24. 4. 2024

Kterak jsem uzavíral frojndšaft s Němci

(Napsáno cca před deseti až patnácti lety)


Jako mnozí moji vrstevníci jsem do roku 1989 cestoval převážně prstem po mapě, kontakty s cizinci se omezovaly na nákupy čočky, záclon a dětských bot v DDR a vyhýbání se sovětům kde to jen šlo. Jedna dovolená s Čedokem za hranicemi všedních dnů v Jugoslávii byla námětem rozhovorů příbuzenstva dlouho před i po samotné akci. Jo a také jednou vlakem do Bulharska s ROH. Motivace ke studiu cizích jazyků byla nevelká a tomu také odpovídala jejich znalost. Prostě socialistický normalizační buran jako lusk.

Nedlouho po převratu, když padla vízová povinnost pro cesty do Německa, následovaly první nesmělé spanilé jízdy až k Pasovu, Degendorfu a Regensburgu, s chlebem se sádlem k svačině v kapse a dvacetimarkou pro jistotu v brusttasche.

Pracoval jsem tehdy v redakci krajských zpravodajů pražského rozhlasu, jejímž šéfem se stal kolega Rudolf Erhardt. Jeho jméno a znalost němčiny jasně vypovídají o jeho sudetoněmeckém původu. Abychom si rozuměli – bezva kluk!

Jednoho krásného dne nedlouho po trvalém otevření hranic mě Rudolf telefonicky instruoval, abych zajel do bavorského městečka Oberviechtach, kde se bude v sobotu konat velká sláva – Den otevřených dveří v kasárnách Bundeswehru – 122.panzergrenadierbatallionu (tedy 122.praporu tankových granátníků). Čekají mě tam velitel a starosta a bude to krásný příklad nastávající družby našich národů na vlnách stanice Československo. Marné bylo moje odvolávání se na mizernou znalost němčiny, befel byl befel a tak jsem v příslušný den vzal vortbuch, nadráždil svoji služební bílou Škodu 105 ADC-81-48 a vyrazil z Plzně nach Bayern.


Na loukách kolem kasáren na okraji Oberviechtachu nebylo k hnutí, auťák na auťáku, narváno jak o pouti. Na bráně mě přivítal důstojník pro styk s veřejností (vůbec jsem netušil, že taková funkce může existovat) oberleutenant Wiegand a dáma středního věku – česká emigrantka coby tlumočnice.

Velitel útvaru a starosta města mě přivítali jako prezidentskou návštěvu, pohostili v důstojnickém klubu, v jehož středu stálo bílé křídlo (se všemi těmi charakteristickými kříži wehrmachtu… pardon, opravuji, bundeswehru všude kolem jsem si tam připadal jak na Ukrajině v roce 1942) a Wiegand mě pak vodil spolu s tlumočnicí po kasárnách jako medvěda.

Všem vysvětloval, že jsem ten jejich minulý nepřítel, dokonce v hodnosti rezervního důstojníka, jak jsem mu prozradil, und nun journalist aus prager rundfunk. Atmosféra byla tak freundlich, že mě dokonce povozili v tanku Leopard (byl to první tank v životě, který jsem viděl zblízka a dokonce zevnitř) a vrcholem všeho byl let vrtulníkem luftwaffe nad kasárnami a okolím. Rozdal jsem jim svoje vizitky, srdečně se rozloučil a po příjezdu do své domácí redakce sestříhal z natočeného materiálu reportáž, kterou v zápětí měli možnost slyšet posluchači tehdy ještě jediného rozhlasu v ČSR (nebo už jsme byli ČSFR?). To byl ovšem jen voršpíl.

Uplynulo několik málo týdnů a telefonicky se mi ozval kamarád obrlajtnant, že jede na výlet do Čech se svou snoubenkou a jejím otcem a zda by se mohl zastavit. Moje Labuť naštěstí jakž takž němčinu láme, tak jsem jejím prostřednictvím potvrdil, že bude vítán. Němčourům jsem připravil báječný program – ochoz plzeňské věže, co převyšuje kopce, z druhé strany procházka tehdy ještě nepřístupným podzemím, zázemí Prazdroje kam se každý tehdy nedostal, atd. Nic jsem nenechal hosty zaplatit, neb jako český nacionalista mám svoji hrdost a u piva nakonec roztál i poněkud chladný snoubenčin otec postrádající pravou ruku, o níž nejspíš přišel někde u Stalingradu, jak jsme česky žertovali mezi sebou s mojí Labutí – tlumočnicí. Hlavně že to tenkrát nebyl kopfšus, říkali jsme si. Frojndšaft jako hrom, tentokrát bez reportáže.

Dobré skutky se moc nevyplácejí, ale občas přece jen. Za dalších opravdu jen pár týdnů volá Wiegand znovu. Snad nechce už zase přijet, říkám si… To by mě zruinovalo, do výplaty daleko. Nikoliv, naštěstí, ale zve mě zase k nim do kasáren, neb od pondělí tam bude celý týden na kontrole v rámci odzbrojovacího procesu delegace Československé lidové armády a to je obrovská zufall a klika jako hrom. Získat nadšený souhlas v redakci bylo otázkou jednoho telefonátu, ale s Ministerstvem obrany už to tak jednoduché nebylo. Nakonec jsem se provolal k jakémusi plukovníku Bačinovi, který se na můj dotaz ke kontrole zhrozil: „Sakra, člověče, to je přísně tajné, jak to víte? Tam vás vzít nemůžeme!“ Opáčil jsem, že pozvání od československé armády nepotřebuji, že mě zve Bundeswehr a že mu volám spíše ze slušnosti….

Do své škodovky jsem naložil ještě tři novinářské kolegy – Martina Polívku, Michala Krause a tuším Honzu Pertla (bez záruky) a hurá už známou cestou k odvěkým nepřátelům. Německé přivítání bylo zase nadmíru herzlich, to české o fous chladnější, nicméně něco jsme se dozvěděli i od našich. A rozdali jsme vizitky a dohodli se, že přijedeme zase v pátek a oni nám společně něco řeknou k té ukončené kontrole a jak se teď už máme rádi a nebudeme po sobě střílet.

Člověk míní, pánbů mění. V pátek přijedu, už zase sám a jako štamgast. Němci ale zaražení, rozpačití, mlčenliví. Pak to z nich vypadlo. Česká důstojnická delegace ukončila kontrolu neočekávaně vorzeitig už v pátek ráno a celý autobus jich spěchal do Schwandorfu na nákupy. Nejdřív bych se byl hanbou propadl, pokoušela se o mne Herzschwäche, potom mi ale stoupl Blutdruck a docela normálně česky jsem se nasral. To mi ti naši nemohli alespoň zavolat? Třeba jen ze slušnosti, abych buď nejezdil nebo přijel dřív? A jaký si mysleli že zanechali asi dojem u těch pedantických a disciplinovaných Němců? Kontrola byla prostě plánována do pátečního odpoledne, to se nedá nic dělat, voršrift je voršrift! O žádných nákupech v pracovní době v něm řeč není….

Uháněl jsem zpátky do Plzně a ve Stodě mi ke všemu naměřili 74 kilometrů v hodině a stálo to dvě stovky! Tak jsem to odpoledne, hned po Zákrutě, všechno vyšil ze svého domácího studia v Plzni v rozhovoru s moderátorem naživo. Že jako odzbrojování fajn a Němci fajn a i když mají ty kříže na tancích, až takoví vervolfové to zase nejsou. Ale… nu, jak jsem byl v ráži, servítky jsem si nebral, popsal jsem ten konec a ty německé rozpaky. Boží spravedlnost ovšem zapříčinila, že tou dobou už byl důstojnický autobus dávno v Čechách někde u Berouna, měli v něm puštěné rádio a slyšeli tu moji reportáž pěkně z první ruky. Večer mi volal onen plukovník, že jsem ho zničil. Možná, nevím. Nepřehnal jsem to? Nikdo nejsme dokonalý…. Kdo měl tenkrát, v roce jedenadevadesát, tušení o zdrcující síle médií?

Obrlajtnanta Wieganda jsem pak už nikdy neviděl, v Oberviechtachu nebyl. Dostal jsem se později mezi Zuly i Chany, Araby i Peršany, Uzbeky i Evenky a všelijaké jiné tatary, dokonce i živého Tuarega jsem viděl – a tak musím konstatovat, že ti Němčouři se od nás fakt zase až tak moc neliší. Snad jen ten náš smysl pro humor jim chybí, ale zas mají dost smyslu pro povinnost. Třeba někdy až moc, co já vím…? A my zas toho humoru?


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

15 thoughts on “Kterak jsem uzavíral frojndšaft s Němci

  1. Taky jsem uzavíral frojndšaft s germánskými kmeny, s odstupem času mi to dnes připadá čím dál, tím trapnější. Jelikož mě z práce vyrazili hned v prosinci 89 (za novinový článek v Ostravském večerníku, s fotkou (recenzenet byl pan Siuda, náhodně)), musel jsem se živit sám hned od 01/90 – a spoluprací s montážními firmami a investory jsem se dostával hned zpočátku na exkurze na Západ, bo se právě zvedla železná opona a otevřela se obchodní příležitost.
    Zájezdy to byly nejprve autobusové, pak vlastním autem a nakonec letecké, vždy několikadenní, s luxusním ubytováním, nezřízeným žrádlem a zadarmo, spojené s pobytem v atraktivních místech. Prošmejdil jsem tak Rakousko, Licht, Švajc, Říši, Belgii, Holandsko, Dánsko, Švédsko a Itošku.
    Frojndšaftem byla provizní smlouva. Zprvu to bylo v mařenách a bez papíru – dalo se z toho našetřit na starší domek + auto v 1 roce.
    Postupem času se do frojdšaftu vetřeli obchodní zástupci a provize z bohatého Západu jim zůstávaly mezi prsty. Byla u nich velká fluktuace, po dostavění domku chtěli pořád víc a třídní nepřítel jim zpravidla zatrh tipec.
    Dnes, když člověk v důchodu už nic nepotřebuje, nepotřebuje ani frojdšaft. I když nabízejí pobyt u Jadranu nebo Lago di Orta. S díky odmítám, připadal bych si jako žebrák, kterým jsem kdysi nepochybně byl.

    1. Konec jsem udělal rázně. Po krásném pobytu v Belgii, s bydlením v uličce u Velkého náměstí a obědváním nahoře v Atomiu, mě na letišti svlíkli málem do naha, aby našli na dně aktovky malý montážní klíček k hořáku vařiče do hor. Byl kovový a to se nesmělo, již před 11.9.2001. Tím si Západ zavřel cestu ke mě.
      Říší jsem pak projel snad jednou, v roce 2015, cestou na dovču do Švajcu, to jsem se jim tam vyčural v Basileji u pumpy. Německo je trasa na 1 vychcání.

      1. Podobně se rozžehnal s kolébkou demokracie můj rodný bratr. Můj bratr je na rozdíl ode mne opravdovým matematikem, je to jeho chléb i hobby a za své povolání si zvolil, marnost nad marnost, suplovat pověstný Norimberský Trychtýř, tedy nalévat vědomosti do hlav studentů, kteří o to kolikrát ani nestojí.

        Jednou vyjel do kolébky demokracie, tuším že na jakousi topologickou konferenci. Při odletu (!!!) byl na letištní kontrole podroben velmi detailní prohlídce zavazadel, která zahrnovala vše včetně vymačkání obsahu tuby se zubní pastou, o rozházení obsahu pečlivě zabaleného kufru ani nemluvě.

        A to byl konec frojndšaftu, či lépe řečeno, frejndšipu. Ani se mu nedivím.

        1. Jednou před léty, při pravidelném každoročním odletu na Krétu, našli kontroloři v zavazadélku naší kamarádky vývrtku. Moje Labuť to komentovala stručně:
          „Mějte pochopení, paní doktorka Majerová jinak nesnídá.“
          V německé Říši jsem nebyl snad dvacet let, jen průjezd po dálnici směr Itálie, a nechybí mi to.
          V Paříži naposledy skoro před dvaceti lety, už bych tam nechtěl (připrchlíci). A vůbec – západní Evropa mi vypadla z oka. Raději s vnuky do Krakova a Budapešti. Chtěl jsem s nimi i do Moskvy, ale čas trhl oponou.
          Už jen sedím doma na prdeli.

          P.S.: V pátek obyvklá každoroční Audience na Hradě (degustace bordeaux ze čtyřiceti chateau, čerstvě ročník 2021. Bude-li zájem, mohu podat zprávu.

  2. Poslední Godotova věta shrnuje i moji zkušenost s Němci.

    Když nepočítán svoji šílenou pratetu z Drážďan, která měla v kredenci kolorovanou fotku Adolfa H. a obdivovala ho ještě několik let po jeho smrti („kdyby ho nechali, zařídil by pro Němce i Čechy ráj na zemi!“) tak zkušenosti se Sudeťáky byly fajn. Češtinu sice uměli hůř, než já mluvenou němčinu, ale v obchodech byli poctiví, drželi slovo a s jejich drobotinou jsme provedli nejednou lumpárnu, hlavně českým správcům zabaveného německého majetku.
    (Už si s nimi chodím popovídat jen na místní hřbitov.)
    Když jsme tam za polovinu měsíčního platu sboristky v divadle koupili chalupu s pozemkem po odsunutých Němcích, zbylí neodsunutí: vdovy, puberťáci a stařečci a stařenky) se nás báli. Když zjistili, že je nehodláme nijak ohrožovat, udávat nebo ožebračovat byli to báječní sousedé až do smrti. Jejich děti jsou už míchanice a ty německé vlastnosti (pracovitost a poctivost) už tak moc nemají.

    Pak u nás praktikoval mladý Germán, který si chtěl otevřít v Německu soukromé studio, ten byl v pořádku. Vydělal balík jako dělník na naftové plošině (je to příšerná dřina) a potřeboval nějaké praktické zkušenosti z oboru. Byli jsme vůči němu finanční Niemandi, ale nedával nám to najevo.

    Ale po „sametce“ k nám přišli mladí němečtí intelektuálové a jali se u nás pomocí našich herců, výtvarníků a hudebníků inscenovat Orwellovu „Farmu zvířat“. Mizerná, křečovitá, prvoplánová inscenace. To jsem chtěl pány režiséra, výtvarníka a skladatele zabít. Takovou nafoukanost jsem nezažil od jiného národa nikde nikdy. A to Židi umí být hodně nadutí! Prostě role Untermensche se mi hrubě nelíbila. Ale možná že to bylo tím, že to byli „ostdeutsch“ intelektuálové.

    Takže můj vztah k Němcům je hodně rozporuplný. Ale pozdější „obchodní vztahy“ po „velvetu“ to dost spravily.

    Navíc – jsem z 25% Germán! [;>/

    1. Jo – Rusové nadřazenost taky umí. Ale když jim zřetelně dáte najevo, že vás jejich nadřazenost vůbec nezajímá, jsou hned kamarádi. Oni to jen tak zkouší.
      Ukrajinci taky – ale ti se od Rusů tak moc povahově neliší.

  3. Tužka napíše,…díky za připomenutí období, kdy i já jsem byla v dost časté komunikaci s členy různých národností.
    Na cestování po Evropě jsem se připravovala docela důkladně, mimo map průvodců zemí i několik měsíců výuka jejich jazyka, abych si dokázala základní záležitosti vyřídit v jejich jazyce.
    Parkrát se mi stalo, že po mých několika větách začali normální komunikaci,….na to jsem byla rovněž připravená,….zvedla jsem ruku jak bohoslovec v kostele a s omluvným vrtěním hlavy jsem přiznala, že umím z jejich řeči jen minimum a momentálně nerozumím.
    Párkrát jsem litovala, že neumím víc,….
    Zážitky a vzpomínky jsem psávala u pana Klána na Akt.
    Vůbec,…ví někdo, co udělali s blogy….?….udělali úložiště, nebo to komplet vymazali.
    Některé blogy byly opravdu zajímavé a přínosné.

    A k Němcům…?…k jakémukoliv nadšení pro důvěřivost a navazování přátelství mě svazuje dobrá znalost jejich historie.
    V dobách bolševika jsem žila na více místech v pohraničí, …od Aše až po Liberec,…stíny z doby druhé světové pravidelně vystupovaly na povrch,….mohla bych vyprávět.
    Tužka.

    1. Nedávám lidi do šuplíčků. Každý je originál.
      Nesouhlasím se Švejkem, že „Každý Maďar může za to, že je Maďar!“
      Možná i tohle sortýrování vede k nedůvěře, předsudkům , rozmíškám a nakonec válkám.

  4. Nejede mi Litterate, Zpěv míru. Dám to sem:

    Vidím vládu plnou knírů
    Hitlerů a Kazimírů
    šílenců a kreatur
    vedle tura bučí tur.

    Nad Strakovkou smrdí síra
    smrt Svatého Vladimíra
    české vlády hlavní cíl.
    Samý kretén, imbecil.

    Zpívám zpěv míru.
    Ať v Žitomiru
    zavládnou Rusi.
    Být to tak musí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *