Světový den toalet

^{Byť je v článku uveden jako autor pouze Godot, jde o kolektivní dílo. Svou troškou do mlýna přispěl též Alef. Redakční systém bohužel neumožňuje uvést více autorů než jednoho.}

---

Tak máme za sebou oslavy Vítězného listopadu, o které se podle očekávání poprali komunisté prokazatelní – ti bývalí, s komunisty zatím zakuklenými, levičáci s pravičáky, národovci s internacionalisty, a je pouze věcí názoru, kdo si toho už chcíplého psa nakonec přivlastnil víc. Pro naše životy to už nemá praktický význam a proto věnujme čas raději záležitostem důležitým, které mají zásadní vliv pro náš spokojený každodenní život – třeba toaletám a věcem s nimi souvisejícími.

---

Životní význam těchto zařízení podtrhuje i Organizace spojených národů tím, že vyhlašuje každoročně:

Světový den toalet existuje proto, aby informoval, zapojil a inspiroval lidi k činům vedoucím k dosažení tohoto cíle. Valné shromáždění OSN vyhlásilo Světový den toalet oficiálním dnem OSN v roce 2013 poté, co Singapur předložil rezoluci (svou první rezoluci před Valným shromážděním OSN čítajícím 193 členských států). Před tím byl Světový den toalet neoficiálně ustanoven v roce 2001 Světovou toaletní organizací (World Toilet Organization, singapurskou nevládní organizací).

Oficiálním organizátorem Světového dne toalet je UN-Water. UN-Water spravuje oficiální webové stránky Světového dne toalet a vybírá pro každý rok speciální téma. V roce 2023 bylo tématem ‚Urychlení změn‘, v roce 2024 to byla ‚Sanitace pro mír‘.

Celosvětově žije 4,2 miliardy lidí bez „bezpečně spravované sanitace“ a přibližně 673 milionů lidí praktikuje otevřenou defekaci.^[4] Přístup k bezpečným toaletám má pozitivní dopad na:

• veřejné zdraví
• lidskou důstojnost
• osobní bezpečnost, zejména žen a dívek

Nedostatečná sanitace může vést k šíření závažných nemocí jako:^[5]

• cholera
• průjem
• tyfus
• úplavice
• schistosomóza

(Sanitace za mír – já se snad poseru…)

Lidé zde uzavírali obchody, řešili politiku i jen volně diskutovali. Bohužel v krajích české kotliny jsme měli mnoho set let zpoždění.

Středověk: doba temna

Při návštěvách hradů a zámků máme tendenci závidět všem šlechtičnám a princeznám, které na svých sídlech pořádaly plesy a chodily oblékané v nádherných róbách. Zapomínáme ale na každodenní realitu zahrnující i úkony běžné hygieny. Neexistující kanalizace a omezené zdroje pitné vody to středověké společnosti zrovna neusnadňovaly. Odvod splašků do podzemí nebo pravidelné koupele, to tehdy byla jen fantazie.

Alefova kontemporální vsuvka první – Lyon

V roce 1992 byly našim dětem skoro čtyři roky. Usoudili jsme, že to už je dost na to, abychom je na tři týdny svěřili babičkám, a sami si dopřáli, co jsme si od doby krátce před jejich narozením museli odpírat: batohy na záda a hurá do hor! A aby ty tři týdny v horách skutečně stály za to, vydali jsme se do Pyrenejí.

Co jsme v Pyrenejích viděli a zažili, vydalo by na samostatný článek. Celé ty tři týdny jsme poctivě likvidovali své odpadní vody po způsobu nomádů a jiných divochů, o tom však být tato vsuvka nemá. – Cesta k úpatí Pyrenejí vede přes Francii a jednou ze zastávek na té cestě bylo město Lyon.

„V Lyonu nic není,“ pravil skvěle vybavený průvodce a organizátor zájezdu, „přestávka bude dvě hodiny a jedeme dál.“

Žena a já jsme vyrazili do uliček starého Lyonu, který nás naprosto uchvátil: úzké, křivolaké uličky s kamennou dlažbou, nad nimi strmící výpravné fasády starých domů, tu a tam ozdobeny sochami či plastikami. A uprostřed uliček kamennými deskami vyložený žlábek, kterým ve své době odtékalo vše, co dnes z lidských sídel odvádí splašková kanalizace. D’Artagnan na svých nočních cestách do náruče paní Bonacieux se věru musel mít na pozoru, a to nejen před gardisty pana kardinála.

Krátká návštěva starého Lyonu v nás zasela pochybnosti o kompetencích našeho pana průvodce (ta setba později bohatě vzešla a vydala očekávané ovoce) a zanechala nás v úvahách, kdo z turistů, posedávajících v předzahrádkách lyonských kavárniček, tuší, co se kdysi dávno rozlévalo po dlažbě, kterou oni dnes mají pod nohama.

.

---

Výsernice v sídlech šlechty

Prevét byl umístěn tak, aby sedátko s otvorem bylo na vnější straně arkýře a výkaly tak mohly volně padat podél zdi dolů. Funkci splachování tedy nahradila gravitace. V podstatě šlo o suchý záchod, přičemž exkrementy se shromažďovaly v hradním příkopě či u paty paláce. Útočníci, kteří se do hradu dobývali přesně těmito místy, to tedy neměli úplně jednoduché.
Bohužel, prostí lidé to měli mnohem komplikovanější. Vykonávat potřebu se chodilo na hnojiště, za mez, do lesa a podobně.

Alefova kontemporální vsuvka druhá – vrcholová ekologie

Ekologická vsuvka bude krátká. Souvisí s mým prvovýstupem na Slavkovský štít. To mně bylo pět let, stoupal jsem pomocí vlastních nohou (žádné nošení!) a šerpu mi dělal můj otec. Tehdy jsem se nakazil horami a nikdy jsem se z toho neuzdravil.

Na vrcholu jsme posvačili tatínkovy vojenské konzervy (lepší tvarohový moučník, než ten, který býval ve vojenských kádéčkách od tatínka, jsem nikdy neměl) a konzervy co – pod kámen? Jenže pod kamenem už pár sešlápnutých konzerv bylo. Tak pod jiný kámen? I pod ním už na další konzervy nebylo místo. Tak ještě znovu nadzvednout další kámen? Z pod třetího kamene vyletěly mouchy; nebyly tam konzervy, nýbrž to, co kdysi bylo jejich obsahem.

I odnesli jsme si svoje vyjedené konzervy zase dolů (to už mě pěkně bolely nohy, ale došel jsem) a vyhodili do odpadu až na chatě. A přinesli jsme si s sebou poznatek, že vrcholové partie štítů se jako latrína neužívají.

Díky, táto.

Prevét se stává dnes vděčným tématem průvodců po historických památkách, ozvláštňujících výklad často těžko uvěřitelnými historkami. Nejstarší prevét u nás se zachoval na Přimdě, která pochází z první poloviny 12. století.

Smrt knížete na prevétu

Český kníže Jaromír panoval čtyřikrát v letech 1003 – 1035. Byl už v knížecím důchodu, vykastrovaný, oslepený a oslabený dlouholetým vězením, přesto byl na něj 4. listopadu roku 1035 spáchán atentát, kterému podlehl. Způsob provedení byl naprosto ojedinělý. Vrah ho probodl při vykonávání potřeby vsedě na prevétu, a to zespodu! Jaromír umíral prý v hrozných bolestech tři dny. Říkalo se, že to údajně byla pomsta Vršovců. Panuje obecná shoda historiků, že to je velmi pravděpodobné.

---

Pokrok přichází pomalu

V Normandii roku 1519 vzniklo nařízení o povinnosti napojení nových domů na kanalizaci. Konečně tedy přichází pokrok. V roce 1597 Angličan John Harrington vynalezl pro královnu Alžbětu I. moderní splachovací záchod a o necelých 200 let později k němu Alexander Cummings přidal i technologii, kterou dnes známe pod názvem sifon. Zamezil tak průniku zápachu z kanalizace do interiéru domu. Ve většině měst ale byla situace stále neutěšená.

V 17. a 18. století se lidé v našich krajích báli moru. Ten se roznášel hlavně vodou, takže vodu skoro nepoužívali. Maximálně si v ní po vykonání potřeby způsobem příliš se nelišícím od středověku ošplouchli konečky prstů. Boháči se myli ve víně či jiném alkoholu. Běžně se přitom močilo třeba za sochy či jinde v interiérech zámků. Situace se začala lepšit až v 19. století, kdy lidé na venkově i ve městě používali „kadibudky“ a ve větších městech začal být zaváděn vodovod a kanalizace.

Luxus současnosti

Opravdu velké změny přišly až ve druhé polovině 19. století, kdy se v Evropě systematicky začaly budovat obecní kanalizace a také veřejné záchody. Avšak ještě v 70. letech 20. století bylo běžné, že záchod na pavlači bytového domu sdílelo i 20 a více lidí. A suchý záchod u babiček na venkově si pravděpodobně pamatuje řada z nás. Nyní ale máme k dispozici komfort, o kterém se v minulosti nesnilo ani těm nejmocnějším císařům a králům. Vedla k němu dlouhá cesta a stejně tak tomu bylo i se zařízením celé koupelny.

Alefova kontemporální vsuvka třetí – woodcraft

Jaká je spojitost mezi woodcrafterským hnutím a českou Ligou lesní moudrosti, nalezne si zvídavý čtenář na těch internetech. Na tomto místě stačí napsat, že jde o blázny, kteří ve volném čase táboří v týpí (ano, i celoročně) a osvojují si dnes již téměř zapomenuté dovednosti divochů.
Před vybudováním tábora se na místě samém sejdou ti starší (zpravidla rodiče a kamarádi) a kromě samotné „indiánské vesnice“ z týpí vybudují hlavně co? No přece – latríny!
Stavba táborových latrín, těchto vývojových předchůdkyň zámeckých výsernic, spočívá ve vykopání jámy o obdélníkovém půdoryse, nad níž se zbuduje nosný rošt s podlahou, sedátky a kolem toho všeho jakási bouda, chránící před povětrností a pohledy lesní zvěře. Latríny se stavěly dvě – pro každé pohlaví jedna (tehdy jich více nebylo, stačila dvě) o cca pěti sedátkách. Obsah jam se pravidelně zasypával chlorovým vápnem a vykopanou zeminou.
Na konci tábora a prázdnin, po stržení stanů, se latrína zasype a příští rok vykope na jiném místě.

Bidet na královském dvoře

Zajímavostí je, že historie bidetu sahá také velmi daleko. Vynalezení prvního exempláře tohoto v dnešní době tolik pochvalovaného zařízení se datuje již do roku 1710. Byl určen královské rodině a původně měl své místo v ložnici. Za tu dobu samozřejmě prošel mnoha obměnami, a tak dnes máme širokou možnost výběru. Kromě klasického bidetu si můžete pořídit bidet a toaletu v jednom, bidetovou spršku nebo pouze bidetové sedátko.

Luxusní toaleta v Písku

Jde o malovaný záchod z bytu Adolfa Heyduka v Písku v Tyršově ulici 438. Mísa je vyrobena z malovaného vídeňského  porcelánu s nápisem Vindobona. Básník z okruhu Májovců si dům nechal postavit v roce 1900. Protože právě v této době byl v Písku zřízen veřejný vodovod, měl dům splachovací WC i koupelnu. Jistě byl jedním z prvních takto vybavených domů ve městě. Podle účtu v Heydukově složce v Památníku národního písemnictví stála mísa i s osazením na místě 18 zlatých, což byla zhruba dvoutýdenní mzda zedníka v té době.

---

Jak v současnosti?

Mít přímo v bytě splachovací záchod dnes bereme jako samozřejmost, ale ještě v 70. letech minulého století rozhodně nešlo o standard. V některých odlehlých oblastech či na malých vesnicích je tomu tak dodnes. Běžným zařízením se domácí splachovací WC stalo v Československu až s masívní výstavbou panelových sídlišť. Do té doby bylo běžné používat v bytových domech starší zástavby společnou toaletu na patře. Než však dosáhneme standardů jako například v Japonsku, kdy je záchod plně automatizován, ovoněn a hraje zde příjemná hudba, bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat.

Alefova kontemporální vsuvka čtvrtá – stavebně inženýrská

Některé hotely mají docela bizarní historii. Hotel, o kterém bude řeč, vznikl adaptací komplexu továrních budov. Objekt to byl – a stále je – velmi zajímavý, jehož průmyslová historie mu dala do vínku neobvyklou věc: na potrubí, které po adaptaci sloužilo jako odpadní (původní účel byl nepochybně jiný), byl konstrukční detail, který známe jako sifon. Bohužel se nejednalo o sifon – žádoucí součást sanitární keramiky, nýbrž o zcela nežádoucí „vlnu“ na potrubí, která brání volnému odtoku. A to je v případě odvádění fekálií docela průšvih; tady to byl dokonce průšvih na druhou.

Předmětný záchodek byl umístěn v suterénu budovy a nešťastné ucpané potrubí tudíž velmi hluboko pod úrovní terénu. Šachta, do které potrubí ústilo, byla půdorysně vzdálená asi osm metrů od záchodu. Pomyslná spojnice od záchodu k šachtě vedla – bohužel – pod parkovištěm a vstupní partií hotelu. Vybagrovat ucpané potrubí, to by pro hotel znamenalo zrušit významnou část sezóny. – Co teď? Jedině provrtat se podlahou místnosti až do kanalizační šachty a do vrtu uložit nové, přímé potrubí. Jenže právě to je problém: mezi šachtou a záchodem není přímá viditelnost – pouze zemina a snad i část základu některé z budov. Průměr šachty je jeden metr; stačí nevelká odchylka, a vrt ze vzdálenosti osmi metrů šachtu mine.

Tak nějak vypadal úkol, jehož řešení bylo svěřeno mé firmě.

Klíčem k úspěšnému provedení vrtu bylo přesné zaměření vzájemné polohy šachty a místnosti, z níž musel být vrt veden. Cesta od šachty přes hotel až do suterénního záchodu je složitá – několik chodeb, zatáček a schodišť, každá změna směru je samozřejmě možným zdrojem chyby. Zaměření jsme proto prováděli několikrát různými způsoby, a to tak dlouho, až jsme dostali opakovaně totožné výsledky. Podle změřené polohy jsme vyrobili přípravek na zaměření vrtu, instalovali vrtací zařízení – a pak věřili, že se trefíme. Poté, co jsme se v předpokládané hloubce provrtali do dutiny, odkryli jsme na parkovišti poklop – a co byste řekli?

Vrtací korunka prošla stěnou šachty a mířila přesně na její osu – trefili jsme se úplně dokonale.

V té chvíli jsem jak já, tak i majitel hotelu pocítil obrovské uspokojení – a přitom, věřím že to mohu napsat, vlastně šlo o hovno.

Možnost usednout na „zlatý trůn“ měli návštěvníci newyorského Guggenheim muzea v roce 2016. Zlatá mísa byla instalována místo klasické porcelánové v kabinkách veřejných toalet ve čtvrtém patře muzea. Návštěvníci, kteří nespěchali a byli ochotni vystát frontu, ji mohli skutečně použít. Nebyla na podstavci ani za plexisklem – byla připojena k vodě i kanalizaci.

Samozřejmě zde platila přísná pravidla:

• Uvnitř byl neustále přítomen kustod, který na vše dohlížel, včetně doby používání omezené na 5 minut.
• Toaleta byla pravidelně čištěna a monitorována bezpečnostními kamerami.
• Mísa měla vnitřní ochranný povlak, který bránil poškození zlata.

Toaletou za mír!

Všechno, na co sáhl, ve zlato obrátil – taková pověst provází Timura Mindiče, osobního přítele ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. „Jsou to nejnestoudnější symboly moci a bohatství, které Timur Mindič nashromáždil.Je klíčovým mužem protikorupčního vyšetřování na Ukrajině, který ze země uprchnul pár hodin předtím, než u něj začala razie,“ píše deník Corriere della Sera.

Existují záběry, na nichž je zachycen s Mindičovým právníkem, který vzápětí navštívil podnikatele. Zatím není jasné, kam se Mindič uchýlil. Spekuluje se, že prchnul do Izraele, kam často létal.

Alefova kontemporální vsuvka pátá – technologická s přesahem do futurologie

Prožíváme dobu, která je převratná po všech stránkách. Informační technologie zastarávají v řádu měsíců a nové se rodí v řádu dní. Komfort, který z toho plyne, je pro běžného uživatele až neúnosný, místy i nesnesitelný: o životní funkce se mu starají chytré hodinky, o zábavu – chytrý mobil, o dopravu do chytrého zaměstnání postará se chytré auto. I banka je dnes chytrá: v kamenných pobočkách návštěvníka už nevítá otrávený úředník za přepážkou, nýbrž vždy pozitivně naladěný chytrý avatar na obrazovce. Jen ta lidská potřeba z nejzákladnějších jako by vzdorovala pokroku. Čím to?

Domnívám se, že odpověď je jednoduchá: chytrý mobil, chytré auto, chytrá banka – to jsou čerstvé vynálezy dneška. Ale chytrých hajzlů na světě je dostatek od počátku věků, tady něco vynalézat není potřeba.

Jisté je, že tyto zlaté toalety a bidety zůstaly na Ukrajině. Kdo ví, třeba je jich tam víc… Kdo nemočí/nesere s námi, močí/sere proti nám!

---