by …protože všichni mluví pořád dokola, vymlčel sis v duchu malý kamínek…(Jan Skácel: Hodina mezi psem a vlkem).
Mlčení je nejlepší zvěstovatel radosti: byl bych šťastný, kdybych to mohl vyslovit (William Shakespeare). Mlčení jako radostná zvěst z nevyslovitelného? Pisatel se rázem ocitá v pasti; o mlčení nepsat.
Mlčení z traumatu
Specifickou situací lidské mlčenlivosti je afázie způsobená cévní mozkovou příhodou. Jde o poruchu tvorby i porozumění řeči postihující Brocovo motorické centrum řeči (korová oblast předního mozkového laloku). Chtít mluvit, ale ne moci v nemoci. Nedobrovolná mlčenlivost. Další příčiny mlčení mohou být způsobené nějakou traumatickou zkušeností z prožívání krátkodobého vnějšího projevu agrese, např. znásilnění, anebo dlouhodobého strádání, např. válečné útrapy. K popisu otřásajících fyzických i psychických prožitků chybějí lidské bytosti vhodná a výstižná slova, která by uměla detaily i celek traumatu sdělit. V takových případech je mlčení nejspíše obrannou reakcí, nikoli „nejlepší zvěstovatel radosti.“
Kultura mlčenlivosti
Sousloví „kultura mlčenlivosti“ se může jevit zvláštně, ale přijměme je podobně, jako jiné existence projevů, např. kultura řeči, psaní, stolování atp. V tradici Západu i Východu se můžeme s fenoménem mlčení setkávat v rozmanitých textech. Připomeňme si starou zásadu: Audi, vide, tace, si vis vivere cum pace; poslouchej, dívej se a mlč, chceš-li žít v klidu.
Stará řehole Benediktova v 6. kapitole Mlčenlivost ve střední části textu uvádí: Pro závažnost mlčenlivosti se proto má i dokonalým žákům dávat dovolení k řeči jen zřídka, i kdyby šlo o rozhovor užitečný, svatý a poučný. Neboť je psáno: Velké žvanění se neobejde bez hříchu. I bez vročení vzniku je z citací zřejmé, že pocházejí z časů jiného životního stylu, než je dnešní. V kulturách Východu směřuje mlčení k meditaci, respektive k obratu do niternosti. Mlčení jedince je v péči o vnitřní svobodu možností sebeztišení. Úvodem zmíněná radostnost v mlčení není zvnějšku někým přikazována, ale vychází z osobního svobodného rozhodnutí. Ve vztahu k vnějšku je mlčenlivost zároveň otevřeností k naslouchání. Pravil Mistr: Za starých časů muž držel na uzdě svá slova, boje se hanby, že by s nimi nemohl udržet krok (Konfucius: Rozpravy, kniha IV/22).
V jednom malém horském klášteře uspořádali mnichové seššin zasvěcený mlčení. V zimním období, je chladno a nastává soumrak. Všichni čtyři účastníci meditují v zazenové pozici.
Svíčka dohořela, řekne náhle jeden z mnichů.
Nemáš mluvit! Je to tichý seššin, přísně upozorní druhý mnich.
Proč oba mluvíte, místo abyste mlčeli, jak jsme se dohodli, káravě promluví třetí mnich.
Já jediný jsem nepromluvil! Vykřikne sám se sebou spokojený čtvrtý mnich.
*Seššin: tří, pěti nebo sedmidenní zenové setkání v ústraní; sedí se při něm v pozici zazenu a intenzivně medituje. Zazen je meditace v charakteristickém sedu zvaném lotosový květ.
Dnes je kultura mlčení zejména západními společnostmi vypuzena na okraj bytí jakožto zbytečnost. Mlčenlivost nahrazuje bezbřehé žvanění a diskusní grafomanie.
Vzácná zkušenost s mlčením
Když se narodíte a vyrůstáte v prostředí, kde je zvyklost mlčení pevně zakotvena, je svého druhu normativem jednání i chování dospělých lidí ve venkovském okolí, přirozeně se přizpůsobíte. Nezkoumáte příčiny stavu. Ve svém životě jsem v dětství a mládí pobýval se dvěma nejvýrazněji mlčícími muži. První byl můj otec. Dokázal mlčet dlouhé hodiny, někdy i dny. Měl velmi rád společnost lidí. Dokázal pozorně naslouchat různým řečovým projevům. Možná, že právě proto, že mlčel a ve střídmé řeči býval ostrovtipný, býval vždy vítaným a oceňovaným společníkem stolníků. Druhým mlčenlivým byl náš dědoušek (otec mé maminky), mistr kovářský a lidmi uznávaný léčitel hospodářských zvířat. Tuším, že měl raději zvířata, než lidi. Společnost lidí ani mluvení nevyhledával. Jako voják byl v první světové válce na italské frontě. Nikdy o prožité hrůze nepromluvil. Až půl roku před smrtí se mu náhle vynořovaly obrazy utrpení a v útržcích promluv je věcně popisoval. Z dětství si pamatuji, jak v 50. letech 20. století za dědouškem přicházeli agitátoři, aby ho přesvědčovali ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Když přišli, hleděl si své práce v kovárně a jen jeho údery kladivem na kovadlině zvonivě promlouvaly. Kovářovo mlčení mohlo být výrazem jeho odporu proti režimu po roce 1948. Nikdy změnu řádu nepřijal. Dle dobového slovníku tehdejšího režimu byl považován za reakcionáře. Když se oba moji blízcí mlčenliví muži setkávali a spolu těžce pracovali, bývala míra mlčenlivosti jimi stvrzována.
Životní putování se chápavě uzavírá: Buď mlč, anebo řekni něco, co je lepší než mlčení (Pythagoras).
Živil jsem se mj. jako tiskový mluvčí. Komunikace byla mým denním chlebem.
Těšil jsem se, že až budu v důchodu, nebudu muset promluvit třeba celý den, ale zklamal jsem sám sebe.
Zvyk je železná košile.
Parádní esej, krásná fotka.
A na závěr moudré naučení Pytagorovo.
Jenže říká se: „Kdo mlčí, souhlasí“
Možná to je důvodem spousty slov na internetu, v rádiu.
Každý má vlastní verzi světa. Proto nemlčí.
Kdyby mlčel, možná bychom se lépe domluvili.
Děkuji Vám za pochvalu.
Fotka je moje vlastní; jsem bytostný foto-dokumentarista, o umění se nesnažím.
Tvrzení „kdo mlčí souhlasí“ stavím vedle tvrzení Starého mistra, Lao c´: „Ten, kdo ví, nemluví
(Tao te ťing, část LVI).
Kdyby měl člověk zůstat konzistentní, ani by nemohl ke Zdeňkově eseji nic napsat. – Já tedy dočasně svou snahu o konzistenci opustím.
—
Mudrcové říkají, že nejvyšší pravdu lze vyjádřit pouze mlčením. Já jsem k nejvyšší pravdě zatím nedospěl, ale vstřícný vztah ke schopnosti mlčet se do mého života podepsal až osudově.
Příběh, sepsaný v povídce Něžná píseň kolejí, má ještě jeden aspekt, který v ní není zmíněn. – Kdo četl, ví, že dívka byla svými kamarádkami nabádána, aby během schůzky hodně mluvila. A ona se, podle svého pozdějšího vyjádření, opravdu snažila mluvit, seč mohla.
Chlapec tyto okolnosti před, v průběhu a bezprostředně po schůzce samozřejmě neznal a znát nemohl. Byl však dívkou okouzlen a poznal, že to místo vedle něj, zatím prázdné, je rezervováno právě pro ni. A proto dívku hned na závěr setkání náležitě ocenil: „Je mi s tebou dobře… jsi tak mlčenlivá!“
A nemýlil se. – S treperendou bych určitě nevydržel, je to přibližně čtyřicet let. Na účet kamarádek a jejich marných rad se mlčky usmíváme dodnes.
Jsou stavy, kdy se mlčenlivý člověk řečí projevit musí.
Ano, za zásadní považuji načasování – mluvit v pravý čas a jasně, tj. srozumitelně, stručně i věcně; dnes lidem chybí dovednost umění mluvit, tj. ovládat rétoriku a zároveň chybí dovednost naslouchání.
Rozvazovač jazyků, poslední litry:
https://ibb.co/NSRTgPT
Mlčenlivost – alchymisté, vědci minulosti – jí zachránili mnoho životů. To mluví za vše.
Ten obrázek mi připomíná pohled keporkaka v okamžiku, když si člověka všimne. Nádhera… Děkuji. 👁️
Tužka napíše,….mlčím, je ticho,…a přesto sděluji…..Díky za text.
První pohled,….achát….nabarvený.
Druhý pohled,…asi ne.
Třetí pohled,….co to je?
Závěr,….nevím….
Tužka.
Můj tip: zamrzlá malá kaluž na asfaltové silnici.
Co jsem viděl na první pohled : Boží oko.
První pohled byl paprsek, druhý byl led. Achát byl umělý pohled, s představivostí. Fotka odhaluje duši autora.
Pro laskavé diskutéry – Starého kocoura a Ládika!!! : Fotografie nemá název, ale dodatečně jí pojmenuji poeticky „Osvícený visus“ (česky snad zrak, vidina atp.). V reálu zamrzlá zimní louže na lesní cestě osvícená šikmým paprskem slunce mezi korunami stromů; příležitostné osvícení fotografovo (jaká synonyma ke slovu „osvícení“ najdete?). Pro čtenáře jsem foto zařadil jako meditační obrazec typu mandaly.
Člověk je společenský tvor a řeč je nutnou podmínkou pro zařazení se do společnosti.
K mlčenlivosti musí být vážný důvod; vymyká se normálu. Myslím si, že mlčenlivý člověk si v nepřítomnosti jiných může říkat něco sám pro sebe nebo si zpívat. Určitě to udělá i vězeň na samotce, třeba šeptem. Průšvih je, když člověk mluvit nemůže (ze zdravotních důvodů). Tím nemyslím němotu a její náhradu znakovou řečí.
Kromě strašlivé nemožnosti mluvit dané nemocí (zažili jsme v rodině) lze mlčet z nejrůznějších důvodů – je mlčení moudré, zdvořilé i nezdvořilé, příčinou může být strach či zbabělost, skromnost, neznalost, arogance.
Jen příklady, výčet jistě není úplný.
Mlčení jako odpověď může být různé, mít různé příčiny, záleží na na otázce.
Mlčení, pokud není odpovědí je většinou „vznešené“. Mlčet často znamená neznemožnit se.
„Kdybys byl mlčel, zůstal bys filozofem. “
Ale mlčení je také čekání na odpověď, že?
(I tenhle můj příspěvek tu nemusí být.)
Kdoví, lze-li mlčení nahradit psaním.
Lze. Nepsaním.
…já jediný jsem nepromluvil!
😀 😀 😀
Čtvrtý mnichu z horského kláštera (z eseje…), Ty víš, co pravil Lao-c´- Leč: přemíra slov svůj počet vyčerpá. Není proto lépe zachovávat „míru věcí?“ (V).
道 德 經 1 – 81
Tak to byste nebyl demokrat podle Masaryka. (Demokracie = diskuse.)
To je pravda, nejsem. Já bych byl diktátor.
Kdybych diktátoroval, populární skupina
Řev kundyPussy Riot by objížděla kraj s písní těchto slov:Bohorodičko, vrať nám Putina
Nebo aspoň Čong-ila Kima
Děvčata by si v zoufalství roztrhla roucha a místo cpaní kuřat do genitálií by si na hlavu sypala suť, prach a radioaktivní popel (kdyby někde zrovna byl xehnání).
Kdepak já a demokrat.
Alefe, nezatížený pohled do historie lidstva praví, že demokracie je nejméně stabilní forma uspořádání společnosti a má nejkratší „záruční dobu“, protože
je velmi poruchová.
Osvícený absolutismus. Ať už je to to car, faraon, císař nebo třeba strýček Si.
Nejlepší je vláda osvíceného tyrana.
Adjektiva ale, bohužel, nemívají dlouhého života.
Náhrada je ztížena tím, že řeč a psaní jsou pro vnímání a spoluúčast i přístup/odstup od posluchače/adresáta vzájemně odlišná média.
Osobně raději píši, než mluvím, neboť mne to vede k úspornosti i sebekázni v rozsahu/dosahu sdělení. Např. nevhodně vyřčené slovo zpět nevrátíte, zatímco napsané nepatřičné slovo necháme odležet, nahradit, i je nepoužít.
Z diskuse zde pro mě jasně vyplývá, že mlčenlivost bývá ku prospěchu častěji. Nedá mi to, abych neupozornila na propasti, které mlčenlivost většinou prohlubuje. Je to jedna z mála situací, kdy mlčení škodí. Vím o páru, který se promlčel velmi úspěšně až k rozvodu. Nebyla to hezká pře. Jako vždy klady mívají i svou odvrácenou tvář a nemělo by se na to zapomínat.
Pro Zdeňka – ta fotka, už jsem jí jednou viděla a pokaždé u mě vyvolá jiné reakce. Je to jako sousedský pohled z jiného vesmíru…
„Vím o páru, který se promlčel velmi úspěšně až k rozvodu. “
Já myslím, že to nebylo mlčením. Prostě k sobě nepatřili – neměli si co říct, a proto mlčeli. Jsou páry, které k sobě prostě patří – a nemusí nic říkat, proto mlčí.
Já myslím – nevím to jistě – že Filemon a Baucis, dokud sedali na lavičce, taky toho moc nenamluvili.
Pro Alefa: Jistě, mohlo to tak u nich být. Ale nemuselo. Někdy záleží na tom, co mlčení předchází. Nedorozumění, předsudky, zlé úmysly – to všechno se velkým mlčením jen zhoršuje. A jsme u prvního kroku. Bývá nejdůležitější. Vždycky od moudřejšího… ? Výjimky i tu potvrzují pravidlo…? Ticho je v tu chvíli to poslední.
Příběh Filemona a Baucis je o jiném druhu soužití. I zde asi vládlo mlčení, zvlášť k stáru, kdy už bylo mnoho, mnoho vysloveno. Ale já to chápala jako souznění, pochopení potřeby být občas se sebou sám. Bez této potřeby bych já asi nemohla existovat. A Zdeněk Vám potvrdí, že já jsem hodně, hodně výřečná. Samotu a ticho vítám. Tu dychtivost všechno vidět a prodiskutovat, už nechávám za sebou. Od mlčení se odvíjejí haiku. Jsou jako fotografie okamžiku.
Hoši od Bobří řeky drželi „bobříka mlčení“ – 24 hodin nepromluvit. Lehce jsem to splnil, ani jsem se nemusel přemáhat.
To nic není. 24 hodin je krátká doba.
Podrobme předmětné slovo jemné kosmetické úpravě substitucí č —> ž. Vidíme, že bobříka mlžení někteří mimořádně disponovaní jedinci dodržují non-stop již mnoho let.
Tak po 28 hodinách mlčení musím konstatovat, že mlčím rád.
Raději mlčím s někým než proti někomu.
Raději mlčím k rybě a nebo ke stromu.
Raději mlčím – no někdy neznám míru.
Raději mlčím – třeba i ku Vesmíru.
Nejraději mlčím sám s bordeaux, ale málokdy k tomu mám příležitost. Ti moji šmejdi už mu přišli na chuť…..
V každé nemocnici bylo kdysi napsáno na mnoha nástěnkách: ticho léčí. Protože lékařské výkony jsou převážně tiché a za zavřenými dveřmi (řezání kostí, vrtání lebek při lobotomii a pod. ), myslelo se tím především omezení hlasitých projevů (smíchu, křiku, řeči). Málomluvnost nebo mlčení tedy může i léčit lidské neduhy. Když se zaposlouchám v lese, zvěř si taky moc nepovídá, jen se varuje nebo hledá sexuální protějšek.
Někdy se vkládá za účelem dosažení mlčenlivosti do úst tzv. roubík (v případě, když je rozumné dotyčného raději neusmrtit).
Ještě mě napadlo příjmení Mlčoch. Jak vzniklo? Hledal jsem v gůglu a našel tohle, tak už raději budu mlčet.
https://sbirky.moravska-galerie.cz/dielo/CZE:MG.MGA_4279
Vy jste ale zvíře!
Tady samá ušlechtilost a filosofie, a vy takhle….
:-))))
Mlčoch, Mlčoch…
Člověka takového jména jsem před lety přijímal na místo zvukaře. Vypracoval se. Teď je technickým ředitelem celého našeho Ústavu. Chtěl to, má to! [;>))
Konečně večer, můžu se v klidu rozmluvit/rozepsat o mlčení.
Mlčení ocení ten, kdo se hodně namluví. Z toho jsou samozřejmě výjimky, ale snad jich není mnoho. – Uplynulou sobotu měl spolek Svědkové Alefovi v jedné útulné tělocvičně celodenní akci. Ano, věnovali jsme se právě tomu cvičení, které se právníkům nedoporučuje, pokud se chtějí ucházet o místo na Ústavním soudu. – O přestávce se povídalo o ledasčem, i dal jsem k dobru tu příhodu dvou dívek, které spolu proseděly dvanáct let v base, a byvše propuštěny a zastavivše před věznicí, řekly sobě: víš co? zajdeme na kafe a tam si to dopovíme.
Tu historku nepřipomínám bezdůvodně.
Svědkové Alefovi se občas domluví a udělají si celovíkendovou akci v nějaké odlehlé lokalitě. Mluvit celý pátek, sobotu a neděli, to se mi opravdu nechce – proto pod vcelku průhlednou záminkou duchovního rozvoje účastníků vyhlašuji na celou sobotu ušlechtilé mlčení; to je vlastně něco jako seššin, o kterém píše Zdeněk. Aby to mělo ten správný šmrnc, podpořím to ještě vhodným citátem z Tao-te-ťingu – „…proto tedy povolaný: působí bez činění, učí beze slov.“ A je to. Celý den je báječné ticho.
Je docela překvapující (pro mě), kolika lidem přijde celodenní mlčení obtížné. Jsou i tací, kteří pod různými záminkami opouštějí nakrátko sál a v ústraní si to musejí dopovědět. – Ta úleva, když večer ušlechtilé mlčení skončí!
Abych účastníkům nějak vynahradil to celosobotní utrpení, v neděli cvičíme jen dopoledne, pak vařím (za pomoci účastníků) jihočínskou kuchyni. Dokonce jsem tak benevolentní, že kdo chce, může místo jídelních tyčinek používat příbor.
Na torturu mlčením se rychle zapomíná a časem na to seminaristé rádi vzpomínaji a dokonce si to i pochvalují.
Jak známo, já jsem přes to jídlo a pití.
Takže z tvého poučného povídání si vezmu jen ty příbory.
Jíst „čínu“ (aniž vím, co to snad bylo) příborem na setkání jaksi v čínském stylu (byť duchovním) mi přijde vrcholně barbarské.
Nepochybuji, že jsi jako estét měl k dispozici správné misky a správnou konzistenci rýže.
Při jídle se nemluví. Když budu jíst celý den…
Když jsem byl mladší, jedl jsem jednou denně.
To je naprostádezinformace!
Při jídle se právě mluví nejlépe, při nejmenším musí znít chvála kuchaři.
Když se tak nad tím zamyslím, tak:
– nad „čínou“ je asi nejvhodnějším tématem něco poklidného, třeba…. o loukách, plných kvítí. Přitom nehrozí opilost, neb nápojem je jakýsi růžový čaj.
– nad biftekem (+ bordeaux) bych si nejraději zanadával na bídu a nouzi
– nad gulášem (+ pivo) bych rozbral Orbána
– nad knedlovepřozelo se přirozeně nabízí návrat ku tradicím
– nad kaviárem (+ šampaňské) je na řade VVP
– problémem je ryba (+ ryzlink), bacha na kosti
Tak by se jistě dalo pokračovat, každý nechť doplní, má-li touhu.
Je zajímavé, že Číňané se u jídla baví – o jídle, kdežto Angličané (prý, osobně jsem neměl možnost zažít) u jídla hovoří o počasí…
—
Až se někdy potkáme, co kdybychom spolu zašli do nějaké dobré restaurace? Mám na mysli restauraci čínskou – pochopitelně.
za takovým pozváním bych šel světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…
Nehazarduj se zdravím, nemocný člověk toho sní jen velmi málo.
🙂 Ano, měl. – Miska může být téměř jakákoli, přiměřené velikosti; ideální je (asi) jako obsah na dvě dlaně. Uvařit rýži o správné konzistenci je dnes opravdu hračka, máš-li rýžovar.
A ano, používat příbor na čínské jídlo je nešikovné, řekl bych – ani to potom tak nechutná. Ovšem na druhou stranu – jistě znáš bajku o lišce a čápu…
Jídelní tyčinky mají (podle mne) obrovskou výhodu: pohodlné jako lžíce, elegantní jako příbor.
—
A už jsme zase u toho jídla!
Je vidět, že nejen posloupnosti a funkce mohou konvergovat k nějaké limitě. Stejně tak i společnosti, party či spolky konvergují k ustálenému tématu.
Například na jednom nejmenovaném webu, ať článek navodí jakékoli téma, vždycky se skončí u košer-čehokoli.
Na tomto webu, byť by autor napsal článek sebeušlechtilejší, sebefilozofičtější – vždy se skončí u jídla.
Z těchto dvou variant ta druhá, ta naše, mně přece jen připadá stravitelnější.
Jen doufám, že se na mne kolega Hosman příliš nezlobí (trochu jistě). Jsem tu vlastně takový rozesírač diskuse na hezké téma. Tady je už pozdě, ale příště si to odpustím, přísahám na holej pupek.
Je poledne, čas oběda. Pane kolego Godote, proč rozesírač; Vaše odbočování z tématu mi nevadí.
Ke kuchaření mám aktivní přístup. S různými přestávkami vařím od dětství , letos je to 65 let (je to číslo, které nic zásadního o kvalitě fungování nic nesděluje – stejně jako věk člověka). Tvořivě jsem vyzkoušel různé světové kuchyně… Tvrdím, že vařit je podobné akci malování obrazu – míry, tvary, barvy, kompozice…, jednoduše praktické smyslové cvičení s vůněmi, chutěmi, dotyky, zvuky…
Konstatuji: vyrůstal jsem ve velmi skromných až nuzných rodinných podmínkách. Jsem celoživotní venkovan se vším všudy. Skromné rodinné prostředí mne ve stravování naučilo asketismu. Nejraději jím nejobyčejnější jídla.
Mlčenlivý je člověk při běhu, zejména starší kus. Mladší kusy málokdy běhají vytrvalostní disciplíny, i když vyjímek je dost (viz Beskydská sedmička – 3000 ks). Pokud člověk běží na tep v aerobním pásmu, dokáže mluvit. Jakmile zrychlí krok nebo se zvedne sklon trasy, mluvit nemůže, protože se dostal do anaerobního pásma. To potom ze sebe nevysouká ani krátký pozdrav “ahoj” a jenom zvedne k pozdravu ruku. A opět bych odběhl od tématu – mladší na horách moc nezdraví, kdežto starší všichni.
Řeč při běhu je právě tím nejjednodušším indikátorem anaerobního pásma. Proč je rozdíl v pásmech tak důležitý, zejména pro starší? Starší většinou běhá pro zachování kondice, pro psychohygienu – zkrátka, aby se zbavil přebytečného tuku, zejména toho viscerálního. Každý starší běžec má proto chytré hodinky Garmin, nejlépe typ Fénix nebo Forerunner nejvyšší řady, aby poznal anaerobní pásmo podle tepu k jeho věku. Tuky se totiž spalují jen v aerobním pásmu a když to překmitne výš, rostou mu svaly a těžkne. Starší člověk totiž na údaje hodinek nezaostří a v brýlích nechce běhat. Mluvit sám k sobě taky nechce a zejména po půlhodině běhu ani úmyslně nebude, bo začne působit dopamin a dostaví se euforie a dobrá nálada z běhu. Proč by člověk mluvil a kontroloval nějaké pásmo? Tak mlčí a běží a myslí na jednoduché věci, zatímco mu sílí svaly a těžkne – bude muset vyběhnout znovu a zase mlčet 3 hodiny nejmíň. Po letech běhání a mlčení si vypěstuje stav, kdy při mlčenlivém běhání nemyslí na nic, ani na to Godotovo jídlo. Já si vždycky myslel, že nemyslet na nic nejde. Mýlil jsem se, jde. A přitom se mlčí. Bo když něco řekneš, tak v tu ránu myslíš. A to je u psychohygieny vážná chyba.
Jsem si to po sobě přečetl a musím konstatovat, že člověk by měl mlčet, když myšlenky hodně přebíhají řeč. Zde tedy, když předbíhají píšící ukazováček, to je ještě 100x horší. Huba mluví nebo prst píše a myšlenky jsou dávno uteklé někde vpředu a ztratily kontrolu nad tím, co a jak už bylo vyřčeno nebo napsáno. Formulovat řeč podle zpětné vazby posluchačů moc nejde, korigovat psaný projev na mobilu taky ne (to se ani moc nechce, i když to jde). Člověk by měl tedy mlčet, když ztratí kontrolu nad tím, co řekl. A samozřejmě by měl mlčet, když dopředu neví, co bude říkat. Tohle zákoutí mlčenlivosti by bylo dobré téma k diskusi, nejméně tak dobré, jako mlčení při jídle. Z plnými ústy se fakt mluvit ani nedá, bo jídlo vypadá vá a to je škoda.
Ládiku!!!, probůh, trochu jste mne vyděsil.
Běhá vůbec ještě někdo jen tak, pro radost?
Ano, v lese a na cyklostezce u řeky potkávám běžící jedince s přístrojem tu na zápěstí, tu přilepeným nad loktem, ale že je to taková věda, to mne tedy nenapadlo.
Vzpomněla jsem si na Čapkovu povídku o muži, který občas létal; určitě ji všichni tady znáte.
Běhá. I v dnešní uspěchané době. Na běh pro radost je potřeba čas – ten přichází v důchodu. Ale tam se zase krátí… Radost z běhu stojí za veškeré úsilí.
No dobře, ale můžu běžet bez stresu, když současně pořád koukám na chytré hodinky (mám vůbec ty správné? Neměl bych si pořídit jiné, ještě chytřejší?) a sleduju tep, an/aerobní pásmo, myslím na svaly, tuk, věk a bůhví co dalšího?
To nevím, běhám potmě a nic nevidím, jen za úplňku mimo les. Při absenci zraku zesiluje čich a sluch – to byste koukala, co všechno jde vnímat a jak se zkracuje odstupová vzdálenost zvířat. Vnímám svůj dech a frekvenci kroků, tep ne. Běžím na pocit. Po sprše se ale kouknu na záznam.
Tak takhle ano, to musí být nádhera.
Dobré pro tělo, osvěžení a obohacení pro duši.
Od malička nerada běhám ( moc namáhavé). Za to ráda chodím, plavu a jezdím na kole. I u toho se dá někdy vypnout hlava.
Já začal v 55, abych byl v důchodu fit…
Tak to už nestihnu. Teď mě v celkem dobrém stavu udržují vnoučata. Nejstaršímu je 9 a nejmladší má 10 měsíců.
Možná vám trochu, Ládiku, rozumím.
Já to tak mám s plaváním. Chvilku to trvá, tak třeba 300 metrů, než se člověk rozplave/rozdýchá. Pak nabere stabilní tempo, samozřejmě úměrné věku. Drží rytmus a z toho vyplývající dýchání. Postupně se dostává do stavu, který bych (laicky) přirovnal k józe.
Podstatu vidím právě v pravidelném dýchání – nádech nad hladinou, výdech pod hladinou. Pojem“nad hladinou“ je variabilní, zda člověk plave ve zcela hlidné hladině (co nejníže) nebo v nějakém vlnobití (nutná rezerva).
Postupně se člověk dostane do onoho stavu „na nic nemyslet“, ačkoliv nějaké myšlenky hlavou táhnou. Ale nezdrží se, protože je vytěsní soustředění na dýchní a pohyb. Po řekněme dvou kilometrech je lekce u konce (bývaly i tři, ale ….).
Kdysi mi ta základní lekce v Paleochoře netrvala ani hodinu, bazén je rychlejší. Ideální relaxací je pak procházka brzy ráno po liduprázdné pláži zpátky k civilizaci (přes den je to jiné), pak sprchy a kratičká procházka pro něco k snídani pro malé šmejdy, cestou zastávky v už otevřené taverně na „café eliniko sketo e ouzo me pago“.
Je na co vzpomínat… v bazénu je to přecejen jiné.
Běh po liduprázdné pláži se dá udělat v Polsku, 2 hoďky z Rowů směr Czolpino a zpátky. Naboso, jemný písek, žádné horko, jódové lázně. Borovice málem k moři.
Mlčení může přerušit samomluva.
Převzato odjinud:
Samomluva většinou nastává ve chvílích, kdy jsou tyto osoby samy. Mluvit si sám pro sebe může být skutečně považováno za příznak duševní choroby. Potvrzuje to psycholog Sébastien Dupont, autor publikace Sám mezi ostatními. „V psychiatrii je samomluva, tedy mluvení k sobě samému, jedním z prvních izolovaných projevů schizofrenie a některých psychóz. Je tedy velmi spojována s představou šílenství,“ říká.
Buďte však klidní: nemáte-li posluchače nebo si tykáte, když k sobě mluvíte, nemusí to být nutně známka schizofrenie. „Podle Freuda vzniká samomluva proto, že uvnitř nás je několik vrstev. Je to jako dialog s různými dimenzemi naší osobnosti, uvádí Dupont.
Je nutné při samomluvě skutečně nahlas mluvit? Nebo si stačí nechat v hlavě několik názorů a nechat je, aby si to potichu vyříkaly?
To bude otázka pro každou hlavu. Já té svoji nechávám svobodu.
Stačí, aby si to v hlavě potichu vyříkaly.
Nesmí to být nahlas a nesmí se názory mezi sebou prát.
To by pak mohla i hlava bolet.
Ještě se dá stát mlčky “v němém úžasu”. Obyčejně před nějakou přírodní scenérií. U mě na Kavkaze, v parcích Rago a Padjelanta a nejvíc na Islandu (asi proto, že jsem tam byl nejdéle).
Dnes mlčenlivý hodinový běh za světla, bez hmyzu, v mrazu.
https://ibb.co/qBTfz6k