by 2026年2月17日: 新年快乐, šťastný nový rok!
—ﬡ—
Dámy a pánové, kdo z vás to má? Mé narozeniny se mnou tentokrát slavila celá Asie! Oslavy budou trvat ještě asi čtrnáct dní, tak, jak je v Asii zvykem: ohňostroje, rodinná setkání, bujaré veselí a nezbytná novoroční magie.
Jistě každý uzná, že při takovém vpravdě celosvětovém oslavném nasazení naprosto není zapotřebí, aby oslavenec hnul byť jen prstem. A vidíte – přesto jsem dokonce několika prsty hnul; při obracení stránek v knize to jinak snad ani nejde. Sešlo se mi darem několik knih, až na jednu výjimku všechny z antikvariátu – pravé skvosty.
Zatímco tedy svět slavil a vítal příchod Ohnivého koně (ano, bude to jízda), já jsem tiše seděl v křesle a obracel stránky.
K jedné z těch knih mám obzvlášť hluboký vztah:
Jiří Jobánek, Tvář bohyně Tanit
Autor knihy, pan Jiří Jobánek, byl v rozmezí let 1973 – 1977 mým profesorem dějepisu.
Pan profesor tady aktuálně není. Zemřel v roce 2002, ale snad Nebeské vejce ptáka Mot, stvořeno bytostmi a usazeno od nepaměti kdesi v hlubinách libyjské pouště, vedlo o něm záznam; a snad mu jednou dá příležitost nového zrození, tak, jak ho jednou za tisíc let dává dávnověké dívce, převtělené do ženy jménem Tanit, nadané schopnostmi bohyně. – Ne že by na tom záleželo, za tak mimořádných okolností jistě budou na pořadu dne onačejší věci; ale pro všechny případy, to kdyby pan profesor v té jistě velmi vzdálené době nahlédl na tyto řádky, píšu sem poděkování za onen příběh a omluvu za to, jak mizerným studentem historie jsem tehdy na gymnáziu byl.
Já na dějepis prostě nemám buňky.
Mám paměť jiného druhu, která mi umožňuje toulat se neznámou krajinou bez mapy a buzoly a nezabloudit. Pamatuju si výkres výztuže železobetonové konstrukce a můžu si na tom výkresu odměřovat, aniž bych ho fyzicky měl; to pak někdy působí dojmem, jako bych viděl skrz beton, kudy vede železo. Ale postrádám schopnost pamatovat si letopočty a uvádět do časové souslednosti události historie; mám totiž pocit, jako bych je viděl všechny najednou, a mám z toho v hlavě guláš. A – to upřímně přiznávám – co dělali Etruskové, Egypťané a Babylóňané před tisíci let, je mi srdečně jedno; pokud jste měli v tomto směru o mně nějaké iluze, jistě jsem je teď zbořil, a dobře vám tak.
Za mého tříletého pobytu v Egyptě (to ještě na ZDŠ) mne památky nechávaly i ve čtyřicetistupňových vedrech zcela chladným, ale zato jsem se rád, opálený a trochu i špinavý jako domorodci, toulal Káhirou mezi lidmi a zkoumal i atmosféru čtvrtí, kam by Evropan raději ani chodit neměl.
Prosím, abych byl správně pochopen: já sám tuto svou zvláštnost vnímám jako nedostatek, nepíšu o ní proto, abych se jí chlubil. Ale každému teď musí být jasné, že s takovým druhem nadání ze mě znalec historie nikdy nebude.
Předmět pana profesora jsem tedy neměl rád, a to se pochopitelně tak trochu promítalo i do našeho vztahu. – Bože! Mně bylo šestnáct a panu profesorovi – teď to počítám – jednapadesát, vlastně už to byl (pro mě) starý dědek (pro srovnání: když mně bylo padesát, byl jsem poprvé v Číně a pořád jsem si ještě myslel, že jsem nezničitelný). Následkem toho jsem z dějepisu opravdu měl samé velkorážní známky.
Když už můj neprospěch z dějepisu opravdu volal do nebe a budil i jinak zaslouženou pozornost, odhodlal jsem se a požádal pana profesora, zda bych mohl být vyvolán na opravu. Dostal jsem svolení, a tak jsem se celý týden, i o víkendu, učil ty Egypťany, Etrusky a Babylóňany (v prvním ročníku se bere starověk) a další hodinu jsem se hlásil k opravě. Pan profesor mne tedy vyvolal, a když jsem, maje v hlavě celý starověk, stanul na stupínku, položil mi otázku:
„Tak mně řekni, co je to fašismus.“
O výsledku opravné zkoušky si jistě nikdo nedělá iluze, a já jsem to měl panu profesorovi strašně za zlé. – To až do chvíle, kdy jsem si přečetl Tvář bohyně Tanit. Dnes, kdyby byla ta možnost, pana profesora bych nábožně poslouchal a na mnohé bych se ptal (čímž není řečeno, že bych si to i pamatoval, lasciate ogni speranza).
Ten dávný dotaz na fašismus v kontextu starověku ovšem nebyl samoúčelný, což ovšem mně došlo (velmi dlouhým vedením) daleko později: Jiří Jobánek rozpoznává něco jako zárodky fašismu právě už ve starém Římě.
—ﬡ—
Mezi mým prvním a druhým (včerejším) čtením Tváře bohyně Tanit uplynulo jako voda několik desítek let. První vydání vyšlo v edici Naše vojsko v roce 1987 (na obrázku je druhé vydání z roku 1996 ze Středoevropského nakladatelství), ale některé pasáže jako by autor napsal dnes:
(…) „Není míru v zemi, které vládne měšec.“ (…)
(…) „Jste věru podivní lidé, když si necháte poroučet nepříčetnými blbci. Ale přísaha je přísaha…“ (…)
A to už stačí, abychom neskončili u politiky. – Mimochodem, v příběhu se to občas druidy jen hemží, Janovi z Helvajzu by se kniha nepochybně také líbila.
Co ještě? – Děkuji, pane profesore.
—ﬡ—
Tvář bohyně Tanit – neznám.
Seženu a přečtu.
Lidstvo vždy v minulosti vedli lidé, kteří byli moudří a měli Poznání.
Jinak bychom tady nebyli.
Říkalo se jim v různých dobách různě.
Stařešinové, Druidi, Šamani, Veleknězové, Staří…
Později už jenom radili vládcům.
Dnes mám dojem, že žádné takové lidi ve vedoucích pozicích nemáme.
Pokud máme, nedávají o sobě vědět.
Dnes čím větší úchylák, pedofil, možná i kanibal, tím větší moc a postavení.
Přesto optimisticky věřím, že bude líp.
Přečteno.
Odpovídá to mému vidění světa, jak to mohlo v nějaké pravděpodobné variantě i být.
Pokud ne v našem, tak v jednom z paralelních vesmírů jistě.
Jen nevím, zda prof. Jobánek také četl z menhiru, či zda měl zdroj jiný…
Jestli menhiry, to nevím. Učitě čerpal inspiraci i z lahví, a ty nebyly leydenské.
—
Dneska se mu ani nedivím. Můj účetní mně poslal nový formulář pro registraci zaměstnanců o 11 (slovy: jedenácti) stranách A4. Taky mám chuť čerpat, ale nemohu. Jednak budu večer ještě řídit, jednak by byli moji cvičenci dost překvapeni, kdybych je začal nečekaně učit tzv. opilý styl.
Brzy ráno jedu odebírat vzorky betonu, musím být fit. – Ale ten opilý styl je nádhera, třeba tady: https://www.youtube.com/watch?v=LDHZerHBph0
Jednak vše nejlepší k tak nízkému číslu, Alefe!
(Se mnou už Zeměkoule obkroužila Slunce více než sedmasedmdesátkrát. Není celkem o co stát.)
K článečku:
Zárodky všeho možného lze vystopovat i šerém dávnověku a snad i ještě dříve. Já třeba viděl zárodky všemožných společenských neřestí (zvyklostí) u lidí (lidstva) už po několika desítkách hodin strávených fotografováním u expozice šimpanzů a mandrilů.
Najednou nebo lépe postupně jsem si uvědomoval, že vidím pozdější lidské vlastnosti. Krále či císaře (alfa samce), jeho suitu (vládu), jeho konkubíny, jeho „první samici“, královnu či císařovnu která mu dala potomky, konkubíny vládní skupiny mladých samců, kteří čekají na vhodný okamžik, aby přeprali alfa samce a mohli se tak oni stát alfa samci.
Jak se mladé samičky nabízejí starším silným samcům jako kurvy ve vykřičené čtvrti za nějaký ten pamlsek nebo dokonce jen za dočasnou ochranu před jinými samicemi, které se snaží o totéž. Jak s pohrdáním odmítají mladé, ještě nezkušené a slabé samečky.
Jak ochraňují své vlastní potomky – a v tom okamžiku pochopíte, proč se říká „opičí láska“. Jenže ta mateřská láska (instinkt) funguje i u koček, psů a asi i u jiných tvorů.
Je tam vidět snahu o uplatnění, získání výhod atd. Jenže banky ani paláce tam nemají.
Příležitostné koalice samců, kteří se snaží zaujmout místo alfy. Jenom ty sdělovací prostředky (média a internet) v té opičí tlupě moc nefungují – nebo jsem se špatně díval.
Taky si nepamatuji letopočty a jména vládců, mudrců a říší. Spíš si pamatuji jejich myšlenky. A ty, když se přeloží do dnešního jazyka, bývají, jak zjistil i Alef, docela moderní.
Neboli se za ty tisíce let nezměnily. Lidoopi po sobě žádné zápisky nenechali. Jen nějaké jeskynní malby a figurky. A dávní lidé i stavby, jejchž smysl už dnes dost dobře nechápeme. Některé obrovské, onichžnevíme, jak je mohli s tehdejšími technologiemi vůbec postavit.
Nebo strojky, mechanické počítače, např. počítač z Antikythéry, nad jejhož složitostí a fukčností se podivujeme dodnes. Případně báje vzdálených národů, třeba Aboriginců, kteří toho věděli o nebeském mechanice podivuhodně mnoho. Víc, než mohli vypozorovat na obloze prostým okem.
Kdo jim ty informace sdělil?
A proč?
Díky za blahopřání, Kocoure!
☺️
Já teď jdu do sprchy, bo jsem vykopával v hlíně zapadlé auto a vstávám v 5, aby pomohlo naší krasobruslařce na cestě do Berlína. Pak si dílko s chutí přečtu…
Auto je na cestě…
Dobře dojeď!
…a samozřejmě taky dobře dojez! I to je velmi důležité!
„… jsem se rád… toulal Káhirou mezi lidmi a zkoumal i atmosféru…“
Ano, přesně. Když už v cizí zemi nejsem v přírodě, nýbrž mezi lidmi, pak mne vždycky víc zajímá běžný život než památky. Ty rychle obhlédnu / projdu, ale mnohem víc času strávím na ulici, mezi lidmi.
Jak mluví, jak se k sobě chovají, jak vypadají jejich lodě, přístavy, příbytky, hospody/ restaurace (zvenčí), tržiště, nádraží, stanice metra atd. atd.
Muzea a galerie až na vzácné výjimky (NG v Oslo, Volterra – etruské muzeum, obrazárna v Amsterdamu) proběhnu tak rychle, že by mi snad měli vrátit vstupné 🙂
Veverko,
dokud jsem ještě cestoval, měl jsem zásadu „Všechny památky jen zvenčí“.
Myslím, že jsem lépe poznal Paříž, potulujíc se od kavárny ke kavárně, než kdybych stál ve frontě u Monylízy.
Bylo lépe (s ozbrojenou ochrankou) projet bantustan nedaleko Johanesburgu, než jet na skutečnou safari (absolvovali jsme jen takovou náhražku).
Učinil jsem jen dvě výjimky – ve Florencii (dotyčná byla kunsthistorička a vyžadovala doprovod všude a stále- nelitoval jsem), a v Moskvě, kde mladí kolegové chtěli vidět Lenina.
Ostatně, ani o zmíněném tajemném přístroji z Antikythéry toho moc nevím, ale zato jsem byl na Kythéře (Kithýře) – a je to roztomilý ostrůvek a zejména stejnojmenné městečko nad úžasným zálivem s ještě úžasnějšími Řeky.
Také Ti blahopřeji, ačkoliv neznám cifru, kterou ti osud přidělil zrovna letos.
Mě zas historie baví (je dobře, že lidé nemají ve všem stejný vkus ano záliby). Dočetl jsem životopisné dílo Josefa Janáčka „Rudolf II. a jeho doba“, tedy jsem si přiblížil děje, která většinová společnost vnímá jen v zrcadlení karikaturního Pekařova císaře (a obráceně). Obávám se, že mladší generace ani to ne.
Ostatně mimo téma, když jsem zmínil karikaturu. Všiml sis (a ostatní?), že na stáří se člověk začíná podobat své vlastní karikatuře?
Za blahopřání děkuji a k neznámé cifře: z uvedených informací by sis to mohl dopočítat, kdybys chtěl 😉
Smiřuji se s tím, že jsem tady asi nejmladší.
Ke karikaturám: někdo na stáří, někdo to stihne i daleko dřív, a někteří se ještě zamlada svou vlastní karikaturou přímo stávají, čímž se jakýkoli myslitelný rozdíl stírá.
Také blahopřeji, ať se Ti vše daří.
A troufnu si odhadnout, že tady nejmladší nejsi…
🙂
Všecko je relativní, Jene (dík za přání). Moje žena – už jsem to tady možná prozradil – občas myslí, že „starej jsem byl, už když mně bylo patnáct“. – Za rok mně bude třiadvacet, sice už potřetí, no ale… všecko je relativní.
😀
„…. že na stáří se člověk začíná podobat své vlastní karikatuře?“
To nevím a netroufám si posoudit, ale toto vím jistě: dostalo se mi nového občanského průkazu. S naprosto příšernou fotografií ( moje vina) a s otisky prstů (bůhvíkde v jakési databázi, nikoli na kartičce) a se lhůtou platnosti do ledna 2061.
Musela jsem si to datum přečíst dvakrát, abych pochopila, že zrak mi ještě slouží.
…“doživotní“ zní tak nějak hloupě… 😸
Tak koukejte občanku dobře opatrovat, ať ji neztratíte. V roce 2061 ji budete ukazovat pra-pra-…-pravnoučatům jako historický artefakt.
Já mám pořád schovanou první občanku když mě bylo 15.
Nějak jsem jí ,,zapoměl“ vrátit.
No jo, to jsou relikvie.
Mám řidičák z roku 1970, ten růžový skládací. A vojenskou knížku z roku 1972.
Schraňuji i dokumenty předků, které se mi podařilo zachránit, třeba „Arbeitsbuch“ z roku 1941.
Alefe, znovuzrozený a věkem vyzrávající 68., buď zdráv!
Zestárnuvší člověk se ohlíží ve svém průběžně žitém čase, a co spatřuje? Scénické výjevy občas nasvícené bodovým světlem a v přechodech hned vedle jsou polostíny i stíny.
Máš rád J. L. Borgese; on v častěji citovaném výroku říká: „Čas je substance, ze které jsem udělán. Čas je řeka plynoucí kolem mne, ale já jsem ta řeka. Je tygrem, který mne požírá, ale já jsem ten tygr. Je ohněm, který mne stravuje, ale já jsem ten oheň. Jenže svět je naneštěstí skutečný a já jsem naneštěstí Borges.“ Máš to tak podobně i Ty?
Závěrem Borges cituje z Agela Silesia: „To stačí příteli, jestli chceš číst dál, jdi a písmem se staň, s esencí splyň“ (Angelus Silesius1624 – 1677, barokní básník a mystik ze Slezska).
* v citaci k užitým pojmům, vysvětlováno dle starého Aristotela: Substance – individuální podstata; esence – to, co to je ve své podstatě.
Zdeňku, děkuji!
Trochu jsem se bál, jestli se Tě můj problematický vztah k oboru, jenž je i Tvůj, nemile nedotkne. Snad mi to odpustíš 🙂
—
Po pravdě, zatím nějak nemám čas ohlížet se příliš důkladně – pořád jsem jaksi „v jednom kole“. Jen tento týden (shodou okolností jsou jarní prázdniny, školy a tudíž i tělocvičny zavřeny) mám večery volné, takže jsem si dopřál to, o čem kousek vedle sní Ládik!!! – v houpacím křesle číst.
Když se nad tím zamýšlím, vlastně pociťuju největší posun v tom, že už nemám potřebu něco si dokazovat: to, co jsem vnímal jako milník, „laťku k přenonání“, už jsem překonal, výzvy přijal, mnohé na seznamu odškrtnul. Je to teď takové… trochu klidnější. Čímž není řečeno, že mám „hotovo“, ještě je co dokončovat, a mysl stále ještě ochotně ulpívá na spoustě věcí.
Ten citát Borgese je pěkný, hluboký; pro mne ale zatím spíše stále platí varovné „…Kdo otevírá své průchody a rozmnožuje své konání, tomu není po celý život pomoci. …“ (Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 52)
—
Mimochodem, ještě k citátu J. L. Borgese „Čas je substance, ze které jsem udělán…“: sleduji to jen okrajově, ale k něčemu podobnému zřejmě přichází teď i fyzika (!!!).
Číslo máme stejné, ale jsem starší. Měl bych tedy mít víc rozumu. Obávám se (oprávněně), že v tomhle se pletu… příklad: Při potulce po JNB (1997) běží černoch po ulici a za běhu řekne: vykradl jsem zlatnictví. Já na něj: potřebuji řetízek. Samozřejmě jsem ho koupil. Večer měla čtvrtka zelený krk… a dost brzy jsem v Rustenburgu v kamenném obchodě u bělocha koupil jiný, bo mě hanba fackovala. Ale učím se. Pomalu, ale jistě. Jisté je, že doučit se nestihnu.
Moje zaslíbená země je Nordkalotten, poprvé jsem se tam vypravil v 36 letech, tedy v mládí. Na celý měsíc, bez ubytování (jako normálně). Poprvé v životě jsem tam vlezl do moře, těsně pod polárním kruhem, v Pitea. V 50 letech věku jsem už měl po cestovatelských vášních, bo mě pojala vášeň budovatelská. Mám to všechno pomotané. V 55 mě ovládla sportovní vášeň, která mě přivedla v 63 letech do bezvědomí. Teď už začínám opět cítit tu správnou životní sílu a jsem zvědav, co se mnou život udělá. Potřebuju knihovnu. V podkroví na střední nosné zdi. Materiál už mám. Knihy jsou dole ve 2 řadách. Těším se na čtení v houpacím křesle pod střešním oknem – v létě s klimou z voltaiky, v zimě s teplem jasanu. Vize by byly….
Také se Alefe moc ráda připojuji k všeobecným gratulacím, i když čím jsem starší, tím víc si myslím, že jak člověk stárne, pomalu získává jakýsi dar, dívat se na to, jak čas plyne, poněkud s odstupem. Úplně jinak plyne takovému malému rozčepýřenému 10letému pejskovi, úplně jinak tulipánům u mě za oknem, těm prvním jarním, které mi přivezli s posledním nákupem potravin, i když venku bylo 11 pod nulou, a jak tak sleduji své děti, obě dvě už téměř padesátileté, úplně jinak každý den pádí čas jim. S plynutím času pracuji celý život. Jeden harmonogram za druhým, tak by se dal nazvat můj „pracovní vývoj“. Největší okamžiky štěstí jsem vždy prožívala ve chvílích, kdy na času vůbec nezáleželo. Ticho nad kouzlem večera u jihočeských rybníků, požitek ze závanu vůně kávy při poslechu třeba houslí od úžasného Josefa Slavíka, pohled na obraz Simeon s Ježíškem od Petra Brandla. Podobné zkušenosti mě dovedly k poznání, že čím méně má člověk času před sebou, tím méně vlastně na času záleží a tím důležitější je, umět ho nechat plynout. Už pomalu načínám třetí rok, kdy se mi to osvědčuje. Jakoby vše, co potřebuji vyřešit, za mě řešil někdo mnohem, mnohem dál a výš. Děsím se trochu ohnivosti letošního Roku koně. A i to nechávám plynout… Přeji vám vlídnost, umírněnost a klid, který s takovýmto poznáním přichází…
Naprostý souhlas. Plynutí času není, i když mi vědci budou odporovat, lineární. A ten čas, kdy se nám na chvíli zpomalí nebo zastaví, je teba využít pro sebe. Pro ten zbytek, který nám zbývá. Nevíme, kolik nám ho zůstalo, ale právě proto ho musíme umět vychutnat. Když už nikdo, tak Jiřička mi rozumí.
A Alef, myslím, taky.
Já myslím, že vědci Ti odporovat nebudou.
Je to tak, plynutí času, alespoň subjektivně vnímáno, opravdu není lineární.
Domnívám se, že subjektivní vnímání času je relativní vzhledem k délce života:
– když je člověku 1 rok (=365 dní), 1 měsíc je právě 1/12 života
– když je člověku 12 let (=cca 4.380 dní), 1/12 života je právě jeden rok
– když je člověku 120 let (=cca 43.800 dní), 1/12 života je 10 let. Pak jeden den 1/43800 života, což u ročního dítěte odpovídá asi dvěma vteřinám (!!!)
—
U člověka cca 70-letého (to je tak-nějak přibližně kolem našeho věku tady) je 1 den cca 1/25550 života, což u ročního dítěte odpovídá času cca 3.5 sec.
Vzpomene si někdo ještě, jak nesnesitelně dlouho trvalo, než přijde maminka, která si odskočila k sousedům pro kvasnice? – To je důvod.
—
(doufám, že jsem se v počtech dní a vteřin nespletl)
Matematicky je to Alefe správně a když se tak zamyslím, tak i pocitově.
Jenomže ten školák, který jde k zápisu a má šest let tak má před sebou ještě, dejme tomu, sedmdesátpět let, což je více než dvanáctkrát déle, než jeho dosavadní život. Nepředstavitelná doba! Co všechno se mu zatím přihodilo nebo mohlo přihodit.
Nebo může.
==
Má-li padesát, je to už jenom polovina toho, co prožil. A v sedmdesáti je to cca 10 procent do konce života. V průměru, pravda. Může dožít třeba 86 – nebo taky být už 50 let po smrti.
To je zase jiný úhel pohledu. Takže by člověk měl s tím zbytkem nakládat odpovědně.
😸😎
A pohled na svět? Elina Makropuli o tom skvěle vypráví v Čapkově Věci Makropuos.
A má pravdu. Život má cenu snad právě proto, že je časově omezený.
Nekonečný život by nebyl k vydržení.
Je to možná ještě trochu složitější. Matematický princip Alefe jste přesně definoval. U nás v rodině jsem si všimla, jak, když přišla na toto téma řeč, všichni se poměřovali na zkušenosti z naší rodiny. To znamená kolika se dožili babičky, dědečkové, příbuzní, různě nemocní, různě psychicky odolní, to všecko vlastně výsledky značně změní. Řekla bych zohýbá, ale ne ke špatným závěrům, protože jsou to všechno okolností, včetně dědičnosti, které mohou mít na délku dožití vliv. Nejdůležitější je ale, jak každý jedinec, který nad tím uvažuje, plynutí času sám uvnitř sebe vnímá. Věc Makropulos – to téma mě děsí. Přečetla jsem tu knihu a ani jednou jsem se neodvážila vydat podívat se na tu hru přímo na jevišti. Stačila mi prastará ukázka, ještě černobílá, kdy Emilii Marty recitovala paní Scheinpflugová, někdy ze začátku 60 let. Tehdy mi prvně šel po zádech mráz z toho, že bych mohla neumřít.
No vidíte.
Mě už ty myšlenky Emílie Marthy pár let pronáskedují. Umřeli mi rodiče, umřeli všichni příbuzní, umíraji spolužáci, spolupracovníci, sousedé v domě.
Nejsem sice zcela fit, záda a nohy zlobí fest, ale na to se neumírál a hlavně, musím dochovat našeho kocoura – to jsme si slíbili se ženou, než mi umřela. Umřela mi tři týdny před oslavou padesáti let společného života. Tuším Zlatá svatba.
Nebude!
Chybí mi… Chybí mi, když usínám… Chybí mi, když procitám… Ona je tam a já jsem pořád tady!
To je text reklamy na inscenaci Bůh, kterou jsem točil před třemi týdny. Nějak mě to dost nepříjemně oslovilo. Je to hra o starém pánovi, který usiluje o euthanásii.
===
Teď ale budu muset do nemocnioce za celoživotním kamarádem (známe se od páté třídy ZDŠ), který náhle dostal nějakou silnou infekci a leží už tam měsíc. Učí se znovu chodit – měsíc vleže není nic příjemného.
Tož mu držte palce, prosím!!!
Spolehněte se. A ozvěte se mi…
Alefe ještě bych ráda vyjádřila hluboký obdiv nad krásou vašeho obrázku v perexu. Ten ohnivý kůň je úchvatný!!! Úžasné je, že vzbuzuje hluboký respekt, ale určitě ne děs a hrůzu. Spíš cítím radost nad krásnou života. Doufám, že takový bude i celý letošní rok, ale bojím se zároveň, že skutečně v letošním roce dojde k přesměrování dějin výrazným způsobem pro celou naši krásnou planetu.
Na modrém nesmyslu, takto fejcbůku na mě vypadla tahle povídka, která vypadá, jako by panu Alefovi z pera vypadla. Autor u ní uvedený není, přidala to entita, co si říká 13. Komnata:
Kolik byste si u nás chtěl vydělat?“
„Jeden milion amerických dolarů ročně.“
„Ale to nemyslíte vážně?“
„Myslím. Ptali jste se na mé přání. Já mám právo přát si cokoliv .
„Dobře… ale kolik reálně?“
„Už jsem odpověděl. Pokud chcete slyšet něco jiného, musíte změnit otázku.“
„Tak kolik si myslíte, že by vám naše firma mohla dát?“
„Milion dolarů. Hodnota vaší tržní kapitalizace přesahuje miliardy. Jeden milion je zanedbatelná fluktuace.“
„Přestaňte. Tohle je pohovor na řidiče vysokozdvižného vozíku
„Rozumím. Ale vy jste začali s těmi otevřenými otázkami. Já jen odpovídám maximálně logicky a upřímně.
„Tak co umíte za milion?“
„Umím odpovídat na otázky, aniž bych dal konkrétní odpověď. Přesně to dělají prezidenti, generální ředitelé, politici a mluvčí a ti berou podobné peníze. Proto je můj požadavek opodstatněný a reálný“
„Tak otázku platu odložíme. Proč chcete tuhle práci?“
„Protože potřebuji zaměstnání. To je zřejmé.
„Dobře… Tak proč bychom měli vzít právě vás?“
„Nemusíte. Máte svobodnou vůli. Stejně jako neutron při beta rozpadu.“
„Co je s vámi? Aspoň řekněte kvalifikaci.“
„Inženýr-fyzik, absolvent Lomonosovovy univerzity v Moskvě, obor jaderná a částicová fyzika. Dokážu z vidličky, směsi palladia a deuteria za pokojové teploty navodit mionovou katalýzu a dosáhnout breakoutu nad Lawsonovo kritérium. Tedy zatím teoreticky.“
„Nesmysl! Studená fúze je vědecky diskreditovaná!“
„Na univerzitě nás učili, že věda nezná ‚nemožné‘ – jen ‚ještě nepublikované‘.
„Kde se vidíte za pět let?“
„Kdo jsem podle vás? Marty McFly? Neumím cestovat časoprostorem. Kdybych uměl, neseděl bych tady.
„Jaké jsou vaše kariérní ambice?“
„Žádné umělé bariéry nemám.
„Takže byste mohl být i můj šéf?“
„Ano. Pravděpodobnost není nula.“
„Dobře… Řekněte nám o svém snu.“
„Osobní sny se vás netýkají. Nabízím pracovní výkon, nepřišel jsem na psychoanalýzu.“
„Bez snu si o vás nevytvoříme obrázek.“
„O člověku si nelze vytvořit správný obrázek, aniž bychom znali jeho sny?
„Buď odpovíte, nebo končíme.“
„Fajn. Sním o ovládnutí světa.“
„Proč?“
„Abych dokončil výstup na vrchol kariérního žebříčku. Plně respektuji váš západní způsob života – kariéra nade vše, na ostatní nekoukej!“
„Proč se pořád vyhýbáte odpovědi? Tohle je pohovor, ne výslech.“
„Přesně. Tak proč mi děláte takovýto pohovor, když nabízíte jen dočasnou pozici řidiče VZV?
Zeptejte se radši na řidičák skupiny C+E, alkohol v krvi a jestli mám platný zdravotní průkaz.“
„Tak jo… Řidičák mám. Občas se napiju. 1200 € měsíčně mi teď stačí. A zítra můžu začít. Můžu jít?“
„…Nádherné. Tak se uvidíme zítra.“
_____________
Přerušujeme vysílání – mimořádná zpráva
Před dvěma hodinami převzal lehce opilý řidič vysokozdvižného vozíku ruské národnosti v areálu CERN úplnou kontrolu nad kvantovým urychlovačem částic a pastmi antihmoty.
Požadavky:
1 milion USD (v hotovosti, ne v opcích)
basa vodky Stolichnaya
a karton cigaret
Tvrdí, že právě dosáhl udržitelné studené fúze s Q > 10 a že „teď už to nikdo nezastaví.
Zůstaňte s námi.
Skvělé!
Ten rozhovor je nesmysl, to je zjevné na první pohled.
Personalista, který ví, co je to mionová katalýza, neexistuje. Nedejme se zmást jediným realistickým detailem, to když se hovoří o produktivitě práce politika!
🤣🤣🤣
Humor je to, co nám umožňuje přežít.
U nás se traduje úsloví: „Sranda musi byť, i kdyby tatu věšali!“
😸🤣👽
Pokud je to personalista v CERNu, tak by možná mohl vědět…
Nicméně styl je opravdu hodně podobný vašemu.
Je to sci-fi, pravda, takže toho personalistu si můžeme představit i s velkým doktorátem z fyziky :-)Mně se ten textík taky líbí. – Ale moje to opravdu není; kdyby bylo, první publikace by byla zde.
—
Múza je poslední dobou nějaká zdrženlivá, snad žárlí…?
Jemom aby Alefe nespořila ty své polibky a nevěnovala Ti je naráz.
To by pak byl fičák!
A já myslel, že Můza je u Tebe.
U mě teď také není.
Kde tedy může být?
Tady někde… https://www.youtube.com/watch?v=iM6eFy2rEMw&list=RDiM6eFy2rEMw&start_radio=1
Jejda – s Žalmanem Lohonkou jste mě opravdu přenesl na dvoreček múz…🧚
Už jsem to někdy psal… mám-li jakou duši *), a má-li duše nějaký vlastní kmitočet, pak vlastním kmitočtem mé duše jsou Žalmanovy písně:
Už padá chaloupka má
už je jí hodně let
už padá tichounce jako ten květ
Já prosil větře
nefoukej víc
já prosil slunce – a sluníčko nic
Ó… ječmínku zlaté vlasy máš
Ó… pramínku cestu mou neznáš
když jdu blátem
nebo pěšinou
když se líbám s vodní hladinou
a když hledám v dívčích očích studánky…
Pusťe si to… slyšíte? Je v tom šelest vysokých travin ve větru, praskání větviček pod botou, vítr v korunách borovic, vrzne strom a někde v dálce zaklepal datel.
Já to tam slyším.
—
*) Bože milý, jsi-li, chraň duši mou, mám-li jakou
Pro Jiřičku.
Muzika je o něčem jiném, než by člověk čekal.
A ještě, když už jsem to tu Alefovi tak zaneřádil:
Tuhle melodii zpívali na začátku ukrajinské války obě línie zákopů. Všichni ji znali.
Jednu sloku ti, druhou oni. A já nemůžu ani za prase přijít na to, proč spolu válčí.
Proč se zabíjejí.
…ty línie zpívaly…
A jenom připomínám Einsteinovu větu:
Válka je, když se zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají, na rozkaz lidí, kteří se dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí.
Kaťušu jsme jako děti zpívali docela často. Ve škole, ale i dobrovolně – třeba v autobuse cestou na tábor nebo na lyžařský kurs.
—-
Ta malá holčička ve vojenské uniformě…
Jiný kraj, jiný mrav.
No, uniforma.
Ale všimněte si, že už se chová jako ženská! Lolita!
Tohle Rusky umějí. Jinak by s těmi „ožralými mužiky v láptích“ asi moc nehnuly. A ony to dokáží. Ukrajinky taky.
Možná, že tuhle vlastnost mají i Číňanky. Nevím, to by musel potvrdit/vyvrátit Alef.
我不知道。我没有中国女朋友。
Ale co jsem tak z dálky odpozoroval, zdá se mi, že v 中国 jsou holky s klukama výrazně rovnoprávné, tam to chodí jinak.
Netvrdím, že jsem znalec.
Jiný kraj, jiný mrav. Rusko neznám, nebylo mi dáno – kdysi dávno jsem tam měl tak-nějak namířeno, ale rozběhl a odrazil jsem se asi nějak moc, nebo co – doskočil jsem až v Číně.
Tak trochu mně připadá, že v Rusku vojenská uniforma je něco jako národní kroj.
Kocourovi dík za ten odkaz, je to krásné: děvčátko si to užívá a ostatní si to užívají s ní a dobře se při tom baví. Pustil jsem si to několikrát, díval jsem se na ty úsměvy sboristů, téměř otcovské.
Hned za Kaťušou je Svjaščennaja vojna. Elena Vaenga ji zpívá tak procítěně, že by podle ní mohli sochat i Matku Vlast. To jsem si taky pustil opakovaně.
Je to tak, že velké národy neřeší různé protichůdné ideologie, ale hledí na to, aby se udržela stabilita národa?
Možná.
Ne možná, určitě!
Totéž pozoruji při rozhovorech s Číňany. Dnešními, ne s mudrci. Ti píší moudře, ale pro obyčejného Číňana nebo Rusa je to moc složité, důležitý je pocit.
„Já jsem Číňan/Rus z různého hnízda, ale podporuji naši společnou věc.“
Soudržnost je mocná čarodějka.
Tak té soudržnosti si u nás člověk všimne tak v roce 1968 nebo když vyhrajeme hokej v Naganu. Nevydrží dlouho. Rychle se kazí. Nejlepší slovo pro to je kverulant.
A jak se člověk dívá více k jihu, dá se ke kverulantovi přidat ještě adjektivum „vzteklý“ nebo „zuřivý“.
Mají úctu ke svým padlým. Rus se nemá kam obrátit nebo volat o pomoc (jako my). Musí držet sám, do posledního muže.
K starším a starým lidem. Tohle se u nás teprve začíná prosazovat.
A k tradicím, vojenským i jiným.
K umění, pokud to umění opravdu je. Světová kultura by byla bez těch „mužiků“ daleko chudobnější. Někteří byli alkoholici, někteří gayové – ale dílo po nich zůstalo skvělé.
Poněkd (a to dost) se liší od děl typu „hnijící banán“ přilepený lepicí páskou na stěně nebo „průřez teletem ve formaldehydu“, které k nám prosakují ze Západu.
Ne, že by se v Rusku (i v Číně) nevyskytovaly, jsou tam a to dost obskurní, ale nejsou podporovány většinou lidí ani státem.
Úcta k …
Má dcera navrhuje, aby dílo mohlo být uznáno za umění, mělo by projít trojím testem:
– test uklízečkou (ověřit, zda řadová uklízečka nevyhodnotí exponát jako bordel, který je třeba uklidit)
– test vesnickou babkou (ověřit, zda řadová vesnická babka v exponátu rozpozná něco, co stojí za kladně orientovanou pozornost)
– test bandou puberťáků (ověřít, zda banda rozjívených puberťáků bude ochotna brát exponát vážně, nebo zda při jeho spatření vybuchne smíchy)
Výše uvedené je třeba chápat jako podmínku nutnou, nikoli však dostatečnou.
—
Jsem silně nakloněn uznat takový způsob posuzování artefaktů za užitečný.
Bať!
A platí to nejen o artefaktech hmotných. Už jsem několikrát zažil, že původně hlučné mladé publikum které hra neezajmala postupně ztichlo a dodívali se naprosto potichu a soustředěně.
Ještě jeden zajímavý fakt – když po konci představení je několikasekundové ticho, pak vždy vypukne velký aplaus. Ta chvilka ticha je největším oceněním výkonu herců. U opery a baletu se to tak neprojevuje.
A pochopitelně i ocenění kvality díla samého.
Ono se musí sejít víc komponent najednou. „Zabít hru“ může třeba i výtvarník, režisér, hudebník – nejen herec nebo režisér.
Těch režisérů je tam nějak moc… 😁
Víc než na mém původním webu jich tam nemáš. Tam jsou jich desítky, a všichni režiserou.
Už se mně z toho zvedá kufr.
Mám ráda tu jedinečnou atmosféru takovýchto produkcí , jenom bych asi vynechala to poslední sněžení těch cancourků, protože si umím představit velice živě, že to pak bude muset někdo uklízet… .
Ovšem na druhé straně si to účastníci i diváci dobře zapamatují. Lepší by byl ohňostroj, ale to v budově asi nejde.
[;>))
Nějak si neumím a vlastně ani nechci představit světové umění bez ruského vkladu, ať už se týká hudby nebo výtvarného umění, objevitelských cestovatelských výprav , vynálezů, literatury, prostě Rusko mělo vždycky velký potenciál na tomhle poli a je velká chyba míchat politiku do toho, co se smí a nebo nesmí poslouchat. Jak snadno a rychle se potom všechna nařízení zvrhnou v diktát…
Co je a co není umění?
Jak co, jak kdy a pro koho. Už jsem četl spousu definic, ale já používám jednu jedinou. Když před artefaktem stojím, nebo jsem doposlouchal, dočetl a mám v z toho v hlavě (duši) „svátek“, tak to byl kumšt přesně pro mě.
Není těch případů zas tak moc…
Jak příznačné, ještě v 70 letech si Kaťušu a Vstavaj strana narodnaja pamatuji a jsem schopná si jí zazpívat s nimi rusky a docela si to užívám. Ono když máte jako doprovod opravdu kvalitní sbor, tak je to radost vždycky. Úplně se mi z hlavy vykouří jakýkoliv politický podtext a sleduji pouze melodii, tempo a dojem z hudby.
Začínám být sentimentální stařík. Někdy poslouchám muziku a tak tak neslzím. (Někdy, jsem-li sám.) Nebo zírám na strop pravoslavného chrámu, hlavu zvrácenou tak dlouho, až budím pozornost. Monumentální krása!
===
A proč Rusové? Je jich 140 000 000 a zažili několik válek, kde bojovali o právo zůstat Rusy.
Asi to vytřídí. Když se dívám na obyčejné lidi, jak si třeba zdobí šaty nebo i jídlo, tak i tam vidím umění. Vycházející z nejvnitřnější potřeby. Není to jen tradice.
Půjdete zase 30.5. do Komenského sadů?
Jistě, třeba i o holi!
Tak se uvidíme.
Asi ne, protože já tam půjdu už 30.4. [;>))
no jo, no…