14. 7. 2024

Kavárny po deseti letech

Myslím, že úvodní kapitoly mého deset let starého povídání o kavárnách mohu přeskočit. Měnit historii je sice v současné době módní, ale tomuto trendu podléhat nechci. Tudíž se budu věnovat jen změnám, které jsem v kavárenském světě zaregistroval za deset let.

Především mohu konstatovat, že počet kaváren v centru našeho statutárního městysu se nijak zásadně nezměnil. Některé zanikly, jiné nové se objevily. Symbolem těch nových se stala La Frenchie café ve Smetanových sadech pod Velkým divadlem, mezi Brankou a mojí oblíbenou vinotékou Zastávka (tam sice kafe dostanete taky, ale kavárna to není): Le Frenchie café Plzeň – Kudy z nudy

Na odkazu se tvrdí, že se stala legendou…. Nu, legendou za pár let…?
Založil ji jakýsi mladý vlasatý kudrnatý vousatý Francouz arabského typu, charakterizovat ji lze následovně:

  • především mladí lidé
  • žádné alkoholické nápoje
  • poměrně draho
  • a především – módní káva jaksi nakyslé chuti, jaká mně osobně nechutná vůbec

Záhadou mi je, kde na to ti mladí lidé berou peníze, protože je tam pořád narváno.

Frantík zaznamenal úspěch, tudíž si otevřel i malou provozovnu přímo na náměstí Republiky a v dalším kroku opanoval Ólalá Cafe na rohu Pražské a náměstí Republiky, čímž úplně zlikvidoval ještě dražší kavárnu Feliny v těsném sousedství (zmiňoval jsem se o ní před deseti lety) – už zavřeli, takže je zřejmé, že zuří konkurenční boj.

Kavárny u nás stejně jako jinde zasáhla covidová omezení, některé provozovaly tzv. výdejní okénka. Přes veškeré nářky to ale skoro všechny kavárny přežily a kavárníci, které znám, nepůsobí zchudlým dojmem.

Svoji „gardovou“ kavárnu Anděl jsem opustil, protože majitel, asi kvůli úsporám, tam začal velmi často měnit personál, čímž charakter podniku velmi změnil/poznamenal. Zakotvil jsem hned kousek vedle v Hardy café, viz zmínka před deseti lety – poněkud plastový interier, ale báječný a stálý personál (dvoumetrový Pepa, veselá a rychlá Olina, usměvavý Zdenda a mladičká Janinka /aktuálně na mateřské) a hlavně – skvělá káva!

Největší změna ale nastala čistě subjektivně u mě. Inflace mě vyděsila, a abych se za pár let (bude-li pokračovat dosavadním tempem) neocitl před problémem „prázdných kotlů“, musel jsem zauvažovat o omezení některých výdajů. Prostě nemohu hospodařit jako před penzí a inflací, kdy jsem měl cca trojnásobný příjem oproti současnosti, a to bez započítání inflace. Takže „v paritě kupní síly“ spíše čtyřnásobný.

Před závorku je třeba vytknout výdaje, které omezit nechci:

  • Labutina cigára (skoro 40 denně)
  • Labutina vodka v množství větším nežli malém
  • moje víno v množství….. raději nezmiňovat
  • jídlo

Omezit lze náklady na bydlení (o stěhování do menšího, úspornějšího, vlastního a pro nás už vlastně pohodlnějšího bytu jsem se tu v Kovárně rozepsal), na energie (souvisí s bydlením) a také některé zbytné luxusní položky.

Není to výmluva, ale mně nějak kavárny vypadly z oka. Začali se tam scházet pro mě poněkud podivní lidé. Hodně naturalizovaných cizinců (Chorvati, Makedonci apod.) a především mladých Ukrajinců. Necítím se mezi nimi dobře. Navíc kavárníci už nevědí, co by za kafe chtěli. Moje dopio stojí s malým diškem už 70 korun… krát řekněme 20 dní v měsíci je to 1400 čistá ruka, za rok16 800,- Kč.

Před lety jsem míval doma pákový kávovar Zelmer:

Pákový tlakový kávovar ZELMER MILANO ZCM6255 1050W za 3060 Kč – Allegro

(tohle je modernější verze, ale princip je identický)

Problém s ním byl v tom, že s ním byla spousta práce. Naplnit do mističky páky mletou kávu, utáhnout, „protlačit vodou“, ale pak zase vyhodit lógr a umýt. Před pár lety jsem tedy přešel na systém modernější:

De’Longhi Magnifica Evo ECAM 290.51.B – Automatický kávovar

Tady je to skoro bez práce, jen se po x dávkách kávy musí vysypat zásobník na lógr a naopak doplnit do zásobníku kávu, a jednou za čas, když kávovar zavelí (cca jednou za tři měsíce) propláchnout speciálním roztokem na odvápnění – s tím se dá žít. Skvělé je, že se používá zrnková/nemletá káva, takže nezvětrá a krásně po semletí voní. Stroj si ji sám, podle zvolené „síly“ kávy umele a i množství kávy (espreso, dopio, lungo atd.) si lze velmi jednoduše navolit.

Důležitý ovšem není jen samotný kvalitní kávovar, ale také použitá směs kávy. Synek mi kupuje kdesi ve velkoobchodu tuto:

Lavazza Crema e Aroma

Zrnková káva 1 kg

směs 40% Arabika a 60% Robusta

Cena 1 kg 289 Kč s DPH


Káva je to skvělá, chutná celé naší, dosti kávomilné rodině (i vnuci se občas staví „jen tak na kafe“). I vzal jsem do ruky kalkulačku:

Možná vzpomínáte, že kdysi se jako slušná káva brala tzv. „sedmigramová“. Nevím jaké jsou normy dnes, ale řekněme (pro jednodušší výpočty), že by měla být „desetigramová“. Z jednoho kilogramu mi to vychází neuvěřitelných sto „porcí“ kávy, tj. náklady na samotnou směs u jedné kávy v šálku činí … virbl… 2,89 Kč !

Chápu, že něco stojí profesionální stroj v kavárně a jeho povinná údržba, něco stojí dobrý personál, něco energie atd., ovšem účtovaná cena jako řekněme dvacetinásobek materiálových nákladů (vodu fakt nepočítám) mi přijde přece jen poněkud přehnaná, a až mě za současných poměrů poněkud uráží. Když jsem tedy sečetl všechna pro a proti, své návštěvy kaváren jsem dramaticky omezil. To je ale překvapení, co?

Změnilo se prostředí, změnily se ceny, změnil jsem se i já. A navíc – do kaváren se chodívalo klábosit na libovolná témata. Dnes aby už se člověk skoro bál: Rozhovory u kávy jako práce pro špiona. Zákon o vyzvědačství přitvrdí

V minulém textu jsem chválil „Paříž – kaváren ráj“. Během těch deseti uplynulých let jsem sice v Paříži nebyl, ale zprávy odtud mě k návštěvě kaváren ve městě nad Seinou už opravdu nelákají. Vás ano?

Možná je to i trochu věkem, ale uzavíráme se stále více do svých soukromých světů … i do svých soukromých kaváren.


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

112 thoughts on “Kavárny po deseti letech

  1. Kavárny mě minuly. Za komanče byla v centru Ostravy snad jedna vyhlášená – Fénix. Po převrácení ihned zmizla, nahrazena jakousi žďorbárnou. V éře od 1990, v roli potulného projektanta, navštěvuji jenom hospody a po jídle objednávám vídeň, ze zvyku – abych poseděl chvilu déle.
    Doma kávovar není, bo ho nechci. Další krám na linku? Stačí rychlovarka; kafe je s logrem nebo bez.
    V obchodě beru jenom arabiku, ale ne tu, co v bedně propaguje černoch nebo je mi jinak odporná, třeba názvem. Daf egberc, čibo – to bych nikdy nevzal do ruky, natož do huby.
    To jen první nástřel- budu se vykecávat víc. Teď ne, mám ještě dopamin po běhu ve sněhu a mrazu a roztávám u pecka.

  2. Já mám dnes tlak jako injektážní čerpadlo. Daňový poradce mně po troškách sděluje vymoženosti, které nám přináší fialový balíček.

    Propadám tak trochu pocitu marnosti – příští volby vyhraje Babiš, a ten samozřejmě všechno fialové ponechá a jako bonus zavede DDT. Tady mě to fakt přestává bavit – nemyslím Kovárnu, to je takový světlý bod, ale Tuzemsko, to je ztracená varta.

    Musím se podívat do zrcadla, jestli mně z uší nefičí pára.

    1. Snížit tlak snížením obratu a přechodem k paušálu nebo zcela všechno načerno. Už o tom přemýšlím.

      1. Když si budu chtít koupit nové auto, tak jen do 420 K uznají v nákladech. To je dnes jen na podřadnou plečku, kterou na zdejších silnicích rozbiju za rok.

        Kdy budou střílet z Aurory a vyvlastňovat majetky do družstva?

        1. Já koupil keš Dustra za 620, do lesa dobrý. Účto je daleko za mnou, DPH taky… mladí se starají, zbývá jedna 17 a ta bude úplně top, gazdina jasna s ostravskym přizvukem, ta si drží octup…

      2. Tak máme doma covid. Má ho žena (test vyšel), to znamená, že já si ani test dělat nemusím, když kromě stolu sdílíme i lože. Děcka ho jistě mají taky.

        Jdu se narvat česnekem, cibulí a k tomu na kamnech ohřeju škvarky.

        1. Koncem října jsem vystydl, bral jsem pak sirup ze smrkových špiček a maliny s cukrem 1:1, rozmačkané a uložené v lednici.
          Protože jsem to nevyležel a vlezlo mi to na průdušky šel jsem k doktorce a dostal penicilin.
          Za týden už to bylo dobré a za dva týdny už jsem jel do lesa na dřevo.
          Kamarád měl něco podobného, skončil se zápalem plic a také antibiotika. (On si, na rozdíl ode mě, udělal test a měl tak kovid)
          Česnek a cibule jsou dobré, ještě bych kloktal před spaním slivovici, alespoň 60%.
          (kloktat co to jde a pak polknout)

        2. Alefe, z vyšších kruhů se k nám dolů doneslo toto: na covid berou antivirotikum paxlovid, je na předpis.
          Pro starší snad zdarrma, jinak doplatek asi 30.000, tohle ale nemám ověřeno.
          U oněch dvou pacientů (+/- 70 let, kontakty v lékařském prostředí) zabral, nemoc bez komplikací.

          Přeju lehký průběh a rychlé uzdravení.

          1. A jinak – to asi nebude pro mě, mně je +-22, už potřetí. Ještě jednou to určitě zvládnu, když budu pořádně cvičit qigong a nebudu se ulejvat, možná i dvakrát. – Pak Vám řeknu.

    2. Na snížení tlaku tinktura Hloh a nebo silnější tinktura Jmelí.
      Proti fialovému hnusu to asi zabírat nebude.
      Autocenzura mi nedovolí napsat co by na ně zabralo.

        1. To je ale sympatické číslo.
          Vůbec mě nenapadá, co znamená.
          Numerologie není můj obor.
          Raději kyvadlo. (jáma a kyvadlo)

          1. Vysvětlení je jednoduché. V Kocourově notaci jde o součet oněch tři cifer, ten činí 15. To je současně součinem dvou prvočísel, 3 a 5. V šestnáctkové číselné soustavě je 15 číslicí s nejvyšší hodnotou a podle konvence se zapisuje písmenem F.

            Kdyby tě někdo služebně zkoušel z významu těch tří cifer, odpřednášej mu předchozí odstavec. Na konci už nebude vědět, na co se vlastně ptal.

              1. No a v tom spočívá genialita Kocourovy notace. Nemluvě o tom, že otevírá dveře k dotazu: „Vy neznáte Kocourovu notaci? Co vás na té policejní škole Sorbonně učili…?“

                1. Tak tady to je:
                  Šrínivása Rámanudžan byl velmi tajemný, leč legendární indický matematik, působící nějakou dobu v Londýně. Zemřel v Indii 1920. Godfrey Harold Hardy o něm napsal:
                  Vzpomínám si, jak jsem ho jednou navštívil, když ležel nemocný v Putney. Jel jsem taxíkem číslo 1729 a poznamenal jsem, že to číslo mi připadá poměrně nudné a že doufám, že to není špatné znamení.
                  „Ne,“ odpověděl, „je to velmi zajímavé číslo. Je to nejmenší číslo vyjádřitelné jako součet dvou třetích mocnin dvěma různými způsoby.“

                  Jsou tam i jiné kouzelné věci na toto téma, nemohu odolat:
                  „…. Přiložená /Rámanudžanova/ práce sestávala asi ze 120 matematických vzorců. Hardymu se podařilo několik z nich dokázat, třebaže ho to dokonce i v těch oblastech, kde se považoval za experta, stálo značné úsilí. Jiné výsledky spolu navzájem tak souvisely, že Hardy dostal podezření, že jeho záhadný korespondent dospěl k mnohem obecnějším výsledkům, a dokonce že i ty „těžké a hluboké“, které měl před sebou, jsou jen jednoduchými případy. Ale co se týče nejpůsobivějších vzorců, Hardy nikdy předtím neviděl nic ani v nejmenším podobného… mohl je napsat jen matematik největších schopností. Musí být pravdivé, protože kdyby nebyly, nikdo by neměl takovou představivot, aby je vymyslel.“

                  No není to roztomilé?
                  (Zdroj: John D. Barrow „Pí na nebesích“, česky Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 2000)

                  1. Jo, matematici jsou pošahaní. Neaspiruju na Rámanudžanův potenciál, ale nějakou míru pošahanosti asi mám. Na dvorku jsem si udělal dlažbu, v níž je zakleto datum mého narození.

                    1. Traduje se že v CCCP platilo že schizofrenici nesměli studovat VŠ s vyjimkou astronomie, filosofie a potažmo matematiky.

              2. Numerologie?
                Že se kdysi můj boss Lubomír Soudek definitivně zbláznil, jsem konstatoval, když začal vedoucí pracovníky/manažery vybírat s pomocí numerologa.

                1. Já se nepovažuju za nějakého módního esoterika, ale k těmto věcem nejsem tak zcela odtažitý. Uznávám fakt, že ačkoli o světě kolem nás víme mnoho, nepoznaného a možná i nepoznatelného bude mnohem, mnohem více. Vždyť naše vnímání je tak chudobné! Veškeré informace, které získáváme o světě kolem, jsou kompozici vjemů, odpovídajících:
                  – dopadu fotonů na povrch našeho těla (vidění, vjemy tepla)
                  – změny tlaku v našem těle (hmat, sluch)
                  – chemie prostředí, v němž se nacházíme – chuť, čich

                  To je všechno.

                  Připadá mi absurdní trvat na tom, že mimo tyto tři činitele těchto vjemů nic dalšího není. Je velmi pravděpodobné, že svět je daleko bohatší, to jen my nemáme aparát, jak tu košatost vnímat, jak nám postupně ukazuje věda. Ale i ve vnímání těch největších podivuhodností jsme omezeni možnosti svých smyslů. Myslím, že i různé esoterické praktiky mohou (a ovšem nemusí) mít základ v tom, co nám není dáno vnímat.

                  Mmch, stále vedu v patrnosti to datum narození kavárenského povaleče, ale ještě pořád nepřišel na řadu 😀

            1. To je nádherné!
              Ještě dnes ti tu něco napíšu o jednom matematickém geniovi.
              Je to formou hodně podobné, obsah posoudit neumím.

  3. Já mám raději čaj, nežli kávu.
    Čaj, to znamená sypaný čaj. Ne pytlíkový.
    Když už musím pytlíkový, tak z pytlíku vysypat a pak přes sítko. Nerad piju ( nano- mikro) plasty.
    Takže v restauraci, kavárně, cukrárně raději kafe, než pytlíkový čaj.
    Nejlépe Vídeň s kopcem šlehačky jak eiffelova věž.

    1. Někdy si našleháme šlehačku a sežerem ji bez kafe. Mi ovšem stačí ji vypít, 40% je lepší, než 33. Kde jsou ty dětské časy, když jsem smetanu sbíral s povrchu mlíka v kameňáku. Dokonce jsem v tlouku dělal máslo. To mi bylo cca 7-8 let.

  4. OT:
    V tuhle pozdní hodinu jsem musel do lednice pro špek. Ne pro sebe, ale pro myšičku – uslyšel jsem její žadonění z půdy. Na jaře se mi podařilo vykunit barák a tohle je výsledek. Venku je nepříjemně, tak se holky stahují do sucha. Ráno jsem chytil první:
    https://ibb.co/NnNL68d

    1. Náš kocour teď na podzim (doma) chytil už 4 ks.
      Já v kotelně do pastiček už 9 ks.
      Včera si přiletěl jestřáb hodovat na slepici. Budu ho muset přemluvit aby už nelétal.

          1. To nic, to jen AI špatně vyhodnotila gender čtenářů. Prostě zaměnila reklamu pro Vás a reklamu pro Ládika!!!

            Možná byste měli reklamu reklamovat.

  5. Potřeboval bych vysvětlit výraz “kavárenský povaleč”. Na čem se v kavárně povaluje? To by v ní musely být divany nebo gauče, nebo alespoň otomany. Na židli se povalovat nejde a na kavárenském stolku taky ne. Napadá mě ještě nějaké větší křeslo – ale v každé kavárně, aby se z toho stal ustálený výraz? Přece se v kavárně nepovaluje na zemi, to už by byla hospoda s kobercem, čili restaurace.

    1. Nevzniklo to kvůli kavárně Slavia? Třeba se v kavárně scházeli povaleči a když vyšli ven, lidi si mysleli, že se povalovali v kavárně.

    2. V Uzbekistánu jsem byl párkrát v čajovně. Tam se může ležet, na hlavě tubetějku. Ryze mužská záležitost. Divan jsem tam musel nechat, ale tubětějku jsem si přivezl. Je to zajímavý předmět – jen si ji nasadíte, hned vypadáte jako Uzbek. Fakt.

  6. Orbán má prý taky zážitek s kafem. Maryša olaf Šolc mu prý jedno uvařil a Orbán ho šel zvrátit zrovna v okamžiku, když hlasovali, či co. Kafe může mít i dějinný význam.

  7. Dále; mám v sobě zakořeněnu předsudečnou nenávist k symbióze mezi kávou a kouřením. Musí se u pití kafe kouřit? V knajpě se kouří u piva cígo a v kavárně u kafe doutník? Kafe a doutník jsou znakem lepších lidí?
    Po zákazu kouření možná mnoho kaváren zkrachovalo.
    V kafilerii se kouřit může?
    Kafe mi nedá spát.
    Ale když ho vypiju, usnu jak špalek.

    1. Jako šlaftruňk je silné kafe zaručené. Lepší než „Водка столичная“. Tedy pro mě. Ale už jsem starý a usnutí mi (většinou) nedělá problém.
      Možná už brzy skončím jako kníže Schwarzenberg – jak si sednu, tak i usnu…

  8. Kávě / kafi jsem nikdy nepropadla. Kdysi dávno se u nás v práci (kancelář) začínalo obligátním turkem; beze mne – nelákal mne, doma jsem snídala, proč teď kafe, které mi ani nijak zvlášť nechutná?
    Na rozdíl od kolegů jsem si ho nechodila vařit ani pak během dne.

    Kafe vypiju na návštěvě, neb se to očekává a odmítnutí způsobí nemilé překvapení, případně práci navíc (když místo kávy poprosím o čaj).

    Poklábosení v kavárně jsem nikdy pořádně nepochopila – vždyť ten pidišálek mám za chvilku prázdný. Kolik kafí bych si musela objednat? A sedět v kavárně, jen si povídat a nekonzumovat vypadá hloupě a personál to nerad vidí.

    Plus dnešní pro mne neuvěřitelné ceny – přesně jak píše Godot. Když se s někým sejít, pak nejraději v hospodě / restauraci a pohovořit u piva.

    1. Dobrý kavárník ví, že se do kavárny chodí popovídat a dobré kafe je jenom jednou z podmínek vaší další návštěvy. Pokud mu jde jen o „akumulaci“, ať jde do fast-foodu nebo kamkoli jinam…

      1. Do čajovny se dnes, pokud mohu posoudit, dost často chodí nejen na čaj, ale i na „vodárnu“ (vodní dýmka). To není, co vím, čínský zvyk, spíš Střední východ. Jdu-li do čajovny, jdu tam spíš pomlčet, než povídat. Věhlasná veritaska není jen ve víně, i v čaji jí je dost.

  9. Kavárenský povaleč je terminus technicus ukradený z komunistického tisku. Býval to synonym „pomateného intelektuála“, nyní nejspíš „libtarda“. To už ale neplatí.

    Do kategorie „kavárenský povaleč“, ovšem v inovovaném významu, jsem byl zařazen režisérem Radovanem Lipusem, když jsme se spolu scházeli kvůli příští inscenaci právě v kavárnách. Ne ve všech. Musely mít určité parametry. Jako například mít dost dobré kávy, decentní a svižnou obsluhu, nemít studentské návštěvnictvo (když se rozohní, řvou na sebe jak v hospodě) a také pochopitelně nemít juke-box nebo zapnutou TV.
    A být v centru. Scházeli jsme se tam dlouhá léta pracovně, Radek mobil doposud nemá a já ho před vstupem vždy vypnul. A mohli jsme v klidu a pohodě pracovat.

    Považovat útulnou a tichou kavárnu za pracovnu jsem naučil i Mariana Kechlibara a několik dalších přátel. Nakonec – v dobré kavárně vám uvaří i dobrý čaj. V čajovně vám obvykle dobrou kávu neuvaří, možná vůbec, zato je tam téměř vždy cítit mariánka. Čili pro mne má kavárna poněkud jiný význam než pro zdejší publikum.

    (Godot snad promine…)

  10. Tužka napíše,….něco ke kavárnám,….to proto, že je vyhledávám a hodnotím jejich atmosféru.
    Byl někdo v opravdu stoletém interiéru kavárny?….
    Podařilo se mi to několikrát ve Vídni,
    V takové kavárně je antre séparé. Boxy, vypolustrované sametem, závěs z těžkého sametu. Trochu to připomíná koňské boxy pro miláčky arabských šejků.
    Když se závěs zatáhne, tak tam nikdo nevstupuje,….ticho,….na stole je zvoneček s držadlem,…no, a obsluhu si můžete jeho použitím přivolat.
    K čemu taková jeskyňka sloužila si lze domyslet,….a tady je možná prapůvod označení kavárenský povaleč. Protože na těch vypolustrovaných lavicích se dá i chvíli prospat.
    Bývalo to i v Čechách.
    V Ústí nad labem, po zrušení jisté kavárny , udělali soukromý byt. Oni si ale suterén zařídili právě nábytkem ze staré kavárny,….udělali si tam jeji malou kopii i s dvěma antre séparé.
    Že jsem se v tom bytě ocitla je jiný příběh,….jo, měli tam i fotografie, jak původně kavárna a její zařízení vypadalo.

    A ve Vídni jsem několikrát objevila něco podobného,….přiznám bez mučení,….vymetám kavárny místo vymetání chrámů hojnosti. V kavárně je sledováni cvrkotu kolem pestřejší. I když ,….. doba mobilová z toho dělá jednotvárně se opakující zážitek. Zajimavé rozhovory jaksi vymizely.

    Tužka.

    1. Tužko Tužtičko, nejvíc záleží na tom, s kým do té kavárny jdete.

      Ale jinak ano. Polstrovaná křesílka a pohovky v tmavě rudé, mramorové desky stolu na litinové trnoži, těžké sametové závěsy se zlatými šňůrami, zakončenými velkými střapci… Prostory, kde slunce nevstoupilo už drahně let. Najdete je na jihu Itálie a dokonce i Španělska. Jenom – v bočních uličkách, kam nedošla modernita. Tedy – před dvaceti lety tam ještě byly.

        1. A cigárko ani doutníček mramor neopálí. Ale už dlouho jsem nenarazil na kuřáckou kavárnu.
          Naposledy na na severu Španělska , v Baskicku. A to už je třicet let…

  11. O.T.: Jak je důležité se správně vyjadřovat.
    Pevně věřím, že se věci otočí správným směrem, proto jsem vyjádřil podporu paní Zuzaně Majerové Zahradníkové. Diktát menšiny se stává v čím dál, tím větší míře nesnesitelný. Řvoucí, fanatičtí idioti, byť v menšině, si uzurpují moc, na kterou nemají žádné právo.
    F.R.Čech

    Jak těm třem větám rozumíte, vážení literární kováři? Nevědět, kdo je F. R. Čech, tak to chápu opačně než to (asi) myslel. Zase matení pojmů. Kdo tu tvoří menšinu? Jak se pozná menšina?

    1. Možná jste četl toto:
      https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/StarDance-Ja-se-na-to-snad-budu-i-koukat-Chteli-nastvat-a-podarilo-se-jim-to-747780

      To je jedna z těch řvoucích menšin. Já se na StarDance nedívám, tanec mě ani nebaví, ani se mi nijak zvlášť nelíbí. Mým holkám se to líbí, dívají se.

      Můžeme debatovat, co je „normální“, zpravidla intuitivně se ale na obsahu toho pojmu +- shodneme. To je většina.

      F. R. Čech je svým způsobem magor, ale ve smyslu výše napsaného nejspíš patří k oné heteronormativní (to je slovo, co?) většině.

    2. Neznám ZMZ, to je ta místo Klause jun? FRČ “znám” jen z tv, čili pohled na něj mám zkreslený. Starám se o své blízké a co 4 roky hodím papír do urny s pocitem marnosti.

      1. Odpovím dvěma bonmoty:
        „Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zrušili!“
        „Když stále opakujete týž experiment a čekáte jiný výsledek, nesvědčí to o vašem zdravém rozumu“.

        1. Tak to necítím. Volby nejsou experiment. Je to vyzkoušený nástroj k ovládání mas za účelem vládnutí.

            1. Nejenom vzdělanost, i morálka. Lidi jsou vychcaní i vysraní a jdou si pro dotace na hmotné statky. Kdysi vstupovali do KSČ. To je stejné už nejmíň století. Čím vzdělanější, tím může být větší zmrd – dostane větší prachy z kapes “nevzdělaných”.

  12. Stejně by mě zajímalo, co našli na V. Klause jr. že tak tichounce odstoupil, zmizel, není.
    Jediný politik, kterému bych to hodil bez váhání je Jaroslav Foldyna. Proč? Nebojí se.

  13. OT
    Alefe, mají Číňani něco jako jsou naše Vánoce? Kdy jim začíná další rok? Zvířata mající patronát nad jednotlivými roky nastupují v dávno daném pořadí nebo se to někdy nějak obměňuje? Kdo to kdy určil / určuje a podle čeho?

    Pokud jste tu o tom už někdy psal a já si to nepamatuju, pak se omlouvám (a prosím odkaz).
    Děkuji.

    1. Což takhle dát si špenát článek? Nic převratného v něm sice nebude, ale… Zdeněk Hosman je pročínský, já jsem pročínský, i Godot je pročínský (nevím, jestli o tom ví; ale JingMa, hostesky, čínská restaurace – to už neodkecáš, kamaráde) třeba by to i někdo četl…? Co myslíte?

        1. Já taky.
          Proč tu vlastně článek na tohle téma ještě není?! 🙂
          —-
          P.S.
          Některé veverky jsou občas trochu drzé, já vím.

            1. Neprovokuj!
              Hudba mého časného mládí….
              Stejně je to zajímavé, proč je to tak působivé.
              Jak říkává moje Labuť o podobných věcech – „mají prostě mrd!“.

              1. Působivé to je, protože je to hudba. – Kdysi se Beatles chlubili, že složili píseň o pouhých dvou tónech (nevím, která to je). Dnes? Cha!

                Namaškařený opičák poskakuje po jevišti, šklebí se jak kretén, vyvaluje oči jak když kocour sere do řezanky a rytmicky odříkává nablblý text monotónním hlasem. A taky se tomu, kupodivu, říká hudba.

                Já vím, jsem staromilec. Má kvalitnější polovička tvrdí, že starej jsem musel být, už když mně bylo patnáct (tehdy jí bylo dvanáct a neznala mě).

                Svět je plný překvapení. Nebo ne?
                Včera jsem se zaposlouchal do hudby, kterou si k uklízení kuchyně pustila má nejmladší ratolest (17). A ejhle – ruština!
                I tážu se: To si dnes mládež pouští ruskou hudbu běžně, nebo je to tvá osobní úchylka?
                Odpověď: To je má úchylka. Podle mě nesmíš na dnešní mládež usuzovat. Já si jedu po svým.

                Márja panno. Ani se radši neptám, po kom to dítě je… náznaky jsou. Před pár dny se u nás zastavil dlouholetý kamarád (Evangelium podle Gaiana). Dcera vystrčila nosík ze svého brlohu a vzájemně se představili. Kamarád se chvíli zkoumavě díval, načež prohlásil:
                „Chudák holka – je to celej fotr.“

                A je to.

  14. A ještě pro Starého Kocoura, trochu OT:
    Dneska si holky pouštěly k pečení cukroví nějaké audio – pohádky Král Kamenné srdce a Královna s vlčí tváří, obě pěkné, pěkně udělané. Tak jsem si vzpomněl na Vás – jako že znám někoho, kdo tomu rozumí.

    1. Nebudete mi asi věřit, ale za mých dětských let se na „Praze“* každou neděli po obědě vysílala dramatizace nějaké české pohádky s výbornými herci a originální muzikou a děcka to poslouchala.
      Bez obrázků. A pokud si pamatuji bylo jich natočeno několik set. Takže se moc často neopakovaly.
      To ještě když rozhlas byl králem…

      */ dnes asi ČRo 2

      1. Budeme věřit. Režiséři často Berger a Weinlich.
        Moje Labuť napsala dvě takové pohádky, jedna se jmenovala Království Pumbo, četl jí to V. Brodský. Druhá už nevím.
        Ona byla velká spotřeba – jednak každou neděli na Praze a také Hajaja.
        Znal jsem i dospělé lidi, kteří se v neděli po obědě natáhli na kanape a poslouchali pohádku. Někdy přitom usnuli….

        1. Ještě k rozhlasu: mezi „dřív“ a „teď“ je opravdu nebetyčný rozdíl; inscenace čtyřicet-padesát let staré působí přirozeně, jsou zkrátka perfektní po všech stránkách.
          Dnes – odhlédnu-li od často bláznivého obsahu – z toho čouhá nezvládnuté řemeslo, ať už ze strany herců či režisérů.

          Příklad: Let do nebezpečí podle Arthura Haileyho. Cupák, Munzar, Adamíra, G. Vránová, režie Jiří Horčička.
          Vltava to teď opakuje, premiéra 1980, ale inscenace vůbec nepůsobí zastarale, ani trochu. Neumím si představit, že by to šlo natočit líp.

          https://vltava.rozhlas.cz/arthur-hailey-john-castle-let-do-nebezpeci-hvezdne-obsazeny-pribeh-v-rezii-9129610

      2. Proč bychom nevěřili, taky si to pamatujeme.
        V sobotu ve dvě hra pro mládež, v neděli v jednu pohádka pro děti. Často poslouchala celá rodina. A nádobí se mylo až potom, aby byl klid a poslech nic nerušilo.

          1. U nás v bachratém smaltovaném „vajdlinku“ na plynovém sporáku, aby voda nestydla. Oplachovalo se v dřezu, kam se občas napustila další teplá voda.
            Kdepak pod vodou tekoucí!

            Co je hrotek?

              1. Aha, díky. V chatě u Berounky měli příbuzní totéž v menším – s jednou mísou, stůl měl čtvercovou pracovní plochu.
                Mísa samozřejmě vyjímatelná, celý kus nábytku velmi praktický.

                1. Slovo “hrotek” pochází z oblasti Žimrovic a Hradce n/Moravicí. Tady na Těšínsku je neznámé.

            1. Pro veverka: U nás se říkalo vajndlik – tedy moje maminka a obě babičky. Býval to takový hlubší lavór – jak říkával pan Horníček, taky nešel zabalit. 😊😊😊

        1. No jéje, věříme i pamatujeme, když jsme jezdívali na chatu za babičkou, tak v neděli při návratu jsme museli být ve 13 h v autě, táta měl pohádku (já samozřejmě taky), pak Revue Orchestru Karla Vlacha a už jsme byli doma 🙂 krásné roky, díky!

      3. Pro Kocoura: No jasně, pamatuji se na pohádku o Sedmihláskovi, namluvil ji tuším Stanislav Neumann. Nejvíc mi utkvělo od malička závěrečné poučení – věta, kterou Stohláskovi, který doplatil na darebáky a podfukáře a ani jeho zázračné umění hrát na housle ho nezachránilo, řekl vandrovní: „Jo, jo vašnosto… Vy jste jen zapomněl, že u nás nikdo nesmí umět víc, než druzí dovolí.“ Hele to platí celý můj život, Kolikrát jsem si na ni vzpomněla, když jsem viděla, jak na totéž doplácí všichni, co opravdu „uměli víc“.

        A ještě jednu věc možná budete vědět Vy, anebo Godot. Oba zdá se mi „od rozhlasu“. Někdy na konci 60. let – možná počátkem 70. let běžela jako rozhlasová hra na pokračování v rádiu Homérova Odyssea. Byla úúúžasně namluvená všemi předními herci té doby, hudbu skládal dokonce Otmar Mácha a použili i pěvecký sbor, který „refrén“ hexametrů, zvlášť když navozoval atmosféru plavby na moři, doprovázel skoro formou melodramu. Šlo to víc večerů po sobě někdy o prázdninách. Já byla s mamkou na čundru pod stanem pod Pálavou a poslouchali jsme okouzleně pod oranžovou klenbou stanu z prastarého (dnes) bakelitového rádia Perla. Nikdy na to nezapomenu. Ale nevím kdy přesně to bylo, kdo se zasloužil ani v čí režii. A moc ráda bych to věděla. Jen vím, že nepoužili Vaňorného překlad, který jsme u nás doma znali, ale nějakou modernější verzi (pořád mi straší v hlavě Hájek ale já mám už paměť děravou, je to víc, než 60 let), s těmi sbory působila čarokrásně. Hledala jsem na netu, ale bohužel nenašla. A tak ráda bych si to stáhla. Jako vzpomínku na mé nejhezčí prázdniny.

    1. Pro Ládik!!!: Jejda, tak přesně tak sleduji každé ráno i večer všechny naše pohoří na Panoramě. Je to sice jen z každého areálu krátký záběr z webkamery, ale všechny mají své kouzlo a poetiku. To je panečku meditace. Vřele doporučuji a závidím Ládiku, mě už to moc nechodí, takže jsem odkázaná na toto, ale i tak si toho považuji. Našim předkům se o něčem takovém mohlo jen zdát. Zdravím a díky za náááádhernou fotku. 👌

  15. Do smrti bych moc rád stihl ještě jednu věc – natočit pár pokračování ostravských „Sedmilhářů“. Někdo si možná ještě pamatuje ty pražské. To se pozve pár zkušených herců a zralých hereček do studia nebo na jiné tiché místo, uvaří se káva nebo otevře víno a oni, protože jsou zvyklí nemlčet, si začnou vyprávět „veselé historky z natáčení“. Že nejsou zcela pravdivé je spíše jejich výhoda. Celou doby běží záznam, který se pak sestříhá do poslouchatelného tvaru. Už pět let se snažím jich pár dostat v jeden čas do jedné místnosti, ale zatím marně. Představení, zkoušky rozhlas, TV…
    Je to škoda, několik (desítek) historek jsem už vyslechl v kuřárně o pauzách a mnohé jsou skvělé. On ten člověk je smrtelný – a jeho parádní historky umřou s ním.
    A nemusely by.

    1. Já si Vás jednou najmu jako zvukaře.

      Své nejmladší dceři (ta, co si „jede po svým“, což dělá od narození každé moje dítě) jsem od malička vyprávěl na pokračování pohádku, která rostla s ní, až z ní byla spíš taková, no, fantasy. Pak jsem ten příběh dokonce sepsal do knihy, dal vyvázat do kůže, ona si ho dodnes čte. Plánujeme, že až jednou vsadím a vyhraju nějakých cca 100 miliónů, natočíme to jako film, a pak budeme potřebovat i mistra zvuku.
      Tak abyste věděl, že počítáme s Vámi.

            1. Ještě cítím jeden dluh – a to jsou ti „Ostravští sedmilháři“.
              Hodně jsem jich slyšel „naživo“ a opravdu nejsou o nic horší, než ti pražští. Své posluchače by si určitě našli.

              P.S.: Pochopil jsem „inkvizitora“, proto jsem přičinil text před smajlíka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *