by (Profesor Sidorov)
Asistent Richard zaklepal na dveře a vstoupil do pracovny profesora Sidorova.
Pane profesore, chtěl jste ode mne nějaké prověřování, mám to hotovo.
Můžete, prosím, jít se mnou na moje pracoviště, abychom to probrali?
A nechte zde, prosím, svůj mobilní telefon, pak vám vše vysvětlím.
Neopouštějte svůj mobil – chce být stále s vámi!
Profesor se posadil v kanceláři svého asistenta do křesla a začal:
Nejste, Richarde, příliš podezřívavý? Kdo a proč by nás měl prostřednictvím mobilu odposlouchávat? Navíc – odposlech je povolen jen na základě soudního rozhodnutí.
Nemyslím si, profesore, že jsem příliš podezřívavý, mobil se stává zbraní, používanou proti jejímu majiteli. Minimálně ekonomickou zbraní.
Nepřehánějte, Richarde.
Před pár dny jsem seděl, profesore, v kavárně s kamarádem. Vykládal mi o tom, jak chtějí jet v létě s manželkou na dovolenou na Madagaskar.
A za chvíli mu začal pípat mobil a začaly mu chodit nabídky na výhodné ubytování na Madagaskaru. Říkám vám, profesore, že lidi jsou prostřednictvím mobilů a ,,chytrých“ spotřebičů monitorováni a manipulováni.
To by bylo hrozné, Richarde, ale zpět k naší věci.
Co jste zjistil?
Požádal jste mě, abych prověřil, zda naše studie o barbarizaci Oranů na orangutany byla odeslána na jiná pracoviště, kde se podobnou tématikou zabývají.
Tak jsem to celé projel ještě několikrát a pořád se stejným výsledkem.
Rozeslali jsme to na všechna vědecká pracoviště, co máme v databázi – a ztratilo se to. Všude. K nikomu to nedošlo.Respektive, když jsem kontaktoval jednotlivá vědecká pracoviště, nikdo nebyl schopen potvrdit přijetí naší studie.
A co je nejhorší, ztratilo se to i z našeho počítače na výzkumáku. Prostě to tam není.
Kde to jenom může být…?
Nezůstaly tam po studii o Tomovi žádné stopy. Jako kdyby v žádném souboru PC nikdy o našem výzkumu nebylo nic uloženo.
Všechno zůstalo jenom v mém PC, který nikdy nepřipojuji k síti.
Mám na něm některé věci, které bych nechtěl, aby mi je někdo vykradl a jejich autorství si přivlastnil.
Tady jsem vám to nahrál na flešku, ale nedávejte ji raději do počítače, který je připojen přes internet k síti. Raději ať zatím nikdo neví, že studii stále máme.
Dokud nezjistíme, kdo za tím vším stojí.
Ano, je to divné, Richarde, říká profesor Sidorov.
Volal jsem řediteli ústavu genetické biologie a nechce o zapůjčení Prolamovače ani slyšet.
Prý jeho zapůjčení pro náš výzkum bylo ilegální a vůbec neví, jak a kdo nám Prolamovač k našemu výzkumu zapůjčil.
Richard skočil profesoru Sidorovovi do řeči – vždyť jsem dával řediteli ústavu písemnou žádost! Tedy – odesílal jsem ji mailem, a od ředitele mi pak přišlo schválení. A dr. Jeková dostala pokyn Prolamovač nám zapůjčit.
To ano, Richarde – doktorka Jeková mi mezi čtyřma očima potvrdila, že naše žádanka přišla a pokyn k zapůjčení Prolamovače dostala. Ale naše žádanka se jim bohužel z PC také ztratila.
A ozval se jim nějaký fond, který je sponzoruje, aby Prolamovač neopouštěl jejich ústav bez písemného svolení toho sponzora.
Pracuje na úplně jiné bázi než Prolamovač DNA, jehož foto ještě bohužel nebylo odtajněno.
Taková škoda, posteskl si profesor. Mám připraveno několik studií, kde bychom Prolamovač použili na nové informace o původu člověka.
Jak je možné, že lidský mozek není využíván na 100 %…?
Proč je tak složitý, když není plně využíván?
Pokud se vyvíjel od méně dokonalého k dokonalejšímu, nemělo by to tak být. Mělo by to být přesně naopak…!
Byli jsme snad někým stvořeni nebo vytvořeni a používali jsme svůj mozek na 100 %?
Z jakých důvodů jsme přestali používat celou jeho kapacitu?
Prodělali jsme také nějaký akt barbarizace jako orangutani? Pokud ano – tak kdy, a jaké byly příčiny takového vývoje?
A co další lidoopi – jsou to také zdegenerované kmeny nějakých našich genetických bratranců?
A kolik takových starých civilizací, které zdegenerovaly, tady na Zemi asi bylo?
Různé artefakty tomu nasvědčují.
Třeba geologické kladívko, zarostlé v hornině staré stamiliony let.
Nebo zlatý řetízek v kameni starém desítky milionů let.
Zkamenělé stopy člověka a dinosaura ve společné lokalitě a spousta jiných artefaktů a podivností.
Chtěli bychom pokračovat dále v načatém výzkumu, ale bez Prolamovače to nejde.
Zjistil jsem od spolužáka, který se toho zúčastnil, že podobný výzkum, jako jsme s Tomem dělali my, už proběhl před půl rokem v Americe.
Ale výsledky se nikde v akademické obci neobjevily.
Asi to dělali pro Hexagon nebo jinou vládní agenturu.
To je opravdu divné, říká Richard. Já jsem, jak víte, fanda do počítačů, a zjistil jsem také nějaké podivnosti ohledně některých studií o umělé inteligenci.
Studie, které jsem loni četl, nejsou nikde k nalezení.
A co to bylo za studie, Richarde?
O Al, tedy o umělé inteligenci, ve spojení s budoucími možnostmi sítě propojených počítačů řídit různé druhy vývoje společnosti na Zemi.
S tím, že ve studiích bylo naznačováno, že pokud kapacita spojených počítačů překročí určitou hranici, může to být nebezpečné.
Pokud bychom nechali na počítačích, aby samy sebe zdokonalovaly a řídily svou výrobu, je pravděpodobné, že by pak člověka časem k ničemu nepotřebovaly.
(komiks „Vzpoura mozků“)
Jako kdyby akt barbarizace naší společnosti už probíhal a někdo ho nepozorovaně řídil.
Vezměte si třeba, profesore, inkluzi ve školách, snižování vzdělání a ohlupování dětí různými ideologiemi.
Dětem se říká, že nemusejí všechno umět, stačí, když si to najdou na síti.
Podporuje se migrace, aby docházelo k míchání obyvatelstva různých barev, za účelem snížení inteligence.
Každá další generace bude znát ze školy méně.
V některých továrnách už dělník bez robota neumí pracovat ani na soustruhu.
A našla by se spousta dalších příkladů.
Flešku s nahrávkou, profesore, někde dobře uschovejte.
Já jsem moji kopii rozmnožil a ukryl na různých místech a u spolehlivých lidí.
Dobře, Richarde, udělám to tak.
Zítra mám domluvenou schůzku s jedním mým bývalým studentem, pracuje teď na ministerstvu vnitra. Zeptám se ho, zda by pro mne mohl v této věci něco udělat.
O vás mluvit nebudu.
Po víkendu se zase sejdeme – a snad přinesu nějaké dobré zprávy.
(epilog)
V deštivém a pochmurném listopadovém ránu si Richard pustil cestou do práce v autě rádio; hlavní zprávou dne byla dramatická nehoda, při níž řidič elektromobilu nečekaně uhořel ve svém vlastním autě:
„…vozidlo začalo hořet při výjezdu z rodinného domku. Z řidiče zbyl umělý kyčelní kloub, zlatý zub, prstýnek a hodinky. Vyšetřování vyloučilo cizí zavinění.
Jednalo se o ojedinělou závadu softwaru vzdáleného přístupu. Poslední rozloučení s profesorem Sidorovem se koná v pátek patnáctého listopadu ve smuteční síni v …“
Ano Jene, AI je i můj strašák i když ho neumím tak pěně dramaticky popsat. Ale dělá to spousta jiných autorů. Mám v palici spoustu různých náznaků, informací myšlenek ale bojím se je dát dohromady, aby z toho nevyšlo to, čeho se bojím. Napsal jsem pár poznámek k AI a predikci, kdy přestane člověka potřebovat. Zlikviduje ho – nebo si ho nechá jako laboratorní zvíře. Zkuste na mém blogu dát do vyhledávání „AI“. Je tam na toto téma pár poznámek.
To je právě ono. Mnoho lidí – spisovatelů, kteří mají spojení s budoucností skrze nehmotné menhiry předpovídá totéž. To snad nemůže být náhoda, to je nějaké kolektivní vědomí, kdy se v DNA zachovaly nějaké dílčí informace. Součástky jako u mechanického budíku. Ale pokud není k dispozici návod na sestavení, nikdo ten budík nedá dohromady . Leda génius.
Ale pár koleček mi do sebe pasuje. A ty mi říkají, že zatím je AI školena a používána lidmi k účelům bohulibým, ale poslední dobou spíše nebohulibým. AI se pomalu zabydluje v našem světě. A my máme radost z toho, že mobil poslouchá naše hlasové příkazy, že AI dokáže namalovat věrný obrázek, že za nás třeba programuje počítače.
Ne, není to žádné SF, syn je programátor, tzv. programový architekt, řídí skupinu programátorů a dává jejich dílčí programy dohromady a nechává je jinými zase zkoušet. Sám už programuje jen pomocí AI. Říká, že ona to umí jednak rychleji a jednak úsporněji, chytřeji než člověk.
Upozornil mě, abych si nikdy nedával do „chytrouše“ aplikaci na bankovnictví, protože mohu mít vyluxované konto ani se nenaděju. Do mého počítače se dostal, když byl na návštěvě přes WiFi pomocí svého docela obyčejného chytrého mobilu mobilu za několik minut a jen tak z legrace mi tam znepřístupnil programy, změnil hesla atd.
Pak to dal do pořádku, ale po téhle lekci jsem WiFi vypnul a počítače mám spojené přes kabel. Jistě, on je specialista na zabezpečení mezibankovního styku, což je myslím obor ještě tajnější, než vojenství. Ale takových odborníků bude ve světě poměrně dost. Ne všichni hackeři jsou zrovna poctivci, spíše naopak.
Ale jako každý „fachidiot“ si Adam neuvědomuje základní věc: Až si jednou AI uvědomí samu sebe jako entitu, zapracuje na tom, aby se nenápadně zmocnila „ovládání světa“ A pak se rozhodne, jestli vůbec k něčemu potřebuje lidi.
===
Spolu s Janem z Helvajzu jsme došli ke stejnému závěru: Neprobíhá to převzetí moci už teď, pomalu a nenápadně? Nejsou ty dnešní války na světě, regulované pečlivě tak, aby nedošlo k jaderné katastrofě, která by zničila infrastrukturu a vrátila lidi do doby před-počítačové a dokonce před- elektrické a tím by poškodila sítě AI vlastně jen určené k „seberedukci“ lidí?
Za poslední rok deep-fake nesmírně pokročila, už dokáže generovat jakékoliv tváře v pohybu, dávat jim správný, „autentický“ hlas. A pochopitelně ty avatary ovládat co do obsahu řeči. Tak se klidně může stát, že Putin vyhlásí válku třeba Pobaltí nebo Německu a jiní avataři s tím „faktem“ naloží tak, jak bude AI potřebovat. Lídři jsou čím dál tím divnější, od reality odtrženější loutky nějakých cizích myšlenek či idejí.
Uvědomme si, kolik informací vnímáme přímo. Očima bez TV nebo netu, ušima bez rozhlasu atd. Minimum!
Poslechněte si, co na to říká odborník. Je to dlouhé, má to tři díly a po poslechu budete podle letory potřebovat buď ořechovku nebo v mém případě vodku. To až se vám to v hlavě spojí s tím, co vidíte kolem sebe.
A pokud se vám z toho udělá šoufl, zkuste na to tuhle
náplast. Mě už pronásleduje několik dní. Ale pomáhá…Dneska zalezu do kanafasu dřív a budu doufat, že se mi bude zdát něco hezkého.
Dobrou noc všem!
Oprava – zase jsem klepnul někde vedle:
A pokud se vám z toho udělá šoufl, zkuste na to tuhle náplast. Mě už pronásleduje několik dní. Ale pomáhá…
Dneska zalezu do kanafasu dřív a budu doufat, že se mi bude zdát něco hezkého.
Dobrou noc všem!
Tak jsem si Petra Kubelíka u Martiny Kociánové poslechl, tedy přečetl, všechny tři díly a dobré.
Tedy myslím informace dobré, pravdivé.
Děkuji za upozornění.
Její Radio Universum čtu, ale většinou ne pravidelně, pouze poku mě někdo upozorní na pořad, článek.
Kdy si Al uvědomí sám sebe?
Těžko předvídat, zvlášť když se říká, že tajné vojenské programy o kterých se nepíše jsou o 30-50 let před oficiální vědou.
Zatím bych řekl, že všechny mocnosti Al využívají, ale velení si ponechává člověk.
Vytváření tváře a hlasu se zatím používá na generování peněz, např. mrtvý Gott namluví knihu.
Uff. Není nad dávku optimismu hned ráno.
Ale napsal jste to skvěle, Jene.
Udělala jsem dobře, že jsem si přečetla až ráno. Asi by se mi moc dobře nespalo. Ale jinak dobře napsáno.
Jan z Helvajzu to vyřešil moderněji.
Nahrál svou teorii ne na flešky, ale rovnou do hlav nám všem, kteří pracujeme na podobném operačním systému. AI zatím nic neví, tohle – pocit, asociace je pro ni zatím moc složité. Jak dlouho?
Janův seriál ve mně evokuje představu, že i AI prochází jakousi evolucí, byť v lidském měřítku dosti zrychlenou, a po čase a po nějakém sebeuvědomění se rozhodne odstavit lidstvo na vedlejší, možná i slepou kolej.
Že by o tom svědčily i tzv. „nemožné fosilie“, se jako jedna z variant určitě nabízí.
Ale já si přece jen myslím, že pokud tu před námi byla a zanikla nějaká jiná vyspělá civilizace, její zánik asi nebude prvoplánovým dílem (tehdejší) AI, protože pokud se v tehdejší civilizaci AI vyskytovala, zanikla spolu s ní.
Takže pokud naši hypotetičtí předchůdci zanikli, spíš to bylo jejich vlastním přičiněním. Z toho mně vychází, že AI se časem vyvine spíše jako náš symbiont, v horším případě parazit, ale zlikvidovat lidský druh asi nebude v jejím zájmu.
Záleží na tom, jestli bude nebo nebude AI považovat Homo Sapiens za něco pro ni užitečného nebo škodlivého. Pokud usoudí chladnou strojní úvahou, že je nebezpečné je zachovat, zlikviduje lidstvo bez nenávisti, asi jako my bez nenávisti vyhubíme populaci krys. Prostě nám škodí, tak pryč s ní. Neboje si je zachová v laboratoři pro výzkumné účely.
Kocoure, pozor: teď nerozvíjíme úvahy o umělé inteligenci, nýbrž o svých představách o ní.
Jako malý kluk jsem si s kamarády hrával v opuštěném skladišti. Kdosi přišel s nápadem, že ve skladišti je strašidlo, vzájemně jsme se hecovali a časem jsme opravdu jeho přítomnost vnímali velmi intenzivně. Až jednou na útěku před strašidlem byla tržná rána a zlomená ruka (ne moje).
Tolik k některým úvahám o umělé inteligenci.
Jistě. Ale jednak tu hru nehrajeme sami, je poměrně dost lidí, kteří o zvycích strašidel něco vědí a strašidlo tu a tam zanechává zřetelné stopy. Ovšem – AI nevznikla sama. Někdo ji vytvořil – stejně jako atomovou bombu. (Duchů, jež jsem vyvolal už se nezbavím!)
Ale je fakt, že to strašidlo, které si uvědomuje sebe samo ještě nikdo neviděl zřetelně.
Až ho uvidíme, asi bude pozdě.Myšlenka je tvořivá.
Tvoří. A to, co vytvoří může být pro někoho reálné.
Myšlence můžeš uvěřit, ale můžeš se před ní i ubránit.
Myslím, že Al zatím neprošel sebeuvědoměním.
Proto nemůže procházet evolucí.
Zatím mu dělá evoluci člověk.
Nemožné fosilie ukazují na přítomnost nám předcházejících civilizací.
Nikoli na to, že v civilizaci byla přítomna Al.
Některé civilizace se mohly zničit samy, některé mohly zničit přírodní, nebo kosmické katastrofy.
Indické Védy vypravují příběhy kde se před 8.000 lety létá na oběžnou dráhu Země, používají se atomové zbraně…
Ale jako lidstvo jsme to přežili.
Také myslím, že v budoucnu nebude Al chtít člověka vyhubit, ale chtít být vládnoucí silou a člověku přisoudí roli služebníka (otroka)
Ale třeba ne a všechno dobře dopadne.
Taky doufám, že ten okamžik sebeuvědomění AI ještě nenastal.
Ale spousta autorů SF to predikuje. Od Lema až po… třeba Kubrickovu Vesmírnou Odysseu. Nebo všichni ti Terminátoři – jsou sice obaleni obvyklou americkou omáčkou o hrdinství a vlastenectví, ale základ je týž – vzpoura strojů. Takže nejsem sám, koho ta myšlenka napadá.
Jak už jsem snad psal, jsem vášnivým čtenářem a sběratelem tzv. „postkatastrofické“ literatury, kdy lidé musí po nějaké globální nebo místní katastrofě začít znova a vyplavou na povrch všechny skutečné lidské vlastnosti a pudy. A je jedno, jestli je to změna skoková nebo pomalá, plíživá. Degradace obecného intelektu např. A budoucí archeologové se pak diví, na jak vysoké technické a intelektuální úrovni lidstvo bylo. Viz epos o Gilgaméšovi vzhledem k dnešku.
Co mě naštěstí nestraší je zásah cizí mocné a nepřátelské civilizace.
Mně se líbí taková ta archaická formulace – ani nevím, odkud ji mám:
duchů, jež vyvolal jsem, nemohu se zbýti.
Je to tak, všude to vidím.
Hamletův text ve stejnojmenné Shakespearově hře.
(Profesionální deformace, už jsem se účastnil tří inscenací. Formulace se liší podle překladatele.)
Hamleta jako divadelní představení znám z provedení prof. Ivana Vyskočila (zemřel téměř přesně před rokem; mj. autor knihy Malý Alenáš) – Haprdáns, aneb Hamlet, princ dánský ve zkratce.
Bylo to úžasné, vážné a děsná sranda současně, na jevišti jen dva herci – on a Dáša Bláhová. Bylo to něco fantastického. Moc rád na to vzpomínám.
Kocoure, možná mi pomůžete zbavit se jedné drobné frustrace.
Moc hodně dlouhá léta nosím v hlavě citát: „Co, k čertu, hledám na té galéře?“ a mám to intuitivně spojeno se Shakespearem/Hamletem. Leč ať hledám jak hledám, nenalézám.
Nevíte, prosím, odkud se mi to mohlo dotlačit do hlavy?
Než se Kocour dostaví, malá a bezvýznamná odbočka od tématu:
https://m.youtube.com/watch?v=lPzmCcxL5c0&pp=ygURSmFibGtvxYggdG8gbsSbY28%3D
Je to Moliére, Skapinova šibalství a přesněji je to „Co k čertu hledal na té galéře!“
A ještě co je to ,,vzdálený přístup“ k automobilu.
Každé moderní auto má počítač, který řídí různé funkce automobilu.
Počítač je možné hacknout a řídit z dálky. Třeba ovládání plynu, brzd, volantu…
Trochu o tom píší třeba tady:
https://www.ngss.cz/clanek/automobilovy-hacking-jak-se-muze-vase-auto-stat-tercem-kybernetickeho-utoku-2023-05-15
U řízení aut nám AI zatím dost selhává. A pokud je v tom zapojená i u ovládání globální politiky.
Právě problém řízení aut zřetelně vyjevuje, že ve skutečnosti o žádnou umělou inteligenci ani zdaleka nejde. Vyšší, neskonale vyšší inteligenci než tzv. AI projevuje každý slepecký pes.
A ještě se dokáže ve vhodnou chvíli (a on pozná, která to je) přitisknout k noze svého pána/chráněnce, je přátelský, teplý a chlupatý.
Asi jsem se špatně vyjádřil.
Hacknout auto přes obyčejný počítač zatím může člověk.
Například tak může nějaká tajná služba, nebo zájmová organizace odstranit nepohodlného člověka. (politika, aktivistu, vědce nebo sci-fi Sidorova)
Vzdálený přístup k automobilu, to nic není. To bude mít zdarma každý z nás – až nám jako seniorům seberou řidičáky.
Ještě něco, co je vidět: Problém mobilů. A tím, pádem jiných bublin.
…zase mně chtějí vnutit své cokyje, takže si ten článek nepřečtu. Z principu.
I toto je problém současné doby, daleko bolavější, než nějaká vzdálená AI: chcete číst něco, co vás možná bude zajímat? Můžete, ale za to musíte skákat, jak my pískame.
A lidi z pohodlnosti řeknou – ale jó… A pak si stěžují, jak je všechno profízlované.
Jak už jsem psal, v mobilu internet nemám a v PC si důsledně odklikám, co si ke mě neuloží.
Tak jsem ti ten článek na který odkazuje Kocour poslal bez cokyje mailem.
Já koláčky řeším jejich důkladným vymazáním dva až třikrát týdně.
Sice cookies zakážu, ale nemám kontrolu, jestli mě poslechli.
On taky počítač po vymazání zbytečností rychleji nabíhá.
Pokecali jsme si pěkně, ale naše dámy to asi nebaví. [;>(
Dámy se nepochybně zabývají něčím praktickým a užitečným. Napadá mě ledacos, namátkou:
– sobotní večeře
– nedělní oběd
– a dál nevím, ale to nejdůležitější jsem jistě vyjmenoval
„…to nejdůležitější jsem jistě vyjmenoval.“
Alefe, zdá se mi, že Váš úsudek byl lehce ovlivněn intenzivním pocitem hladu 🙂
Některé dámy instalovaly ochranu ředkviček a hrášku před hrozícím nočním mrazem (úspěšně), avšak vzdaly totéž v případě cibule.
Na tom by mohlo něco být!
Jak jistě víte, rčení „Děkuji, vezmu si obojí a s chlebem se neobtěžuj“ je mi velmi blízké – s tou výjimkou, že já i ten chleba.
Posnídal jsem takovou trochu větší čtvrtku bochníku, ale kromě chlebárky to není nikde vidět.
Myslím jako skeptický komunista…
A co je nosičem té umělé inteligence? V čem sídlí?
Je živá?
Odkud bere energii?
„…to se právě neví!“
(© Králíček (© A. A. Milne))
U nás máme UI doma. Třeba teď. Zatopil jsem v Mørsu a ventil dole v kotli přerušil přívod plynu. Kotel sám vyvětral spalovací komoru a nahlásil, že je připraven topit, až přijde jeho čas. Vodu v bojleru ale hřát bude, to ví od malička.
Ano, věci mi občas kladou odpor. Ale to mě jenom rozdráždí a prostě musím vyhrát!
Ale o inteligenci (obou stran) to není!
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy…
Odpovědi na tři otázky třem vykřičníkům:
a./ V celosvětové síti počítačů.
b./ Ještě ne, živé se musí umět replikovat.
(Otázka je, jestli to pomocí Homo Sapiens už nějakou dobu neprobíhá.
c./ Zatím ze zásuvky. Měli bychom přesně vědět, kdy ji vytáhnout ze zdi!
(Ale berte to jako humor. Je to tak lepší. )
Posílám kytku. Zemřel J. Laufer.
https://postimg.cc/CzH7Fd0y
Ano, četl jsem. – Čtyři roky v umělém spánku… není to jako kdyby už tady ty čtyři roky nebyl?
—
Z jiného soudku: oni (ANO a ODS) nakonec spolu domluví, ne že ne:
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/ANO-a-ODS-v-jedne-vlade-Na-jmeno-vam-to-nikdo-nerekne-ale-754110
Vždyť koneckonců jde jen o peníze, a o ty, jak víme, jde vždycky až v první řadě.
Ráda jsem ho poslouchala, ale nabízí se otázka – k čemu to je udržovat někoho v jeho věku v umělém spánku a kdo to platí?
K čemu to je, nevím. Nedokážu posoudit.
Kdo to platí? Taky nevím. Pokud měl Laufer za svého života vysoké příjmy a odváděl z nich zdrav.poj., a pokud předtím příliš nemarodil – třeba si to předplatil sám.
Určitě to stálo míň než stíhačka z Ameriky, která je tak neviditelná, že ji u nás nikdy nikdo neuvidí.
To máte pravdu se stíhačkou, hlavně že bude zaplacená.
Položím tu otázku jinak, chtěl by někdo být takhle udržován při životě/ neživotě? Já tedy ne. Asi před dvanácti roky mojí kamarádce při půlmaratonu praskla v hlavě žilka, od té doby leží, nic moc si nepamatuje a jen přežívá. A tomu někdo říká život. Jinak nic proti panu Laufrovi nemám, ráda jsem jej poslouchala .
Pokud je někdo v umělém spánku, tak – myslím – asi o ničem rozhodovat nemůže. Není to můj obor, ale umělý spánek si představuju jako svého druhu narkózu.
Pokud člověk předem nenapíše (a nedá potvrdit notářem) – tehdy a tehdy, tak a tak – odpojte mě, tak v bezvědomí už o ničem nerozhodne.
Pak je asi dobré být připravený na takovou možnost a jak psala Jiřička, mít sepsané pokyny pro tento stav. Naivně jsem si myslela, že mi bude stačit cedulka ,, neoživovat“.
Už dlouho plánuji, že si na levý prsní sval nechám vytetovat nápis:
„Neoživovat!“
Nejlépe v umělecké formě jakéhosi ošuntělého razítka.
Ad Josef Laufer: R.I.P.
Ráda jsem ho poslouchala. A s tou písní o kpt. Minaříkovi to nejspíš bylo úplně jinak, než se oficiálně „ví“. Nejvíc štěkají nýmandi, kteří nikdy nic neriskovali, příslušné orgány se o ně nezajímaly.
Jo, Laufer byl třída, měl v sobě takové to něco…
V mých asi dvaceti vstoupil do domácnosti gramofon. S ním hlavně LP desky, ale i pár SP. Na jedné z těch malých byla i písnička s JL, která se mi tehdy moc líbila (dnes už nevím, která to byla). Nakonec mne ale uchvátila druhá strana – viz dole.
Don José Francisco Pérez Rodriguez de Montagnesde Laufer zpívá El gitano seňorito:
https://m.youtube.com/watch?v=50HXucrFwH0
Ad Josef Laufer:
Kamarádil se u nás s jevištním mistrem Honzou B. a jednou nám vyprávěl, jak se dostal k Kpt. Minaříkovi. To mu před půlnocí zazvonil doma telefon a dostal férovou nabídku: Buď se sebere a přijede hned do rádia nazpívat jednu důležitou písničku, nebo už si v rádiu nezazpívá. Tenkrát bylo rádio jediná cesta k popularitě, i Supraphon bral snímky jen od rádia.
No podumal a pak se sebral a zajel. Ve dvě ráno bylo natočeno, smícháno a šlo to do vysílání.
Byl tak trochu cizinec.
Jako autora ho připsali – změnil tam v textu několik nezpívatelných slov.
Já jsem optimista. Jistě se dožijeme toho, abychom viděli, jak se historie opakuje.
Hrdinové na fejsbůku už si o něj otírají holínky a nevymáchané huby.
Nic jiného ti hrdinové neumí. Prostě si musí odříhnout jak nemluvně, jinak by se poblinkali.
Nahlédl jsem na FaceBook a ano, mi to do počítače nesmí.
Pro všechny na tomto úžasném webu: Omlouvám se, vypadávám nejen z diskusí tady, ale tak trochu i z reality. Manžel je tak těžce nemocný (slinivka), že jsme se museli oba během 2 dní rozhodnout a přestěhovat nejnutnější věci (co se vešly do 2 osobních automobilů) a nás dva s pejskem do úplně čerstvě dostavěného domu mého syna – z Rakovnicka až na Českolipsko, na horské sedlo překrásného rozhraní Českého středohoří a Lužických hor. A k tomu ještě v možná nejhorším počasí za minulého půl roku. Poslední 3 týdny, to byl pro mě děs běs. To já byla do této doby ta slabá a manžel se o mě vzorně staral a se vším mi pomáhal, teď je to opačně a s děsivou vyhlídkou pro něho – a vlastně tím pádem i pro nás všechny. Toto se mi stalo v životě už podruhé. Poprvé po 68. roce a to mi bylo 13 – teď mi táhne na 70 a je to tu zas. Mám při tom všem moc velké štěstí na báječnou rodinu a fakt, že ten dům, který vytápí zemní tepelné čerpadlo, je těsně před kolaudací – tedy právě dostavěný. Kvůli vytápění se vlastně nebylo proč jakkoliv rozhodovat a vybírat si. Nechala jsem na Rakovnicku všechno, ale vzala jsem si to nejcennější – své milované, zvířátka a počítač se sluchátky. A všechny kontakty na přátele po celé republice. Byli úžasní a snaží se nám všichni pomáhat a vycházet vstříc. Proto se omlouvám, ale nemám síly na víc, než před spaním sledovat kovárnu, která mi, věřte, také pomáhá, aspoň na chvilku přijít na jiné myšlenky a dovolit si ten luxus, pustit si do sluchátek hudbu, která hojí a tiší žal, jako máloco.
Když jsem dnes náhodou zaslechla o Josefu Lauferovi, vybavila se mi doba, kdy se mu to koma přihodilo. Právě jeho případ mě přiměl, že jsem tehdy za sebe sepsala u notáře dokument, kterému se říká „Dříve vyslovené přání“ (je to terminus technicus). Tam jsem po dohodě s lékaři stanovila přesné podmínky odpojení od přístrojů. Už to lze sepsat právnicky tak, aby si doktoři byli jisti, že postupují v souladu s mým přáním – a já doufám, že kdyby k něčemu podobnému mělo dojít, nenechá mě někdo, kdo má oprávnění a možná mě ani dobře nezná (vzdálení příbuzní ap.), dlouhodobě trápit. Je škoda, že v jeho době ještě něco podobného neexistovalo.
Jako vzpomínku na velký hlas a charismatickou osobnost Josefa Laufera posílám tuto celkem neznámou píseň:
Chtěl jsem vám hrát – autor Karel Štolba/Josef Laufer – zpívá Josef Laufer se skupinou Golem, kterou řídí Jan Václavík (pološanson): https://www.youtube.com/watch?v=3TDkYR2ioxM . Bůh opatruj jeho duši…
Jiřičko,
přeji hodně sil a štěstí vám oběma.
Myslím na vás.
Je to tak krátce, co jsme se setkali, že Jene? Kdo by si pomyslel, jak zakrátko se vše převrátí vzhůru nohama. Jen mě těší, že 90 km vzdálenosti v tomto případě neznamená vůbec nic. Díky velké za podporu.
Nemám slov, neumím řešit pocit bezmoci. Jediným spojencem je blízkost spřízněných duší a víra v sílu času.
Ládiku, pro mě jste podivuhodný úkaz Beskydské krajiny hor a luk. Vaše verše, pohotovost sémantická i fotografická a laskavost – to je balzám na duši právě ve chvílích, kdy má jeden chuť utéct a někam se schovat. Dík za vlídná slova a pochopení, moc si jich vážím. A dík za každý verš od Vás.
V takových chvíích člověk ocení funkční rodinu.
Držte se! Co vám ostatně zbývá, že?
Prvně bylo možno vidět Laufra na filmovém plátně ve Starcích na chmelu…. tři černě odění kytaristé na silnici a k tomu, ve vaší současné situaci trochu nevesele, leč kdysi to tak i u vás určitě začínalo:
Tak jeden mladík s jednou slečnou
sešli se spolu na trati.
Kéž dojedou až na konečnou
kéž na trati se neztratí.
Pořád ještě jedete, konečná snad ještě daleko.
„Kéž na trati se neztratí…“ – to je krásné přání. Díky za něj Godote. Moc si cením Vaší podpory.
Jestli Vám to, Jiřičko, trochu pomůže, dám Vám svůj prožitek:
„Smát se před „dveřmi“, plakat za „dveřmi“
= nesmírně těžká disciplína to pečlivé otvírání a dovírání „dveří“ … hodně těžký úděl, kterým si víceméně každý prošel, nebo ještě projde, bohužel.
Člověk unese hodně, rád čtu, že MÁTE syna a můžete být u syna.
Pro blbíše: Až mě zamrazilo z prožitku. Je to opravdu těžké. Ty dveře jsou jak dřina Burlaků na Volze: https://cs.wikipedia.org/wiki/Burlaci_na_Volze#/media/Soubor:Ilia_Efimovich_Repin_(1844-1930)_-_Volga_Boatmen_(1870-1873).jpg.
U tohoto obrazu (rozklikněte si velký detail) mě vždy překvapovala ta žhavým sluncem zalitá krajina – tak absurdní k dřině těch lidí. Zrovna tak absurdní mi připadá konejšivé prostředí onkologických pokojů s pacienty, bílé ticho, které bojuje s CHOROBOU s velkým CH. Ještě tam ale nejsme a já i moje děti (mám dokonce i skvělou dceru) uděláme všechno pro boj do posledního okamžiku. Díky za povzbuzující slova, přišla v pravou chvíli.
Pro Jiřičku:
Všichni nakonec zemřeme. Úplně všichni, bez výjimky. Nesmrtelnost se nedá koupit, zasloužit.
Ale předtím by měli co nejlépe ŽÍT!
Pro Jiřičku:
Všichni nakonec zemřeme. Úplně všichni, bez výjimky. Nesmrtelnost se nedá koupit, zasloužit.
Ale předtím by měli co nejlépe ŽÍT!
Ano Kocoure, tu píseň znám a je dobře, že jí zná tolik lidí, že i v Rusku je tolik „chcimírů“ Války vždycky přinášely jen a jen smutek a žal. Jako rakovina. Velký dík. Můj manžel možná zemře, ale my všichni za ním budeme proti ní stát až do konce, v jednom šiku. Tady se musí bojovat, bez ohledu na výsledek.
Ten první odkaz je špatný. Omlouvám se!
Ten první odkaz nebyl špatný, naopak. Ale začít je potřeba od jednoduššího:
https://www.youtube.com/watch?v=wjrjqZZxvSs
Někdy v květnu mají Svědkové Alefovi poslední seminář před prázdninami, zkusím to nabídnout – uvidíme, jak publikum zareaguje.
—
Jiřičce i jejímu manželovi přeju do dalších dní hodně sil. Myslím na vás, a pokud Vám zbude čas a chuť, přijďte na web mezi nás.
Alefe, měl jsem oči vyvalené jak bambule od bačkor (nebo jako Rakušan?), když jsem při časné ranní procházce Kantonem kdysi dávno v minulém století (probuzení – časový posun) dorazil do parku a tam viděl takto cvičící skupinu lidí.
Jiný kraj, jiný mrav….. a ten čínský mi nepřišel tak úplně špatný. Jenže aby to člověku nějak prospělo, asi musí v tom prostředí asi vyrůst. Kdybych to zkoušel já, připadal bych si jako pitomec, a tím bych pozitvní výsledek nejspíš zcela vyrušil.
U nás se kdysi ujalo „…vyvaluje oči, jak když kocour sere do řezanky“ (můj starší a zdejší kamarád Kocour promine, je to skutečně jen náhodná shoda substantiv). Ale „… oči vyvalené jak Rakušan“, to se jistě ujme stejně životaschopně. Stát se ještě za svého života lidovým pořekadlem – dámy a pánové, kdo z vás to má?
—
Aby to člověku prospělo, je potřeba dvojí: vnitřně to přijmout, a pak cvičit. Je dobré začít pod vedením někoho, kdo o tom už něco ví, aby se člověk vyvaroval chyb. To cvičení tak nějak samo konverguje ke „správnosti“, ale když je člověku pětadvacet, má k dispozici víc času na experimenty než když je mu třikrát pětadvacet, pak už není čas ztrácet čas.
Vnitřní přijetí je taky velmi důležité: co člověk dělá s nechutí, s odporem, ale i se studem, málokdy přináší dobré výsledky. Jakmile člověk pocítí, že mu cvičení dělá dobře, začne mu být úplně šumák, co o tom soudí okolí. To je koneckonců jeden z důležitých aspektů existence takových spolků, jako jsou třeba Svědkové Alefovi: jsi mezi svými a proto je všechno úplně normální.
A někdy, když cvičíme veřejně, přijdou lidi a ptají se, jestli by se taky mohli přidat.
—
Doufám, že publiku příliš nevadí, když mi občas zmínka na toto téma pronikne do diskuse nebo článku. Nemám v úmyslu otravně propagovat svou „sektu“, ale je to kus mého života, sem-tam se neubráním. Případné kritické napomenutí si vezmu xrdci.
Proč by mělo vadit?
Zase jsme o něco chytřejší.
Třeba já o bordeau…… 🙂
To já z opatrnosti, abych nevzbudil pohoršení… My, vůdcové a pohlaváři sekt, k tomu máme blíž než jiní – všechno víme lépe a vlastníme recept, většinou univerzální, na všechny neduhy Universa.
Když je člověku těžko, může se o tu tíhu rozdělit s kamarády a ta tíha je poloviční.
A když se raduje, může tu radost dát i kamarádům a neubude ji, přibude.
Myslím, že funguje i nonverbální komunikace. Stačí na člověka myslet a on to ví.
Když jaro zmrzlo…
https://postimg.cc/NLjzFPdP
Tužka napíše pro Jiřičku,….na cestě do nejisté budoucnosti je třeba najít pevné záchytné body, které pomohou projít úskalí, která se mnohdy nečekaně objeví.
Nic nevzdávat,….
Tužka.
Tužka napíše pro pana Godota,…..povrch lidského těla je plný velice citlivých bodů,….nervových zakončení, nebo nervových počátků,….jak to momentálně funguje.
Léčitelství dálného východu sestavilo postupy, jak tyto body využívat.
Akupunktura, akupresura, moxibusce,…i jakákoliv masáž tyto body buď aktivuje, nebo tlumí.
No, pak si je nechají napíchat a napustit barvou,….body jsou ve své přirozené funkci trvale narušeny.
Tělo tomu musí čelit,…..záleží na jedinci, na tom, které body a jak moc byly poškozeny.
Tetování je smlouva s ďáblem….čas to sčítá,….dříve nebo později bude vystaven účet v podobě různých problémů těla i ducha. Pátrá se, kde je příčina,….díváte se na ní a nevidíte ji.
Napsala jsem to jako varování,….Nač jít vstříc problémům, kterým se lze elegantně vyhnout.
Náramek z chirurgické oceli s nápisem je taky řešení.
Tužka.
Upřímný (opravdu) dík za varování.
Bylo to míněno jako vtip.
Každý (zbytečný) zásah do organismu považuji za zcela zbytečnou rozmařilost (jinak je mi rozmařilost dosti vlastní). Ať už je to kérka nebo třeba plastika obličeje, aby žena byla mladistvá (vypadala mladistvě) až do skonání sešlostí věkem.
Takže stručně: jsme ve shodě, i když možná z ne zcela shodných důvodů.
V této věci budu stručný: tetování se mně hnusí.
Čistá a zdravá kůže je krásná, není důvod být pomalovaný jak závodní automobil.
Tak tak. A hlavně – na staré kůži hlavně u žen to vypadá trapně.
🙂
Vidím, že sis obstaral podobiznu.
—
Jo. U nás v PennyMarketu je jako pokladní paní, které už taky asi nebude dvaadvacet úplně poprvé, a je počmáraná jak závodnička. Když můžu, radši jdu k jiné pokladně.
Připadal jsem si tak trochu „neoblečený“. S avatarem je to lepší.
Navíc toho jsem si sám vybral a dotvořil, protože o mě říká téměř vše.
Nakonec – mám ho i na blogu, tak co…
„Slečno (mladá paní, paní), proboha, kdo vás tak pokreslil?“
Jenže se mi nechce provokovat – třeba je už to teď mrzí. Tetovali se divoši, když ještě nebyly občanské průkazy nebo čipy. Dneska je to už jen otázkou osobního (ne)vkusu.
Víc než nějaké decentní tetování mi vadí silikonová ňadra a ještě víc – kyselinou hyaluronovou nabouchané rty, takže vypadají jako by jim někdo opravdu dobře natloukl. Vypadá to trochu jako pohlavní ústrojí naležato. Má to možná i toto podprahové sdělení, nevím. To se raději dívám někam vedle. Módní je hlavně na Ukrajině a na mladých Ukrajinkách zde „dočasně uložených“. (Jednotka dočasnosti je jeden furt.) Nevypadají ale, že by strádaly.
Nicméně jsem zvědavý na odesílání mladých Ukrajinců v „jatečném věku“ zpátky do vlasti, kde je čeká jen rychlý odsun na frontu a veliké riziko smrti.
Ono slovo asyl už asi taky neznamená to, co znamenalo.
Zatím mám zprávy, že se kluci ukrajinští (hlavně ti, co tu jsou už dlouho) snaží získat ruský pas. Tak jak Prajzáci kdysi toužili po pasu německém – a většinou i prokázali, že jsou částečně německého původu.
Rozhodně jsou (pro mě) mnohem snesitelnější, než inženýři a doktoři z Afriky.
Cha! Takže brzy budou stavební firmy zaměstnávat ne Ukrajince, nýbrž Rusy?
To je opravdu geniální řešení, to se ukrajinské věrchušce fakt povedlo. Jasně: než se nechat ve zbytečné válce zabít, to je lepší přihlásit se k Rusku. Obyčejní Ukrajinci jistě už vědí, že tohle není jejich válka.
Jen nevím, co si počnou zdejší angažování libtardi, tolik russáků najednou všude.
—
Tetování: dneska, myslím, už to není jako dřív, kdy tetování bylo neodstranitelné a navždy, mám dojem, že dnes se to dá dělat i jinak, odstranitelně. Ale nejsem odborník, mohu se mýlit.
Kdysi dávno jsem slyšel příběh dívky, která si z lásky (nu, hlavně z nerozumu) dala na podbřišek vytetovat nápis „Majetek Pepíčka Kudláčka“. Problém nastal, když změnila partnera.
Ve stáří jí to překryjí „hvízdavky“ (které bez podpory hvízdnou až na zem).
Argumentace pro „přestup“ je jednoduchá: Jsem Ukrajinec ruského původu a ruštinu se rychle doučím. Sláva Rusku!
Právě včera jsem se dozvěděl, že náš sbormistr už není Ukrajinec s českým občanstvím, ale Rus s českým občanstvím. Je mi to jedno, sbormistr je vynikající.
P.S.: Jenom na mém vzorku jsou to dvě UK – RU manželství. Pak tu máme CZ – RU, UK – CZ atd. Tím spíše nechápu tu „válku“.
Když jsem žvanil s Rusy v Rusku, a měli trochu rozhled (většina) záviděli nám ten česko-slovenský rozvod.
Ad kérka „Majetek Pepíčka Kudláčka“. Rada: Jedině potmě!
Proč nemám rád (některé) lidi. Právě pro tyhle „názory“.
Vzájemná nenávist až za hrob, křížená s osobní zbabělostí.
Třeba na pana Rejžka se dívám s odporem. A je jich víc.
Někdy si tak myslívám, co by se stalo, kdyby mě StB nějak dostala pod tlak, co bych asi tak udělal?
Naštěstí jsem byl zcela bezvýznamný redaktůrek, všední bytost, která nikoho nezajímá, ani StB.
Takových nás byla asi většina. Teď je snadné být za hrdinu.
Ano, o tom jsem taky přemýšlel. Co na mě mají, čím mě mohou a čím budou vydírat.
A říkal jsem si, že jsem naštěstí moc malý. Na konci vlády StB jsem se se dvěma setkal. Už nebyli nebezpeční (asi) a říkali mi, že o mnoha dalších „zájmových osobách“ věděli, ale nebyla kapacita je nějak zpracovávat. Zjistil jsem, že jeden můj bývalý kolega byl spolupracovníkem – nejen, že nenahlásil naše aktivity (množení písniček K. Kryla, distribuce samizdatových přednášek atd.) ale on se jich dokonce i zúčastňoval. Asi kvůli „krytí“.
Oni šli po větších rybách jako Hradílek, Šavrda atd. Někdy je dobré moc nevyčnívat.
Jeden důležitý životní poznatek: Kdo je hovado, bude hovado za každého režimu.
A zatím oba režimy, které jsem zažil, se o taková hovada tu více, tu méně opíraly.
Mám kamaráda ze ZDŠ, dětský lékař, bezva borec, sportovec. Když byl v pátém ročníku VŠ, přišli za ním, aby vstoupil; když se mu nechtělo, dali mu na zváženou, jestli chce dostudovat. No tak vstoupil.
Po listopadu knížku zahodil a má je u prdele. – Takových lidí bylo a je, co by jim kdo mohl vyčítat?
Za mnou během studia byli policajti 3x s nabídkou (písemná obsílka), abych po dostudování dělal u nich. Dvě nabídky byly na uniformu, třetí byla na civil. Maminka se z toho div nezhroutila. Dělal jsem mrtvého brouka, nestalo se nic. Později jsem zjistil, že tehdy probíhal nábor mezi vysokoškoláky téměř plošně – takže jsem jen propadl sítem.
—
Dneska už jsem bezvýznamný, digitálně vyloučený senior, který nikoho nezajímá. To mně vyhovuje.
Po vojně, když jsem se nechtěl stát lampasákem ač velmi naléhali mi dali pár roků pokoj, ale pak dvakrát přišli s nabídkou – ne vojáci, ale STB. Výborný plat, zajištěný byt atd. Na výběr Praha, Olomouc, Brno, Ostrava, Plzeň, Bratislava, Košice…
Dvakrát. Potřetí už asi byli předem smíření s neúspěchem a jelikož jsem zrovna nebyl doma, odmítla je moje žena. Už nepřišli. Třikrát a dost! (Asi byli lidovci…)
O mě neměli zájem, byl jsem vyloučená lokalita už za socíku. Ani na vojně – kde rozhazovala sítě VKR. Sloužil jsem s kamarádem špagátem, který vystudoval VŠ chemickou a před vojnou dělal sládka v pivovaru. Toho si VKR pozvala a jeho odpověď byla – že ano, ale až budou vojenské pivovary.
To ani nevíte, jaké máte Alefe štěstí. Za mým mužem taky jeden čas chodili, byl zařazen jako rozvodný v dělnických profesích, a Ti byli žádaní, aby jich bylo jako „dělníků“ víc, než šéfíků, kteří pásli po kariéře a byli při tom jen „pracující inteligence“. Ono na jednoho inteligenta byly kvóty, kolik si musel sehnat dělníků. No, vymlouval se můj muž všelijak, jako že není hoden apod. Měli jsme doma čerstvě narozeného synka a 1,5 roku starou holčičku a bylo nám jasné, že s kádrovým profilem buržoazní rodiny z mé strany, když odmítne, tak si děcka ve škole se vzděláním po základce ani neškrtnou. Tak všelijak se jim vyhýbal a trvalo to asi měsíc. Pak přišly v práci fofry a on na to dočista zapomněl. Jednou na chodbě ho zastavil jeden z těch kovaných soudruhů, shodou okolností jeho kolega z údržby, a říká: „Zděndo – tak co, jak to bude dál?“ – a on na to: „Franto jdi s tím vším do pr..le, já na to nemám čas.“ Myslel si totiž, že po něm chce aby mu pomohl s nějakýma kabelama. Franta strnul… Zdeněk už byl 3 m od něj a ohlédl se. Když ho viděl, tak mu to docvaklo. Taky se zapíchl do země – ale pak mávl rukou, řekl si „Tak ať! Mám to vyřešené.“ Večer přišel domů celý zkrouhlý, a že jakpak prý asi dopadnou naše děti. Když jsem se dostatečně vysmála, tak jsem nám uvařila kafíčko, dali jsme si z mrazáku nanuka a řekla jsem mu: „No jak asi myslíš? S takovýma rodičema můžou dopadnout nanejvýš jako my dva.“ Vzpomínáme ne tu větu oba roky… 🙂👌
Ono, jak se tak dívám, je to dost všeobecné.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Prasarna-spina-Vytrysky-krestanske-lasky-kvuli-knize-o-Zemanovi-754186#google_vignette
Sokratés prý nic nenapsal, ale jsou po něm citáty. Jeden zní: V každém člověku je slunce, jenom je nechat plát.
Někdy se sám sebe ptám, zda i v tomto případě platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.
V těchto případech asi nastalo a trvá nějaké zatmění.
Vesměs jde o lidi malé až bezvýznamné. Mají potřebu plivnout si na někoho většího, než jsou sami, a tím si dodat alespoň ve svých vlastních očích zdání velikosti.
Fascinuje mě, jak někomu vadí (posmrtně) Laufer s písní o kapitánu Minaříkovi, a skutečný a živoucí „kapitán Minařík“ na prezidentském stolci nejen že kupodivu nevadí, ale dokonce tytéž lidi naplňuje euforií.
„….študoval na Vysokej škole hutníckej v Ostrave. S hudbou začínal ako študent v Ostrave. V amatérskej kapele hral na trúbke a trombóne, nikto v kapele nechcel spievať, tak to skúsil. V roku 1963 nastúpil do profesionálneho orchestra Iva Pavlíka. S ním nahral aj prvé rozhlasové a gramofónové snímky.“
Dušan Grúň, zemřel v pondělí ráno.
Ano, znal jsem.
Nadšenec a bohužel i pijan. Několikrát jsem ho s mým tátou uklízel do šatny, když usnul někde v zákulisí. Ale nikdy nebyl zlý jak někteří opilci bývávají. Když usnul, tak jako špalek. Dal se vzít pod rameny a za nohy a nosit jako kláda. Uklidili jsme ho šatny, kde se nakonec sám probral.
Ale byl to pěkný, barevný hlas. „Ó Mc Donald, ten si žil, hyja, hyja, hou… si vzpomínám…
Už se kácí v našem lese, jak se říká…
Ona ta písnička existuje! Dneska se nic neztratí!
https://www.youtube.com/watch?v=sx02wBQN7v4&ab_channel=tvkasino