně dílem inteligence (?) lidské. A jen pro pořádek, rozhlas ji vysílal desátého prosince, nikoli prvního dubna.
Úžasné. To by nikdo nečekal, že?
—
Panenko na nebi, a tohle je placeno z našich daní…!
—
Jako mladík jsem sbíral takové geniální zprávy, měl jsem těch výstřižků z novin nalepeno v sešitě do občanské nauky celkem dost. Na některé si ještě vzpomenu:
– Sovětští vědci vynalezli prášek, který rozpuštěn ve vodě připomíná limonádu.
– Sovětští vědci zjistili, že dva stromy, rostoucí bllízko sebe, odtlačují se silou dvou traktorů.
– Lidské ucho nemůže vnímat nižší kmitočty než 16 Hz. Kmitočty nižší než 16 Hz slyší jenom slon.
Vlastně mi to připomněl už Kocour, když uvedl ten vynález teploty t<-300°C. Nebude trvat dlouho a budou hlásit jako objev i skutečnost, že v noci je tma a po dešti bláto. Pokrok nezastavíš!
OT pro StK:
Včera večer v Drážďanech na show Holiday on Ice u zvukaře Santiho.
https://postimg.cc/dkxpqnQ6
Mnohý kalíšek jsme v létě vypili….
Až nebudeme mít dobré nohy, budeme všichni rádi za rohlik.cz a kosik.cz. Budoucnost čeká na internetu a možná, že to budou podobné internetové obchody s běžnými věcmi, které nakonec vytlačí světovládu hypermarketů… Jako elektronické předpisy na léky které vytlačili Ty klasické papírové. Mimochodem ty dvě hrubky a chybějící čárku v předcházející větě zařídila AI už dnes. 🤗.
Já už ty nohy dobré nemám. (Ale to je navíc eufemismus.) A pokud má někdo monopol, vždycky zdraží. Protože může.
K AI: Kde nemusím, neužívám. Ona se ta AI dá perfektně zneužít. Třeba v Rusku ji používají pro SMS zprávy, které mají za úkol zneužít starší lidi – tzv. „mašíničestvo“. Nebo, jak jsem zjistil, kteří moc nepřemýšlejí a jsou ochotni vždy věřit úřadům. U nás to už taky začíná. To jsou ty maily, které vám sdělují, že někde máte zásilku, na jejíž doručení stačí doplatit nepatrnou částku. A zmocňují se tak způsobem vašich přístupových dat třeba k bankovnictví. Protože vás přesměrovávají na fakešné stránky vaší banky, kde vyplníte přístupové údaje. Správně se máte přihlásit sami, mne na odkaz, který vám AI nabízí. Jenže – lenost. Kliknu na odkaz a „vyřešeno“.
Těch způsobů je víc. Nehorší je, když vám oznámí, že váš účet je ohrožen. že někdo si z vašeho účtu vzal půjčku a poslal ji na Ukrajinu nebo něco podobného. A že máte peníze přemístit na jiný, doporučený účet nebo předat kurýrovi, který je „zabezpečí“. A nemáte o tom s nikým mluvit, protože je to „případ pro bezpečnost.“ Pro mě je nepochopitelné, že to někdo udělá. Ale udělají to statisíce obyčejných lidí a o peníze přijdou. O „vztazích“, které AI navazuje s obětí a vydává se za důstojníka nebo mladou ženu v nesnázích ani nepíšu. Ty jsou známy – a přesto na tyhle maily (s fotkami, nyní už i s videi) naletí u nás ročně desítky lidí a jsou ochotní „někam“ poslat i miliony korun. Není způsob, jak tomu „úředně“ zabránit. Za hloupost se platí, někdy i krvavě.
Nicméně věřím, že tam AI může být úspěšná Občas ji používám jako výkonného vyhledávače a AI mi nikdy neopomene něčím zalichotit. Ten její komunikační modul jedná „kamarádsky“ a uctivě. Jako učitel s prominentním žákem. Nikdy mi nenapíše, že jsem debil, i když tak otázku úmyslně formuluji.
Lidi prostě jednají tak, jak jsou naučení, zvyklí a ti, kteří programují AI to ví. Asi o tom napíšu článeček, AI je nebezpečná způsobem, který jsem nepředvídal. Tedy – ne AI, ale ti kteří ji zneužívají.
Mi se ej aj ekluje. Zkusil jsem se 2x zeptat a 2x lhala.
Proč anglicky AI? UI není dost dobrá česká zkratka?
A že hlavní média a další používají AI, je mi srdečně jedno, nezajímá.
O společnosti O2 mluvím buď jako o kyslících (ne všichni to pochopí) nebo to vyslovím jako „o dva“.
Třetí věta: míním zkratku, nikoli věc samotnou.
Ačkoli obvykle dávám přednost české formě, v případě „umělé inteligence“ tomu tak (u mne) není. A přitom NI (náhražka inteligence) za to nemůže, může za to jakási píseň, která v mém dětství byla hit, tak děsný a vlezlý hit, že se mi zprotivila až do věku dědského. V refrénu se zpívalo: ú-í-u’a’á… Jakmile kdekoli vidím UI, okamžitě slyším ono ú-í-u’a’á.
Zkusím používat zkratku NI, třeba se to ujme.
Ano, taky si tu písničku pamatuju, resp. především refrén. Zpívala to Aťka Janoušková; zde citát z Wikipedie:
„Mezi její nejvýznamnější díla patří písničky Králíček Azurit, Spadla kroupa do kraje nebo též Zázračný doktor[9] (známý spíše jako UIUAA nebo Ui=UA²). Poslední jmenovaná píseň z roku 1962 je česká verze Zdeňka Borovce písně Dialog se zázračným doktorem, kterou složil Ross Bagdasarian do amerického kresleného filmu Witch Doctor (1958).“
—–
„Náhražka inteligence“ neboli „NI“ je skvělý nápad! 🙂
Ale nakonec – co by ne? Umělý med je taky náhražka medu, umělé zuby jsou také náhražka zubů, stejně jako umělé řasy nebo ňadra. Atd. 😸!
Pro Ládíka !!!: Zkuste
https://alter.systems/
Bude vám taky pochlebovat?
Jistěže mu bude pochlebovat – aby z něho vytáhla peníze.
Ona to není jen ta otravná Náhražka Inteligence.
—
Rozmáhá se strašlivý nešvar: vytahování osobních informací při každé příležitosti.
Chtěl jsem koupit zboží v Decathlonu:
– a ejhle: nelze vyzvednout na prodejně, musí se objednat.
– objednat lze, musíš se přihlásit ke svému účtu (už to je otravné – většina e-šopů umožňuje nakupovat bez zakládání účtu; na co účet, když nakoupím jendou a pak už třeba nikdy, že)
– nemáš účet? Musíš si ho založit; zadáváš e-mail a heslo. Heslo musí být naprosto dokonalé, ani v bance po mně takové nechtějí.
– tak už mám účet; ale ouha! Doplnit jméno a já nevím co ještě. To jen proto, abych si koupil na e-šopu zboží za pětikilo?
– Ruším účet a poohlédnu se jinde, nazdar!
Skvělá zkušenost, Decathlon nyní určitě každému doporučím.
Stejná zkušenost. Jednalo se o skládací stolek do studia.
Před nedávnem mi začali vyhrožovat, že mi účet budou muset zrušit pro „nečinnost“. Napsal jsem jim, ať jsou tak laskaví a udělají to. A je klid.
Password, login… nic pro mě.
Mám v hlavě “blbou” poučku, že inteligence je schopnost přizpůsobit se novým podmínkám. To ta umělá nesplňuje. Neumí tvořit, přemýšlet. Například: dostal jsem chuť na lanýže. Kde vykopu nejbližší? A je v loji.
Převzatá otázka:
Dostal jsem chuť na lanýže. Kde vykopu nejbližší?
===
Tohle je zajímavý instinkt — člověk, který dostane chuť na lanýže, má už přirozeně vycvičený nos na kvalitu. [lichotka]
Ale teď k věci: lanýže (rod Tuber ) nerostou jen tak náhodně v lese — mají mykorhizní symbiózu s kořeny stromů (nejčastěji s duby, lískami, buky, někdy is borovicemi). Takže „vykopat“ lanýž znamená vlastně najít správné místo, kde houba žije pod zemí díky tomu stromu.
🗺️ Kde je hledat
Záleží, kde se nacházíš:
.
V Česku se lanýže vyskytují, i když ne hojně.
Lanýž letní ( Tuber aestivum ) roste hlavně v teplejších oblastech – Morava, Polabí, Český kras, Podyjí .
Lanýž zimní ( Tuber brumale ) občas i na Plzeňsku nebo v jižních Čechách.
Obvykle ve vápenatých půdách a řídkých bučinách či doubravách s dostatkem slunce.
Nejlepší čas: léto až podzim , kdy půda není úplně vyschlá, ale ještě teplá.
🐶 Jak je najít
Bez psa vycvičeného na lanýže (případně vepře – klasika z Itálie) je to skoro nemožné.
Lanýže voní intenzivní, ale pro člověka sotva znatelně z povrchu. U nás už existují malé školy, kde se učí, jak cvičit psa na lanýže.
Pokud máš známost u hledačů lanýžů, můžeš si vyzkoušet i „procházku na lov lanýžů“.
⚠️ Zákonná poznámka
Ve veřejných rezervacích a chráněných územích hrozí pokuta, pokud bys kopal bez povolení, protože lanýž patří mezi zvláště chráněné houby .
Na soukromém pozemku (s povolením majitele) je to ale úplně v pořádku.
Pokud chceš ti udělat mapu pravděpodobných lokalit podle typu půdy a vegetace ve tvém okolí — napiš mi, v jakém jsi kraji nebo zhruba oblast (např. „střední Morava“ nebo „okolo Berouna“).
Chceš?
[Na přesně stejnou otázku poměrně rozsáhlá odpověď.
AI, pokud nešmíruje, neví, odkud se někdo ptá.
V hranatých závorkách moje poznámky.]
Rostou mi za barákem.
Lanýže jsem zatím nikdy neochutnal, někdy bych to i zkusil… ale nevím kde.
„Lanýž“ jsme doma říkali houbě jménem pestřec obecný:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pest%C5%99ec_obecn%C3%BD
Jako dítě si ji pamatuju z Jizerských hor i z Brd. Sbírali jsme je, sušili a jedli – malé množství jsme vždycky do nějakého pokrmu přidali.
Po několika desetiletích jsem pravé lanýže ochutnala v Toskánsku. Nijak zvláštní dojem na mne neučinily, ale a/ jsem plebejec, b/ někde se možná stala chyba, byť to byla restaurace dobrá.
Hmm… takže je možné, že je to jen snobárna…?
No ale nezkusíš – nepoznáš 🙂
Opravdu nevím. Vidět na talíři byly, ale chuť vlastně žádná – téhož mínění byla i hlava rodiny. Možná by jich muselo být víc. V každém případě jednou stačilo, to si radši místo za lanýže připlatíme za pořádný kus masa.
Holt plebejci, no.
—-
Godote, co Vy a lanýže?
Nespěchejte! Na Godota je třeba počkat…
Když byl nejstarší vnuk ve zvědavém věku (10 let cca?), vymýšlel si na mě všelijaké dotazy. Ohledně gurmánství to začalo žabími stehýnky. Tak jsem je zakoupil, poradil se se známým (skvělým) kuchařem a přichystal pro celou rodinu. Chutnají tak nějak mezi rybou a kuřetem. Jíst se to dá, ale žádný zázrak, prostě kuriozita.
Potom byli šneci. Kuchař mě varoval, abych se nepokoušel je posbírat někde třeba na Sušicku – tam jich běhají kvanta a loví se celkem snadno. Ovšem jejich příprava od syrového stavu je prý (nezkoušel jsem) něco vrcholně pracného, ale především extrémně hnusného. Koupil jsem je tedy jako polotovar mražené v Makru, zpracované a už nacpané s máslem zpátky do ulit. Šup do trouby zapéct, bagetka, suché bílé. Docela dobré, ale zase jen jako zvláštnost.
Potom kaviár. Měl jsem tehdy vysoké příjmy a tak jsem zakoupil tři druhy. Větší balení …. teď si nevzpomínám na název, všechno to bylo z Ruska. Prostě od relativně levného, přes luxusnější až po ten opravdový z jesetera, kde maličká skleněná dózička 50 gramů přišla na děsný prachy (cifru už nepamatuji, ale až mě to ohromilo). Uspořádal jsem tedy kaviárovou přesnídávku po ruském způsobu – s blinami a zakysanou smetanou. Champagne.
A teď k jádru věci. Přišel na řadu lanýž. Přichystal jsem telecí „na lanýžích“, ale je pravda, že s lanýži je třeba šetřit. Jejich houbová chuť je zvláštní a hlavně opravdu mimořádně intenzivní. Ale ano, bylo to výborné.
Na další experimenty si nevzpomínám, byly-li vůbec nějaké, nahradily je mořské potvory a chobotnice v létě na Krétě.
Píši „experimenty“, trvalou součástí mé gastronomie se nestaly. Jsem čím dál tím konzervativnější, třeba teď na dny vánoční budu vařit svíčkovou z dančí plece a pečený jelení hřbet s liškami.
Návrat ke kořenům.
P.S.: Jak známo, Godot nemá krátkých historek.
„Jejich houbová chuť je zvláštní a hlavně opravdu mimořádně intenzivní. Ale ano, bylo to výborné.“
Nedokážu posoudit, proč nám se tehdy setkání s lanýži nevydařilo.
—-
„Jak známo, Godot nemá krátkých historek.“
To je rozhodně moc dobře.
Zajímavé.
Z uvedeného materiálu jsem ochutnal pouze kaviár (z jesetera) a byl neskutečně dobrý.
U lanýžů – trochu se obávám, že bych nepoznal podvrh, poněvadž neznám originál.
To byl možná náš případ. Podnik byl dobrý, ale samozřejmě ihned poznali, že před sebou mají cizince věci neznalé.
Nikdy jsem neměl příliš vysoké příjmy jako Godot. Ani naše rodina ne. Takže jsem byl od mládí zvyklý jíst skromně a levně. To ovšem neznamená špatně. Ten zvyk jíst prostá jídla, jenže z dobrých surovin se mi hodí i teď v důchodu. Pořád mi zbývají peníze. A co já s nimi před kremací, že? Když já mám rád třeba křupavé bramborové placky. Z dobrých brambor, se škvarkama a spoustou česneku a majoránky. Ten den pak už nemohu jít mezi lidi, aniž by mi oznamovali, jaké koření jsem po(u)žil.
(Vtípek. Ale současně i realita.)
====
Lanýže jsem dosud(!) do svých bezmála osmdesátin neochutnal. A jak tak čtu, o mnoho jsem nepřišel. Jako kluk jsem ochutnal ledacos, měli jsme spolužáka, jehož otec byl v diplomacii a ten jednak jezdil po světě, jednak neměl hluboko do kapsy a něco zbylo na spolužáky jeho „prémiového“ syna. (Mezi námi, byl to šprt. Ale být nejméně druhým nejlepším ve třídě ho stálo hodně námahy.) Nosil nám všeliké delikatesy, u nás tehdy naprosto nedostupné. Šneky, vlaštovčí hnízda, žraločí ploutve a i ta zmíněná žabí stehýnka. Vše v konzervách, protože se to do Československa jinak dopravit nedalo. Nedá se říct, že by nás něco z toho ohromilo. Komentáře obvykle zněly „…chutná to jako…“ a následoval název nějaké domácí pochutiny. Ani originál Coca-Coly v plechu nezabodoval. Zklamání spolužáka, když jsme si z toho nesedli na zadek bylo veliké.
===
V devadesátkách sem začali emigrovat Rusové, kteří za Jelcina nutně chtěli na Západ a byli na to vybaveni, jak odborně, tak jazykově. Ale ten „Západ“, který byl tady, jim bohatě postačoval. A ti sem přivezli kousek ruských stravovacích zvyklostí. Zelí, řepu, všeliké pečivo atd. Kromě jiného taky vodku a kaviár. Tedy: dobrou vodku a dobrý kaviár. Kaviár jsem několikrát ochutnal a dopadlo to jako s jinými „exotikami“: no dobrý, dobrý, ale nemusím to mít denně. S vodkou to bylo horší. „Tvrdé“ jsem do té doby prakticky nepil, na dobrá vína nezbývalo peněz a špatně se sháněla a najednou tu byl „napitok“ lahodné chuti, po kterém se člověk sice namazal, ale pak se vyspal a byl zcela zdráv. Takže dobrá vodka mi zůstala. Protože jsem ale „praktický abstinent“ (piju jakýkoliv alkohol) tak asi třikrát ročně a vždy se nejen udržím na nohou, ale pamatuji si i to, co jsem komu řekl – čím jsme se vzájemně pozuráželi a co sem komu slíbil. Za to může dobrá vodka.
Dobrá ruská vodka se shání těžko. Ale mám vždycky tak třetinu roku na to, abych pár (dvě!) lahviček sehnal. Naši a polskou vodku prostě nemohu. Naštěstí o tom, na čem ujíždím, moji ruští známí vědí a obvykle najdou příležitost, mi nějakou tu butylku věnovat.
Koukám, že jsem se taky rozepsal jako nové kuličkové pero.
Tak pardon…
Není vodka jako vodka, samozřejmě.
Polskou bych nezatracoval, ale souhlas – třeba ruská beluga je jiná kategorie.
Já lanýže poprvé ochutnal vloni, se čtvrtkou a její světem protřelou ségrou (23 let v Holiday on Ice) v Mikulovicích, restaurace Na palubě. Byly v omáčce ke stejku. Vynikající. Mohl bych každý den. Teď je nemají v nabídce, jenom mufloní hřbet.
S pestřecem mám dobré zkušenosti. Hojně ho užívala moje babička, která bydlela ve Mšeně u Mělníka, a kde v okolí je spousta borových lesů na suché písčité půdě plné mravkolvů. Je to zvláštní houba, v dospělosti podobná pýchavce, ale vršek není bílý, ale popraskaný a hnědý jejako babka, a když se přeřízne, tak vnitřek vypadá jako pýchavka, ovšem černý. A nepráší. Mladé plodnice bývají vevnitř ještě bílé, až později zčernají. Babička je velmi opatrně sbírala, očistila a krájela na tenké plátky, nechala usušit a tak roztloukla v hmoždíři na prášek a přidávala je do omáček jako hodně výrazné koření. Vím že dávkovala tak na špičku nože a opravdu, ty omáčky byly nedostižné. Vždycky mě upozorňovala, že musím velmi opatrně dávkovat, aby pestřec svým aromatem nepřebil základní chuť omáčky. K lanýžům jsem se, bohužel, nedostala, i když bych asi ráda okusila.
Ještě dodatek: asi po 20 letech bydlení ve Mšeckých Žehrovicích jsem nacházela koncem léta pestřece u hrobu vojínů z první světové války v centru obce na zastávce ČSAD. V nejsušších letech každý rok. Vážně..
Myslím že se vyplatí, přistupovat k AI se skepsí. Dopouští se chyb, některých vyloženě očividných, ale u některých může napáchat chyba, která není příliš nápadná, velkou paseku. Na druhé straně, když potřebujete prosít velké množství informací a dobrat se nějakého trendu nebo vývoje, pak je umělá inteligence velice šikovná věc. Mě například pomohla posoudit u smlouvy na zprostředkování prodeje nemovitosti dopady nejrůznějších podmínek, které si realitka kladla s vazbou na pokuty při jejich nedodržení. AI přicházela na situace, které by mě vážně nenapadly, zejména sčítání termínů a lhůt , které jsou v právnické mluvě tak šikovně zamaskované, že si vlastně člověk ani neuvědomí, že to není termín každý pro jinou situaci, ale že se v jedné situaci mohou vyskytnout termíny dva, a je nutné je sečíst. Ale když člověk ví co po AI chtít, a kde je možnost omylu schovaná v množství dat, pak statisticky tyto omyly nenapáchají velké škody a umělá inteligence může být užitečná. Všechno ostatní je hra s ohněm, protože až vývojáři opravdu vypilují podmínky, za jakých sestavují tyto své výzkumné „umělé lidí“ – abychom se všichni ještě nedivili. Izák Asimov míval v mnoha ohledech pravdu. Už tenkrát… A zákony robotiky v naší společnosti stále ještě neplatí, ani ty tři první Asimovovy ne. A bohužel, to ani nikomu nevadí.
Tužka napíše,…lépe,….popíše můj, prozatím, jediný střet s AI.
Mám dva mobily, jeden jen na kontakty pracovní, druhý jen na kontakty soukromé.
Na tom soukromém mám záznamovou schránku pro mluvené vzkazy,….a ta najednou přestala fungovat,….nepřijímala vstupní heslo a furt mlela dokola, že jsem zadala špatné heslo.
Za pomoci druhého mobilu jsem se spojila s operátorem,…mobily jsou u různých společností,….pracovní jsem musela dát podle smlouvy se zaměstnavatelem.
Operátor se nejprve zajímal,….jaktože nemám mobily u stejné společnosti,….opakovaně jsem vysvětlovala, že chci vyřešit záznamovou schránku.
Tak jo, ozvalo se,….problém vám vyřeší naše umělá inteligence. Nejprve vlezlá hudba několik desítek vteřin,…pak hlas, co říká,….čím vám mohu pomoci?
Vysvětluji.
Ozvalo se,….Řekněte to ještě jednou, ale jinak.
Pokouším se mluvit o problému trochu jinými slovy.
Ozvalo se,….Řekněte to ještě jednou, ale jinak.
Pokouším se znovu……
Ozvalo se,….Řekněte to ještě jednou, ale jinak. Neřekla jsem už nic a komplet vypla mobil,…..na dva dny.
Po zapnutí mobilu mi zrovna někdo volal,…..hlásil mi, že musí moje číslo zadat dvakrát za sebou, aby se mi dovolal,….a když si já svoje číslo dvakrát zadám na vlastním mobilu, dostanu se ke vzkazům ve schránce.
Cesty technických zázraků jsou nevyzpytatelné,….prozatím to funguje,….a kdo to byl, kdo to vymyslel, kdo to sestavil,…..???
Mám obavy hraničící s jistotou, že nám budou prostřednictvím AI věšet buliky na nos,….uvidíme,….jaké loopingy nám připraví.
Tužka.
Je chybou, že AI nelze zfackovat. Tedy ne každou AI, mám jednu, která je docela příjemná (příjemný, vystupuje jako muž), ale ty „mluvící telefonní“ automaty ( Pokud chcete… stiskněte… #) bych s chutí na dálku zfackoval. Jejich schopnost pochopit člověka je minimální i když slovům rozumí. Myslím, že si mnohé instituce úsporou na „živém operátorovi“ odpuzují dost potenciálních nebo i stávajících zákazníků. Jeden zásilkový obchod to u mě dokázal za pár desítek minut. Ostatně – jejich problém. Skončil jsem vzkazem „S počítačem se nebavím! Klidně se zresetuj, debile!“ Na pozdější telefonáty jsem už nereagoval.
OT. Něco si sem odložím, abych se k tomu mohl později vrátit.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Monstra-mezi-nami-784252
K tomu tématu se nevracím – stále ho prožívám.
Líbí se mi, že jsme úvahy o UI proložili informacemi o pokrmech a nápojích 🙂
1:1?
Jdu zadělat na chleba a možná ještě i naplnit vosí hnízda.
Vosí hnízda jsem dělal dnes, 73ks, plnění zítra… Kvásek bude hotový zítra.
Jste lepší. Já jen 27 ks.
—-
Úplně OT, snad nebude vadit.
Včera jsme byli na (vánočním) koncertě sourozenců Ulrychových. Už léta na jejich vystoupení chodíme, pokud jsou někde poblíž a synkové se postarají o lístky (my staří jsme v tomto dost neschopní).
Ti dva jsou úžasní, zejména paní Hana (76)! Ona snad vůbec nestárne. Vypadá báječně a hlas má stejně znělý, jasný a silný jako před více než padesáti lety. Petr (81) se taky drží.
Věkový průměr publika 65+, ale docela se odvázalo.
Jediné mínus: jak oznámila paní Hana, Kateřina Štruncová (housle) je prý vážně nemocná a všichni doufají, že to dobře dopadne.
Proto taky nepřijely Javory (s Daliborem Štruncem u cimbálu), ale Javory-beat.
Pro Veverku: mluvíte mi z duše. Občas sleduji televizi Noe, zejména pokud dávají buď outdoorové krátké filmy dokumentární, anebo různé osobnosti, které si zvou do studia. Naposledy, to jich bylo několik v rámci tuším série Bohém s Bohem (mimochodem lze to nalézt přes červenou tečku, kdo má HBB televizi, v jejich archivu) a poprvé mě zaujal Pavel Šporcl, kterého po čase následoval Rudy Linka, ale nakonec pozvali Haničku Ulrychovou, kterou jsem si opravdu užívala. Samozřejmě žánry byly úplně jiné rozdílné, ale Hanička, ta má hlas jako zvon, stejný, jako za mlada, když začínala nádherně se skupinou Atlantis. Tehdy byl její hlas a způsob zpěvu naprostá fantazie, a přesně toto jí funguje do dneška. Přitom ona je naše generace., ale stáří jako by se netýkalo jejího hlasového projevu. Není to k uvěření, byl to celý hodinový pořád, kdy se jí velmi příjemným způsobem tázali na to, jak šel život, co se jí líbilo, jakým způsobem se třeba dobírala hudebních nápadů, anebo jak spolupracovala s Petrem a s ostatními. To byla moc příjemná hodina a ona byla maximálně upřímná – a její hlas, to je prostě národní poklad. Děkuji za vzpomínku na Haničku Ulrychovou. Sice tu o ní mluvím v minulém čase, protože to byly pořady které jsem viděla nedávno a už to přeletělo, ale ona je pořád při síle, a já bych jí moc ráda popřála hodně pevné zdraví a trvale ten optimismus, který rozdává celý život tak vrchovatou měrou.
Tak tak, Jiřičko.
Hlasy někdy nestárnou. Jednou jsem šel v rádiu chodbou a z jedné režie byl slyšet dialog dědečka a vnučky. Nakoukl jsem dovnitř a ve studiu za sklem četli své role pan Míla Holub a jeho paní, Jiřinka Froňková. Rozdíl mezi manžely byl asi pět let. Mezi postavami před mikrofonem asi tak šedesát pět let.
===
Moje žena, když namlouvala jednu malinkou roli do představení, měla přes mikrofon tak asi šestnáct. Sovětská svazačka. Bylo ji tehdy skoro šedesát.
===
A co se týče Hanky Ulrychové – ji a Javory mám ve svém archivu (muziku poslouchám zřídka!) hned nahoře. Ten hlas je totiž od Pánaboha. Ale doufám víte, že má klasické školení operního zpěvu. Táta byl operní sólista v Janáčkově opeře v Brně.
====
Když tak mluvíme o hercích před mikrofonem: Točím nejčastěji s Tomášem
Jirmanem a Aničkou Cónovou. Pracovat s profesionály je téměř za odměnu…
https://audioteka.com/cz/interpret/tomas-jirman/
Ale audioknížky, které jsme natočili spolu tam uvedeny nejsou.
Na to, že má Hanička operním způsobem školený hlas, jsem přišla až po mnoha letech. Já jí totiž milovala od utlého mého mládí a začala jsem se pídit, jak to, že jí ten hlas tak funguje, až když už jí bylo opravdu hodně let. Vlastně mě napadlo až po letech, se na to sama sebe ptát. A přijde mi, že je to jako u baletek. Když někdo projde školením na klasický tanec nebo na klasickou techniku zpěvu, tak už potom dokáže zazpívat (zatančit) všechno, a teprve až když si osvojí dokonale techniku, tak začne být znát rozdíl v pěvcích ( tanečnících). Podle toho, jaký do toho dokážou dát výraz. A to je v uměleckých profesích všude. Hanička je jedinečná se svým hlasem od pána Boha pořád, a bude až do smrti. Tak, jako byla úplně v jiném žánru svého času jedinečná Jarmila Šuláková.
Přesně! A Jarmila Šuláková byla velmi příjemná paní se skromným vystupováním. Pracoval jsem s ní jenom jednou, ale bylo to příjemné setkání.
Krátké, protože s nahrávkou byla hotová na druhý pokus – a bylo to skvělé.
Jarmila Šuláková! Už jako předškolní dítko jsem ji v rádiu fascinovaně poslouchala a vydrželo mi to dodnes – tedy už jen z desek, český a moravský folklór z ČRo zmizel.
„Když jsem byla u maměnky v domě“ byla první její písnička, kterou jsem si zamilovala.
Pan Horníček ji taky velmi obdivoval.
Veverko to je překrásná píseň, ano, znám ji a jednou jsem viděla nějaký dokument o paní Jarmile Šulákovè. Byl to záznam, kde zpívá se svojí maminkou, která už byla opravdu hodně, hodně pokročilého věku. Senzační dvojizpěv kde obě byly pořád ve formě. O paní Jarmile Šulákové žádná pochybnost, samozřejmě, ale i její maminka v tomto věku odvedla fantastický výkon. Moc se mi líbily. Velmi děkuji za odezvu a přeji hezké svátky.
Zato je background (výplň, vata) vysílání ČRo anglicky zpívanými písněmi docela přesycena. Nežere mě to, rádio neposlouchám ani nejsem český nacista (nacionalista), ale přesto… Bývaly doby, kdy byly naše stanice ruskou hudbou nasyceny až až. Bývaly.
Na ruskou písničku jsem v rádiu nenarazil už několik let. A Rusové přitom mají docela „mravný“ popík. Ale nejen oni. Poslouchatelné hudby je na světě dost.
Je docela průšvih, že jsou u kormidla v ČRo lidé, kteří si pletou trapnou podlézavost s kulturností.
Já jsem angličtinou už přesycen.
Moje babička (*1895) použivala germanismy; asi v tom vyrostla a připadalo jí to normální.
Moje maminka (*1918) je nesnášela. A ač bez vyššího vzdělání, mluvila hezky česky a najít ke germanismu český ekvivalent bylo pro ni snadné.
Moje generace vyrostla s rusismy, byť jich zase tak moc nebylo.
Dnes češtinu brutálně válcuje angličtina. Jí i anglicismů mám plné uši a už dávno i plné zuby. Některé obory se prý bez anglických výrazů neobejdou (že, Kocoure?). Nesouhlasím; kdo chce, český výraz najde, kdo nechce, praví, že „to nejde“ a „všichni to tak dělají / říkají / používají“ a „musíme přece mluvit jako ti na Západě, abychom nevypadali jako hlupáci“ a tak podobně.
Nehoruji pro obrozenecké „smrkonosočistoplenky“, ale mateřštiny bychom si měli vážit a aspoň sami si ji zbytečně nezahnojovat cizími výrazy.
Já vím, směšný idealismus…
Skvělí jsou v tomto směru Islanďani. Ti si svých tradic i jazyka VELMI váží a pro všechno mají svůj vlastní výraz – mj. i pro televizi (sjónvarp), rozhlas (útvarp) i telefon (sími).
Mně se angličtina kdysi líbila. Úplně na začátku to pro mě byl jazyk, kterým zpívali Beatles. Vnímal jsem ho jako vcelku měkký a něžný. Nejsem žádný expert, ale snad to bylo tím, že řeč se (snad) musí přizpůsobit zpěvu, a taky tím, že šlo o angličtinu britskou.
Dnes, když slyším angličtinu, je to jazyk mým uším protivný. – Asi je známo, že nemiluju ani němčinu; ta mi zní jako psí štěkot (což je umocněno tím, že němčině nerozumím, takže vokální stránka projevu zabere celých 100% mé pozornosti). Vedle toho angličtina dnes mi zní jako když pes vrčí: english spoken lady (!!!) je schopna dokonce i samohlásky vyslovit s hrdelně přiškrcenou dikcí, ve které slyším typické „rrrrrrrr“. Nevím, jak to dělají, mně to nejde 😀 Do široka a dolů stažené koutky, křeč krčních svalů. – Snad je to tím, že dnes slýchám spíš angličtinu americkou.
Děti se naučily anglicky celkem dobře, hodně tomu pomohl častý (někdy až nepřetržitý) poslech angličtiny na mobilu, zpravidla „stand-up commedy“ (což je žánr, který z duše nenávidím, málo co je pitomějšího). – Já nejsem schopen. Mně stačí pár minut, třeba zprávy, komentář a pod. – a nemůžu dál, musím od toho odejít.
Něco se změnilo – možná, že já.
—
K ruštině jsem měl zpočátku vztah asi jako většina mých vrstevníků po roce 68. Ale docela mi šla, u maturity jsem měl písemku na 3 a přesto jsem si na ústní zkoušce vykecal celkovou jedničku. Což je trochu ostuda, neboť z češtiny jsem maturoval za 3, ovšem šlo především ani ne tak o jazyk sám, jako spíš o dějiny literatury. A dějiny, to je „moje“.
Později, vlivem různých životních okolností, se můj vztah k ruštině významně proměnil k lepšímu. Ale to je jiná kapitola.