20. 5. 2024

Opičák Tom (I.)

(Tom a jeho rod)

Starý orangutan seděl rezignovaně ve své kleci a díval se žádostivě na banány na stole, na které nedosáhl.

V našem výzkumném ústavu jsme mu říkali Tom.

Na cedulce na kleci měl sice zkratku Oran., ale naší uklízečce připomínal postavu z jednoho komiksu, kde hlavní hrdina byl Tom. Časem jsme tak všichni začali říkat i našemu „Oranovi“.

Dělali jsme tenkrát studii o vývoji druhů.
Domnívali jsme se, že tak jako se embryo fyzicky podobá vývojově předchozím druhům, druhová paměť by nám mohla ukázat, jak se daný druh vyvíjel v čase mentálně, jak nabýval nových schopností a možností.
Nakonec se nám do Tomovy druhové paměti vstoupit podařilo.
Bohužel byla už hodně poškozená.


Ale pěkně popořadě.

(Na začátku)

Starý profesor Sidorov si povzdechl.
Nedaří se mi to a nedaří.
Jako by nějaká bariéra bránila prolomení. Jako by nám někdo, nebo něco, bránilo v postupu za určitou mez.
Bez problémů se už dokážeme Tomovi dostat do paměti na jeho dětství v plzeňské ZOO. My však potřebujeme jít dále, až do minulosti všech jeho předků.

Archeologie nám sice dává spoustu materiálu ve formě fosílií, avšak přes velké úsilí nebyly dosud nalezeny přechodné formy mezi některými druhy.
Nezachovaly se snad kvůli nějakým katastrofám, které přechod z jednoho druhu do druhého doprovázely?
Jak asi vývoj orangutanů jako druhu probíhal, jak se z primitivních forem života dostal k dokonalejším formám?
Budeme moci usoudit z minulého vývoje, zda se v budoucnosti orangutani naučí používat třeba nástroje?
Může se evoluční cestou dostat někdy v budoucnu na úroveň současného člověka?
Budeme moci výsledky výzkumu zobecnit i na jiné druhy primátů, případně na člověka?

Protože nemáme přechodové formy, dokonce ani nemůžeme najít patřičné fosílie, které by nám ukázaly, z čeho se předkové Toma vyvinuli, musíme na to jít jinak.

Nedávno nám doktorka Jeková z ústavu genetické biologie zapůjčila k výzkumu Prolamovač.
Ta věcička vypadá zajímavě.
Prolamovač DNA.
Zkoušeli jsme to zatím jen na jednoduchých organismech a tam to fungovalo.

Mohlo by to pomoci i při získávání imunity na stará onemocnění, která se už nevyskytují, ale jejichž spory mohou být třeba zamrzlé v permafrostu – a až jednou rozmrznou, mohlo by to způsobit pěknou pandemii.
Tak se do toho dáme.


(O pár měsíců později)

Profesore, koukněte na to, asi už to máme. To je úžasné.
Každá předchozí generace zanechala svůj otisk.
Pusťte mi kousek.
„Auferdkljimhodtgfrmyxy.,.pfrkhwsdl…“

Zastavte to!
Musí přece existovat nějaký způsob, jak to rozšifrovat – teď, když jsme se s Prolamovačem konečně dostali tam, kam jsme chtěli.
Požádejte akademii o použití počítače s dostatečnou kapacitou.


(Za další měsíc)
No a pak že si neporadíme.
Pusťte to!

1 den. Kde je?
Mam hlad.
Jídlo, dej. Banány.

2 den. Kde je?
Mam hlad.
Jídlo, dej. Banány.

3 den. Kde je?
Mam hlad.
Jídlo, dej. Banány.

4 den. Kde…

Zastavte to!
Nemůžeme přece sledovat den za dnem, co se Tomovi a jeho předkům dělo. Můžete nějak urychlit ty ukázky?
Technik se hrabe v počítači.
Tak už by to mělo být lepší, profesore, nastavil jsem skok po 50ti letech.
Skvělé, děkuji.

-50 let. Je mi zima. Slunce nemá žádnou sílu.
Nemohu rozlámat ty divné větve, které mne obklopují.
Okolo mě pořád chodí ta holá zvířata, dívají se na mě a jdou dál.
Jsou bílá. Tam, kde jsem dříve žil byla černá.
Nosí mi jídlo a pití.

-100 let. Půjdem dál, tady jsme to už snědli. Ananas, dám, ještě. Voda, napít. Pozor nebezpečí.
-150 let. Ixvrdlmakij snědli. Banán, svfdikál bruch uch.

Zastavte to!
Podívejte se, takhle se to nedá poslouchat. Pořádně se na to podívejte a vyčistěte to. Půjde to?
Ano, ale dejte mi tak týden. Některé části jsou hodně poškozené, budou tam velké časové skoky.Promažu to a za týden vám to pustím sestříhané do přijatelné podoby.

Tak za týden.

(Pokračování za týden, až se to promaže a vyčistí)

Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

23 thoughts on “Opičák Tom (I.)

  1. Moc se mi to líbí Jene. Opravdu moc.
    Slyším tam ozvěny několika SF povídek i knížek. Těch dobrých. Aniž se opisovalo. A hrozbu na konci. Jestli AI bude ochotná vzít biologický život na vědomí nebo bude už příliš „nad věcí“.

    (Dneska jsem požíval AI k zestručnění překladu rozsáhlého manuálu. AI mi slušně naznačila, že když se mi její překlady nelíbí, ať se odpojím. Nebo si zaplatím za profi verzi.)
    Z každé AI na mě vane hluboký, mrazivý „technický“ chlad.
    Taková nejasná hrůza ve tmě obrovského prostoru. Snad přímo z předsíně kosmu.

    Už dávno…
    Na mém blogu rozpaky Starého kocoura si nechte vyhledat článečky, které obsahují výraz AI. Je jich tam dost. A proti tomu se mi vždycky postaví moje pozorování (a dokonce i interakce) se šimpanzi v ZOO Ostrava. Ti jsou naši. My jsme jejich nepřímými potomky. Tam ten mrazivý chlad necítím. Jsme totiž jedné krve. Bratranci.

    1. Umělá inteligence…
      Pamatuji jak v ABC vycházel kreslený seriál, myslím Vzpoura mozků se to jmenovalo.
      Jak se astronauti po letech vrátili domů a na Zemi vládli roboti, kromě části Evropy, kde se stále ještě bránili lidé.
      Myslím si, že to nebezpečí tady je, zatím malé, ale bude se zvětšovat, jak se Al bude zdokonalovat a lidé mu budou svěřovat řízení stále více oblastí našeho života.
      Snad to jako lidstvo přežijeme.

  2. Jene, to jste otevřel třaskavé téma současnosti. Umělá inteligence… Mám z ní strach. Obyčejný lidský strach. Umím si totiž představit obří výkonný počítač, který je konstruován, aby sbíral na objednávku data z celého obřího internetu a ze všech informací online k dispozici, a pak zadavateli předhodil teorii, která mu vyšla pouhým algoritmem (!) – přeložila jsem si to do jazyka účetních – tedy statisticky!
    Kdo ví líp, než účetní, že statistickým výsledkům se dá i vlastně nedá věřit? Existuje úsloví – hořký vtip – že je rozumné věřit jen těm statistikám, které si sám nafalšujete. Je na tom hodně pravdy. Nechci zatracovat tuto vědní disciplinu šmahem, hodně věcí zase PEČLIVĚ zadaná a vykazovaná statistika potvrdila, anebo pomohla vyřešit v souladu se skutečností, kterou prověřil nakonec až čas, ale bohužel statistika je zneužívána daleko častěji, než by se myslelo, a hlavně k ohlupování lidí. AI je, obávám se, jen vyšší level náběrů dat, se kterými pracují statistici. Jsem Jene moc, moc zvědavá, jak to bude celé dál… A díky, že jste se do tohoto námětu pustil Jene – toto téma je možná stejně výbušné pro budoucnost, jako nyní harašení válečná a horká válka za našimi „humny“.

    1. Takové obří počítače už jsou a sbírají vše, co je možné i pro obyčejného člověka nemožné.
      Pak se to prodá firmám, které se podle toho zařídí a vyrábí to, co půjde na prodej.
      Nebo nabídne ve volbách témata, která budou souznít s co největším počtem voličů.
      (že se pak sliby nesplní, se začíná stávat standartem)

      Už při výrobě počítače i mobilů dávají výrobci do těch malejch menhirů, co se jmenujou mikroprocesory zadní vrátka.
      Těma se např. spřátelená tajná služba (ta, co výrobci zadní vrátka nařídila) dostane kdykoli do vašeho počítače a může ke všem vašim souborům i kdyby byly jakkoli zašifrované.
      Proto teď v Číně zakázali používat ve státní správě zařízení, které používá americké mikroprocesory.
      Stejně tak to dělají i Rusko a USA.
      Doufám, že jsem to napsal srozumitelně, nejsem žádný PC expert.

      Doufám, že jste ocenila, že opičák Tom zná skladatele Brucha.
      Je to ve větě -150 let. Pravda je tam bruch s malým b, ale co chtít od nevzdělaného opičáka.

      A nakonec – co když je příběh o Tomovi ještě o něčem jiném, než o AL?
      Těch možností směřování příběhu je tam několik.
      Uvidíme za týden (až to vyčistí)
      🙂

      1. Ze stejného důvodu také o leccos přicházím.
        Avšak dokud si mohu vybrat – sušenky ano či ne – není co řešit.

      2. Na mobilu nemám povolený internet.
        Na nic ho nepotřebuji.
        Mobil samozřejmě interhned umí, ale nechci.

        Když odkaz od Kocoura otevřu v PC, dám odmítnout všechny varianty cokys a pak pokračuji.

        1. Jenže někdy to nejde. Někde ano, volba mezi „přijmout vše“ a „odmítnout vše“.
          Někdy ale – když nesouhlasím – musím projít dlouhý seznam a všude zatrhnout NE. Pak buď volbu potvrdím anebo mi to celý seznam nabídne znovu; v tom případě s nepěkným komentářem končím a přístroj vypínám.

          1. Ano, projdu dlouhý seznam a vyberu ne.
            Pak potvrdím a zatím se mi nestalo abych musel vybírat znova.
            Pokud jdu na stejné stránky znova třeba druhý den, PC si moje volby pamatuje a nic nezaškrtávám.
            Jednou týdně mažu historii vyhledávání a pak se moje volby vymažou a musím vybírat znova.

          2. Pokud se tam opravdu chci podívat, tak ten dlouhý seznam proklikám. Ale ve většině případů odejdu. Pořád nechápu, jaký to mají sušenky pro mne přínos. Zatím mi vychází, že žádný.

            1. „Ale ve většině případů odejdu.“
              Přesně tak.

              Účel sušenek neznám a snažím se pokud možno zůstat nad věcí, když se tam vždycky dočtu, že cookies jsou pro mé dobro – tohle sdělení mne pravidelně silně namíchne.
              Poskytují mi nanejvýš možnost cvičit se v sebeovládání. Zdarma!

              1. Nikoliv. Poskytovatel si připíše dalšího zájemce a pak vám při další návštěvě nabízí to, o čem se domnívá, že vás zajímá. Není to nebezpečné, nýbrž jen otravné.

                1. No právě. Nestojím o to, aby mi poskytovatel nabízel něco „šitého na míru“.
                  Jdu na jeho stránky kvůli něčemu, co mne zajímá. To si dokážu najít sama. Zvysoka mu kašlu na to, co by mne podle jeho názoru zajímat mohlo a snad i mělo.

                  Pamatuju si svůj údiv kdysi dávno (jak naivní osoba jsem byla!), když jsem si v e-shopu něco objednala / jenom na síti prohlížela, a v dalších dnech mi počítač stejný druh zboží dost dlouho nabízel.

                  Navíc reklamu opravdu a upřímně nesnáším. Z principu. Oblbování lidí. Pořádné informace o věci mi stejně nedají, jen otravují.

                  1. Tohle je princip obchodu. Všude!
                    Vnutit zákazníkovi něco, co potřebuje obchodník prodat, i když to zákazník nepotřebuje. Tohle mě iritovalo odjakživa, ale už jsem si zvykl, tak mě to neruší. Taky ty „Baťovské ceny“. Dělají to všichni a neuvědomují si, že zákazník to automaticky zaokrouhluje nahoru.

                    1. Přesně, Kocoure!
                      Veškerá inzerce a reklama je o tom, co obchodník touží prodat, nikoliv o tom, co já chci koupit.
                      Proto inzerci a reklamu v 99% procentech přeskakuji, míjím, vypínám.

                    2. Ještě žádná reklama z internetu mně nenabídla to, co od inzerujícího skutečně žádám. Občas nevydržím a napíšu jim to sám.

                  2. Ještě lepší je, když něco hledáte a pak se reklama na to zboží objeví i na druhém počítači. A možná i u sousedů. Reklama má na mne opačný účinek. Pamatuji si z doby svého působení ve VSD, že to co se nemohlo prodat, tak na to byla reklama. Tenkrát s panem Vajíčkem %)).

                    1. To Godot a Alef:
                      Humorné na tom je, že poslední dobou dělám často audio clipy pro rozhlas. No, ale to je prostě práce. Nemohu do toho vnášet vlastní názor. Snažím se aspoň, aby těch 20″ nebo půlminuta byla něčím zajímavá zvukově. Občas nechávám předělávat i texty, protože kreativci z toho často napíší něco, co se podobá hlášení místního rozhlasu na vesnici. OZNAM.

  3. Mám program Glary Utilites, který vymete celý sklad koláčků. Tak asi co tři dni ho nechám uklízet před vypnutím. A počítač navíc velmi zrychlí náběh W10. Ale pokud mám možnost koláčky odmítnout hned, udělám to.

  4. Kam mě zavedla přirozená inteligence.

    V butiku u Rákosníka
    zaplněna každá nika
    kožich visí ze stropu
    vedle klobouk do tropů.

    Ze štendru si beru rifle
    oblékám je hodně rychle
    necítím se bezpečně
    už jsem venku, konečně!
    https://postimg.cc/k2Qv4PFs

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *