by připadá vám toto oslovení podivné? Mně ano.
Celá desetiletí bylo běžné a všeobecně přijímané oslovení typu „milí posluchači / diváci“; mluvilo se o policistech, požárnících či hasičích, čtenářích, studentech, návštěvnících. Mínili se tím nejen posluchači (atp.) muži, nýbrž samozřejmě i ženy. Všichni to tak chápali, všichni tomu tak rozuměli; troufám si říct, že žádná posluchačka či divačka se necítila opomenuta.
Nedávno čas oponou trhnul a vyrojili se aktivisti či kdo vlastně a začali vykřikovat cosi o diskriminaci. Začali prosazovat něco jiného a bohužel uspěli. Čím dál častěji slyším a čtu o posluchačích a posluchačkách (kde zůstala posluchačata?!), návštěvnících a návštěvnicích, policistech a policistkách etc. V určitých kruzích je to už zřejmě povinné – přinejmenším pokud si dotyčný chce udržet své dosavadní postavení.
Nedávno na Vltavě, druhdy skutečně kulturní stanici Českého rozhlasu, zaznělo „… ten který nebožtík či nebožka“. Výborně, čím dál lépe.
Patrně se brzy dočkáme krmení pro kočky a kocoury, salonů pro psy a psice (ano, tohle označení fen jsem taky už víckrát četla), krmítek pro ptáky a ptáčice. A vůbec, proč kluky nosí výhradně čáp? Být čápicí, už bych klapala zobákem ohledně diskriminace. A co samečci od vrány – holčičku by jistě taky unesli. V odlehlých končinách nedokážou dát dobrou noc i lišáci? Proč ucpáváním pramenů obtěžují vždycky jen žáby?
Některým se tento módní způsob vyjadřování zřejmě už začal zajídat a zvolili jakýsi kompromis – začali používat výrazy „studentstvo, posluchačstvo“ apod. No, pěkně děkuji.
Pokaždé, když čtu nebo poslouchám recenzi nějaké knihy a v každé druhé větě se objeví „čtenář a čtenářka“, myslím na to, jaký vlastně má autor vztah k mateřštině. Asi nijak dobrý, vždyť to celý text jen rozbíjí a tahá to za uši.
Je snadné si z tohoto nového jevu dělat legraci. Jenže věc je – řekla bych – vážnější. Pokládám to za jazykový plevel, který ústní i psané projevy kazí a otravuje, je to něco zbytečného, nesmyslného a hloupého.
Zmíním ještě jednu neblahou novotu: nepřechylování ženských příjmení. Andula Ryba, Cecilie Zlámal, Eva Vomáčka.
„Už měsíc chodím s Andulou Ryba. (s Andulou Rybou?)“
„Ano, znám Zlámal.“
„Odevzdej to Vomáčka. (Vomáčce?)“
Krása, že? Pamatuju se, když se návrh příslušné novely projednával – a prošel. Pak jsem doufala, že Miloš Zeman coby prezident tu hrůzu nepodepíše; podepsal.
Dámy toužící po světovosti se tedy konečně dočkaly.
Někde v koutku ovšem tiše pláče čeština a zdravý rozum kroutí hlavou.
Onehdy jsem se s vážnou tváří, starostlivě, zeptal takové nějaké „Ryba“ nebo „Zlámal“, jak se jí to stalo…?
Urazila se.
Ve svém okolí žádnou takovou neznám, možná bych za nimi měl vyrazit někam na genderová studia a podobné studijní obory, tam by mohla být úroda.
Tento hermafroditismus mě naučil používat výraz “alžbětko”. Kdysi jsem si takových nuancí nevšímal, dnes ano, ale je mi to jedno. Ale prznění češtiny mi bytostně vadí a kde můžu, tam protestuji.
Protože jsem se ještě s takovou mesaliancí až zneuctěním češtiny profesně nesetkal, tak nevím, jak bych reagoval. Jestli bych se hádal nebo odmítl takovou práci.
Když se tu zmínilo to „Alžbětko“: Když jsem to viděl na fotce, „zabylo mi blujno“. Opravdu. Nechtěl bych to potkat naživo.
Pracoval jsem s různými „originály“, třeba s potetovaným Vladimírem Francem (ale ten je povahou normální středostavovský měšták, ale s obrovskou dávkou talentu jak hudebního, tak výtvarného), který ovšem klame tělem. Bezvadně jsme si rozuměli.
Měl jsem v kolektivu (postupně) tři gaye a nebyl s nimi žádný problém. Utírali prach z aparatury stejně dobře jako holky a stejně spolehlivě pracovali.
To nepřechylování slouží stejně jenom k upoutání pozornosti. Nepotřebuje ho třeba Dagmar „Pecka“ nebo Marta „Kubiš“.
Zatímco Emmě „Smetana“ ani to moc nepomohlo.
S proražení do povědomí pubika je určitě nějaká dávka drzosti vhodná, ale když se nedostává talentu…
Francův pes byl taky originál. Neurčitá rasa. Při natáčení volně pobíhal po studiu a družil se s muzikanty a s jejich svačinkami, ale jak se rozsvítila červená, zmrtvěl – pohybovat se začal až zase zhasla.
V restauraci, kde nemají psi obvykle přístup bezpečně během minuty našel kuchyň, něco kuchařům naznačil – a pak byl vidět někde v koutečku, jak spořádává pořádnou porci „zbytků“, které bych si klidně dal na talíř já. Nikdo nic nenamítal.
V předsíňce studia má Vladimír stále svůj deštník a Franta, jeho pes, svou misku. Co kdyby zase někdy přišli něco točit…
Tady je potřeba jistá kreativita. V rozhovoru s Emmou (ne Destinovou) bych možná poženštil její příjmení protažením závěrečné samohlásky: Smetaná.
Kdyby se šprajcovala, argumentoval bych tim, že nejsem z Ostravy, kde se všechny samohlasky zkracuji. 🙂
(Ve skutečnosti je to velice individuální. U mistra zvuku to bylo téměř neznatelné, u rodiču meho zetě naprosto dominantni)
Ověřená poučka od Durrela:
Nic tak nepotěší gaye, jako když mu nějaká dáma řekne, že vypadá mužně.
Řiká se (Plzák?), že nejdůležitější pohlavní orgán je mozek. S Andulou Ryba by to asi nešlo…
—
Kromě toho – nerozlišit mezi přivlastňovacím přídavným jménem a přechýleným příjmením je příznak špatného vztahu k češtině:
manželka pana Tomana se jmenuje Tomanová, nikoli Tomanova.
(Ijáček, písmeno „A“, tři větvičky…)
No to přece je ruština!
Borisova, česky Borisová, Černyšeová, rusky Černyševova atd. Prostě: Čí je to žena / dcera?
Ne tak docela. Společný kořen tam určitě je, ale v obou jazycích se to nakonec vyvinulo odlišně:
JR: Tomanov, Tomanova
JČ: Toman, Tomanová
Vždyť to píšu.
Přídavné jméno češtině tedy: Jaká? Tomanovová
A v ruštině přivlastňovací: Čí? Tomanovova
Ale u jazyků nemám vzdělání, jen odposlechnuto. Většinou to platí. 😺
Bůh ví, nakolik si lidi cit pro mateřštinu uchovají – to ovšem předpokládá jazyk UMĚT; pak teprve mohu posoudit, co ještě lze a co už ne.
Jenže když češtinu przní i Ústav pro jazyk český (nedávné schválení „hranolky“), co potom čekat od poslanců (většina umožnila nepřechylování) a veřejnosti.
A když se do toho začne míchat i genderismus, pak „soudci a soudkyně ne/dostanou přidáno“, v zemi XY „protestují policisté a policistky“ a tak podobně.
V rodině teď nikoho školou povinného nemáme, ale kamarádka nedávno zmínila pár detailů ohledně výuky ve třetí třídě: děti se sice učily psací písmo, ale většina žáčků stejně všechno píše tiskacími písmeny – jsou tak zvyklí, protože v současných učebnicích neustále jen vyplňují kolonky a sami skoro nic nepíšou. Domácí úkoly nejsou.
Vybraná slova se začali učit od „z“, protože jich je nejmíň.
A ještě ke všemu se teď angličtina povinně vyučuje už od první třídy. No comment.
Naši rodiče se učili německy, my rusky, naši vnuci anglicky. Pdle toho, komu právě „lezeme“.
Větší pestrost by možná nebyla na škodu. Ale třeba se trend zase vrátí k němčině. Nebo ruštině.
Ale hlavně by se měly děti učit svůj rodný (oficiální) jazyk země, kde .
Jazyk je politikum. V RF se děti učí dva jazyky už od první třídy. Mateřský a ruský. S tou ruštinou se domluví v celé RF a dokonce i v bývalých zemích SSSR. S kirgizštinou nejspíše ne.
Tentýž vztah je mezi češtinou a angličtinou. Takže já nejsem zcela proti. Ale oba jazyky by se děti měly učit dobře. Mě třeba dost mrzí a omezuje, že anglicky neumím.
…žijí.
Můj vztah k psacím písmu je podobný, jako u dneších třeťáků. Kde můžu (tedy skoro všude) používám technické písmo. Nakonec – velká část písemné komunikace se dneska provádí pomocí počítačů, tabletů, mobilů atd. Doba krasopisně napsaných dopisů je, zdá se, pryč.
Nejvíc dopisů jsem napsal své ženě z vojny. Psali jsme si pořád, dopisy mívaly 30-50 stran. Naše rukopisy se za ten rok natolik přiblížily, že po návratu z vojny nešlo poznat, co jsem rukou napsal já a co napsala ona.
Dneska rukou píšu už jen klikyhák na faktuře.
Na Echo24 teď velmi nedávno vyšel článek, kde píšou o spojitosti mezi cvičením psacího písma a rozvojem mozku. Až nebudu psát z tabletu a sednu k PC, najdu a dám odkaz.
…tak už to nenajdu, na tom webu se mně strašně těžko hledá.
Škoda.
Snad tento článek? Sice odjinud, ale na stejné téma.
https://www.spektrumzdravi.cz/psychologie/psaci-pismo-je-pro-deti-dulezite-psani-rukou-podporuje-vyvoj-mozku
Ne, není to ten článek. Ale téma shodné, uvedené informace téměř totožné – zdá se mi. Ten článek, který nemohu najít, byl ale (subjektivní názor) lépe napsán, byl působivější.
Naučil jsem se psát krasopisně velkým strojnickým písmem. Kdysi jsem výkresy popisoval nálevkovým perem podle šablony. Posléze jsem celou VŠ (strojírenská technologie, 5 let VŠB) psal přednášky takto. A přitom téměř tak rychle, jako mluvené slovo. Pro absentéry byl můj záznam pokladem. S příchodem pc jsem svůj um téměř potratil, naučil jsem se ťukat 1-2 prsty a dodnes hledám písmena. Mobil je úplný mor. Já bych psal, ale nechce se mi. Momentálně v levé ruce mobil nad sebou a pravý ukazováček se trefuje do písmen. Šílený pokrok.
Jediné, co píšu psacím písmem, je podpis.
Píšu pravou rukou, ale umím i levou. Bohužel jen zrcadlově, zprava doleva. Rukopis obou rukou je stejný. Když dám oba texty na okno na sebe, téměř se kryjí. Na vojně na to hodně čuměli. Tam se to zobáci dlouho učili. Já to naštěstí potom nedělal – rozpoznával jsem naše a nepřátelská letadla, abychom nesundávali migy a sučka.
A jde mi psaní i najednou oběma, nejen jednou rukou samostatně.
To jste jako fakír v Obecné škole.
🙂
Jiří Trnka uměl malovat oběma rukama současně.
Aha! To jsem dřív nevěděl, ale úplně to zapadá.
Když byla naše dvojčata malá, často jsme si s ženou říkali, že jsou, jako by je namaloval Trnka. Teď je to jasné: Pán Bůh pana Trnku pověřil grafickým návrhem, a Trnka maloval – jednou rukou kluka, druhou rukou holku.
Já jsem to věděl!
Mě z výtvarky v 6 letech vyhodil doktor (primář), tak jsem zakrněl a stal se technikem.
Já se stal raději zvukařem. Ten jenom sedí za pultem a říká:
„Šuml!“
„Větší důraz na předložku, prosím!“
„Ta věta má špatný temporytmus!“
A do textu si dělám klikyháky pro pozdější střihy.
A za to mě platí! Neuvěřitené!
Tak vás by tedy opravdu potřebovali v ČT.
Moje Labuť tvrdí, že tam jsou zvukaři hluší.
Jo, ČT mívala horší zvuk, než rádio a ZDF. Bručela.
Za tohle ale zvukaři velmi pravděpodobně nemohli… 🔇😎😺
Přijímá se na základě absolvovaných škol, vydrží tam jen lidé „splachovací“ neboli „silikonoví“. Nejsou to jenom zvukaři a režiséři. Ale hlavně redaktoři a komentátoři.
To je ale komplední problém většiny „SMI“, médií středního proudu. Pokud se tenhle segment nevyčistí od tzv. „starých struktur“ – je zajímavé, ten výraz dostal opět nový význam! – tak se Kotlinka nikam politicky a mentálně nepohne.
Názory většiny (posluchačů, diváků) jsou vytvářeny právě médii středního proudu. Lenost té valné většině nedovolí hledat informace jinde. Ale mezi námi, bylo to vždycky, co pamatuji. Vzpominám, jak se do textu zpráv dostala informace, že někde v Ostravě vyrobili chladící zařízení, které dosahuje teplot nižších než -300°C. Upozornil jsem na to patřičného redaktora, ten to zkusil poslat výše, ale bylo nám zvýšeným hlaem řečeno, ať se nestaráme, pokud chceme pracovat v rádiu.
No a to byl druhý důvod, proč jsem tam záhy pracovat přestal.
…komplexní … Pardon!
Dnes se mezi sebou perou dvě doktríny. Politikum je všechno, co se politikům hodí v jakékoliv době, nejlépe momentálně. Není to jen potlačování všeho, co by mohlo souviset s národnostním uvědoměním, v první řadě jde o cílené prohlubování neznalosti českého jazyka a ohlupování mladých . Druhá doktrína je mladým pokud možno co nejvíc usnadňovat život. Cesta do pekel je vždycky dlážděná dobrými úmysly, v tom se zhlédlo spousta rodičů a ani na to nepotřebovali tolik nasměrovat od politiků. Mladí se zhlédli v podkastech, protože jsou líní číst. Když se obě tyto řeky spojí, vychází z toho mladá generace, která ztrácí vzdělání a i chuť se vzdělávat a krní. Stále více na to doplácí český jazyk a jeho znalosti. A teď moje osobní zkušenost. Celé mládí jsem proležela v knížkách, mé písmo sice nebylo krásné, ale nebylo problém psát o čemkoliv a jakkoliv. Po střední škole, kdy jsem musela umět psát na psacím stroji všemi deseti na úrovni státnických zkoušek, jsem tuto dovednost celý život používala, a musím říct že ráda. Obzvlášť se to hodilo s nástupem počítačů a klávesnic. Až posledních pět let si uvědomuji, že i to byla chyba, protože jsem odvykla psát psace. V poslední době se k psacímu projevu vracím a vlastně se to znovu musím skoro učit znovu, protože jsem dospěla do situace, kdy mám tak tě obtížnou hybnost v prstech, že při psaní všemi deseti – a já na klávesnici jinak neumím – přeskakuji řádky. Je pro mě teď daleko horší napsat cokoliv na klávesnici. Teď po 70 letech to nahrazují opět záznamy psace, ale to dlouho nevydržím a mohu použít jenom na papír, proto do počítače diktuji přes mikrofon a opravuji chyby.
Tuhle jsem potkala zaskakující uklízečku za Štěpánku, která nám uklízí v areálu běžně a představili mi ji jako Nikolu. Vypadala jako muž, mluvila o sobě jako žena a po chvíli se téměř omlouvala, že to jméno je vlastně oboupohlavní, a že si ho proto vybrala, aby neuváděla své okolí do rozpaků. Upřímně řečeno ani se tomu nedivím a ani se už nad tím nepohoršuji. Bylo na ní evidentně vidět, že si ve své ženské roli připadá komfortně a možná, že na tom záleží nejvíc. Nám, dříve narozeným, to připadá divné, ale budoucnost je a bude patřit těm mladým. Tak tedy co si pro sebe zvolí, s tím budou muset žít. Opravdu líto je mi naší krásné češtiny, kterou jsme byli zvyklí slýchat od úžasných herců a recitátorů, jakými byli například pánové Karel Höger, František Nepil, Radovan Lukavský a dámy Olga Scheinpflugová, Růžena Nasková, Vlasta Fabiánová… Umění krásného přednesu a recitace se bohužel, časem asi vytratí… Jsem ale šťastná, že můj život jsem prožila celý v době, kdy tyto krásné věci ještě byly k dispozici a oceňované.
Já nemám problém mluvit s gayi nebo lesbami, ale mám ho u těch „převrácených“ – i když nemusí být zrovna „přešití“.
Připadá mi to krutě nepřirozené a vyhýbám se tomu, jak jen lze.