14. 7. 2024

Srpnová rána

Ještě není tma.

Slunovrat je už dávno pryč, ale den má nad nocí pořád navrch – má ještě patnáct hodin.

Svatá Anna už dávno prošla kolem a zůstal po ní ranní chlad. Léto zraje, měkne a láme se do podzimu – ale přijdou ještě teplé dny a možná i pověstná srpnová parna.

Srpnová rána jsou tichá a se studeným vzduchem ke mně přitékají lesní vůně: smrčina, doubrava, potok, a napršelo – konečně rostou houby. Cikády ponocovaly a vyspávají, zato jiřičky, vlaštovky a rorýsi už pilně krouží po vymetené obloze. Sluneční vůz se vydal na svou denní pouť, pořád ještě dlouhou, a až se vyhoupne nad hřeben střechy, možná i sundám svetr.

—ﬡ—

Srpnová rána nebyla jen jedna. Ran bylo několik a přišly rychle za sebou.

První rána byl článek na čtyřiadvaceti fórech. Ten zatím poslední fór se moc nepovedl – žádat Banderu o odpuštění, to je i na zdejší fašistické liberálně-demokratické poměry dost, ale opravdu dost silné kafe.

Druhá a třetí rána přišly těsně za sebou. Prakticky souběžně s publikací článku o tom, jaký byl Bandera gentleman, došlo ke dvěma znásilněním (Plzeň, Praha) v banderovském stylu, a to jako z udělání Banderovými krajany. Nechutných podrobností čtenáře ušetřím, stejně jsou jich plné noviny.

Čtvrtou ranou byla výzva ministra lásky, Víta Rakušana, abychom neupadli do pokušení na tyto excesy aplikovat princip kolektivní viny. Elitní narkoman J. X. Doležal v souladu s tím P.T. publiku připomíná, že násilníky nejsou všichni Ukrajinci, ale jen dva. – Věřme a doufejme, že pan Doležal nebude muset zvedat laťku a zobecnit svůj apel na nějaké přirozené číslo, které by bylo ostře větší než dvě.

Pátou ranou, byť mimo nativní pořadí, je – překvapivě – aplikace kolektivní viny právě těmi, kdo před ní v případě neoBanderovců varují. Kolektivní vina je naprosto bezskrupulózně aplikována na Rakušanku ruského původu, paní Netrebko, která v Praze nesmí – pro svůj národnostní původ – zpívat podobně, jako nesměl v Praze hrát Hugo Haas, protože byl Žid. Naprosto analogicky je kolektivní vina aplikována na tenistky, které v ČR nesmějí hrát jen proto, že jsou Rusky; v těchto případech je kolektivní vina zřejmě v pořádku, a to je ta rána.

Šestou ranou je okolnost, že činovník hlavního města Prahy neunese ani tak triviální zodpovědnost, jako je samostatné rozhodnutí o tom, zda je možno uspořádat koncert kolektivní vinou stíhané zpěvačky a jde se o tom radit jde požádat o instrukce na ukrajinskou ambasádu.

Jako sedmou a zatím poslední ránu vnímám fakt, že z úst představitele dosud nadějné opoziční strany PRO, Petra Vacka, zazněla slova, která v mých očích – a možná nejen mých – staví tuto stranu do jedné řady s ANO a zbytkem šestikoalice: z Východu k nám vždy přišly jen katastofy, utrpení a ponížení (volně citováno): další, kdo se rozhodl políbit Prsten.

Možná, že kdybych se snažil, našel bych těch ran ještě víc – mně ale těchto sedm ran srpnových úplně stačí.

—ﬡ—

Léto se láme, srpen je skoro v polovině, konec prázdnin skoro na dohled. Dny jsou ještě dlouhé, ale už se viditelně krátí.

Padají stíny. Ještě není tma – ale stmívá se.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

31 thoughts on “Srpnová rána

  1. Pohled do senkrůvny, ve která probublává nenávist, lež, póza a podobné ingredience. Není to vůbec hezký pohled. Ejhle, lidstvo. Ejhle, člověk.
    Je lepší se dívat jinam – a hlavně pod nohy.
    Aby se jeden ještě více nenamočil.

  2. “1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
    Všechno je marnost
    2 Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!
    3K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
    4Jedno pokolení odchází a jiné přichází,
    země však nehnutě trvá navěky.”…..
    ……. Někdy si to čtu.

  3. Alefe, je moc dobře, že jste článek dal i na litterate.cz.
    Čím víc lidí se o slovech Petra Vacka dozví, tím líp; míním ty, kteří v Rajchlově straně viděli aspoň nepatrné světýlko naděje.

  4. Srpnová rána.
    Léto se hroutí
    klouby se kroutí,
    v pecku plamen
    v hrudi kámen.
    Tuhé rysy.
    Vládní krysy
    kladou miny
    pod komíny.
    Molekulou budeš topit!
    Už se ani nechoď opít!
    Nebudeš mít za co!
    Potvrdí to Groessling Laco.

  5. A jitra jsou zde tichá,
    tu máš, kulku do břicha.
    Rána za ranou se valí,
    myslí, že už jsme to vzdali.
    Že snesem i další rány
    oni navždy budou pány.
    Ale čas se chýlí,
    poznají za chvíli.
    A pak budou v okamžiku
    chytat se kol vrtulníků.

    1. Valí se rána za ranou
      nespravíš to ani Guaranou
      ba ani soustem tataráku
      a ani ničím od sporáku.

      I když nastavils druhou tvář
      nemáš nad hlavou svatozář
      vypadáš jak blb na entou,
      co skládá lístky za plentou.

      Zbývá jen sám se chopit moci
      jedno, zda ve dne nebo v noci,
      vyplenit hnízda zaprodanců,
      nezůstat jenom u kopanců.

      1. Jojo, revoluční poesie!
        Třeba se jednou dostane do školních osnov! A žáci si z ní budou dělat srandu.
        Co básník myslel slovy, že „se budou v mžiku chytat kol vrtulníku“? No? Vasile?
        [;>))
        ===
        Je zajímavé, že druhá strana žádné básníky nemá, případně je tají, neb o nich nic nevím.
        A hodila by se jim nějaká úderná básnička o moudrém presidentovi nebo o odvážném a nepodplatitelném ministerském předsedovi.
        No ni?

        1. Není nic snazšího!

          Byla by vám milejší báseň ve stylu Majakovského, nebo raději Ščipačova?
          Mně tady sedne víc Majakovskij; o Ščipačova se může pokusit mistr Ládik!!!

          Prezident
          Čekal
          Věřil
          Plížil se křovím učil se jak škodit
          Jak řady nepřátel za nosík vodit
          Dočkal se
          Vyměnil
          Převlékl kabát vyplnil zadání
          Statečný rozvědčík splnil své poslání

          Říkáme Petr Pavel – myslíme svetr
          Myslíme Pavel Petr – balíme kletr

          1. [;>D)
            Mluvil jsem kdysi s Josefen Laufrem pár týdnů poté, když nazpíval píseň o „kapitánu“ MInaříkovi. To mu jednou večer zavolali domů a sdělili mu, že určitě chce, aby se uskutečnila jeho „šňůra“ po Slovensku. Tak ať zaběhne do rádia, že tam má text, noty i podklad a nazpívá jednu aktuální písničku, ve studiu že už ho čekají.
            Pravil: Jsem zbabělec, zašel jsem tam a nazpíval. Na první dobrou. Ráno už byla v éteru. Část kamarádů se mi začala vyhýbat a zbylí se posmívali. Když já chtěl absolvovat ty koncerty na Slovensku. Přešlo to až za čas.
            Těžko soudit nebo odsuzovat. Kdyby ji nenazpíval on, nazpíval by ji někdo jiný.

  6. Tužka napíše,…srpnové ráno, orosené s východem slunce pro mne bude vždy okamžikem krásného prožitku.
    To, co občas někdy příjde během dne,….to je různé,…bývají to morální facky, zklamání,….taky větší i menší radosti,…den musí mít svou monádu v rovnováze,…o to se se stmíváním a loučením se sluncem snažím.
    A taky už dávno znám základní postulát života,…To přejde.
    Tužka.

      1. Pánové, Jaroslav H. vytvořil jednu jedinou pecku a to „Havlíčku, Havle“. A i tu prý omylem.
        Loni seděl v Ostravě tramvaji, s kytarou v pouzdře a rozhlížel se, kdo ho pozná. Byli takoví – ale tvářili se,. že ho neznají. Já taky. Poté, co sepsal dílo nazvané „Udavač z Těšína“ by mě nenapadlo ho oslovit. Co bych mu tak asi řekl? A co, k sakru, pohledával na té galéře?
        Jaromír Nohavica vyprodá jakoukoliv halu, Jaroslav Hutka má problém i s malým vesnickým kulturákem nebo hospodou.
        Ostatně ta nová deska se asi brzy objeví na YT jako promotion. Až pak se zmíním.

        1. Chtělo by to znovuotevřít nějaký Festival politické písně. Jinak si Hutka ani nevrzne.
          Děcka ze školy by tam musely povinně, na tom bych trval – není lepšího očkování.

        2. Oslovit Hutku:

          Měl jste na něj zavolat: Ty, s tou kytarou – umíš něco od Jarka Nohavici? Třeba Petěrburg nebo Sarajevo, zahrej! Nebo aspoň Tři čuníky!

          Boha, ještě že jsem tam nebyl. To by byl zas průser.

          1. Kdyby pan Hutka náhodou zapěl moji oblíbenou „Těšínskou“*, asi bych to nevydržel psychicky a byla by z toho rvačka dvou omšelých staříků v nové tramvaji. Jsem o dost větší. a těžší. Kurwy v hábitu jeptišky mě iritují.

            */ Je to i o mých předcích. I když přímo z Těšína nebyl nikdo. Ani žida tam nevidím.

            1. To on by nikdy neudělal; a kdyby přece, stačilo by pochválit: Hmm, zpíváš dobře, třeba by tě Jarek vzal k sobě a byli byste dueto!

              Věřím, že by puknul, ani byste na něj ruku vložit nemusel.

              1. Alef Nula, Starý kocour:

                Víte, co mně docela děsí? Jak strašně rychle život utíká. Utíká i PANU Jarku Nohavicovi. Jednou, bohužel, ale neodvratně, tvořit přestane. Kdo vyplní to prázdné místo po něm? Bude někdo takový? Roste nějaká podobná osobnost tohoto formátu?

                Občas poslouchám Folková pohlazení – pořady Víti Troníčka. Vždy se těším, až zařadí mezi ukázky tvorby nových kapel tyhlety „staré bardy“ (tím samozř. nemyslím Hutku)

                Ale třeba jo. Třeba se mýlím. Ostatně, nejlepší věci vznikají v době nesvobody a cenzury – obojí se blíží – či spíš stále postupně narůstá…

    1. Múzy mu nedaly bozky
      sudičky hodily bobek
      tak chodil po světě bosky
      sem tam si zobnul drobek.

      Kočky mu cosi čmajzly
      sudičky polily smůlou;
      prochodil všechny pajzly,
      ve folku stal se nulou.

      Sám házel špínou, urážel,
      kde byl, tam posral desku.
      Do zamklých dveří narážel,
      nebude po něm stesku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *