by 
Na ostrově Olchon je strašidelná jeskyně. Říká se jí Šamanská jeskyně a strašidelná je proto, že v ní kdysi žil vládce Mongolů – Gagen-burchan, bratr vládce podzemní říše, Erlen-chana. Oba bratři tolik děsili obyvatele ostrova svou krutostí, že se jich báli i šamani. Nejvíc se báli Gagen-burchana, který působil utrpení spoustě nevinných lidí.
V tutéž dobu a na témže ostrově, na hoře Ižimej, žil moudrý poustevník Chan-guta-babaj. Vládu Gagen-burchana neuznával, netoužil ho poznat a také nikdy nevstoupil na jeho panství. Často býval viděn, jak v noci rozdělává na vrcholu hory oheň a peče si k večeři berana. Žádná cesta však na vrchol nevedla – hora byla považována za nepřístupnou.
Gagen-burchan, strašný pán Olchonu, by byl rád moudrého poustevníka pokořil, ale nakonec to musel vzdát. Mnohokrát poslal na poustevníka své mongolské bojovníky, ale žádný neprošel a žádný se nevrátil. Každý, kdo se opovážil na horu stoupat, zemřel, protože na hlavy nezvaných hostů s rachotem vždy dopadaly obrovské kameny. A tak všichni nechali Chan-guta-babaje na pokoji.
Gagen-burchan však jednou ve své pýše zabil manžela jisté vesničanky, obyvatelky ostrova. Zabil ho za to, že se na něj její muž neuctivě podíval. Mladá žena žalem padla na zem, svého muže oplakala hořkými slzami, a pak, protože Gagen-burchana zuřivě nenáviděla, začala přemýšlet, jak se krutého pána zbavit. A rozhodla se jít do hor, vyhledat Chan-guta-babaje, povědět mu o utrpení ostrovanů a požádat ho, aby se jich zastal a Gagen-burchana potrestal.
Mladá vdova se vydala na cestu. A kupodivu – tam, kde ani ti nejobratnější bojovníci neuspěli, šplhala snadno a volně. Nakonec bezpečně dosáhla vrcholu hory Ižimej a na hlavu jí nespadl ani kamínek. Poté, co Chan-guta-babaj vyslechl statečnou ostrovanku, řekl jí:
„Dobrá, pomůžu tobě i tvému rodu. A teď se vrať a zprav o tom všechny ostrovany.“
Šťastná žena sestoupila z hory Ižimej a splnila, co jí moudrý poustevník poručil. A potom sám Chan-guta-babaj sestoupil do země Olchon za jedné z měsíčních nocí na lehkém bělostném oblaku. Přitiskl ucho k zemi a uslyšel sténání nevinných obětí, které Gagen-burchan zabil.
„Ach, země Olchonu! Je to pravda, jsi nasáklá krví nešťastníků!“ Chan-guta-babaj byl rozhořčen. „Gagen-burchan z ostrova musí zmizet. Ale ty, země Olchonu, ty mi v tom musíš pomoci! Ať se hrstka tvé hlíny zbarví do ruda, až to budu potřebovat!“
A ráno se vydal do Šamanské jeskyně. Rozzlobený Gagen-burchan vyšel mudrci poustevníkovi vstříc a zlostně ho oslovil:
„Proč jsi ke mně přišel?“
Chan-guta-babaj klidně odpověděl:
„Chci, abys opustil ostrov.“ Tehdy se Gagen-burchan rozčílil ještě víc: „To v žádném případě! Já jsem tady pánem! A hned si to s tebou vyřídím!“
„Já se tě nebojím,“ řekl Chan-guta-babaj. Ohlédl se a dodal: „Je tu síla, která je větší než tvoje.“
Gagen-burchan se také rozhlédl a zděsil se: nedaleko stála hustá hradba zamračených ostrovanů.
„Takže to chceš vyřešit bitvou…!“ – vykřikl Gagen-burchan.
„To jsem neřekl,“ řekl Chan-guta-babaj opět klidně. – „Proč prolévat krev? Můžeme zápasit spolu jen my dva a vše se odbude v míru!“
„Dobře tedy!“
Gagen-burchan a Chan-guta-babaj bojovali dlouho, ale ani jeden nedokázal získat převahu – oba se ukázali jako skuteční hrdinové, sobě rovni. A s tím se také rozešli. Dohodli se, že o věci rozhodnou následující den losováním.
Bylo dohodnuto, že každý vezme šálek, naplní ho hlínou a před spaním si každý položí svůj šálek k nohám. Komu se země přes noc zbarví do červena, bude muset opustit ostrov a odejít na jiné místo; naopak ten, jemuž hlína barvu nezmění, na ostrově zůstane.
Další večer, jak bylo domluveno, se posadili vedle sebe na plsť položenou v Šamanské jeskyni, položili si k nohám dřevěný pohár naplněný hlínou a šli spát.
Padla noc a s ní se probudily zákeřné podzemní stíny Erlen-chana, v jehož pomoc jeho krutý bratr tak silně doufal.
Stíny si všimly, že se hlína v Gagen-burchanově poháru zbarvila. Okamžitě přenesly tento pohár k nohám Chan-guta-babajovým, a jeho pohár zase k nohám Gagen-burchana. Krev mrtvých se však ukázala silnější než stíny Erlen-chana, a když do jeskyně vtrhl jasný paprsek ranního slunce, hlína v poháru Chan-guta-babaje zhasla a hlína v poháru Gagen-burchana zčervenala. A v tu chvíli se oba probudili.
Gagen-burchan se podíval na svůj pohár a těžce si povzdechl: „Tak tedy budeš pánem ostrova,“ řekl Chan-guta-babajovi, „a já se budu muset přestěhovat na jiné místo.“ A pak rozkázal svým mongolským válečníkům, aby naložili majetek na velbloudy a rozebrali jurty.
Večer Gagen-burchan nařídil všem, aby šli spát. Téže noci byli Mongolové mocnými stíny Erlen-chana i se svými velbloudy a veškerým majetkem přeneseni za jezero Bajkal. Když ráno vyšlo slunce, probudili se na druhé straně.
Ale mnoho chudých Mongolů, kteří neměli velbloudy a majetek, za jezero Bajkal přeneseno nebylo, a ti zůstali žít na ostrově. Právě z nich pocházeljí olchonští Burjatové, kteří tento ostrov obývají dodnes.
V dnešní době je pro mě příjemné číst pohádky. Snad i potřebné a nutné.
Ty jsou mravoučné a ukazují vždy vítězství dobra nad zlem.
Když si zapnu kterékoliv zprávy na netu nebo třeba v rozhlase, tak tam vidím každodenní vítězství lži, věrolomnosti a nenávisti nad vším ostatním.
Proto existují pohádky, kde vystupují síly mocnější všeho ostatního.
Díky za ně, Alefe.
Hezké.
Jako bych zas seděl pod šamanskou skálou s jeskyní.
Jeskyni zavalili místní domorodci když k nim přišla civilizace, aby ji nemohl nikdo znesvětit.
Skála se tyčí na břehu Malého moře, jak se říká této části Bajkalu.
Kocour to napsal moc hezky, souhlasím do posledního písmenka.
Je hotovo 🙂
Poslední dva příběhy pro mě byly překladatelsky nejobtížnější, proto taky na ně došlo až naposledy.
Jsem rád, že publikum potěšily.
—
Musím se podívat, kdy knížka vyšla. Bylo období, kdy se u nás překládalo a vydávalo ruského kde co, proč takový klenot unikl pozornosti…?
—
Konečně, padesát let od maturity, využil jsem své dnes již velmi děravé znalosti ruštiny k něčemu užitečnému.
Pohádky mám ráda, zvláště ty s dobrým koncem. S vnoučaty čteme pohádky ze všech koutů.